Andor.cz - Dračí doupě online

Hostinec? 

Dílna "U Tří grácií"


Naše Dílna slouží k napomáhání autorům s jejich prozaickými díly, ke kritice, radám a odpovědím.
Takže...
...přejeme lehké pero a hlavu plnou nápadů ;o)

s poezií Vám rádi poradí v Katovně: odkaz

Z časových důvodů není možné ihned reagovat na příspěvky delší než 2000 slov. Budete-li si tedy žádat o komentář k delšímu dílku, připravte se na to, že to nějakou dobu potrvá. Omlouváme se, ale ani my nejsme všemocné (jen tak tak ;o))

PS: Tento stůl není určen ke zveřejňování jakýchkoli článků nebo jiných textů přepsaných z knih, internetových stránek, filmů, hudebních CD nebo jakýchkoli jiných zdrojů mluveného, či psaného slova. Přispívejte sem tedy jen ukázkami VLASTNÍ tvorby, články, básněmi, nebo jinými texty napsanými vámi, či lidmi, kteří vám k tomu dali své svolení (tím mám na mysli přátele, rodinné příslušníky, osoby z vašeho blízkého okolí,...ne autory, jejichž svolení budete dlouhé dny získávat otravnými e-maily a podobně). V tomto případě však k textu udávejte alespoň jméno skutečného autora.

Děkujeme.

Správci stolu

evve, Eithné, pelleron

zde nemáte právo psát

Gabriel - 27. března 2006 15:18
singol6666.jpg
Prosím o konstruktivní kritiku
jedná se o povídkový krátký životopis jedné z mých postav...

Další noc na cestě, další noc bez střechy nad hlavou, a bez dotyku teplého ženského těla. Další noc o samotě, o samotě jen se svýma myšlenkama. Přitáhnu si deku blíž k tělu, ačkoliv mám zapálený oheň, přesto ucítím chlad, v dálce se ozve zavytí vlků "Snad je oheň odradí." pomyslím si. Pomalu mne začíná zmáhat únava z dlouhé celodenní cesty. "Zase přijdou ty sny." uvědomím si, a strašně se bojím usnout, ale nakonec přece jenom usnu.
Z temnoty spánku se začínají vynořovat obrysy lidí a událostí, které mne potkaly a které jsem zažil.
Sen první- Dětství

Každé normální dítě, by bylo rádo, kdyby vyrůstalo ve stejných podmínkách jako já, Já bych si to však rád rozmyslel, nevím, jestli je to rozmazlenost, nebo ne, ale já nikdy spokojený nebyl. Ano, rodiče byli bohatí měš»ané, a však já jsem nebyl jejich prvorozený, tudíž ani dědic, či rozmazlované zlatíčko, od toho všeho mne dělilo jen pět minut, pět blbech minut mi chybělo, a já bych byl spokojenec. Ale ne, o těch pět minut dřív se narodil můj bratr, říkali, že je to záhadné, ale my jsme byli úplně stejní. ·úplně stejní, Hlas, obličej, i mateřské znaménko na pravé lopatce, ale já byl mladší , sice jen o pět minut, ale přes to mladší. Jeho rozmazlovali, a mnou opovrhovali, on dostával nové hračky, a já ty odřené a umolousané po něm. Toto příkoří jsem snášel deset let, deset dlouhých let jsem trpěl nedostatkem lásky, ale poté pohár mé trpělivosti přetekl, a já udělal něco, čeho jsem později nikdy nelitoval.
V předvečer našich desátých narozenin jsme si hráli s bratrem, to byly jediné chvíle, kdy jsem si nepřipadal tak odstrčený, na malém balkónu v prvním pate naší vilky. Bratrovi z něj upadla hračka, parchant jeden rozmazlenej, nahnul se přes zábradlí , chtěl se asi podívat, kde je. A v tu chvíli mne to napadlo, úplně mne to ovládlo, a já nemohl proti tomu dělat vůbec nic, ale .. já ani nic proti tomu dělat nechtěl. Jak tam tak stál připadal mi bezbranný, stačil jen jediný krok, jen jediný pohyb, a byl konec mému příkoří.Bratr byl od té "nehody" ochrnutý na celé tělo, a já? Kdo by podezříval desetiletého andílka, kterým jsem opravdu v té době byl. Stalo se to, v co jsem doufal, otec, který si uvědomil, že nemůže svěřit celé své značné jmění mrzákovi, ustanovil mne zákonným dědicem, a najednou jsem byl jeho milovaný syn. Dostalo se mi toho, po čem jsem bezmála deset let toužil.


Blízko zavyli vlci, prudce jsem se posadil, deka spadla z mého hrudníku. Bože , nikdy jsem v tebe nevěřil, ale nenechme umřít, pomyslím si, a opět usnu neklidným spánkem, a s třpytícím se potem na čele


Sen druhý- Učedník

Netrvalo to dlouho, co jsem si mohl užívat tak jednoduše nabytého postavení, můj otec rozhodl,v mých třinácti, že není záhodno být bez vyučení , dal mně na výběr z několika možností, a já se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl, a za měsíc jsem už putoval za svým "novým" Mistrem do velice vzdáleného města. Otec s matkou se semnou rozloučili již u naší vily, a tak uběhla cesta poměrně v pořádku, náš vozka s kočárem se mi brzy ztratil z dohledu, a já se otočil zády k domovu a k cestě, odkud jsem právě přijel. Přede mnou stála má nová budoucnost. Zabušil jsem na veliké dveře, chvíli se nic nedělo, a poté se ozvaly spěšné kroky. Dveře otevřel starý muž, odhadoval bych ho asi tak na padesát, či šedesát let,a ihned mne vpustil dovnitř. Prý že mám spoždění, a kdo ví co mi ještě říkal. Doufal jsem, že má jen špatnou náladu. Neměl, později jsem sem dozvěděl, že toto byl jeden z jeho mála radostnějších dnů. Bylo to peklo, mnohokrát jsem pomýšlel na to uprchnout, ale nikdy jsem se toho neodvážil. Můj mistr byl tyran v pravém slova smyslu, nemilosrdně mne nutil do prací, do kterých by se nepustili ani "mí" bývalí sluhové, natož já. A pokud jsem nesplnil, nebo dokonce odmítl splnit úkol byl jsem zakrátko velice tvrdě potrestán.Tak uplynulo pět let. Pět bezútěšných let plných bolesti, utlačování a nenávisti ze strany svého mistra. Učení řemeslu mému bylo jedinou mou zálibou, a já si tehdy vlastně poprvé uvědomil, že to co jsem si vybral bude mne provázet po celý život. Jednoho dne , to mně bylo asi osmnáct, jsem se probudil ve svém kamrlíku, u nohou postele jsem měl malý váček s penězi, a doporučující dopis, pro mé další případné studium, nějaké to oblečení, a trochu jídla. Konec uvědomil jsem si . Můžu domů, a ujmout se svého majetku.

