Andor.cz - Dračí doupě online

Naposledy, kdy se se Sarmaty, či přesněji s Alany, bylo ve spojení se skupinou žoldnéřů zvanou Katálánská kumpanie (katalánsky Gran Companyia Catalana, latinsky Magna Societas Catalanorum či Societatis Exercitus Catalanorum), která působila na přelomu 13. a 14. století a kterou založil sicilský rytíř Roger de Flor (*1267 †30.4.1305, též Ruggero da Fiore nebo Rutger von Blum). Jeho otcem byl německý rytíř a sokolník Richard von Blum, který působil ve službách římsko-německého císaře a sicilského krále Friedricha II. von Hohenstaufen (*1194 †13.12.1250) a který zahynul 23. srpna 1268 v bitvě u Tagliacozzo, v níž se rozhodlo o konci Štaufské dynastii na římsko-německém trůnu a kdy nedlouho po ní, 29. října 1268, zahynul popraven ve svých šestnácti letech Friedrichův vnuk a poslední Štauf Konradin. Rogerovou matkou byla šlechtična neznámého jména z Brindisi.
V osmi letech byl Roger poslán lodí do Svaté Země, aby vstoupil do řádu Templářů, v jehož řadách se zúčastnil obležení a pádu Akkonu roku 1291, odkud se přesunul na Kypr, kde byl následně obviněn z krádeže a odpadnutí od víry a z řádu vyloučen. Před žalářem uprchl do Janova, kde mu bohatý janovský patricij Ticino Doria půjčil peníze, za které si Roger koupil malou loď, najal všeho schopnou posádku a začal brázdit Středozemím jako pirát. V době války Aragonského a Neapolského království o Sicílii se přidal na stranu Aragonců, kde pro své zkušenosti získal hodnost viceadmirála (druhá nejvyšší po admirálovi). Během těchto bojů si Roger kolem sebe vytvořil skupinu zkušených žoldnéřů, které doplnili zejména veteráni z řad tzv. almogávarů, což byli původně křesťanští farmáři a pastevci z pohraničních regionů Aragonie a Katalánska v sousedství s muslimskými státy, kteří získali bojové zkušenosti z akcí proti muslimům, kdy byli nuceni často sami bez podpory španělských králů postarat se o svou ochranu.
Když byl roku 1302 uzavřen mír, Roger se svou posádkou a dalšími žoldnéři vstoupil do služeb byzantského císaře Andronika II. Palaiologa (*25.3.1259 †13.2.1332) v boji proti rozpínajícím se Turkům. V té době Katalánskou kumpanii tvořilo 36 lodí (z toho 18 galér) a 8000 mužů (1500 jezdců, 4000 pěších almogávarů a neurčitý počet služebníků a pomocníků). Tato čísla pochází z kroniky sepsané jedním z velitelů kumpanie jménem Ramon Muntaner (*1265 †1335), který byl velitelem jednoho z pěších oddílů. Vyrazili z Messiny a v lednu 1303 dorazili do Konstantinopole, kde Rogerovi císař uspořádal svatbu s jeho patnáctiletou neteří Marií, dcerou bulharského cara Ivana Asena (*1259/1260 †1303), toho času v exilu na byzantském dvoře, a Andronikovou sestrou Irene Palaiologinou. Následně byl Roger slavnostně jmenován velitelem byzantské námořní flotily (Megas Doux). V říjnu 1303 ukázala Kumpanie svou sílu pouze v jediné vítězné bitvě u Kyziku, avšak během roku 1304 v celé řadě dalších střetnutí a právě v tomto období jsou zmiňováni Alani.
