Andor.cz - Dračí doupě online

Krtkeus 23.Února 2006 18:44
TO by pak nebyla už Buffy.Já tam chtěla mít třihy. S Wilow se už mohhla potkat ve škole ve třídě.A nebop na chodbě. Já se dívala na SDíminu povídku četla celoua podle ní jsem psala...Né stejné slova je to můj vlsdtní výtvor. Jen jsem se držela toho:"ČASU JEDNA OSOBA "VZBUDILA SE, ŠLA)ATD:)

manve 23.Února 2006 19:13
Mno měla jsem Buffy založenou bylo tam pár lidí,a le pak uiž nehráli došlo to k tomu že se Buffy vyspala s Angelem a dál nic...
Ale pošlu ti odkaz na jinou Buffy a ta jsem jako Spike on sám schání:)lidi do Buffy

Raught 23.Února 2006 21:34

Pro začátek bych chtěl říci, že to není špatné, celkem se mi to líbí, ale teď kritika:

sloka 1:
Havran tichounce zakrouží nad zemí.
Křídly úplněk překryje, vytvoří znamení.
Toto ti nesedí rytmicky. Ve druhém verši máš moc slabik. Nepravý rým - působí to rušivě.

V tichosti času, v tichosti krajiny,
Přinese poslední a černé noviny.
Sice to také není úplné přesné, ale dá se tolerova.

sloka 2:
V tichosti dopadnou stopy do sněhu,
Teď nebude příliš čas na něhu.
Málo slabik ve druhém verši. Možná slůvko "teď" zaměnit za "nyní"

Tesáky zborcené a zrudlé krví,
Skanuté na zemi plýtvající strdí.
Opět mi tam nesedí rým.
Obrat "tesáky zborcené" zní jako by jim vypadávaly zubní můstky:) Druhý verš se mi jeví jako logický nesmysl. Zaprvé by tam muselo být "plýtvající strdím" a to skanuté mi taky připadá velmi čudné.

sloka 3:
Ani praotec a ani jedna dcera,
Nevidí, netuší, co stalo se včera.
To je v pořádku.

V tichosti soumraku zimním,
Netuší, nevěří, že já se změním.
opět rytmická nesrovnalost. Druhý verš se mi tam naprosto nehodí. Zde je jasně vydět, že to "změním" je tam jen proto, aby se ti to rýmovalo. Logicky to docelé básně vůbec nezapadá.

sloka 4:
V tichosti krajiny, v harmonii soumraku,
Kmeny a rodiny se chystali na válku.
OK

Cvakání zásobníků, broušení meče,
Čí krev prolita bude, čí krev poteče?
Ty zásobníky se mi tam nehodí, v kombinaci s broušením meče to působí divně. A celkově se mi to nějak nelíbí.

sloka 5:
V znamení soumraku, ve jménu Země,
Nikdo už nesklidí zaseté sémě.
To se líbí.

Jen krev je prolita a Zemí vpitá.
Slzy už nekanou, zlost tiše vzlyká.
"vpitá" a "vzlyká" opět asonance. A ta tiše vzlykající zlost mi opět nesedí. Zlost není pocit při kterém by se chtělo tiše vzlykat.

sloka 6:
A havran nad zemí zve na hostinu,
Už nikdo nebude skrývat se ve stínu.
Ve druhém verši moc slabik. Tady bych vyhodil to "už"

Slunce rozmrazí zmrzlé krůpěje krve,
Jak by nic nebylo, nebo snad bude?
Opět rým, ve druhém veršimálo slabik a "rozmrazí zmrzlé" působí rušivě.

sloka 7:
A havran usedá na Slunce krajinu,
Už všichni jsou pozvaní na tuto hostinu.
Opět rytmus. "pozvaní" bych nahradil slůvkem "pozváni" myslím, že to zní lépe. To "Slunce krajinu" obzvláš» napsáno takto vypadá jako by havran seděl na slunečních erupcích.:)

Hosté se sešli, krev vpila Zem
A Slunce přineslo zas nový den.
Zde bych klidně vypustil "A" nazačátku druhého verše je tam navíc.

A to je asi vše.
Připravit kameny. Pozor. Haž.:) Ne dělám si srandu. Doufám, že jsem pomohl a piš dál

s pozdravem Krtek

Fea 23.Února 2006 22:10
Klidně můžeš. Přiznávám, že už jsem jí měl jednou kritizovanou, takže asi i vím, co mne čeká. :o)

Raught 23.Února 2006 21:34

Jůů :) jen skromný můj názor: I když ti tam občas haprují rýmy a logika, tak je to jedna z mála básní, která má rytmus (i ten není všude dokonalý, ale co, stane se ;P). A ten se mi na tom moc líbí. K tématu se podle mě právě tenhle (řekla bych až trochu taneční) rytmus hodí ;)

Nebudu tě tedy nějak kamenovat, ale pokud chceš slyšet(respektive číst), které věci tam nejsou moc OK, klidně to sem napíšu :)

Hostina

Havran tichounce zakrouží nad zemí.
Křídly úplněk překryje, vytvoří znamení.
V tichosti času, v tichosti krajiny,
Přinese poslední a černé noviny.

