Andor.cz - Dračí doupě online

Keshick 16.Dubna 2006 19:07
Myslím, že to je z důvodu toho, že dílka, kde chybí interpunkce, nejsou úmyslně takto napsána a jelikož mají admini u článků v popisu práce (neplacené) nejen schvalování, ale i korekturu, učinili tak i nezmíněného článku. ;-)
Neviděl bych chybu ani na jedné ze stran, jde o nedorozumnění.
Bylo by lepší, kdyby autor na toto poukázal a poslal info do pošty adminovy, který má na starosti články. (DTL)
To» asi vše. :-) Věřím, že DTL je otevřená ke komunikaci a k dohodě a tudíž článek hned jak bude moci, převede opět zpět. :-)

Nerad bych působil tak trochu of topic mezi všemi těmi básničkami a prozaickými útvary, ovšem nenapadá mě lepší místo, kam následující napsat.
Mohla by to být stížnost, varování, požadavek nápravy nebo dokonce i výhružka, nicméně ani jedno to nebude. Zůstanu u prostého dotazu vzneseného s podivem.
Proč redakce článků sáhla k doplnění interpunkce do autorského díla, v němž tato byla vynechána zcela úmyslně, bez toho, že by alespoň kontaktovala autora (totiž mě) a o zamýšlené opravě ho informovala a zeptala se na souhlas? Nechci se ohánět paragrafy zákonů na ochranu autorských práv ani nic podobného, jen bych rád věděl proč. A kdybych viděl následně i nápravu, bylo by vše v nejlepším pořádku a celá tahle neš»astná situace by se vyřešila.
Díky.

Beredur 14.Dubna 2006 18:35
Hezký hezký, jen co je pravda. Akorát zase budu rýpat do toho rytmu:
To obraz Tvůj se mi vnutil,
jenž bytí mrzké ochutil.

a:
Vítr s vlnami klábosí,
chvějí se stébla rákosí.
Pelikán čile hartusí,
láskou žijí kroky husí.

Hlavně ten poslední verš.

Mno, takže upravená verze, snad bude vyhovovat více...

KOUZLO V ODLOUČENOSTI

V zástupu mých vzpomínek,
jsi přítulná jak delfínek.
Jsi jako mušle srdčitá,
co hříchy světa nesčítá.

V zástupu mých vzpomínek,
jsi hodnotná jak kamínek.
Jsi jako polední slunce,
žhnoucí citrín na korunce.

To» změ» v paměti mezer,
když obcházím oka jezer.
To obraz Tvůj se mi vnutil,
jenž bytí mrzké ochutil.

Koberce květů se linou
kolotočivou hladinou.
Vítr s vlnami klábosí,
chvějí se stébla rákosí.
Pelikán čile hartusí,
láskou žijí kroky husí.

pelleron 14.Dubna 2006 14:32

Ano, ten rytmus je ve zmíněných pasážích neuhlazený.Je to věc stvořená prakticky z fleku a dal jsem to tu na zkoušku, zda to nějaký přínos má.Pokusím se změnit poslední x verší do té vodní kulisy.Jinak díky za názor...
Lolo: Pořád čekám, kdy se projevíš jako nenapodobitelný umělec a dáš tu kousek, ze kterého se mi podlomí kolena....něco jsi slíbil...

Beredur 13.Dubna 2006 13:37
To obraz Tvůj se mi vnutil,
jenž bytí mrzké ochutil.
Řekla bych, že tady ti trochu skřípe rytmus.
A tady asi taky:
Koberce květů se linou
stínomilnou kotlinou.

Ze začátku se mi hodně líbila ta "vodní" tématika. Působilo to velice příjemně a nenásilně.
V poslední strofě najednou přecházíš k popisu kotliny. Je to jen můj subjektivní názor, ale trochu mě to tam rušilo. Podle mě by bylo lepší, kdyby i tu poslední sloku věnoval spíš té vodě ...

Quendi 13.Dubna 2006 09:44
Je to docela příjemná záležitost. Nic převratného, ale dobře to plyne.

