Andor.cz - Dračí doupě online

Jednu z nejstarších civilizací v Evropě Cucuteni - Tripolis objevil téměř neznámý český archeolog
Český amatérský archeolog Vincenc Čeněk Chvojka přijíždí v 70. letech 19. století do Kyjeva, aby se oženil se svou vyvolenou. Ze svatby však sejde, protože šlechtická dcerka onemocní vážnou duševní chorobou. Vincenc Čeněk Chvojka zůstane do smrti starým mládencem. Ačkoliv se mu stýská po rodné vlasti, z Kyjeva se již domů nevrátí. Zahájí vykopávky, díky nimž objeví kulturu starou 7000 let.
Roku1893 ponoří rýč do země v Kyjevě v Kirillovské ulici – a objevuje stopy po lovcích mamutů. Jde o první ukrajinský objev osídlení z doby paleolitu. Chvojka je přesvědčen, že na území s jednou z nejúrodnějších půd na světě musí existovat i stopy po prvních zemědělcích a zaměřuje svá pátrání právě tím směrem. Nalézá keramiku datovanou stovky let před probuzením velkých civilizací v oblasti Mezopotámie. Objev učinil amatér považovaný v oboru téměř za diletanta.
Deset let před Chvojkou objevuje německý archeolog Hubert Schmidt u řeky Prut nedaleko Moldavska pozůstatky osady. Pojmenují ji kulturou Cucuteni. Pozdější výzkumy potvrdí, že kultura Cucuteni a tripolská jsou stejná. Dostanou jednotný název cucuteni-tripolská kultura a jejich datace leží v letech 5500-2850 př. Kr.
Jedna z nejvýznamnějších starověkých evropských kultur se rozkládá na území dnešní Moldávie, západní Ukrajiny a severovýchodního Rumunska. Archeologické nálezy dokládají, že obyvatelé používali i jednoduchý hrnčířský kruh. Nacházejí se zde všechny možné náboženské symboly, které známe z civilizací na opačných koncích světa – jin a jang, svastika, kříž, vševidoucí oko, kruh, nekonečná spirála.
Domy obyvatelů byly dvoupatrové. V přízemí žije dobytek, v prvním patře lidé. Jsou uspořádány do přesných geometrických obrazců – většinou do spirály. To už vyžaduje víc umu a vědomostí než se na první pohled zdá.
Bylo nalezeno jen minimum zbraní. Zdá se, že Tripolčané jsou mírumilovným národem, jak se občas o Slovanech tvrdí. Jak ale dokázali přežít ve světě násilí, kterým náš úsvit dějin bezesporu je? Další záhadou jsou časté požáry měst. Přibližně každých 80 let jsou jejich města vypálena. Jedna z teorií je, že Tripolčané jsou zemědělci, po vyčerpání půdy dojde ke spálení dosavadního sídliště a přesunu o kus dál. Nicméně archeologické nálezy tuto teorii nepotvrzují – domy jsou stavěny přímo na místě těch původních… Nepřátelé? Záměr anebo náboženství? Oheň je pro tuto kulturu velmi významný. Mrtví nejsou pohřbíváni, ale rituálně odevzdáni ohni. Další teorií je řízená sanace chátrajících obydlí. Může jít i o likvidaci různých škůdců anebo o pokus zbavit se nemocí. Vzhledem k tomu, jak je civilizace vyspělá, lze spíš očekávat, že budou mít snazší recept.
Pozůstatky ohořelých budov nachází již Chvojka. A spolu s ruinami velké množství zdobených sošek, především ženských. Jak rychle se cucuteni-tripolská civilizace objevuje, tak rychle mizí. Možná byli poraženi silnějším nepřítelem, možná zasáhlo klima. Jedinou stopou po nich jsou spálená města a velké množství keramiky.

