Andor.cz - Dračí doupě online
Hostinec?
Stratégové o dějinách
Stratégové o dějinách
Stůl přístupný dumání ohledně archeologie, historie a možných dějin.
Odkazy na zajímavé články a jejich povážení v našem kruhu a podobně.
zde nemáte právo psát
|
||
|
Z FB stránky Vědátor - jak lidé přistupovali k smrti předků dříve
Lidé doby bronzové asi POUŽÍVALI OSTATKY PŘEDKŮ JAKO AMULETY #novinka Naše soudobá společnost má ke smrti dosti odtažitý vztah. Držíme ji mimo zřetel, snažíme se na ni zapomenout a důsledně oddělujeme svět živých a svět lidí ležících za hřbitovní zdí. To vše je umocněno tím, že LIDSKÉ OSTATKY JSOU PRO NÁS SKORO AŽ TABU – něco s čím nechceme přicházet do styku a co nás děsí. Tyto projevy a pocity jsou do určité míry pochopitelné a plně vysvětlitelné mentálním nastavením lidí i celé společnosti. Na druhou stranu, nemuselo tomu tak být vždy. SMRT JAKO TABU DNEŠKA LIDSKÁ HISTORIE A ROZMANITOST KULTUR PŘINESLY TAKOVOU ŠKÁLU PŘÍSTUPŮ K MRTVÝM a ke smrti, že ten náš současný je jen jeden z mnoha možných. Pro příklad nemusíme chodit ke kulturám exotickým – i v evropském pravěku nacházíme náznaky praktik s ostatky, které jsou nám dnes bytostně cizí a které v minulosti mohly být kvůli tomu i špatně interpretovány. Ve středověké Evropě se zase rozmohla posedlost ostatky svatých, kterým byly přisuzovány skoro až magické schopnosti. Nová studie vedená vědátory z univerzity v Bristolu si v tomto ohledu posvítila na zvyklosti obyvatel Británie doby bronzové. Její obecné závěry ale mají i širší platnost. Výzkum se zaměřil na archeologické objevy z doby začínající asi před 4500 lety, při kterých byly spolu s pohřbenými lidmi nalezeny „kosti navíc“ jako milodary, případně kdy se nachází dílčí lidské ostatky v nečekaném kontextu sídlišť. Jinými slovy – takové části lidských ostatků (jednotlivé kosti), u kterých je pravděpodobné, že s nimi bylo ZÁMĚRNÉ ZACHÁZENO JAKO S PŘEDMĚTEM. Archeologové si už dávno všimli, že takových objevů je poměrně mnoho. Nová práce, publikovaná v žurnálu The Antiquity, ale vůbec poprvé vystavila tyto nálezové kontexty hlubší analýze – a vyplatilo se. Pomocí CT skenování a radiouhlíkového datování totiž vědátoři dospěli k závěru, že bylo patrně velmi rozšířeným zvykem britské doby bronzové si ponechávat nějaký „amulet“ či „suvenýr“ Z KOSTÍ DÁVNO ZEMŘELÉHO ČLOVĚKA. SLADKÉ MOŽNOSTI RADIOAKTIVNÍHO UHLÍKU Pomocí radiouhlíkové metody – která dnes umí být mnohem přesnější, než příslovečných „plus-mínus dvě stě let“ – určovali archeologové stáří kostí. CT zase odhalilo stopy způsobu používání pozůstatků. Lidské kosti a jejich zlomky přitom byly nejen zahrnovány mezi milodary při pohřbech, ale zjevně také uchovávány v rámci sídlišť. Jak říká prof. Joanna Brück, jedna z autorek nové studie: „Takové ostatky mohly být přitom I POHŘBÍVÁNY POD PODLAHU OBYDLÍ NEBO SNAD DOKONCE I VYSTAVOVÁNY.“ Při radiokarbonovém datování se porovnávaly výsledky z datace lidských ostatků (16 zpopelněných, 38 kostěných) a materiálu ze zásypu pohřbu (zlomky zvířecích kostí, uhlíky, skořápky). Datování umožnilo stanovit, že SLEDOVANÉ KOSTI BYLY POHŘBENY ČASTO MNOHO DESÍTEK LET ČI DOKONCE STALETÍ PO SMRTI. Autoři studie se zaměřili jen na velké ostatky (tj. dlouhé kosti, lebky apod.), u kterých byla minimální šance, že se do zásypu dostaly jako odpad. To vše badatelé ještě doplnili o 121 starších obdobných měření, o kterých se ukázalo, že odpovídají zjištěním studie. Důležité bylo i CT skenování zkoumaných ostatků spolu s histologickou analýzou mikroskopických pozůstatků činnosti rozkladných bakterií. Výsledky byly poměrně pestré – na některých vzorcích šlo sledovat stopy masivní anaerobní bakteriální činnosti odpovídající brzkému pohřbení. Takové kosti tedy musely být vytaženy z hrobů až po rozkladných procesech. Jiné ale mají žádné či minimální takové stopy, což zase naznačuje, že byly ZBAVENY MASA PŘED ROZKLADEM. Tuto analýzu autoři uzavírají tím, že praktiky vedoucí k získání ostatků se individuálně lišily. SBĚRATELÉ KOSTÍ Je zjevné, že LIDÉ DOBY BRONZOVÉ NEVNÍMALI OSTATKY S ODPOREM ČI DOKONCE S HRŮZOU, jak je tomu běžné dnes. Důvodů, proč lidé zacházeli s ostatky dávno zemřelých, může být několik. Mohlo jít o předávané trofejí z dávno zabitých nepřátel, ještě pravděpodobnější je ale nějaký „magický“ kontakt s předky. Mrtví lidé byli součástí světa živých mnohem více, než jak to vnímáme my. To, že ostatkové „amulety“ byly často později znovu pietně pohřbeny (včetně zpopelnění) zase naznačuje jakýsi duchovní rozměr uložení k opětovnému spánku po tom, co zemřelý živým „dosloužil“. V případě pohřebních kontextů tak bylo zkoumáno 13 milodarů z ostatků lidí, kteří zemřeli až 450 let před pohřbeným. Například jeden bohatý pohřeb muže z 24. stol. př. n. l. obsahoval lebky a dlouhé kosti až 4 dalších jedinců, kteří zemřeli 150-300 let před pohřbeným, spolu se dvěma dalšími, kteří žili 80 let před ním. Jiný pohřeb bohaté ženy (měla v hrobě stovky bronzových korálků) z 20. stol. př. n. l. byl doplněn o fragmenty lebek a dlouhých kostí ženy a muže starších o 60–174 let a lebku dítěte neurčitého stáří. Obecně AŽ POLOVINA ZKOUMANÝCH VZORKŮ PATŘILA MALÝM DĚTEM, NIKDY ALE NEŠLO O SOUČASNÍKY POHŘBENÝCH. Příkladů je víc, ikonický je ale pohřeb muže z 18. stol. př. n. l., který vedle masivního kamenného sekeromlatu, bronzové sekyry a několika „tajemných“ předmětů MĚL U SEBE TAKÉ HUDEBNÍ NÁSTROJ (PRAVDĚPODOBNĚ FLÉTNA) VYROBENÝ Z OPRACOVANÉ A HLAZENÉ LIDSKÉ KOSTI. Objev