Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Starship Troopers

Příspěvků: 581


Hraje se Denně dle časových možností PJe  Vypravěč asasin je offlineasasin
 

DružinaObnovit družinu

 Postava MSg. Johny Rico je offline, naposledy online byla 26. února 2020 21:11MSg. Johny Rico
 Postava Cpl. Riley Baxtor je onlineCpl. Riley Baxtor
 Postava Cpl. Zoe Castillová je offline, naposledy online byla 26. února 2020 11:56Cpl. Zoe Castillová
 Postava des. David "Opáčko" McCan je offline, naposledy online byla 26. února 2020 10:32des. David "Opáčko" McCan
 
MSg. Johny Rico - 23. února 2020 17:44
johnyrico24901.jpg

Večer na hovno


Nakonec se nám podařilo odtama vypadnout, cesta byla, jako by někdo třásl plechovkou fazolí a my byli ty fazole. Přidržoval jsem se Alexe a druhou rukou jsem přidržoval Riley, tvořili jsme takový menší hlouček, abychom nelítali po celém prostoru. Trošku mi dělalo starosti, jak na tom byla Zoe. Jasně byla občas hrozně praštěná, ale furt to byla Zoe, člen našeho týmu a holka, která se líbila Wadeovi.
Myšlenky odpluly, když jsme přistáli konečně v bezpečí křižníku a začali vybalovat. První jsme pomohli ven raněným, aby se o ně mohli postarat, pak šla výbava a my. Strašně rád bych zašel s týmem na skleničku, ale vím, co mě čekalo, sepisování hlášení. Proto jsem zamířil zamlkle do zbrojnice, kde jsem odevzdal svou výstroj a pak jsem zamířil do nejbližšího volného kanclu, kde bych to mohl sepsat.
"Nesnáším hlášení."
Na druhou stranu jsem věděl, že to je jediný kus papíru, který povypráví pravdivě, proč a jak mí přátelé v akci zemřeli. S dlouhým povzdechem jsem se dal do psaní. Občas se mi u toho mlžily oči a jindy zase třásla ruka. Zlostí nad tím, co se v posledních hodinách stalo jsem zlomil mezi prsty dvě prupisky a ještě se o ně málem pořezal.
"K čertu!"
Zavrčel jsem a začal jsem už asi pošesté psát jedno a to samé hlášení. O tom, co se stalo a o tom koho a proč jsem ztratil. O tom, jaké hrdiny jsem měl po svém boku a co si v mých očích zasluhují. Když jsem konečně papír podepsal svým jménem a zahleděl jsem se na něj znovu jsem se dlouze nadechl a vydechl, abych uklidnil své emoce.
"Alespoň tohle pro vás můžu udělat. Alespoň na tuhle poctu tě můžu navrhnout kamaráde a tohle ti už nikdo nevezme. Budeš oceněn něčím, čím jen nemnozí. Nikdy se na tebe nezapomene."
Zašeptal jsem a vydal jsem se odevzdat papíry......

Večer přišel rychleji, než jsem si byl schopen připustit, takže nezbývalo než na sebe nahodit ceremoniální uniformu a vydat se tam. Stát mezi ostatními seřazenými a poslouchat proslov generála bylo.......smutné? Deprimující? Já vlastně nevím. Postupně padlo spoustu jmen, spoustu vyznamenání a spoustu rozloučení s lidmi, které třeba pořádně nikdo ani neznal. Stál jsem tiše a salutoval pokaždé, když padlo nějaké jméno.
A pak přišlo to Wadeovo. Bylo to, jako nůž, který mi projížděl hrudi.
"Díky brachu, nebýt tebe už tady nestojím."
Přišlo mi na mysl smutně, když však dostal nejvyšší ocenění, na které jsem ho navrhl zasalutoval jsem a držel salut po celou dobu.
"Slava Hrdinovi Federace!"
Zakřičel jsem sborově s mnoha dalšími....ač když bylo po všem, odcházel jsem s davem. Zahlédl jsem v davu neomylně známou blonďatou kštici krátkého střihu a zamířil k ní. Aniž bych něco řekl položil jsem jí ruku na rameno a lehce jej stiskl, než jsem se objevil vedle ní.
"Pojď zajdeme na tu skleničku, co jsme si slíbili. Myslím si, že dnes je to více, než vhodné."
Nadhodil jsem ruku spustil podél pasu. Tahle válka nás stála už hodně, a kdo ví, kolik nás bude ještě stát. Nechtěl jsem to vědět, ne teď.
 