Pár odkazů:

odkaz
odkaz
odkaz
odkaz
odkaz

další si odložím

Kde byla a jak probíhala bitva u Chlumce 1126 ?
Málokterý český panovník měl takový věhlas ve své době a tolik ovlivnil dění v severních Čechách jako kníže Soběslav I. Slávu mu přineslo hlavně jeho vítězství v bitvě u Chlumce. Příčinou bitvy byl spor o následovnictví po smrti knížete Vladislava I. v roce 1125. Soběslav I. získal podporu domácí české elity a ta ho zvolila knížetem. Přízeň německého panovníka Lothara III. získal moravský Přemyslovec Ota Černý, v konfliktu proto do jisté míry šlo i o pravomoci německého krále vůči českým zemím.
Výpravě předcházelo neúspěšné vyjednávání s českými předáky vyslanými Soběslavem. Německý král Lothar zahájil české tažení ve Štrasburku, kde byl ještě 2. ledna. Cestou dorazil do Goslaru, kde ho nejspíše očekával Ota Černý, který k výpravě přesvědčoval místní šlechtu. Z Lotharova vojska známe jen některé účastníky, markrabího severní a lužické marky Albrechta Medvěda, Hartunga, syna hraběte Holštýnského, durynského hraběte Ludvíka, markrabího Gebharta z Querfurtu, Ottu z Kuditz, biskupa z Halberstadtu. V rámci výpravy cestovala také družina Moravanů a příznivců Oty Černého. Ve vojsku byl i Soběslavův synovec Jindřich z Grojče, v té době magdeburský purkrabí, který zrovna moravské Přemyslovce nemusel a zjevně spíše stranil strýci. Velikost německé armády je odhadována zhruba na 2-3 000 bojovníků.
Většina badatelů předpokládá, že královská výprava pokračovala přes hrad v Doníně u Pirny (něm. Dohna) a odtud směrovala do Čech. Od 2. ledna do 18. února musel králův průvod urazit cestu dlouhou přibližně 850 km, což mělo být 19 km denně, v zimě, ve sněhu a určitě i v mrazu. Jak píší z Čech doboví kronikáři: „Té zimy pomřelo mnoho lidí a napadlo takové množství sněhu, jaké prý žádný člověk neviděl. Dne 16. února byla zátopa a led nadělal škody na mnohých věcech.“ Zimní tažení nebylo obvyklé, tuhá zima a mrazy musely výpravu citelně trápit, komplikací byla i náhlá obleva s množstvím sněhu. Zkušenost z minulých let vedla německou elitu k přesvědčení, že se česká strana nakonec vzdá bez boje. Ota z Freisingu dokonce píše, že král Lothar dostal zaplaceno od „moravského hraběte“, tzn. Oty Černého, tedy impulsem k výpravě mohl být i tradiční úplatek.
Mezitím už v Čechách probíhaly přípravy k obraně a hlavní komunikace byly zajištěny obrannými záseky. Kníže Soběslav posiloval vojenské posádky v hraničních hradech a svolal zemskou vojenskou hotovost. Část jeho lidí byla na Moravě, kde obsadila úděl Oty Černého na Olomoucku. Předpokládá se, že české vojsko bylo proti německému dokonce větší, čítalo cca 3-4000 bojovníků. Elitní jednotky německého krále měly zase daleko lepší zbroj i výcvik, jejich bojeschopnost ale musela ovlivnit dlouhá cesta a hlavně zima s množstvím těžkého tajícího sněhu.
Německé vojsko putovalo z větší části po tzv. Srbské stezce, která vedla od hradu v Doníně přes Nakléřovský průsmyk k českému hraničnímu hradišti v Chlumci a odtud dále k velkému hradišti v Bílině, přes Budyni k Praze. Českým opěrným bodem ve zdejší hraniční oblasti bylo ale také hradiště v Děčíně a celnice v Ústí nad Labem, v místech dnešní budovy České národní banky. Německý opěrné body tvořil hrad v Doníně spolu s Pirnou, kde v místech pozdějšího hradu bylo původně hradiště.
