Andor.cz - Dračí doupě online

Zdravím vás. Píšem sem asi prvý krát a to proto že bych chtel ohodnotiť toto dílečko no lebo víte už týden sem dal do normálnych článkoch a ešte mi ho stále neschvílili...

Bitka štyroch hriechov

Vietor silno zadul a z javora sa zniesol posledný jesenný list. Padal, padal až na zem, ktorá bola posiata samými ľudskými otlačkami. Zase tiahli do veľkej bitky bez rozmyslu.
Medzi dvomi riekami sa z každej strany zbehlo jedno veľké vojsko. Zo severu to boli chladnokrvný ľudia s riedkou krvou. Boli väčšinou v krajine a ostatným rasám to dávali zjavne pociťovať. Ľudia však bojovali z donútenia a pre peniaze, inak by nešli. Komu by sa už chcelo umierať kvôli sporom šľachticov a kráľov.
Pri južných lesoch stáli trpaslíci, ktorý boli podľa ľudí, ich nepodarkom. Volali ich kalikami keď si nevedeli uhliadnuť vlastné zlato. Ľudia im ho vraj kradli no ako keď trpaslík svoje zlato ani z očí nespustí.
A oproti sebe pri riekach June a Lefa stáli škreti a trollovia, podľa ľudí už dávno zabudnuté rasy.
„ Prečo sem vlastne všetky tie národy prišli“, pýtal sa ma priateľ keď som mu to všetko rozprával. A ja som mu iba povedal: „ kvôli trom ľudským hriechom. Každý sa previnil a to hlavne ľudia a preto takto otvorene proti ním všetci tiahnu. Trpaslíkom kradnú zlato čo je pre nich najväčšie previnenie. Trollom brali stáda kôz ktoré mali slabo chránené a vysmievali sa im. Hovorili im že by nemali byť na tomto svete a že sú hanbou stvoriteľa. Nemusím potom hovoriť ako nato trollovia zareagovali.
A škretom? Tam sa previnili najviac. Utláčajú ich rasu, berú im územie za územím. Škreti sa musia skrývať až niekde vo vysokohorských prostrediach kde by týždeň neprežil ani ten najlepší ľudský vojak.
A v ten okamih sa to začalo. Ľudia zatrúbili a fanfáry a rozbehli sa oproti ostaným. Trpaslíci zaduli na veľkú trúbu a popohnali dvojich malých poníkov ,ktorý im dávali dobrú výšku.
U trollov a škretov to bol iba rev. Revali a vtedy ako vyrazili sa raz každý buchol po hrudi čo vydalo zvuk ako keby niekto buchol na ten najväčší bubon z tej najhrubšej ťavej koži.
Na čele ľudského vojska uháňal na vznešenom bielom koni Eucen. Bol to hádam jedin človek s čistým svedomím a dobrým srdcom. No aj tak sa rozhodol viesť pyšných ľudí.
Vtáci sa rozpŕchli zo stredu bojiska a vzniesli sa vysoko do oblakov keď cítili na zemi vybrovania tisícich nôh.
Bola to iba sekunda keď sa vojská stretli. Pred tým však ale iba na malú stotinku nastalo ako keby ticho a čas sa pozastavil. Pravdepodobne to bolo preto lebo asi o jednu sekundu malo zomrieť strašne veľa živých tvorov. Prvé línie vždy utrpia najviac.
A vtedy sa to stalo. Vojská sa spojili v jedno veľké vojsko a začali medzi sebou bojovať. Vzduchom sa niesli výkriky bolesti ale aj pokrikov. Oblohou presvišťali šípy a pozabodávali sa do nepriateľov.
Boj trval dlho. Bol naozaj neúprosný. Všetci bojovali statočne. Stále to vyzeralo nerozhodne a keď už sa to blížilo k výsledku všetci od seba odstúpili a pod prísľubom bielej vlajky sa išli vyspať do táborov. Vždy to tak bolo v predpisoch tejto krajine. Na obed zabi koho chceš ale hneď ako vyjde mesiac nechaj súpera tak. A tak si všetci išli políhať do stanov i keď skoro každý nechal dosť veľkú časť vojska hore na stráži.
Z každého vojska už zostalo iba okolo tisíc mužov. Tieto číslo oproti tým, ktoré boli pred tým nie sú nič.
Mesiac sa dostal na svoje najvyššie miesto a čas odbil pol noc. Do tejto pokľudnej noci sa zrazu vnietil nádherný ženský hlas. Hlas výchádzal niekde zo stredu bojiska. Tí čo boli z každého vojska hore s tam pobrali s vytasenými mečmi.
Čím boli bližšie tým rozumeli viac. Žena spievala o mieri a o živote bez bojov. Tí čo boli v kruhu okolo nej uvideli prenádhernú elfku, a úplne nahú.
Jej bradavky sa hrdo tíčili v mesačnom svite. Muži hneď po nej zatúžili a hlavne ľudia.
Rozbehli sa za ňou ako prvý. Strhli na svoju stranu a odrazili úderi ostatných.
Ľudia elfku celú noc bez prestania znásilňovali. Bolo to niečo hrozné a nechutné keď som to videl z kopca ako ju vonku holú znásilňovali. A to bol štvrtý a najhorší hriech ľudí. Zato by si každý z nich zaslúži okamžitú smrť.
A aj sa stalo. Elfovia potichučky prišli cez severné lesy a veľkú bitku ukončili...

