Andor.cz - Dračí doupě online

Já být admin...!

Skákalo kotě,
Skákalo v botě,
Skočilo do bláta,
Zničilo si kaťata!

Ocividne funkcni, vyzkousena metoda jak primet gracie k cinosti.. ;-)

Srry 4 OT:-)

Mam tady jednu věc, ale není moje, přesto bych prosil o komentáře, jak se Vám to líbí:

,,porod je hod,
nový života závod.
až staneš u cíle,
vyčerpán z běhu na míle,
přijde ta chvíle.
A teď je ten čas,
jsi uvadlý klas,
němý hlas"

...dal jsem to i do katovny, jelikož nevím, jestli je někdo přes prázdniny na Andoru aktivní...

Tak moja poviedka .Kedže mi ju v článkoch nikto nehodnotil dávam ju sem.

BEzvládny boj.

Bola tichá, sychravá aprílová noc. V údolí ležala nepriehľadná tma. Spala nehybne ako v voda v mútnom rybníku. Cez ňu si kliesnil cestu veľký los. Veľká biela masa sa pred ním rozostupovala na všetky strany. Púšťala ho bližšie do svojho jadra.
Zviera bolo zúfalé. Rýchlo bežalo, pokyvkávajúc hlavou hore, dole. Už tu blúdilo hodnú chvíľu. Na krásnom jasnom hrebeni stratilo orientáciu a tak zišlo dolu do údolíčka, kde sa náhle zatiahla záclona a on sa v nej sám uväznil. Prudko zastal, keď sa mu kopyto obtrelo o veľký ploský kameň. Sklonil krk a zahľadel sa tam, no nevidel viac ako predtým. Trochu zatriasol hrivou od pobúrenia a zahnal sa parožím na zem. Keď dopadlo ozval sa tupý náraz. Los sa náhodou obtrel raz parožím o skalu. Od nej odskočila červená včielka. Dopadla na suchú trávu a vtedy sa všade naokolo rozrástol červeno-žltý kvet. Musel utiecť, no teraz to bolo pre jeho myslenie jediné východisko z tejto situácie, už nechcel byť bezmocný, stále blúdiť po krajine tam a späť.
Znovu sa zahnal a prudko mykol hlavou. Spravil to trikrát, kým sa mu to podarilo. Malá muška odletela od jeho parožia a pristála na starom raždí. Všade naokolo sa rozrástla červená popínavá rastlina. Los pocítil horúčavu, páľavu. Rozbehol sa opačným smerom s hlasným rykom.
Naraz všetko videl. Obrysy stromov, kríky a kopy opadaného lístia. Všetko zažiarilo v jedinom momente. Kopytá prudko zarazil do zeme. Pred ním stáli traja vlci. Huňaté kožuchy boli ničím oproti ich hrozivo vyzerajúcim vycereným tesákom a očiam, ktorý prahli po krvi a smrti. Akoby sa nevedeli dočkať, tešili sa, kedy budú môcť chytiť svoju ďalšiu obeť. Ticho vrčali.
Los otočil hlavu doprava a doľava. Vpravo na malej bačorine ležalo lano. Staré, skazené a ohnité časom a hlodavcami. Nepozdávalo sa mu to a i keď pochybovanie bolo matkou pokroku, čo mu navrávalo, že sa má obrátiť a bežať k červenému kvetu, rozhodol sa inak. Zvrtol sa doľava a svižným skokom preskočil lano. Do nohy sa mu v mihu zakusli zuby jedného z lovcov. Pocítil prudkú bodavú bolesť. A v tom sa stalo ešte niečo horšie. Pod nohami sa mu stratila pevná zem. Zrazu tam nebola. Zľakol sa a výhražne zaryčal. Varoval zem, že ak sa nenavráti, rozpára ju na franforce všade, kde sa len bude dať.
Nevedel však, čo sa dialo, no cítili, ako jeho telo padá vpred do jamy na koly zahrabané v zemi. Bol to jeho koniec, avšak možno si uvedomil, že svojim konaním a chybnom úsudku padol do vlastnej pasce, ktorú mu nastražil život.