Samostatné vojenské družiny jednotlivých pánů postupovaly ve dvou oddílech. Menší z nich, který údajně měl mít na 200 rytířů s doprovodem, vedl moravský Přemyslovec Ota Černý. Jeho úkolem bylo dostat se přes zátarasy u Nakléřova a přemluvit posádku hradiště v Chlumci k vydání pevnosti, což nebylo nereálné. Víme, že Ota dobře znal místní šlechtické předáky a měl také v Čechách řadu příznivců. V roce 1107 vedl ve prospěch bratra Svatopluka vojenskou výpravu opačným směrem k Donínu, takže nástrahy cesty musel dobře znát. Snaze dostat se k Praze pomocí diplomacie bez boje, naznačují kronikářské záznamy, které popisují, jak při obtížném průchodu sněhem někteří bojovníci „v osudové bezstarostnosti …… odložili zbroj na koně“. Ota Černý situaci v Čechách špatně odhadl a míru své podpory zjevně přecenil.
Den před bitvou přitáhl kníže Soběslav k Chlumci. Ota z Freisingu zmiňuje, že nechal dříve před bitvou vybudovat „válečné tábory na skrytých místech nad bystřinami mezi lesy“. Je zjevné, že jeho vojsko operovalo v širším regionu připravené ke koordinované akci, která nastala útokem na předsunutý oddíl Oty Černého.
Komplikací pochodu byla úzká vyšlapaná cesta, ne širší jak dva až tři metry, která průchod předvoje lesní krajinou prodlužovala na kolonu dosahující skoro kilometr. (Širší komunikace v našem kraji nebyly až do 18. století.) Tehdy ještě k dopravě nákladů sloužili hlavně soumaři, bylo jich třeba pro píci a zásobování skoro stejně jako vojáků, vozy by zde ani neprojely. Vojsku v průchodu mimo cestu bránily v lesní krajině závěje. Vedle sebe se vešli nejvíce dva jezdci na koních či soumaři s nákladem. Před soustředěným útokem z boků nebylo pochodující vojsko chráněno a reálně mu hrozilo i obklíčení. Ve vyšlapaném sněhu na úzké cestě nebylo možné vytvářet obranné formace. Jak píše mnich ze Sázavy: „Tedy 18. února táhly v osudové bezstarostnosti zástupy saských tlup mezi dvěma horami, a protože velmi hustý sníh učinil cestu obtížnou, mnozí, složivše brnění, šli pěšky. Ale když přišli do úzkého průsmyku mezi dvěma horami, kde byli jako z božského řízení sevřeni bez možnosti útěku, kníže Soběslav, rozdělil bojovníky na tři zástupy, náhlým útokem na ně vyrazil, a všechny, kdož se mu naproti postavili, ostřím meče přivítal….“
Při prudkém útoku na předvoj německého vojska neměla „bezstarostná armáda“ žádnou šanci. České oddíly měly velkou převahu, bojovníci byli k boji připraveni a místo přepadu měli vybrané předem. Ota z Freisingu popisuje Čechy jako barbary, kteří neměli žádné slitování. Padl velitel oddílu Ota Černý a celá řada dalších známých bojovníků, např. Gebhart z Querfurtu spolu se stejnojmenným synem. Biskup z Halberstadu zde údajně přišel o celou svou hotovost. Zajat byl lužický markrabí Albrecht Medvěd a durynský hrabě Ludvík. Zjevně se jednotlivé oddíly seskupené kolem významnějších šlechticů bránily na místě samostatně, některé z nich mohly být vybity do posledního muže, jiné se částečně vzdaly, jen nemnoha se podařilo uprchnout. Dobová zpráva kanovníka vyšehradského popisuje počty obětí na saské straně. Píše, že zde padlo „na pět set rytířů, štítonoše v to nepočítaje“, zatímco mezi české ztráty popisují jen tři šlechtice. Jistě šlo o drtivou porážku s velkým počtem zajatců. Vojsko předvoje podle německých zdrojů tvořilo na dvě stě rytířů s doprovodem, což byla zhruba třetina až čtvrtina celé německé armády. Pět stovek dobře vyzbrojených a vycvičených ozbrojenců mohlo být všech mrtvých na německé straně, což nebylo málo. Část německých vojáků byla vzata do zajetí, v očekávání výkupného.
