Andor.cz - Dračí doupě online

Češtináři, češtinářky a češtiňata (nářata?) - rád bych se jenom tak ze zvědavosti zeptal, jestli tady někdo znáte toto slovo: "Zrušujeme", který má být prý jakýmsi průběhovým tvarem slova "zrušit".

Tohle e další můj pokus o ,,povídku". Chtěl bych se přihlásit do ,,soutěže ve psaní".Zatím nemám moc zkušeností, proto prosím o zhodnocení. Zajímá mně nějáká konstruktivní kritika ze které se dozvím co zlepšit. Naopak prosím ať se neobjevuje hate.

Volgurn

Dveře letounu se otevřely a do nákladového prostoru vniklo světlo. Osvítilo skupinku lidí v robotických oblecích. Skrz helmy jež měly zatmavěné sklo nebylo nic vidět. Jejich obleky byly z neznámého kovu jež měl černou matnou barvu a táhnuli se na nich dva modré pruhy.
Ten jenž byl v čele vykročil kupředu pomalou chůzí. Jeho oblek byl lehce rozpoznatelný díky zlatým ozdobám. Když vyšel z nákladního prostoru, vzhlédl vzhůru. Na nebi sledoval úžasné divadlo. Něco podobného meteoru právě vlétlo do atmosféry a díky tření se to doslova rudě rozžhnulo. Následovala exploze ve vzduchu. Od tělesa se začala šířit tlaková vlna jež postupně dolétla i k letounu s lidmi a postupovala dále. Po ohnivém tělesu už zbyl jenom prach.
„Sortus právě prošel atmosférou. Je konec.“ Řekl muž vně letounu do vysílačky. Zbylý 3 vyběhli ven a podívaly se stejným směrem jako první muž.
„O můj bože. To není možné! Kdo to udělal!?“ Zeptal se jeden z mužů ve skupince. První odpověděl „Mimozemšťani. Zastihly nás nepřipravené. Měli jsme štěstí že jsme byli v hangáru.“
Když se najednou skupinka ohlédne po svém okolí zjistí že jim jsou masky a obleky na nic. Stojí uprostřed louky. Na jejím okraji jsou jehličnaté stromy a v dáli jsou vidět hory s bílými čepičkami ze sněhu. Další člověk se zeptá:
„Kde to vůbec jsme?“ Ten s pozlaceným oblekem mu odpoví:
„Podle záznamů planeta P03-S65-G2. Má dýchatelnou atmosféru a podmínky příznivé pro rozvoj života. Nebyla zde zatím zaznamenána žádná městská zástavba.“ Všichni si sundají helmy.
4 muži kteří byli od sebe velice odlišní. Každý vypadal že dělal jinde. Ten jež má pozlacený oblek byl plešatý s jizvou pod levým okem, určitě toho hodně zažil, musel někde dělat velitele. Další byl pihovatý zrzoun jenž měl obličej umazaný od oleje, určitě dělal technika. Třetí byl trochu robustnější s hranatým obličejem a černými vlasy, pravděpodobně voják. A čtvrtý měl hnědé vlasy na krátko ostříhané, brýle a byl trochu vyhublý, od ostatních se lišil tím že přes jedno oko měl kovovou destičku jež se od oka najednou odsunula. Jednalo se o implantát jenž zlepšoval zrak a nabízel ještě nějaké funkce k vylepšení vnímání, takové věci měly jenom lodní vědci.
Na muže se zlatým brněním se všichni podívaly a promluvily.
„Kapitáne? Vy jste to přežil?“ Dostali rychlou odpověď.
„Ano, jak vidíte, jinak bych zde nebyl. Byl jsem na neohlášené inspekci hangáru, jelikož se mi donesla stížnost na jednoho pracovníka“
Zdáli se ozve zvuk velkého zvířete jež se blíží. Ale stromy ho kryjí, takže není nic vidět. Po chvíli se zpoza stromů vynoří skutečně velká bestie. Jež následně zamává křídly a vznese se k obloze. Je tmavě červená, na zádech má bodliny a místo předních končetin má křídla. Na hlavě má dva černé rohy a její protáhlá tlama je plná ostrých zubů. Ocas má zakončený věcí ne nepodobnou palcátu. Po chvíli stoupání k obloze začne klesat, a snášet se na letoun. Jediné co skupinka lidí stihne je uskočit o něco dál od letounu, jenž je zapálen ohněm z tlamy té obludy, a následně povalen. Bestie se znovu vznese do vzduchu.
Na skupince můžete vidět úžas přeměňující se v děs. Jeden z mužů se roztěkaným a vylekaným hlasem zeptá co to je.
„Četl jsi někdy knížky? Vypadá to jako drak. Netušil jsem ale že tyhle bestie existují. Měl to být jen něčí výmysl né?“ odpoví mu další s úžasem v hlase i ve tváři.
Bestie se nyní začne snášet na skupinku. Všichni s vyděšeným výrazem uskočí. Je to na poslední chvíli, bestie chňapne zadníma nohama do prázdna. Jen zamává křídly a vznese se. Všichni se ztěžka otočí na záda a jeden vstane. V jeho tváři je vidět výraz odhodlání. Když se bestie obrátí a začne klesat, muž na ruce něco zmáčkne a z obleku na paži se vysune čepel, na druhé laser. Po drakovi vystřelí dávku modrých paprsků, tomu se ale povede uhnout. Nalétává bokem a jsou mu dobře vidět záda. Když se drak už přiblíží, muž uhne a drak zas chytá do prázdna. Jenže tentokrát drakovy hodí malou kotvu ke které je připevněno lano. Drakovi se zachytí do bodlin a drak s kotvou odlétá. Muž se pevně chytne lana a povídá.
„Večer si z té bestie udělám saláááááááááááááám…..“ Lano se napnulo a zvedlo ho do výšky. Bylo vidět jak bestie odlétá pryč a na lanu za ní visí onen člověk. Po chvíli letu mizí bestie za stromy..
„Sakra, musíme za ním!“ řekne technik. Z jeho hlasu je slyšet naděje.
„Ne. On si svojí cestu zvolil. Myslím že ho nějakou dobu neuvidíme. Kvůli jeho „Sebeobětování“ se nenecháme zabít.“ Odsekne rázně kapitán. Vědec se náhle zeptá:
„A co budeme dělat v tomhle šíleném světě? Uvízly jsme zde když ta věc zničila letoun.“ Na vědci jsou vidět známky paniky, kdo ví jak se teď asi cítí.
Kapitán na vědce pohlédne nevrlým pohledem a odpoví.
„V tomhle světě, jenž je asi dost plný podobných fantasmagorií? Přežijeme dokud nás nenajdou...“

