Andor.cz - Dračí doupě online

dotaz: Pachtíme se za svými cíl Y/I ???? nejsem si tim vubec jisty...

Básnický experiment...čím viac na to pozerám tým menej sa my to páči :)

Klišé

Moje kroky viedli
Na miesto spiacich duší
Kde červíky sa vŕtajú
V zabudnutej minulosti

Navštívil som smutný dom
Tam holohlavé deti
Predstierajú rados»
Aby ich rodičia plakali

Videl som µudí
Ležiacich na ulici
Nájdených a stratených
V osude

Poznal som rodinu
Kde otec ako kat
Popravil matku
Die»a»om

Našiel som lásku
Ako sa ukrýva
V zabudnutej studni
A nechce von

Videl som klišé
A zasmial som sa
Na tejto básni
Že existuje

Eithné 25.Května 2006 11:31

V lese bylo ticho a klid, narušované jedině zpěvem ptactva a šuměním větru v korunách stromů. Na mýtině, na kraji lesa se ve vzduchu vznášelo něco, co do těchto míst zjevně nepatřilo, vznášející se kruh vířící energie v jehož středu bylo vidět nejasný, zamlžený obraz jakési temné krajiny. Byl zde již dobré dva týdny, dva týdny se magický portál vznášel ve vzduchu, a nikdo si jej nevšiml, téměř nikdo nepřišel jej prozkoumat.
Bylo to zvláštní, krajně zvláštní, vždy» odtud, téměř na dohled byla polní cesta protínající les. A z cesty zde bylo dobře vidět, každý kdo prošel si portálu musel všimnout.

Kirara zde byla celou tu dobu, ležela v trávě a přemýšlela. Malryta jménem Maud, jež přišla do tohoto světa s ní, byla již týden pryč, nevrátila se zatím a ani nedala o sobě vědět. A Kirara neměla důvod ani chu» někam chodit, výzvědy, průzkum okolí, to vše nechala na Maud a Maud ochotně vyhovělo.

Ale od včerejška zde Kirara sama nebyla, společnost jí dělal člověk, snad jediný kdo tu za celou tu dobu zabloudil. Jmenoval se Qai a byl to mnich, jeho víra ho naučila překonat strach a také stranit se násilí, proto před Kirarou neprchl když jí uviděl a ani se jí nepokusil zabít. Nechtěl zabít jakéhokoli živého tvora, ne bez důvodu, a» vypadá sebevíc podivně či hrůzostrašně.

A tak na pokraji lesa, jen pár metrů od tajemného portálu seděla obrovská, pískově žlutá dvouocasá kočka a vedle ní člověk v prosté hnědé róbě se slaměným kloboukem na hlavě. Jakmile začali jeden druhému alespoň trochu důvěřovat, mluvící kočka měla možnost vyprávět mnichovi svůj příběh.

„Od počátku času bojujeme ve věčné válce, celé světy shořely v našich stopách, jen pro zvůli, pro šílený spor hrstky mocných. Říkali si prostě Vládci. A nakonec se již bohové nemohli na naše konání dívat, uvěznili nás, do místa mimo prostor a čas, mimo všechny úrovně existence jež jsou známy smrtelným. Říkáme tomu místu Zapomnění, a právě ten portál tam vede. Odkud jsem přišla..“

kývla směrem k portálu a Qai jí jen tiše, ale pozorně poslouchal, mluvil málo a nebylo co by odpověděl.

„Tam jsme mohli bojovat, pohlceni vlastní nenávistí a nevinní byli v bezpečí před námi, před naší mocí a před naší zlobou. Nebylo cesty ven. Vlastně, byla, jedna cesta, vládkyně Ja´din si měla zvolit partnera z těch kdož vzejdou z věčné války, pak se otevřou opět brány vedoucí pryč ze Zapomnění. A tak se skutečně stalo, téměř bez boje. Válka skočila ze dne na den, když byla cesta ven do vašeho světa volná, všichni využili možností odejít ze světa, jež nám byl vězením.“

„Násilí nic neřeší, Kilalo. Ale přesto, musím ze zeptat, kdo vyhrál tu válku?“
otázal se opatrně mnich

„Nikdo. Neměla vítězů ani poražených. Jen můj pán neunesl domnělou porážku, jež ani porážkou nebyla, opuštěn všemi opustil i nás, ty co zůstali na jeho straně. Byla jsem mu ochotna slíbit cokoli, udělat cokoli, aby byl š»astný, aby zůstal. Ale přesto odešel..“

