Andor.cz - Dračí doupě online

Našel by se tu někdo, kdo by měl chuť zkritozovat tuhle povídku?

Bojovník a mág

Bojovník a mág. A souboj. Je mezi nimi, prostupuje obě bytosti a užírá je, i když by jim to jejich hrdost nedovolila přiznat. Bojují už dlouho a jejich strhané, poškrábané tváře zrcadlící se na nehybné hladině nekonečného jezera to prozrazovaly. Na zemi dokonale hladkého kruhového ostrůvku z šedavého mramoru, majíc v průměru asi deset metrů, se povalovaly úlomky zbroje a použité runy. Mramor proměňoval ozvěnu jejich kroků v hlasité údery, tak tichý byl tento svět z kamene a vody. Jen pět sloupů, rovnoměrně rozmístěných po obvodu kruhu, stálo nezměněných bojem. Tiše plnily svou úlohu, znázorňovaly pět elementů a pak snad už jen rámovaly pohled na donekonečna se táhnoucí vodní plochu. Neexistující střechou prostupovalo těch pár paprsků světla, které se odvážily proniknout hradbou šedých mračen. Bylo dusno jak před bouřkou a vskutku, v dálce občas slabě zahřmělo. Hřmění zaslechly i dvě postavy stojící uvnitř kruhového ostrovu. Jedna z nich, byla to žena oděna v bílém honosném rouchu a podivným symbolem vyšitým stříbrem na zadní straně pláště, pozvedla oči k nebi v naději, že začne pršet a ona načerpá novou sílu. Za tuto chvilkovou nepozornost však málem zaplatila životem, na poslední chvíli uskočila před smělým mečem svého protivníka. Byl jím bojovník v černé, s ostře řezanými rysy a tmavými vlasy, neustále padajícími do obličeje.
Čarodějka se zhluboka nadechla, konečně se jí podařilo ovládnout třas související nejen s chladem vycházejícím z vody, ale pochopitelně i s tím, že ztrácí koncentraci a pokud boj nebude brzo ukončen v její prospěch, nemá naději na přežití. Dalšímu útoku se bránila energetickým štítem, přes který se ani silný barbar neprobojoval. Nemohla ho ale udržet dlouho, protože jak už bylo řečeno, sil jí ubývalo.
Bojovník zatím, také vyčerpán mnohahodinovým bojem, pozvedl meč a těžkopádným pohybem se pokusil prorazit teď už oslabenou magickou obranu. Částečně se mu to podařilo, meč se ale přes stěnu energie pohyboval pomalu, čarodějka tak měla dost času na úskok.
A tak se boj vyvíjel dál. Kouzla, meč, úskoky, obrana... Pořád dokola.
Oba dva vydávali to nejlepší ze sebe a svého umění. Jen čekali, až ten druhý udělá chybu. Pokud možno osudovou.
Čarodějka znovu zkusila svůj trik, plně využila své schopnosti udržet štít a přitom sbírat sílu na další útok. Teď chystala jednu obzvlášť náročnou kletbu, ruce před sebou, odříkávajíc formule ve starých jazycích. Příliš mnoho energie soustředila do útoku a štít už nebyl tak neproniknutelný, jak si myslela. Bojovníkovi stačil jediný výpad a situace se náhle změnila. Stříbrem vyšívaný plášť mágů se dotkl země a čarodějka ucítila chlad mramoru. Hluboce dýchajíc, v očích strach, u krku ostří a nad sebou krutou tvář bojovníka. Až příliš živě si teď dokázala představit svou vlastní smrt. Vizualizovala si situaci spokojeného bojovníka stojícího nad jejím tělem a litovala, že se tomuto umění tolik věnovala. Na Universitě jí vždycky říkali, že umění obrany se jí jednou bude hodit víc. Nakonec měli pravdu, to teď ale už nic nezmění. I když... Ještě něco ji napadlo. Podívala se mu přímo do očí a pokusila se dostat do jeho mysli, ovládnout jeho vůli. Není to správné, ale kdyby jí to mělo zachránit život...
Bojovník rychle pochopil, o co jí jde. Odtrhnul pohled od jejích téměř černých očí a ona zjistila, že na něco takového jednoduše nemá. Pád jí odhalil celý obličej a její zlatavé vlasy podivně zářily na šedém mramoru. Chvilku si ji prohlížel. "Nevypadá na typickou čarodějku. Čekal jsem nějakou rudookou a černovlasou, jak u nich bývá zvykem," pomyslel si bojovník. "Co to dělám, musím ji přece zabít!" ozýval se v něm druhý hlas. Co když to nedokáže? Ty vlasy mu něco připomínaly. Pouhé záblesky okamžiků, on ale neví, kde se v jeho mysli vzaly. Vidí postavu v černém, spoustu namodralého kouře, školní laboratoř a tmavé oči, dokáže si vybavit i tu zbytečnou omluvu: "Promiň, takhle to dopadnout nemělo. Příště tam toho musím nasypat trochu míň..." Cítí zlatavé paprsky slunce a odlesky v jejích vlasech, vyzývavý pohled a upřímný smích...
Oči se mu rozšířily strachem a konečně si uvědomil, kdo je on a kdo je ta dívka. Meč, který odhodil, s třeskotem dopadl na kámen. Podal jí ruku a ona, nyní už také vše chápajíc, vstala. Chvíli si jen vyměňovali zoufalé pohledy a pak se ztratili v obětí toho druhého. Spousta slz a omluv. "Nechtěla jsem... Nevěděla jsem kdo jsi. Proč? Mělo to být lehké, mnohem lehčí, vždyť tě tolik..." Nedopověděla a jejich rozhovor přerušilo zlatavé světlo kolem nich. Když záře ustoupila, bojovník tu stál jako mág, s holí, v bělostném šatu. Z čarodějky se stala bojovnice v černé, se skvostným mečem v ruce. Než se stačili vzpamatovat, oslnila je další záře, teď pro změnu stříbřitá, a vedle nich se zhmotnil stařec s důstojným vrásčitým obličejem a uhrančivýma očima. Pohlédl na ně a prohlásil: "Zkoušku jste splnili. Ale už jsem měl strach. Víte přece, že nezapomenout, kým jste, je součást i toho nejkrutějšího boje. Teď se můžeme vrátit zpět na Universitu."



