Andor.cz - Dračí doupě online

Přesně před 130 lety v 9:40 vyrazila na svou rekordní cestu kolem světa legendární novinářka a spisovatelka s pseudonymem Nellie Bly. Bylo jí tehdy 25 let a přesto již patřila k nejslavnějším ženám své doby.
Elizabeth Cochrane prožila neveselé dětství. Její otec zemřel, když byla ještě malou holčičkou, a matka se stala obětí násilnického opilce. Naštěstí se ho po dlouhém rozvodovém řízení dokázala zbavit, ale Elizabeth její nefungující rodina pochopitelně poznamenala.
Rychle se osamostatnila, a i když musela kvůli nedostatku peněz opustit školu, dokázala si poradit. Sehnala si práci v novinách, a protože bylo tehdy běžné, že každý žurnalista měl pseudonym, sama si jeden pořídila. Vybrala si jméno Nelly Bly podle postavy ze stejnojmenné písně od Stephena Fostera. Podle prostitutky, kvůli které žárlivá dívka zabila svého nevěrného milého. Jméno jí v redakci zkomolili na Nellie Bly a Elizabeth už zůstalo do konce života. A že to byl obdivuhodný život.

Hned ze začátku kariéry se Nellie vrhla do reportáží o ženách pracujících v továrnách. To se samozřejmě nelíbilo majitelům těchto fabrik, kteří si na sloupky slečny Bly stěžovali. Šéf novin Pittsburgh Dispatch ji proto přesunul do ženské rubriky, kde měla Nellie psát o zahradničení a módě.
To odvážnou novinářku pochopitelně nenaplňovalo a tak se rozhodla pro změnu. Raději vycestovala jako zpravodejka do Mexika, kde strávila šest měsíců. Většinu toho času vyplnila bojem za neprávem uvězněného novináře, za což si sama koledovala o nějaký ten čas v chládku. O této cestě taky napsala svou první knihu "Šest měsíců v Mexiku".
Když se pak vrátila do vlasti, přestěhovala se do New Yorku, kde jí nabídl práci sám Joseph Pulitzer. Majitel novin New York World objevil ve slečně Bly talent, který společně dokázali naplno využít. Jako novinářka v utajení se nechala Nellie zavřít do psychiatrické léčebny, kde si za deset dní vyzkoušela na vlastní kůži hrůzné zacházení s nemocnými. Sama byla chybně diagnostikována jako "pozitivně dementní" a z ústavu ji musel vytáhnout sám Pulitzer, který se za ni zaručil. Nelliin report, který byl později vydán pod názvem "Deset dní v blázinci", pomohl k nápravě tohoto zařízení a proslavil ji mezi lidmi po celých státech.
Už jako obdivovaná celebrita se Nellie rozhodla, že vykoná cestu inspirovanou svým oblíbeným autorem Julesem Verneem. Kniha "Cesta kolem světa za 80 dní" se stala metou, kterou se slečně Bly podařilo překonat téměř o celých 8 dní. Během cesty se setkala i se samotným velkým Julesem ve Francii a v Asii si koupila opičku. Po celou dobu psala reportáže, z nichž část přímo odesílala telegrafem, aby se dostaly do USA v co nejkratším čase.
Zajímavé je i to, že konkurenční časopis Cosmopolitan se rozhodl Pulitzera a Nellie napodobit a ve stejný den poslal svou vlastní cestovatelku, aby s Nellie závodila. Elizabeth Bisland se slečnou Bly nakonec prohrála o čtyři a půl dne, ale i v jejím případě šlo o skvělý výkon. Zápolení dvou cestovatelek tehdy sledoval téměř celý svět a v Americe se na něj žhavě sázelo.
Tehdy rekordní výkon Nellie Bly byl sice už o několik měsíců později překonán panem Trainem, ale to nijak neubralo na jeho popularitě. Například už v roce 1890 vznikla nejen kniha, ale i stolní hra s názvem "Kolem světa s Nellie Bly".
Není divu, že zájem o tuto mladou, odvážnou a půvabnou ženu byl obrovský. Ale ona si ve svých 31 letech vybrala 73 letého milionáře Roberta Seamana, po kterém brzy převzala jeho ocelářskou firmu. Dokonce si nechala patentovat dva vlastní vynálezy v podobě ocelových nádob, ale její úspěšná firma nakonec zkrachovala. Předala ji totiž do rukou svého oblíbence, který důvěřivou Bly podvedl a velkou část peněz zpronevěřil.
Nellie se proto vrátila ke psaní a neváhala se pustit ani do takových témat, jako bylo volební právo pro ženy nebo první světová válka. Věnovala se také charitě v dětských domovech a bojovala za dětskou rovnoprávnost mezi různými národnostmi. V 57 letech však bohužel dostala zápal plic a předčasně zemřela.
Tato úžasná žena byla jednou z průkopnic investigativní žurnalistiky a stala se vzorem pro celé generace novinářek a novinářů. Hlavně ve Spojených státech je její odkaz pravidelně připomínán v nejrůznějších podobách. Myslím ale, že by si příběh Elizabeth Cochrane Seaman zasloužil skutečně celosvětovou pozornost. A co myslíte vy? :)