Jsou blíž, už slyším jejich vrčení, na okraji záře plamenů vidím jejich svítící oči, cítím jejich smrdutý pach, mám ještě dost dřeva ..doufám
Sen třetí -Pomsta


Konečně jsem mohl domů, bylo mně sice podivné, že pro mne nepřijel kočár, ale co, pomyslel jsem si, rodiče zřejmě ani nevědí, že jsem vyučen. A s lehkým pohvízdnutím jsem se vydal k domovu.
Do města jsem dorazil po třech dnech pěší chůze, byl jsem značně unavený, a tak jsem se pustil rovnou domů. po cestě jsem potkával staré známé tváře, já však vyrostl z malého třináctiletého klučiny v silného osmnáctiletého mladíka, a tak není divu, že mne nikdo z nich nepoznal, a já se o to ani nesnažil. všichni se na mne dívali, jak to tak bývá, jako na cizince, a potenciálního potížistu, na mne na člena tak důležité rodiny..Dům byl takový, jaký jsem ho pamatoval, jen přední dveře měly trochu jinou barvu, přistoupil jsem k nim, a zabušil na dveře klepadlem ve tvaru dračí hlavy...na to klepadlo si nepamatuji... pomyslel jsem si .Dveře se přede mnou otevřely, a já stál před sluhou ..potřebuji mluvit s otcem... sluhovi zasvítilo v očích. Pane, - zavřel za sebou dveře - stala se strašná věc- a vypověděl mi , že můj otec poté, co jsem odešel investoval obrovské částky do pochybných obchodů, a prohrál, , asi dva měsíce poté, co musel prodat obchod zemřel prý můj bratr, který se začal, poté co jsem odešel ,jakoby zázrakem uzdravovat. A v den kdy umřel, prý otci řekl něco, po čem otec odešel do své pracovny, a už nikdy nevyšel živý. Napustil si umyvadlo teplé vody, a podřezal si žíly...Matka se z toho nervově zhroutila, a spáchala také sebevraždu, a poté začal boj o dům, Můj otec prý nikomu neřekl, kam jsem odešel, ke komu do učení, a tak si dům přivlastnil jeden z jeho obchodních partnerů, a on podnikl veškerá možná opatření, aby mne prý zlikvidoval. Ten sluha byl však pořád věrný otcově památce, tak neváhal, a pomohl mně sehnat ubytování. Založil jsem malý obchod, který s pomocí dávného přítele mého otce , začal rychle vzkvétat, stal jsem se poměrně zámožným, a to i díky tomu, že mí nepřátelé,mizeli. Kdykoliv se objevil problém vyřešil jsem ho sám, lichváře, kteří otci dřív půjčili, šli na řadu jako první, poté jeho špatní obchodní partneři, a nakonec i onen muž, který se nacpal do mého domu, zlikvidoval jsem i lidi, se kterými tehdy udělal můj otec ten nevýhodný obchod, ale jak jsem s těmi všemi naložil.... Všichni do jednoho skončili strašlivou smrtí, všichni byli mou osobně naraženi na ostrý osikový kůl. Zanedlouho byl vršek za městem pokryt ve větru se třepotajícími nabodnutými mrtvolami. Začal teror, všem jsem vracel to, co se mně samotnému dělo, ovšem na lidi, kteří mi pomohli jsem nikdy nezapomněl... Každý z nich postoupil víš, stali se z nich boháči. Teror pokračoval, zakrátko mi má obliba v napichování lidí na kůl vynesla docela hezkou přezdívku Tepeš, kterou jsem později vyměnil za své vlastní jméno.Z dříve živého města se stalo město skoro mrtvé, a však nikdo nemohl odejít, mí pochopové každého takovéhoto odpadlíka chytili, a použili ho pro můj oblíbený trest.


bože jsem sice vyvrhel, ale nenech mě umřít, a vyžeň rychle ty sny... prosím prosím.. oheň dohasíná posledních pár polínek, a ráno je ještě tak daleko .....
Sen čtvrtý- Vyhnání


Takto jsem si spokojeně vládl několik let, čas jakoby pro mne přestal platit, občas se vyskytli malé problémy, ale nic, co by mé kůly nevyřešili, úspěšný jsem byl, také co se týče uprchlíků, sice se občas někomu povedlo utéct, ale ostatní stihl krutý trest, a to odradilo ostatní obyvatele před úprkem. Ale pak jsem se jednoho dne probudil, a před městem byla armáda, brzo zaútočili. Do města vtrhla armáda, a povraždila všechny mé sluhy, vojáky i přátele. Musel jsem prchnout. Pronásledovali mně, a vypsali na mou hlavu obrovskou odměnu. Nikdy mne však nechytili, díky mým schopnostem jsem se vždy dokázal včas skrýt. Naposledy mně objevili na konci zimy v malé vesničce Dordensvil, a já musel jako už tolikrát narychlo utéct.... chci žít.

zima...zima, oheň už skoro vyhasl, vlci se přiblížili, už zase vidím jejich po krvi žhnoucí oči, poslední polínko, poslední polínko, mě dělí od smrti.Hodím ho do ohně, ten se náhle vzpamatuje, a opět jasně zasvítí. Vlci se s temným zavrčením stáhnou, a já si povšimnu cedule, které jsem si před tím nevšiml. Dordensvil 5mil - Terpen 2míle. Už nemám sílu,je mi strašná zima. A oheň dohasíná......
 