byl učiněn už před 5 lety a flétna už se stala ozdobou wiltshirského muzea. Není tedy nový, jak se domnívaly některé zpravodajské servery přibližující novou studii. Teprve teď ale analýza ukázala, že flétna pochází z jedince zemřelého 50 let před pohřbeným! VÍC NEŽ JEN FLÉTNIČKA Z DĚDEČKA Autoři studie si uvědomují, že přímo zkoumaných vzorků bylo pořád poměrně málo. Objevují se ale v celé Británii doby bronzové a tak asi není přeháněním říci, že se výzkum dotkl stop širšího fenoménu. Ostatně, my bychom mohli přidat i naší trošky do mlýnku – studie vůbec neřeší jiné regiony, v ČR a celé střední Evropě je ale dobře popsaným fenoménem „amuletové“ zacházení s ostatky, kdy se objevují FRAGMENTY TĚL ČI CELÉ POHŘBY V SÍDELNÍCH KONTEXTECH. Evropa doby bronzové sice nebyla kulturně homogenní, různé věci ale naznačují, že tehdejší kultury si byly příbuzné a vzájemně se ovlivňovaly. Duchovní svět „bronzové“ Evropy mohl vycházet ze společných základů a MAGICKÁ SÍLA KOSTÍ MOHLA DO TOHOTO MYŠLENKOVÉHO BALÍČKU PATŘIT. Není ostatně bez zajímavosti, že studie sama při snaze protáhnout vzorky až do doby železné (kdy dochází k velkým změnám kulturním, možná částečně i etnickým) naznačuje, že s koncem doby bronzové končí i popsané praktiky. Ovšem s poznámkou, že vzorků nebyl dostatek a další výzkum to může převrátit. Zjištěné skutečnosti se dotýkají více, než jen dnešním úhlem pohledu morbidní „flétničky z dědečka“, jak zkratkovitě studii interpretovaly některé diskuze. Naznačují CELÝ JEDEN ROZMĚR DUCHOVNÍ KULTURY, KTERÝ JE NÁM DNES DO URČITÉ MÍRY CIZÍ. A schválně říkáme do určité míry cizí, zmiňovaná středověká obliba ostatků svatých by si s popsanými praktikami vlastně nezadala. JSOU ZDE RŮZNÉ ASPEKTY, KTERÉ BY BYLO POTŘEBA PROZKOUMAT DÁL. Tvořili snad děti výraznou většinu ostatkových „amuletů“, jak naznačují dosavadní data? Dávalo by to smysl, napříč celým světem se objevuje to, že „čisté“ děti mají v různých kulturách magickou roli. Bylo by možné prokázat skrze DNA příbuznost pohřbených a nalezených amuletů – tedy že by šlo o přímého předka? Jak je dobrým zvykem archeologických studií, zůstává pěkná řádka otázek pro další řešení. Zatím si ale ponecháme romanticky tajemný obraz doby bronzové, kde V ZÁŘI OHŇŮ NA SVÉ ŽIVÉ DOHLÍŽÍ DUŠE PŘEDKŮ SKRZE SVÉ KOSTI – A KDE ZNÍ MELODIE KOSTĚNÝCH FLÉTEN. Více, včetně zdrojů v článku v komentech. Vzniklo s podporou MUDRstart a mých patronů. |
|
|
||
|
|
Jarloch 10. září 2020 17:21
Moje odzbrojování je jednoduché: Facebook, skupina: Pohanský kruh. Dál jsem nepátral. |
|
|
||
|
Dodatek co mi nedopatrenim vypadl: ...ze je turkicka a ze evropani (haploskupiny R1a a R1b jsou potomci praturku
|
|
|
||
|
|
delph 10. září 2020 15:06
Citace: Každopádně, Peršané a Médové tehdy nebyli rozhodně žádní černoši – soudobí řečtí autoři popisují Peršany a Médy úplně jako tehdejší Řeky – vypadli stejně, jako normální běloši Mohl bych te poprosit o zdroj tohoto tvrzeni? Nejlepe primo na nejakeho antickeho historika:) Ne ze bych to chtel zpochybnovat, naopak. Okrajove se zajimam o Skythy ke kterym maji ze vsech indoevropskych etnik nejblize prave stari Persani a Medove (a po nich pak kupodivu Slovani) a obcas zabrousim i na cizojazycne servery. Co me vzdycky dokaze pobavit, jak se Turci snazi presvedcovat o tom, ze hindoevropska haploskupina R je turkicka a jako priklad uvadi jak je mozne, ze Iranci a Indove jsou tmavsi nez bili Evropani a jaksi zapominaji, ze kdyz kocovni indoevropani prisli na stredni vychod, ovladli zdejsi starsi mnohem tmavsi narody (haploskupiny G a J). Geny zustaly, ale smisenim doslo ke zmene vzhledu. |
|
|
||
|
|
„Nesmrtelní“ – tak se někdy říká gardě perských králů z dynastie Achaimenovců. Ve skutečnosti půjde asi o omyl, zaviněný řeckým historikem Hérodotem, který si možná popletl perský výraz „anúšija“ (oddíl) s řeckým slovem „athanatoi“ (nesmrtelní). Takže Peršané gardě krále králů takto nejspíš vůbec neříkali, a už vůbec ne v období řecko–perských válek v 5. stol. př. n. l. Tato elitní jednotka se skládala z deseti tisíc vybraných válečníků perského nebo médského původu a v případě jakékoli ztráty byla ihned doplněna z dalších oddílů. I to mohlo Hérodota zmást. Každopádně, Peršané a Médové tehdy nebyli rozhodně žádní černoši – soudobí řečtí autoři popisují Peršany a Médy úplně jako tehdejší Řeky – vypadli stejně, jako normální běloši. Film „300“ je pěkně natočená fantasy, ale skutečnou historii tam nehledejte. Elitní perští gardisté v té době uctívali bohy, kteří byli a jsou společní všem Indoevropanům pod různými jmény: Jejich Hromovládcem byl Indra (stejně jako v árjovské Indii). Dalším válečným bohem Persie byl Verethragna, o kterém se v „Avestě“ (svatém písmu Peršanů) praví:
„Stvořen Ahurou, staví se k obraně v podobě kance ostrých dolních špičáků, kance, který zabíjí jedinou ranou, k němuž rozzuřenému se nelze přiblížit, má kropenatou tvář, je zdatný, s kovovýma nohama, s kovovým ohonem a s kovovými čelistmi.“ Ilustrace: Joan Francesc Oliveras Pallerols.  |
|
|
||
|
|
V rakouském Klagenfurtu mají na náměstí fontánu s drakem. A ne lecjakým. Úplně vědecky podloženým. Již ve 14. století (1335) totiž nedaleko našli drakovu lebku. O více než dvě stě let později (1590) na jejím základě postavili onu sochu. V životní velikosti. Až pojedete příště do Chorvatska, stavte se tam. Je to jenom kousek od slovinských hranic. Můžete pak všem spolucestujícím prozradit, že ve skutečnosti to je - srstnatý nosorožec.