Kirara vstala, rozhlédla se a zavětřila ve vzduchu

„Ještě to neskočilo, Qaii. Vydrželi jsme se nenávidět déle než si dokážeš představit, myslíš že nenávist zmizí jen proto, že můj pán rezignoval na svůj boj? Vždy» je jen otázkou času, kdy se všichni sejdou v tomto světě, a vše začne znovu.“

Eithné 25.Května 2006 11:31

Eithné 25.Května 2006 11:31
moc díky.
Ty chyby v interpunkci, překlepy a tak, toho jsem si vědoma, nasekala jsem tam toho příliš hodně, už jsem se to pokusila zpětně zpravit a nějak, nepomohlo to, holt, píšu jak prase a škrábu jak kočka.
Mno opravenou verzi už nepošlu asi, spíše mám pocit že jednoduše zamítnou zveřejnění v článcích

a děj: děj se nejasný a vytržený z kontextu, to je snad jediné co je tak jak jsem chtěla, ono je to dokonce děláno podle dobrodružství které už neexistuje a jednou tu bylo. Třeba, třeba jednou budu pokračovat v psaní.

Každý začátek je těžký..

jo a k Princezně Mononoke, je to jeden z mých oblíbených filmů ;)

Děkuji moc, pokusím se vše napravit

tak co, mám zkusit pokračovat, třeba se někdo dozví jak to dopadlo... :D
nebo se mám jít rovnou zahrabat :D

Kirara 24.Května 2006 16:00
Takže... Asi začnu tím, že tam máš strašně moc chyb. Především v interpunkci, ale i překlepy („možné se usmála“), špatně formulované věty („křikl se muž“) a špatná zájmena (jí/ji). Jistě, v článcích to DTL opraví, ale připadá mi trochu na hlavu nechávat to na někom jiném - vždy» je to tvoje dílo, ne? ;o)
Dál. Jak už říkal Thaien, popis toho muže jen jeho vzhledem je na nic, zvláště když to pak dál ani nevyužiješ. A udávat v povídce výšku v centimetrech, ke všemu číslem... to se prostě nedělá ;o)
Na začátku se mi moc líbil popis té krajiny, ale stejně jako všechno ostatní to zůstalo nevyužité. Být to úvodem k dobrodružství, je to oki. Ale takhle je to až zbytečně rozsáhlé.
Trochu mě tam ze čtení vytrhla narážka na Andor. Je to až příliš konkrétní.
Měla jsem chu» zařvat, když jsem tam viděla tu větu „Miluju tě“. Proč to je už snad ve všech zdejších povídkách? Ke všemu tady bez další souvislosti, zkrátka zbytečně.
Když píšeš přímou řeč, větu uvozovací (zavozovací, mezivozovací a tak :o)) piš na stejný řádek, nebo tedy do stejného odstavce. Fakt to jinak mate ;o)
Má to dost nejasnou zápletku, vím, že někdo vyhrál válku či co, někdo zmizel a někdo odešel. Ale chybí souvislosti.
A má to málo děje. Je to sice vykompenzované tím, že je to hezky napsané, ale do jednoho odstavce vrazit popis ostrovů, do dalšího popis člověka, do dalšího popis toho, jak se dva tvoři vůbec nehýbou a nic nedělají...
Ale je fakt, že to špatné nebylo, mělo to atmosféru. Trochu mi to připomínalo ten ostrov v Princezně Mononoke, když jsem se snažila představit si tu krajinu z povídky, viděla jsem prostě akorát úseky toho animečka :o)
Mno.
Šlus.

A konec práce do školy, už mě to neba, jdu kritizovat ]:->

Krtkeus 24.Května 2006 12:50


Zvláštní je život bez lásky
zvláštní jak stařec bez vrásky
zvíře je půlkou bez krásky
ty lásky
- tady mi moc nesedl verš „zvíře je půlkou bez krásky“. Prostě... jsem si představila uříznutou půlku psa. K té pohádce mi prostě asociace nenaskočila...

podivné lidské soužití
podivné naše nežití
to raděj tiché nebytí
to soužití
- tak zaprvé „raděj“ se možná hodí počtem slabik, ale jinak s tím fakt nesouhlasím, slova si lidi obvykle jen tak nezkracují ;o)
- trošku mi tu unikl smysl. Jaké soužití (bez lásky?), nežití bych si vysvětlila, že bez lásky to není ono, ale vzhledem k prvnímu verši si tím taky nejsem jistá
- nebytí? Jako smrt? Tak proč tiché? To už se tak nějak předpokládá samo o sobě...