Na posteli seděla mladá dívka. Studenýma rukama si tiskla spánky a snažila se ovládnout bolest hlavy, určitě způsobenou tím divným snem. O boji se jí sice zdává často, ale tenhle sen byl něčím zvláštní, lépe řečeno zvláštnější než ty ostatní. Bolest pomalu ustávala a ona si začala uvědomovat, že jestli si nepospíší, přijde pozdě na hodinu. Za pár minut už vyrazila cestou směrem k Akademii Magických Umění, kde měla tu čest studovat. I když patřila mezi ty nejlepší, bylo to vskutku náročné a někdy i nebezpečné. Rychle proběhla honosnou vstupní branou a pak ji čekala už "jen" změť pater a chodeb, než se dostala do učebny, kde měla mít dnešní první hodinu. Mávla pár lidem na pozdrav, rychle našla své místo a posadila se. Profesor vstoupil a ve spěchu, roztržitě zvolal: "Dnes budeme procvičovat techniku teleportačních kouzel, nachystejte se. A vás, Sailo, shání pan profesor Stargeus, máte se neprodleně dostavit do jeho kabinetu. Pospěšte si, víte přece, že nerad čeká."
Saila tedy, unavená a nevyspalá kvůli svým podivným snům, vstala a plna obav odešla z učebny. Pokračovala směrem ke kabinetu profesora Stragea. Co po ní asi mohl starý "Strage" chtít? Snad ji nečeká úmorný výslech zrovna od profesora, co učí telepatii. Možná, že nějak zjistil její účast na té spoušti, co minule zanechala ona a její přátelé v laboratoři. Může zapírat, ale na moc jí to nebude, Strageus umí číst i ty myšlenky, co mu určeny nebyly...
Konečně stanula u dveří, zaklepala a vešla. Kromě stařičkého profesora tu byl ještě někdo. Tedy... Ne jen tak někdo. Pro ni rozhodně ne. Dokonce pro ni byl dost důležitý. Ano, byl to kluk. Hezký, ne moc, ne málo, zato ale okouzlující, jak někdo propadl jeho osobnosti, neměl šanci vymanit se ze jeho kouzla. A Saila jemu propadla, absolutně bezhlavě a proti všem svým zásadám. Ještěže to bylo vzájemné.
Zmatená a přitom příjemně překvapená strnula ve dveřích. Vzpomněla si na včerejšek a musela se pousmát. Když ale myšlenkami zabíhala víc do minulosti, skutečnosti jí začaly docházet. Proto tu jsou, byli to přece oni dva, hlavní aktéři neúspěšného pokusu vyrobit ten zajímavý lektvar. No, když už ho měli, raději otestovali přítomnost jedů. To bylo dobře, protože jedů tam bylo tolik, že příslušný přístroj explodoval. Strach z toho, že se na to přijde, rychle zdusily společné chvilky zděšení, záchvat smíchu a ještě mnohem víc.
Probudila se z myšlenek a uvědomila si, že na ni profesor mluví. "Dobrý den slečno, možná tušíte, proč jsem si vás a tady pana Taurea zavolal, ale spíš ne." řekl s úšklebkem a pokračoval, "Jak víte, v desátém ročníku se dělají zkoušky." Významně se na ně podíval, a když mu opětovali jen nechápavé pohledy, znovu promluvil: "Vidím, že vám to nedochází. Počkejte, něco najdu a třeba pochopíte." Otočil se k nim zády a začal něco hledat v kopě nažloutlých papírů na svém stole.
Saila odložila přemýšlení nad tím, co si na ni profesor nachystal a raději se věnovala zajímavějším věcem. Pohlédla na Taurea a on jí pohled opětoval, usmál se a v modrozelených očích mu zablesklo. Profesor se právě otočil a přerušil tak jejich mlčenlivý rozhovor. Podal jim oběma úředně vyhlížející listinu psanou černým inkoustem. V hlavičce stálo:


Rozhodnutí rady University Magických Umění


Zběžně očima přelétla řádky a lapajíc po dechu, snažila si uvědomit, co to vše znamená. Zkouška... Ta největší z Velkých zkoušek, pouze pro vybrané. A to si myslela, že se má ještě rok čas se připravovat... Co když se to nepovede? Co když upadne do věčného zapomnění, neprobudí se včas a zemře, nebo dokonce zabije tu nejmilovanější osobu? Četla už tolik příběhů takto končících. Nevěděla, zda je to pravda, každopádně o zkoušce zkoušek kolovalo mnoho pověstí. Srdce se jí rozbušilo a nechápavě, snad i trochu vztekle pohlédla na profesora a řekla: "Ale pane profesore, vždyť já jsem teprve v devátém ročníku a..."
"Rada uznala, že jste způsobilí zkoušku složit už teď. Koneckonců, Sailo, vaše výsledky jsou výborné a to co jste předvedla minule bylo vskutku obdivuhodné, to musím uznat i já," přerušil ji a na tváři se mu objevil náznak úsměvu, jakoby snad upřímně přiznal Sailiny schopnosti. "O panu Taureovi ani nemluvě." Teď už se doopravdy usmíval. Pak ale zvážněl a dodal: "Oba dva moc dobře víte, že válka začíná. Bude vás potřeba. Pokud zkoušku splníte, patrně vám bude nabídnut post ve skupině vrchních Mágů Taktiky. Stát na vrcholu a posouvat černé a bílé po šachovém poli, to vám přece vždycky šlo," nekompromisně se na ně zadíval. "Jste teda připraveni?" Očividně připraveni nebyli. Saila zčervenala rozhořčením a oči jí začínaly slzet. Taureus jen vyděšeně zíral a něco tichounce šeptal. Ruce se mu třásly, zbledl a vyděšeně přeskakoval pohledem mezi listinou, Sailou a profesorem. Ten ale nečekal na odpověď a začal odříkávat staré, mocné kouzlo v jazycích pro ně neznámých. Měnil tón hlasu, stejně jako jazyky a přízvuky. Pak skončil tak, že mu konečně rozuměli, elfština jim nebyl až zas tak vzdálená: "...Nienna linyenwa! Calania faire!"

Prostor a čas se jim míhají před očima, světy, obrazy, záblesky, pocity, myšlenky a zase prostor a čas, slévajíc se dohromady. Už neví, kým jsou, kým byli a kým budou. Teď vnímají jen šedavý mramor, chlad, nepřítele a své umění.

A já si myslím, že u toho případu může být obojí stejně jako u slova posezení může být i nepoužívaný tvar posedění.

navrhnout? :)

Teď jsem uvedl příklad na sloveso pomoci já potřebuju na sloveso poradit

Potřeboval bych literární pomoc.
Jak se řekne, že někomu byla dána rada.

Např. Panu XY bylo

a) porazeno s nastavením ...
b) poraděno s nastavením ...
c) něco jiného ... (poraďte co)
-----------------------------------------------------

jde mi především o slovíčko poradit (dát radu), ale např. porazeno zní foneticky slibně, avšak když se nad tím zamyslím jako pisatel, tak mi uniká kořen slova po_radit_ (radit) - tady spíš to zavání tím, že někomu srážím hlavu.
No - zkuste mi dát dobrou radu i Vy moudré hlavy Andoru. :)) Člověk se raději dvakrát zeptá, než by pak použival nějakou hloupost.