Cose týče doby a délky, tak to je flexibilní, podle nálady na psaní(Pokud bude potřeba tak upozorním předem že něco píšu), jednou udělám 2-3 stránky a jednou zas jen půl stránky. Oprava je jak u pravopisu tak obsahu.
A co se týče publikace, chtěl bych to dávat na saspi.cz

*Náhodný kolemjdoucí rozdává lidem u stolu papíry s inzerátem naněmž stojí*
Sháním betareadera. Ten který mi pomáhal až do teď, už nadále nemá čas.
Někteří z vás možná četli můj bolehlav(povídku jež se mi "trochu" nepovedla).
Rozhodl jsem se pokračovat a pokusit se zlepšit. Kvůli tomu by se mi hodila něčí inteligentní kritika.

Kdo by měl zájem nechť mi napíše.
!Varování pro grammar nazi! Hrozí zvětšená míra oslepnutí!

Funguje to tu ešte? :)

Verze 3.198 Ve Wordu to mám naformátováno. Tady se s tím nechci moc babrat.

Pro hrst zlaťáků

Došel jsem k seržantovi pro svůj žold. Příjemná váha cinkajícího měšce v ruce mi připomněla, že bych si konečně mohl nechat vyprat uniformu a zašít klobouk. O chvilku později jsem, už bez uniformy, jen v zeleném doubletu a nohavicích, seděl u ohně. Postavil jsem malý kotlík nad ohniště, přidal listy máty a čekal, až se bude vařit. Ve vzduchu byl cítit pach střelného prachu a slyšet steny raněných. Kolem našeho stanového kruhu se stále ještě táhly davy vojáků, jak se vraceli ze zteče hradu. Téměř každý měl nějaké zranění. Nakonec nesli ty nejhůře raněné a úplně nakonec, v sedlech vraných koní se nesli hodnostáři Řádu. Jediné, co jsem zaslechl bylo „Ano, Svatopluk chce mír, ale Arlon je náš a nedáme ho.“ „Chcete ten mír podepsat? Víte, že jsou to pohané.“
Dál už jsem se nestaral a došel jsem si pro kyrys do stanu. Pohled mi sjel na mladého Kašpara, který tam ležel v horečce. Černá krev mu prosakovala obvazem na hrudi a dýchal mělce. Pobral jsem, pro co jsem přišel a sedl jsem si zase k ohni. Nalil jsem si mátový čaj, začal jsem čistit narezlou zbroj a přemýšlel nad dnešním dnem, kdy jsem zase hrál vabank s životem.
***
Pomalu jsem se posunul vpřed a vklouzl jsem dveřmi do polorozbořeného měšťanského domu. Sedl jsem si na zbytek židle a čekal na ostatní. Po chvilce byl ve dveřích Matias. Jako vždy voněl mýdlem a jeho oblečení zářilo čistotou. Nakráčel dovnitř jako by mu to tu patřilo, arkebuzu v ruce a sedl si na jednu z nezničených židlí. Samozřejmě až potom, co ji důkladně očistil. Po chvíli čekání jsme slyšeli klení a nadávky. Bylo mi jasné, že sem jde i zbytek. Kalar a Kašpar, oba ještě mladíci bez zkušeností propadli dveřmi a dopadli mi k nohám. „No konečně jsme všichni.“ Řekl jsem hrubě. Oba mladíci sebou trhli, jakmile mě uviděli. Mnoho let tvrdých bojů a nedávné obléhání udělalo své. Moje uniforma už jen málo připomínala ty jejich nedávno ušité. Tvář, přes kterou se táhla nepěkná jizva z čela napříč obličejem na líc. Několikrát zlomený nos, který špatně srostl, tvrdé šedé oči a krátké hnědé vlasy plné špíny a prachu. „Plán je jasný. Projdem skrz domy až k hradbám na jižní straně, odpálíme je soudkem prachu, co nese Kalar a necháme oddíl vojáků, ať udělá v pevnosti rozruch. Je to jasné?“ Nečekal jsem na odpověď, vyrazil jsem a už jsem slyšel, jak Matias srovnává mlaďochy do laťe. Prošli jsme asi dva tucty ulic, než jsme narazili na velký dům, který podle nápisu patřil Severní hanze. Oba mladíci si něco povídali, ale poměrně nahlas. Chápu, že je to tu nudí, ale úkol je to důležitý a nemůžeme se prozradit. „Buďte zticha. Nechcete jim snad prozradit že tu jsme ne?“ pošeptal jim Matias důrazně.
