Andor.cz - Dračí doupě online

Krtkeus 24.Listopadu 2006 18:01
Tý brďo, tak tady máme znalce.
Zase jsem sem (poprvé od spuštění Andoru) koukla a říkám si, že tady vlastně ani nemám co dělat :o)
Jsem ráda, že jsi zas tu, od tebe něco číst je požitek ;o)

Mně se to moc líbilo než jsem si to přečetla znovu, pomalu, slovo za slovem. Je to strašně pěkné jako celek, ale když si to člověk začne uvědomovat, přijde mu to trošku nedokonalé.
(Mimochodem, chybí tí háček nad " souznení" :o))
Poslední verš v druhé sloce mi tam nezapadl vypravěčsky (vykládáš tam i jejích přednostech a pak najednou tam střelíš, jak máš knedlík v krku...) A stejně tam mi nesednul úplně poslední verš.

Ale jak říkám, pěkné, od tebe čtu dílka ráda ;o)

evve 24.Listopadu 2006 15:08
Ad čárky: Je to poezie a já tam čárky prostě nemám rád. Kazí mi to prožitek ze čtení a příjemné plynutí básně. Někteří básnící je tam dávají, někteří ne. Takže tak:-)

Ad sonet: Ono podle odborné terminologie je to trochu složitější. Máme Italský a Anglický. Původní Italský měl strukturu a-b-a-b a-b-a-b, později a-b-b-a a-b-b-a, pravda většinou šlo o šestiverší nebo osmiverší, ale dají se najít i sonety o dvanácti verších. Později přišla podoba c-d-e-c-d-e nebo c-d-c-c-d-c mno a později přišli i složitější varianty spolu s voltami (devátý verš). A pak se dostáváme k té Anglické variantě a tam máš bez výhrady pravdu. Tři čtyřverší plus couplet (závěrečné dvojverší).

Depku nemám. Co bylo je pryč a stesky jsou k ničemu :-)

Ad tuctové: Tak to už je příliš subjektivní, abych si dovolil oponovat.

A samozřejmě jako vždy děkuji.

s pozdravem Krtek

Chachááá...! Andor běží jako dřív, tak my taky. Omlouvám se tímto Gráciím (zejména tedy Eithné) že jsem nějakou dobu vůbec nepřispívala, ale snad se to změní...

Krtkeus: ...nic ti nevyčítám (!) jen se ptám... proč tam nejsou čárky? O:o)
Mno, sonet... proč zrovna sonet? Pokud se nepletu, tak ten má přesně danou strukturu - 14 veršů. Ten tvůj jich má 12.

Jako báseň... rýmy dobré, rytmus taky. Ale, že ty máš depku? ];o)
každopádně: Je to pěkné, myslím, že přečíst si to jako zprávičku od někoho blízkého, tak jsem blahem bez sebe. Ale jakožto nezúčastněný čtenář to je takové nějaké tuctové. Jsi tu dost často abys věděl, že přesně takováto témata jsou všude a je jich moc... Ztvárněním to je dobré, ale obsah už zas tak zázračný není. Ale příjemně používáš metafory, to se mi líbí. Opět vidíme, že máš pěkný sloh ]:o)


Jééje... já než se do toho komentování zase dostanu... ]:oD

Když už se nám to zde opět rozjelo, tak si dovolím býti první s maličkým příspěvkem. Je to takový můj pokus o trochu lyriky.

Sonet pro tebe

V otlučeném křesle samoty
sedím a marně vzpomínám
jak vlas šátkem zbaven nahoty
pohybem ruky odkrývám

Na něhu z očí tvých zářící
jejich horký žár a krásu
tvé rty do mých se vpíjící
nedostává se mně hlasu

Jak opět toužím po objetí
po duší něžném souznení
prchavý okamžik splynutí
chvíle společného snění

Jako vždy předem děkuji za kritiku.
Jestli mi někdo bude vyčítat, že tam nejsou čárky, tak ho osobně roztrhnu jak hada:)

s pozdravem Krtek
PS: Ano i zde se omlouvám za velmi dlouhou nepřítomnost

Laakii 23.Října 2006 17:47
Dobře. Jako nekoňák spoléhám na tvé zkušenosti a znalosti. Více postav má svůj důvod.

Belgarion_Kolder 23.Října 2006 18:24
Díky za upozornění.

Eithné 23.Října 2006 21:24
Je to psané v době před 6 lety a dnes to spíš přepisuju. Vím, že je to nějaké moc rychlé a třeba popis kuchyně slouží k snížení postupu vpřed.
Co se týká toho chování a rozebírání vztahů, tak tento útvar není povídka, ale možná novela. V rukopise to bylo 112 stran maličkým písmem. Ano. Moje oblíbené hrubky. Nevím, čím to je, ale v textu na počítači mám problém hrubky najít a pak koukám na vytištěnou stránku, co jsem to zase vyvedla za hrůzu.
No některé vztahy postav a jejich jednání jsou správné, ale jiné opravdu budu muset promyslet.
Víc číst nemůžu. Už tahle to dělám skoro pořád.

