Andor.cz - Dračí doupě online

Neomezený vládce Horních Uher

Lipanská porážka husitů měla pro mnohé kališníky existenční nádech. Jinak než se zbraní v ruce se živit nedokázali. Jejich věhlas byl ovšem tak velký, že se i přes stigma kacířství stali ceněnými na řadě evropských bojišť. Největší kariéru v cizích službách ale paradoxně udělal šlechtic, který bojoval na straně katolíků – Jan Jiskra z Brandýsa

Jan Jiskra z Brandýsa se proslavil jako skvělý válečník a vojevůdce. Věhlas vojenského velitele moravského původu naplňoval obdivem již jeho současníky. Sám Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. (pontifikát 1458–1464), zařadil Jiskrův portrét do své knihy De viris illustribus (O slavných mužích), netajíc se při tom obdivem nad jeho statečností i vojenskou a politickou zdatností.

Proti husitům
Jan Jiskra z Brandýsa se narodil kolem roku 1400 ve Fulneku či ve Všechovicích u Kelče. Jeho otcem byl drobný vladyka Alšík z Brandýsa na Děrném (východočeský Brandýs nad Orlicí), jenž sloužil fulneckým pánům z Kravař.
O Jiskrově mládí se nedochovali téměř žádné zprávy. Poprvé se v pramenech objevuje až na počátku třicátých let 15. století. Tehdy byl leníkem olomouckého biskupa, od nějž měl propůjčen drobný statek protislužbou za vojenské povinnosti. Roku 1434 pomáhal bránit z hradu Radyně Plzeň proti husitským obléhatelům, přičemž zajal dva jejich hejtmany a jedno z nich, jakéhosi Tvaroha nechal popravit. Později sloužil v posádce královského hradu Karlštejna, ukončení válečných operací v Českých zemích ho ale zavedlo až do Uher. Snad již roku 1437 se podílel na bojích proti Turkům u Bělehradu. Zcela jistě je pak jeho přítomnost v zemích svatoštěpánské koruny doložena roku 1440.

Ve službách královny
Uhersko se v té době nacházelo ve stavu občanské války. Smrtí krále Albrechta Habsburského roku 1439 se totiž ve střední Evropě uvolnily tři trůny: český, uherský a římský. Zatímco novým vládcem Svaté říše římské se stal Fridrich III., české a uherské stavy váhaly mezi volbou nového krále a zachováním dědických práv pro Albrechtova syna Ladislava Pohrobka. Jelikož Ladislav přišel na svět v únoru 1440, znamenalo to pro obě království, že by trůn zůstal uprázdněný až do dosažení chlapcovy zletilosti. Čeští stavové se nakonec rozhodli vyčkat, zatímco uherští šlechtici nabídli svatoštěpánskou korunu polskému králi Vladislavovi III. Ladislavova matka, královna Alžběta, se ale nemínila s tímto stavem smířit a vynaložila veškeré úsilí, aby svému synovi udržela trůn. Ačkoliv neměla podporu uherské šlechty, která v ní viděla „Němku“, oporou jí byla německá města v Horních Uhrách. Země byla rozdělena na dva soupeřící tábory: král Vladislav III. měl mocné přívržence v samotném srdci uherské říše, Alžběta ovládala Horní Uhry s jejich bohatými městy. Protiváhou Vladislavova sídelního Budína se stala Bratislava.
K upevnění své moci a poražení odbojné šlechty přijala Alžběta do svých služeb řadu bývalých husitských hejtmanů. Prvním a pro královnu nejdůležitějším válečníkem byl Jan Jiskra z Brandýsa, jemuž svěřila do správy své věnné statky a řadu dalších měst a hradů ve střední a východní části Horních Uher. Nacházely se mezi nimi Košice, Zvolen, Prešov nebo Kremnice, kde nechal Jiskra jménem Ladislava Pohrobka razit kvalitní dukáty, čímž si zabezpečil bohaté finanční prostředky.
Jiskra povolal do svých řad zbytky husitských polních vojsk a velitelská místa obsadil zkušenými a osvědčenými hejtmany jako byl Petr Aksamit z Lideřovic, Jan Talfús z Ostrova nebo Mikuláš Sokol z Lamberka. Kromě zbytků husitských rot naverboval i žoldnéře z Moravy, Slezska a Rakous, aby zvýšil počty „královské“ žoldnéřské armády.