Dawn - 27. března 2006 13:43
ollvdddzia5945.jpg
Krtkeus 27.Března 2006 01:40
WOPS JI NEBYLI tam upíři...:)

Mno co k těm ílám dodat jsou to noční pohádkové víly nebo li sudičky,ale to by byly sloky zbytečné ještě delší...
No a sebe sami..mno byla to brána do jiného světa a měla zrcadlo....
a oni tam viděli sami sebe.... ale to yb zase bylo o mnohem delší:)

Budu vyprávět pohádku,
po předu i po zpátku.
Temný hrad na kopci stál,
měsíc na něj svítíval.

Jeden hrad to mohl býti,
komu se, kdy zdál,
mohlo v něm i zastrašiti,
pak už byl jen bál.

Cesta tam vedla příkrá,
všude byl jen les,
pověra o hradu se říká,
tam nejlepší je mez.

Na mýtině při měsíčku, noční víly tančejí,
neslyšně se do pohádek o úplnku vracejí.

Náhle hodiny, co u hradu byly,
právě vteřiny zadobu bili,
hradní bráná otvírá se,
víli k ní jdou blíž a blíž.

(jij patří to k tomu kříži)

Přišli k bráně, co tam vidí?
Sebe sami sebe, i velký kříž.
Je to brána času,
nejde jíti dál, všude kolem,
od ní jasu na ní měsíc svítíval.


Hrad za bránou věčně stojí,
brány se hned všichni bojí,
je to brána času,
do jiného světa.
osvícená plná jasu,
kdo tam vejde už je v hradu."

Vyprávěla jsem pohádku,
po předu i po zpátku.
Temný hrad na kopci stál,
jasný měsíc na něj svítíval.
 
Krtkeus - 27. března 2006 01:40
krtek92165385.jpg
Dawn 25.Března 2006 15:40
Kritik nejsem (no a Krytik už vůbec ne:)), ale něco napíši.

Jeden den to mohl býti,
komu se, kdy zdál,
mohlo v něm i zastrašiti,
pak už byl jen bál.

Toto je celkem povedené, ale ten třetí verš: Tady to vyzní, jako by mělo zastrašiti v tom dni a to asi nebylo úmyslem. Nejspíš mělo zastrašit v tom hradu, ale o něm nepadlo ani slovo (krom názvu - a to nestačí) A jinak mi nedává moc smyslu ten čtvrtý verš. Proč se tam najednou objevuje bál - působí to na mě dojmem, že tě nenapadl vhodný rým, tak bum bác šoupnem tam bál. Dále myslím, že čárka mezi "se" a "kdy" tam nepatří (ale mohu se mýlit)

Budu vyprávět pohádku,
po předu i po zpátku.
Temný hrad na kopci stál,
jasný měsíc na něj svítíval.

Tuto sloku bych dal, jako první. Myslím, že se vyloženě hodí na začátek i vzhledem k výše napsanému. Možná bych kvůli rytmu vyhodil to "jasný" přijde mi to tam trošku zbytečné. A pak rým: stál-svítíval se mi nelíbí.

Cesta tam vedla příkrá,
všude byl právě les,
pověra o hradu se říká,
tam nejlepší je mez.

Rým příkrá-říká, ale budiž to se dá přežít. Ale to slovíčko "právě" mi tam působí jak pěst na oko a navíc to ani významově nedává moc smysl. A proč je nejlepší mez? Tady nechápu tu pohnutku, která tě vedla k té mezi.

Na mítině při měsíčku,
noční víly tančejí,
neslyšně se do pohádek
o úplnku vracejí.

Za prvé mýtina. No a dále se ti to nerýmuje. Takže bych to neodděloval a ponechal to takto:
"Na mýtině při měsíčku, noční víly tančejí,
neslyšně se do pohádek o úplnku vracejí."
Takto by to mohlo být takové kra»oučke intermezzo. Jinak výraz "tančejí," no zní divně, ale budiž. A proč se noční víy vracejí už o půlnoci, to by měl být ten správný rej ne?:))

Náhle hodiny, co u hradu byly,
právě vteřiny zadobu bili,
hradní bráná otvírá se,
víli k ní jdou blíž a blíž.

Druhý veršík nechňápu, co má být to "zadobu". I když to rozdělím: za dobu, tak to stejně nedává smysl ani za mák. A duhé dvojverší s nerýmuje, jestli má být rýmová návaznost na slovíčko kříž (které je použito později), tak to musí být trochu jinak rozděleno.

Přišli k bráně, co tam vidí?
Sebe sami i tam velký kříž.
Je to brána jenom času,
nejde jíti dál, všude kolem,
od ní jasu na ní měsíc svítíval.

Nevím jestli bylo úmyslem to schválně nerýmovat, ale k básni jako celku se to vůbec nehodí. Myslím, že rýmovat se to má a jenom je to špatně uspořádáno. To s křížem už jsem psal. Rozpoznávám tam další rýmy (možná neúmyslné) času-jasu a potom dál-svítival (tento sice nic moc, ale je) Doporučoval bych předělat a přeuspořádat, aby se to k básni hodilo.
Jinak je tato sloka nejmizernější z celé básně. Co má být to: "sebe sami, i tam velký kříž" to nejenže nepůsobí dobře, ale ani logicky to nebude správně. Dál: Je to brána co jenom času. Chápu, že ti chybělo slůvko, ale "jenom"??? Ten zbytek no dejme tomu, ale stejně se mi to nelíbí.

Hrad za bránou věčně stojí,
hned se brány všichni bojí.
je to brána času, do jiného
světa, osvícená plná jasu,
kdo tam vejde už je v hradu.