V tichosti dopadnou stopy do sněhu,
Teď nebude příliš čas na něhu.
Tesáky zborcené a zrudlé krví,
Skanuté na zemi plýtvající strdí.

Ani praotec a ani jedna dcera,
Nevidí, netuší, co stalo se včera.
V tichosti soumraku zimním,
Netuší, nevěří, že já se změním.

V tichosti krajiny, v harmonii soumraku,
Kmeny a rodiny se chystali na válku.
Cvakání zásobníků, broušení meče,
Čí krev prolita bude, čí krev poteče?

V znamení soumraku, ve jménu Země,
Nikdo už nesklidí zaseté sémě.
Jen krev je prolita a Zemí vpitá.
Slzy už nekanou, zlost tiše vzlyká.

A havran nad zemí zve na hostinu,
Už nikdo nebude skrývat se ve stínu.
Slunce rozmrazí zmrzlé krůpěje krve,
Jak by nic nebylo, nebo snad bude?

A havran usedá na Slunce krajinu,
Už všichni jsou pozvaní na tuto hostinu.
Hosté se sešli, krev vpila Zem
A Slunce přineslo zas nový den.


- tak jsem sem něco hodil na změnu. 0:o) Prosím o nekamenování.

Dawn 23.Února 2006 14:44
Nevím jka jiným, ale mě se tvá povídka líbí, ... jen tak dál, už se nemohu dočkat až sem dáš další část, ...
Sice mě Buffy zas tolik nebere, ale v tvém podání je neodolatelná, ... pokud by jsi uvažovala o založení nějaké jeskyně, ... pošli mi pls info, ... THX

Dawn 23.Února 2006 14:44
Ne to né upíři už né. Jsem tady dva měsíce a už jsem těch zubatých potvor zažil jako za celý život ne.

Nevím jestli mohu soudit? Seriál nesleduji (na to se mám příliš rád:) Ale zkusím to.

Za prvé: Dodržuj základní pravidla psaní. Za interpunkcí patří mezera, bez toho je to strašně nepřehledé a kdo to má číst. Dále vyvaruj se alespoň trochu překlepů a gramatických chyb. Ten kdo by ti dílo později dal ke schválení, tak se zblázní nebo ti zamítne. Nevím jestli má DTL takovou trpělivost, ale v téhle formě bych ti to hodil na hlavu.

Dále: Obraty které používáš jsou dosti hrozné. Pro příklad jich pár uvedu, abych je uváděl všechny, tak na to nemám čas ani trpělivost. Snad se Eithné smiluje. Hned několik prvních řádků.

„Néé“ Za křičela Buffy ze spaní.Když se probudila, byla zpocená.Ulevilo se jí když zjistila, že je doma.Ráno šla do školy a vyprávěla Wilow svůj sen. „Wilow to bylo hrozné zdálo se mi,že Drusila zabila Angela přímo předemnou.Wilow, která měla na sobě červené kalhoty a barevné tričko se na Buffy starostlivě podívala.

Trochu to zkusím poupravit (jestli dovolíš):

"Nééé," zakřičela Buffy ze spaní a procitla do dalšího dne zmáčená potem. Po snídani a sbalení svých věcí, odešla do školy. Cestou potkala svou přítelkyni Wilow, které se svěřila se svým snem nebo spíš noční můrou: "To bylo hrozné, ještě teď se třesu. Představ si, zdálo se mi, že Drusila zabila Angela, přímo před mýma očima."

Neříkám, že to co jsem napsal je něco úžasného (není tolik času), ale v čem je chyba. Za prvé ty se snažím vmáčknout spoustu děje do pár řádek. Ve mi všechny ty činnosti, které Buffy musela provést. Zakřičet, vzbudit se, možná si dát sprchu, obléci se, nasnídat se, sbalit se vyjít na ulici, potkat Wilow a sdělit jí svůj sen. Je toho spousta ve třech řádcích. Nebudu zde celé dílo rozebírat, to bych tu byl do rána. Ale takto ne.

Jestli chceš psát, musíš nejdřív začít číst (a tím nemyslím Cosmopolitan - či jak se ten plátek jmenuje:)) Samozřejmě to ce je blizké tvému sdrci , ale psáno někým kdo svému řemeslu rozumí. Tažke začni nebo pokračuj v četbě, piš a nakonec si to po sobě několikrát přečti.