Po roce a půl se mi konečně podařilo dopsat nějakou povídku do konce. Než jí dám do článků, byla bych vám velice vděčná za jakékoli připomínky a nápady, jak jí zlepšit :).

Ztratíš ji kvůli motýlu
Ain něco probudilo ze spánku. Nervózně se rozhlédla kolem sebe, jestli v místnosti topící se v temnotě nenajde to, co přetrhlo tenkou nit jejích snů, ale nic neviděla. Všude bylo ticho, které přerušovalo pouze rytmické bubnování deště do střechy. Ain ten zvuk milovala. Obzvláště v tomto nevlídném období sucha a nesnesitelných veder.

Vstala z postele, přes záda si přehodila tenkou deku a vyšla ven na zahradu. Vzduch byl díky dešti nádherně svěží. Posadila se na lavičku, zavřela oči a nechala kapky tancovat po obličeji tajemný tanec, který umí jen déšť.

Cítila, jak k ní opět přichází spánek s plnou náručí snů připravených jen pro ni, když ji, tento večer již podruhé, něco vyrušilo. Byla by ochotna přísahat, že slyšela někoho hrát na loutnu v protilehlé části zahrady, ale nyní, když poslouchala pozorně, slyšela jen tiché poskakování kapek po chodníku. Byl to snad jen sen, který se jí zdál v tom kratičkém okamžiku bdění?

Po chvíli vstala z lavičky a zamířila zpátky do ložnice. Na zítra potřebovala být svěží a plná síly.
U dveří si všimla nádherného motýla s velkými, pestrobarevnými křídly, která ve tmě slabě světélkovala. O motýly se zajímala už od svého dětství a myslela si, že zná všechny druhy těchto spanilých tvorů, ale takového ještě neviděla. Natáhla k němu ruku, ale než ho stihla chytit, několikrát vznešeně mávl křídly a uletěl. Jen slabá, světélkující
stopa, která po něm zůstala, značila, že si s Ain jen nepohrála její fantasie.
Ještě chvíli se dívala tím směrem, kterým motýl zmizel, než vešla do ložnice. Odložila deku. Chtěla se zachumlat do peřiny a nechat si zdát o tom, co právě zažila, ale něco bylo jinak, než by mělo být.

Na nočním stolku vedle postele ležel malý, úhledný balíček, který tam rozhodně předtím nebyl. Vedle něj ležel přehnutý lístek a na něm bylo matčiným písmem napsáno: „Abys na nás nikdy nezapomněla.“
Ain se usmála, odložila cedulku stranou a krabičku rychle otevřela. Uvnitř ležel nádherný zlatý náhrdelník s přívěškem z opálu. Proč mi ho matka nedala až zítra před slavností, jak jsme se domluvily?, blesklo Ain hlavou. Přesto vzala šperk z truhličky a pověsila si ho na krk.

