Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Starship Troopers

Příspěvků: 623


Hraje se Denně dle časových možností PJe  Vypravěč asasin je offlineasasin
 

DružinaObnovit družinu

 Postava MSg. Johny Rico je offline, naposledy online byla 27. ledna 2021 21:11MSg. Johny Rico
 Postava Cpl. Riley Baxtor je offline, naposledy online byla 27. ledna 2021 23:34Cpl. Riley Baxtor
 Postava Cpl. Zoe Castillová je offline, naposledy online byla 27. ledna 2021 22:34Cpl. Zoe Castillová
 Postava des. David "Opáčko" McCan je offline, naposledy online byla 27. ledna 2021 22:33des. David "Opáčko" McCan
 
MSg. Johny Rico - 18. ledna 2021 20:34
johnyrico24901.jpg

Kroky důvěry


Pomalu jsem se nadechl a zase vydechl. Plně jsem chápal těkavé rozložení Ril. Zvláště po tom všem. Ale zároveň jsem věděl, že všichni dobře víme, že nikdy nevíme to, která mise bude naše poslední. Už příliš hodně jsem jich zažil, které se tak jevily a z příliš hodně z nich se nevrátil někdo, kdo se vrátit měl. A právě nedávno nám to bylo tvrdě připomenuto. Když si Riley převázala páskou oči, vlídně jsem se usmál a konečky prstů volné ruky jsem jí pohladil po tváři.
"A taky nejsi žádná růžička, kterou je třeba opečovávat v zahrádce, já vím. Ale stejně, jako to, co jsem ti řekl na naší ubikaci i tohle je něco, co prostě nepočká. Nemůže to počkat."
Vykročil jsem s Riley zavěšenou do mé paže kupředu k tělocvičně.
"Fuuuuuhhh.....tohle je horší, než maturita."
Zastavil jsem se těsně před dvěřmi.
"Připravená?.....Já vím, že ne hloupá otázka co. Každopádně neboj se a pamatuj, že horší, jak boxovačka s broukem na holé ruce to asi nebude."
Otevřel jsem dveře a vešel s Riley do tělocvičny. Všude bylo hrobové ticho, jen klapnutí dveří za našimi zády narušilo ten okamžik mlčení. Musel jsem se nad tím vším lehce pousmát.
"Uvolni se, teď ti sundám tu pásku."
Překročil jsem za Riley a prsty jí přejel po ramenou ke krku a pak na zátylek k uzlíku pásky. Rozvázal jsem uzel, který Ril až snad příliš křečovitě utáhla a pak páska na jejích očích povolila a spadla ke krku. Temný rozmazaný svět se Riley záhy projasnil a já jí položil ruce na ramena, jemně a laskavě. Místo pusté tělocvičny, nebo upocené bandy vojáků, kteří by se tu lopotili, tu bylo relativně uklizeno, z koz, žíněnek a jiného náčiní byly zhotoveny narychlo stoly a sedátka. Bylo tu nachystáno jídla více, než dost, několik bas s pivy se válelo u žebřin a pár flašek něčeho tvrdšího by se tu také určitě našlo. Ale to nebylo vše. Světla tu pohrávala do jistého polojasu a z nějakého důvodu ze stropu visela v místě, kde normálně byl zavěšený provaz diskotéková koule. No a pak tu bylo to okolí, které se pohnulo a momentě, kdy Riley přivykla světlu se ozvalo sborově ze všech stran.
"Překvapení!!.....Všechno nejlepší k narozeninám Riley!........Nemysli si, že jsme na tebe zapomněli! Jooooo dneska to pořádně oslavíme!......Jasně 23 není žádný číslo furt je to kočka!......Ale zadaná kočka takže bacha na ní!"
Když se Riley rozhlédla mohla spatřit, že v tělocvičně nejsme sami, ale byli tu i další členové našeho týmu.
Andrej se zubil sedící na koze a žvýkal tlustou sýrovou slánku. Amanda pro změnu stála rozkročená, jako generál u jednoho z narychlo zhotovených stolů, kde se válela hromádka dárků zabalených porůznu tím, co zrovna kdo našel. Nira rozlévala přípitek. Ahib zamával od......mixážního pultu, který asi nikdo nechceme vědět, jak dostal na palubu křižníku, ale byl tady a ty dva obří repráky se už chystaly pouštět hudbu. Až po chvíli si šlo všimnout, že tu byli i příslušníci z týmu Černých Zmijí, které vedl Alex. Tyan a Admer zrovna dochystávali světla na diskošku a Yuri nám šel vstříc.