hrůzné jsou naše představy
hrůzné jak naše obavy
horké jak písky Nevady
ty představy
- o jakých představách mluvíš? Nemluvil jsi ještě před chvílí o lásce? A pokud se něčeho obávám, pak obavy = představy, ne?
- „horké jak písky Nevady“? Tak tohle už mi připadá úplně bez smyslu, protože horkou představu (potažmo obavu) si představit fakt nedokážu

smutná je lidská samota
smutný je konec života
tichá jak naše němota
ta samota
- tady se ti kříží koncovky slov. „...života; tichá...“. Chtělo by to s tím něco udělat...
- eee... Já němá nejsem, a ty? O:o)


Mno, a teďka k dílu jako k celku.
Připadalo mi, jako by ses tomu snažil dát nějakou strašně hlubokou myšlenku, vážný tón a důležité poslání - ale nenapadly tě verše.
Zkrátka to na mě působilo tak jako neuměle, že vlastně ani moc nemusí dávat smysl to, co říkáš, hlavně když to má atmosféru.
Takže... asi tak ;o)

psychop 24.Května 2006 22:05

Je to podle dobrodružství martinapoustky...

Kirara 24.Května 2006 21:02
ty jsi ty... ale ta podobnost příběhů je opravdu zarážející...

psychop 24.Května 2006 17:20

pokud on je hlavní protagonista mé povídky, kdo jsem já? :)

Kirara 24.Května 2006 17:17
jde o informace tam obsažené... to co stíhalo hlavního protagonistu nám přednedávnem Martin Poustka osobně psal ve spojení se svou osobou... několikaleté snažení zastíněné sotva měsíční známostí... opuštěný všemi opouští ty co mu zbyli... prostě je to až neuvěřitelně podobné tomu co tu psal...

Thaien 24.Května 2006 16:09

nic lepšího mne nenapadlo, ale beru každý návrh ...

psychop 24.Května 2006 16:38

poustkův? :D
já tam to jméno nenapsala ;) jenom své ;)

Kirara 24.Května 2006 16:00
proč mi to tak připomíná poustkův příběh?

Kirara 24.Května 2006 16:00
Docela dobry,jen takova mala vytka: popisovat nekoho vyctem jeho fyzickych vlastnosti neni nejstastnejsi volba viz. popis "pana monster".Ale jinak to bylo docela dost dobry,Kilalo:-)

Takže jsem se už snížila k tomu, abych napsala také povídku, vhodila jsem jí do článků na Andor ale bude nějakou dobu trvat, než se tam objeví. Takže ji zkopíruju i sem, aby jste jí mohli zkritizovat.
Upozorňuji, jsem si dobře vědoma toho, že je asi trošku vytržena z kontextu a moc to nebudete chápat, prostě je to podle jednoho dobrodružství tady na Andoru, které se zrušilo pro nezájem...
Bylo tam pár slohových chybek a opakujících se slov, smazala jsem to a vložila opět. Snad už jsou vychytané...


Jen černočerná temnota, žádné hvězdy či měsíc, žádné slunce, jen černo všude okolo, a přesto, přesto zde je světlo ač nikdo neví, odkud se bere. Tak to v tomto podivném světě je. A uprostřed této černé prázdnoty se vznáší ostrovy, dotvářejíc tento svět do podoby, jakoby by byl vytržen ze snu šílence.

Na kraji jednoho ze vznášejících se ostrovů stojí pevnost, vysoké černé hradby z kovu a kamene sahají desítky metrů nad úroveň země, vysoká brána z oceli uzavírá vstup dovnitř. Nad hradby vyčnívá jedině změ» lávek a potrubí, a také komíny, jež téměř neustále chrlí do vzduchu oblaka sirnatého černého dýmu. Kdyby zde bylo nějaké slunce, již dávno by ho oblaka kouře asi zaclonily, ale tady v Zapomnění, v šíleném světě kde je světlo bez slunce to nevadí.
Ostrov na kterém se pevnost nachází je téměř pustina, většinou jen holé skály a písek, jen občasné ostrůvky zeleně, jež zde proti všem přírodním zákonům přesto rostou. Občas vítr přicházející odnikud navane písek k okrají a ten pak v žlutých jazycích padá dolů ze vznášejícího se ostrova dolů, do prázdnoty pod ním.

Na terase u vrcholu pevnosti stojí muž, celkem nízký a postavou nevýrazný, snad né vyšší než 150 centimetrů. Jeho vlasy jsou dlouhé a prošedivělé, až bílé. Krátká bradka a knír stejné barvy, tvář zvrásněná jizvami, nepříliš pěkná. Na sobě vestu připomínající koženou zbroj, černé kalhoty a vysoké boty. Muž stojí bez hnutí u kamenného zábradlí terasy, nevšímá si popela z komínů nad ním, jež špiní jeho vlasy, dívá se do dálky, do černého prázdna.

