Andor.cz - Dračí doupě online

Nález 2500 let staré Ilirijské helmy v Řecku
odkaz

Slovenský psaný text o keltských obětích bohům.

odkaz

N2co o cestách v Česku v minulosti. Je tam mapa, která je pro nás kreslená vzhůru nohama. A mám dost problém s našimi městy a jejich umístěním... odkaz na článek.


Přečtu tam jasně Prag, pilsen, pak OLMVNCZ (tedy olomouc) a pak je to těžký. Ty hory okolo BEHEM zjevně počítají i s vysočinou. Ale mám problém to rozklíčovat. Podle toho, že je tam řekla Labe, by ta řeka, co teče od ní na druhou stranu měla být Morava. Ale Olomouc je na špatné straně. Takže mě napadá, že to je Svitava. Ale proč by tam měla být Svitava? A podle popisu by ta cesta vedla přes Jihlavu. S tím, že na ceste jsou dvě bublinky "triglo" a "trebez" s tím ,že trebez se dá vyložit jako Třebová (varianta se Svitavou) tak Třebíč (varianta s Jihlavou)
Pak to kolečko kde se cesta dělí na Olomouc a Vídeň má být Brno, ale to je tak nečitelný, že nevím, ale přijde mě, že to začíná na písmeno P...
Pokud je to Brno, tak mezi ním a Olomoucí je nápis co čtu jako Vische, což hádám jako Vyškov.

Teď si ještě všímám že nad nápisem Mehren tak je tam Jgla flu. Což by mohlo znamenat Jihlavanka řeka (V čechách je elb flu, což je jasné Labe). Ale tam a proč Jihlavanka to mě nepříjde jako důležitá řeka? Tam po soutoku už by to měla být Dyje. Pak je tam něco jako Melafenburg což bych odhadl na Mikulov a něco jako znoem, tedy jasné Znojmo.