"Hahah, už jsme mysleli, že nepřijdete. Neviděli jste náhodou cestou našeho Alexe? Anča ho šla hledat, nějak.....ymmm asi ho zapomněli informovat o téhle události."
Zasmál se Yuri a vřele si Riley na okamžik přitáhl blíže k sobě a políbil letmo na každou tvář.
"Všechno nejlepší Vlčice a moc mu to nezazlívej, nedali jsme mu na výběr."
Mrknul Yuri s potutelným úsměvem na Riley. Já se jen zmohl na obranný úsměv, ala já za to tak úplně nemůžu....teda dobře trošku vlastně jo.
"No co tam stojíte, jak dvě sochy! Seržo! Riley pojďte mezi nás!.......Jasně musíš rozbalit své dárky. Ale jestli tam najdeš tanga tak ty rozhodně nejsou ode mě!"
Ozvala se Amanda, které do řeči skočil v zápětí Yuri se smíchem.
"Tak jo lidičky dneska to pořádně rozjedeme ať se celá tahle kocábka otřásá v základech a ví kdo jsou ti nejlepší!"
Zařval do mikrofonu Ahib až se vše rozdunělo a pak tam začala hrát melodická docela svižná hudba, kterou se často otevíraly diskotéky.
Ještě trošku nesvůj jsem se držel poblíž Riley, nevěděl jsem, jak na tohle všechno bude reagovat, ale teď už couvnout nemůžu.
"Dneska bylo smutku dost, dneska ukážeme, jak umíme žít. Dneska budeme jen obyčejná parta na zábavě."
Usmála se na všechny Nira a podávala první skleničku naplněnou něčím patrně ostřejším Riley. Přece jen bude třeba probourat počáteční nervózitu.
"Ymmm jo nebudeš tomu asi věřit, ale tohle všechno máme vod nadřízených schválený. Je sice pravda, že se ohledně toho za poslední víc, jak týden Rico dost naběhal, aby sehnal všechny povolovačky ale my mu dost pomáhali."
Zahuhlal Andrej, který se mezitím přidal k diskuznímu kroužku ale dál chroustal svou tyčku.
"To je fakt, ale tohle všechno je supr no ne?"
Zubil se a chroustal. Bezděky jsem se kousl do rtu, protože jsem se začínal obávat, že nás za chvíli možná Riley seřeže všechny na jednu hromadu, že jsme to špatně odhadli, nebo přepískli, ale pak jsem s veškerou odvahou položil ženě kterou jsem si zamiloval dlaně opět na ramena a přistihl jsem se, že se usmívám.
"Víš víme, že nikdy nikomu neposíláš na Zemi žádné vzkazy a že ti nikdo neposílá audionahrávky. Říkali jsme si, že každý by měl mít rodinu, která mu čas od času napíše, aby se necítil v týhle posraný válce tak sám a ztracenej. No.....a tak jsme si řekli, že když nikoho nemáš tam, tak budeme tvojí rodinou alespoň my....i když takovou trošku divnou."
Pousmál jsem se a cítil jsem, jak se mi chvějí ruce, nejspíše to musela cítit i Riley, v těchhle věcech jsem moc dobře chodit neuměl.
"Nejsi sama Ril, máš nás. Nás všechny......máš mě, pokud o to i po tomhle večeru budeš stát."
Poslední slova jsem téměř neslyšně zašeptal, patřila jen jí a mě zároveň trochu zradil hlas.....A pak se rozrazily dveře a v nich byl uřícený snad narychlo v civilním obleku nahozený Alex, který si dotahoval kravatu, pod paží tiskl velký prapodivně zabalený dárek a hned za ním dobíhala Anna, která za ním zavírala dveře.
"Uhhhh.....uhhhh....uhhhhh.....sakra!! Doprdele vy parchanti vy mě chcete zabít?!! To jste mi nemohli nic říct dřív?!!! Doprdele.....fuh moje plíce.....kruci....he? Co to má znamenat vy....vy jste všichni v civilu a já ještě narychlo tahám kvádro?!!!! Aaaaahh!"
Vypadal Alex, že ho chytne mrtvice.
"Ale seržo já se vám to snažila celou dobu říct, jen vy jste tak rychle začal jednat.....uh uh .....nestačila jsem vám."
Anna byla celá rudá a zadýchaná ale zdá se, že taky nadmíru spokojená splněným úkolem. Sálem se rozhlehl smích přítomných. I mě zacukaly koutky.
"Jo Alex, ten si to umí načasovat."
Spustil jsem trošku neochotně ruce z Riley a sledoval, jak se celá záležitost bude vyvíjet dál.
 