Jak uvádí Analysta Saxo, král slyšel o masakru části svého vojska a viděl prchající saské bojovníky, kteří se snažili zachránit pod jeho ochranou. Jestli české vojsko nepřítele pronásledovalo dále podél cesty do kopců nad Nakléřovem, pak hrozilo celé německé armádě, pokud sešla z kopce dolu, odříznutí od svého zázemí, možná i od zásob. Kde se ale pohyboval král Lothar, není úplně jasné. Dobře informovaný kronikář Ota z Freisingu uvádí, že německé vojsko v přívalech sněhu ztratilo cestu. Logická je úvaha, že už sešel z kopců jinou cestou a tak bylo pro něj obtížné vrátit se zpět. Pokud vojsko nešlo Nakléřovským průsmykem, mohlo sejít údolím od dnešní Tisé, do prostoru dnešního Libouchce. Snaha obejít zátarasy na známější komunikaci jinou cestou, má určitě logiku. Někteří kronikáři naznačují, že i Lothar se měl utkat s českými vojsky, spekuluje se i o další bitvě někde u dnešního Libouchce. V každém případě už ale nešlo o tak velký a krvavý střet jako na staré cestě u Nakléřova. Spíše se ale zdá, že oslabené německé vojsko bylo zbavené možnosti návratu zpět a opuštěné bez zásob v liduprázdné lesnaté krajině, uprostřed oblevy a v závějích sněhu.
Komunikace z Libouchce do Tisé a dále do Petrovic, Liebstadtu a na Weesenstein a Donín byla hojně využívána a známa v 16. století. Určitě ale existovala již dříve. Propojovala kraj kolem Donína s Děčínem. Jiné spojení Děčína ze Saskem přes dnešní Přípeř, Jalůvčí a Maxičky na Königstein a Pirnu je archeologicky potvrzeno až koncem 12. století, kdy vznikl český hrad v Königsteinu. Ovšem v době konání bitvy tam tehdy byla jen lesní krajina a území nebylo průchodné. Osídlení kolem Jílového a Libouchce je také o dost pozdější.
Po prohrané srážce předního oddílu německý král Lothar se svým vojskem údajně zaujal obranné postavení. V místní tradici jsou dochovány staré názvy Lotharberg a Lotharsteig směrem od dnešního Jílového k Děčínu, takže se i spekuluje, že se snažil dostat k Labi. V každém případě byl odříznut v krajině bez zásob a možná dokonce i byl vojensky obklíčen. Před naprostou zkázou ho zachránil jako vyjednavač Soběslavův synovec Jindřich z Grojče, který nebyl v předvoji, i když místní kraj musel velmi dobře znát. Mezi českým a německým panovníkem nakonec došlo k usmíření, při kterém český kníže symbolicky převzal české země jako léno. Německá historiografie akt usmíření považuje za diplomatické vítězství, Češi více oceňují vojenské vítězství nad elitou německé šlechty. Následně byli německý král a český kníže Soběslav I. blízkými spojenci. Lothar byl i kmotrem Soběslavova syna. Český kníže později se souhlasem Lothara zdědil po synovci Jindřichovi z Grojče držbu několika hradů včetně Donína v přilehlé části německé říše.
Přesná místa vojenských střetů, vojenských táborů či komunikací, kterými procházela vojska spojená s bitvou u Chlumce, nejsou dodnes známa. Nevíme ani, kde jsou pohřbeny oběti bitvy. Upřesnění těchto míst by odkrylo jednu ze středověkých záhad našeho kraje. V každém případě bitva patřila k osudovým událostem a byla nejslavnějším českým vítězstvím nad německými králi, které prospělo zemi .