Aha už to chápu. Dovolíš přepíši:
"Hrad za bránou věčně stojí,
hned se brány všichni bojí.
je to brána času,
do jiného světa.
osvícená plná jasu,
kdo tam vejde už je v hradu."
Podle mš by to mohlo vypadat takto. Jen ten poslední verš chce zkrátit a zrýmovat s tím "světa." Nelíbí se mi to "hned" je to takové, inu nehodící se. Když už to tam chceš nechat doporučil bych takto: "brány se hned všichny bojí" zní to lépe - aspoň pocítek rytmu:)

Budu vyprávět pohádku,
po předu i po zpátku.
Temný hrad na kopci stál,
jasný měsíc na něj svítíval.

K tomu už jsem psal, ale na konec básně se mi to moc nehodí. Když už na konec, tak něco ve smyslu: "Vyprávěla jsem pohádku" prostě to uvést do minula, ale to je jen nápad. Jo ješte jsem si všiml je tam rozdíl slabik v prvním dvojverší a jenom o jednu, to je trošičku rušivý element, no a o přízvučnosti slabik někdy přistě:)

Tak jsme si to rozebrali a co k tomu jako k celku? První polovina až k těm vílam se mi docela líbíla (až na výše popsané) Bylo to takové říkankovíté, pohádkovíté atd. Pak to dostalo spád, ale bohužel směrem dolů. Tam to chce hodně vypilovat. Ovšem oproti tomu co jsem od tebe četl před čtvrt rokem, je to paráda. A hlavně tam nejsou upíři - juchůůů
Jen tak dále

s pozdravem Krtek
 
PsychoP - 25. března 2006 18:36
falling8927.jpg
eh... za tu délku se omlouvám... mohl jsem to rozčlenit... nějak na to ale zapomínám... no... je toho víc než dvě A4... aspoň v programu, který používám...
 
Cor Na - 25. března 2006 18:33
1  kopie8221.jpg

psychop 25.Března 2006 18:00

Ano. Je to dlouhé a lepší by asi bylo, kdyby k tomu byly i odstavce.
Takto to je trochu nepřehledné...

 
Eveline - 25. března 2006 18:30
screen shot 2013-12-16 at 172744.38
psychop 25.Března 2006 18:00
Je to dlouhé, ale přečtu to a pak ti k tomu hodím komentář ...

A rozhodla jsem se, že se pokusím napsat Roztomilou zlodějku, od začátku a pořádně.
Proto prosím talentované grácie pokud by mi některá z Vás dala své ICQ a po případě pomohla než bych to umístila sem na prohlídku všem. Děkuju ... :o)
 