Cpl. Riley Baxtor - 14. prosince 2020 23:22
bax_icon_drak2644.jpg
U tělocvičny

Zkrotnu, ale jen tak, aby to nebylo úplně hloupé. Nechce se mi vyšilovat, ale nutí mě k tomu něco, co bych nazvala ženskou přirozeností – chovat se divně v emočně napjaté nestandardní situaci. Stalo se toho moc a stejně moc se toho děje i nadále, jenže jsem zvyklá spíš na příkazy, rozkazy a rutinu, než něco takového.
“Vstřebat..,“ převalím jazyk v ústech, čímž zabráním tomu, abych řekla něco jedovatého.
“Moment.. cože?“ šprajcnu se.
“Jak vyřídit? Jestli ti věřím?“ opakuju nechápavě a přesně tak se i tvářím. Jestli mi něco mělo dojít, pak je mi odhalení na míle vzdálené, a kus tmavé látky tomu nepomáhá. V první chvíli mě napadne jediné – Wade. Připadám si už jako šílenec, který se s jeho tragickou smrtí ani za mák nemůže vyrovnat, přestože tahle tragédie do mého života přinesla víc světla, než bych si myslela.
“Co to zase..,“ povzdechnu si.
Zvědavost je přirozená lidská vlastnost a nechybí ani mě, ale tak nějak bych raději všechno vyřešila v ústraní, v klidu. Moc jsem o tom nepřemýšlela, každopádně jsem si návrat do bezpečí určitě představovala jinak. Ale což o to, bitka byla dobrá. Uznávám zpětně, protože upustit páru a dokázat si, že nepatřím do starého železa je přesně to, co jsem potřebovala. Kromě jiného.

“Hele.. já nevím. Věřím ti, ale..,“ nebyla se mnou sranda jako s jinýma. S povzdechem si vezmu pruh látky a převážu si s ním oči, přesně, jak Rico chtěl.
"Před chvílí jsi byl svědkem toho, že nejsem úplný rampouch tající na pláži, takže..," zabručím varovně. Otázkou je, jak si to kapitán přebere. Jenže to už není moje starost, protože poněkud nešikovně nahmatám jeho paži a druhou rukou pokynu, aby mě vedl.
 
MSg. Johny Rico - 02. prosince 2020 09:25
johnyrico24901.jpg

Kočka zahnala do kouta myš?


Byl jsem už skoro na před dveřmi do tělocvičny, když jsem uslyšel klidný, ale dostatečně hlučný hlas Riley. Pomalu jsem se nadechl a obrátil jsem se k ní čelem skoro jsem si myslel, že mě Riley porazí na zem a začne mě mlátit, jak se na mě zprvu řítila. Docela se mi ulevilo, když kousek přede mnou zastavila.
Omluvně jsem se mírně usmál nad jejími slovy.
"Myslel jsem, že budeš potřebovat chvíli na to to vstřebat."
Pomalu, opatrně a s něžností jsem k ní zvedl prsty levé ruky a lehce jsem jí pohladil po uzardělé tváři.
"Já vím, stejně, jako ty nejsi jen tak nějaká obyčejná holka.!
Letmo jsem pohlédl ke dveřím tělocvičny a pak zase na Riley.
"Ne tak docela. Potřeboval jsem tu něco vyřídit, a tak trochu jsem doufal, že najdeš, abychom ta mohli jít spolu."
Objasnil jsem vlídně a podíval jsem se jí do očí.
"Věříš mi Ril?"
Zkoumal jsem její oči a čekal na odpověď, pak jsem sáhl do kapsy a vytáhl delší pruh černé látky.
"Pokud mi věříš, pak si tohle uvaž přes oči a dej mi ruku."
Podal jsem jí pásku a pak nabídl svou ruku, které se mohla chytit.
 