královskž denár Vratislava I.

Válec Antiocha I. Sótéra
Válec Antiocha I. Sotéra z chrámu E-Zida v Borsippě je historiografický text ze starověké Babylonie. Popisuje, jak seleukovský korunní princ Antiochus, syn krále Seleuka I. Nikátora (generál Alexandra Makedonského), přestavěl chrám E-Zida. Samotný klínový text je nyní v Britském muzeu. Dokumentem je hliněný válec ve tvaru sudu, který byl pohřben v základech chrámu E-Zida v Borsippě. Antiochův válec byl nalezen Hormuzdem Rassamem v roce 1880 v E-Zidě, chrámu boha Nabu v Borsippě. I když byl vytvořen na počest původem řeckého vládce, je psán prastarým klínopisným textem a v akkadském jazyce.

tohle si tu zase odložím

Sparťané po několikáté...

Bitva u Koróneie, malá ukázka spartské vojenské dovednosti.

Po vítězství v Peloponéské válce se stala Sparta nesporným vládcem celého Řecka. Spartský král Ágis II. si vítězství nad Athénami dlouho neužil, protože zemřel pouhé čtyři roky po athénské kapitulaci roku 404 př.n. l. Podle spartského práva měl nárok na trůn Eurypóntovců, Ágidův syn Leótychidás, ale protože u něj panovalo vážné podezření, že jeho pravým otcem je známý athénský politik Alkibiadés, padla volba na jeho mladšího bratra Agésiláose. Mladý král Agésiláos byl od narození chromý a kulhal a za svůj život mohl děkovat jen svému královskému původu, protože na královskou rodinu se kruté zákony Lakónie nevztahovaly. I přes své postižení a královský původ prošel agogé, tvrdým spartským výcvikem mladých chlapců, který z nich dělal muže, a proto byl nový král statečný a ambiciozní muž. Chtěl posílit moc Řecka a snil o tom, že osvobodí Řeky v Malé Asii, kde pořád vládli Peršané.

Když Agésiláos dostal velení nad flotilou, která měla chránit moře kolem Iónie, jeho první krok vedl Aulidy, kde přesně podle vzoru Homérovy Íliady učinil slavnostní oběť, stejně jak to udělali před 800 lety vojáci pochodující k Troji. Pak se vylodil v Malé Asii a pustil se do války s Persií. Jádrem jeho armády byl silní oddíl 10 000 řeckých žoldnéřů, kteří v Persii zůstali z předchozích válek. Agésiláos si vedl dobře a válka s perským králem Artaxerxésem zdárně pokračovala. Ale v Řecku byli se spartskou nadvládou nespokojeni a doutnala tam vzpoura. V Persii si toho byli vědomi a Artaxerxés tajně poslal do Řecka poselstvo, které mělo za pomocí perských peněz vzpouru zapálit. To se skutečně stalo a Athény, Théby, Korint a Argos proti Spartě povstaly. Sparta nejdříve vyslala na sever svého hrdinu Lýsandra, ale ten v jedné potyčce padl. Po jeho smrti si eforové uvědomili nebezpečnost povstání a odhodlali se povolat z Asie Agésiláa domů. Králi se sice moc úspěšnou kampaň přerušovat nechtělo, ale poslechl a roku 395 př. n. l. odplul do Řecka z většinou svých oddílů.