Cpl. Zoe Castillová - 23. února 2020 13:11
alexandra6745.jpg
Záchrana (snad pro všechny)
Riley mi pomůže společně dorazíme do transportéru a já jsem připoutaná do sedačky,ostatní tu možnost nemají a tak musí buď ležet na zemi nebo stát.Transportér se naplní a my odlétáme zatímco brouci podnikají další útok na plot.
Ano jak poznamenal major kdo včas z boje uteče žije pro boj příští ...
Přežili jsme zničení křižníku i útok brouků na zdejší planetě a určitě se to podařilo i ostatním.
Lidský duch se ukázal jako nezlomný ještě v dobách kdy jsme k hvězdám vzhlíželi jako k podivným bodům na obloze nebo když byl každý přesvědčen že jsme ve vesmíru sami.
Let se zdál nekonečný a zvláště ti kteří neměli to štěstí že nebyli připoutáni se možná cítí jako kuželky nebo jako kuličky s nimiž někdo třepe v obrovské krabici.Nakonec však vletíme do křižníku a dovnitř transportéru pronikne čerstvý vzduch,ti co můžou vyrazí ven zatímco dovnitř vstoupí medici aby se postarali o zraněné.Co se týká mně nevím jak moc to je vážně protože cítím že se na mně únava a vyčerpání podepsalo a já konečně ztratím vědomí.Když se probudím jsem na ošetřovně,ostatní okolo mně se tváří vážně a já později opět upadnu do neklidného spánku.Čas začíná splývat a brzy se rozdělí mezi dobu když ve snech opět prožívám nepříliš příjemné vzpomínky (či má mysl vytváří jiné katastrofické scénáře) a dobu kdy se probudím a bloudím pohledem mezi zdi ošetřovny a zachmuřenými pohledy těch kteří jsou zrovna poblíž mého lůžka.
Doufám že to dopadne dobře,odmítám umřít zde potom co jsem prožila všechno to ...
 
Cpl. Riley Baxtor - 15. února 2020 20:10
bax_icon_drak2644.jpg
Federální křižník Destiny – poslední pocty a trocha volna

Pekelná cesta nazpátek, do bezpečí, bylo nic proti tomu, co jsme zažili. Těch několik dlouhých minut nepohodlí bylo pryč v momentě, kdy jsem pod nohama ucítila pevnou konstrukci křižníku a kdy mi upocené tělo z mačkanice ovanul chladný vánek prohánějící se po hangáru. Ještě ve spěchu a z posledních zbývajících sil jsem pomohla přemístit nějaké zraněné a jednoho podepřela a doprovodila na ošetřovnu. Z té jsem se už do hangáru nevracela. Rozhodla jsem se pro sprchu a čisté oblečení, takže jsem zamířila nejdřív vrátit zbraně a ostatní vybavení, což zabralo chvíli vyřizování ohledně radiostanice, a poté k ubikacím, abych zjistila, kterou kajutu mám přidělenou, s kým (kdybych ji měla se Zoe, byla by to paráda, protože si zřejmě nějaký čas pobude na ošetřovně a tak bych měla klid a prostor k opravdovému odpočinku).
Jen co jsem všechno tohle vyřídila, přišlo to.
Klid.
Ticho.
Slyšela jsem tlouct své vlastní srdce a tlouklo zatraceně rychle, v rytmu planety, která nás málem stála život. Jako by se všechen adrenalin v žilách neodboural, ale část se ho až po poslední chvíle schovávala v konečcích prstů a teplá voda způsobila jeho rozlití napříč tělem.
Bylo mi špatně.
Jen pomalu jsem se dávala dohromady a trvalo dlouhých třicet minut, během kterých jsem takřka bez hnutí seděla na palandě, než jsem se dala dohromady. Tušila jsem, že usnout nedokážu, ale alespoň jsem se natáhla a zírala do prázdna nad sebe, dokud nebyl čas na ceremonie.