Díky za kritiku a připomínky.

Coen 23.Října 2006 09:37

Co říct...
Je to psané dost nevyzrálým stylem, používáš strašně přímé věty a jen občas dovysvětlíš nějakou naprosto zřejmou věc, o které by bylo lepší nepsat, protože to odvádí pozornost jinam a zdržuje to.
Dost opakuješ slova, děj jede až příliš dopředu. Chápej mě, sice popisuješ celý odstavec kuchyni s mouratým (mimochodem má být správně mourovatým) Mourkem, ale to, jak se lidi zachovali po krádeži nejlepších koní (a jak nepravděpodobně klidní zůstali) ti vystačilo sotva na odstavec poloviční.
Pak se mi nelíbí, jak odbíháš k jiným věcem. Kdo je do koho zamilovaný samozřejmě psát můžeš, ale lepší je to nevyužívat moc, u knížek řekněme jednou za dvacet třicet stránek. V povídce je to věc dost ošemetná, když se to nevztahuje přímo k zápletce, protože v tak krátkém literárním útvaru na to není dostatek místa.
Dávej si pozor na hrubky! Jistě, v článcích ti to opraví ten, kdo to schvaluje, ale radost mu to neudělá. A pokud budeš mít větší ambice a třeba někdy nabídneš povídku nějaké redakci nebo nakladatelství k otištění, hrubky budou jednou z věcí, které ovlivní jejich mínění o tobě. Přece jen, "dovnitř vstoupili dvě dívky" nebo "Byly to indiáni" zní dost otřesně.

Když píšeš, zkus si momentální scénu představit. Pak taky nebude docházet k tak strašně zvláštnímu jednání všech postav. Dialogy si přečti nahlas a polož otázku sám sobě, zda takhle lidé mluví.
A piš dál, piš, piš, piš. Opravdu chce dost pilovat styl, ono se to samo poddá. A taky hodně čti, pomůže to ;o)

Hodně štěstí propříště ;o)

Coen 23.Října 2006 09:37
Máme tu pět anonymních indiánů (ano, velmi důležité slovo, neustále se nám tam opakuje), kteří se rozhodli ukrást černého hřebce, opakuji: hřebce (rovněž důležité slovo).

Je mi líto, ale momentálně nemám čas číst takovéhle důležité texty.

já si taky dovolím se připojit

Jakožto koňák se musím velice důrazně ohradit vůči použití slova uzda. Buď uzdečka a nebo, a to spíš, ohlávka. Než začneš používat některá slova, zjisti si jejich přesný význam. A věř mi, že pokud se začne plašit jeden kůň ve stádu, tak se přidají i ostatní a nebudou jen klidně stát.

Znenadání se ti v příběhu objevují postavy prakticky odnikud a je v tom pak pořádný zmatek kdo je kdo.A podle toho popisu rodinných a jiných vztahů v příběhu z toho mám ještě větší guláš, najednou se tam objevilo nějak moc lidiček. V té části jak uklidňuje černého hřebce není jasné na koho vlastně mluví, když popisuje kolik tam bylo indiánů. Zbytečně dlouhá souvětí, příběh pak vyznívá kostrbatě a ztrácí plynulost.

Líbí se mi popis kuchyně. Nápad je taky pěkný a mohlo by to být hezké jako úvod k nějaké povídce ale chce to ještě trochu zapracovat.

Sarah 04.Října 2006 16:32
Ten "děj" je taky dost divný, pokud v tom měl být nějaký skrytý smysl, tak já jsem ho neodhalil.

A tahle věta mi přišla hrozná, hrozná z hlediska jazykového. Nevim nevim proč, ale je to tak. :) "Krev tekla dvakrát tolik co předtím a ona stále nepřestávala, řezala do sebe ja řezník do prasete."

Ahoj. Hledám někoho, kdo by provedl kritiku mého dílka. Žánrově to není fantasy, sci-fi ani současnost. Má to prvky westernu, ale western si tomu netroufám říkat. Toto je první část...