kde bychom byly v době, kdy tu byla Pangea

20.2. 2020 tomu bylo 836 let kdy ze svých nočních táborů za ranních hodin zvedly armády Čech a Moravy a utkaly se proti sobě na rozlehlých polích nedaleko dnešní malebné obce Loděnice na Pohořelicku.
Na jejich počest odemne (Vojtilus the Art na FB) tento obraz:
Bitva u Loděnic
(olej na plátně 160 x 100 cm, únor 2018)
Ve středověku byl v přemyslovských rodech uplatňován tzv. seniorát neboli stařešnický řád. To znamenalo, že při uplatňování nároku na trůn rozhodovalo to, kdo je v rodě nejstarší. Rod mohl být velmi rozvětvený. A tak jednou vám vládl otec, pak váš strýc nebo vzdálený strýc a následně třeba váš starší bratranec a cesta k nástupnictví než k vám došla, mohla být velmi dlouhá, pokud tedy došla. A proto mezi Přemyslovci vznikaly časté sváry, války, otravy, oslepování, vraždění nebo třeba vykleštění a to jen kvůli tomu, aby se určitý Přemyslovec mohl chopit trůnu. Také mohl pomoci i císař Svaté říše římské, samozřejmě za určitých podmínek. Zvláště nevlídné bylo období konce 12. století, po smrti Vladislava II., druhého českého krále a po více než třiceti let klidu. Na trůn nastoupil jeho nejstarší syn Bedřich I.. Bedřich měl problém se svými příbuznými o udržení se na trůně. Po roce ho vyhnal nejstarší Přemyslovec Soběslav II.. Po pěti letech se opět vystřídali na trůně. Bedřich vytáhl s vojskem proti Soběslavovi a utkali se roku 1179 u Loděnice u Berouna, kde byl Bedřich poražen, ale posléze se spojil s moravským údělným knížetem Konrádem II. Otou a Soběslava porazili. Od té doby byl Bedřich znovu na trůně. Léta běžela a Konrád II. Ota získával na Moravě čím dál větší moc, spojil všechny tři moravské úděly v jeden. Roku 1182 byla česká šlechta opět nespokojená s Bedřichem a Konráda II. Otu zvolila českým knížetem a povolala ho do Prahy. Bedřich uprchl k císaři Fridrichu Barbarosovi, kterého uprosil aby mu vrátili trůn. Proto císař Konráda z funkce odvolal a dosadil zpět Bedřicha. Konrádovi na oplátku dal v léno Moravu, ne jako údělné knížectví, ale markrabství nezávislé na Praze. Tento fakt se posléze přestal líbit Beřichovi, a proto vyslal na Moravu vojsko vedené v čele s nevlastním bratrem Přemyslem Otakarem I. na trestnou výpravu. Poprvé poplenili Češi Znojemsko a Bítovsko a bez boje odtáli zpět. Po druhé se jim postavil Konrád II. Ota na staré obchodní cestě u vesničky Loděnice na Pohořelicku. Češi přitáhli směrem od Ivančic, kde byli v údolí řeky Jihlavy utábořeni. Konrád na ně čekal směrem od Znojma s méně početným vojskem. A tak dne 10. prosince 1185 mohla v polích u Loděnic vypuknout nejkrvavější bitva mezi Čechy a Moraváky. Bitva trvala potažmo celý den, řinčení zbraní prý bylo slyšet až v 6 kilometrů vzdálených Kounicích. Účastnila se jí jízda, pěchota i lučišníci. Tyto události zaznamenal český kronikář Jarloch. Ten zaznamenal např. že liščí kabátec Viléma z Kounic, který stál na Konrádově straně byl rozsekán na více než tisíc kousků. Dále poznamenal, že mrtvých bylo toliko, že až po dvaceti jich bylo házeno do hrobů. Samotná bitva však na politické scéně nic nevyřešila, protože skončila vyčerpáním obou stran. Jelikož Češi psali historii, uvedli, že vyhráli. Nicméně obě armády byli tak zdecimované, že musely odtáhnou a tak se Češi zase museli vrátit. Následujícího roku se Konrád udobřil s Bedřichem, protože si uvědomil, že rozdělení země dává akorát větší moc císaři. Za tři roky se stejně po Bedřichovi stal i on Českým knížetem. Od té doby se Morava titulovala markrabství a to jí vydželo až do roku 1918.
Na obraze jsou zachyceny obě armády. Vlevo v čele s Přemyslem česká a vpravo v čele s Konrádem moravská. V té době mohl Přemysl užívat ve znaku jednoocasého lva a tak jsou obě armády viditelně rozděleny. Výjev zachycuje vyjednávání před bitvou. Konrád pozvedá meč a vzkazuje Čechům, aby odtáhli z jeho země. Zbytek si můžete domyslet.

Prokrastinaceee a FB jsou nebezpečná věc pro pracovní výkon, ale člověk se něco doví...