Lebku dodneška chrání jako oko v hlavě na klagenfurtské radnici. V roce 1840 se na ní podíval jeden z prvních paleontologů - a hned věděl, o co jde - právě lebku pravěkého nosorožce. To bylo dost velké kacířství. Protože dračí pověsti se v tomto kraji datují snad až do 11. století. Tenkrát to byla bažinatá oblast často sužovaná povodněmi. Lidová konspirace tvrdila, že za ně může zlý vodní drak. Mohl pak i za různá neštěstí, která se lidem děla v blízkých bažinách. Drak byl však vychytralý a dokázal se skvěle skrývat v mlhách nad močálem. Aby své poddané uklidnil, korutanský vévoda prý nechal na okraji slatin postavit mohutnou věž, na které dnem i nocí sloužilo několik rytířů. Před věží byl na řetězu uvázán býk. Zde se pověsti trochu liší. Jedna tvrdí, že drak přišel a jako ryba se chytil na řetěz, když slupnul nebohé dobytče. Druhá konstatuje, že se zalekl a od té doby se prostě už neukázal. Základy věže se nikdy nenašly. Nicméně na znaku města Klagenfurtu z roku 1287 - je tedy o padesát let starší než nález lebky - je opravdu věž a u ní drak. Velice podobně vypadá i městský erb nedaleké slovinské Lublaně (tam mají dokonce Dračí most). Když ve středověku našli lebku dlouhou 70 centimetrů, bylo tedy nad slunce jasné, že to byl onen drak. Srstnatí nosorožci žili i na našem území - akorát před více než deseti tisíci lety. Až budete u klagenfurtského draka stát, můžete okolí ohromit jeho skutečnými mírami: srstnatí nosorožci měli v kohoutku asi dva metry, dlouzí byli asi 4 metry a mohli vážit až tři tuny. Až na ten ocas, zuby, nohy, křídla, šupiny a chybějící rohy se ten barokní sochař celkem strefil, že jo?  |
|
|
||
|
|
Nález zvláštnho vikingského hrobu
odkaz |
|
|
||
|
Jarloch 09. září 2020 17:08
Tak třeba ještě bude. Já teda poslední dobou na takový sloh nemám čas, ale Wraith si třeba čas ještě najde :) Jo, Kája IV. prostě uměl. Jako každý středověký panovník měl své mouchy, ale nesuďme, buďme rádi, že pro nás mnoho věcí udělal a lehce nás posunul kupředu! |
|
|
||
|
|
Balian 05. září 2020 15:29
No byla by zajimava, ale nejak odumrela hned na zacatku... Tak aspon pri teto prilezitosti dodam jeste neco ke dvema mantram oblibenym odpurci vseho husitskeho. Prvni - husitstvi nas izolovalo od okolnich statu. To je tezky omyl, to ostatni staty uvalily embargo, zakaz dovozu vseho. Proc? Jednoduse proto ze se nejenom cirkev obavala sireni reformnich (rozumej kacirskych) myslenek, ale take slechta, ze by se to mohlo obratit nakonec take proti ni az by se "luza" vyradila na cirkevnim (ostatne i ta vyssi ceska slechta patrila v ramci soupencu husa k tem, kdo nadseni brzdila v obavach). V tomto kontextu je treba brat i tzv spanile jizdy, kdy husiti vyrazili do zahranici. Pokud embargo trva dlouho a obcanska valka take, dochazi zdroje i potraviny, tak se da driv ci pozdeji ocekavat "navsteva". Druha mantra je ze husitstvi zpusobilo kulturni zpozdeni, ze jsme zaostali za evropou o 100 let a uz to nedohnali. To je hloupost na entou, ponevadz k nam uz od pocatku ceskeho statu vsechno prichazelo se zpozdenim protoze ceske zeme jednoduse lezely na periferii. Co se k nam melo dostat tak se dostalo nakonec stejne. Co ma prednost, kultura nebo moralni zasady? A vubec co Martin Luthet a vznik protestantismu? Nebylo to nahodou to same v blede modrem? Nebylo to nahodou to, cemu se cirkev branila o sto let drive v pripade husitstvi? Akorat v pripade Luthera uz neudelali tu chybu, ze by ho umlceli upalenim, protoze to uz by hrozilo, ze by vzplala cela evropa, a ne jen zaprdene Cechy, ktere se v dibe Karla IV dostaly na stejnou uroven jako vyspela zapadni evropa a v leccems je dokonce predcily ;) |
|
|
||
|
|
Wraith 04. září 2020 01:06
Zdravím vespolek, občas sem nakouknu, protože sem dáváte zajímavé odkazy. Tentokrát bych ale už chtěl zareagovat na Wraithův pohled na přepisování historie. Tohle téma je totiž stejně staré jako historie sama. Takže Wraithe, je sice hezké požadovat revizi historie, ale pak je třeba se mít secsakramentsky napozoru, aby se tou revizí nevytvořil další narativ, který by byl jen dalším překroucením reality podle momentální společenské situace, nálady nebo tvého vlastního přesvědčení. Suchý výčet dat je nejdůležitější přístup k historii, protože dává přehled o tom, co se stalo a co prostě přijímáme jako něco, co se prostě stalo, ať už na to máme jakýkoli názor. Všechno ostatní už je jenom interpretace, tedy výklad jak a proč se to stalo, na základě různých teorií založených na více či méně známých okolnostech a souvislostech, jinými slovy vytvoření narativu. A to je bohužel je silně ovlivněno subjektivitou člověka, který nad tou událostí přemýšlí, píše o ní. Byl totiž vychován v určité společnosti na určitém stupni vývoje, má nějaké znalosti o světě, svoje názory a to všechno se promítá v jeho interpretaci. Typickým příkladem jsou tebou zmiňovaní kronikáři, kteří se neštítili přikrášlit si nějakého panovníka, protože to měli zkrátka zaplaceno (častěji nařízeno :), nebo raději něco taktně zamlčeli, aby se nedostali do problému. Dalším takovým příkladem je husitství, k tomu se ale dostanu dál. Interpretace je ale samozřejmě důležitá, protože jedině tak dějiny znovu ožijí, dokážeme je lépe poznat a jako každý příběh mohou přinést nějaké poučení. Miluju citát, že „kdo nezná minulost, je odsouzen k jejímu opakování a kdo ji zná, je odsouzen se dívat na to, jak se opakuje“. A historie se neustále opakuje, jen kulisy a kostýmy se mění ;) Co je zásadní chybou intepretací, které vytváří další mylný narativ, je to, že často si vybírají nějakou událost nebo fakt, které vytrhnou z kontextu, které jde ruku v ruce se zamlčováním toho, co se pro danou interpretaci nehodí. Když řeknu B, musím říct i A. Když mluvím o problému, musím mluvit také o příčinách které k němu vedly. Zkusím teď ve stručnosti reagovat na některé z desatera tvých pomníků, ke kterým mám co říct a které považuješ za falešné. Ale jenom na některé, protože i tak to zabere spoustu testu... :D 1) Karel IV. Umíraly jeho manželky příhodně poté, co s nimi vyženil nějakou zemi? Zbavoval se jich Karel IV? Je proto nějaký důkaz, nějaká indície v souvislostech kolem jeho osoby, která by ukazovala na to, že se jich záměrně zbavoval? Co bylo hlavním motivem nejen šlechticů ale především krále? Mít dědice vlastního majetku! Že s nevěstou obvykle přicházel kus země, byl jen takový bonus navíc. Královna a šlechtické manželky měly dát svému muži především dědice, který by pokračoval v rodu a spravoval zděděný majetek. O to šlo v úplně první řadě. A protože středověk zrovna neoplýval dobrým zdravotnictvím a vůbec hygienou, synů bylo potřeba mít víc, protože polovina až třetina dětí umírala ještě před tím, než dospěla. A to nejen na venkově, ale i mezi šlechtou (tam asi o chlup míň). Panovník či šlechtic museli mít jistotu, že alespoň jeden ze synů přežije a bude pokračovat v rodu. A to i s tím rizikem, že když synů přežije víc, obvykle se začnou o dědictví otce hádat a navzájem zabíjet. Takže Karel měl s první manželkou Blankou z Valois, se kterou byli stejně staří, dvě dcery, poté zemřela. S druhou manželkou Annou Falckou měl syna, který zemřel ještě jako kojenec a brzy ho následovala i Anna. Až teprve se třetí manželkou Annou Svídnickou se mu narodil (po osmi letech manželství a po dceři) syn a následník trůnu. Jenže i tato manželka zemřela při porodu třetího dítěte. Karel se tedy oženil počtvrté s Alžbětou Pomořanskou, se kterou pak měl syny ještě nakonec čtyři (byť dva zemřeli opět jako kojenci). Jenom tento suchý výčet faktů naznačuje, o co v manželstvích