Krtek
PS: Jestli je toto popis seriálu, tak potěš pánbůh. Nic ve zlém, každý má rád něco jiného (já se taky dívám na Ramba:)))

Buffy příběh
NEVĚRA1(/3 na pokarčování )
(Příběh je smotanej s různými díly i seriemi dohromady a plno věcí je tam vymyšleno)

„Néé“ Za křičela Buffy ze spaní.Když se probudila, byla zpocená.Ulevilo se jí když zjistila, že je doma.Ráno šla do školy a vyprávěla Wilow svůj sen. „Wilow to bylo hrozné zdálo se mi,že Drusila zabila Angela přímo předemnou.Wilow, která měla na sobě červené kalhoty a barevné tričko se na Buffy starostlivě podívala. „Měla by si to říci Gilesovi“Buffy, která na sobě měla lehký bílý svetřík a červené kalhoty se zadívala na ostatní jako kdyby u nich hledala útěchu.“Ne Wilow na tohle bude znát odpověď jen Angel“. V noci šla Buffy za Angelem do jeho sídla. „Ano ano, jo jistě, že je to závažné“ Odpověděl Angel, do telefonu, někdo mu telefonoval. Když Buffy za»ukala na dveře, Angel se leknul. „POČKEJTE, někdo »uká na dveře“odpověděl ještě do sluchátka a položil na jeho stolek.
Když otevřel dveře uviděl tam vyděšenou Buffy…
„Buffy, co se stalo,pojď dál, povídej“ Buffy vešla dál,prošla velkou chodbou a šla za Angelem, který mířil k telefonnímu sluchátku a zavěsil.“Buffy, co se stalo,mám o tebe strach“
Buffy, která už byla klidnější se na Angela podívala,pak si sedla na postel“Zdálo se mi, že je Drusila naživu a, že tě zabila přímo před mýma očima,bylo to tak skutečné…tak… Angel jí políbil. „Co se ti ještě zdálo Buffy“ Buffy byla z polibku v šoku“A že už jsi se… Angel jí znova políbil…
"Bože jsi jako zimnice, co já to dělám, co ty to děláš… Angele…" Angel jí znova políbil, vzal její hlavu do svých rukouch a hladil jí vlasy a tváře.Buffy se pak odtrhla“ Angele tohle bysme neměli“… Angel měl na sobě černé oblečení. Oba zhluboka dýchali. Ange Potom vstal od Buffy“Neřekla jsi mi, co chceš k narozeninám Buffy“ Buffy to trochu vyvedlo z míry.“Překvap mě“ Angel se usmál. „Dobře překvapím“ Buffy vstala a šla k Angelovi a položila mu prst na rty a pak ho začala líbat. Oba šli k posteli. Když už leželi a oba byli nahatí, Angel to začal vzdávat „ Buffy tohle už ne, prosím pokus se usnout“Buffy šla k němu, ale blíže, hladila ho po břiše, její ruce bloudili po jeho chladném těle… Ani Angel se už nebránil a zasypával Buffy polibky a dotyky. O chvilku později už oba spali.O další chvilku se venku udělala bouřka a začalo pršel. Po noční obloze sjel blesk a praštil do stromu. V tom se Angel probudil z bolestmi a lapal po dechu“áh“ V rychlosti si vzal své oblečení a vyběhl ven.“ÁÁÁh Aáááááááh“Buffy mezitím v klidu spala. Angel spadnul na zem.Ležel tam na mokré a studené podlaze.Když v tom se to stalo.Šlapka, která tohle viděla šla k Angelovi „jste v pořádku?“ Angel, vstal z podlahy otočil se na šlapku, měl upíří obličej a zakousl se do šlapky a zabil ji. „Jsem v pořádku je mi fajn“A upustil šlapku na zem a odešel.
Buffy se probudila bylo jí divný, že vedle ní Angel není. „Angele“?
Ráno když šla domů měla se všeho divnou náladu. Doma se šla vysprchovat, schodila ze sebe věci, co měla na sobě a sprchovala se…