Je tam pár chyb a nějaký ten překlep.
Škodolibí Ascar - škodolibý
U toho mořského boha ses uklepla ve jméně - Swing x Gwing

Pár drobností tam ještě je, ale pro účely dobrodružství to je postačující a myslím i docela příjemný nadstandard.

Aratan 12.Dubna 2006 17:45
myslela jsem tím jako krásný hlas:))

Legenda o vzniku světa k mému dobrodružství

V zahradě plné vůní a barev se mísí zpěv ptactva s cvrkotem hmyzu. Květiny se hladově natahují pro každý sluneční paprsek. Lehce se kymácejí v letním vánku. Po modré obloze pluje několik bílých oblaků, které jsou kypré jako peřina plná husích brků. Kamenné chodníčky obklopují květiny těch nejrůznějších barev a druhů. Přesto že je každá jiná, dohromady tvoří sladěný celek jako letní duha na obloze po svěžím deští. Už každé poupě je pečlivě střeženo čmelákem či včelou, která čeká na okamžik, kdy se otevře brána ke sladkému nektaru. Květy, které již planou pestrými barvami vždy o něco klesnou, kdy se na její okraj posadí baculatý čmelák. V půdě se sem tam zavlní růžovoučké tělo žížaly, která dodává půdě vzduch. Zahradě poskytuje stín jediný mohutný strom. Vzrostlá jabloň se pod tíhou š»avnatých plodů nahýba na stranu. Přes závoj hustého listí nepronikne jediný paprsek.
Často se u kmene choulí tvor, který se potřebuje skrýt před žárem denního slunce. Dnes tomu není jinak. Leží pod ním mladá dvojce. Oba nazí odpočívají vychutnávaje si chvilku klidu a míru, která celou zahradu zahaluje. Ona mu vylévá své srdce, zatím co on neposlouchá a tiše podřimuje. Dívka si toho brzo všimne a začne jej plísnit. On se jen zvesela zasměje, zvedne se a nechává ji samotnou pod jabloní. Tiše se za ním dívá, až se ji v koutcích očí začnou tvořit slzy. Pomalu se posadí a stále hledí směrem, kterým její milenec zmizel, zda se nevrátí. To už se jí kutálej po tváři slzy velikosti hrachu. Přitáhne si nohy těsně k tělu a dlaněmi si zakryje tvář.
Takhle naříká a štká několik dní. Až k ní přišel jiný muž. Jeho pokožka měla modrý nádech. Mezi prsty měl blány a na krku žábry jako ryby. Místo vlasů mu na ramena spadají mořské chaluhy. Tichým hlasem, který zní jako šumění vln rozbíjejících se o útes dívku osloví. Neplač sestřičko, copak rozesmutnilo tu, která jindy rozveselí celou naši rodinu? Dává svým sestrám děti a udržuje oheň v krbu. Zdá se mi to nebo zase pláčeš, kvůli našemu nejstaršímu bratru. Kolikrát jsme ti říkali, že mu na tobě nezáleží. Nezáleží mu na ničem, jen na něm samém. No tak se na mě Izabelo usměj a nenaříkej pro toho pacholka Avegara. Všude kam přijde učiní jen zmatek. Puká mi srdce, když vidím