Karlovi šlo. O území určitě ne, ta se trávením manželek ostatně nezískávala. Karel IV. uplácel církev? Ano. Bohatě ji obdarovával. Tím ovšem nijak nevybočoval z řady ostatních evropských panovníků a vůbec šlechticů, která obdarovávala církev za spásu své duše, jak se věřilo. To je všeobecný fakt, který je známý a nikdo ho nepopírá. Kromě toho církev byla velmi mocný hráč na šachovnici světa a jen hlupáci ji podceňovali, aby se pak šeredně spálili. Ale to byla tehdejší politika, stejně jako se takové věci dějí dnes, slabší si předcházejí mocné, nebo mocní si prostě berou co uznají za vhodné bez ohledu na názory slabších. Jen v jiných kulisách a kostýmech ;) Karel IV. měl vlastní kronikáře, kteří měli zvěčnit jeho život, to je fakt. Tady je opravdu mít se třeba na pozoru, ale vzhledem k většímu množství dochovaného materiálu o jeho životě a době, které lze porovnat, je možné z nich snadno vypreparovat základní fakta a suchá data. A ta jednoznačně ukazují, že patřil k mimořádným osobnostem českých dějin, protože se zapříčinil o skokový posun českého státu v jeho vývoji. Co všechno se kolem toho dělo, jaké byly souvislosti, co tomu vývoji předcházelo a kam to nakonec směřovalo, interpretace klíčových událostí a tak dál, to by byly tuny textu a na to tady není prostor. Proto jenom uvedu jeden příklad něčeho, co nevrhá na Karla IV. zrovna přívětivé světlo: V roce 1347, kdy byl Karlův titul římsko-německého krále stvrzen mimo jiné korunovací v románské bazilice svatého Víta, do Evropy pandemie morové nákazy starozákonních rozměrů, neboli „černá smrt“. Nákaza, kterou na starý kontinent podle historiků zavlekli námořníci z janovských flotil, se rozhořela plnou silou roku 1348 a propukla jako apokalyptická epidemie zejména rok nato. Tehdy jí během několika měsíců padla za oběť čtvrtina obyvatel západní Evropy. Českému království se nákaza jako zázrakem téměř vyhýbala. Hrůza německých sousedů ze smrti kosící miliony, kdy na ulicích ležely stovky těl, která hrobníci nestačili svážet do hromadných hrobů, nahrávala fanatickým kazatelům, zvěstem o příchodu soudného dne a fámám, jež se začaly šířit stejně rychle jako mor. Ani dnešní člověk se tehdejší panice a davovému šílenství příliš nediví, když se zamyslí nad tím, jak by lidé reagovali dnes, kdyby si během krátké doby smrt vzala třetinu lidí žijících na území Německa. Za viníky byli brzy označeni Židé. Na ty už mnozí fanatiční křesťani měli pifku od dob křížových výprav, kdy byli Židé bráni jako vrazi Ježíše Krista. A tak byli Židé obviněni třeba z toho, že tráví studně křesťanů. Německá města zachvátila vlna pogromů. A tehdy nastala nejtemnější kapitola v kariéře „největšího Čecha“, o níž se v oslavných biografiích zpravidla nepíše. Přestože Židé byli podle královských zákonů a také podle buly papeže Klimenta VI. z léta 1348 pod ochranou (za což platili tučné daně), rozhodla se davové psychózy zneužít elita ovládající některá velká města. Přední představitelé Norimberka uzavřeli s Karlem IV. smlouvu, že pokud tamní Židé „budou vybiti nebo město opustí“, připadnou jejich domy a majetky vládcům města. Karel IV. musel tušit, co se bude dít, rozhodl se ale zavřít oči s cílem získat podporu velkých měst v boji proti svým politickým protivníkům. Jen pár dní po uzavření poslední z řady těchto dohod propukla v Norimberku krvavá zvěrstva. Během jednoho dne, 5. prosince 1349, bylo ubito nebo upáleno 560 norimberských Židů. Synagoga i židovské domy byly strženy a na jejich místě vznikl Hauptmarkt, na němž dnes probíhají i mezi Čechy oblíbené vánoční trhy, a byl postaven kostel Panny Marie. Právo beztrestně těžit z židovského majetku v případě násilností přiznal Karel IV. za půjčku peněz také radním ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byli zavražděni všichni tamní Židé 15. července 1349. A když Židy vybili o Velikonocích 1350 obyvatelé Chebu, Karel jejich vraždění oficiální listinou pardonoval. To je příklad tehdejší celkového rázu společnosti, která fungovala na násilí někdy v takové míře, že si to dnešní zpohodlnělý člověk ani nedokáže představit. Jak to asi vypadalo, o tom si můžeme udělat obrázek třeba když v televizi vidíme (a žereme u toho brambůrky) teror islámského státu, masakr ve Rwandě, upálení několika desítek lidí v budově odborů v Oděse v počátcích ukrajinské občanské války, a podobně. To byla realita tehdejší doby, i když samozřejmě zase si to nemůžeme představovat tak, že se neustále vraždilo a všude válčilo. Obdělat pole bylo životně důležité, jinak člověk prostě nejedl a toho si byli také všichni naprosto přesně vědomi. Jenom zkrátka to násilí okolo bylo naprosto běžným jevem. A tak je třeba pohlížet na tu dobu a samozřejmě si říct, že tak to není správné a vzít si z toho ponaučení. Takže Ano, Karel IV. udělal pro český stát to a to, ale byl také typickým produktem své doby. Což je jedna z věcí, které se o něm zamlčují, protože se to nehodí k jeho obrazu „otce vlasti“. Jenže narativ „Karel IV. – otec vlasti“ je svým způsobem správný, protože on jím byl. Máme tedy strhnout jeho sochu, protože se dopustil i zlých věcí, poplatných tehdejší době, protože tehdejší vnímání světa bylo prostě jiné? Krásným příkladem posunu vnímání je u dětí. Už jsem psal, že špatné znalosti o zdravotnictví a mizerná hygiena zůsobovaly smrt nejméně třetiny všech narozeních lidí ještě před dospělostí. A proto se rodilo i víc dětí. Jenže rodiče si k nim začali budovat bližší vztah až poté, co dítě přežilo nejkritičtější první roky, kdy je nejvíce zranitelné. Do té doby se k němu nijak citově nevázali, protože byla vysoká pravděpodobnost, že může umřít brzy. Dnes, když se rodí děti, tak obvykle v menším počtu, jedno, dvě, výjimečně více a rodiče jsou na ně citově fixovaní už od jeho narození. Tím chci říct, že od těch dob jsme se ve vnímání násilí taky dost posunuli, přestože všímavý člověk ho kolem sebe vidí stále, jen už ne v takové míře. Miluju další citát, že „nesuď dávno mrtvé, protože ti už jsou na božím soudu, suď sám sebe, protože boží soud tě teprve čeká.“ Samozřejmě to nijak neomlouvám, protože to je ve své podstatě neomluvitelné. A bohužel se to děje i dne, jen mnohem víc skrytěji a důmyslněji. Krásným příkladem současné politiky, o kterém se příliš neví, je Francie a Mali. Mali by bylo velmi bohatou zemí, protože pod pouští se nachází velká ložiska surovin (zejména uran do atomových elektráren nebo bauxit na výrobu hliníku). Většinou se tato ložiska nachází jako na potvoru tam, kde se v posledních letech objevují islámští teroristi a proto byla do Mali jako do bývalé francouzské kolonie poslána francouzská armáda pod mandátem OSN, aby je zpacifikovala. Což jakoby se stále nedařilo. A jde vůbec o boj s terorismem nebo o něco jiného, jaký je oficiální narativ? Kdyby Francouzi chtěli ty teroristy vypakovat, už by to dávno udělali. Jim ale vyhovuje, že ta místa ovládají teroristi, kteří ve skutečnosti nejsou teroristi, ale loutky hrající habaďůru, které mnohdy ani neví, že vlastně loutkami jsou. A proč to všechno? Vždyť je přece logické, že kdyby frantíci teroristy vypakovali, Mali by jim mohlo prodávat své suroviny a všichni by se měli fajn. Jenže tak to funguje jenom ve sluníčkovém světě. V reálném světě frantíkům mnohem víc vyhovují jejich loutky, přes které mají suroviny z Mali za hubičku a místo aby vypláceli těm chudákům z Mali to, na co by měli právo, zbyde samozřejmě víc pro ně. A teď se tam nedávno objevili Číňani (ti expandují do Afriky hodně dravě, ale tak nějak se to všeobecně neví). Ti pomohli malijské armádě svrhnout vládu a kdo ví, co bude následovat. Kdyby jim pomohli vypakovat i islámské teroristy a zjednat pořádek, pěkně by na tom v budoucnu vydělali oni a Frantíci by ostrouhali. Tahle záležitost ještě není uzavřena. Každopádně zkrátka řečeno, jiné kulisy, jiné kostýmy, ale v kostce jde pořád o to jediné – o peníze. Neboť peníze jsou moc. Dnes i tehdy ve středověku. Když to shrnu, tak ano, upozorňovat na to špatné a nezamlčovat je ten jediný správný přístup. Ale být opatrný při interpretaci. 