PsychoP - 25. března 2006 18:00
falling8927.jpg
Krčím se v rohu staré, dřevěné chatrče. Venku je jen pouš». Obrovská, rozlehlá, červená pouš». Někde v ní je město. Někde v něm je můj osud. Ale to ještě nevím, jediné co momentálně trápí mou mysl, je návrat mého Ochránce. Slíbil mi to. Slíbil že se vrátí a přinese léčivý "tabák". Která mi dodává kyslík ve sluncem vyprahlé pustině. Bez něj nemůžu nikdy opustit tohle smutné místo. Krčím se v rohu staré, dřevěné chatrče a dívám se, jak se přes nedovřené dveře dovnitř dostává rudě zbarvený písek. Ta špinavě červená barva mi vadí, ulpívá mi ve vlasech, zachycuje se mi na oblečení. A já proti tomu nemůžu nic dělat. Jsem na jediném místě, kam nesvítí slunce. Slunce. Obrovské, tak neuvěřitelně horké. Vzpomínám si na svého bratra. To jsme ještě měli dost "tabáku". Šel do města a už se nevrátil. Muž, který se o nás staral se pro něj v noci vydal. Ležel prý čelem k západu slunce a měl vypálené oči. Slunce je příliš silný nepřítel. Až donese dávku pro mě, vydám se do města. Jídlo příliš nepotřebuju. Vystačím si s neuvěřitelným málem. Voda mi takový problém nedělá, nikdy se nepotím, tudíž nemám skoro žádné ztráty. Jediné co potřebuju je dým z léčivého "tabáku". Dostávám zimničný třas. Čekám už moc dlouho. Kdy se konečně vrátí? Jsem tu už skoro týden. Tak dlouho. Když si uvědomím, jak dlouho jsem již nejedl, začínám se strachovat, co se stane, jestli se můj Ochránce nevrátí včas. Co když se mu něco stalo? Pokud bych nyní vkročil do té žhnoucí výhně, byl bych na místě mrtvý. Jídlo je na druhé straně místnosti. A noc je ještě daleko. Nechávám se kolébat svými úvahami, až usnu. Probouzím se a kolem mě je příjemná tma. Slyším křupat písek. Někdo je venku! Pokusím se se postavit, ale jsem již příliš slabý. Den je tak dlouhý a noci tak krátké. Přistoupila ke mě postava v odstíněném oblečení. Něco mi nutí do úst. Slyším známý hlas. Říká mi abych pil. Poslechnu ho. Cítím, jak mi hrdlem protéká něco hustého. Poznávám tu chu». "ještěrčí" krev. Kdysi jsem ji pil denně. Ale pak přišla katastrofa. Nepamatuji si na ni. Byl jsem moc malý. Ale "ještěrčí" krev si pamatuji. Připadá mi to zvláštní. Proč si pamatuji chu», ale nic víc? Proč mám Ochránce? Proč je tak důležité, abych se dostal do města? Cítím, jak se mi žíly plní silou. Vstávám.
Dobře, žiješ. Máš tužší kořínek, než jsem si myslel. Tady máš brašnu. Je v ní vše co potřebuješ. "dýmka", dost "tabáku" na pár let. Až budeš potřebovat další, vra» se. Já ho nepotřebuju. V té láhvi je "ještěrčí" krev. Šetři s ní, město je daleko. Pokud budeš spěchat, bude ti to stačit. Běž!
Můj Ochránce domluvil. Já vyrazil. Nemá cenu mu odporovat. Ví co dělá, ví co mám dělat já. A navíc neumím mluvit jeho řečí. Je velmi zvláštní, že já mu rozumím a on mi ne. Říkal, že zvláštní jsem já. Ale přitom jsem zcela normální. Krátké vlasy. Kvůli rudému prachu se nedá určit jejich původní barva. To samé u potrhaného trika, snad bylo někdy bílé. A krátkých kalhot. Všechno na mě je potrhané. Jsem neuvěřitelně vychrtlý, ale taky neuvěřitelně rychlý. "Ještěrčí" krev. Nevím vlastně přesně co to je. Na vzduchu se okamžitě mění na ten rudý prach co je všude kolem. Proto je stále v té láhvi. Proto potřebuju dým. A "dýmku". Vše je připraveno. Náustek mám mezi rty. Nosem vypuzuju šedomodrý dým. Nikdy jsem "tabák" neviděl. Je uzavřený v kovových kapslích, které vložím do otvoru v dýmce. "Dýmka". Podivná kulatá krabice s jediným odsunutelným dílem, za který se dává "tabák". A z jednoho konce vede kabel s náustkem, který patří mezi mé rty. Nikdo ten dým nevidí, jen já. Pustina je příšerné místo. V pravidelných rozestupech jsou zde obrovské skály. Obrovské skály s převisy. Budou se hodit až vyjde slunce. Ale asi to stihnu. V dálce vidím město. Mnohem jasněji viditelná je Zakázaná čtvr». Nikdo nikdy nedostal oprávnění do ní vstoupit. Jen vojáci v černém tam chodí. Jen oni a nikdo jiný. Dohlíží na pořádek v Ghettu. Dávají pozor, aby tam nebyl nikdo bez oprávnění. Pro mě to není problém. Stačí si najít prázdný kout a stačí mi to. Trocha spánku. A pak pátrat. Zjistit pravdu. Začíná svítat. Cítím ten žár za sebou. Chybí mi už jen pár metrů. Zrychlím. Jsem naprosto zahalený v dýmu, ale to mi nevadí. Odrazím se pravou nohou. Povedlo se! Jsem za ochranným polem. Nyní si již můžu dovolit malé zpomalení. Rozhlížím se. Vpravo ode mě je dětské hřiště. Je mi sice teprve 17, ale doba oběhu se tak zpomalila, že nevím, kolik je mi doopravdy. Času se již nedá věřit. Přeskakuji nízký plechový plot. Pohybuji se mezi nimi. Všichni se nechápavě rozhlíží. Nedivím se. Z jejich pohledu to vypadá, jako by se zničeho nic začal vířit rudý prach. Mám ho i v botách. Plátěné tenisky. Kdysi černé. S bílou podrážkou. Rudý prach zničí vše. Všechno. Nepamatuju si nic. Můj Ochránce říká, že není nic, co bych si chtěl pamatovat. Můj bratr, že prý byl příliš samolibý. Dokázal sice Ochránce porazit v souboji, ale moc se potom vytahoval. Pohádali se. Vyhnal ho do města. Příliš brzo. Smutně se usměju. Neměl jsi být tak zbrklý bratře. Opouštím hřiště, na těch dětech nebylo nic, co by stálo za zmínku. Slunce sílí, ale mi to nijak nevadí. Ochranné pole, které je kolem celého města se postará o to, aby se za něj nedostal ani jeden záblesk smrti. A i kdyby ano. Mi by to moc neudělalo, žil jsem v poušti tak dlouho. Přímý zážeh slunce bych vydržel sice jen pár vteřin, ale i to je víc než snese normální člověk. Jsme vubec ještě lidé? Přežíváme. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Neznám to slovo. Jsem jen já, Ochránce a ti ostatní. Muži, ženy, děti, vojáci. To je všechno. Dostávám se do ulic Ghetta. Je tu mnohem méně prachu, ale můj pohyb přesto budí pozornost. Radši jsem vyskákal po ochozech na střechy. Ale bílá zeď Zakázaného města je mnohem výš. Nikdy se za ní nedostanu. Najednou se zastavím. Jsem na okraji jedné ze střech. Pode mnou jsou jen 3 metry. Dívám se dolů a uvažuju proč jsem zastavil. Pak si všimnu, že vedle mě je okno. Cože? Jak sem se dostal o metr níž? Pak si to uvědomím. Hydraulický ochoz. Skočím do okna, než si mě někdo všimne. Místnost je prázdná. Bez dveří. To mi vyhovuje. Vrátím se k oknu. Nemá okenice, tak jako všechny ostatní okna. Všechny? A co ty naproti? Vyměním prázdný "tabák" za nový a vyskočím z okna. Vím kam se vrátit. Stejně jako vím, kde je stará dřevěná chatrč. Stejně jako jsem věděl, kde je město. Stejně, jako jsem našel vchod do toho podivného domu. Dveře od zastíněné místnosti. Jsem tak rychlý, že se v chodbě pohnul vzduch. Mám několik různých rychlostí a druhů pohybu. Při tomhle rozrážím molekuly vzduchu. Můžu jimi i procházet, ale je to moc náročné. To používám na poušti, jsem tak mnohem rychlejší, ale i když je rozrážím, tak mě ani muži, ani ženy, ani děti a dokonce ani vojáci nejsou schopní vidět. A ozvalo se něco, co nemělo. Ten zvuk znám. Už jsem ho slyšel. Je to siréna. Ale nerozezněla se tady. Kde tedy? Odpověď na sebe nenechává dlouho čekat. Radši jsem se trochu napil "ještěrčí" krve. Je to zvláštní. Láhev přiložím k ústům a teče mi do nich síla. Když ji dám pryč, je stále stejně celistvá. Schovám láhev a začnu obíhat v chodbě. Jakmile ale zahlédnu čenou zbroj venku, vytáhnu se ke stropu a ručkuju od začátku na konec chodby hezky nahoře v bezpečí. díky rychlosti mě stále není vidět, ale nehrozí mi, že bych musel zastavit mezi vojáky. Nemám je rád. I když právě od nich mám "ještěrčí" krev. Proudí jim v žilách. Vlastně neproudí. Mají ji v láhvi v zádech. Vojáci nejsou lidé. Kdybych to slovo znal. Takhle musím říct, že to nejsou ani muži, ani ženy, ani děti. Jsou to vojáci. A zničili ty zamčené dveře. Spustili tu svoji hatmatilku. Rozumím jim.
Čarodějka tu není. Čidla ale hlásily pohyb vzduchu. Někdo tu byl. Nikdo neodcházel. Ty tu zůstaneš na stráži a my jdeme spravit ovládání čidel.
Vypadá to, že jim ten největší velí. V pořádku. Jeden je na stráži. Můžu prohledat místnost. Vběhnu dovnitř. Vojáci už odešli a jeden, který zůstal hlídat je ke mě zády. Přiběhl jsem k němu. Stačilo jedno fouknutí dýmu do mezery mezi jeho pancíři a rozpadl se. Po zemi se rozkutálely "ještěrčí" vajíčka. Vyhodil jsem je na chodbu. Rozbily se o zeď a rozpadly na rudý prach. Všechno se mění na rudý prach. I pancíř. Jediné, co jsem si schoval, byla láhev. Potřebuju jí. Je v ní "ještěrčí" krev. Jediný zdroj energie, který dokážu přijmout. V místnosti nebylo nic zajímavého. Jen křiš»álová koule. Vzal jsem si jí. Slyším kroky. Vojáci se vrací. Vyskočil jsem přes zavřené okenice. Těsně před nárazem se otevřely a já letím přes ulici přímo do okna svého nového domova. Jakmile jsem dopadl, přitiskl jsem se ke zdi na slepém místě. Nádech a výdech. Teď, když se můžu pohybovat podstatně pomaleji než na poušti, mám mnohem menší spotřebu "tabáku". Z téhle dávky ještě ani moc neubylo. Když jsem se přitiskl ke stěně, ucítil jsem za zády mírný tlak. A okno se zatemnilo. Vypadá to, že vojáci o mě vědět nebudou. Ale co to? Na druhé straně místnosti se odkryly schody dolů. Točím se na nich mezi nažloutlými stěnami. Sestupuji do stále větších hlubin. Najednou je konec a já se ocitám v rozlehlém sále. Je zde světlo, i když sem zvenčí žádné neproniká. Překvapeně se rozhlížím. Přistupuje ke mě žena. Vidí mě, protože stojím. A já se nemůžu hýbat. Je překrásná. Dlouhé vlnité hnědé vlasy. Bílá róba. Vypadá mladě. Ale čas je iluze. Existuje jen rudý písek. Ale ona na sobě nemá ani smítko. Nechápu to. A nemůžu se hýbat. Vím proč. Písek mě tady tak tíží. Slézá ze mě rudá barva. Jsem tak neuvěřitelně bledý. A rudý písek slezl úplně. Chvíli se držel na zemi, a potom prošel skrz. Žena natáhla ruku a já jí podal křiš»álovou kouli. Ve chvíli, kdy jsem jí ji podal, viděl jsem v té kouli sám sebe. Né svůj odraz. Sebe. Jinde. Poděkovala mi a nabídla mi postel. Poslušně jsem si lehl. Opustil mě zrak. Síla. Rychlost. Cítím jak mi někdo vytahuje z úst "dýmku". Nemůžu odporovat. Zase se nemůžu hýbat. Slyším hlas svého Ochránce. ale nerozumím mu. Vše se začíná točit. Otevírám oči. Ležím v bílé posteli. Vedle mě je překrásná žena s hnědými, vlnitými vlasy. Má dlouhý bílý pláš». Do celého těla mi vedou hadičky. A teče do mě životodárná tekutina. Na krku mám položenou plastovou masku, která je spojená s podivným přístrojem. Před chvílí z ní unikal vzduch. Před chvílí jsem díky ní dýchal. Před chvílí jsem bral sílu z těch podivných hadiček. Vidím známé černé tvary. Přístroj, který mluví řečí Ochránce. Žiju. Prý. Nerozumím nikomu. Nikdo nerozumí mé řeči. Vím že mi nerozumí. Protože kdyby ano, tak by byli připraveni. Už se ale nikdy nedozví na co. Já se neměl nikdy probudit. Mé probuzení znamená příchod rudé pouště. Ne. Mé probuzení neznamená nic. Nadechl jsem se nemocničního vzduchu. Žena s hnědými vlasy se na mě usmála. Má sestra. Čarodějka. Ochránce. Kómat. Rozbořená chatrč. Nedostatek jídla. Už to dává smysl. Už bude vše dobré. Bylo mi sedmnáct. Čas je relativní pojem. A mi již není sedmnáct. Nevím kolik mi je. Nevím jak se změnil svět. Nevím jak dlouho jsem byl mimo. Je to jiný příběh.
 