Potom, šla na kuchyně a nasnídala se. Její máma Joyce jí pozorovala“Buffy není ti nic“?Buffy se zakuckala, a odpověděla“mami nic mi není, je mi fajn“ Buffy odešla do školy, a zamířila přímo do školní knihovny a vyprávěla to Gilesovi. Giles si vzal do ruky knihu a hledal tam problém, co mu Buffy vyprávěla. „Crrrrrrrrr“rozezněl se školní zvonek. „Jdu na Hodinu Gilesi“ Giles jen odpověděl kývnutím a hledal dál… Buffy se na hodině nemohla soutředit. Byla ráda když už jim škola skončila“Konečně“ odpověděla. Šla s Wilow do knihovny, kde si psali úkoly.Když pro Buffy přijela její máma Joyce aby jí odvezla domů vmísil se do toho Giles“Paní Summersová…já Buffy znám a nemusíte mít o nic strach.ona se umí o sebe postarat.“ Joyce, který už nervy překýpali na povrch“Neříkejte mi, co mám dělat a, kdo vlastně jste“?
Giles se cítil provinile „Jsem knihovník a Buffynin nový pozorovatel“Buffy se na oba koukla. Pak odešla domů.
. Večer když šla do Bronzu aby zapomněla na to, co bylo minulou noc, oběvil se u jejich nohou bílý vlk. „Kšá jdi pryč, co jsi zač“ Vlk šel k Buffy a táhnul jí do lesa. Buffy byla zmatená“.Do lesa? Já?A jít? Proč?“
Když tam došli, oba byly na lesní mýtině, která byla ozářená úplňkem.“Kdo jsi“?Zeptala se Buffy… Vlk se proměnil na Angela… „Co tu děláš“?Angele?“Angel na Buffy zavrčel“Nejsem Angel jsem Angelus konečně.To ty si to země udělala a já ti to chci oplatit.“
Angelus obešel Buffy a když stál za jejími zády, zašeptal jí do ucha „Chceš to,stejně jako já lásko na to vem jed,nebraň se přemožitelko“!Buffy nevěděla, co na to říci. Byla vykulená z té noci a ještě tohle…“Já,že jsem z něho udělala Angeluse?kde to vzal“
Buffy se prudce otočila.“Ne nechci to,jsi ubožák Angele, jdi k čertu“
Angelus se zle usmál…“Ty chceš bojovat? Ale zemřeš přemožitelko“
Angelus se vrhnul na Buffy povalil jí na zem. Buffy Angeluse odkopla, tak, že Angelus odletěl ke stromům. „Dobrá lásko, ty si o to koleduješ“Vstal a zamířil k ní. Skočil na Buffy znova. Přivázal jí ruce do zadu aby jimi nemohla hýbat“Teď se snaž přemožitelko poslala jsi mě do pekla jsem Angelus a přišel jsem si pro tebe…
Pokrač příště

takze zde povidka:) zitra je vyhlaseni nase gymlpove souteze at ziskam prvni cenu, jako minule dva roky:)

Eithné 21.Února 2006 13:23
kratsi druhy radek davali komusti do svych lozungu - pak se druhy radek musel cist s vetsim durazem, aby se nedostatek vyrovnal:) takze zkus si to takhle rici:)
hloubka je slia - podivej se - vystihne to celou veverci povahu. mas v ruce baterku, svitis si, ses v bezpeci se sluncem a muzes se aktivne branit nebezpeci, ktere uvidis. ale jakmile svetlo zhasne...zakerna a hnusna veverka na te skoci a vysaje ti krev!
tahle basnicka je skvost to mi proste nevymluvis:p