2) husitství To, jak se o něm zmiňuješ (banda poblouzněných náboženských fanatiků) je bohužel příkladem vytržení jediného faktu z celé spletité mozaky příčin, následků a souvislostí, jakou husitství je. Za komančů byli husiti předvoj Marxe, dnes je naopak v módě z nich dělal div ne českou verzi islámského státu. Realitou je, že bylo „mixem obou těch přístupů s pravdou někde uprostřed, oscilující tím či oním směrem“. Ano, fanatici tam byli. Jenže byli jen jedinou názorovou frakcí, která zahrnovala celý fenomén přívrženců Husových kázání a ze všeho, co vzešlo z jeho upálením. Když si utrhnu švestku ze stromu a bude červivá, můžu říct, že všechny švestky na stromě jsou červivé? Jak složitý fenomén husitství je zkusím co nejstručněji uvést na jednom z faktorů, které jeho vznik nejvýrazněji ovlivnily. Podotýkám že nastíním jenom jeden z těchto faktorů, protože na všechno tadynení prostor a vůbec dnes je myslím husitství vnímáno už celkem střízlivě (viz. třeba Čornejův životpis Jana Žižky). Tím hlavním faktorem byl úpadek náboženského a mravního života a s tím spojené hromadění majetku v západní katolické církvi, na který marně upozorňovala řada lidí napříč celou Evropou ze všech možných společenských kruhů a kterých byl Jan Hus jen jeden z mnoha následovníků. Výčet všech těch lidí a co dělali by vydal na tlustou knihu. A protože k nápravě nedocházelo a naopak projevy volající po ní byly silou moci církve potlačovány jako provinění proti povinné úctě a poslušnosti vůči ní, ba jako přímé bludařství a kacířství, pozbývali oficiální představitelé církve důvěry u věřících. Nic z toho totiž prvotní křesťanství neobsahovalo. Povědomí o prvotním křesťanství se totiž začalo šířit mezi lidmi s tím, jak byla Bible dostupnější a překládána do národních jazyků. Mimochodem Jan Hus byl tím, kdo k tomu výrazně přispěl u nás tím, že zjednodušil složitý zápis českého jazyka hačkama a čárkama, což dělal současně s revizí a úpravou překladu Bible do českého jazyka (první kompletní překlad Bible pochází až z roku 1360). Z biblí tak biskupové a faráři nepředčítali jen úryvky (vytržené z kontextu!), ale mohli se s ní seznámit i prostí lidé na venkově, kterým z nich předčitali kněží sympatizující s církevní nápravou. Těch bylo také dost, a překvapivě se vyskytovali i ve vyšších patrech církevní hierarchie. Zkrátka nic nebylo černobílé. A kromě toho se stávalo, že prostý člověk mnohdy znal bibli lépe než kněz. Jak se říká „církev kázala vodu, ale sama pila víno“. Papežský dvůr vybíral poplatky od arcibiskupů, biskup a opatů klášterů a biskupové od městských a venkovských farářů, faráři zase od lidí, kteří spadali do jejich farnosti. To všechno samozřejmě vynášelo, některé farnosti, opatství a biskupství více, některé méně, a to bylo samozřejmě lukrativní pro kohokoli, kdo postupoval církevní hierarchií. Pohodlný život ve světě, kde hlad a nouze byly denním chlebem drtivé většiny lidí. Kdo by to v takové situaci nebral že? Mnozí preláti se ale nespokojili jen s jediným takovým lukrativním místem, a kumulovali je (takzvané mnohoobročnictví). A protože současně nemohli být na všechmístech, pronajímali je jiným kněžím, jimž ze svých velkých příjmů jim dávali jen hubený plat. Mnozí si tak malý plat zvyšovali vydíráním věřících, ačkoli na druhou stranu byla spousta kněží, kteří raději příkladně žili v chudobě a s prostým lidem svém farnosti sdíleli dobrovolně jejich běžný osud. Na církev nijak nezapůsobilo směrem k nápravě ani když si bohatý lyonský kupec Pierre Valdes (1140-1205), který si dal do francouzštiny přeložit některé části Bible a po nějaké době vlivem této četby se rozhodl veškeré své jmění rozdat a jako lidový kazatel kázat nutnost nápravy a osobní pokory. A když několik jiných občanů Lyonů a okolí jeho příkladu následovalo a připojilo se k němu, začalo se Valdesovo učení šířit. Zpočátku to církev tolerovala, protože se snažilo o nápravu vlastního života bez zřetele na prostopášný život většiny kněžstva, jenže postupně se začalo toto hnutí obracet i do vlastních řad, a to už ťalo do živého. Lateránský koncil v roce 1179 pro čtení bible a kazatelskou činnost hnutí zakázal, v roce 1215 byli jeho přívrženci uvrženi do klatby a označeni za kacíře. Běžný člověk samozřejmě vnímal, že ze strany kněží místo aby z tohoto hnutí čerpali mravní poučení, naopak mu čelili takzvanou inkvizicí. To byl církevní orgán, jehož úkolem bylo nejen kacíře soudit, ale i po nich pátrat. Inkvizice byla zřízena roku 1184 a roku 1229 byly vydány přesné předpisy o rozsahu jejích pravomocí. Podle nich byl každý věřící povinen oznámit inkvizitorům každého kacíře. O kom se zjistilo, že tak neučinil, byl zbaven majetku i úřadu, dům, v němž kacíř bydlel, byl stržen, kdo dal almužnu kacíři, byl považován za podezřelého z kacířství, stejně jako i ten, kdo náhodou s ním seděl u téhož stolu v hostinici, kdo se s ním stýkal. Inkvizice měla právo odsuzovat k různým trestům – od peněžních, přes vykonání kajícné pouti, klatby (pozbytí veškerých práv, nikdo takovému člověku nemohl poskytnout jídlo ani přístřeší, mohl být beztrestně zabit), interdikty (zastavení bohoslužeb, svateb a pohřbů na přesně stanoveném úzěmí), exkomunikace (vyloučení z církve), až po fyzické tresty – vězení, zazdění, veřejný pranýř, vodění po ulicích spojené s bičování, spálení po smrti, upálení za živa (tím se trestali pro výstrahu zejména kacíři a čarodějnice). Tyto poměry se odrážely i v tehdejší literatuře, která byla sice založena na náboženství, ale zvrhla se v jeho parodii. Dělo se to v celé západní Evropě. Píší se satiry na hříchy biskupů, mnichů, ale i všech světských stavů i povolání. Jednajícím osobám byly vkládány do úst hrubé vtipy, sprostá slova. Zrcadlil se v tom zejména velký upadek náboženství (nikoli však víry! ta byla paradoxně na vzestupu). Lidé, kteří měli čas přemýšlet (nemuseli se lopotit od rána do večera na poli na církevním nebo panském), to znamená zhusta sami kněží, pak projevovali s tímto stavem morální nespokojenost. Probíhalo to ale i přímo mezi prostým lidem – už za vlády Přemysla Otakara II. (1253-1278) jsou záznamy o shromažďování lidí na různých místech a pobožnostech bez přítomnosti kněží. Papež Alexander IV. (1254-1261) dokonce poslal do Čech vzláštní inkvizitory aby to prošetřili. Dále například mnoho Valdenských po perzekucích ve Francii a Itálii se na přelomu 12. a 13. století dostalo na svém útěku až do jižních Čech (zejména Jindřichohradecko), kde se usadili a Pierre Valdes údajně zemřel někde na Šumavě. Valdenské učení se pak rozšířilo zejména mezi českými němci (těmi, co žili v Čechách a byli poddaní či vazalové českého krále). Potřeba nápravy byla pociťována stále v širších kruzích celé společnosti. Dokonce sám Karel IV. se obával tohoto vývoje a církvi pohrozil, že jí zastaví příjmy. Za účelem nápravy církve dokonce roku 1360 povolal do Prahy ohnivého německého kazatele Konráda Waldhausera, který tepal hříchy kněží a mnichů tak otevřeně, že brzy byl obviněn z kacířství. Nestalo se mu však nic, neboť Karel IV. ho ochránil. Roku 1363 začal v témže duchu kázat Milíč z Kroměříže, který se vzdal