TAJEMSTVÍ ČERVENÝCH KAŇONŮ


Pět temných stínů nepřátel se za bezměsíčné noci ostražitě plížilo k dřevěným ohradám na ranči Samanthy „Sam“ McGregorové. Zloději se chovali naprosto tiše, i když bylo podle rozsvícených oken a veselého smíchu jisté, že všichni obyvatelé ranče jsou v domě a nechovají se ostražitě. Riziko prozrazení bylo i tak víc než velké, ale odměna za to stála.
Sam byla vyhlášenou chovatelkou znamenitých koní a ve velké ohradě nocovalo asi padesát nádherných zvířat. Nocí probleskovali bělouši a grošáci, ale těch bylo po málu. Většina koní byla hnědá nebo strakatá. K nejkrásnějším patřil černý hřebec, vůdce stáda.
Ač se indiáni vydali k ohradě po větru, vraník začal jevit neklid. Poznal nebezpečí a začal pobíhat v ohradě. Indiáni se opatrně připlížili k hrazení, ale vůdci stáda se obloukem vyhýbali. Vraník neměl tu nejlepší pověst a jeho krádež se rovnala rozsudku smrti.
Lupiči k sobě přilákali několik klidnějších koní a nasadili jim na hlavu uzdy, zatímco hřebec začal vyvádět jako šílený a plašit ostatní koně ve stádu. Nejtěžší úkol na indiány teprve čekal. Musel se najít dobrovolník, který by otevřel ostatním vrata od ohrady, a to ve společnosti vraníka nebyl ten nejpříjemnější úkol. Žádnému se totiž nechtělo skončit na kaši pod kopyty velkého černého stínu. Nakonec se jeden dobrovolník přece jen našel. Indiáni kradené koně vyvedli ven z ohrady, ale rozhodli se i přes protesty vůdce stáda ukrást i další.
Dva zloději zůstali u kradených koní v blízkosti stodoly a tři zbývající se šli pokusit o novou krádež. Vraník se začal vzpínat a divoce řehtat, ale indiány vyděsila jiná věc. Ze stodoly se ozvalo bouchnutí a po něm následoval zvuk štípaného dřeva.
V domě bouchly dveře a k ohradě zalétl dívčí hlas:
„ Něco se děje, koně jančí. Přines pušku, možná tu obchází puma nebo vlk. . .,“ víc nestačila dívka říct, protože do sloupu vedle její hlavy se zaryla kulka vystřelená z pušky. Indiáni na nic nečekali a s pěti koňmi zmizeli ve tmě.
„Jo, jsi v pořádku?“ pohlédla na mladší sestru drobná a jemná dívka a hodila jí opakovací pušku.
„Zatím stále žiju. Ti mizerové nám kradli koně. Zavolej Kathy,“ udělila sestře bleskově rozkazy Jo.
Jo se plným jménem nazývala Joanna McGregorová, ale protože si oblíbila mužské oblečení, které uprostřed colorádské divočiny bylo praktičtější než šaty, tak ji někteří s trochou zlomyslnosti říkali chlapeckým jménem. Zkratku Jo používali i dlouholetí přátelé a kamarádi. Otočila se a zadívala se na dvojici, která se od domu přiblížila s lucernami.
„Jdi do stodoly, Kathy, než ji tvoje klisna dočista zničí,“ doporučila své kamarádce a sama zamířila na opačnou stranu k ohradě a nechala si svítit druhou lucernou od mladého muže. James Wingo pozoroval Joannu ve světle lucerny a snažil se s ní držet krok. V matném světle se její pískově hnědá košile a kalhoty z hladké kůže leskly, ale obvykle Joannin úbor ještě navíc zdobily dva revolvery u pasu a světlounce hnědý klobouk. Opatrně vstoupila do ohrady a tiše zapískala na vraného ďábla, který tak děsil indiány.
„Jamesi, moc tu nedupej. Potřebuju ráno najít nějaký kloudný stopy. Nemám pochyby, že to byli indiáni. Pouštní hvězda z jiného důvodu takhle nevyvádí. Nemohlo jich být víc jak deset a to další se snad dozvím až ráno,“ otočila se ke svému doprovodu zády a začala se věnovat černému hřebci, „Blesku, ty roš»áku, proč jsi je nezadupal do země? Co? Byly to indiáni, viď. Zejtra je pojedeme hledat.“
Osmnáctiletý James Wingo sledoval, jak o rok mladší Jo uklidňuje svého koně, který byl vždycky v její blízkosti mírný jako jehně a přítulnější než ko»átko. Docela rád by si s hřebcem občas vyměnil místo a nechal se hladit. Byl zamilovaný do Joanny a zbožňoval její texaský přízvuk, na který si všichni v Green Town v Coloradu už dávno zvykli.
„Vrátíme se?“ navrhl James, nebavilo ho totiž stát jako sloup s lucernou v ruce.