Inuitské brýle proti sněhu s technologií, která předběhla dobu.
Sněžná slepota je zlý nepřítel, který může vést až k doživotní slepotě. Proto si národy žijící za polárním kruhem vytvořily speciální brýle, které předběhly dobu.
Sněžné brýle vyvinuli Inuité a Yupikové ( všeobecně známí jako Eskymáci) velice dávno, nejstarší nám dochovaný exemplář jen 4000 let starý. Výroba sněžných brýlí byla a je velice náročná, jelikož se dělá ručně a tvaruje se přesně na obličej konkrétního nositele. Brýle totiž musejí perfektně sedět na obličeji, aby jediné světlo do očí vstupovalo hlavní štěrbinou, což je zásadní. Nelze tedy bezpečně nosit brýle někoho jiného, protože by vám neseděly správně na očích.
Pro lidské oči je velice škodlivé ultrafialové světlo, které se vitálně odráží od bílé plochy a za polárním kruhem, kdy často není vidět nic, než nekonečné bílé pláně je pro oči velice stresující a intenzivní bílá může i neodvratně poškodit rohovku. Slepota se to jmenuje pro to, že člověk poté nemá kontrolu nad očními víčky, které nemůže otevřít, tak se tělo samo chrání. Sněžné brýle tak toto ultrafialové záření redukují tím, že do oka vpustí jen minimum- Překvapivé je, že některé brýle mají štěrbinu širokou tak, aby zaostřovaly to, na co člověk zrovna kouká! Stejná technologie je použita i na moderních dioptrických mířidlech, například na pušce M-16, nebo na sportovních vzduchovkách. Na podobném principu fungují i dírkové brýle, které mají místo sklíčka děrovanou plochu.
To samozřejmě ovšem snižuje zorné pole, což může zapříčinit například zakopnutí, nebo propadnutí do hloubky, jelikož nositel nevidí před sebe. Výhodou ovšem je, že se brýle nezamlžují a ani nezledují. Inuitským brýlím se intenzivně věnuje dánský oftalmologa Prof. Mogens Norn.
Brýle se vyráběly z naplaveného dřeva, mrožích klů, sobích parohů, nebo dokonce i ze sušených mořských řas. Zvláště Inuité na vnitřní stranu brýlí nanášely saze, aby co nejvíce zabránily odrazu světla uvnitř brýlí. S kontaktem s vnějším světem sazy vystřídal střelný prach smíchaný s olejem. Brýle na obličeji držely pomocí šňůrky, vyrobené nejčastěji ze zvířecích šlach.
Můžme tak směle prohlásit, že Inuité vynalezli první sluneční brýle na světě

a zpět k něčemu tématickému...

Před domestikací koně používali Sumerové a Asyřané pro své válečné vozy onagera, což je poddruh osla asijského. Tento osel dokáže krátkou dobu běžet až 70 km za hodinu, je velmi odolný a pouští se dokáže pohybovat rychlostí 20 km za hodinu. Ovládat osly nebylo jednoduché. Používal se k tomu jako u volů kroužek v nosní chrupavce, ke kterému byly přivázány otěže. Pod zkušeným vozatajem byl vůz tažený osly schopen manévrování i ve cvalu, přičemž jeho hlavním úkolem bylo rozbít nepřátelskou formaci, kterou měla dorazit pěchota. Byly používány buď dvoukolové vozy, kdy byl ve voze pouze vozataj, nebo čtyřkolové vozy, kdy stál vedle vozataje ještě válečník s bronzovou sekyrou na dlouhým topůrku nebo s oštěpem. Ač se to nemusí zdát, válečné vozy představovaly pro krále finančně náročnou část vojska. Tento osel se totiž zpočátku v Mezopotámii nevyskytoval, musel se chytat v sousedních horách, a proto byl zpočátku drahý. Používali ho jen movitější zemědělci a k vojsku se dostal později. Stejně tak bylo v Mezopotámii nedostatkové dřevo na výrobu vozů a král si musel vydržovat nejen zkušené vozataje, ale i ošetřovatele oslů a zručné tesaře.

Opět taková zajímavost mimo téma - nabídka práce pro tým pana Daniela Stacha z ČT, snad nemusím představovat.

dnes něco ze vzdálenější minulosti...

Údajně nejstarším předchůdcem člověka je miniaturní stvoření o velikosti pouhého jednoho milimetru, které žilo před 540 milióny let. Mnohé jistě potěší, že tvor postrádal řitní otvor.
Mezinárodní tým vědců z Británie, Číny a Německa objevil fosilní pozůstatky asi 40 živočichů zvaných saccorhytus v centrální části Číny. Mikroskopický tvor žil mezi zrnky písku na dně moře. Charakterizují ho především - na jeho rozměry - obrovská ústa. Tělo měl pokryté tenkou, poměrně pružnou kůží a svaly. Podle vědců se tak mohl pohybovat stahováním svalů. Tělo měl saccorhytus souměrné, což je jeden ze znaků, který je typický pro jeho evoluční potomky, včetně člověka. Kuželovité výrůstky na těle živočicha by mohly podle vědců být velmi ranou obdobou žáber.
Druhoústí jsou živočichové, u nichž zanikají prvoústa a definitivní ústa se prolamují na opačném konci zárodku. U saccorhyta vědci nenašli důkazy o tom, že by měl řitní otvor, což znamená, že pravděpodobně ještě přijímal potravu a vylučoval stejným otvorem.
Nejstarší doposud nalezení zástupci skupiny druhoústých žili před 510 až 520 milióny let. V té době se již druhoústí začínali členit na obratlovce a živočichy, jako jsou například hvězdice nebo ježovky.