Uhájení držav
Polský král Vladislav III. ale také nelenil. V květnu 1440 se nechal ve Stoličném Bělehradě korunovat uherským králem a následně zahájil vojenské tažení do Horních Uher. Vědom si prestiže bývalých husitských bojovníků, přijal do svých služeb někdejšího hejtmana sirotčích polních vojsk a účastníka bitvy u Lipan, Jana Čapka ze Sán, a svěřil mu vrchní velení uherské armády. Alžběta pochopitelně jmenovala do čela svých vojsk Jana Jiskru z Brandýsa.
Během následujícího tažení se naplno projevily zásadní rozdíly obou armád. Jan Jiskra měl vycvičené žoldnéře zocelené mnohými bitvami a na velitelských místech ostřílené polní velitele. Naproti tomu se vojsko Jana Čapka ze Sán skládalo z jednotlivých rytířských družin zvyklých na individuální způsob boje v duchu rytířské taktiky a z oddílů uherské lehké jízdy, která sice vynikala v rychlých přepadech a bleskových nájezdech na nepřítele, ale v žádném případě nemohla konkurovat vycvičené pěchotě pevně usazené ve vozové hradbě. Proto také skončilo Vladislavovo tažení za podmaněním Horních Uher totálním fiaskem. Naopak následná protiofenziva Jiskrových oddílů slavila úspěch, který korunovalo dobytí a obsazení Kežmaroku.
Tristní situace z pohledu vojenské strategie nastala v Bratislavě. Město jako takové sice držely královniny oddíly, avšak bratislavský hrad obsadila posádka věrná králi. Alžbětiny oddíly se neodvažovaly zahájit útok na pevnost, naopak Vladislav III. se rozhodl hrad osvobodit a v únoru 1442 Bratislavu oblehl. Kvůli potížím se zásobováním, ale musela jeho vojska obléhání předčasně ukončit a stáhla se zpět mimo Horní Uhry.

Krátké období míru
Alžběta se nakonec s Vladislavem III. dohodla, že uzná Jagelloncovu královskou hodnost s podmínkou, že po jeho smrti se uherským panovníkem stane její syn Ladislav. Dlouho se ale z uzavřeného míru neradovala, neboť v prosinci 1442 zemřela. Královnin skon dostal Jana Jiskru do svízelné situace, jelikož jednal právě z jejího pověření. Naštěstí pro něj, Vladislav III. musel řešit problémy na jižní hranici, kde se schylovalo k novému střetnutí mezi křesťany a osmanskými Turky a neměl zájem o konflikt uvnitř Uher. Proto počátkem září 1443 potvrdil Jiskrovi dohodnuté příměří a zároveň uznal veškeré jeho zisky.
Na podzim 1444 pak polský a uherský panovník zahájil křížové tažení proti Turkům. Zpočátku úspěšná ofenziva skončila 10. listopadu katastrofální porážkou křesťanů u Varny. Vladislav III., který v bitvě padl, si následně vysloužil přízvisko Varnenčik.
Podle výše zmíněné smlouvy přijala uherské šlechta za krále Ladislava Pohrobka. Mladý kralevic však ještě stále nedosáhl plnoletosti, proto uherský sněm zvolil sedm hejtmanů, kteří měli království spravovat do doby, než dosáhne zletilosti. Jiskra se stal jako jediný cizinec jedním z nich. Jeho postavení však vzbuzovalo nevoli u řady uherských magnátů, zejména pak u Jana Hunyadiho, který byl roku 1446 jmenován zemským správcem. Krátce po jeho jmenování sněm zrušil pověření oněch sedmi hejtmanů, což Jiskrovi nijak nebránilo v tom, aby se v Horních Uhrách choval jako suverénní vládce. Hunyadi se snažil pozice svého protivníka oslabit, zaměstnávalo ho však turecké nebezpečí a do Horních Uher tak poprvé vytáhl až roku 1449.