kanovnického úřadu u sv. Víta na Pražském hradě a zvolil si dobrovolnou chudobu. U papežské stolice byl za svoje pobuřující názory obžalován z kacířství a roku 1374 zemřel v žaláři. Pro úplnější obraz marasmu a rozkladu církve je třeba také přihlédnout k papežům v době, kdy husitství vykrystalizovalo. Charakteristické bylo, že papeže sesadili, ten to nerespektoval a když byl zvolen další papež (tzv. vzdoropapež nebo antipapež), byli najednou vedle sebe dva, kteří spolu zápasili. A v letech 1406-1415 a 1425-1429 dokonce tři. To především svědčilo o tom, jaký zmatek v církvi vládl naproti neustálému zdůrazňování pravověrnosti. A ty slavné odpustky? Dřívější pokání, ukládané kajícníkům začalo být vykupováno penězi, takzvanými odpustky. Vyvinuly se ze staré církevní praxe zkracovat tyto tresty uložené za přečiny proti kázni. Málo se ale ví, že tento zvyk měl prapůvod u Germánských národů, kde se mohl člověk ze svého zločinu vykoupit složením částky peněz, což právě přes ně proniklo do církevní praxe. Věřící se začalivykupovat buď úplně nebo částečně. Byla dokonce stanovena i stupnice vážnosti hříchů a zločinů a s cenami za vykoupení z nich. Tento proces samozřejmě traval několik set let. K tomu navíc silně přispěly křižácké války. Kdo se jich nemohl aktivně zúčastnit (nebo nechtěl) mohl se z ní vykoupit penězi, které byly určeny jako příspěvek na zaplacení celého křížového tažení. Objevily se také odpustky ve prospěch papežské pokladny – to se dělo hlavně v jubilejních letech o významných svátcích, nebo kdykoli se to papeži hodilo. V tyto dny pak miliony věřících putovali do Říma, aby tam dosáhli těchto odpustků. Z toho všeho vyplynul takový marasmus a úpadek ve společnosti přinášející problémy, pře které se mohli přenést jen lidé, kteří buď víru už pozbyli, anebo byli lhostejní ke všemu, co kolem sebe viděli. Tím větší byla naléhavost těchto problémů, když se ve jménu boha obhajovaly všechny tyto zlořády. Nikdo nesměl říci křivého slova na papeže, protože ztělesňoval boží spravedlnost na zemi, každý sebehříšnější kněz byl považován za lepšího, než Panna Maria, která jen jednou porodila Ježíše Krista, kdežto „oni jeho tělo tvoří každého dne“. Středověká církev měla v rukou absolutní moc nad spásou člověka – jestli po smrti měl odejít do nebe nebo do pekla. Jenže prostý člověk se začal nepohodlně vyptávat když viděl, že jsou současně dva nebo tři papeži, kteří druh druha dali do kaltby a onichž nelze říct, který z nich je řádně zvolen dle Kristovy vůle. Prostý člověk se ptal, jestli jsou papeži skutečně halvou církve a není-li jí náhodou Ježíš Kristus. Ptal se, jestli je papež bezhříšný a nemůže „bloudit“, protože tomu všechno odporovalo. Ptal se také, jestli je světské panství papežů potřebné, jestli je třeba používat takových prostředků, jako používá světská moc (panovníci, šlechta), jako válek, žalářování, upalování, když Kristus ani jeho učedníci nic takového nedělali? A prostý člověk se ptal dál. Nesvádí velké bohatství biskupy a kněze k pýše, když Kristus a jeho učedníci po ničem takovém neprahli? Možná tohle všechno zní to jako náboženské tlachání – ale jde o to pochopit uvažování středověkého člověka. Pochopit proč husitství vzniklo. A připomínám, že tohle je pouze stručný rozbor jen jediné z příčin. Abych to konečně zkrátil, tak vyplývá ztoho všeho jedna zásadní otázka – má člověk, který tohle všechno vidí a slyší morální právo se tomu vzepřít, tak jako to bylo prvotním impulsem pro vznik husitství? Měli tehdejší lidé naslouchající Husovi vzít toto morální právo do vlastních rukou? Ale opět, je to jenom část celého problému, a to nemluvě o tom, jak husitské bouře probíhaly, co se dělo, kdo s kým proti komu, kdo byl fanatik, kdo byl umírněný a nakloněný dohodě, a v co to všechno nakonec vyústilo, to je na další a další kvanta textu... Tím vším chci říct, že tak jednoduše nejde říct, že husiti byla banda poblouzněných náboženských fanatiků. A už vůbec z toho nevyplývá nějaká nenávist Čechů vůči všem národům kolem sebe. Pokud tam nějaká averze je, je to u Čechů stejné jako u jakéhokoli jiného národa, což často vychází z celonárodní zkušenosti a generační paměti (která dost často selhává, protože lidská paměť je krátká). Příklady – Slováci a Maďaři, Poláci a Rusové, Češi a Němci. Pro pro nás Němci? To jetaky hodně složitá otázka a táhne se až do počátku 13. století, kdy k nám začali na pozvání Přemyslovců přicházet masivně přistěhovalci z německy mluvících zemí. 3) české stavy Že zejména šlechta (a elity) dělala vladařům, ať už schopným nebo neschopným potíže, není jenom specifikem českých zemí, nebo Evropy, ale vůbec celého světa, od starověkého Egypta, přes Japonsko až po třeba středoamerické Maye. Jednoduše každý si chtěl ukrojit z koláče notný kus. Jan Lucemburský do Čech opravdu jezdil jenom v nenjnutnějších případech a samozřejmě v tom sehrálo svou roli to, že česká šlechta byla už dost sebevědomá a vyžadovala na panovníkovi značný podíl na moci. Měla na to právo? Z hlediska toho, že Lucemburky si zvolili čeští páni za svého krále, je snad logické očekávat, že nebudou jen slepě poslouchat, co si přivandrovalý cizinec umane, a budou k tomu mít co říct. Každopádně Jan Lucemburský byl především prototypem středověkého rytíře-dobrodruha-hrdiny, který byl celebritou jakou jsou dnes třeba herci. Akorát s tím rozdílem, že se uměl sakra dobře ohánět mečem a ne jenom jako. Jan do Čech nejezdil, protože trávil většinu svého života v sedle koně na cestách mezi turnaji, bitvami a bujarými radovánkami. Vladaření ho příšerně nudilo a proto si jezdil do Čech hlavně pro peníze na další svoje výpravy a eskapády a vládu v zemi přenechal v podstatě anarchii (byť ne doslova). K popravě sedmadvaceti pánů na Staromáku nemůžu moc říct. Stačí mi ale letmý pohled na to, kdo byli někteří z těch popravených, abych viděl, že minimálně někteří z nich žádná provinční a zpátečnická lůza nebyli (zejména Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jan Jesenius) a aby se dalo s úspěchem pochybovat o tvrzení, že jejich povstání bylo „nelegální“ (možná tak čistě z právního hlediska) a že když si vybrali jako svého spojence největšího trotla v Galaxii, tak to byla především fatální chyba, která je bohužel stála krk. 4) národní obrození V návaznosti na masivní příchod německých kolonizátorů usazujících se v dosud neobydlených koutech v Čechách i na Moravě na začátku 13. století v dobách Přemysla Otakara I., Václava I. a Přemysla Otakara II. se česká společnost stala bilingvní - mnoho obyvatel umělo jak česky, tak německy, a to jak v řadách Čechů, tak i Němců. Přesto ale nebylo postavení češtiny nijak vratké a nestálo před zánikem, jako naopak v 18. století, po době tuhé rekatolizace zhruba od Bílé Hory a v pevném područí Hasburků, kdy se němčina stala jazykem nejen státu, ale i elit, škol a obchodu. Nelze se pak divit, že národní obrození se mnohdy zvrhávalo na vymazání všeho německého a snahou překroutit české dějiny. Prvotní myšlenkou ale bylo něco jiného – zachování povědomí o češství v návaznosti na vlastní dějiny. Zmiňuješ návrat ukradeného majetku Lichtenštejnům. Ano, Lichtenštejnové se k majetkům v Čechách dostali tak, že jeden ze členů rodu Lichtenštejnů, který pocházel z pomezí Dolního Rakouska a Štýrska a nazýval se podle hradu u Vídně, jménem Heinrich I. von Liechtenstein (*1216 †1265), za své služby české koruně obdržel darem 14. ledna 1249 panství Mikulov na jižní Moravě. Odtud pak výměnou, odkupem nebo za další služby své panství u nás postupně rozšiřovali. Po tomto původem rakouském šlechtickém rodě se Lichtenštejnsko