Andor.cz - Dračí doupě online

Návrat do reality

Celé to přestává dávat smysl jak to myslí tím že on byl jedním z nich, je to halucinace? Dokážou brouci vytvořit iluzi toho čím chtějí být pomocí feromonů nebo nějakých jiných látek? Ne že by to teď dávalo smysl, nebo to bylo důležité, mohla bych se ho pokusit zeptat o co zde jde, ale pokud je skutečně brouk tak se nechytí na sdělení svého ďábelského plánu ani v této situaci.
Počkat pokud je to brouk proč používá pistoli a ne ...
Další zbytečná otázka, ironií je že jsem se zrovna teď probrala do reality která je skutečná, dalo by se to brát jako prodloužená hra a teď je konec zápasu. Snažila jsem se a nevzdala to, Wade mně opět přivítá a konečně mi bude moci odpovědět na mé otázky nebo to nejspíš zjistím sama. Dech mi vázne v hrdle a já čekám i kdybych se mohla pohnout, pak uslyším výstřel a instinktivně zavřu oči, ale bolest nepřichází. Vteřiny ubíhají a já se konečně odvážím otevřít oči, vypadá to že tu pořád jsem.
Ne že bych si stěžovala vzhledem ...
Muž který přede mnou stál nyní padl na kolena a jeho hlava hraje neurčitým červeným tónem, pokud to je krev tak on je člověk? Začínám přicházet k sobě a tak si začínám více uvědomovat okolí přesněji, tedy z toho co dokážu zaostřit. Tohle je křižník a já jsem v zdravotnickém křídle a tohle je opravdu skutečnost. A přede mnou stojí dívka která je udýchaná aspoň to poznám podle hlasu který mi přijde povědomý.
„Ano jsem Zoe, jsem naživu a tak by se i přes to jak se cítím dalo říct že jsem v pořádku. Vím že teď není čas na dlouhé odpovědi, ale co jsi myslela tím on byl jedním z nich?“
Svou teorii o tom že brouci jsou schopní vylučovat feromony aby pak vypadaly jako lidé si nechám pro sebe. Stejně jako to jak se teď cítím protože i to by zabralo nějakou dobu.

Planeta Země - Doma
Zoe

Chytala ses posledních stébel, které tě mohly zachránit. Donutila jsi rozbolavělé tělo se otočit směrem, za původcem toho hlasu. Viděla jsi zelenou siluetu, na kterou jen neochotně tvé oči zaostřovaly. Jasně jsi viděla, že drží v ruce pistoli, ale jeho obličej zůstával rozmazaný a hlas jsi nepoznávala.
Nad tvými slovy se ozvalo pouhé uchechtnutí.
"Heh, brouci? Jo já vím s jedním právě mluvíš. A teď můžeš chcípnout."
Namířil z těch pár kroků vzdálenosti zbraní přímo na tebe, těžko říci, jestli mířil na hruď nebo na obličej, tak jako tak to byla konečná. Dech ti vázl v hrdle a tělo se odmítalo pohnout. A pak jsi uslyšela cvaknutí a vystřel. Instinktivně jsi zavřela oči a trochu ses schoulila, aby ses chránila před prudkou bolestí, která musela přijít, než přijde konec.....s trochou štěstí by měla být jen krátká a pak....pak se snad znovu shledáš s Wadem....bolest však nepřicházela. A když ses odvážila otevřít oči, uvědomila sis, že muž, který na tebe mířil zbraní padl na kolena a zhroutil se k zemi, jeho hlava hrála teď neúplným a rudým dojmem.
"Fuuuh.....fuuuuh. Kurva! Kurvadrát dohajzlu, byl jeden z nich!"
Oddechoval udýchaný hlas ještě kousek dál a ty sis všimla, že jsi jen pár metrů od východu z této místnosti, nejspíše ošetřovny, nebo lůžkové části zdravotnického křídla Křižníku. Konečně jsi začínala přicházet k sobě, i když tě vše bolelo začínala jsi více vnímat své okolí a sebe samu.
Onen nově příchozí byla dle hlasu nějaká mladá dívka, která se zdála být zadýchaná, opírala se zárubeň dveří a v ruce svírala pistoli.
"Jsi? Jsi v pořádku? Jsi Zoe, že jo? Alex mě poslal, abych tě raději šla zkontrolovat. Je tu všude brutální chaos."
Zamířila dívka váhavými kroky k tobě a ještě se dívala ostražitě směrem k mrtvolám. Její hlas ti byl povědomý, ale obličej jsi ještě nezaostřila a nedokážeš si jí tak úplně zařadit.