Styx

Vybavte si ráno nad řekou. Nechte si v myšlenkách vyvstávat páry z vod, skály na druhém břehu, zasejte do vzduchu špetku prvních chladivých paprsků a na pozadí nebe bez obláčku připadající hlubší a bělejší za chladivého rozbřesku. Dívám se na slunce visící na větvích jehličnanů, modlit se není třeba. Jdu s přítelem k vodě, vykoupat se.
Nohy hloubí dolíčky v jemném písku, který z pomsty vázne ve světlých ponožkách a zůstává na něm zlatou rosou. Jukneš se na ně a zasměješ se. Proč si ponožky k plavkám vůbec beru? Aha. Proč teda nesu sandály v rukou? A co to mám vůbec za prapodivné plavky? Zběžně se na sebe podívám a uznávám, že se docela zastydím, jako bych si před tím nic neuvědomila – z mokrých vlasů kanou kapky na červené tričko, co zvlhle těsně objímá kokosové skořápky na hrudi. Zastydím se a tak k tobě vzhlédnu, anděli, a hledám oporu.
Stojíme spolu, my dva, u břehu, který laskají průzračné vlnky tenkými nehtíky. Dívám se na tebe. Snad bych se měla s každým o radost dělit, a tak vám kamaráda popíšu. Nikdy se neopaluje a tak vidíme snad i puls krve v zelenavých žilách. Rozcuchané vlasy, jako rozechvělé klasy, chytají svatozář od slunce. Jsi o hlavu vyšší než já a i kdybych si nosila štafličky, stále mě s rozhledem přesáhneš. Vždy se budeš muset při polibku hrbit a spouštět oči k zemi při úsměvu. Tvé ruce nepoznaly jizvy a v obličeji rýsují vrásky proměnlivé odrazy světla od vlnek. Ale nejvíce zaujmou šedé, téměř bezbarvé oči na smutné tváři. Když jste se do nich dívali, letěli jste a věděli zároveň, že let (Či pád, kdo by ty agonie odlišoval!?) neskonči, dokud vás ten incubus sám nepropustí ze služeb. Často tvrdé zraky lákaly do sebe každičkého, kdo byl ochoten naslouchat a zároveň se od kohokoli, díky nesmírnému žalu, nedostižně vzdalovaly, až se rozplynuly v obzoru. Vznikal dvojitý pohyb, každý do opačných směrů. Vždy mě fascinoval.
Ale teď se směješ. To mě těší a uklidňuje. A táhneš do ledové vody. Sudí lýtka, oj, jak studí. Úžas a překvapení z náhlého chladu se v nás obou zračí jen prudkými výdechy a bouřlivým smíchem šílenců, kteří si s ohyzdím chichotem namlouvají, že vše je v pořádku a jak má být. Díváme se na sebe rozšířenýma očima s poblázněnými pohledy, a přesto mě táhneš za napřáhnuté ruce dovnitř.
,, Počkej! Já si jen chvíli budu zvykat a pak k tobě půjdu!“ Můj přítel, který si s sebou nosí hrníček naplněný mými slzami, v mžiku pouští rozklepané dlaně s tenoučkými zápěstími a rozhodí rukama do stran. Tohle gesto – dlaně k nebi, paže napjaté podle houslové struny, každý prst rovný jako paprsek - je výkřik odnášející tě k nebi a pryč ode mě. Nohama se odrazíš ode dna, rozvíříš dříve klidné zrcadlo. Vlastním tělem protneš řeku a ztratíš se mi v ní z dohledu. Jsem sama. Jen se vzpomínkou. Vzpomínka je fotografie, nit a zvuk. To má uklidnit?
Pozoruji vodu temnýma očima, ve kterých téměř nerozlišíte zorničku od panenky, a hledám místo, kde se vynoříš. Vlnkové kruhy se pomaloučku ustálí a ty nikde a nikde. Kde jsi? Oči, ve kterých téměř nerozdělíš barvy od temnoty, znovu sklouznou blíž, pod sebe. Co vidím? Jíl, co jsi tělem rozvířil. Uvědomím si, v čem stojím a do čeho se boří mé paty. Špína, usazená mrtvá tělíčka, hlína a slizké rostlinky. V blízkosti hřbitovů se mi dělá vždy zle, a co teprve když se v nich koupu? Řeka, do které jsi ses, lásko, ponořil a do které mě lákáš, není nic víc, než člověk převrácený naruby.
Pochopím to rychle, jen co postřehnu mrtvého motýlka, přitisknutého vodou k bílým stehnům. Řeka se na povrchu diamantově leskne, je čistá, proměnlivá, rychlá, zapomnětlivá, nelze ji nijak poskvrnit. Ke dnu padají vážky, spolu se sny a slzami, co vystoupí na rozespalých očích. Utírám slané kapičky hřbetem dlaně a vím, že ty jsi v nitru stejně krásný, vždy» každé jádro zůstává, i přes jakékoli zlo, světlé. Stejně jako mé srdce, proto se ti, anděli, omlouvám za všechny bolesti a křivdy, které jsem způsobila tobě a komukoli jinému. Moc dobře si uvědomuji tvůj žal, když ukážu dno řeky.