Ve vchodu na terasu, ponořeném do stínů, se cosi pohnulo ale muž zůstal stát nehybně. Pomalu ze stínů vyšel na terasu za mužem podivný tvor, obrovská kočka krémově žluté barvy, snad dva metry vysoká, mnohem vyšší než muž. S dvěma huňatými ocasy, s rudýma kočičíma očima, mohutnou hřívou, dlouhé špičáky vyrůstají z její tlamy podobně jako u šavlozubého tygra. Muž se ani neohlédnul, nemohl jí slyšet a přesto to vypadalo, že dobře ví, že tam je. Bral vše s klidem, jako samozřejmost.

Kočka přišla až k němu, posadila se vedle něj a upřela pohled svých rudých očí na něj, s oddaností a snad i láskou. Muž na ni ani nepohlédl jen hleděl do prázdna, obrovská kočka oddaně čekala, tiše a bez hnutí takto vydrželi snad více než půl hodiny.

„Můj pane?“
konečně se ozval hlas, neznalí by se podivili. To totiž promluvila kočka, příjemným dívčím hlasem, trochu nesmělým, zda nevyrušuje v nepravou chvíli.
„Vše je ztraceno Kilalo, prohrál jsem…“
povzdechnul si muž, na obrovitou kočku se ani nepodíval
„Prohrál? Pouta kterými nás bohové drželi v tomto světe jsou přetržena, brány se otevírají, Mlha Věků již neexistuje. Jste volný…jsme volní. Svobodní. A to bez námahy, proroctví se naplnilo a nemusel jsi nic dělat …jakmile si Ja´din někoho zvolí, bariéry padnou, brány ze Zapomnění se otevřou, všichni budou volní…“
snaží se kočka muže svým příjemným dívčím hlasem povzbudit, ale marně:
„Proroctví … proklínám ho … prohrál jsem, vybrala si jeho. Jeho. Dokázal to za měsíc, to co já nedokázal za celé roky. Jsem nula. Navždy budu sám, můj život skončil.“
křikl se muž, udeřil pěstí do kamenného zábradlí a to popraskalo.
„Zvolila si sama, ona a ten černokněžník, zlo ke zlu, zlo se navzájem přitahuje. Možná je to takhle…“
„Ne! Takhle o ní nemluv a …“
vykřikl muž, prudce se otočil a pohlédl na kočku vražedným pohledem, ale slova mu brzy uvázla v hrdle.
„Zradila mne…coura! A zradili mne všichni, i tvá matka předtím odešla…“
Již neměl slov a po tváři mu stekly slzy. Kočka se ho snažila konejšit příjemným hlasem, obejmout ho ale nemohla. Ne v této formě.
„Vlčice? Myslím že nebyla mou pravou matkou..“
odpověděla kočka a pokračovala dále
„…možná je to tak lepší, ona je pryč a ty, ty jsi volný, svobodný. Proroctví se naplnilo když se ti dva spojili, pouta kterými náš bohové uvěznili v Zapomnění pukla. …A nejsi sám. Máš mne a..nejen mne… to bílé dráče, co žilo tady v pevnosti… “
Muž se o obrovskou kočku opřel, tvář zabořil do její hřívy, objal ji, přitiskl se..
„Dráče? Drae´g? Odlétla včera, chtěla projít portálem, domů, konečně vidět svůj svět. Nemá důvod se tu vrátit.“
Zašeptal tiše muž a povzdech si.
„..máš mne…“ dodala dívčím hlasem kočka..
muž se odtáhl od obrovské kočky, ale bokem se o ní stále trochu opíral, jednou rukou jí hladil v husté hřívě. „To není…“ řekl.
„To není co? Skutečné?“ odpověděla kočka, kdyby toho byla zvířecí tvář schopna, asi by se usmívala. Jen v očích byl vidět ten výraz: „Skutečné je jen to, v co lidé věří.“

Muž se odtáhl od obrovské kočky ještě více, udělal krok stranou:
„Není“ to bylo jediné slovo které řekl, dále jen mlčel, a otočil se, šel pryč z terasy.