A právě včas, protože 20 000 nepřátelských hoplítů už pochodovalo na Peloponés. Sparťané pod jeho velením porazili ještě toho roku spojeneckou armádu u říčky Nemeie, ale vítězství nebylo úplné a většina nepřátelské armády zůstala nezničena. Válku přerušila zima a na jaře se armády daly znovu do pohybu. Sparťané vyrazili na jaře do Thesálie, kde Agésiláos potlačil všechny vzpoury. Při cestě domů se Sparťanům postavila do cesty spojenecká armáda, toužící po odplatě za Nemeiu. Agésiláos o pohybu nepřátelské armády věděl, byl na ní připravený a vlastně se na bitvu těšil, protože byl rozhodnutý, že nepřítele konečně rozdrtí. Spartský král měl k dispozici 15 000 mužů, polovina jeho armády bylo složena ze Sparťanů, část tvořili žoldnéři z Asie a zbytek doplnili spojenci z Peloponésu. Proti němu se postavilo 20 000 nepřátelských hoplítů z Théb, Athén, Korintu a Arga. Na své pravé křídlo postavil Agésiláos podle zvyku své Sparťany, střed falangy tvořili jeho žoldnéři a na levé křídlo poslal peloponéské spojence. Spojenecká armáda měla slabou morálku, předchozí porážka u Nemeie vzala jejím vojákům chuť bojovat, a jen Thébané si věřili a sebejistě se postavili na důležité pravé křídlo. Proti Sparťanům stála falanga z Argu, střed nepřátelské linie patřil Athénám a Korintu. Armády se daly v tichosti do pohybu a postupovaly proti sobě. Když byly od sebe vzdáleny 100 metrů, začali Thébané vykřikovat svůj válečný pokřik. Na to reagovali Lakedaimonští sborovým zpěvem bojové písně od Tyrtaia a sklopením svých kopí. Ostatní hoplíté je napodobili a falangy se krátce na to srazily. Na pravém křídle jasně dominovaly spartský výcvik a zkušenost a hoplíté z Argu se rychle zhroutili pod tlakem spartských řad. Ve středu si vedli spartští žoldnéři podobně a pomalu drtili nepřátelské řady před sebou. Ale na levém křídle se věci vyvíjely jinak a nastala pohroma, která mohla Spartu stát celou bitvu. Spartští spojenci nevydrželi nápor hoplítů z Théb a jejich formace se rychle rozpadla. Thébané pronikli do spartské tábora, ten vyrabovali, pak se znova zešikovali a chystali se vpadnout Sparťanům do zad. Sparťané v té době už zničili svého nepřítele na pravém křídle a jejich žoldnéři ze středu linie začali slavit vítězství. V tom ke králi dorazila zpráva, že jeho levé křídlo neexistuje a Thébané se chystají na útok z jeho zázemí. A tak Agésiláos zavelel k manévru exeligmos, který uměli jen válečníci z Lakedaimónu a byl v podmínkách bitvy a falangy nesmírně náročný.

Šlo o to, že se celá formance začala na místě otáčet v protisměru hodinových ručiček. Nejdříve se otočila první řada, po ní druhá, potom třetí a tak to pokračovalo dál a dál, dokud nebyla celá falanga otočena vzad. Sparťané to provedli ve velké rychlosti a aniž by jakkoliv narušili formaci. Thébany tento manévr překvapil, protože Sparťané ho skoro nikdy nepoužívali a svoje dovednosti před ostatními tajili. Ještě před pár minutami se chystali udeřit do spartských zad a teď se šokovaně dívali, jak proti nim svižně pochoduje celá spartská falanga naježená dlouhými kopí. Navíc si Thébané teprve teď všimli, že zbytek jejich spojenců je na útěku a oni na bojišti osiřeli. Agésiláos neměl Théby rád a chtěl je zle ztrestat. Vedl na ně proto prudký útok a proti spartským zásadám jim nehodlal dát šanci opustit bojiště. Xenofon popsal následující okamžiky jako masakr, mělo jít o jednu z největších krvavých lázní v historii bitev mezi Řeky. Jen nemnoha Thébanům se podařilo utéct z bojiště, a to ještě jen díky tomu, že Agésiláos byl zraněn a spartský elán ochabl. Král nechal utíkající vojáky pronásledovat jízdou a nařídil přerušit boj. Spartská jízda ještě stihla obklíčit asi 80 thébských vojáků v nedalekém chrámu a chystala se chrám vypálit. Ale krále už jeho krvežíznivost přešla, a když se o tom dozvěděl, nechal obklíčené vojáky odejít domů. Druhého dne nechal na bojišti postavit vítěznou mohylu a dovolil Thébanům, aby posbírali své mrtvé. Spartská armáda přišla o 300 mužů, nepřátelé nechali na bojišti 5000 hoplítů, skoro čtvrtinu armády. Na obrázku jsou dobře vidět Thébané a jejich štíty s Héraklovým kyjem

Postup překladu sumerské klínopisné destičky
(c) Louis Galador - překlad MD

Ahoj všichni, několik lidí se mě zeptalo, jaký je postup při překladu sumerských klínopisných textů. Představím vám pamětní desku pro Kurigalzu, vládce Babylonu, který vládl na počátku 14. století před naším letopočtem.