V tu dobu se mi hlava už dávno pročistila, napětí opadlo a cítila jsem se jednoduše fajn. Zamířila jsem tedy na ceremonie, protože co míň můžu udělat, než účastnit se? Jak lépe vzdát hold padlým? Není to sice příjemná akce, ale rozhodně nutná. A mnohdy určitě i nápomocná.
Kývla jsem na pár známých tváří, ale vesměs jsem se právě od nich držela stranou. Ačkoliv už lépe naladěná, stále jsem neměla chuť se s někým vybavovat nebo nahlas vzpomínat. Mít svůj kousek klidu v davu, to bylo přesně to, o co jsem stála.
Prvním několik jmen prolétlo vzduchem a moje myšlenky se vrátily zpět na planetu. Jména, fotky, povyšování, všechno se to zdálo tak nějak hloupé ve srovnání s tím, jaké vzpomínky si nosíme v sobě. Generálův hlas mi zněl monotónně, jako by jmenoval nějaké náhodné řádky z telefonního seznamu. Nedokázala jsem se soustředit, místo toho jsem zírala kousek před špičky vlastních bot a přemýšlela zmatečně o všech, které jsem potkala nebo viděla umřít.
Jenže to trvalo jen do chvíle, co sálem zaznělo Wadeovo jméno.
Srdce jsem tentokrát neslyšela, ale cítila jsem každý puls v údech. Polilo mě horko, takže jsem zvedla hlavu a pohledem neomylně skončila na vzpomínkové fotografii. Nádech. Výdech. Nepomáhalo to. Oči mě začínaly pálit a bylo úplně jedno, co generál říká. Měla jsem to před očima – cítila a slyšela jsem tlumeně všechno to, co se odehrálo a vedlo k Wadeově smrti. Slzy jsem rozehnala rychlým zamrkáním, ale s jemně se třesoucím tělem jsem nic udělat nedokázala. Až tehdy mi došlo, že mám ruce sevřené v pěst – vztekem a hlavně tím, že mi to celé bylo líto.
Tak strašně moc líto.
Nic z toho se nemuselo stát, kdyby.. Zatracení brouci!
V nastalém dlouhém tichu se mi poprvé od chvíle, kdy nás napadli a Wade umřel, ulevilo. Ne dostatečně na to, abych necítila křivdu způsobenou jeho smrtí, ale dost na to, abych si to už nevyčítala. Měla bych mu být vděčná, ale to neumím. Umřel. Nechal nás tady. Taková hloupost. Život někoho jiného sice obecně nemá menší váhu, ale toho někoho bych neznala. Neviděla bych Zoe jak jí to zdrtilo a .. to všechno.
Měli jsme to vyřešit jinak.

Poslední myšlenka, ale to se už shromáždění spolubojovníci kolem mě pomalu rozcházejí. Povzdechnu si, jen tak, sama pro sebe, abych zjistila jestli se dokážu hýbat. Jde to. Projedu si rukou vlasy a pomalu otočím k odchodu.
Všechno je to pryč.
 
Mlýnek na maso:D - 13. února 2020 21:15
st21306.jpg

Aglamor II. -> Federální křižník - Destiny - Bojovat a zemřít, nebo odejít a žít
Johny, Zoe a Riley


Špičkování se v týmu, vždy pomáhalo k tomu, aby se odboural stres a nepříjemný pocit blízké smrti. Postupně se vám podařilo naložit všechny raněné, takže se v transportéru docela tísnili. U koho to šlo, třeba, jako u Zoe, tak toho připoutali do výsadkové sedačky, u koho to nešlo, toho složili na podlahu a někdo další ho přidržoval. No a ostatním nezbylo, než se nalodit na stojáka. Když k tomu připočteme naložené vybavení, tak váš transportér přetékal. Mezi posledními nastupoval Rico a major Hawk s Riley.
"Dnes budeme žít pro další boj."
Odtušil major a přidržoval se stěny. Dnes jste si připadali, jako sardinky v opravdu malé a křehké krabičce, která sebou docela dost házela a udržet se na jednom místě byl nelehký úkol. Někdy se musely navzájem přidržovat celé skupinky vojáků, abyste opravdu nelítali po prostoru.
Než se úplně zavřela padací rampa do transportéru viděli jste, jak brouci dorážejí na plot smaží se a věděli jste jednu věc. Je to jen otázkou času, než tohle místo prorazí a nebude úplně lehké jej obsadit znovu.
Mnozí dnes na planetě zemřeli. Kdyby nebylo překvapivého útoku na váš křižník nemuselo se tak stát, avšak stalo se. Stále je zde naděje, že nejste jedinou skupinou, která se odtamtud dostala. Stále je naděje, že se podařilo zachránit více životů, které byly vhozeny v sázku...

Let transportérem byl zdánlivě nekonečný, až skoro po půl hodině jste proletěli do hangáru křižníku Destiny. Cestou to rachotilo, některé manévry byly pěkně ostré a nejednou jste skončili na jedné hromadě. Nehledě na to, že bylo za letu dusno, kvůli množství lidí, kteří se zde tísnili oproti normálnímu stavu. I tak jste to však zvládli a pilot vás bezpečně navedl na přistání.
Rampa byla spuštěna a k vám zavanul čerstvý vzduch. Byla to úleva. Mnozí si sundávali helmy, nebo se šli na chvíli posadit ven na plac. Další tahali ven zraněné, k čemuž dobíhali pomoci i medici, kteří začali organizovat odvoz těch, kteří na tom byli špatně. Pár chlapů s dostatkem energie se chopilo vytahování vybavení z transportéru, vypadalo to, že se pilot chystá na další vzlet, nejspíše pro další přeživší, nebo v to jste mohli alespoň doufat a přát jim to.
Hned v prvních deseti minutách celého toho shonu naložili medici Zoe na pojízdnou postel, protože začínala být malátná a pohled se jí mlžil.....