Na rozcestí osudu

Vidím prudké, oslnivé a jasné světlo a taky jak mi někdo něco napichuje do ruky. V hlavě mi hučí a cítím se omámená a když pohlédnu na otce tak opět jako na začátku mám pocit že tohle není skutečné.
On není skutečný, nic z toho zde není skutečné. Wade mluvil o experimentální léčbě možná tohle stvořila má mysl, já jako přístav v bouři.
Pro mou mysl to bylo skutečné, bylo to něco jako Matrix naprosto věrná kopie a to vše v mé hlavě. Ale něco se pokazilo, to houkání a poplach a ty pocity a mé sny ... počkat zpátky k tomu houkání. Brouci zaútočily na křižník, štěstí se vyčerpalo a já jsem pořád slabá. Obklopí mně opět tma a když se proberu tak mám pocit že tohle bude asi skutečnost, opět vidím bílé pláště a to červené světlo je asi poplach.
Ale už to nehouká co když tu nemocnici přepadli kvůli lékům ze kterých se pak udělají drogy.
Z toho střílení a dalších událostí mám pocit že tohle je pravda a cítím zvláštní pocit rozpolcenosti než opět upadám do bezvědomí. Když se probudím tak mám pocit že mně skupina zdejších chuligánů zkopala do kulaté krychle asi aby si užili své sadistické choutky. To co pak uslyším jen mé podezření potvrdí a když mně pak probudí prudká bolest. jsem slabá v hlavě mi hučí a třeští a to že situace není dobrá poznám vzhledem k událostem které pak nastanou a které obtížemi vnímám. Cítím se podvedena tohle mělo být bezpečné místo, cítila bych se bezpečněji s brouky. Už mám chuť jim říct co si o nich myslím než mně zastřelí, ale pak se zarazím.
Počkat něco tu nesedí proč se se mnou táhli aby uspokojily své ... ne to nedává smysl ...
Jednotlivé věci do sebe odmítají zapadat a já se pokusím probrat jeden střípek po druhém a pokouší se ho zasadit, proč tu jsou ti doktoři? Neviděla jsem zelenou siluetu a on neřekl Už je pozdě? Začíná mi to dávat smysl a já se rozhodnu chytit tohoto stébla, pokud se pletu tak mně čeká akorát hurónský smích a to že blábolím nesmysly než mně zastřelí. Mluvím i když nevím ke komu, ale mluvím klidně a rozvážně.
„Počkejte aspoň mně vyslechněte prosím. Budu stručná,křižník napadli brouci a není moc času, ale prosím jsme si jistá že se odsud můžeme dostat všichni. Prosím apeluji na vaši lidskost která nás odlišuje od brouků jsme si jistá že v této nekonečné válce je potřeba každý ...“
Tak to bychom měli vyschlo mi v puse a na konci proslovu jen sípám a nevím jestli to vyjde, ale aspoň jsme to zkusila.

Planeta Země - Doma
Zoe

Viděla jsi prudké světlo které ti svítilo do očí, když jsi ležela. Oslnivé a jasné, jen matně sis uvědomovala, že někdo přidržuje a něco si napíchává do ruky. V hlavě ti hučelo a cítila ses omámená. To jediné, co bylo alespoň trochu ostré byla postava u tvého levého ramene, která ti jej skoro až křečovitě tiskla. Rozeznala jsi tátův obličej, klidný přístav v bouři. Dnes však byl zbrázděn smrtelnými starostmi a naléhavostí. Viděla jsi pohybovat se jeho rty, ale neslyšela, co říká. Až s vypětím všeho soustředění.
"Ještě vydrž broučku. Bude to dobré Zo. Dají tě do pořádku, jen mě neopouštěj."
Ta poslední slova ti podivně rezonovala v hlavě a tobě se opět zakalil pohled. Možná zabraly anestetika, nebo co za sajrajt to do tebe v pravili.