Tato práce je rozdělena do 3 fází:

První je spojit každé klínové písmo s naším psacím systémem, toto je přepis:

1. {d}en-lil2
2. lugal kur-kur-ra#
3. lugal-a-ni-ir#
4. ku-ri-gal-zu#
5. szagina
6. {d}en-lil2
7. e2 kur igi bar-ra
8. e2 ki ag2-ga2-ni
9. mu-un-na-du3

Druhá se zaměřuje na gramatickou disekci textu, což je normalizace:

1. {d}Enlil
2. lugal kur-kur+[PLUR]+ak[GEN]
3. lugal+ane[POSS]+ra[DAT]
4. Kurigalzu(e[ERG])
5. Šagina
6. {d}Enlil(ak[GEN])
7. E-kurigibarra
8. e2 ki ag+?a[NMZ]+ane[POSS]+[ABS]
9. [VP]+mu[VENT]+nn-a[DAT]+(n [VPI])+BVh+[VPS]

Nakonec, poslední krok, samotný překlad:

1. V Enlillu
2. Král zemí
3. Jeho král
4. Kurigalzu
5. Generál
6. Od Enlil
7. E-kurigibarra („chrám hory, který vidí“ nebo „chrám horského zvěda“)
8. Jeho milovaný chrám
9. Postavil to pro ni

Jednoznačně nejpodivnější psací stroj vynalezl roku 1865 dán Rasmus Malling-Hansen (1835-1890) pod názvem "Skrivekuglen". První kus byl vyroben až o pět let později a vyžadoval od svého majitele skutečně podivnou psací polohu - museli jste stát nad ním v nepřirozeném náklonu a cvakat směrem dolů. Později vzniklo několik vylepšených verzí, které byly oblíbené pro poměrně vysokou rychlost psaní. Tento atypický psací stroj vlastnil i Friedrich Nietzsche, který si jej pořídil roku 1881, když se mu začal zhoršovat zrak.