Tito Alani pocházeli pravděpodobně z oblasti Scythia Minor, která se po dobytí Konstantinopole roku 1204 účastníky Čtvrté křížové výpravy na nějaký čas dostala mimo vliv Byzantinců, než si zdejší obyvatelstvo včetně Alanů (a jak uvádějí soudobé prameny zároveň vedle Čerkesů od Kavkazu a Krymských Gótů) podmanil mongolský náčelník a prapotomek Čingischána Nogai (†1299/1300). Po Nogajově smrti přešli Alani zpět na stranu Byzantinců a jako elitní žoldnéři se následně účastnili bojů s Turky. Po příjezdu Rogera do Konstantinpole pak byli určeni jako posila Katalánské Kumpanie a nikdy tak ve skutečnosti netvořili její součást. Dokonce známe i jméno jejich velitele – jmenoval Georgios Girgan (v katalánských pramenech Jordi, v jiných také Gircon).
Prvním úkolem Rogera bylo dobytí poloostrova Artaké (dnešní Erdek v Marmarském moři), kde se nacházel velký tábor Turků. To se mu podařilo díky skvěle vymyšlenému plánu a překvapivému útoku v říjnu 1303. Poloostrov byl vybrán jako výchozí bod celé kampaně, jejímž hlavním cílem bylo osvobození několik měsíců obleženého města Philadelphia (dnešní Alasehir), a zde také všichni přezimovali. Přítomnost katalánských žoldnéřů se však neobešla bez násilností a zde také došlo k události, která poznamenala veškeré následující vztahy mezi Katalánci a Alany. Několik Katalánců se údajně pokoušelo znásilnit manželku jakéhosi mlynáře, v čemž se jim Alani snažili zabránit a potyčka přerostla v krveprolití, jehož výsledkem bylo na 300 mrtvých na obou stranách, včetně Girganova syna. Od té chvíle už si nikdy navzájem nedůvěřovali a z celé alanské jednotky pak Katalánskou kumpanii doplnilo pouze 1000 jezdců, když ostatní odmítli.
Po uklidnění situace Kumpanie vyrazila k Philadelphii. K prvnímu střetu došlo zhruba na půl cesty u pevnosti Germokoloneia (dnešní Soma) obsazené Turky, kteří zvolili ústup, ale jejich pomaleji ustupující zadní voj byl Kumpanií zmasakrován.
Poté Kumpanie pokračovala volným tempem dál, přes Thyateiru (dnešní Akhisar) a údolím řeky Hermos (dnešní Gediz). Během této cesty Roger konfrontoval několik místních byzantských regionálních správců, které obviňoval ze zbabělosti a chtěl jich několik pro výstrahu pověsit, včetně jistého bulharského kapitána Chranislava, který velel byzantskému oddílu doprovázejícímu Kumpanii. Poté, co se Turci dověděli o blížící se armádě, zanechali obléhání a vyrazili vstříc v počtu 8000 jezdců a 12000 pěších. Roger se osobně ujal vedení kavalerie, kterou rozdělil na tři kontingenty – Alany, Katalánce a Latiny, zatímco jeho senešal (pobočník) Corberán d'Alet učinil to samé s pěchotou. Ke střetu došlo u vesnice Aulax (dosud nelokalizována, snad den cesty od Philadelphie), kde byli Turci, ač početnější, drtivě poraženi a se životem se jich zachránilo jen 1000 jezdců a 500 pěších.
Po triumfálním vstupu do města byl Roger slavnostně přijat jeho správci a krátce nato vypracoval obranný plán počítající s dobytím okolních pevností, které se stále nacházely v rukou Turků. V jedné z pevností, odkud Turci utekli, Roger nechal popravit řeckého správce a velitele posádky poslal na galeje, neboť je obvinil z předchozí zrady a vydání pevnosti Turkům bez boje.
Z Philadelphie se Roger přesunul do města Magnesia (dnešní Manisa), správního střediska jediné provincie, která nepadla do rukou Turků. Toto město bylo totiž důležitou spojnicí k ostrovu Chios, kde kotvila Rogerova flotila lodí, které velel Ferrán d'Aunés. Roger se rozhodl město převzít a zřídit si v něm hlavní stan, což v očích Byzantinců představovalo akt agrese. Prefekt Nostongos Doukas proto odjel do Konstantinopole stěžovat si císaři, přičemž celou záležitost notně přibarvil.