Proud převrácený na ruby vyjeví rozbouřený hnůj, lži, pomluvy, rozhryzané ideály, nezahojené jizvy. To vše, co nejčastěji uvidíš při zběžném pohledu na svého blízkého. Omlouvám se, příteli, za svou přirozenost, měla jsem se raději narodit jako řeka. Nebo nebe. Ale varuji tě, že víckrát než jednou o prominutí nepoprosím. Nebudu zároveň odpouštět nikomu, kdo si nepožádá a nepohlédne na tuhle řeku, kde stojím polonahá a mrznoucí. Neříkám ne, uznávám, že ano, že mám strach, aby sis to neuvědomil příliš pozdě a nezlobil se na mě, ale risknout to musím, jinak nikdy nebudu schopná skutečně milovat.
Zkouším být nadále statečná a zvykat si na nesnesitelnou zimu a odpor k vodě. Raději ale půjdu zpět do stanu, už se to mi tu zcela přestává líbit a polospánek dělá svoje s mojí hlavou. V tom se vynoříš. Nevěřitelný, veselý, smějící se. Vyvstaneš o necelé dva metry dál za blýskavého vodotrysku a pára od tvého těla vymaluje za zády křídla. Rozhýřeně házíš hlavou ze strany na stranu a z tvých vlasu stříkají kapky.
Křičíš i bez tváře: ,, Je teplá! Vždy» je krásně teplá! Pojď! Už jdeš? Vždy» je teplá, teplá! Jen se do toho ponoř, jinak tu budeš stát furt!“ ,, Počkej. Nechce se mi…“ V tom hluše vydechneš a podíváš se mi do oči. Poprvé od vlastního pohřbu. Zrak se ti změnil. Bojím se, ale nepřeji si to dát znát. Pád už nepřijde úchvatný, ale je jako schodiště dolů, do jámy, kdy každý stupeň pořeže paty stále ostřejšími a ostřejšími střepy různobarevných skel. Ty nejsi anděl, nedokázal jsi mi odpustit lidskost a tak jsi přišel pro mou duši. Jsi vrah a tak se i chováš.
Chytneš mě ledovýma rukama za zápěstí a prudce strháváš k sobě. Ucítím trupem chlad umrlého těla právě vyšlého ze soumraku. Hrobník, necitelný Charón, hluchý a slepý k nářkům, surově obejme rozechvělé tělo bledými pažemi. Jíl a překvapení ze zrůdností změny.
Klek. Rychle dolů, pod hladinu. Poslední záblesk bílého slunce, rozechvělá tráva na břehu, prudký nádech. Žádné pokračování. Řeka pohlcuje víčka, smáčí rozcuchané vlasy. Před otevřenýma očima, bezradně upřenýma do kalné, temné vody, proběhne kratičká vize – stříbrné zrcadlo a široký záběr na druhý břeh v pozadí, na sosny rostoucí ze skal a flíčky drobných květů u jejich podnoží. Na jednom místě, více vlevo, se ode dna vynořuje tenký proud bublinek, po chvíli ustává a zanedlouho zmizí úplně. Vše ztichne, i já se usmířím, lehnu si vedle milého do bahna a budu němě pozorovat odlesky slunce a odrazy hvězd za dlouhých nocí. Ještě žijeme. Tento pohled je svým způsobem strhující. Na několik vteřin mě uchvátí a snad bych i setrvala v pozorování déle, jenom kdybych se mohla zbavit představ, že ta osoba jsem stále ještě já, že to mě tu jde o život. Že svírané hrdlo patří mě, nikomu jinému. A jen já mám právo si prostřelit spánek. Ty jsi už staletí mrtev. Pustíš.
Vyskočím. A ty rovněž a ještě si někde se sprostou opovážlivosti vypůjčíš odvahu mě lovit za dlaně.
,, Jdi pryč! Co to děláš!?“ praštím, ale, potvora, to nebere vážně a pořád se řehtá: ,, To si myslíš, že se mi to bude líbit!? Připadáš si vtipný?“ ,, Neber si to blízko k srdci!“ usměješ se mile a chlácholíš pohledem: ,,Už pojď.“ Slunce už začíná hřát, my oba si všímáme jeho přítomnosti. Mě pohladí. Tobě vadí, jsi tvor přicházející ze zimy a odcházející do nikam, neznám žádné pravé a ostatně ani ryze falešné důvody tvé návštěvy. Vím jen, že miluješ řeku, které se bojím a říkáš, že miluješ mě. Chtěla bych spíš, abys mi stručně pověděl, čeho si na malé holce s krátkými vlasy povšiml Charón. Co to bylo? Třesoucí se dlaně, úlek v tváři, ospalost snů, lesklé, smutné oči – pohled přese sklo do tvé chumelenice? Pověz, co to bylo? Zadívám se na tebe a zamyslím se. Uvidím v tobě řeku, tu samou, v níž jsi mě topil.
Přestávám se třást před vlastním hrobníkem a jdu ti vstříc. Hloub. Přiznávám, že ano – líbil se mi ten pocit klidu a věčnosti, čehosi neskonale velkého, dokonalého a mocného, vtěleného do podoby proudu nad mnou hlavou. To nebyla řeka. Tedy nemusela být - bylo to cokoli, naprosto cokoli, stačí jen pustit představám otěže. Meditace, smrt, sen, cesta, vize, pou», domov, ty, děti, rozplynutí, roztání – to vše je pod hladinou tekoucí pryč a zároveň v rukou přítele.
Plaveme na zádech. Nemůžeme spolu mluvit, neslyšíme se. Není to velký rozdíl, nikdy jsme se nechápali. Vidím jen nebe prozářené novým dnem. Vnímám tvou blízkost, když nás přikryje stín skalnatého břehu, na nějž jsme dřív jen z povzdálí vzhlíželi. Než polospánek docela přeroste, povšimnu si sosnových větví líně hladících vzduch a vzpomenu si na hluboký jehličnatý les za naším domovem.