Egyptský pivovar
odkaz

Hrob z doby bronzové
Michala Přibylová
V minulém zápisníčku (odkaz na konci textu) jsme vás informovali o objevu sídliště únětické kultury, která na našem území sídlila v době mezi 2300 až 1700 lety před naším letopočtem, tedy na konci eneolitu a ve starší době bronzové. Součástí objevu na ulici Hvězdová 5 v Brně byl i pohřeb, o němž jsme slíbili rozepsat se podrobněji.
Samotné objevení pohřbu nezačalo nejšťastněji. Při započetí exkavace objektu 506 nebylo z jeho obrysu patrné, že se jedná o hrobovou jámu, protože výplň hrobové jámy 506 splývala s výplní zásobní jámy 507 (viz přiložený plán), do níž byl hrob zahlouben, proto byly jejich výplně zpočátku exkavovány naráz. Přítomnost lidského skeletu tedy byla překvapením, odhaleným až ve chvíli, kdy rýč neúprosně projel lebkou a rozdrtil křehkou schránku lidské mysli na desítky kusů. Určování původních rysů pochovaného se tímto hrubým zákrokem výrazně znesnadnilo. Zkušená antropoložka si však poradila a lebce vrátila téměř původní podobu. Krom toho vyčetla ze znaků zapsaných do kostí i mnoho informací o zemřelém.
Uložený pohřeb patřil muži, který se dožil věku 45 – 60 let. Než zemřel, díval se na svět z výšky asi 174 cm. Po určení základních vlastností, tady pohlaví, věku a výšky, se antropologické zkoumání soustředilo na události, které se mohou v kosterních pozůstatcích během života otisknout. Zaměřilo se na hledání zlomenin, například na předloktí, které by nasvědčovaly násilí či obraně. Všechny nezhojené rány se však nacházely pouze na lebce a byly způsobeny příliš horlivou exkavací. Skelet nebyl postižen ani anomáliemi způsobenými špatnou výživou v dětství, jako jsou křivice, hypoplazie zubní skloviny a podobně. Snad jen proximální části jeho holenních kostí ukazují, že mohl mít kolena mírně vtočená dovnitř. Opotřebení zubů je tak výrazné, že se pohybuje v posledních stadiích tabulky používané antropology k určení sešlosti věkem. Nelze však vyloučit ani možnost, že dieta dotyčného muže zahrnovala velké množství škrobu a jiných cukrů se štědrou příměsí písku, která by rovněž vedla k intenzivnějšímu obrušování chrupu. Vzhledem k technologii mletí zrna mezi nahrubo opracovanými kameny není přítomnost minerálních „dochucovadel“ v pravěkém jídelníčku neobvyklá. S výjimkou špatného stavu chrupu a Schmorlových uzlů na třech obratlech, nevykazuje kostra výraznější opotřebení organismu (jako by byly například výrazné osteofyty). Schmorlovy uzly vznikají vyhřeznutím meziobratlové ploténky do těla obratle. U mladého člověka by svědčily o nestandardní zátěži, ale s ohledem na věk zemřelého jsou už poměrně běžným jevem. Svalové úpony ukazují, že pohřbený disponoval muskulaturou zcela v normě, tedy nijak ochablou, ani extrémně posílenou.
Jak se tedy zdá, až na fakt, že byl dotyčný mrtev, těšil se dobrému zdraví. Samozřejmě soudě pouze z toho, co mohou prozradit kosterní pozůstatky.
K poslednímu odpočinku byl mrtvý pochován v poloze na pravém boku s mírně pokrčenýma nohama, a s rukama původně snad složenýma v klíně. S hrudní částí skeletu bylo posmrtně manipulováno, pravděpodobně hlodavci či vykradači hrobů. Vykrádání hrobů bylo pro dobu bronzovou typické. Ve výplni, těsně nad samotným tělem, byla odkryta souvislá vrstvička zuhelnatělého dřeva, která proklesala od krajů ke středu. Jde o pozůstatek dřevěné desky, která se propadla vlivem dekompozice těla. Pochází z konstrukční úpravy hrobu.
Kolem krku se nacházelo několik ulitek páskovek. Do klína byla mrtvému položena malá keramická nádobka, špatně vypálená, nepravidelného tvaru a se dvěma horizontálními protilehlými oušky. Na pravém předloktí ležela štípaná industrie, zatím blíže neurčená. U nohou zemřelého ležela keramická mísa se zvířecí lopatkou, keramický hrnek s uchem, v němž byl vložen ještě keramický koflík s leštěným povrchem, a kostěné šídlo. Keramika celý pohřeb datuje do únětické kultury.

Psali staroslované germánskými runamy?
odkaz

Krásná mapa ukazující jak vypadala planeta v různých dobách a umí hodit špendlík větších měst, kde se tehdy nacházela. Brno to zvládlo taky..
odkaz

Záhada kruhu kostí mamutů odkaz

Kovelský oštěp odkaz

13 nej(ne)známějších zbraní historie odkaz

vše v angličtině

pro mě nová část informací o Spartě, protože se přiznám, že začátkem Římského rozkvětu, jsem po historii řecka už moc nepátral...

tohle bych taky chtěl někdy jen tak náhodou najít...
odkaz

Tato košile byla vyrobena židovským krejčím na žádost nacistického důstojníka z kousků posvátné knihy tóra (thorah). Ale tento důstojník nevěděl, že tento krejčí vybral pouze ty kousky, na kterých byly uvedeny kletby.

počítám, že jde o vtip

Egypt
odkaz