naši nejmilejší takhle smutnou. Já tě přeci jen rozveselím… A nad dlaně, kde se už nashromáždilo slz až po okraj, přiložil své ruce. Když je odtáhl. Izabela mohla spatřit, že její ruce nejsou nyní plné jen slané vody. Plno tvorů s ocasy a ploutvemi si brázdí nekonečné hlubiny doposud prázdného oceánu. Ryby velké jako nehet samotné bohyně, i tak malinké, že šli sotva postřehnout. Proháněli se po nekonečných dálkách oceánu. Muž s modrou pletí, Gwing, s nadějí pohledl na svou sestru, ale ta plakala dále Tak celý rozesmutnělý vstal a šel pro pomoc k ostatním sourozencům.
Tu k ní přišle statný mladík. Tělo jako hora a samý sval. Přisedne si k Isabele a obejme ji statnou rukou. Copak se děje ty naše krásko? Sedíš tady sama a slz máš už plné dlaně. Ničeho se neboj, však mi tomu našeho nezbedného bratříčka pěkně ztlučem. Teď už se netrap a pojď se mnou domů… Ale ani slova statného Biríta nepomohla a mladičká Isabele se otřásají ramena při každém vzlyknutí. A tak podobně jako bratr Swing, i on překryl oceán svými dlaněmi. Když je spustil uprostřed dlaní se skvělo ten nejkrásnější kámen, jaký kdy Biríta stvořil. Nehybně se vznášel ve slané vodě a tak nechtěně vytvořil rybám překážku na jejich nekonečné pouti. Ale ani tento dar nepomohl a tak obr odchází se svěšenými rameny pro dalšího sourozence.
A tak se u Isabeli vystřídali všichni sourozenci. Po Birítovi přišla Taura, bohyně živých tvorů divočiny a všeho rostlinstva. Ta krásný kámen pokryla rostlinami a květy těch nejroztodivnějších tvarů a barev. Také stvořila tvory, kteří žili na nové pevnině, kde bylo hojnosti všeho. Škodolibí Ascar donutil tvory k prvnímu nešváru a boji. A proto rychle přispěchal Gelion, který jim vnukl moudrost a instinkty, aby pro mě nebyl boj jediné co znají. A naopak se snažili rozrůstat se v blaho svého druhu. Gedevera dala jejich snažení ještě větší smysl, nebo» zavedla řád koloběhu života a smrti. O trápení své dcery se dozvěděl Bel, ten který je otcem všech. I on proto obdaroval mladičkou dívenku. Daroval ji tvory podobné samotným bohům.
Ale žádný z daru Isabelu nerozveselil. Už jen skelným pohledem hleděla na život pod sebou a bez zájmu sledovala koloběh jejich pomíjivých okamžiků, které prožívali. Až nakonec přišle poslední sourozenec. Veselý Laig. A najednou lidé, kteří žili stereotypní životy jako ostatní tvorové, se začali i radovat. Jejich životy se naplnili a získali tak smysl. Jejich smích zněl zemí a vše se smálo s nimi. Dokonce i Isabela se rozesmála. Všichni bohové si oddechli a poplácali Laiga po ramenou, že nato nepřišli sami dříve.