„Támdle v tom domě si odpočineme.“ Prohlásil jsem a ukázal na honosnou hanzovní budovu. Kašpar se radostně rozběhl a otevřel dveře. Než jsem stačil zareagovat, ležel už v tratolišti krve a nad ním voják v prošívanici s mečem, který jistě někde ukradl. S vytaseným mečem a štítem v rukou jsem vyrazil. Krok, druhý a narazil jsem do něj tělem. Na to nebyl připravený. Proletěli jsme až ke druhé stěně. Výstřel Matiasovy arkebuzy. Kalarovo zaklení. Pustil jsem meč, tasil dýku a než se chlap vzpamatoval bodl jsem. A znovu. Páral jsem jeho břicho. Proud horké rudé krve se směsicí vnitřností mi stékal po rukách. Otočil jsem se. U okna chroptil další, který měl krk na kaši. Vedle Kalar pustil pytel a nechal protivníka navázat sekem na pravý bok. Hravě sek vykryl, použil jílec jako páku a druhou rukou vypáčil vojákovi tesák z ruky. „Ne, prosím nezabíjejte mě. Mám rodinu a děti“ prosil plačtivě. Kalar ustrnul. Přišel jsem k vojákovi a podřízl mu hrdlo. Ani nepozvedl ruce k obraně. Teď už mi mazlavá krev stékala po obličeji i kabátci. Cítil jsem i její železitý pach. „Proč jsi ho zabil?!“ zeptal se bledý Kalar. „Nemůžeme si dovolit zajatce. Kdybych ho nezabil, udělal by to samé nám. Pamatuj chlapče, nebojuješ za ideály, nebo za víru, ale za tu nejmocnější věc na světě. Za peníze.“ Otočil jsem se na Matiase „Jak je Kašparovi?“ zeptal jsem se s obavou v hlase.
„Je to zlé, ale snad přežije.“ Uklidnil mě.
„S sebou ho vzít nemůžeme a oslabit skupinu nepřipadá v úvahu. Necháme ho tu. Nahoře jsou pokoje a pak se pro něj vrátíme.“ Oznámil jsem svým druhům.
O nějakou dobu později jsem se stále snažil umýt si aspoň ruce a obličej ve džberu studené vody. Na schodech seděl Kalar, stále bledý jako stěna a pozoroval mě s odporem. Úplně jsem cítil, jak se to v něm láme. Skoro jsem s ním soucítil, vždyť jsem byl taky takový. Bojovat za ideály a čest. Taková kravina.
Matias scházel ze schodů, čistý jako vždy, na mé tázavě zvednuté obočí prohodil „Je v posteli. Postaral jsem se o něj, jak jsem uměl. Snad to vydrží, než se pro něj vrátíme.“ Kalar se na něj podíval s hrůzou nad tou samozřejmostí, s jakou to prohlásil.
Cesta k místu, kde měl být průlom nebyla už nijak těžká, ani dlouhá. Dokonce tam byla i kumpanie našeho regimentu. Nadutý posel mi předal zprávu, že velím útoku do průlomu v hradbě a oficiálně jsem dopplesoldner. „Kurva.“ Zaklel jsem, ale nebylo to nic platné. Matiase jsem jmenoval jako velitele střelců a šel jsem se připravit.
O chvíli později vybíhal na terasu hobití taktik Julius Sládek podívat se, kdo vystřelil alchymistické střely. Máme jich tak málo a někdo si s nimi hraje. To si někdo odskáče. Pomyslel si. Zarazil se. Viděl velký průlom na východní straně, kde byly hradby slabší. Dost rychle to nestihnou ani elfí lukostřelci. Povzdechl si.
Stál jsem před těmi muži, více či méně oblečenými v černé. Prohlédl jsem tváře veteránů i nováčků. „Nebojujeme za vznešené ideály, za naše rodiny, či zem, ale za zlato. Ať je za co žrát. VPŘED!“ zařval jsem a vyrazil.