jmenuje a je to vlastně dodnes jejich soukromé panství. A kdo byla tato šlechta? Vyšší kasta žijící ve středověku kořistnickým způsobem na poddaných, kteří pro ně pracovali a byli jejich majetkem a prodávat je a kupovat jako dobytek (stejně jako církev, která měla vlastní poddané nepodléhající moci krále, ačkoli si toto právo také tvrdě vybojovala na světských panovnících). Stejně jako bych byl opatrný se závěry okolo různých záborů a kdo má větší právo. Zábor jižního Slovenska? Co vůbec příchod Maďarů do Karpatské kotliny v 9. století, rozvrat Velké Moravy a zábor její rozsáhlé části, včetně dnešního Slovenska a maďarizace velké části tam žijících slovanů? A co vůbec příchod Slovanů do Karpatské kotliny společně s Avary (ať už jako otroci nebo spolubojovníci), kteří si podmanily v ní žijící germánské Gepidy, jejichž království vzniklo v Karpatské kotlině na troskách Attilovy hunské říše? Kolik těch záborů tam bylo a které právo má přednost? Poválečné odsuny (a samozřejmě ojediněle i masakry) sudetských Němců po druhé světové válce a s tím spojené Benešovy dekrety, když je vytrhneš z kontextu, tak jsou snadno zneužitelné. Na to ti řeknu jenom jedno. Moje prababička byla sudetská Němka, narodila se na Moravě ale česky nikdy perfektně neuměla. Když nastal odsun, dali jí vybrat. Buď že bude moc zůstat (byla už tehdy vdaná za pradědu), ale všechno jí seberou. Anebo odejde do Německa, a stejně jí všechno seberou. Vybrala si že zůstane. A pak vždycky říkávala, že „my (myšleno jako Němci, protože se pořád cítila Němkou) si to zasloužíme za všechno co jsme napáchali druhou světovou válkou)“. Mnoho sudetských Němců odmítlo uznat vytvoření Československa, které naopak Češi chápali jako svůj národní stát, a nechtělo se smířit se ztrátou pozice majoritní národnosti z doby podunajské monarchie. Po 28. říjnu 1918 se tedy sudetští Němci pokusili odvolat na právo na sebeurčení vycházející z mírové politiky Woodrowa Wilsona, s tím, že by oblasti s německou většinou setrvaly v rámci poválečného rakouského státu. Sudetoněmečtí poslanci z Říšské rady vyhlásili v pohraničí separatistické celky s cílem připojit se ke vznikajícímu německému Rakousku. Jednalo se o provincie Německé Čechy (Deutschböhmen) s centrem v Liberci a Sudetsko (Sudetenland) s centrem v Opavě, přičemž další převážně německé oblasti na jihu Čech a Moravy měly být připojeny k Horním a Dolním Rakousám, dále se měla stát součástí Rakouské republiky i města Brno, Olomouc a Jihlava se svým okolím. Takže už tady je třeba zbystřit – všechno to byla území, kam ve středověku přišli němečtí kolonizátoři na pozvání krále, aby tu mohli začít nový život, zapojili se do zlepšování ekonomiky českého království a stali se jeho příslušníky (rozuměj poddanými krále, za kterého v případě nutnosti půjdou bojovat i proti Němcům ze zahraničí). Tohle území v době jejich příchodu bylo nedílnou součástí Českého království a jakým právem by tedy měli dávní potomci těchto příchozích požadovat připojení k jinému státu, když byli pozváni úplně kvůli něčemu jinému? Co by se stalo, kdyby Turečtí gastarbeitři, kteří už od 50. let přicházeli do Německa jako levná pracovní síla, a teď jak zesílili v silnou národnostní menšinu, by začali požadovat připojení k Turecku???? |
|
|
||
|
|
Gorax 02. září 2020 05:18
Jarloch 05. září 2020 15:14 Wraith 04. září 2020 01:06 Děkuji za zajímavou diskuzi :) Zdravím Jarlochu. Na začátek slušný sloh. |
|
|
||
|
Gorax 02. září 2020 05:18
Gorax 02. září 2020 05:18 Paní má celkem i pravdu v tom, že se vlastně nebojíme přepisování historie, ale přepisování "narativů" historických příběhů, které formují současnost. My si tady můžeme říct, že leccos známe a tak nás leccos nepřekvapí (třeba to, že díky cynismu W. Churchilla zařvalo 4 miliony Indů v Bengálsku hladem v době WW2, protože neudělal nic proto, aby zastavil hladomor), jenomže většina lidí nezná a neví. Znají jen to co je naučili ve škole a to je popravdě řečeno tragédie co se na školách učí (a teď si představte jak se asi učí o otrockém Jihu na školách v USA). Já bych ale nechodil do Británie či USA, zůstaňme v Česku a podívejme se na naši "vybílenou" historii, která by zasloužila konečně "přepsat" a zrevidovat. Zkusím vypíchnout mýty, o kterých jsem přesvědčen, že je majorita považuje za samozřejmost a pro mě jsou to jen falešné pomníky naší historie (které bohužel formují stále naše soudobé myšlení), zkusím jich jen pár ať to není wall of text: 1) Karel IV. - to dodnes nikomu nepřijde divné jak mu ty manželky, ze kterých vyženil pokaždé nějakou novou zemi tak "příhodně" umíraly? To nikdo se vážně nepozastavuje nad tím, jak tento "svatý" naší české historie uplácel Církev (čímž mimochodem zadělal na další průser jménem husitství, ale o tom později) a zejména si najímal církevní písaře-kronikáře, kteří o něm a jeho činech napsali a my z těchto propagandistických keců čerpáme dodnes? Už jsem zaznamenal (byť se tomu nevěnuju), že mezi historiky se toto občas řeší a probleskne to, ale ví to majorita a nestálo by za to tuto část historie se skalpelem v ruce probádat a odstranit ty letité nánosy keců, které o Karlovi IV. napsali jim placení kronikáři? 2) Husitství - při vší úctě k M.J. Husovi, který asi nebyl tak odsouzeníhodný jako někteří jeho následovníci... vždyť to byla banda poblouzněnejch náboženskejch fanatiků! A loupežníků (včetně loupeživých rytířů) k tomu! :-D Teď jsem to řekl hodně příkře - samozřejmě že úplně až tak nechci Husity shazovat - ale cosi na tom je. Za komančů se z husitů nedělal div předvoj Marxe a dodnes to "Proti všem!" (mýtus našich národních obrozenců) rezonuje v nemalé části populace. Proč nesnáší Češi všechny národy kolem sebe (latentní xenofobie a rasismus)? Není kořen toho zla mezi jinými i tady? Já bych Žižku a jeho Husity prostě jako pomník zboural. Kladivem. Nemilosrdně. Ale nejsem historik a nemám na to čas - jen si prostě myslím, že to je další mýtus na cestě naší historií a dost formativní popravdě. 3) České stavy (Moravské pole, Jan Lucemburský a Bílá Hora) - možná by už stálo za to se taky podívat na to, jak naše "elita" byla vždycky zaprděná, zápecnická provinční lůza, která dělala schopným vladařům ze života peklo. Jan Lucemburský do Čech raději nejezdil, protože než se bavit s těma vidlákama co si tady říkala šlechta tak to radši budoval říšskou politiku a pozici Lucemburků napříč Evropou. A co ti naši slavní páni popravení (po právu mimochodem) na Staromáku? Povstali nelegálně proti císaři a ve své hlouposti si vybrali za spojence největšího trotla v Galaxii. A díky komu je Bílá Hora dodnes trauma... Jirásek - samozřejmě a jeho slavné "TEMNO" (ten měl temno v palici furt btw.), další národně-obrozenecký mýtus a žvást o tom, jak nás chudáky Čechy Habsburkové znásilnili. 4) Národní obrození... tady bych se naštval... stručně proto jen - chtělo by to konečně rozbít kompletně naprach všechno co z národního obrození a obrozenců vylezlo. A Jiráskem počínaje. Rozum z nich měl možná tak K.H. Borovský, ale ta politická agitka (tehdejší doby), která v podstatě přepsala efektivně českou historii a má vliv v našich palicích dodnes je katastrofální. Jiráska nebrat a tvárnice taky ne! Zbourat - všechno - kritickým bádáním a přepsáním učebnic. 5) Český nacionalismus - od národního obrození sem už je to kousek, načem jsme se jako Češi (moderní národ) postavili? Na odmítání všeho německého! To je odkaz - přímá linka - překrouceného výkladu dějin od Husitů přes Bílou Horu až k Mnichovu (mimochodem na ten taky dojde). To na čem jsme postavili náš národní mýtus je neskutečné, na lžích a nesmyslech. Některé rozkryl Masaryk - viz. spor o rukopisy, ale k některým sám později přispíval (viz jeho "Tábor je náš program"). 