Když se při dobývání pevností v západní Anatolii dostal Roger do města Nymphaion (dnešní Nif), uprchlíci z města Tyrrha (dnešní Tire) ho požádali o pomoc, neboť přeživší Turci z bitvy u Aulaxu se přesunuli tam. Roger souhlasil a rozdělil své vojsko na dvě části – jedna se měla přesunout zpět do Magnesie, s menší druhou se vydal vstříc Turkům a pod rouškou tmy se mu podařilo nepozorovaně dostat do obleženého města. Uvnitř města pak Roger přikázal svému pobočníkovi Corberánovi, aby hned jak Turci zaútočí na hradby, vyrazil ven s 200 jezdci a 2000 almogávary. Překvapivý výpad způsobil v řadách Turků těžké ztráty v následném zmatku začali prchat do hor, kam je Corberánovi vojáci pronásledovali. Corberán byl však zabit nešťastnou náhodou, když ho trefil vržený kámen do hlavy v momentě, když neměl přilbu, a jeho vojáci, šokovaní ztrátou velitele, ustoupili zpět do města.
To už ze Sicílie dorazil do Konstantinopole třetí nejvyšší velitel Katalánské Kumpanie Bernat de Rocafort s posilamu v počtu 2000 jezdců a 1000 almogávarů na dvou galérách. Z Konstantinpole vyplul nejprve na Chios, kde se spojil s Ferránovou hlavní flotilou a společně pak pokračovali do přístavu Ania (dnešní Kusadasi), kde už je očekával Ramon Muntaner. S Rogerem se pak všichni sešli ve městě Ephesos (dnešní Selcuk), zhruba 20 km od Anie ve vnitrozemí a kde byl Bernat jmenován novým pobočníkem místo Corberána. Rovněž zde proběhla svatba Bernata s Rogerovou dcerou z prvního manželství, její jméno ani kdo byla jeho první manželka bohužel nevíme, pouze tolik, že byla zasnoubena s Corberánem. Z Ephesu se pak Roger a Bernat vrátili do Anie a bezpečností Tyrrhy, vzdálené 40 km od Ephesu, byl pověřen aragonský kapitán Diego de Orós, s pouhými 30 jezdci a 100 pěšáky.
Mezitím došlo k boji u přístavu Ania. Turci ukrytí v horách se rozhodli zaútočit na město a almogávarská posádka se s nimi okamžitě pustila do boje, bez jakéhokoli příkazu od svých velitelů, přesto však dokázala nad Turky zvítězit a údajně pobít na 1000 jezdců a 2000 pěších.
V červenci 1304 Kumpanie vyrazila do anatolského vnitrozemí stejnou cestou, jakou používaly křížové výpravy při poutích do Svaté Země podél pohoří Taurus do Kilíkie, kde se tehdy nacházelo křesťanského království zvané Malá Arménie. Během cesty předvoj v údolí zvaném Kilikijská brána v pohoří Antitaurus narazil na Turky, kteří se zde shromažďovali ze všech míst, odkud byli v předchozích měsících vytlačeni, údajně snad v počtu 20 000 pěších a 10 000 jezdců. Jakmile se obě strany o sobě dověděly, byla na 15. srpna 1304 ujednána bitva na otevřeném prostoru, nedaleko vsi Kibistra. Ačkoli Turci měli značnou převahu, Roger se bez váhání postavil do čela kavalerie, jejíž součástí byli i Alani (zhruba v počtu 500 jezdců), zatímco Bernatovi a dalšímu veliteli jménem Marulli bylo svěřeno velení almogávarské pěchoty, která se do každé bitvy vrhala se svým válečným pokřikem "Desperta, ferro! Desperta!" (v překladu "Probuď se železo! Probuď se!"), zatímco o zem bušili svými kopími. Bitva, o která se zprvu odvíjela ve prospěch Turků a trvala až do pozdních odpoledních hodin, se nakonec stala drtivým vítězstvím Kumpanie, kde údajně padlo na 18 000 Turků.