Přesně v tom okamžiku, kdy ucítila ledový kov na kůži, si uvědomila, jak hroznou věc udělala. Naplnila proroctví…


***
„Nemyslíš, že už to trochu přeháníš, Mayo? Kolik peněz chceš tomuhle bláznovství ještě obětovat?“
„Tolik, kolik bude potřeba, Ihmade,“ řekla mladá žena zarputile a vstala. „Ještě musím zajít ke klenotníkovi pro ten náhrdelník.“
„Samozřejmě,“ odpověděl muž jen o něco starší než Maya s hořkostí v hlase a zamračil se.
„Ale notak,“ řekla Maya chlácholivě, „však víš, že už to brzy skončí.“
Když to nezabralo tak, jak očekávala, spěšně dodala: „Víš, že ti budu do konce života vděčná za to, jak jsi mi pomohl,“ pohladila Ihmada po tváři. Každý muž rád slyší lichotky a Ihmad nebyl výjimkou. „Bez tebe bych nikdy Vyvolávače deště nepřesvědčila k tomu, aby vyčarovali déšť.“

Ihmad se usmál. To byla svatá pravda. Nebýt jeho, nikdy by ty zpropadené, namyšlené čaroděje starající se o počasí ve městě nedonutila, aby vyvolali déšť nad sídlem Rakinů v období sucha.

Maya Ihmada letmo políbila na tvář a odešla do města pro náhrdelník, který si nechala vyrobit. Klenotník už pro ni měl zlatý řetízek s velkým opálem připravený. Další část skládačky zapadla na své místo.


O dva dni později se konečně vrátili lovci, které Maya najala navzdory Ihmadovým protestům.
„Tady to máte, slečinko,“ řekl muž, který vypadal spíše na zabijáka než na lovce zvířat, a podal Maye zašroubovanou sklenici.
Maya si ji dychtivě vzala. Uvnitř poletoval velký fialový motýl.
„Jste si jistý, že ho má sestra ještě nikdy neviděla?“
Lovec zavrčel něco, co nejspíš mělo znamenat ano, a odešel.

Maye se nervozitou rozbušilo srdce. Vzala list pergamenu ležící na stole, a odškrtla poslední bod, který jí chyběl připravit – Spatří neexistující. Maya ještě jednou zběžně prohlédla seznam, aby se ujistila, že na nic z něj nezapomněla:
Svlaží jí déšť v rozžhaveném pekle.
Skutečnost se stane snem.
Přijme dar od neznámého v čase nejhlubší temnoty.
Vše splněno. Teď už nezbývalo než doufat, že si Maya vyložila slova věštkyně, která jí odhalila proroctví, správně, a že nebylo myšleno doslovně například to, aby svou sestru poslala do pekla. Byla ochotna udělat hodně k získání toho, co chtěla, ale existují určité meze...


***

Kolem Ain se začaly obtáčet fialové paprsky světla. Cítila, jak se její duše svíjí a brání, jak se nechce vzdát své nedílné součásti, kterou se jí nyní snažilo z těla vyrvat naplněné proroctví.

Když se poprvé dozvěděla o tom, že dokáže lidem vstupovat do snů, nenáviděla se za to. Připadala si jako slídil, který ostatním krade tajné tužby a nesplněná přání. Za poslední rok se však tato schopnost stala nedílnou součástí jejího života a nedokázala si představit, jaké to bude žít zase obyčejný život bez tajných nočních výletů.
Snažila se bránit, opevnit svou mysl, ale bylo to beznadějné. Schopnost od ní prchala k tomu, kdo naplnil proroctví, jako by z ní unikal život.

Po chvíli světlo začalo slábnout a spolu s ním slábla i ona. Začínala se cítit jako něco polovičního, nedokonalého, vyhaslého.


Jen o několik domů dál se v tu samou chvíli objevila táž záře. Ale Maya na ni byla připravená. Nedočkavostí nemohla skoro dýchat. Když jí začaly prostupovat jednotlivé fialové myriády, cítila takové štěstí, jako nikdy předtím. Najednou si připadala tak úplná, jako by do ní vstoupil chybějící střípek její duše.