"....je.....as mimo?"
Rozeznávala jsi něčí hlav jen kousíček od sebe a začala sis opět uvědomovat, že tě někdo drží a podpírá, očima jsi bloumala po podlaze, než se ti podařilo zvednout hlavu výše. Bílé pláště vlály kolem tebe a také jsi zahlédla své bosé nohy a uvědomila sis, že tě podlaha docela nepříjemně studí a škrábe na chodidlech.
"Říkám vám to znovu, nechme jí tady jen za to.....proboha, co to děláte?!"
Vyjekl mužský hlas v bílém plášti asi o dva kroky před tebou. Stále blikalo to červené světlo, ale už nehoukalo, zato se ozvaly dva ohlušující výstřely a chrčení.
Bílý plášť před tebou se zhroutil k zemi a na té bělostné barvě se začaly roztahovat rudé skvrny.
"Ne prosím, nedělejte to."
Cítila jsi, jak se druhý bílý plášť, který tě dosud podpíral instinktivně přikrčil. Ženský hlas zněl krajně vystrašeně. Málem jsi vyklouzla z jejího sevření na podlahu.
"Už je pozdě."
Zachraptěl neznámý mužský hlas, viděla jsi rozmazanou zelenou siluetu, která zvedla paži, ve které něco třímala, svět se s tebou opět zhoupl....


Cítila ses omámená, hučelo ti v hlavě, přišlo ti, jako by tě přepadla banda grázlů a zmlátila tě na jednu hromadu. Viděla jsi několik bílých siluet okolo tebe a opět to zářivé světlo nad sebou.
"....urva probouzí se.....Rychle, zvyšte dávku ještě nejsme hotovi..."
Instruoval někdo další okolo a další zvuky odezněly do mdlého učení a světlo pohaslo, když se ti zavřely oči....


Probrala tě prudká bolest, v hlavě ti hučelo a třeštilo. Cítila ses zesláblá a na tváři dlaních a nohách tě studilo něco chladného. Když ses přinutila otevřít oči a více opět vnímat, uslyšela jsi vedle sebe jakési sípání a rozeznala rozmazaný tvar ženského tělo v bílém plášti, které leželo vedle tebe. Hruď se jí nepravidelně zvedala a stále více na ní převažovala rudá nad bílou.
"P......ssssímmm..."
Chrčivě a přerývavě se snažila něco říci. Doprovodné bublavé zvuky jasně ukazovaly, že se muselo stát něco ošklivého. Pak se ozvala další ohlušující, uši rvoucí rána a tělo v plášti vedle tebe znehybnělo a ochablo.
"A teď ty. Stejnak bys nebyla k užitku."
Rozeznala jsi opět ten neznámý drsný mužský hlas jen několik kroků někde za sebou, tedy u svých nohou.