Jo se rozhlédla po okolí a všimla si, že i ostatní se už vracejí do domu. „Ano.“
Svorně zamířili do domu a ještě naposledy kontrolovali své okolí. Joanna se ujistila, že je nikdo neposlouchá a rozhodla se Jamese zeptat na to, co ji nejvíc zajímalo:
„Jak zněla ta sázka, co jsi ji uzavřel s našima kovbojema a mým drahým švagříčkem?“ vyzvídala Jo.
„Jaká sázka?“
„Jamesi, nedělej ze mě hlupáka.“
„Ty myslíš tu o té svatbě,“ oparně přiznával pravdu šerifův zástupce.
„Ano, nebo tu byla nějaká jiná?“
„Ne. Když budeme mít svatbu do čtyřech let, tak mi Ron koupí deset koní podle mého vlastního výběru. A pokud neuspěju, přijdu o Havrana,“ vysvětloval sázku James. Moc dobře věděl, že se ocitl v nebezpečné situaci. Joanna se dovedla skvěle ovládat, ale když někdo překročil únosnou mez, přišel výbuch.
„Ještě se uvidí. V současné době je můj život v ohrožení. Plány na čtyři roky zatím nemám, ale budu v nich na tebe pamatovat,“ překvapila ho Joanna.
Dům McGregorových pamatoval lepší časy. Do vlastnictví Sam přešel před čtyřmi lety. Od té doby všechno kolem vzkvétalo, rostlo a prospívalo. K první místnosti, s niž se návštěva seznámila, patřila kuchyň s velkým krbem. U krbu se po vyčerpávajícím dni scházela celá domácnost. V komíně viselo uzené maso. V levém rohu stála kamna lemovaná dřevěnou lavicí pokrytou kůžemi jelenů, bizonů a lišek. Na jedné z kůži vyspával statný mouratý kocour. Mourek mu říkali. V prostředku byl velký stůl, u kterého se bez problémů najedlo i deset lidí. Teď se na něm povalovalo Susanino vyšívání, Ronův nůž a rozehrané karty.
Jo si vzala z kamen hrneček s kávou dolitou mlékem a usedla na lavici ke krbu. James odešel do patra po dřevěném schodišti v pravém rohu kuchyně. Za chvilku seběhl dolů s brašnou. Netrvalo dlouho a už začal čistit svůj revolver. Strčit si nohy na stůl se rovnalo nejhoršímu prohřešku, pokud neš»astníka zahlédla paní domu. Se Sam si do razantnosti mohla dovolit soupeřit jen její mladší dcera.
Dveře se rozlétly, přičemž dovnitř vstoupili dvě dívky. Nemohlo jim být víc než dvacet jedna a osmnáct. S hlukem je mladší z dívek zase zavřela.
„Musíš práskat dveřma, Kathy,“ zabručel James.
„Copak, pánovi to vadí?“ odsekla jedovatě Kathy Rose Waynová. Pročísla si tmavé kratší vlasy, které proti svému zvyku tentokrát neměla svázané do copu.
„Výjimečně s Jamesem souhlasím,“ přidala se Jo. Ona a Kathy byli od prvního setkání spřízněné duše. Postupem času se z nich staly i nejlepší kamarádky. Občas se obě pohádaly nebo v horším případě popraly, ale nikdy jejich vztek na tu druhou netrval dlouho.
S Kathy přišla Susan Hilová, Joannina sestra. Sue, starší dcera Sam, byla přesným opakem matky i sestry. Vlasy plavé, drobná postava a modré oči, to byly jediné rysy, které měly s matkou společné. Povahou se podobala jemné kytce a svou životní lásku získala ve svém zrzavém manželovy Ronovi. Susan vzala ze stolu vyšívání a sedla si vedle setry na lavici.
„Kathy, proč máš taky špinavé oblečení a pavučiny ve vlasech?“ překvapeně si ji prohlížel Wingo. Než stačila Kathy cokoliv říct ozval se přicházející kovboj.
„Prala se s Pouštní hvězdou.“ Ted se vítězoslavně zašklebil, protože Kathy získala proslulost díky malérům, do kterých se bez cizí pomoci dostávala. Kathy nereagoval výbuchem, jen se usmála. Její mírný úsměv a šilhání po pálivé paprice na polici představovalo nebezpečí rovnající se stádu splašených mustangů.
Do místnosti vešli i ostatní. Sam, Ron a Jeff, který společně s Tedem pracoval na ranči. Samantha nechala všechny usednout a jako majitelka, matka a zaměstnavatelka, se chopila slova.
„Před chvilkou nám někdo ukradl koně. Nevím stále kolik, nebo» přepočítat je budeme moci až ráno. Joanno, zjistila si něco?“
„No, nebylo jich ani deset. Hvězda málem zbourala stodolu, což znamená, že za naší nezvanou návštěvou není nikdo jiný než indiáni.“ A jediné s takhle hloupými nápady vede Šedý medvěd.