Když o několik chvil později ulehala do postele, aby se vydala na svou první, tajemnou výpravu, stále se celá třásla vzrušením. Položila hlavu na měkký polštář, zavřela oči a v duchu si představila obličej sultána.

Spánek začal přicházet jen o několik chvil později. Bylo to naprosto odlišné od toho, jak usínala kdykoli předtím. Nyní cítila, že má nad svými sny moc a že se nemusí nechat odnést na místo, které si pro ni na noc připravily.
Sebevědomě vykročila vstříc temnotě, která spojuje spánek všech snících, a vydala se do noční můry sultána. Doufala, že v jeho snu najde něco, co by pomohlo Radu přesvědčit o tom, že tento sultán Říši vládnout nemůže. Že je naprostým nesmyslem nechat upalovat lidi, kteří dokáží sesílat zaklínání.

Šla stále dál a dál. Obávala se, že do sultánova snu nikdy nedorazí, že se ztratila v nekonečné pustině spánku.
Pomalu začínala propadat panice, když v dáli před sebou spatřila průhlednou kopuli. Odehrával se v ní nějaký podivný příběh, nejspíš sultánův sen. Maya zrychlila, aby jí ze snu neunikl žádný detail, který by mohla použít proti němu.
Jakmile se ke kopuli přiblížila dostatečně blízko, vtáhla ji dovnitř. Maya se ocitla uprostřed sultánovy noční můry. Kolem ní stály nepřirozeně pokroucené stromy. Odněkud zpoza nich probleskovalo světlo. Jakoby odevšad vycházely strašidelné kvílivé zvuky a celý sen se podivně vlnil.
Maya měla strach.

Vydala se směrem ke světlu. Jen po několika málo krocích se jí otevřel pohled na malou mýtinu. Stály na ní dvě postavy. Jedna z nich, ta na první pohled impozantnější, patřila pravděpodobně sultánovi. Druhá silueta byla ženská. Krčila se před sultánem. Něco o překot říkala, ale Maya jí nerozuměla. Žena každou chvílí cukla rukou. Buď měla obrovský strach nebo tiky.

Kvílivé zvuky zesílily. Žena se ještě víc schoulila, protože sultán začal něco vytahovat z pláště. Než Maya stihla zaznamenat, co to bylo, ostře se zablesklo a žena se svalila k zemi.
Sultán se rychle rozhlédl, jestli ho někdo neviděl, a zmizel v lese. Maya nevěděla, co dělat.
Až po nějaké době ji napadlo, že by měla zkontrolovat, na koho to sultán vlastně zaútočil a jestli je dotyčná naživu.

Vešla na tmavou lesní mýtinu. Kvílení jí dralo uši. Přistoupila k tělu. Překvapením málem přestala dýchat. Na zemi ležela sultánova postižená sestra, která se podle zpráv ze sultánova dvora měla zotavovat v nějakých přepychových lázních na opačném konci země.

Doufala, že pomocí snů jí sultán odhalí něco, co by proti němu mohla použít, ale netušila, že se jí to podaří hned první noc a že to bude něco natolik závažného.

***

Dunami za městem už se prohnalo mnoho písečných bouří od doby, co Maya navštívila sultánův sen. V kapitule to vřelo. Jeden konzul překřikoval druhého a snažil se uvést co nejpádnější argumenty na obranu svého adepta na post nového sultána. Nastaly těžké časy. Rada se nemohla dohodnout na tom, kdo by byl vhodným adeptem na tak významnou politickou funkci. Nechtěla se zmýlit podruhé. Nebýt tajné informace o kancléřově hříchu, nejspíš by o život přišlo mnoho čarodějů a jiných sesilatelů zaklínání.

Washeek 12.Dubna 2008 14:13
No stejně mi to pošli :)

Washeek 11.Dubna 2008 22:21
Premiera nebo demiera?
Jestli teda premiera tak si to přečtu, jak tě znám tak to bude dobrý..
Hele nemám čas to tu hledat..poslal by si mi prosímtě stručnej obsah do pošty?