Dawn 11.Dubna 2006 20:50

Heh, tak to je síla... Na to můžu říct pouze jediný - Dawn. :)
Lepšíš se, ale pořád to je takříkajíc nemastný a neslaný... Navíc strohý... :)

Slyšela jsi někdy zvoneček? Pokud ano, je podle tebe možný, abys hlas zněl jako znovek? ;)

Dawn: Já bych ti to moc ráda všehcno okomentovala, ale při tvé rychlosti se mi to až hnusí, promiň.
Snad se ale i s kvantitou zlepšuješ ... doufám.

2/2 Záhadný automobil 2/2

Místnost v níž jsme se ocitli byla vyzdobená. Podlaha na které bylo modré lino se lesklo čistotou.
Prošli jsme místností do další, kde měli děti převlékárnu. „Jak to, že jsi jel semnou, když mě vlastně neznáš?“ Obrátil se na mě Max s otázkou. „Mohl jsem tě vysát, nebo dokonce zabít.“ „A proč jsi to neudělal?“ Max zavrčel, ale šel dál. „Na to nemám čas musíme najít Eriku pojď!“ Šli jsme dál až jsme došli před dveře. S rozpaky jsme vešli dovnitř: Byla to nádherná místnost, i když to byla školka, tak to nevypadalo jako třída, ale jako místnost na zámku. Strop byl čistě bílý. Na stropě u středu byl velký krásný lustr, který byl nablýskaný čistotou. V rohu byly poličky, kde měli děti hračky, v dalším rohu byly kočárky v níž byly panenky… V místnosti se rozléhala krásná hudba. Když v tom si nás všimla. Šla k nám, vypadala jako učesaná barbína, která má nevinný pohled. Její miny sukně mě lákala, ale byl jsem zticha kvůli Maxovi. Její černé vlasy a bílá halenka do pasu ještě více a vůně kterou byla navoněná snad ještě více.
….
„Koho hledáte?“ Optala se nás a já uslyšel poprvé její hlas. Zvonil jako zvoneček z pohádky. Měla krásný hlas. Nedivím se že jí má Max tolika rád. „Moje milovaná Eriko, jak moc jsem se tě nahledal. A teď když už jsem tě našel, tě už nepustím“ „Neřekli jste mi koho hledáte a, co to máte za způsoby pane? Vy mě znáte?“ „Eriko nedělej, že nevíš, kdo jsem, utekla jsi mi, ale to se nedělá.. „Max jí popadl za pas oběma rukama, John jí dal do pusy hadřík který obvázal kolem dokola provazy aby nemohla řvát a nakonec ji přivázal nohy i ruce. Max ji zvedl celou ze země a šel s ní do auta. „Děkuji ti Johne, můžeš jít, zde máš odměnu“ Max vyndal z podkabátové kapsy bavlněný fialový váček v němž byly zla»áky a hodil mu to. John to chytil a poděkoval. „Ale já si to vzít nemohu, pomáhal jsem Vám rád“. Max zabouchl dveře auta, nastartoval a vznesli se nad zem. Max Johnovi neodpověděl, byl rád, že má Eriku. Když letěli nad lesem, Erice se chtělo za záchod. Začala se sebou divně vrtět. Max přistál na silnici, z obou stran byl les. „Odvážu tě, ale slib mi jednu věc Eriko, že mi už neutečeš“. Přikývla. Max šel k ní a rozvázal ji. „Chce se mi na záchod na veřejné toalety“ „pokud neutečeš, můžeš jít“ Vystoupila z auta a šla do lesa. Zašla dál aby jí Max neviděl, vyčůrala se, ale ihned jak dokončila toaletní potřebu, dala se na útěk. Max který čekal už nedočkavě se proměnil do vlka a běžel po jejím pachu. Když už jí skoro doháněl. „Nééé prosím Maxi nech mě být“ Max jako vlk ji dohonil, skočil na ní a tím ji povalil na zem. Strhal z ní svýma drápy oblečení až z jejího oblečení zbyly jen cancoury látek. Ležela na břichu. Max si ji čumákem od boku přetočil na záda, zavrčel, olíznul ji břicho a zavyl. Erika vlka odkopla a utíkala dál, jenomže vlak stále za ní. Svalil jí znovu, zavrčel jí do obličeje,olíznul břicho a chystal se jí líznout to nejlepší místo. „Prosím ne“ Bránila se slovně Erika. A však věděla, že ji to je k ničemu. Když na ni znovu zavrčel aby ztichla. Líznul ji tam a Erika byla v sedmém nebi. Když to skončilo Max se proměnil do člověka, ještě se svléknul sebe a udělal ji to i po lidsku… Když i tohle bylo odbyté tak ji vzal do náruče a donesl do auta. Když tam došli, položil ji na sedačku půjčil ji svůj dlouhý černý kabát, nastartoval auto a vznesli se do vzduchu. Kdo ví kam vůbec letěli. Nevím to ani já sám John když jsem je oba viděl naposledy, byli na sebe oba rozzlobený. Vím jen jedno, že se mi po nich stýská.

Dawn: jen několik věcí... chlapík, který se bál lidí jezdící v černém a tak zvláštním autě, se nelekl, ani nijak nereagoval na zprávu, že po městě pobíhá poloupírka a přímo před ním stojí upír? Přijde mi to trochu nelogické.

Neříká se "obyvatelé auta". Jsou "obyvatelé domu", ale u auta se to opravdu neříká. Spíše "řidiči auta", nebo tak něco.

Používáš zbytečně moc zájmen (zejména "jeho").
Píšeš, že "to nebyl lidský obličej, ale upíří". Chce to ten obličej popsat, ne každý si dokáže představit "upíří obličej" bez jakéhokoli popisu-kromě toho, že má rudé oči.