Pořád (snad) doma

V hlavě mi hučí a to houkání jako by bylo středem celého prostoru. opět vidím siluety v bílém plášti které mně zvedají do sedu a také slyším mužský a ženský hlas a všechno kolem je rudé vypadá to jako bych byla už v nemocnici.
Třeba se mi to nezdá, mám jednu teorii, ale pořád si nejsem jistá ...
A pak jsem opět v sanitce aby se to opět rozmazalo a opět se mně někdo snaží zvednout z postele, postel se však zhoupne a někdo mně drží za ruce zatím co mně další osoby podpírají a já vleču nohy po zemi.
Proč mám pocit že mi něco uniká? Co to říkal Wade o té experimentální léčbě?
Myslím že se mi to začíná skládat, Keanu Reeves jednou zjistí že žije ve virtuální realitě kterou stvořili stroje ... možná tohle všechno stvořila má mysl jako přístav v bouři než rekonvalescence skončí .Ale něco se pokazilo že by brouci napadli křižník a to červené světlo je poplach? Uvědomím si že stále ležím tak se pokusím posadit případně aspoň zůstat vzhůru, pokud mám pravdu tak ... nevím, ale brzy asi zjistím co je opravdu skutečné.
A pokud nemám pravdu tak se snad nic nestane, ale dává to smysl. Prostředí mé minulosti mělo být skutečné, nebo jsem si to aspoň měla myslet ...
Mám pocit že mi opět mysl běhá v kruhu, ale aspoň mi to pomůže zůstat vzhůru nebo tady kde sním o své minulosti abych se pak mohla probrat do současnosti a utéct dřív než se další křižník odebere do křemíkového nebe.

Planeta Země - Doma
Zoe

"Zo...,..ivej....na....ě."
Slyšela jsi matně Katy, která se k tobě skláněla a tak nějak vzdáleně sis uvědomovala, že ti tiskne ruku, že jí ten muž v reflexním něco říká a že na tebe vrhají ustarané pohledy.
"....ště.....drž....už.....udem.."
Naléhala na tebe Katy skoro až zoufale, ale tobě pořád tak strašně hučelo v hlavě a to houkání bylo středobodem všeho...

"....ale je......atená."
Zaslechla jsi něčí hučivý hlas, zněl žensky, opět jsi viděla ty siluety v bílém a cítila jsi, jak tě něčí ruce tahají do sedu.
"Musíme.....padnout."
Hučel mužský hlav s bílém kousek od tebe.
"Zvlá.....to."
Někdo tě v sedu podepřel, vše kolem blikalo červeným odstínem barvy, přišlo ti, že jsi už snad v nemocnici. Někdo se tě snažil udržet v sedu......

".....acime ji."
Slyšela jsi doktorský hlas a mlhavě jsi viděla Katy, které se z očí kutálely slzy velké, jako hrachy. Drncalo to a vše se kolem tebe míchalo. Vypadá to, že tohle už není prostor sanitky.
"Musí........ed....na sá...."
Opět ten doktorský hlas, matně sis také uvědomovala, že ti na nohách někdo sedí a něco se mu míhá v rukách.
"Zoe!......ydrž.......sím......tát......ude za....inutku."
Naléhala na tebe dál Katy, která kmitala jako rozmazaná šmouha po tvém boku....

"Nech.....ji.....dy.....emame......s."
Viděla jsi, že muž v bílém plášti se spěšně vzdálil. Matně jsi vnímala, že se tě snaží někdo zvednout z postele, dvě osoby, jedna v bílém plášti, druhá v jakýchsi zelenkavých tmavých barvách.
"Na.....ři........az......a.......i."
Postel se pod tebou zhoupla a tys cítila, jak tě někdo drží za ruce, ty dvě osoby tě podpíraly, nohama jsi však sotva vlekla po zemi, stále jsi byla hodně mimo......ale co se děje, proč tě odvádějí z lůžka?

"Zo!.....e......no....ak Zo!"
V rozmazaném pohledu jsi rozeznala svého tátu, jak se nad tebou sklání a hladí tě po tváři. Vedle byla stále celá pobledlá Katy, která tě pozorovala těma svýma velkýma očima.
"Us.........sim......usí na.....ál."
Odháněl tvé blízké opět někdo v reflexním a ty sis uvědomovala, že stále ležíš....

