Andor.cz - Dračí doupě online

Pozn. na úvod: Tento text může obsahovat překlepy či některé jiné nedostatky, které nemám čas vychytat. Navíc je tvořen mými názory a dojmy ze hry, které doufám budou brány jako mé. Nijak tím nikomu nic nepodsouvám a vyjadřuji se jenom sama za sebe.

Zdravím všechny přítomné i momentálně nepřítomné u tohoto kulatého stolu. Hezké téma, zajímavé, ožehavé, lákající k hádkám a pření se, přesilovým hrám, ale i tak si dovolím přispět svou troškou do mlýna, což doufám bude mít dopad dle pravidel bez toho, abych se setkala s jistými jevy jiných stolů. Ale tedy k věci.

Otázka č. 1: ich-forma či er-forma v příspěvcích (snad nevadí použití tohoto terminu techniku). - Když jsem začínala hrát, což je už hezká řádka let, tak byly moje první herní pokusy na stránce, kde se všeobecně používala er-forma (3. osoba) a zásadně jenom přítomný čas. Vše vymykající se tomuto bylo bráno jako hrubá herní chyba, která byla hráči odsuzována. Jenže jiný kraj, jiný mrav. Stejně tak jiný web, jiné zvyklosti. Posléze jsem prošla několika hrami, kde se různě střídaly všeobecně přijímané představy hry. Např. Hra musí být v ich-formě (1. osobě) a minulého času. Jinde er-formě minulého času. Tam zase ich formě přítomného času. Jinde to i ono, ale jenom minulého času či zase to i ono jenom přítomného času. Někde to bylo i jedno. Různě a různorodě kam jenom se člověk dostal. Ale nejen to. Však co takhle řešit množství přímé řeči v příspěvku? Je jedno jestli má milion (uctíviači prudké a svižné hry o omezeném množství řádků označovaných) řádků textu, ale musí tam být maximálně 1-2 věty přímé řeči jinak jde o nepřímé meta – nebo jak to ten admin říkal. Jinde striktní zákaz jakýchkoliv myšlenek či introspekce postavy. Na jiném webu dokonce zákaz čehokoliv, co se přímo postavy netýká, protože vypravěčovo je všechno a člověk ani klapnout hrnkem nemůže. Bylo toho mnoho. Mohla bych se rozepsat, ale již nyní to je dost dlouhý text. Za sebe mohu prohlásit, že hraní v er-formě (3. osobě) mi přišlo vždy příhodnější v přítomném čase a připadalo mi vskutku dějovější a jakoby epičtější, kdy jako by samotná forma potlačovala introspekci postavy. Na druhou stranu – ich-forma (1. osoba) mi přijde mnohem osobnější. Znovu tíhnu spíše k přítomnému času. A jako bych v této formě daleko více prožívala vnitřní pochody postavy, jako by byla o něco více mnou než v er-formě. V každém případě dokáži hrát v té i oné formě, stejně jako v přítomném i minulém čase. Ve všeobecnosti se většinou přizpůsobuji hernímu prostředí a spoluhráčům – byť přiznám, že ačkoliv o tom ani nepřemýšlím, vskutku od jisté doby volím bez delšího přemýšlení ich-formu, er-formu až po zvážení a často se mi do druhé jmenované první prostě cpe. Ale to bude asi záležitost podvědomá.

Otázka č. 2: Osobitý styl hráče – abych pravdu řekla, tak očekávám a dokonce vyhledávám hráče, kteří hrají trochu jinak než drtivá většina ostatních. Takový hráč mne přímo zaujme a pak mne mnohem více láká do hry. Je vlastně i jedno, jestli je taková hra o něco kratší než bývá můj (ano vím, že to je bráno negativně) občas poněkud příliš obsahlý způsob psaní postů. Nedávno jsem se setkala s jednou holkou, která hrála maximálně na 6 řádků a takovou hru s jejím naprosto originálním stylem jsem dlouho nezažila. Samozřejmě jsem se jí přizpůsobila, abych jí nepůsobila trauma svými dlouhými posty. A jaká to byla hra. Na druhou stranu vskutku zajímavý způsob popisu a psaní textu byť vskutku rozvitý s barvitými popisy (snesitelného rozsahu), které jsou delší, mne zaujmou častěji. V kostce – osobitý herní styl hráče je pro mne plusem. Na druhou stranu styl není vše – jde i o procítění hry nebo jak to lépe napsat. Pokud vidím, že hráč je skutečně „herec“ a vlastně „žije“ svou hrou, dává do ní „srdce“ a i další věci, tak to je také radost hrát.