Eithné 22.Února 2006 21:56
Opět děkuji za kritiku. A a» se nenudíš, posílám další výplod mé mysli:)

Pochod poslední

Na posledním kilometru,
zapálím si cigaretu,
oddám svoje tělo větru
a nechám se nést.

Promiň lásko tuhle štreku,
nedávej si dávku cracku,
pohleď vzhůru k tomu mraku,
který mě má vést.

Zalij třeba naši kytku,
pozdrav svoji sestru Jitku,
hlavně neplač malý kvítku,
tak to mělo být.

Já teď musím dále jíti,
samopal do rukou vzíti,
do lidského citu títi,
sémě zla mám sít.

A» chci nebo nechci musím,
jsem jen malým článkem kusým,
sám sobě se trochu hnusím,
ale musím jít.

Gorax & Eithné: Technická. Kušař je ten, kdo kuše vyrábí. Kušíník (případně kušečník - hezké slovo že?) je ten, kdo z ní střílí:) Co se týka dostřelu na 70-100m mířenou střelbou. Nemířenou na 200m dokáže probít zbroj na delší vzálenost dostřelí a smysluplné použití proti lehkooděnci. Mimo jiné pochybuji, že by byli tací magoři a po srážce vojů spokojene stříleli dál:) Střelci, s výjimkou jízdních, bojovali obvykle jako pěšáci a v polním střetu zpravidla zahajovali bitvu mohutným ostřelováním pozic nepřítele. Poté se buď z bojiště stáhli nebo bojovali za těžkooděnci jako řadová pěchota.
To jen, tak pro úplnost.

Gorax: Nedovedu si představit bitvu, kde by bylo pět různých armád. To už by nebyl ani chaos a bordel, ale něco nepředstavitelného:) Nebudu ti to kritizovat to už udělala Eithné, ale piš dál a několikrát si to přečti, protože ty chrubky jsou dosti hrůzné.

See5 21.Února 2006 21:29



Nejprve obsahové nesrovnalosti:


Má smutné oči, byla přinucena,
na těle krvavý šrám, řekni zač?

- přinucena k čemu? Hm... Jako že znásilněna? Není to jasné, vážně ne... A ten krvavý šrám má proč?


Být svědkem těch hrůzných činů,
lhostejně spěchá dál a dál.
Každý, jako ona, vzpomněl by si na slabinu.
Proč jen jí ten zrádce, ten netvor lhal?

- tohle je takové nejasné celé. Svědkem je kdo? Ty vrby? Předtím mluvíš o nějaké holce... Kdo kam spěchá dál? Ten, kdo ji k něčemu nutil? Na jakou slabinu by si kdo vzpomněl? A v čem jí lhal?


Jak zbavit se bolesti?

- jaké? Mluvíš o příkoří nebo šrámu?


Ó, jak moc žít by chtěla, on na vině.
Už nikdy neuslyší smích dětí.

- smích dětí neuslyší kdo? On nebo ona?


Smutné oči hledí, vzlyky se téměř dusí.
A ona váhá...

- tady mi to připadá téměř jako protiklady. Když někdo tak moc vzlyká, nekouká moc smutně, spíš zoufale; a rozhodně, když někdo tolik vzlyká, nemá na to, aby váhal, spíš se dusí oním zoufalstvím.


Naslouchají, tiše a posmutněle,
do temné vody hledí.
Stojí tu věky, směle,
nikdo netuší, co všechno vědí.

- tady zase ten přechod na vrby je takový, jakože to není úplně jasné, o koho jde...



A to, co se jí stalo, nějak netuším ani po několikerém přečtení. Jako to co jí někdo provedl...


A co se formy týče... Téměř nemám výtek.
Ehm... Téměř O:-)

- Proč jen jí ten zrádce, ten netvor lhal?
- Tak důvěřivá, tak hloupá byla.
- Ó, jak moc žít by chtěla, on na vině.
- Naslouchají, tiše a posmutněle

Tyhle verše mi tu rytmem nesedí tak zcela. Jsou prostě moc dlouhé...
Ale, i kdybys to nechal, forma je dobrá. Jen tak dál ;)



Jj, líbilo se mi to ;)

s ulitou světu ujíždím
- to zní... divně.
Jde o to, že to zní hrozně násilně dosazené, kromě toho mi vysvětli výraz "ujíždět světu".

Prý jsem jen obyčejným šnekem,
ale snad i já mohu být rekem.
- Tady jsem z toho taková rozpačitá. Zní mi to, že... mno... zní to divně, když řeknu, že v druhém verši je málo háčků nad písmeny? Ten první je díky tomu takový měkčí ;)
Ták, tady jsem zavadila o zvukomalbu. Když psal Poe Havrana, ono profláklé "Nevermore" vymýšlel dost dlouho, protože hledal něco temného, zvučného a děsivého. A opravdu, ve slově "Nevermore" není žádná hláska ostrá, aby nerušila, je tam temné drnčení písmen r a je to atmosférické. U tebe jsem se snažila vyjádřit, že slovo "šnek" je moc měkké a přátelské na to, aby mohlo být dáno do souvislosti se slovem "rek". Jak říkám, tady už jde o zvukomalbu... A jestli nesouhlasíš, nech to být.

víte lidé se nás trošku bojí.
- já si trvám na tom, že po "víte" by měla být čárka ;)

"Pane slimák, jak ono by to znělo?
Uklouzl na Vás a upadlo mu tělo."
Pánové radši napíší:
...
- tam máš dvakrát slovo "pán", sice v jiném tvaru, ale působí to jako rušivý element ;)
No, mně to rušivé přijde. Opakování slov je vždycky lepší se vyhnout. Kromě toho tady "pane" oslovuješ šneka a další "pánové" už jsou lidé... a co si má čtenář myslet, když to čte poprvé? O čem to jujda píše... Prostě to dělá zmatky.