Cesta

Nějak odtuším to že už jedou než abych to skutečně uslyšela, v uších mi silně hučí a houká a Katy se mně snaží odtáhnout od botníku aby mně mohla bezpečně položit na podlahu nebo otevřít záchrance která už asi jede.
Pokud tohle přečkám tak udělám v rozumné míře něco ... no něco co bych obvykle neudělala, něco praštěného. ale zase ne moc.
Opět je vše zarudlé a mírně rozmazané, nerozumím slovům a dalo by se říct že skoro ničemu, ale byla moje volba správná nebo špatná? A stalo se to co se stalo nebo a to teprve stane? Udělala jsem chybu tím že jsem to odmítla řešit? Pak jsem jsem se opět sevřela v křeči a projeli mnou další křečovité záškuby, cítím bolest, brnění a jistou dávku necitlivosti a také vnímám to že mně Katy drží za ruku a pořád na mně mluví. Potom zaslechnu cizí mužský hlas a když zamrkám tak pořád vidím zarudle a rozmazaně, také vidím jistou zašedlou místnost a muže v bílém, vnímám i další hlasy a také nějaké stíny, ale to houkání neustává. Někdo se mně snaží posadit i když mám pocit že vybuchla sopka na prsou mi leží slon a já byla svržena dolů s tím slonem který pořád odpočívá na mé hrudi. Celá se třesu a zatmívá se mi před očima než uslyším známý hlas. Když se chci posadit Katy chce abych si lehla, pokusím se podívat vedle z Katy na toho muže a nesnažím se něco říct protože nevím co. Pokusím se o povzbuzující výraz i když nevím jestli to vyjde a konečně si položím otázku a co dál?
Táta je na cestě sem určitě musí být už strachy bez sebe ...
Dobrá pokusím se odvést myšlenky na něco jiného, bláznivého, ale ráda bych to zkusila teď mohu. Bude ze mně ta nejodvazovější dívka i bez těch trapných hlášek i když ne každému se to asi bude líbit, ale je to jen věc mysli a je pravda že to byl příjemný pocit pohodlí a volnosti tak jak to říkají všichni kdo se rozhodnou odložit oblečení.

Planeta Země - Doma
Zoe

"Z..e!....oj..e....už.....j...ou..."
Skoro už své kamarádce nerozumíš, co se ti snaží říct. V uších ti tak silně hučí a houká. Rozeznáváš jen, že telefon už volně visí a Katy se tě snaží odtáhnout z botníku, aby tě mohla položit bezpečněji na zem. Možná odtáhnout dál od dveří, aby mohla otevřít záchrance, kterou volala. Vidíš, jak se její ústa otevírají, ale nerozumíš slovům. Vidíš vše zarudlé a mírně rozmazané.
Pak ses znovu sevřela v křeči, když sebou projely další nepříjemné záškuby. Tělem se ti šířilo brnění, bolest a jistá dávka necitlivosti. Jen matně jsi cítila, že tě Katy držela za ruku a pořád na tebe mluvila....

"Zoe Castillová.....yšite mě?"
Doléhal k tobě naléhavý hlas, cizí mužský a když jsi zamrkala, stále jsi viděla zarudle a rozmazaně. Ale neviděla jsi pokoj Katy ani ji, ale jakousi zašedlou místnost a muže v bílém.
"...ete se postavit?"
Začínala jsi rozeznávat, že kolem hluší další hlasy, něco se děje, míhaly se kolem stíny a to houkání a rudé světlo neustávalo. Cítila jsi, jak se tě někdo snaží dostat do sedu. Všechno tě bolelo, na prsou jsi měla pocit, že ti sedí bígl a tělo se ti zdálo roztřesené a ochablé...stále se ti však ještě zatmívalo před očima a cítila ses dost mimo....

"...Zoe!! No tak.....em tady!"
Po dalším zamrkání ti do očí blikalo nějaké stropní světlo, drncalo to s tebou, zkoušela ses zrovna posadit. Katy celá bledá seděla vedle tebe a snažila se přimět tě, aby ses položila zpátky na lůžko.
"..eboj....Bu...š.....obra.....Vo...la....jsem...emu......tatovi."
Slyšela jsi přes to hučení Katy a zahlédla jsi pohyb kousek od ní, kde se přidržoval madla jakýsi muž v reflexním oblečení a kontroloval něco na přístroji....