Otázka č. 3: Andorský styl hraní – doufám, že to nebude bráno nijak zle, pokud ano, tak se předem omlouvám, ale ze srdce nesnáším všechny ty přezdobené a na každém herním webu docela jiné všeobecně příjmané normované škatulky pro formu hry. Hra má bavit, hra má vycházet z hráče a jeho osobitosti. Proč to brzdit? Proč to nějak zbytečně regulovat. Ano, základní herní chyby a eliminovat je, ano sloh textu, pravopis atd. Ale dál? Proč omezovat množství textu? Proč nutit ten či onen herní styl? Copak není hra daleko zajímavější, když je každý originál? A dál... Proč se nechat měnit? Vždyť copak člověka baví hrát, když je svázaný? Myslím si, že nebaví. Tudíž v tomto jsem zastánce volnosti s drobnou regulací maximálně základních RPG herních chyb jako je „metagaming“, „powergaming“, tvorby „Marry Sue“ či „Garry Sue“ a podobně. Ostatní bych nechala na hráčích. Však si každý to co mu vyhovuje najde. A pokud někdo hraje nesprávně, hráči mu to dají najevo stejně sami.

Otázka č. 4: Můj způsob hry – všeobecně se držím jediného pravidla a to hrát volnou asociací tak, jak mi říká určitý „cit“, který pro hru doufám, že mám. Takže hraji v ich-formě, v přítomném čase, ráda se rozepisuji, ráda používám rozvité přívlastky, zajímavá slovní spojení, nechávám se unášet hrou a právě ve volné asociaci nechávám postavu „žít“ ve hře. Víc k tomu nevím co říci. Ať každý posoudí sám.

Otázka č. 5: Jak mne ovlivnil Andor ve způsobu psaní – Andor ne, ale dřívější weby a to každý podle svého. Ale to je již nějaký čas. Myslím, že můj styl je již vyhraněn. Stran gramatiky doufám, že jsem již došla příslušné úrovně na základní škole. Ohledně slohu jistě nejméně na střední.

Otázka č. 6: Co mne vytrhne z děje – mezihráčské spory v diskuzi, žabo-myší války a nebo naopak bezohlednost PJ (či admina na jiných hrách), potřeba ujišťování se o své síle a nadřazenosti a často i zbytečné silné zatahování reality do hry a podobně.

Otázka č. 7: Gramatické chyby – toleruji, pokud jich není jako máku. Především překlepy moc neřeším, pokud je text alespoň trochu čitelný. Myslím, že jsem v tomto dost tolerantní. Tedy pokud někdo zbytečně nepéruje mne samotnou – pak mu dám, co on mé maličkosti.

Otázka č. 8: Máte sami nedostatky? - Mám a mnoho. Vidím je v každém postu.

Otázka č. 9: Slovenština – Svého času mi nevadila. Nyní se jí spíš vyhýbám. Nicméně pokud je mi hráč sympatický a pokud je v jeho hře něco „jedinečného“ (viz výše), snadno zapomenu, nemám s tímto jazykem sebemenší problém.

Otázka č. 10: Diakritika – Neřeším.

Závěrem: Ve hře hledám zábavu a také to moci se projevit, se spoluhráči něco prožít, dát jim určitou dávku radosti a nebo i potěšení, které těší i mne samotnou. V každém případě kdybych chtěla hrát pro sebe, tak si píšu povídky a nemusím se nikomu přizpůsobovat. Nicméně hra s někým kdesi na druhé straně drátu ve virtuálním prostoru je jako žít určitý „knižní“ příběh v reálném čase bez jistoty toho, jak se ta či ona postava zachová. Je to živoucí věc a jako taková by měla být brána a nechána dýchat – protože jakmile začne být škrcena herními konvencemi, zbytečnou přehršlí pravidel a očekávání, tak podle mého názoru ztrácí kouzlo. Samozřejmě naprostá volnost by byla anarchií, ale na druhou stranu jak jsem již výše v tomto dlouhém textu uvedla, tak osobitost je každého věc, která by neměla být nějak zbytečně omezována a směrována.

Leoi.

Styl hraní, čeština a gramatika na Andoru