Největší skalní malby na světě v Kolumbii
odkaz

Lasery v archeologii
odkaz

Velmi nedávná minulost

Dvojtý fail - není to o historii, ale současnosti - fotograf cestoval několik let po Sibiři a fotil tamní lid, mnohý poměrně nedotčený. A druhý - je to odkaz na FB, čímž vylučuju Baliana, ale vkládat sem tolik fotek s popiskama se mi nechce. Ale myslím, že je to hodně zajímavé vizuálně i informačně, abych měl odvahu to sem napsat.
odkaz

Japonci jsou proslulí svou technologií výroby mečů, kterých sice vzniklo velké množství typů, ale většině lidí se vybaví pouze typická katana. Přesto se hodí připomenout i dlouhé meče zvané ōdachi (大太刀), někdy známé též jako nodachi (野太刀), tedy polní meče. Je známo jejich rozšíření od počátku 14. století a to až do roku 1615. Povětšinou dosahovaly délky lehce přes 90 cm (3 shaku), postupně se prodlužovaly na zhruba 1,5 metru, ale tato délka již nebyla v boji moc praktickou. Pěšáci je nejčastěji nosili zavěšené přes záda, případně jen tak v ruce, přičemž pro vytažení z pochvy byl potřeba pomocník. V některých případech jsou známy případy jezdců vyzbrojených těmito dlouhými meči. Nutno podotknout, že práce s ním obsahovala primárně seky směrem dolů, známo je i použití pěchotou proti koním.
Nejunikátnějším z japonských dlouhých mečů je bezpochyby Norimitsu Odachi. Roku 1447 jej vykoval Osafune Norimitsu, měří 3,77 metru a váží 14,5 kilogramu. Někdy se zmiňuje, že jde o meč obrů, ale pravdou je, že jde o zbraň ceremoniální. Ve vzdálené minulosti dával jasně najevo, jak zámožný je jeho majitel, který dokázal zaplatit řemeslníka natolik zkušeného a zručného, že dokázal vytvořit takto monstrózní zbraň. Zbraň je v majetku šintoistické svatyně v Kibitsu, prefektury Okajama, a až do roku 1992 byla čepel pokryta rzí, než ji vyleštil Fujishiro Okisato.

Už několikrát probrané téma detektoraři
odkaz

Tabula Rogeriana
odkaz
odkaz

Stevinova pozemní jachta prince Mořice Oranžského (1603)

Vozidlo poháněné silou větru navrhl roku 1600 vlámský matematik, fyzik a inženýr Simon Stevin (1548-1620), někdy zvaný též Stevinus. Dohlížel rovněž na stavbu, která byla zdárně dokončena o tři roky později. Pozemní jachta (Zeilwagen) byla určená pro zábavu hostů místodržícího Spojených provincií nizozemských - knížete Mořice Oranžského (1567-1625). Jachta dokázala vést víc jak 25 lidí a pohybovala se velmi rychle. Sto kilometrů z Scheveningen do Petten urazila za méně jak dvě hodiny (!) Stevin je považován za pokračovatele Archiméda nebo da Vinciho. Za jeho nejvýznamnější dílo je považován spis Principy rovnováhy (De Beghinselen der Weegkonst) z roku 1586, který obsahuje mimo jiné rozbor rovnováhy tělesa na nakloněné rovině, zavádí rozklad síly do dvou kolmých složek a poprvé tak vlastně pracuje s vektory.

Titulní obrázek pochází z roku 1649 a vychází z rytiny slavného holandského malíře a rytce Jacoba de Gheyn (1565-1629).