Výpad z kláštera
Hunyadi se rozhodl zasadit Jiskrovi rozhodující úder. Roku 1451 se mu podařilo získat na svou stranu některé bývalé protivníkovy spojence a v srpnu vyrazil v čele armády čítající 10–12 tisíc mužů na Lučenec. Jeho dobytí by Hunyadimu otevřelo cestu do Horních Uher a usnadnilo útok na protivníkovi pozice. Jiskra si byl významu Lučence vědom a zanechal zde posádku o síle 500 mužů, která se opevnila na vyvýšeném klášteře nad městem. Uhři se pokusili klášter několikrát dobýt, ale zkušená posádka útok pokaždé hravě odrazila a navíc způsobila nepříteli těžké ztráty. Obléhatelé se je proto rozhodli posádku v klášteře vyhladovět. Zdálo, že tato taktika bude úspěšná, vedle potravin totiž obránci trpěli i nedostatkem vody, což ještě umocňovaly vysoké srpnové teploty. Vzhledem k neúnosné situaci Jiskrovi muži dokonce nabídli nepříteli vydat klášter pod podmínkou svobodného odchodu. Hunyadi si byl ale tak jistý vítězstvím, že jejich nabídku odmítl a navíc jim vyhrožoval krutou smrtí naražením na kůl. V kritické chvíli však přispěchal posádce na pomoc Jan Jiskra, kterému se mezitím podařilo zmobilizovat vojsko o síle 4 000–5 000 mužů. Rozhodnout tedy měly zbraně.
Dne 7. září 1451 došlo k památné bitvě u Lučence. Hunyadi ponechal část oddílů, aby drželi v šachu klášterní posádku a nedovolili jí zasáhnout do bitvy, ačkoliv s jejich bojeschopností nikdo moc nepočítal, načež vyrazil proti nepříteli. Útok zahájila kumánská jízda a banderium (jízdní šlechtická hotovost), zkušení Jiskrovi vojáci opevnění ve vozové hradbě, ale jejich nápor bez potíží odrazili. Uherský gubernátor se chystal nasadit do boje hlavní údernou sílu, když v tom došlo k překvapivému zvratu. Na smluvené znamení vyrazila z kláštera na zteč obležená posádka. Moment překvapení byl tak velký, že uherské oddíly střežící monastýr se daly na útěk. Útok posádky pokračoval proti uherskému táboru. Hunyadi okamžitě zareagoval a poslal do kritického místa posily, tento manévr, však vnesl do jeho řad zmatek – mnoho vojáků si myslelo, že se jedná o ústup a dali se na útěk. Lavinu už nešlo zastavit. Od této chvíle Jiskrovi vojáci jen pobíjeli prchající a mnoho z nich zajali v čele s jagerským biskupem Ladislavem Hedervarym. Sám Hunyadi se zachránil úprkem do Budína.
Jiskra svého drtivého vítězství ale nedokázal využít a velkou chybou bylo, že nepronásledoval a nezničil ustupující uherské vojsko. Gubernátor se totiž z porážky rychle oklepal, stáhl z jihu Uher své žoldnéřské oddíly a ještě na podzim 1451 se mu podařilo narušit Jiskrovy pozice. Od českého kondotiéra navíc odpadávala i důležitá města, která už nehodlala déle snášet neustále se zvyšující berní zatížení.

Rebelie bratříků
Mohlo by se zdát, že Jiskrova chvíle ještě přijde s nástupem mladičkého Ladislava Pohrobka (vládl 1453–1457), jehož zájmy přes deset let hájil, opak byl ovšem pravdou. Dospívající panovník se ocitl v uherské politice zcela pod vlivem zdejších magnátů a počátkem roku 1453 na jejich nátlak zbavil Jiskru všech majetků i funkcí v zemi. Roztrpčený hejtman tak musel opustit Horní Uhry. Záhy zde ale začalo narůstat hnutí takzvaných bratříků. Šlo o nájemné družiny, jejichž jádro tvořili především bývalí husitští bojovníci. Tyto oddíly si do svých služeb ve velkém najímal právě Jiskra, avšak po jeho odchodu zůstala řada družin bez práce a pod vedením svých velitelů se živila loupením a rabováním. Země se ocitla na pokraji chaosu a tak byl český hejtman roku 1455 povolán zpět, aby drancující roty odstranil.
Část bratříků se po Jiskrově návratu přidala opět na jeho stranu. Boj proti zbylým družinám už ale příliš úspěšný nebyl. V druhé polovině padesátých let 15. století dosáhlo hnutí bratříků vrcholu a jejich řady podle některých údajů čítaly až 20 tisíc mužů. Soumrak jejich rot se ale pomalu blížil, stejně jako úpadek Jana Jiskry.
V listopadu roku 1457 náhle zemřel Ladislav Pohrobek a na uherský trůn usedl energický Matyáš Korvín (vládl 1458–1490), který se rozhodl s Jiskrou a bratříky skoncovat jednou provždy. Nešlo to tak rychle, jak si představoval, neboť turecké nebezpečí vázalo značnou část jeho sil na jihu Uher. Již v květnu 1458 ale porazila Matyášova vojska pod velením Šebestiána Rozgoně bratříky u Šarišského Potoka (Sárospatak). V bitvě padl i jejich proslulý vojevůdce Petr Aksamit a s ním dalších asi 600 bojovníků. Hejtman Jan Talafús z Ostrova sice unikl, avšak jen s troskami původního vojska.