Dále "rýhy" zbylé po autě (respektive nezbylé). Auto-pneumatiky- nezanechávají rýhy, leda že by to bylo někde na trávě, na hlíně, zkrátka na nějakém měkkém povrchu. Podle toho co píšeš to však chápu tak, že auto stává na silnici před domem. Tam tedy rýhy zanechávat nemůže. Buď to tedy vyškrtni, nebo upřesni, kde přesně auto stojí.
Ale jinak to není zlé ;o)

grácie: Pardon, slečny, že vás takhle nechávám ve štychu, ale mírně nestíhám... teď jsem ještě byla na horách a zítra znovu odjíždím na pár dní pryč od civilizace (čili i internetu), takže ještě to chvíli vydržte... věřím, že vše -s pomocí zdejších ochodných a milých dobrovolníků- s přehledem zvládnete. ;o)

ták oprava, kde auto stojí.

Záhadný automobil“ ½ „New Orleans“
Stál tam každou noc. Byl celý černý. Ještě nikdy jsem ho neviděl. Nijak jsem se nezajímal o cizí auta, ale tenhle automobil byl opravdu zajímavý. Nebyl jako ostatní, ale byl jiný. Ještě nikdy mě nepřitahovalo žádné auto jako tohle. Zajímavé na tom všem bylo to, že tam stál jen v noci. Ráno jako kdyby se po něm slehla zem. Ani rýhy od kol nezanechával. „Ten automobil snad litá vzduchem“ řekl jsem si."Ještě k tomu před mým domem"Dodal.
Když jsem šel k němu blíže, z ničeho nic se okolo něho utvořila hustá mlha, že by se dala krájet.
Jeho světla se rozsvítily, měly rudou barvu a já si začal dělat obrázek, kdo jsou jeho obyvatelé a ,co jsou vlastně zač. Dveře vozu se otevřely a z podkapoty sem uviděl nohy a dlouhý černý pláš». „Bože co jsou zač tihle lidé“ Znova jsem se ptal sám sebe když jsem konečně spatřil celou postavu. Byl to chlap. Vypadal bledě, jako kdyby nikdy před tím nevyšel na slunce. Měl na sobě černé oblečení a měl černý dlouhý pláš». Nevěděl jsem, co na to mám říct když v tom na mě záhadný řidič promluvil. „Zdravím příteli, omlouvám se za to, že tu jsem každou noc, ale hledám zde jednu dívku, která mi utekla právě sem“ To bylo příliš. Jeho hlas zněl jako hlas meluzíny, co hledá pár stromů aby je mohla učesat. „A tady?“ Optal jsem se na nic jiného jsem se nezmohl. „Ano tady“ Je to poloupírka, i když to o sobě zatím neví. Musím jí proměnit do zítřejší noci. Je to pro záchranu mého druhu“ „A jak ji chceš najít? Protože tady je spoustu ženskejch a ty hledáš jen jednu?“ Tohle sem neměl říkat. Chytnul mě za krk jeho rukou a já cítil, jak mě jeho prsty sevřely ohryzek. „Budeš můj sluha do té doby, budu potřebovat tvé služby večer a tvé oči ve dne. Přijímáš?“ Zvednul mě pár metrů nad zem, bylo kruté si to představit, že jsem se stal obětí upíra. Poté mě pustil a já spadnul na zem. „A, co chceš dělat“? „Co? Najít ji ještě dnes“. Byl jsem na zemi když jsem se podíval z ní na jeho obličej, nebyl lidský, ale upíří. Jeho oči byli rudé jako drahokam. Vstal se ze mě, oprášil ze sebe špínu… „Ano přijímám“
„Nastup do auta! „Pověděl mi najednou z ničeho nic. „Do-do-do auta?“ vykoktal jsem ze sebe.
„Ano tam, nebo to chceš vysvětlit jinak?“ Nastoupil jsem do auta, byla v něm zima jako v hrobě. Jeho sedačky byly rovněž černé jako celé auto. Na chvíli jsem pocítil mrazení v zádech když v tom mi podával její fotku. „Jak ti říkají? Smím-li to vědět?“ „Jsem Max“ Odpověděl mi. „Já jsem John“ A,jak se jmenuje ta, co jí hledáme?“ „Erika, dělá učitelku v jedné školce, utekla mi sem do města předemnou.“ „ A proč ji hledáš když tě nechce?“ Zavrčel a nastartoval auto. Jeli jsme pořád pryč. Nevěděl jsem, kde to jsme, ani jsem necítil, že jedeme po silnici. „Toho se nelekej tohle auto je jiné“ Prozradil mi. A přesně jak jsem předpokládal, že auto lítá.