Tak jsem si dovolil vám prinest zakusek po plnohodnotnem jidle.. smlsnete si..
btw. nechce to byt povidkou ani jinym zprofanovanym utvarem, spis jen .. no vzdyt umite cist



Procházka
To je ale pěkně hnusný počasí, pomyslel jsem si, zatímco mi k uším doléhalo kňučení psa. Chtělo se mu ven, psovi. Asi mu nedocházelo, že já nemám kožich. I když jak ho znám byl to asi ten jeho zákeřný smysl pro humor. S kletbami jsem se navlékl do nejteplejší bundy, co jsem našel a vyrazil s ním do toho nečasu. Ani mu moc nevadilo to počasí pod psa. Sotva jsem ho pustil, začal se zběsile očuchávat všechno co jsme potkali. Za chvíli se mi ztratil ve tmě. Rozhodl jsem se, že to vezmu přes les a vylezu na největší kopeček v okolí. Vstoupil jsem do lesa a ten se za mnou zavřel.
Tma jako v pytli. Neviděl jsem skoro na krok a každou chvíli jsem zakopl o nějaký kořen. Ještě štěstí, že jsem to tu znal. Co jsem se tady jako kluk naběhal? Jenže i přes veškerou mou snahu jsem se čas od času málem neudržel na nohou. Kořeny jako by mi samy lezly do cesty. Jak se postupně z hradby stromů stávala neprostupná zeď, tak ubývalo i to málo světla co ještě bylo. Poslední část cesty byla zahalena v téměř dokonalé tmě. Najednou jsem si uvědomil, že se bojím. Tak nějak podvědomě bojím. A co bylo ještě divnější, zjistil jsem, že se mi to líbí, že ten strach mám rád. Miloval jsem ten pocit čistého vzrušení. Adrenalin mi proudil v žilách a srdce div neprasklo. Každý výdech se zdál jako dunění vichru a každé došlápnutí znělo jako výstřel. A pak tu byla ještě jedna věc, kterou jsem na tom strachu miloval. Věděl jsem, že ho přemůžu, že nakonec dosáhnu správného cíle. Jako odpověď mé oči uviděly slabou záři pouličních lamp. No ano tu cestu znám. Jsem tady správně. A v tom okamžiku strach pominul a vzal s sebou i opojení.
Za kopcem se objevily světla auta a já se musel postarat o psa. Zavolal jsem na něj a promluvil jsem poprvé co jsem odešel. Ani nevím odkud přiběhl, ale přiběhl a to bylo hlavní. Pokračoval jsem směrem ke zdejšímu nejvyššímu vrcholu a z úzké asfaltky jsem opět zamířil do luk. V dálce přede mnou se tiskly k zemi černé obrys nicotných stromů pod šedým nebem. Jak se vítr opíral do holých větví doléhalo ke mně jemné skřípání. Netušil jsem, že krajina může vypadat tak krásně i v odstínech černé. Louka po které jsem šel byla nejsvětlejší, ale ve vší té monotónnosti měl každý drn a každé stéblo trochu jinou barvu. To vše bylo rozbrázděno tmavšími místy. Tam rostly keře a vysoká tráva a závany větru jim vdechovaly život. Vlnily se a kývaly jako by tančily nějaký tanec. Nic krásnějšího jsem už dlouho neviděl. A nebo jsem se spíš nedíval.
Když jsem dorazil až nahoru, našel jsem tam „svojí“ lavičku prázdnou. Jako by na mě už čekala. To jsem měl rád. Bylo to moje místo, já si ho našel a já ho měl rád. Dřevěná náruč mě přijala a měkce usadila. Zapálil jsem si a na okamžik všechno ozářilo světlo rozžehnuté sirky, pak zas zhaslo stejně rychle a ostře jak vzplálo a zůstal jenom červený nádech od cigarety. Jako ten největší labužník jsem si potáhl a užíval si výhled na rozsvícené město. Přišlo mi jako by každé z těch tisíců světýlek patřilo k jednomu pokojíčku. Seděl jsem v posvátném tichu, i vítr se na chvíli ztišil, jen dým z cigarety stoupal rovným proužkem vzhůru. Najednou se něco stalo. Uběhlo sotva pár pozemských sekund, ale já jako bych obletěl všechny ty světýlka. A jen tak nakoukl přes zamlžené sklo do každého pokoje. Viděl jsem lidi. Žili svůj život. Měli své problémy. Jiné než mám já a jiné než kdokoli další, ale něco nás spojovalo. Cítil jsem to. Nebylo to nic víc, než pár sekund, ale já jsem v nich poznal něco co mi do té doby unikalo. V těch několika okamžicích jsem věděl kam chci v životě jít.
Stoupl jsem si trochu protřepal ruce i nohy ztuhlé chladem a zavolal podruhé. Chvíli mu trvalo než se ukázal. Pomalu jsem se otočil k odchodu a podíval se ještě jednou na tu spoustu světýlek. Nakonec jsem byl docela rád, že má ten pes můj smysl pro humor.