„Pán monster je jenom jeden! Jsi to ty! Nikdo jiný se ti v tomto nevyrovná. Můj pane?“
Zavolala za ním kočka ale on jí nevnímal, pak ještě tišeji dodala:
„Miluju tě!“

Muž zmizel ve tmě ve vchodu na terasu, možná kočku slyšel, možná ne. Kočka se zvedla, otřepala se, snad aby setřásla smítka popele jež se usadila na její srsti. Pak se vydala také dovnitř, za ním …
Muž kráčel pomalu chodbou pevnosti, kočka šla pár metrů za ním. Chodba byla temná, osvětlena občas jen bílým světlem z podivných zářivých tyčí připevněných u stropu. Oba, muž i velká kočka, si nevšímali stvoření jež je míjela, uskakovala z cesty, některá se i poklonila, stvoření jež obývala s nimi toto doupě zrůd. Muž si chtěl asi zachovat hrdost před ostatními, snad proto mlčel a kočky si nevšímal. Šli dále, zastavili se až před zdobenými dveřmi. A kovové dveře se s rachotem samy otevřely, a muž vešel dovnitř.
Zde byl jeho pokoj osvětlený stejně jako předtím chodba kterou kráčel, kromě psacího stolu, židle a podivného bzučícího stroje v rohu místnosti zde byla jen velká, prostorná postel. Lehl si na postel, tváří do prostěradla..

Kočka se protáhla dovnitř za ním zavírajícími se dveřmi, až k podivu hbitě vzhledem ke svým rozměrům a došla až za ním.
„Můj pane?“
Vyskočila na postel a ta pod její tíhou zavrzala, ale držela, i celou tu váhu, a tak se kočka položila na břicho hned vedle muže. Otočila hlavu a dívala se upřeně se na něj dívala, ten chvíli apaticky nereagoval, ale pak konečně zvedl hlavu:
„Víš, že mi tak nemusíš říkat…“
„Nemusím ale…“
přisvědčila mluvící kočka, ale nedořekla svou větu, protože muž se k ní opět přitiskl a jí nenapadlo nic jiného, než ho v tuto chvíli uklidnit celkem hloupými slovy:
„Jsi v bezpečí.“

…

Na druhý den bylo v pevnosti vše jiné, hluk strojů jež se většinou rozléhal pevností utichl. Pro obyvatele pevnosti válka skončila, nikdo už nepotřeboval aby válečná mašinerie jela na plné obrátky dále jako tomu bylo doposud, již k tomu nebyl důvod. A mluvící kočka, Kirara, se probudila v pokoji sama, muž byl pryč. V následujících dnech jej hledala ale marně, zmizel, jako by se rozplynul ve vzduchu.

Zprávy o jeho zmizení se rozšířili rychle, ostatní obyvatelé pevnosti ztratili vůdce a společenství se propadalo do chaosu, pevností se ozýval ryk a rachot moderních zbraní, jež kdysi muž naučil vyrábět ty, jež ho následovali. Ale nyní neměli vůdce a ti více loajální bojovali s těmi méně loajálními, zabíjeli se navzájem ti, kdož ještě včera byli jednotní.
A z okolního světa, z celého Zapomnění, přicházeli zprávy, že jsou zde již sami. Ostatní sídla jsou opuštěna či zničena, ti kdož v tomto pološíleném světě žili odešli magickými portály jež se všude otevíraly…nebo zemřeli? A tak osazenstvo pevnosti zůstalo samo v tomto šíleném světě, to je za pár dní donutilo opět spolupracovat. Po celou tu dobu, Kirara nechtěla velet, ani předtím když zde ještě pán byl, a už vůbec ne nyní, a proto vše apaticky přehlížela, nechala je aby si vše vyřídili sami mezi sebou. Stranila se ostatních.

Je to už více než týden co muž zmizel, tvorové vyřešili své spory, pomalu začali pevnost společně rozebírat, připravovali se k odchodu, připraveni přestěhovat vše co mohli přenést a odejít z tohoto světa. Portál na ně čekal, jen míli od stěny pevnosti …

Před kamennými pahýly toho, co kdysi bývalo pevností se tísnil zástup stvoření, čadící a hlučící stroje naložené všemožným harampádím se tlačily společně s davem zelených kůží a všemožných monster, všichni shromážděni okolo magického portálu uprostřed planiny. Nebe křižovaly blesky jež se zbíhaly v jednom místě, v portálu, v kruhu vířící energie uprostřed kterého se ukazoval zamlžený, vzdálený obraz zelené krajiny na druhé straně tohoto podivného průchodu.