Když jsme přistáli, byl jsem rád, že jsem konečně stál na zemi i když ne ještě nohama. Zastavili
Před tou školkou.
První vystoupil Max.
Vypadalo to, že tam byla velká oslava. „Já ji naučím opouštět mě“ Konečně jsem vystoupil i já. „Ty tam chceš jít? Zrovna teď ?“ Znovu mě chytil za krk, nadzvednul a zavrčel mi skoro do obličeje když si mě dal do jeho velikosti k sobě. „
Pak mě pustil na zem:
Jdeme“!
Zavelel mi. Šli jsme do školky, otevřeli dveře a vešli dovnitř…

SASAN_KING 11.Dubna 2006 15:29
jo s tou mlhou když to vezmeš dof ilmové podoby, kde je upír je i zadýmování..Alepon já jsem zatím viděla filmy, kde to bylo: třeba "Upír v Brooklinu, Dracula s Vladem a jeho bratrem Tomem, pak(filmy z půjčovny..)

SASAN_KING 11.Dubna 2006 15:29
ahe ale hjak tam bude přes den když je to upír mno víš tohle auto nikdy nejezdilo na silnici at je kde, koliv, proto ani rýhy nemohlo zanechat, protože létá. No je to pohřebák.
SASAN_KING 11.Dubna 2006 15:32
no nevím už o jakém hradě, ale dík za pochvalu:)

Dawn 11.Dubna 2006 15:25
Rozhodně musím uznat, že se alespoň snažíš a už se nejedná o Buffy a spol.(Tedy doufám, druhý díl jsem samozřejmě ještě neviděl .)

Líbila se mi od tebe ta básnička o tom hradě, tedy to že tam nebyl ani jeden upír (myslím .)

Dawn 11.Dubna 2006 15:01
Jen v rychlosti ti napíšu pár věcí, které bys měla opravit:

Rýhy od kol - nepíšeš sice, kde auto stojí, ale pokud je na asfaltu, nebo normální pevné zemi, určitě nezanechá rýhy, tedy pokud samozřejmě není někde na rozmoklém trávníku, poli, nebo tak podobně .)

To že auto stojí na nějakém místě jen přes noc taky není nijak neobvyklé, přes den se většinou jezdí do práce .)

Pominu-li mlhu, která by se dala krájet ( zadýmování je standartní součást bojových vozidel .), tak se divím tomu, že když se otevřou dveře od auta, tak se objeví pod kapotou něčí nohy a pláš».

Taky formulace "kdo jsou obyvatelé auta" se mi zdá nějaké podivná, tedy pokud ono auto není obytný karavan, autocar, nebo tak něco, i když co já vím, v jakém autě si upíři vozí svojí rakev, že ? Napadlo mně že možná v pohřebním voze, což by vysvětlovalo, ten enormní zájem onoho mladíka o auto, černou barvu a mnoho dalších věcí... .)

Následující rozhovor rozrbírat nebudu, to nechám na větších odpornících, než jsem já .) (Hlavně mi ale za chvilku jede vlak a musím ho stihnout .)