Amrius 30.Září 2006 21:05
Na první pohled je to slohové cvičení ze základy: Úvod, sta» a závěr - co bod osnovy, to odstavec (což je strašná blbost, pokud nejde o popis).


Qued 02.Října 2006 07:27
Ale jo, i plnovous se dá mnout (pokud je dostatečně dlouhej a hustej).


Sarah 04.Října 2006 16:32
Doporučuji psát ve wordu a naučit se česky. A "narychlo" se dá napsat skutečně jen takováhle blbina (stačila mi první a poslední věta).


Qued 05.Října 2006 06:44
Souhlas, Sarah shledávám vinnou ve všech bodech obžaloby .-)

Qued 12.Října 2006 07:55
Tedy, toliko k dílu:

Pro začátek bych ráda podotkla, že se mi líbí, jak se dokážeš přesně a relativně stručně vyjádřit. Není to okecávka na druhou, přesto tím vyjadřuješ přesně to, co jsi chtěl (mohu-li soudit, snad jsem pochopila po dlouhém rozjímání nad smyslem tohoto díla).
To, jak úderný máš samotný úvod oněmi zvolacími uvozovacími slovy čtenáře nutí číst dál, je to svižné, nepustí ho to, dokud to nedočte až do konce. A co víc, nestalo se mi tu mnohokrát, že bych si CELÉ dílo přečetla tolikrát po sobě jak před psaním kritiky, tak při ní a po ní. Gratuluji, je vidět, že máš opravdu dar čtenáře zaujmout.
Další kapitolou samu pro sebe je použitý vulgarismus na samém koci tvého díla. Příliš je v povídkách (natož poezii!!) nemiluji, nicméně musím uznat, že sem se vyloženě hodí. Nejenže vyjadřuje autorův názor, ale také dokonale nastíní atmosféru celého díla, že už už slyšíme cinkání půllitrů a cítíme na rtech bílou pěnu.

Kapitolou samou o sobě jsou použité rýmy. To je něco úžasného! Kam se hrabe Poe! Páni... "-ola -ola -olá -olá -ola". Vždy» to se téměř může rovnat absolutnímu rýmu, který zavedl Mistr z největších! Smekám.


Celkově na mě dílo působilo uvolněně, stimulovalo ve mně chu» na mírné osvěžení, zdá se mi to býti prostě úžasnou ukázkou moderní poezie.
Jen tak dál, básníku, poeto, barde!

Jsem vymyslel básničku, kdo mi ji zhodnotí?

Je to krátká óda na radost ze života, rozebírající niterní pocity autora ve vztahu k světským požitkům a majetkům.
Dala by se rozdělit na dvě části. První, zabývající se potřebou seberealizace ve společnosti skrze volání kohokoliv a kladoucí důraz na zvyšující se dominanci nebezpečných poživatin, jež způsobují nám však stavy příjemné, někdy uvolňující, především však způsobují závislost, v první fázi psychickou přecházející ve fázi druhou, fyzickou.
Část druhá, zabývající se neutuchajícím dojmem z následovníku jiných mas, než těch, které sami následujeme a pocitů vyvolávajících předsudkové smýšlení o osobách kolem nás, především však stále založené na subjektivním dojmu, který vyvolává první část toho útvaru.
Myslím, že jsem zde dostatečně uvedl následující dílo, proto již jen krátce popřeji příjemné zážitky při čtení a věřím, že oslovím potencionálního čtenáře natolik, aby věnoval pár hodin svého času k vážnějšímu zamyšlení a rozboru básně.
Věřím v nadčasovost díla a děkuji Vám za projevenou trpělivost při jeho četbě.
Tady je:

„Hola, hola, pivo volá a koho nevolá, toho mám za vola!“



Omlouvám se za spam, ale nějak jsem to tu chtěl rozhýbat…

Ukázka, jak se dá i taková kravina okecat. :D

Sarah 04.Října 2006 16:32
Přiznám se, že jsem zbaběle četla verzi opravenou od Queda (za což mu moc děkuji), přestože i tak tam chyby zůstaly - ani Word není všemocný ;o)
K tématu: stokrát omílané, někomu (třeba Quedovi) evidentně může vadit, působí to dojmem, jako by ses vypisovala z depky, neschopná sama spáchat sebevraždu a tak ji nechala spáchat aspoň hrdinku. Promiň, ale na mě to tak prostě působí.
Dál: Proč musí být kruci vždycky hrdinka kráska?? Ještě aspoň že neměla černé vlasy...
No. Styl mě nezaujal, samotné téma na povídku nestačí, zápletka je takřka nulová, chce to, aby ses vypsala (piš si deník nebo klidně povídky do šuplíku, ale piš, nenech se odradit ničím a nikým ;o)), i když styl zas až tak špatný není. Pozor na opakování slov, na pravopis a celkocě zkus výsledek svého úsilí srovnat s knížkou - jaké v tom jsou rozdíly!
A dál: Když dopíšeš povídku a až ji stokrát přečteš, přeškrtáš, opravíš, znova a znova, tak si ji zkus přečít a PŘEDSTAVOVAT SI, co se tam děje. Dovedeš si představit holku, která už vycedila tolik krve, jak do sebe furt řeže, jak se nahlas směje, jak olizuje krev? Neměla by na to sílu. Nehledě na to, že při pohledu na tolik krveby se jí udělalo špatně, rozhodně by ji neolizovala. A když člověk myslí na sebevraždu a není úplně šílený, nesměje se. Protože člověk na něco takového myslí když už nemá naději, když je odevzdaný světu, když už je mu všechno fuk.