Zdar, mám tu jednu svojí věc a zajímá mě názor . Tak dík a tu je :

Kroužím nad městy zářícími bezpočtem malých světýlek, plamínkům svic podobných,

plachtím nad zemí halící se do temného hávu noci, temnější než nejtmavší čern vesmírného nekonečna,

padám do hloubek hlubších nez bezedná prázdnota nicoty,

potápím se do vod chladných, studenějších než-li dechu severských bohů,

nechávám se unášet na silných křídlech větrů, mocnějších snad jen síla stvořitelů jest,

naslouchám bezpočtů hlasů , tak hlasitých že boří samotnou realitu,

prsty mi protékají životy podobny pískům časů a padají z dlaní mých do dálek dalekých,

otáčím hlavou, otáčím světem, otáčím vesmírem na jehož vrcholu stojím,

ležím na svazích zemí bez horizontu, na bezbřehých plážích sklonku dnů, na pokraji nebytí,

tápu na počátku věků v tmách v níž se rodí život a poslouchám,

tvořím, skládám a zpívám písně andělů, utápím se v můkách a drápech démonů, pojídám pokrmy bohů,

soudím duší zástupy, rozděluji a utvářím zákony, jsem souzen nejvyššími,

počítám tisíciletí od prvopočátku, odpočítávám vteřin do konce a skrápím slzami světy jež zanikají,

hraji hru s osudem, smrt jest sudí a bozi diváky, blafuji a rukávy mám prázdné,

utíkám, tak rychle a stále se nemohu hnout z místa,

pluji řekou na černé lodi, dívám se na svého společníka a nemám minci na cestu zpět,

dívám se na svou, útrapami zničenou,
schránku a nic mě k ní už nepoutá

bojuji, ale nemohu vyhrát, prohrávám ale nemohu zemřít,

křičím ale neslyším nic než jen pouhé dopadání kapek deště na dláždění mostu pod nímž ležím,

pláču a oči mám vyschlé jako dvě pouštní studny, a všude kolem je jen písek,

odcházím a jsem jediný kdo se ohlédne zpět,
kráčím pryč od všeho a nechci slyšet jak umírá svět,

kolem mne se vše bortí, padá a hroutí, lidé se svíjejí, ječí a kroutí,

sedím na kopci pod stromem života, hraji na píšťalu a svět kolem klokotá...rodím se, zanikám, žíji, umírám, hlasy ve své hlavě nevnímám...

...probouzím se a stále usínám.

Mě taky ne:-(:-(