6) Tatíček Masaryk - tenhle pomník sundám s úctou a respektem sám. Masaryk byl politický génius, ale taky to byl nemilosrdný vůdce národa, který nehleděl - když se to hodilo - na nějakou tu mrtvolu. Zábor Těšínska (byt si tam Poláci naběhli se svými volbami na vidle), zábor jižního Slovenska (na který mělo Slovensko nárok asi takový, jako Sověti na východní Polsko, možná ještě menší) a další a další, vůbec celá ta slavná První Republika postavená na krádežích šlechtického majetku (pozemková reforma 1924), nejapném Čecháčkovství a Čechizaci Československa by stála za překopání od základů. 7) Mnichovská dohoda.... jak je možné, že ten to národ ctí Edvarda Beneše a přitom nechápe jeho plnou vinu na Mnichovské katastrofě? To je jediné co k tomu řeknu (nechci tu provádět klasickou tyrádu na téma "měli jsme střílet, střílet a znovu střílet"! 8) Druhá Republika - nejtemnější období za mě, jak je možné, že dodnes nejsou odškodněni Romové a jejich potomci, které jsme nahnali do koncentráků a jak je možné - kde se bere ta drzost - říkat Letům, že to byl "jen pracovní tábor pro nepřizpůsobivé a práce se štítící" (což je mimochodem tehdejší druhorepubliková rétorika). Tady je třeba tnout do živého. Podívat se i na to, jak se po válce všechny průsery "té ublížené české národní dušičky" hodily na protektorátní vládu (absurdní rozsudek nad R. Beranem, který dělal co mohl, aby chránil vlastence před nacisty či gen. Syrovým). 9) Poválečný odsun a masakry Němců... no tady už se trochu ledy hnuly (ale jen díky vytrvalému tlaku zvenčí). Léta 1945-1948 a Benešova role v nich - to by měl být další kus práce pro historiky. A dostat to do učebnic a učit na ZŠ i SŠ v rámci dějepisu. Jak jsme jako hovada - jako národ - vraždili, jak se náš zamindrákovaný prezident mstil každému (koho mi to sakra připomíná?) kdo ho jen trochu urazil. Jak kývl na československo-sovětskou smlouvu (1943), na košický vládní program, jak tu nechal komunisty připravovat se na převrat... to se nedá ani vyjmenovat co ten zločinec Beneš všechno spráskal v tý době. 10) Poslední bod (nechci řešit disidenty a Havla, na to je moc bryz) - Pražské jaro a Dubček - moje oblíbené téma. Jak je možné, že se tento národ dodnes učí o tom, jaký to byl Dubček pašák? Prase komunistické a ještě ke všemu blbé jak tágo, které svou naprosto neuvěřitelně idiotskou politikou vystavilo Sovětům oštemplovanou pozvánku k okupaci. A jak je možné, že se jako národ dodnes vymlouváme na Sověty, že "to oni ti zlí nám zadusili náš sen o socialismu s lidskou tváří" (což byla jen zástěrka pro udržení se bolševiků u moci). Když se řekne Dubček je mi zle. On i celé jeho falešné Pražské jaro vytvořili mýtus o Češích socialistech co to mysleli vlastně dobře. A dodnes slouží tenhle ksindl různým levičákům jako vzor. Ale vzor čeho ptám se? Falše a kolaborantství! (Kdo podepsal pendrekový zákon? Kdo poslal policajty na demonstranty v roce 1969... Dubček.) Tak - tohle je desatero pomníků české zfalšované historie, které by se měly zbourat a pořádně proluftovat. Sice to nesouvisí nijak s BLM či děním v UK, ale to jsou naše "bolavá a temná místa" v dějinách, zfalšovaná národními obrozenci, prvorepublikovými blouznivci a později národními-socialisty (ČSNS) a tzv. "reformními komunisty" (což jsou pořád komunisti). Tady bych začal kopat a hledat pravdu a nové příběhy té doby. A hledal nové odpovědi na to, kdo jsme a kam kráčíme a to bych učil na školách po novu (nevím co by z toho vypadlo - nepředjímám - ale bylo by to jiné než jak se to učilo včera i dnes). Protože přátelé řekněme si to jasně - historie co se učí na školách a co zůstává dospělým v palicích je vylhaná od A do Z. (Řeknu to takto radikálně schválně - ať trochu popíchnu.) Zfalšovaná, překroucená a lživá. A ta česká obzvlášť, tady je problém vrátit ukradený majetek Lichtenštejnům, kteří byli vyvlastněni jako Němci ač byli jaksi... ehm... občany Lichtenštejnska. Tady je problém se bavit o zločinech odsunu, protože lidi začnou řvát, že "to mají za Mnichov a okupaci"... jo za ten Mnichov u kterého jsme se jako národ posrali (a posraní zůstali) a za tu okupaci, kdy tenhle národ - žádní Němci - tady na sebe udával tak, že Gestapo žádalo občany aby se tolik neudávali, protože to nestíhá zpracovávat. A šlus... tohle mě vždycky rozvášní a mohl bych psát další hodinu. :-D |
|
|
||
|
|
Dneska už druhý článek na iDnes prémium který bych si precet. Něco o pádu Egyptské moci.
odkaz |
|
|
||
|
|
Odkrývání rondelu v Praze, ale je to na placené části iDnesu, kam nemám přístup. Pokud by měl někdo víc informací odjinud (nebo kdo má Premium, tak udělat printscreen)
odkaz |
|
|
||
|
|
Ahmose 02. září 2020 09:54
A otroctví je součástí historie...Římané by mohli vyprávět...ti ale naštěstí zotročovali všechny, bílé, černé, hnědé...vše :D |
|
|
||
|
Gorax 02. září 2020 05:18
Paní historička zjevně necítí žádný rozdíl mezi změnou náhledu a přepisováním (čti vymazáváním) historických osobností. Na tom prvním podle mě není nic špatného, socha se dá schovat do muzea a může se k ní dopsat pár řádků o tom, že ne vše, co dotyčný dělal, bylo ok. Ale svrhávat sochy do moře a ničit je mi připadá fakt barbarské. Chápu, že k tomu někdo cítí důvod, ale tohle prostě není správná cesta. Připadá mi to na úrovni toho, že bychom najednou začali tvrdit, že antisemitismus neexistoval. Ok, řekněme si, že byl špatný, ale nevymazávejme ho z historie. |
|
|
||
|
odkaz no nevím nevím páni historici.
|
|
|
||
|
|
Kultura Vinča, také nazývaná kultura Turdaș, je neolitická archeologická kultura ve střední a jihovýchodní Evropě z období 5 700 až 4 500 př.n.l.
Je pojmenována podle hlavního naleziště Vinča-Belo Brdo, na předměstí Bělehradu, objeveného srbským archeologem Milojem Vasićem v roce 1908. Jde o pozůstatek pravěké společnosti, charakterizované určitým způsobem osídlení a rituálním chováním. Pěstební technologie, prvně zavedené v této oblasti v období 6 400 - 5 100 př.n.l., byla kulturou Vinča dále rozvinuta, což vyvolalo nárůst obyvatelstva a vytvoření jednoho z největších osídlení v prehistorické Evropě. Toto obyvatelstvo udržovalo vysoký stupeň jednotnosti dálkovou směnou rituálních předmětů, ale patrně nebylo politicky sjednocené. Poznávací značkou jsou různé styly zoomorfních a antropomorfních sošek, ale také znaky Vinča, které někteří považují za ranou formu prapísma (bylo by starší než klínové písmo). Ačkoliv nepatří do tradičně pojímaného období doby měděné, kultura Vinča poskytuje první známé příklady měděné metalurgie. Z vykopávek je zřejmé, že už v této době měly evropské ženy smysl pro módu. Jejich oděvy z vlny, lnu a kůže nesloužily jen k zahalení těla, naopak byly velmi zdobné a rafinovaně střižené. Nalezené sošky žen jsou "oblečeny" do krátkých sukní a atraktivních topů, které svým střihem připomínají oděv moderních mladých dívek směřujících na letní diskotéku. Vinčanské ženy nezapomínaly ani na doplňky - na pažích nosily četné náramky, jejichž výrobě bylo očividně věnováno mnoho času i kreativity. Bez zajímavosti není ani fakt, že Vinčané milovali a možná i trochu rozmazlovali děti. Svědčí o tom nalezená hliněná zvířátka a chrastítka, která zřejmě sloužila jako hračky. Archeologové našli také malé, nemotorně zhotovené kousky nádobí, jež zřejmě děti zhotovovaly v rámci zábavné kratochvíle, podobně jako si dnešní ratolesti hrají s modelínou.  |
|
|
||
|
|
delph 27. srpna 2020 12:54
Nález keltského válečníka |
|
|
||
|
|
||