No - má doporučení tedy:
1) Piš - cokoliv, ale co nejvíc
2) Čti - a» neděláš tolik chyb, knihy jsou nejlepší učebnice
3) Zkus jiná témata - veselá nejsou tak lehká, ale třeba ti to půjde
4) Nevzdávej to ;o)

Sarah 04.Října 2006 16:32
Dobrý den,

Moje první mrva...

Tak, aby jsi neřekla, tak jsem si s tím dal tu práci a alespoň přes MS Word opravil nejhorší (a že toho bylo), souhlasím s ostatními, kvůli hrubkám je to nečitelné. Hlavně jak kdybys psala přesně naopak, než se má. :)

Teď již k dílu:
První co mne zaujalo a hned v úvodu sklamalo, bylo téma, které jsem odtušil od žiletky v kapse.
Jen tak by mne zajímalo, jak se taková žiletka v kapse nosí, to musí být jedna z těch tupých. Jednou jsem to zkoušel a nejen že jsem přišel o kapsu, ale ještě jsem si rozřízl prst, když jsem pro ni šahal (ikdyž za určité opatrnosti by ten papír mohl pomoci :)).

Neměl jsem moc síly to číst, nelíbí se mi to, sloh je tak z osmé třídy základní školy a není v tomto díle nic zajímavého.
´V pravdě nevím k čemu toto dílo je, není zajímavé, mě se dokonce řekl bych hnusí, nebo» opět popisuje lidskou slabost vyrovnávat se s realitou světa a útěk do vlastního bytí, nebytí spojený se sebevraždou, což je nejsobečtější akt v životě člověka.
..Skorko lituji, že jsem se donutil to přečíst, jsem však přesvědčen, že zde na Andoru si to, bohužel, své čtenáře najde.
Pokud to měla být povídka, tak bych ti doporučil začít s jednoduššími tématy a vyspat si taky trochu slohu.
Pokud to mělo být něco, jako derpese hozená na papír, tak s tím navštiv léčebnu, ne Andor.

Toliko ode mne, di'Qued Lannister.

P.S. Je to velmi subjektivní názor nebo» se mi tato díla opravdu hnusí a považuji je za naprosto stupidní.
Přikládám, lehce opravenou verzi (čárky mne moc nebavily):