des. David "Opáčko" McCan - 25. listopadu 2020 17:14
68nouvelarticle61857.jpg
Brouček a velká petarda

"Tak s tím buď opatrný, nebo tu zařvem všeci!" křikl jsem na vojáka co na mě mával s atomovou hlavicí. To mi tak chybělo, atomovka a velkej hnusnej brouk co je snad z pancíře. Kulky se od něj odráží a gránáty nemaj moc velkej účinek. Navíc to chrlí plasmu. NA posraného i hovno padá, to snad není možný.
"Všichni zpátky! Granátomety miřte té bestii na hlavu!" zařval jsem co jsem mohl do okolí a pomalu před tou horou ustupoval ke kopcům. Snad tam budeme mít výhodnější pozici.
 
Cpl. Riley Baxtor - 19. listopadu 2020 18:31
bax_icon_drak2644.jpg
Federální křižníšk - Destiny - Hra na honěnou

Je to jako naschvál, že nejsem ve své kůži a první, na koho narazím- a to doslova – je Alex. Nemám zájem mu cokoliv vysvětlovat, je ale pravda, že ho beru. I proto se od něj nesnažím za každou cenu vztekle odstrčit a utéct. Vykoktám něco ve smyslu, že spěchám za Ricem, ale můj hlas zní v tu chvíli tak poraženecky, až raději zmlknu. Jenže Alex se ani tak nemá k tomu, aby mě „pustil“, sice mě nedrží rukama, ale prostě se i tak zdržím.
Když vysloví svou domněnku o rozchodu, vyvalím na něj oči.
“Cože..?!“ na víc se chvíli nezmůžu, jen na něj zírám a obočí málem dosahuje hranice mezi čelem a vlasy.
“Děláš si srandu..? To.. co.. Pobavíme se potom, jo? Mrzí mě to,“ Alex určitě pochopí absenci úsměvu a nevezme si to osobně. Mělo nás napadnout hned, že bychom někam mohli zajít ve víc lidech.

První kroky jsou pomalé, během chvilky však naberu tempo. Už mě nebaví nikoho míjet, zatáčet a vyhýbat se. Je mi to k vzteku a nepřidává to už tak roztodivné náladě, která se mi usadila v hlavě.
Konečně. Zahlédnu ho. Jsme od sebe sice ještě daleko, ale není pochyb, že mě uslyší. Jediné štěstí, že z bojů i výcviku, a vlastně i kusu života předtím, mám dobrou fyzičku.
“Co si myslíš, že děláš?“ zahulákám neadresně, bez agresivity v hlase. Tím k sobě přitáhnu nežádoucí pozornost, takže bych si hned v další chvíli nejraději flákla, ale naštěstí pořád běžím a než překonám nával horka z přehnaného zírání ostatních na chodbě přítomných, jsem téměř u cíle.
“Co děláš? Nemůžeš.. nemůžeš mě tam tak nechat,“ zamračím se a zastavím. I před fyzičku se hrudník divoce zvedá a zase klesá.
“Měl jsi zůstat a.. já nevím, trochu to zmírnit,“ vyčtu Ricovi mírně a rukama, kterýma se mírně rozmáchnu do stran, si plácnu do stehen, “vždyť to nebyla jen nějaká cetka nebo kupka hlíny, ale ty si místo toho..“ očima hledám, kde jsme.
“.. jdeš zacvičit?!“ to už Rica sjedu pohledem.
Možná jsem morous, ale umím si představit i lepší.. tohle všechno.
 