Dawn - 25. března 2006 15:40
ollvdddzia5945.jpg
HRAD

Jeden den to mohl býti,
komu se, kdy zdál,
mohlo v něm i zastrašiti,
pak už byl jen bál.

Budu vyprávět pohádku,
po předu i po zpátku.
Temný hrad na kopci stál,
jasný měsíc na něj svítíval.

Cesta tam vedla příkrá,
všude byl právě les,
pověra o hradu se říká,
tam nejlepší je mez.

Na mítině při měsíčku,
noční víly tančejí,
neslyšně se do pohádek
o úplnku vracejí.


Náhle hodiny, co u hradu byly,
právě vteřiny zadobu bili,
hradní bráná otvírá se,
víli k ní jdou blíž a blíž.

Přišli k bráně, co tam vidí?
Sebe sami i tam velký kříž.
Je to brána jenom času,
nejde jíti dál, všude kolem,
od ní jasu na ní měsíc svítíval.

Hrad za bránou věčně stojí,
hned se brány všichni bojí.
je to brána času, do jiného
světa, osvícená plná jasu,
kdo tam vejde už je v hradu.

Budu vyprávět pohádku,
po předu i po zpátku.
Temný hrad na kopci stál,
jasný měsíc na něj svítíval.

(Mno krytici tak máte zase slovo, no tentokráte tam nemáte upíry.... )
 
Ronkar - 25. března 2006 13:44
a6111.jpg
Krtkeus 25.Března 2006 00:41
evve 25.Března 2006 11:31

Díky vám oběma. :)) S těmi čárkami se nemušíš obtěžovat evve, ale dík za nabídku. S některými věcmi souhlasím s jinými ne, ale to není až zas tak důležité. Dost často je to skutečně jen osobní názor. Ale musím konstatovat, že jste mě svou kriritkou potěšili. Posunulo mě to trošku někam jinam, než kde jsem byl před tím.

S tím nasráním to byl jen takový rádoby vtípek...snad vás to neurazilo. A pokud ano, tak se vám omlouvám. :))
Přirovnání výkřiky do tmy...hm, to je dobré a k té básni to naprosto sedí. :))
 
evve - 25. března 2006 11:31
blue_butterfly_sm2219.jpg
See5: ...s drobnými úpravami Krtkeuse souhlasím, snad jen pár drobností...
Neznám tvé jméno, ani tvůj hlas,
přesto pro mne jsi víc, než je sluneční jas.

Krteček navrhoval: "přesto jsi mi víc, než slunce jas" já bych zvlolila "přesto jsi mi víc, než sluneční jas" -kvůli rytmu...krom toho je to menší změna z původního znění.

Slova nemohou vyjádřit můj hluboký cit,
jsou jen náhražkou za to, co by mohlo být.

Krtkeus píše, že by přidal do ruhého verše ještě jednu slabiku. S tímto nesouhlasím. Rytmicky to sedí, musí se počítat i s drobnou pomlkou u čárky (v interpunkci).

Andělskou máš tvář a křídla labutí,
vždy když tě potkám, cítím v sobě pohnutí.

"vždy" bych nevyhazovala. Sice tam být opravdu nemusí, ale na druhou stranu by to trochu pozměnilo význam verše. K tomu bych přihodila ještě "pohnutí" -tedy, nemám pro to žádné logické odůvodnění, ale zkrátka je to moc tvrdě znějící slovo do tak "něžného" dílka. Ale to je jen můj skromný názorek... :o)

Jsi všemi živly, oheň i vodu v sobě máš,
Cítíš-li tu lásku, netřeba slov, neb mě u znáš

Ne, "tu" bych nevyškrtávala, zase by to změnilo význam verše. Ale druhá část druhého verše mi nesedí... nemělo by tam být "už"? O:o)

Jako celek ale velice vydařené, opravdu. Nesmíš se nechat odradit dlouhým komentářem, většinou to jsou jen "tlachy o ničem", které autorovi kolikrát ani moc nepomůžou, ale jen mu ukáží další možnosti podle obrazu jiných...jde jen o názor. Takže pokud něco takového hledáš, tady to rozhodně najdeš :o) Ale příště si dávej pozor na interpunkci, místy ti čásrky chybí... (ale to nemusím vypisovat, že ne...? Mno, ale pokud chceš, tak si řekni, vypíšu to..) O:o) ;o)
 
Krtkeus - 25. března 2006 00:41
krtek92165385.jpg
See5 24.Března 2006 23:36
Nějaká kritika tady bude, nu a jestli se nasereš to už je tvoje věc:)

Neznám tvé jméno, ani tvůj hlas,
přesto pro mne jsi víc, než je sluneční jas.

Ve druhém verši je opravdu moc slabik. Což to zkusit třeba takto "přesto jsi mi víc, než slunce jas"

Tvář i pohled tvůj je sladší než med,
tvůj úsměv hladí, tolik ti chci povědět.

Tady se mi nelíbí rým. A ve druhém verši bych prohodil slova "ti" a "chci" myslím, že to tak zní lépe.

Snad jsi jen blud, či zmámení,
Nebo je to víc, nebo jsi znamení?

Zde se mi nelíbí druhý verš. To opakování slova nebo - působí to rušívě. To, že po čárce se píše malé písmeno netřeba dodávat:)

Uvnitř srdce cítím to co nikdy dřív,
chci jenom Tebe, už nepotřebuji víc.

Rým nebo spíše nerým. To se opravdu nerýmuje a hodně to ruší oproti celku básně.

Snad staneš se tím o čem v duchu sním,
mou krásnou princeznou, nebo jenom bdím?

Tady bych slůvko "jenom" nahradil slovem "jen." Myslím, že se to tam hodí víc.

Slova nemohou vyjádřit můj hluboký cit,
jsou jen náhražkou za to, co by mohlo být.

Prohodil bych slůvka "mohlo" a "by" ve druhém verši. Možná by se do druhého verše hodila ještě jedna slabika.

Andělskou máš tvář a křídla labutí,
vždy když tě potkám, cítím v sobě pohnutí.

Vyhodil bych to "vždy," příjde mi tam zbytečné.

Dnes znovu chci si o tobě nechat zdát,
přijmi mou ruku, věř že vše ti chci dát.

Prohodil bych "ti" a "chci" - kvůli rytmu.

Jsi všemi živly, oheň i vodu v sobě máš,
Cítíš-li tu lásku, netřeba slov, neb mě u znáš.

Vyhodil bych "tu" je tam navíc.

Tak to by byla kritika. Jinak je báseň celkem pěkná, ale tak trochu o ničem. Je to hezký nápad, leč mi tam chybí nějaká myšlenka a ne jen výkříky do tmy. To» můj názor a jestli jsem tě nasral tak s tím nic neuděláš. Když jsi zde svůj výtvor prezentoval, tak si s tím musel počítat a je zbytečně huhlat o nasrání. Mimo jiné to slovo se sem moc nehodí, obzvláště po lyrické básni.

s pozdravem Krtek
 
Ronkar - 24. března 2006 23:36
a6111.jpg
Sen?

Neznám tvé jméno, ani tvůj hlas,
přesto pro mne jsi víc, než je sluneční jas.