Má první povídka

Kath, mladá kráska s kaštanově hnědými vlasy a šedomodrýma očima ze kterých se proudem valí slzy smutku, nenávisti a sebelítosti. Neví jak dál. Běží. Běží jak nejrychleji umí. Její ruka sjede do kapsy u kalhot a hledá. Hledá nejlepší přítelkyni která nikdy nezradí. Žiletku. Zase, jako už tolikrát utíká před světem na místo, které je jen a jen její. Prsty svírají lesklou, stříbrnou a ostrou věc v kapse. Už ten dotyk, ta myšlenka že ji má u sebe ji zázračně uklidňuje. Zpomalí a těžce dýchá. Slzy už netečou takovým proudem jen pomalu odkapávají na její šat. Dojde na místo kam mířila. Rozhlídne se jestli ji nikdo nevidí a pak začne rychle ale opatrně lézt po žebříku. Ruka noha, ruka noha leze nahoru a při každém spojení ruky plné stříbrných prstenů a kovového žebříku zazní pěkný cinkavý zvuk.
Konečně je nahoře. Postaví se a pohlédne na oblohu "asi bude pršet " pomyslí si a jde si sednout na nejvzdálenější kraj střechy. Kdyby ji někdo jen prsten strčil spadla by a skončila dole na betonu s polámanými a rozdrcenými kostmi, možná s vyteklém mozkem a rozteklými vnitřnostmi. Ta myšlenka ji rozesmála. Smála se nahlas a na chvíly vypadala štatně, přesně tak, jak vypadají její vrstevnice když se baví mezi sebou. Odežene myšlenku a vyndá z kapsy svou lásku žiletku. Vyndá ji z bílého papírku v kterém je zabalena, je krásně nablýskaná a neodolatelně ostrá, je zcela nová "Budeš mít premiéru zlato moje." Řekne Kath směrem k žiletce a znovu se nahlas rozesměje.
Vyhrne si rukáv levé ruky. Jizvy. Ty zdobí její ruce. Má jich nesčetně. Zkoumavě si je prohlíží s hlavou svůdně danou na stranu. Prohlíží si hlavně ty včerejší, ještě skoro čerstvé s povrchními stroupky a obzvláště dlouho si prohlíží tu která je pro ni tou nejkrásnější, protože je největší a nejhlubší ze všech, které má po celém těle.
Uchopí žiletku ještě pevněji a řízne do skoro posledního nepoškrábaného místa na ruce.Počká než se na pokožce vytvoří kapka krve a pak ji s chutí slízne. Slastně zavřela oči a vychutnává si tu, pro ni, tak krásnou chvíli. Pohlédla na nejkrásnější a řízla do ní. Strup,který na jizvě měla se rozevřel a krev začala téct. Nechala ji a» si klidně teče a řízla se znovu, a pak znovu a znovu a znovu a znovu. Řezala jako šílená .Z očí se jí znova rozběhla řeka slz a ty kapaly na tekoucí krev a tvořily spolu vodovaté kapky krve které tekli ještě větší rychlostí, jako by běžely do války a chtěly by zabíjet. Nesnažila se slzy zastavit, protože věděla, že by to bylo beznadějné jako její život a jako ona sama.
Ruku měla celou od krve a stále nepřestávala řezat. Krve bylo mnohem víc než kterýkoli den před tím. Začala se ji z toho motat hlava. Přestala. Nepřetržitě zírala na svou levou ruku a na krev, která kapala na kalhoty, plech střechy a občas na chodník pod panelákem. Sledovala malé čárečky krve jak se ženou dolů. Slízla obzvláště velkou kapku krve. Zavřela oči a vychutnávala si tu chvilku slasti, krásy, nenahraditelného pocitu a sebeuspokojení "Sobče" zašeptala a otevřela oči. Z pohledu dolů na prázdnou, vzdálenou zem se jí udělalo špatně a ona si vzpomněla na to, co a kdo ji tolik ubližuje a ponižuje. Stejně jako předtím sevřela žiletku a začala řezat do čerstvých i starých ran. Krev tekla dvakrát tolik co předtím a ona stále nepřestávala, řezala do sebe jako řezník do prasete. Nyní si žila ve svém vlastním snu, kde může cokoli a nechtěla zpátky do pro ni tak kruté a hnusné reality. Krev, bolest a výšky to» jejím životem. Znovu zavřela oči nad tou krásnou a řezala se dál.
Najednou ztuhla. Věděla proč je tahle poslední rána tak bolestivá. Je poslední. Lehla si na střechu a natáhla ruce jako by chtěla lítat. Ano, létat, to byl také jeden z jejich velkých nesplněných snů. Otočila hlavu a otevřela oči. Při pohledu na tolik krve měla pocit takové slasti a radosti jako nikdy předtím. Usmívala se, ale její tělo sláblo velmi rychle. Věděla co se děje. Umírá. Konečně. Těžce dýchala ale ani tehdy se jí úsměv z tváře nevytratil. Nohy ji vlály z střechy a ona neměli již dostatek sil aby je zvedla. Plandaly dolů jako bílé prapory které hlásí prohru.
Sebrala všechnu svoji sílu a s úsměvem na tváři a pohledem na krev zakřičela do ulic "Miluju tě".


Buďte krutí...S chutí do mě.

PS: Promiňte mi chyby.Psala jsem to ve spěchu.

Sarah 04.Října 2006 16:32

Budu upřímnej - nadpis mě odradil od dalšího čtení... Ale já to nějak přežiju a přečtu si to... :-)