Dav se rozestoupil, dva stvoření kráčela směrem k portálu. Lidé by se asi nad jejich zjevem i toho co je obklopovalo asi poděsili, ale tady to bylo běžné, tohle byl šílený svět monster. Uličkou vedle sebe kráčely vedle sebe kočka a tvor jež by se dal nazvat drakovlkem, malryt. Malryt měl tělo vlka, mohutné,přes dva metry vysoké a tři metry dlouhé, snad byl i větší o něco než podivná velká dvouocasá kočka co kráčela vedle něj. Vlčí tělo měl pokryté modrošedými šupinami a zčásti zrohovatělou srstí připomínající spíše bodliny ježka než chlupy, tlapy byly podivnou kombinací dračích pařátů a vlčích tlap s drápy jako břitvy, hlava vlčí. Ze zad vyrůstaly blanitá křídla.

A tak vedle sebe kráčely dvě stvůry a mířili směrem k magickému portálu, pískově žlutá dvoumetrová kočka s dvěma ocasy, a vedle ní malryt.

„Kde je můj otec, Kilalo? Proč musel zmizet?“
hrdelním, vrčivým hlasem zavrčel malryt a kočka mu odpověděla
„Já … já nevím, Maud. Asi … nevím. Prostě nemohl takhle dále … zůstali jsme jen my.“
kočka se rozhlédla kolem sebe, prohlédla letmým pohledem dav stvůr a stále šla dále. A došli až k portálu, energie v něm vířila a obraz krásné, zelené krajiny na druhé straně byl stále zřetelnější.

A u portálu stál černý obrovský vlk na jehož hřbetě seděl poměrně malý, šklebící se goblín s lysou hlavou, špičatým nosem a podobnými znaky typickými pro jeho druh. Na zádech měl připevněnou ocelovou kuši pomalu větší než goblín sám, na závěsu u sedla jízdního vlka se houpal kovový sekáček. Nějakou dřevěnou cedulku držel v ruce, když se kočka a malryt, Kirara a Maud, přiblížili, hodil cedulku pod jejich nohy. Na dřevěné cedulce stál prostý nápis, ANDOR,VÍTEJTE.

„Zuk byl na druhé straně portálu, stabilní je, he he .. keč keč. Můžete tam i zpátky, a tohle jsem tam našel. Cedule u které mne ten blbý portál vyhodil, keč! Co to znamená, heh?“

zaskřehotal goblín místo pozdravu, nervózně poposedl v sedle a jeho jízdní vlk vycenil zažloutlé zuby.

„To brzy zjistíme, Zuku.“

odpověděla tiše Kirara, přišla až k portálu avšak zarazila se. Otočila se a ještě okřikla goblína jedoucího na vlčici. Zuk se nedočkavě hrnul za ní a to si nepřála:

„Prosím zůstaň, Zuku, postarej se o všechno a všechny tady, a» jste připraveni, zavolám vás pokud budete potřeba.Jen já a Maud půjdeme skrz, váš čas ještě možná přijde, a možné také ne. Třeba tam, na druhé straně, není nic pěkného…není tam nic pěkného…“

dívčí hlas kterým kočka mluvila byl čím dál více tichý a smutnější

„Arr..taková věc, Kilalo, mám ti říkat matko? Když otec zmizel, nikoho nemám.“

Ozval se najednou malryt s naprosto nesouvisející, nesmyslnou otázkou

„Ale Maud, nech toho, vždy» jsem jen hloupá dvouocasá kočka…“

možné se usmála, ale u obrovské kočky to nešlo poznat, kočičí tvář asi nevyjeví úsměv. Ale bylo to cítit z tónu jejího hlasu.

Kočka se odrazila a skočila přímo do portálu, malryt roztáhl křídla a skočil za ní také, pár sekund za ní, obě stvůry zmizeli v záblesku světla ve vířící energii portálu, ze Zapomnění se vydali… někam jinam. A goblín se za nimi jen tiše díval…

Tak opět přihodím jednu báseň.

Samota

Zvláštní je život bez lásky
zvláštní jak stařec bez vrásky
zvíře je půlkou bez krásky
ty lásky

podivné lidské soužití
podivné naše nežití
to raděj tiché nebytí
to soužití

hrůzné jsou naše představy
hrůzné jak naše obavy
horké jak písky Nevady
ty představy

smutná je lidská samota
smutný je konec života
tichá jak naše němota
ta samota


Předem díky za názor a kritiku.

s pozdravem Krtek

Cor Na 23.Května 2006 15:39

Jo zkusit to mohu. Pro jistotu to sem hodím znovu:

Oblaka zakryla slunce.
Žádný paprsek skrz již neprojde.
Schyluje se k dešti.
Není žádné místo kam se schovat.

Padají první kapky,
na tvářích mě pálí.
Deštík se promněnil v bouři.
Blesk rozčísl oblohu.

Odešel´s mi...