Neslavný konec
Jiskra si uvědomoval své vratké postavení. Hornouherská města, o která si dříve opíral, zůstala tentokrát neutrální. Český válečník se snažil podporovat protikandidaturu polského krále Kazimíra IV. na uherský trůn. Politické intriky, jež rozehrál císař Fridrich III., ale neměly šanci na úspěch. Matyášova pozice zůstávala pevná. Jiskra se přesto pokoušel s pomocí bratříků proti Korvínovi dál bojovat. Po sérii nezdarů nakonec roku 1462 kapituloval. Musel se vzdát všech území v Horních Uhrách a složit hold uherskému králi, který ho přijal do svých služeb a jako odškodné mu daroval některá panství v oblasti dnešního Rumunska.
Závěr svého života tak Jiskra strávil na jihu Uher ve službách Matyáše Korvína. Zúčastnil se jeho tažení do Bosny a není vyloučeno, že po boku uherského krále bojoval i proti Jiřímu z Poděbrad. Jako diplomat vedl řadu poselstev, mimo jiné i k tureckému sultánovi. Z následujících let jsou zprávy o něm stále sporadičtější. Naposledy je připomínán v říjnu 1468. Nedlouho poté nejspíš zemřel.
Podobně jako Jiskra skončily i zbytky bratříků. Zatímco někteří vstoupili po vzoru svého velitele do služeb Matyáše Korvína, jiní dali přednost drobné válce v Horních Uhrách. Poslední oddíly bratrstev pod Janem Švehlou byly zničeny roku 1466 při moravských hranicích u Kostelan. Nicméně ještě roku 1473 se na slovenském východě objevovaly oddíly, které vedly záškodnickou válku proti uherskému králi.

Ukázkový ústup
O Jiskrových vojenských schopnostech nejlépe vypovídá událost z roku 1442. Tehdy český hejtman obléhal se svým vojskem hrad Richnavu. Po jeho dobytí obdržel zprávu, že proti němu vytáhl jagerský biskup. Jiskra se mu vydal vstříc, vítajíc možnost rozhodující střetu. Biskupovo vojsko tvořili především oddíly jízdních lučištníků. První fáze bitvy se tak odehrávala podle obvyklého scénáře – Jiskrovi oddíly se na volném poli uzavřely ve vozové hradbě a uherští jezdci kroužili kolem nich a zasypávali je šípy. Z vozové hradby jim odpovídali střelbou z kuší, píšťal a hákovnic. Na to, aby Uhři prorazili vozovou hradbu, nebylo ani pomyšlení, a proto se spokojili s ostřelováním vozové hradby a jejím obléháním, čímž chtěli držet Jiskrovo vojsko v šachu do příchodu posil.
Zkušený vojevůdce si však věděl rady i v takto nebezpečné situaci. S vírou v ukázněnost a disciplinovanost svých vojáků a zkušenosti hejtmanů, rozkázal Jiskra otevřít vozovou hradbu a ve vozovém šiku zahájil ústup. Uherští jezdci sice na ustupující formaci zle dotírali, ale nedokázali ji nijak výrazněji narušit.
Na první pohled se tento manévr zdá jednoduchý. Je však třeba si uvědomit, že přeskupení formace probíhalo během boje s uherskou jízdou. Navíc utvořením ústupové sestavy nebylo nic vyhráno. Kolona v bojovém mobilním tvaru musela být schopna držet tvar a poskytnout odpovídající ochranu pěchotě, která pochodovala uvnitř vozové hradby, připravena se kdykoliv přeskupit a zaujmout bojové postavení k obraně. Jednalo se tedy o skutečně mistrovský tah, který dokázal Jiskrovo vojsko dostat ze zdánlivě neřešitelné situace.

Foto: Jan Jiskra z Brandýsa v podání Mikoláše Aleše (zdroj: Wikimedia Commonns)