Před 95 lety se narodil a před 25 lety zemřel japonský biolog Motoo Kimura, autor teorie neutrální evoluce.
Od dětství se zajímal o biologii i matematiku a studoval u nejlepších genetiků své doby. Většinu svého života zasvětil vývoji teorie, která je základním kamenem dnešního chápání evoluce a staví na ní i metoda tzv. molekulárních hodin, která nám pomáhá odhalovat dávnou historii. Pojďme si stručně vysvětlit, o co vlastně jde.

Když se řekne Charles Darwin, určitě si vybavíte fakt, že jsme se vyvinuli z primátů. Tento pán však přišel také s evoluční teorií, podle které přežívají a rozmnožují se ti, kteří mají ty nejvýhodnější znaky. Díky tomu se třeba rozšířila schopnost trávit mléko i v dospělém věku, kterou mělo původně jen pár předků kdesi na Uralu. Nebo, když to vezmeme úplně z gruntu, díky evoluci jsme byli schopni začít chodit po dvou, lovit zvířata klackem, uvázat je u chýše, postavit vesničky, atd. Evoluce totiž upřednostňovala mutace, které způsobily, že se náš mozek stal výkonnějším.
Ptáte se, co jsou to ty mutace? Jsou to změny v genetické informaci, které se předávají dál a mohou v našem těle nebo u našeho potomka vytvořit problém nebo výjimečně i výhodu. Problémem může být třeba nějaká dědičná choroba, která způsobí, že se náš potomek nerozmnoží a tím pádem tato mutace vymizí. Výhody jsou mnohem vzácnější a může k nim patřit třeba odolnost vůči nějaké chorobě, která naopak zlepší šance našeho potomka k rozmnožení se a přežití.

Pan Kimura však ukázal, že zdaleka nejčastější jsou tzv. mutace neutrální, které nemají na přežití potomstva žádný vliv. Podle jeho teorie jsou to však právě tyto neutrální mutace, které z velké části ovlivňují evoluci. Jak to ale dělají, když nijak nezmění počet ani reprodukci potomstva?
Odpověď je, že náhodně. Například když dojde k nějaké katastrofě, jako je výbuch sopky nebo epidemie, může se stát, že v některých oblastech přežije jen pár jedinců. A zrovna jejich mutace, které mohou být zcela neutrální pro reprodukci, přežijí do dalších generací. To samé se může stát i při obydlení dosud pustého ostrova jen hrstkou lidí a v mnoha dalších případech.
Celé je to samozřejmě složitější. Pro odhad těchto efektů existují celá odvětví tzv. populační a evoluční genetiky. Důležité ale je, že teorii neutrální evoluce lze použít i pro odhad evoluční vzdálenosti mezi různými druhy. Podle počtu neutrálních mutací, které stačily za tu dobu vzniknout, můžeme přibližně určit, jak dávno žil náš společný předek s šimpanzem nebo třeba i se psem. Této metodě se říká Molekulární hodiny a vyvinul ji francouzský vědec Émile Zuckerkandl. A Motoo Kimura ji se svou teorií neutrální evoluce pomohl fakticky podložit. Molekulární hodiny a celá Kimurova teorie patří k dodnes využívaným principům v populačním a historickém výzkumu.

Motoo Kimura zemřel na následky pádu, který byl způsoben amyotrofickou laterální sklerózou (ALS). Stalo se tak přesně v den jeho 70. narozenin. Se svou ženou Hiroko vychoval jednoho syna a dočkal se i vnučky. Přestože nezískal Nobelovu cenu, stal se nositelem mnoha ocenění a zůstává jedním z nejvýznamnějších genetiků 20. století.