Mno ono jak to kritizovat. To je prostě volný verš a ten se buď líbí nebo ne. Svojí myšlenku to má celkem sympaticky vyjádřenou. Trošku mi to připomíná díla Desmonda Egana nebo Ginsberga.
Ale kritizovat nemohu, nevím jak. Celkem se mi to líbí, zapůsobilo to na mě a to ti bude muset stačit:)


A nyní druhá:

Poražený rytíř

Šel bojovník noční cestou a šel jak bílý stín,
půl k nebi pohlížel, půl k půdě sehnutý,
pohled vínem prochvělý a na pramenech blín,
šel, jak by zbývající čítal minuty.

Tma pustila prázdné krvi uvolněný cval,
pláč její tišíc bledou září světlušek,
ve skryté noře Bolest jízlivě se smál.
A tulák šel, a v duši k modlení si klek.

Jak růže na kolenou sňal roušku z chabých sil,
do duše nová touha o rtech se přislíbil,
a bojovník žebravý a tulák sehnutý,
chtěl zdržet pro věčnost své zhynulé minuty.

Jo je to hodně zajímavé. Opravdu velmi originální obraty. Celkem bych chápal všechny až na jeden:
"do duše nová touha o rtech se přislíbil," to jsem opravdu (aspoň v tomto tvaru) nepochopil, co to má být.

Teď možná pár technický věcí:

První sloka: Ve třetím verši bych přidal jednu slabiku. Jinak ti první a třetí verš k sobě vůbec rytmicky nejdou. Neříkám, že všude jinde ano, ale zde to opravdu praští přes oči.

Druhá sloka: Doporučil bych ponechat stejnou stavbu jako ve sloce předchozí, tedy: V prvním a druhém verši po 14-ti slabikách, myslím, že to bude působit lépe. Jinak slova "cval" a "smál" se moc nerýmují, ale to je maličkost.

Třetí sloka: Zde výtek nemám, jen jak jsem psal výše, druhý verš nechápu.

To bude asi vše jinak i toto dílo se mi líbilo, hlavně asi těmi obraty a zajímavým hraním se slůvky.

s pozdravem Krtek

Dawn 19.Května 2006 21:11
Dawn 21.Května 2006 19:16

Nevím... možná už to co teď píšu je zbytečné a já budu mluvit do větru. Netuším jestli máš zakázaný přístup do stolu a nebo jen vkládání příspěvků. (pokud vůbec nějaký takový zákaz je)
Každopádně se ti pokusím trochu poradit ( ohledně psaní povídek)
Předem chci upozornit, že to co si budeš číst níže nemyslím nijak zle. Všechno myslím v dobrém a ve snaze ti pomoci. Ono, co si budeme povídat... já taky nejsem nijak dokonalý pisálek. Jen ti zkusím dát rady, které pomáhají mě a doufám, že snad pomohou i tobě.

Přejdu tedy nejprve k dílkům...

Pohádka upírku
Tohle na mne působí strašně dřevěně. Opravdu.. je to jako veselé loutkové divadlo se špatně promyšleným příběhem.
Díváme se na malinké jeviště, kde se do pozadí postavila kulisová deska s obrázkem hradu, jež stojí na útesu. Na forbíně se pak odehrává příběh. Nastupuje venkovský nebojsa, který s nehybnou tváří a vykulenýma očima poskakuje sem a tam, přičemž plandavými ručičkami pohazuje kolem sebe.
Kulisa střídá kulisu, vypravěč odhrkává svůj přednes a dřevěný panáček sem tam pronese nějakou větičku. (ovšem, docela nevhodně vzhledem k situacím, kterým musí čelit)
- Příklad: Stvůry ho doslova hltají pohledem a on ze sebe vypotí takový hlod. "Vida, už se olizují!" A vzápětí začne vzlykat.
Téměř každá jeho věta je pokusem o zesměšnění situace, což podle mne není dobře. (pokud to má být parodie, tak se to mění...)
Zkoušej se zamyslet nad pocity postavy. Představ si sebe... Je noc. Na cestu ti svítí měsíc v úplňku a ty jdeš sama k nějakému hradu, o kterém se šíří nehezké zvěsti. Je relativně ticho... příroda odpočívá. Jen noční živočichové se občas projeví. Tu zahoukání sovy, někde z povzdálí. Pak zapraskání větví. Je to takové to tíživé ticho, při kterém slyšíš i ty nejslabší zvuky. A náhle... divné zvuky, které tě násilně vyrvaly z klidného uvažování. Očekávala si je. Každý na ně čeká. Doufala si však, že je nezaslechneš.
Nikde nikdo... další zvuky, které navíc reagují na tvůj hlas. Jejich zdrojem je někdo nebo něco blízko tebe. Tvá zmínka o požehnané vodě zajistí razantně ticho. Nastává znova klid. Otázkou je... jak dlouho a co to bylo? (Já osobně bych měl dost a snažil se opatrně dostat zpět do své postele)
Pokud sis z mého vyprávění nenavodila tu správnou atmosféru, tak se někdy v noci vydej sama ven. Do nějakého lesa. Sama rychle poznáš a nemusíš mít ani strach z nadpřirozena. Bohatě stačí, kdyby si potkala medvěda.