Mlýnek na maso:D - 10. listopadu 2020 07:53
st21306.jpg

Federální křižník - Destiny - Nový zítřek
Zoe


Spánek byl tentokrát příjemný a konejšivý. Odpočívalo se ti mnohem lépe a i tvé tělo mělo konečně možnost nabrat sílu a začít se dávat dohromady. Když ses znovu probudila musela jsi mžourat, abys opět přivykla nyní už tlumenějšímu světlu. Zahlédla jsi, že židle vedle tvé postele je obsazená nějakou postavou. V prvním okamžiku ti srdce zaplesalo a napadlo tě, že je to Wade, že se ti vše jen zdálo dostala jsi něčím přes kebuli už na křižníku a on tě odtamtud dostal. Halucinace pak byly jen vyvolány jeho slovy k tobě, když jsi spala. Pak jsi ale lépe zaměřila a spatřila štíhlejší figuru a zaoblený hrudník, na kterém spočíval tlustý cop hustých havraních vlasů.
"Tak jsi konečně vzhůru? No už bylo na čase prospala jsi toho hodně."
Usmívala se na tebe členka tvého týmu Nira Gali. (odkaz)
"Vypadáš příšerně víš o tom? Asi si ještě chvíli poležíš ale buď ráda, že jsi celá a podařilo se jim tě zachránit měla jsi fakt namále. Tam na kopci jsem myslela, že je po tobě."
Odfoukla si a založila si ruce pod prsy a věnovala ti naoko kritický pohled.
"Příště nám už takový věci nedělej, už tak jsme ztratili dost přátel a moc nás z týmu nezůstalo."
Pokárala tě i když jen vtipem. Nejspíše i na ní doléhala tíha celého posledního dění a snažila se to vše nějak odlehčit.
"Tak se hlavně drž zase se na tebe přijdeme podívat."
Mrkla na tebe Nira a pomalu se začala zvedat ze židle. Vzhledem k osvětlení muselo být už dávno po návštěvních hodinách, ač kdo ví, jak to zrovna tady funguje.

Federální křižníšk - Destiny - Hra na honěnou
Riley a Rico


Riley po chvilce, co dostala dárek od Rica vystřelila z ubikace, jako šipka. Dveře se před ní skoro ani nestihly otevřít, jak proklouzla jen škvírou při otevírání. A téměř hned za dveřmi. Ždrc....! Do něčeho velkého a pevného narazila a začala padat nazad. Kolem pasu se jí však ovinula silná opora, která jí udržela na nohou.
"Hou hou hou. Drsňačko kam ten spěch, pozor ať si neublížíš."
Zahláholil Alex a když jsi znovu získala rovnováhu, tak spustil ruku, kterou jí pohotově zachytil. Pak se mu na tváři objevil lehce vyděšený výraz.
"Ty....ty brečíš? Počkej zase tak silně si to do mě nenabořila......Promiň já...neměl v úmyslu stát ti v cestě jen jsem myslel, že zajdu k vám na pokec a tak...."
Bylo to skoro až úsměvné sledovat mohutného Alexe, který si věděl rady v každé bojové situaci a dokázal se dostat s těch největších sraček, jak neví, co by měl udělat, nebo říci rozrušené dívce.
"Coto? Johny?......Jo potkal jsem ho mířil chodbou támhle tudy, říkal něco vo procházce či co."
Lehce se zamračil, jak zauvažoval, nad souvislostmi a pak nasadil další překvapený a snad až zděšený výraz.
"Po-počkej nechceš mi říct, že jste s Johnym rozešli!"
Koukal na Riley naprosto bez sebe, absolutně ztracen v dění, nevědouc, co by měl zrovna udělat, aby situaci zlepšil. Taky bylo zvláštní od někoho slyšet, že vás vlastně bere již, jako pár a má starost, že se něco podělalo.

Každopádně, jakmile se ti podařilo nechat za sebou zmateného Alexe a zahájit další postup za Ricem cestou nebylo moc kde se zdržovat. Hlavní chodba vedla docela jasně, joooo parkrát jsi málem porazila nějakýho toho úředníka se štosem papírů, protáhla ses skupinkou klábosících nováčků a pak zahlédla Ricova záda, jak klidnými dlouhými kroky mizí za rokem v jedné vedlejší chodbě, která by měla vést snad k sportovní části lodi.
 
Cpl. Riley Baxtor - 15. října 2020 14:01
bax_icon_drak2644.jpg
Pokračující melancholie

Místo nějaké pořádné činnosti si na ubikaci akorát hlasitě – až přehnaně – povzdechnu a lehnu si. Na spánek nemám ani pomyšlení. V hlavě mi víří stovky myšlenek, ale u žádné z nich se nedokážu udržet déle, než pár vteřin. Nic to neřeší, je to akorát nekonečný zmatek. Očima těkám po ocelové šedi, když se otevřou dveře.