Tvář i pohled tvůj je sladší než med,
tvůj úsměv hladí, tolik ti chci povědět.

Snad jsi jen blud, či zmámení,
Nebo je to víc, nebo jsi znamení?

Uvnitř srdce cítím to co nikdy dřív,
chci jenom Tebe, už nepotřebuji víc.

Snad staneš se tím o čem v duchu sním,
mou krásnou princeznou, nebo jenom bdím?

Slova nemohou vyjádřit můj hluboký cit,
jsou jen náhražkou za to, co by mohlo být.

Andělskou máš tvář a křídla labutí,
vždy když tě potkám, cítím v sobě pohnutí.

Dnes znovu chci si o tobě nechat zdát,
přijmi mou ruku, věř že vše ti chci dát.

Jsi všemi živly, oheň i vodu v sobě máš,
Cítíš-li tu lásku, netřeba slov, neb mě u znáš.



S tou kritikou prosím trochu mírněji, a» mě zas nenaserete. :))

 
Cor Na - 23. března 2006 14:56
1  kopie8221.jpg

evve 23.Března 2006 14:55

:o)
 
evve - 23. března 2006 14:55
blue_butterfly_sm2219.jpg
Cor Na: mno co, stává se... ;o)
DTL: hurááá...! To mám radost... :o)
 
DTL - 22. března 2006 22:54
nif2820.jpg
Zdravím, Grácie...
odeberte z hlavičky stolu modré krizové hlášení, jestli mohu poprosit. Vracíme se k uveřejňování maximálně jednoho článku denně :)

 
Cor Na - 22. března 2006 22:31
1  kopie8221.jpg

evve 22.Března 2006 22:27

Jj díky. Těch chybek jsem si vědom, psal sem to u "roztodivné" klávesnice,
která je neposedná asi dva roky :o)
Ale po pravdě, ani já nevim, jak sem mohl napsat ty dlouhé "í"... ;o)

 
evve - 22. března 2006 22:27
blue_butterfly_sm2219.jpg
Cor Na: Beredur má sice pravdu, ale zas tak černě bych to neviděla. Všechno se vysvětlí s přibývajícími řádky, ne? Podle mě vůbec nevadí, když se nezačne od začátku. Osobně tak taky písu životopisy. Začnu nějakou významější událostí a pak vše postupně vysvětluji, vracím se v čase do mladých let své postavy a až později vše do sebe začne zapadat... prostě proč ne :o) Tedy alespoň já proti tomu nic nemám ;o)
Napsané je to dobře, líbí se mi ten sloh. Snad jen bych trochu poupravila tu část s otvíráním dveří... "Rozevřou se dveře...(atd)" mi přijde strašně "jednoduché" na to, jak jsi všechno tak hezky popsal. Krom toho se celá tato "scéna" špatně představuje... (tedy... alespoň mě to trochu dělalo problémy) O:o)
akorát ještě snad...: "Za chvílku se za nimi v jeho kanceláří ozve..." chvilku-krátké "í", kanceláři-krátké "í" ;o)
 
Beredur - 22. března 2006 18:21
beredur9549.jpg
Cor Na 22.Března 2006 16:48
Pravopisné chyby Ti rozebere někdo jiný..namátkou....chválihodné/ chvályhodné, mezery po čárce ve věte někde chybí...
Jako úvod do životopisu je to na můj vkus příliš charakterově zastřené.Je mi jasné, že vše bude uvedeno dále, ale já si z té části vlastně ani pořádně toho "budoucího" necromana nedovedu představit.Myslím, že začínající nekroman na úvod sbírá zkušenosti spíše malými sousty, a tohle je trochu dost silné na znaleckou úroveň....

 
Cor Na - 22. března 2006 18:16
1  kopie8221.jpg

Eh... Trochu jsem se překlepl v tom generálovi, který je uveden v popisu.
Berte to jako napravené ;o)

 
Cor Na - 22. března 2006 16:48
1  kopie8221.jpg

"Kapitáne! Máme jeho stopu! Je na cestě k..." Přiběhne a rozpovídá se náhle hlídač z noční hlídky,ale generál jej jen umlčí gestem ruky a přivřením očí.
"To je sice chválihodné, ale nesmíme ho vyplašit. Doufám, že jste za ním neposlal své muže, to by byla ohromná chyba, kterou bychom jen velmi špatně rozdýchávali..."
Hlídač se na chvíli zamyslí, přemýšlí, zda říci pravdu, nebo se z toho nějak vykroutit, zalhat. Rozhodne se mlčet, ale kapitán vyzývavě pozvedne jedno ze svých hustých obočí a tázavě se na podřízeného podívá. Za chvílku se za nimi v jeho kanceláří ozve hlasité šoupání něčeho, jenž připomíná zvuk lidského těla, tahajícího po zemi.
Rozevřou se dveře a v nich stojí další dva strážní, každý má u nohou dva lidi, dle jejich vzezření a výstroje jsou také od hlídky. Oba dva jsou mrtví...
"Idiote!" Oboří se kapitán hlasitě na podřízeného, který už teď sebou trhne pod přívalem burácivého hlasu kapitána a sundá si z hlavy lebeční čapku, která ještě do teď zakrývala jeho krátké, ryšavé vlasy, kterých už moc nezbývá. "Co to jste za hlídače? Copak jste se pořádně nedívali do spisů, které o něm máme? On je lstivý! Prohnaný a nabezpečný! Zešílel jste snad?"
Křičí na něj, ale když z hlídačova pohledu pozná, že tato poněkud hlasitější řeč nikam nevede, naznačí pohybem hlavou ke dveřím, a» jej nechají všichni tři hlídači samotného...

***

Myslíte, že by toto mohl být pěkný začátek životopisu?
Vše se má točit kolem mladšího čaroděje, který se začíná pomalu nořit do nekromancie.
Hodil jsem to tady, abych se s vámi poradil, popř. přijal nějaké rady...

 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.085398197174072 sekund

na začátek stránky