Pořád u Katy doma

„Já nevím ono všechno je, nevím jak to popsat ...“
Ano já vím, ale moje vděčnost vyslaná entitě která mi opět vrátila život by nebrala konce. Až bych se probrala rozhodla bych se jí pořádně poděkovat. Ale tohle kolem nedává smysl, ano já vím dostala jsem mnohem víc než jsme čekala nebo doufala a přitom tomu metaforickému koni hledím pořád na zuby.
Dal jsem vám něco co většina smrtelníků nikdy nezažije, druhou šanci a vy si umíte jen stěžovat..
Katy mně poplácá po rameni a pak zmizí v kuchyni pro vodu ovšem můj stav se nelepší a já začínám mít obavy, tohle není nevděčnost já jen nevím. Byla bych tohle, ale moje budoucnost kde je ... já vážně nevím. Nedokážu se rozhodnout, děláme záslužnou práci stojíme proti nepříteli který nás převyšuje počtem a kterému nejspíš nikdy nedojde dech.
Bojujeme tuhle věčnou válku protože musíme, stojíme na ramenou svých předků ...
Všechno okolí se začíná zakalovat do červena, simulace skončila vhoďte další minci. Vrací se mi smysl pro humor to je dobré, ale pomůže mi i zde? Objeví se Katy se sklenicí vody v ruce, ale mnou projede silný statický výboj až spadnu z botníku na zem.
Už je to tady, mám takovou představu, ale uvidí se jestli je pravdivá protože tohle je poněkud neuvěřitelné stejně jako předtím všechno okolo.
Všechno jde do útlumu a já mám problém zaostřit, červená barva sílí a do toho tu je to hučení a houkání. Katy mluví do telefonu a vypadá ustrašeně a já mám také obavy a to jsem se zrovna rozhodla tomu zde věnovat pozornost a nezabývat se tím co se stalo nebo nestalo. nebo stane a nestane.
Možná o to jde, možná musím opět provést volbu. Asi tuším ...
„Ano dali jste mi možnost a já se jí chopila, ale volím si budoucnost. Já věřím že můžu něco záslužného dokázat, přeji si něco záslužného dokázat ...“
Teď nemluvím ke Katy, ale obecně ke komukoliv kdo mně snad slyší a možná čeká na odpověď.

Na co myslí v této chvíli
ten kdo má se rozhodnout
každý krok má váhu nebe
oči hvězd jsou přísný soud.
Slunce nad hlavou křičí vstaň a běž
staň se to co má se stát
muž na druhém konci světa
často myslí na návrat.

Planeta Země - Doma
Zoe

Katy se na tebe zkoumavě zadívala. Svraštila obočí ve starostlivém výrazu a vrátila se těch pár kroků k tobě. Zavřela dveře do bytu.
"Jsi opravdu v pořádku Zoe? Vypadá strašně bledě."
Odtušila a ještě jednou na tebe starostlivě pohlédla, než tě poplácala po rameni.
"Počkej tady hned jsem zpátky přinesu nějakou vodu."
Rychlými kroky zmizela ve dveřích, které sis pamatovala, jako dveře do kuchyně. Hučení v hlavě mezitím neustávalo a i ono podivné pravidelné houkání zůstávalo.
Zároveň ti přišlo, že místy se ti zakaluje pohled do červena.
"Už nesu tu vodu."
Vykoukla Katy se sklenicí v ruce. V tom okamžiku hučení zesílilo a najednou to tebou škublo, bylo to, jakoby tebou projel dost nepříjemný statický výboj až si sebou cukla a spadla z botníku.
"Pro Boha Zoe, co se děje?! Zavolám záchranku!"
Položila sklenici na botník a rychle vytrhla sluchátko ze stěny a začala vytáčet.
"Kde tě to bolí? Zoe?....Zoe! Slyšíš mě?!"
Hlas Katy šel jaksi do útlumu, jakobys na její hlas nebyla schopna zaostřit. A pořád tu bylo to nesnesitelné hučení a houkání kolem. Katy jsi viděla rozmazaně a do červena a bylo vidět, že si dělá starosti, něco naléhavě povídá do telefonu a háže při tom na tebe ustarané vyděšené pohledy.