Nebojte, již končím se svou zpovědí,
těžko být šnekem - to lidé nevědí.
- mně připadá, jako by se to ani moc nerýmovalo...
Ách jo, a jsme zase u toho. ZPovědí x nevědí - zpověď je velice výrazné, přízvučné slovo a když to čteš v celistvém textu, zní to úplně jinak než samotné. Nevědí je naprosto nepřízvučné a proto mi ta dvě slova k sobě nesedí. Ale opět - IMHO.

To říkám si, když v hrnci jsem vařen,
kde život můj tak surově byl zmařen.
- v posledním verši máš nehodící se spojku. A opět tohle působí nějak divně...
Ne, myslím kde. Ale tak budiž, mno... Ale když tak o tom přemýšlím... Celkově to působí *kruci, kruci, divně už mu říct nemůžu...* nelogicky, protože kde život můj byl zmařen - kdyby se to odehrálo už v minulosti, nemohl by nám o tom vyprávět, ne?


Snad je to jasnější... Snažila jsem se ;)

Eithné 20.Února 2006 06:17
K mojí básni: "Šnečí zpověď"

ad 1) "To zní divně" Co si z toho mám vzít? To je strasně subjektivní a proto nebudu opravovat.

ad 2) Nechápu, ale naprosto nechápu. Možná v recitaci, ale tam už je to o správném nádechu a přizvuku. Ale co jsi napsala nechápu.

ad 3) Souhlas. Co mi taky zbyde, když jsem na čárku zapoměl:)

ad 4) Působí to jako rušivý element a za tím smajl? Souhlasím, leč jenom napůl mě to tam tak úplně rušivě nepřijde.

ad 5) Nerýmovalo??? Tak už nevím co se má rýmovat:) "zpovědí" a "nevědí" se rýmuje. Možná ti tam nesedí kompozice, ale tam už záleží na recitaci. Na správném přízvuku, nadechnutí atd.

ad 6) Jestli myslíš nehodící se spojkou slovo "tak" myslím, že na konec básně je to přesně to pravé. Trochu tvrdé a tvrdý je i konec. Opět nechápu to divné. Zkus to dovysvětlit.

A samozřejme si mě potěšila. Jako každý, kdo se zajímá o mé dílo:)

s pozdravem Krtek

Hm, tak to jsem zvědav. :))

Vrby


Vrby kolem louky posmutnělé,
do temné vody hledí.
Stojí tu věky, směle,
nikdo netuší, co všechno vědí.

Ztratila duši, celou...
Co jí vlastně dal?
Vzpomínku zatracenou,
bolest a nekonečný žal.

Cestou kudy prošla mladá žena,
byl té noci slyšet srdce pláč.
Má smutné oči, byla přinucena,
na těle krvavý šrám, řekni zač?

Být svědkem těch hrůzných činů,
lhostejně spěchá dál a dál.
Každý, jako ona, vzpomněl by si na slabinu.
Proč jen jí ten zrádce, ten netvor lhal?

Jak zbavit se bolesti?
Jak bránit se měla?
Kolik srdce ještě dokáže snésti?
Tak důvěřivá, tak hloupá byla.

Bosé nohy travou letí.
Ó, jak moc žít by chtěla, on na vině.
Už nikdy neuslyší smích dětí.
A zrak náhle strnul na hladině.

Smutné oči hledí, vzlyky se téměř dusí.
A ona váhá...
Ne jednou, ale dvakrát zabít musí.
Její srdce pálí jako láva.

Naslouchají, tiše a posmutněle,
do temné vody hledí.
Stojí tu věky, směle,
nikdo netuší, co všechno vědí.

Tanulka 21.Února 2006 09:35
Hm, nesedí ti to rytmem, máš rozdílný počet slabik ve verších, a to tak že ve všech.
Krom toho, obsahová hloubka nic moc, amtosféra není, zvukomalbu postrádám... Brak.


A přestaňte nám tu z toho stolu dělat kůlničku na dříví!!!

prominte...uz delsi dobu tu to sleduji, respektive procitam...uz bych se nestydela sem pridat svou nejskvelejsi basnicku:)

Jakmile zhasne baterka,
objevi se veverka!