Povytáhnu obočí, když uvidím Rica. Naštěstí začne mluvit dřív, než si stihnu myslet, že mě jen přišel utěšovat, protože to bych ho z fleku vykázala do vzdálených míst – nijak zle, ale nemám chuť cokoliv rozebírat. Podá mi nějaký balíček a překvapivě rychle je se mnou hotový.
Jsem zmatená.
Vidět zmatení v mojí tváři, když kolem nic nevybuchuje, nikdo nestřílí a nebzučí tu ani brouci je docela zvláštní. Působím totiž překvapeně a nasraně naráz, ale rysy přitom zároveň měkčí co si, co by se dalo naznat dojetím. Nejsem a nikdy jsem snad ani nebyla nějaká křehká dušinka, která se by uměla tvářit kdo ví jak mile, a pokud už taková chvíle nastala, musela jsem se sama cítit komfortně. Což se právě neděje.
“Co..,“ než se stihnu vzpamatovat, je Rico pryč. Musím s těma potlačovanýma reakcema něco dělat. V rukách držím orchidej a minci, jejíž minulost mě tíží na dlani. Asi jsem dojatá. Víc než to jsem jednoduše rozhozená.
Popotáhnu.
Vydechnu.
Nádech, mnohem prudší výdech. Srovnej se.
Není to nevděčnost, ale jen neschopnost se srovnat s tím, že pro někoho něco znamenám. Místo jančení na místě akorát sedím, hledím na květinu a mezi prsty protáčím druhý dárek. Navíc – co já budu dělat s kytkou? Vždyť něco tak vzácného nezvládnu pořádně opatrovat, aby se jí něco nestalo. Promnu si prsty čelo a olíznu rty. Kytku odložím stranou, aby se jí něco nestalo, a mírně roztřesenými prsty si zapnu řetízek. Krátce na to opustím ubikace s jediným cílem – najít Rica.
 
MSg. Johny Rico - 23. září 2020 13:05
johnyrico24901.jpg

Rozcinkaný večer


Tak nějak jsem doufal v normální večer v baru, bitka byla příjemné plus, ale teď to chtělo se dobře napít a pak společně dovrávorat na ubikace a rozplácnout se, kde to zrovna vyjde.....ale ne. Už když se objevila sestřička, měl jsem špatný pocit. Zpráva o tom, že Zoe žije a zotavuje se byla dobrá, ale.....i tak za sebou nechávala nepříjemnou pachuť. Viděl jsem na Riley, že jí to na náladě moc nepřidalo. Pomalu jsem se nadechl a pohlédl na sestřičku.
"Děkujeme za informaci. Jsme rádi, že je jí lépe. Určitě se za ní zastavíme."
Splnil jsem požadované formality, aby sestřička mohla odejít a znovu jsem zaměřil svůj pohled na Riley.
"Ril.......ach.....k čertu...."
Vydechl jsem, už spíše pro sebe, protože se zvedla a prohnala se kolem baru a už byla pryč. Oči mi sklouzly na ruku, která mi vylétla od stolu, když jsme jí chtěl gestem zastavit. Znovu jsem jí spustil na desku stolu a dopil svůj drink.
"Kruci."
Ulevil jsem si a zamířil k baru. Tam jsem hodil peníze na stůl barmanovi a k tomu něco navíc.
"Díky."
Kývl jsem na něj a zamířil pryč z baru. Za Zoe jsem se skutečně zastavil ale zalétl jsem k ní pohledem jen z povzdálí. Promluvit jsem si s ní nešel. Nebyla správná doma a ona stejně pospávala. Zamířil jsem na jednu z nižších palub za provianťákem. Podřimoval s knížkou v ruce.
"Hej Derry spí se ti dobře?"
Usmál jsem se a přivítal se s ním.
"Sehnals to? Jsi nejlepší na tebe je vždy spoleh."
Zasmál jsem se a dal jsem mu motek bankovek a vzal jsem zabalený delší široký váleček. Zamířil jsem znovu skrz paluby až k našim ubikacím.
Otevřely se přede mnou dveře. Jediný, kdo byl na ubikacích v tuhle chvíli byla Riley. Ostatní ještě nejspíše někde poletovali.
"Ahoj. Asi nemá cenu ptát se jestli jsi v pohodě. Vím, že nejsi."
Smutně jsem se pousmál a došel až k ní.
"Na. Tohle ti snad udělá alespoň trošku radost."
Podal jsem jí zabalený válec. Byl docela lehký.
"Rozbaluj opatrně. Promiň trošku to trvalo, než to došlo."
Usmál jsem se a zamířil znovu ke dveřím.
"Kdyby něco budu se poflakovat tady kolem. Jo....a nezapomeň to zalívat."
Ještě jsem se u dveří zastavil.
"Každý z nás si zaslouží mít tady kousek domova."
S tím jsem otevřel dveře. Když Riley rozbalila balíček byla v ní krásná dobře rostlá orchiej, která musela určitě pocházet ze Země. odkaz
Získat povolení něco takového přepravit a dostat na palubu bylo skoro nemožné. Kytek na v celé flotile mohlo být tolik, co napočítáš na prstech a ne jen proto, že by tolika majitelům uschly. Ještě jsem se zarazil a napůl obrátil ve dveřích.
"A podívej se do květináče."
Dodal jsem a pak odešel. Když se podívala do květináče na kořenech ležela malá obálka. Jakmile jí otevřela vypadl z ní drobný penízek na řetízku. odkaz
A u jen krátký vzkaz.
"Patřil tátovi a vždy mu nosil štěstí. Doufám, že ho přinese i tobě. Krásné opožděné narozeniny Riley."
Stálo tam písmem, které bylo jasně Ricovo. Narozeniny měla relativně nedávno, jen tomu nikdo nevěnoval pozornost.
 