Tady je mrtvo :)

Čárka před a:

Čárkou oddělujeme dvě hlavní věty spojené spojkou a v jiném než slučovacím poměru.
- Míjely hodiny, a vlak se z místa nehýbal.

Vedlejší větu vloženou mezi dvě věty hlavní oddělujeme čárkou z obou stran.
- Přišel k nám člověk, který měl potrhaný kabát a špinavé boty, a prosil nás o peníze.

Z obou stran oddělujeme čárkou přístavky vysvětlující, shrnující a uvádějící příklad či výčet.
- Nemohl na to přestat myslet, hlavně na finanční situaci, a byl kvůli tomu roztěkaný.

Čárkou oddělujeme osamostatněné části výpovědi.
- O pracovní cestě je třeba podat zprávu, a to písemně.

Z obou stran oddělujeme čárkou volný přívlastek.
- Zamyšleně hleděl z mostu do řeky, plynoucí monotónně k obzoru, a přemýšlel o životě.

Čárku píšeme mezi dvěma řídícími (hlavními) větami v jiném než slučovacím poměru. Spojky a se to povinně týká ve víceslovných spojkách (a proto, a tedy, a tudíž, a přesto, a dokonce, a tím, a tak).
- Už potřetí nepřišel včas, a proto ho vyhodili.



U prvního pravidla je psaní čárky nepovinné. Málokdo je už dneska schopný rozeznat, o jaký poměr se u spojky a jedná, není-li slučovací, a proto její psaní v tomto případu není povinné.

Čárky před a se nepíší kromě dvou výjimek.

Pokud je spojka víceslovná (a proto, a tedy, a tudíž, a přesto, a dokonce, a tím, a tak), čárka se tam píše, protože už nejde o vztah slučovací (důsledkový/přípustkový/jiný).
Pokud se jedná o volný dodatek věty (Často pracoval, a to dobře.), čárka se tam taky píše. (Prostě u spojení a to.)

("Volný dodatek" ber s rezervou, zrovna mě nenapadá, jak to líp vyjádřit, podívám se zítra do chytrého papíru, až budu doma.)