MALÁ OPRAVA UKONCE:)

Záhadný automobil“ ½ „New Orleans“
Stál tam každou noc. Byl celý černý. Ještě nikdy jsem ho neviděl. Nijak jsem se nezajímal o cizí auta, ale tenhle automobil byl opravdu zajímavý. Nebyl jako ostatní, ale byl jiný. Ještě nikdy mě nepřitahovalo žádné auto jako tohle. Zajímavé na tom všem bylo to, že tam stál jen v noci. Ráno jako kdyby se po něm slehla zem. Ani rýhy od kol nezanechával. „Ten automobil snad litá vzduchem“ řekl jsem si.
Když jsem šel k němu blíže, z ničeho nic se okolo něho utvořila hustá mlha, že by se dala krájet.
Jeho světla se rozsvítily, měly rudou barvu a já si začal dělat obrázek, kdo jsou jeho obyvatelé a ,co jsou vlastně zač. Dveře vozu se otevřely a z podkapoty sem uviděl nohy a dlouhý černý pláš». „Bože co jsou zač tihle lidé“ Znova jsem se ptal sám sebe když jsem konečně spatřil celou postavu. Byl to chlap. Vypadal bledě, jako kdyby nikdy před tím nevyšel na slunce. Měl na sobě černé oblečení a měl černý dlouhý pláš». Nevěděl jsem, co na to mám říct když v tom na mě záhadný řidič promluvil. „Zdravím příteli, omlouvám se za to, že tu jsem každou noc, ale hledám zde jednu dívku, která mi utekla právě sem“ To bylo příliš. Jeho hlas zněl jako hlas meluzíny, co hledá pár stromů aby je mohla učesat. „A tady?“ Optal jsem se na nic jiného jsem se nezmohl. „Ano tady“ Je to poloupírka, i když to o sobě zatím neví. Musím jí proměnit do zítřejší noci. Je to pro záchranu mého druhu“ „A jak ji chceš najít? Protože tady je spoustu ženskejch a ty hledáš jen jednu?“ Tohle sem neměl říkat. Chytnul mě za krk jeho rukou a já cítil, jak mě jeho prsty sevřely ohryzek. „Budeš můj sluha do té doby, budu potřebovat tvé služby večer a tvé oči ve dne. Přijímáš?“ Zvednul mě pár metrů nad zem, bylo kruté si to představit, že jsem se stal obětí upíra. Poté mě pustil a já spadnul na zem. „A, co chceš dělat“? „Co? Najít ji ještě dnes“. Byl jsem na zemi když jsem se podíval z ní na jeho obličej, nebyl lidský, ale upíří. Jeho oči byli rudé jako drahokam. Vstal se ze mě, oprášil ze sebe špínu… „Ano přijímám“
„Nastup do auta! „Pověděl mi najednou z ničeho nic. „Do-do-do auta?“ vykoktal jsem ze sebe.
„Ano tam, nebo to chceš vysvětlit jinak?“ Nastoupil jsem do auta, byla v něm zima jako v hrobě. Jeho sedačky byly rovněž černé jako celé auto. Na chvíli jsem pocítil mrazení v zádech když v tom mi podával její fotku. „Jak ti říkají? Smím-li to vědět?“ „Jsem Max“ Odpověděl mi. „Já jsem John“ A,jak se jmenuje ta, co jí hledáme?“ „Erika, dělá učitelku v jedné školce, utekla mi sem do města předemnou.“ „ A proč ji hledáš když tě nechce?“ Zavrčel a nastartoval auto. Jeli jsme pořád pryč. Nevěděl jsem, kde to jsme, ani jsem necítil, že jedeme po silnici. „Toho se nelekej tohle auto je jiné“ Prozradil mi. A přesně jak jsem předpokládal, že auto lítá.

Když jsme přistáli, byl jsem rád, že jsem konečně stál na zemi i když ne ještě nohama. Zastavili
Před tou školkou.
První vystoupil Max.
Vypadalo to, že tam byla velká oslava. „Já ji naučím opouštět mě“ Konečně jsem vystoupil i já. „Ty tam chceš jít? Zrovna teď ?“ Znovu mě chytil za krk, nadzvednul a zavrčel mi skoro do obličeje když si mě dal do jeho velikosti k sobě. „
Pak mě pustil na zem:
Jdeme“!
Zavelel mi. Šli jsme do školky, otevřeli dveře a vešli dovnitř…