Pokud jde o styl psaní. Píšeš hodně stroze... a ono to potom hodně drhne. Rozumím, že třeba ještě nejsi pořádně vypsaná, že to nejde. Nikomu to nešlo hned.
Doporučuji ti četbu. Číst, číst, číst... potřebuješ si rozšířit slovní zásobu.
Pak už to psaní půjde samo... uvidíš ;o))

Bezejmenná o Andělích
Hm... z tohoto dílka mám smíšené pocity. Stále mi ten styl něco připomíná, ale nevím jistě co. (Snad Bibli... podobný styl vyprávění. I námět by seděl.)
Pointa se mi líbí. Ta je velice povedená.
Zajímavé.
Nicméně, platí to co u předešlé povídky.
Je to takové odhrkané... tentokrát mi tam chybí i náznak nějakého zabarvení. Ta forma je divně stravitelná. (alespoň teď kolem půlnoci ;o)) )
Je to takové... poslechni si sama mini povídku v tomto stylu.
- Příklad:
Šla družina lesem, když v tom se jeden zastavil. Chvíli se rozhlížel a pak pokračoval.
Pokračovali tedy všichni.
Šla družina dál lesem, když najednou se znova jeden a ten samý zastavil. Chvíli se rozhlížel a pokračoval dál.
Pokračovali tedy všichni.

Jak se ti to četlo... nic moc, že? Myslím, že tě to ani nebavilo. (Ehm... zajímalo by mne jestli našel vůbec někdo odvahu, aby si tohle přečetl... úplně celé ;o)) )

Tedy k těm radám, které jsem slíbil
Než nějakou povídku uveřejníš, tak nad ní nejprve popřemýšlej. Několikrát si ji pročti a vždy oprav to co ti tam nesedí. Myslím, že není na škodu, když dílko odložíš a vrátíš se k němu po nějakém čase.
Věci, ve kterých si nejsi jistá si ověř. Zeptej se někoho nebo si to vyhledej (na Internetu najdeš cokoliv)
Dialogy také pečlivě promýšlej. Jak jednou řekl jeden moudrý spisovatel; (bohužel si ho nepamatuji. Já to slyšel poprvé od Pelleron - hodně dávno ;o)) ) "Přímá řeč je nejsilnější zbraní povídky." Možná to není přesně ten výrok, ale něco v tomto smyslu to bylo. Já s tímto naprosto souhlasím. Vyjadřování postav totiž dotváří charakter a dává tomu dobře stravitelný rozměr. Snaž se vžívat do toho co píšeš.
Nic dalšího mne momentálně nenapadá.

- Pokud budeš potřebovat poradit... ozvi se mi do pošty.
- Pokud budeš potřebovat vysvětlit má slova... ozvi se mi do pošty.
- Budeš-li potřebovat poradit s povídkou... taktéž se ozvi.

Dawn 21.Května 2006 20:18
Ano Dawn, ale je to naprosto jiný styl než kterým píšeš ty. Promiň, ale souhlasím s Eithné. To dílo tvoje není.

Boscha 21.Května 2006 20:10
Taková říkanka.
Pár připomínek:
Když tohleto píšu,
počítám do sta hříchů.
V prvním verší přidej jednu slabiku. Slova "píšu" a "hříchu" se nerýmují.

Zjistím že sto je málo,
a že se mi zdálo….
Ve druhém verší přidej slabiku a pryč s těma těčkama.

Že jsem v pohodě.
Nechávám to náhodě,
Zde bych na začátku vyměnil to "ŽE" mocká¨rát se tam opakuje působí to rušivým dojmem.
V prvním verši přidat dvě slabiky. Případně jestli bylo úmyslem měnit rytmus, tak báseň rozděl na dvě slabiky - právě od toho "že"

To další už záleží na úmyslu nebo ne. Takže raději kritizovat nebudu.
Jenom tu báseň nechápu, ale třeba to bude mnou kdož ví:)
Zkoušej, tvoř a uvidíme.

s pozdravem Krtek