Cpl. Zoe Castillová - 15. září 2020 10:57
alexandra6745.jpg
Návrat
Ano padám i křičím i když mi přijde absurdnost té situace když jsem někde kde není nic hmotného (což mi dokáže že klika se rozplyne hned jak projdu dveřmi) a potom přijde tlak. To co se pak objeví je hmotné protože poznám bolest a postupně se začínají objevovat další hmotné objekty skutečného světa.
Hezký kolik dalších lidí má podobný zážitek jako já?
I když to je zajímavé téma na rozhovor bude o tom někdo chtít mluvit? Na druhou stranu to dává jistou naději vzhledem k tom co jsme kdysi slyšela o plynutí času.
Vzpomínáme na minulost a zároveň se jí obáváme, protože potom je tu jen nejistá přítomnost a budoucnost pokud se jí dožijeme.Ale já jsem naživu.
Žiju, vzepřela jsem osudu možná tohle je ta poslední věc kterou jsem nezmínila. Bojujeme o přežití protože každý den je vztyčený prostředníček broukům a důkaz že máme možnost ... ano já vím možná jsem to přehnala a chtělo by to víc pokory.
Ano jsem ráda a slib který jsme dala platí.
Potom však začnou působit sedativa a okolí se začíná rozmazávat, opět přichází sny které mi však už nepřijdou tak depresivní jako předtím. Zobrazují naše obavy přesto i v této zatracené, nekonečně válce se najdou dobré zprávy.
 
Cpl. Riley Baxtor - 03. září 2020 21:30
bax_icon_drak2644.jpg
Na baru -> ubikace

Nezačalo to úplně dobře, ale nějakou dobu po bitce svítalo na lepší časy. Dokud nepřišla mladá sestřička se zprávou, že se Zoe probudila, je při vědomí a můžeme jí navštívit.
Chvíli nad tím uvažuju, i když odpověď mě vzadu v hlavě tlačí celou dobu a nemění se. Vypiju, co mám nalito, podívám se na Rica a kývnu.
“Klidně běž,“ oznámím stroze. Na sestřičku se v podstatě ani nepodívám.

To poslední, co chci, je jít se podívat na Zoe a dělat, jakože se nic nestalo. Nebo hůř, radovat se z toho, že je živá a zdravá, ale jiní nejsou. Kdyby to nebyl Wade.. ale takhle to nepřipadá v úvahu.

Zvednu se od stolu, u baru si ještě obstarám pivo na cestu, abych spláchla pachuť v ústech a zároveň měla jistotu, že se nezpiju do němoty, a odkráčím na ubikace.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.2334520816803 sekund

na začátek stránky