Oproti původnímu plánu pokračovat dál však Roger rozhodl k návratu do Anie. Během návratu však začalo docházet k rabování a násilí ze strany žoldnéřů, podle řeckých pramenů mnohem horšího, než se dělo pod nadvládou Turků. Navíc se donesly zprávy, že v Magnesii mezitím kapitán byzantské posádky Demetrios Ataliotes přesvědčil Alany a společně povraždili vojáky z řad Kumpanie, kteří měli město hlídat. Roger se proto rozhodl zamířit k Magnesii, které okamžitě oblehl. V té chvíli údajně zbylých 500 Alanů, kteří zůstávali věrni Rogerovi, dezertovalo.
Vzhledem k silnému opevnění města se však Rogerovi nedařilo ho dobýt. Navíc císař Andronikos poslal Rogerovi vzkaz, aby se dostavil do Konstantinopole a vydal se na pomoc svému tchánovi a bývalému bulharskému vládci Ivanovi Asenovi, kterého v Thrákii ohrožoval jeho vlastní strýc. Tam ovšem nepřístojnosti žoldnéřů pokračovali a byzantské obyvatelstvo je začalo nenávidět, až se císařův syn Michael IX. Palaiologos (*17.4.1277 †12.10.1320) rozhodl Kumpanii zničit a s alanským velitelem Girganem zosnoval plán.
Během hostiny pořádané v Hadrianopoli (dnešní Edirne v evropské části Turecka) dne 30. dubna 1305 vpadli do hodovního sálu Alani a údajně to byl Girgan, kdo Rogerovi zasadil smrtelnou ránu.
Následně v Konstantinopoli došlo k masakru katalánských žoldnéřů v kasárnách, kde byli ubytováni a jen málému počtu se podařilo uprchnout do města Kallipolis (dnešní Gelibolu), kde se nacházela hlavní část Kumpanie a kde následně rozpoutali odvetný masakr, jehož ozvěnou byl údajně zákaz vstupu všem Kataláncům od té doby až do roku 2000. Novým velitelem Kumpanie byl zvolen Berenguer d'Estrança.
Byzantská armáda v počtu 14 000 jezdců a 30 000 pěšáků, včetně alanských žoldnéřů oblehla Kallipolis, kde se opevnil zbytek Kumpanie a odkud poslali žádost sicilskému králi o pomoc. Mezitím se Berenguer s 5 galérami vydal hledat zásoby do okolí, ale na moři narazil na flotilu 18 janovských lodí, byl pozván na palubu velitele a i přes záruky zajat. Ramon Muntaner a Bernat de Rocafort rozhodli nevzdat se a bojovat až do smrti a 21. června 1305 se jim v krvavé bitvě povedlo prolomit obležení byzantské armády. Odtud se dostali do Thrákie, kde svedli s Byzantinci několik vítězných bojů a získali značnou kořist pleněním měst a venkova. Neustále je však pronásledovali Alani a problémy jim činily zejména jakési kmeny sídlící v Balkánských horách (řecky Haimos, latinsky Mons Haemus), které dnes rozdělují Bulharsko na severní a jižní část. Tyto kmeny jsou v pramenech nazývány Magaseti a jejich název je až nápadně podobný starověkým Massagetům, z nichž údajně měli Alani pocházet. Možná se nám tímto odkrylo konkrétní místo, kde Alani v těchto dobách na Balkáně ještě žili.
Na jaře 1306 se velitelé Kumpanie rozhodli k rozhodujícímu útoku proti Alanům a došlo tak bitvě na neznámém místě v Balkánských horách. Bitva dopadla pro Alany špatně, Girgan byl zabit, mnoho alanských žen a dětí bylo odvedeno do otroctví a epizoda služby Alanů byzantskému císaři tím skončila.
Katalánská Kumpanie pak v Řecku operovala a účastnila se různých bojů až do roku 1311, kdy byla zazamenána její poslední vítězná bitva u Halmyru. V Řecku pak zůstala až do roku 1390, kdy jako zástupci aragonského krále drželi Athénské a Neopatraské knížectví, než byli poraženi jinou žoldnéřskou skupinou zvanou Navarrská kumpanie. Poté veškeré zprávy o Katalánské Kumpanii z pramenů mizí.