Moje mrvní povídka


Kath, mladá kráska s kaštanově hnědýmy vlasy a šedomodrýma očima ze kterých se proudem valý slzy smutku, nenávisti a sebelítosti.Nevý jak dál.Běží.Běží jak nejrychleji umí.Její ruka sjede do kapsy u kalhot a hledá.Hledá nejlepší přítelkini která nikdy nezradí.Žiletku.Zase, jako už tolikrát utíká před světem na místo, které je jen a jen její.Prsty svírají lesklou, stríbrnou a ostrou věc v kapse.Už ten dotyk, ta myšlenka že ji má u sebe ji zázračně uklidňuje.Spomalý a těžce dýchá.Slzy už netečou takovým proudem jen pomalu odkapávají na její šat.Dojde na místo kam mířila.Rozhlídne se jestli ji nukdo nevidí a pak začne rychle ale opatrně lízt po žebříku.Ruka noha, ruka noha leze nahoru a při každém spojení rukyplné stříbrných prstenů a kovového žebříku zazní pěkný cinakvý zvuk.
Konečně je nahoře.Postaví se a pohlédna na oblohu "asi bude pršet " pomyslí si a jde si sednout na nejvzdálenější kraj střechy.Kdyby ji někdo jen prsten strčil spadla by a skončila dole na betonu s polámanými a rozdrcenými kostli, možná s vyteklím mozkem a zozteklímy vnitřnostmi.Ta myšlenka ji rozesmála.Smála se nahlas a na chvíly vypadala štatně, přestě tak, jak vypadají její vrstevnice když se baví mezi sebou.Odežene myšlenku a vyndá z kapsy svou lásku žiletku.Vyndá ji z bílého papírku v kterém je zabalena, je krásně nablízkaná a neodolatelně ostrá, je zcela nová "Budeš mít premiéru zlato moje." Řekne Kath směrem k žiletce a znovu se nahlas rozesměje.
vyhrne si rukáv levé ruky.Jizvy.Ty zdobí její ruce.Má jich nezčetně.Zkoumavě si je prohlíží s hlavou svůdně danou na stranu.Prohlíží si hlavně ty včerejší, ještě zkoro čerstvé s povrchnímy stroupky a obzvláště dlouho si prohlíží tu která je pro ni tou nejkrásnější, protože je největší a jehlubší ze všech, které má po celém těle.
Uchopí žiletku ještě pevněji a žázne do skoro posledního nepoškrávaného místa na ruce.Počká než se na pokožce vytvoří kapka krve a pak ji zchutí slízne.Slasně zavřela oči a vychutnává si tu proni tak krásnou chvíly.Pohlédla na nejkrásnější a řízla do ní.Strup,který na jizvě měla se rozevřel a krev začala téct.Nechala ji a» si klidně teče a řízla se znovu, a pak znovu a znovu a znovu a znovu.Řezala jko šíleá.Z očí se jí znova rozběhla řeka slz a ty kapaly na tekoucí krev a tvořily spulu vodovaté kapky krve které tekli ještě větší rychlostí, jako by běžely do války a chtěly by zabíjet.Nesnažila se slzy zastavit, protože věděla ža by to bylo beznadějné jako její život a jako ona sama.
Ruku měla celou od krve a stále nepřestávala řezat.Krve bylo mnohom víc než který koli den před tím.Začala se ji z toho motat hlava.Přestala.Nepřetržitě zírala na svou levou ruku a na krev, která kapala na kalhoty, plech střechy a očas na chodník pod panelákem.Sledovala malé čárečky krve jak se ženou dolů.Slízla obzváště velkou kapku krve.Zavřela oči a vychutnávala si tu chvilku slasti, krási, nenahraditelnýho pocitu a sebeuspokojení "Sobče" zašeptala a otevřela oči.Z pohledu dolů na prázdou, vzálenou zem se jí udělalo špatně a ona si vzpoměla na to, co a kdo ji tolik ubližuje a ponižuje.Stejně jako předtím sevřela žiletku a začala řezat do čerstvích i starých ran.Krev tekla dvakrát tolik co předtím a ona stále nepřestávala, řezala do sebe ja řezník do prasete.Nyní si žila ve svym vlastním snu, kde může cokoli a nechtěla spátky do pro ni tak kruté a hnusné reality.Krev, bolest a výšky to» jejím životem.Znovu zavřela oči nad tou krásnou a řezala se dál.
Najednou stuhla.Věděla proč je tahle poslední rána tak bolestivá.Je poslední.Lehla si na střechu a natáhla ruce jako by chtěla lítat.Ano, tétat to byt také jeden z jejich velkých nesplněných snů.Otočila hlavu a otevřela oči.Při pohledu na tolik krve měla pocit takové slasti a radosti jako nikdy předtím.Usmívala se, alejejí tělo sláblo velmi rychle.Věděla co se děje.Umírá.Konečně.Těžce dýchala ale ani tehdy se jí úsměv z tváře nevytratil.Nohy ji vlály z střechy a ona neměli již dostatek sil aby je zvedla.Pladnaly dolů jako bílé prapory které hlásí prohru.
Sebrala všechnu svoji sílu a s úsměvn na tváři a pohledem na krev zakřičela do ulic "Miluju tě".


Buďte krutí...S chutí do mě.

Beredur 01.Října 2006 14:10


:)) Vemu tě retazem cez gula. :))

Výrazy mě trochu pobavily, bohužel neumím zrovna doře hodnotit básně, je to na dlouhé lokte a příliš tomu nerozumím. Obecně se mi báseň líbila, ža na použití některých spojení a občasné nerytmiky.
Hodnotil bych však tento útvar kladně.

P.S. Poněkud jsem spěchal, tak je v mém komentáři mnoho překlepů a chyb, zkuste je přehlédnout.
Děkuji