Trvalo to více, než hodinu, než jste se všichni vypakovali z hangáru. Někteří podívat se na své raněné přátele. Jiní se vydali to všechno prostě zapít. Ti zodpovědní šli psát hlášení. Ať tak či onak dnešní zakončená neplánovaná akce byla pro vás až až. Snad každého všechno bolelo a nejspíše každý toužil po chvilce klidu a odpočinku.....

A tak den ubíhal. Zoe nakonec zůstala na ošetřovně na dobu neurčitou. Doktoři u ní odhalili dosud neznámý broučí toxin, který jí zamořil krevní oběh. Ležela malátná, občas při vědomí, jindy v neklidném spánku, ale i když se lékařům podařilo účinky jedu zpomalit a analyzovat zatím jej nedokázali zastavit ani zvrátit.
Prognóza zatím zněla tak, že jed napadá svalstvo a šlachy a v podstatě je uvnitř rozpouští. Jak se zdá začínal od konečků jednotlivých končetin, nejprve dolních, pak horních a postupoval trupem, jakmile by došel k srdci, nebo mozku poškození by dotyčného zabilo. Zatím ještě ani nevědí kolik času Zoe zbývá ani jestli dokážou zahájit její léčbu ve větším rozsahu, aby jí zachránili život.....


Večer se přiblížil a s ním i smutné povinnosti všech těch, kteří byli schopni dojít na večerní ceremonie. Bylo to jakési poslední rozloučení se všemi, kteří zahynuli na Aglamoru II a v posledních dnech celkově. Což znamená, že bohužel třeba taková Zoe se určitě nezúčastní, ale co se týče třeba majora Hawka, Riley, Rica, Alexe a dalších. Ti všichni se přijdou rozloučit s těmi, kteří zemřeli ne pro Federaci a její ideály, ale pro své přátele, aby právě ti, kteří zde dnes stojí mohli žít.
Seznam zemřelých a proslovy k nim, byly dlouhé, stejně, jako posmrtná vyznamenání a povýšení. Alespoň některá jména byly některým z vás známá a povědomá, někdy více, než blízká....Veškerá slova pronášel vám neznámý generál....



"Vojín Samantha Heistin, některými přáteli též přezdívaná Corpse, členka jednotky Žlutých Tygrů. Zahynula při při nouzovém přistání na Aglamoru II. Bohužel ne však v boji s brouky, ale kvůli selhání svého zdraví. Mnozí to nevěděli ale dlouhé roky bojovala statečně s rakovinou. Nakonec svůj boj však prohrála a dle hlášení jí její velící důstojník seržant Martin Mezenský ušetřil trápení střelou do hlavy."

Obrázek


Promlouval generál a opět zavládla chvilka ticha. Když se hovořilo o této mrtvé vystoupila k památníku, který zde byl připraven jediná osoba. Mladá žena, která položila na na památník psí známky. Nejspíše té mrtvé dívky, poslední čest, kterou jí mohl vzdát někdo z týmu. Sama vypadala, že si své zažila. Samantha neobdržela žádná posmrtná povýšení ani vyznamenání, o to to bylo smutnější.
"Vojín Sally Moon, z jednotky Zelených Varanů, zemřela při plnění svých povinností nad rámec. Při poslední akci utržila nemalé zranění v podobě probodnutého ramene. Její tým jí však dostal na křižník Terror V. a doktoři jí dokázali zachránit. Když však došlo k nečekané evakuaci křižníku a ona se snažila dostat se svým týmem do hangáru dostali se do nelehké situace. Dle hlášení jejího velícího důstojníka zemřela, když mu zachránila život. V poslední možné chvíli mu pomohla dostat se za zavírající se vzduchotěsné dveře deformujících se částí křižníku a sama obětovala život pro svůj tým. Proto jí na základě veškerých doporučení posmrtně povyšuje Federace do hodnosti seržanta a zároveň jí udílí Purpurové srdce za statečnost, Medaili za záchranu života svého velícího důstojníka a Medaili za extrémní statečnost projevenou v kritickém okamžiku, kdy se rozhodla obětovat svůj život pro život někoho jiného."
Vyskládal výložky i medaile generál k fotce zesnulé. Mohli jste zahlédnout zbytek její zdrcené jednotky, kdy až zraněný velící důstojník Opie Drye, stejně stál vzpřímeně a vzdával čest člence svého týmu se slzami v očích.

Obrázek

Obrázek

ObrázekObrázekObrázek


Opět následovala pauza a chvíle ticha za mrtvou ženu.
"Vojín Gillian Shaw, přáteli zvaná Vosa, která nebyla oficiálně přidělená k žádnému týmu, ale dostala úkol tajnou misi na planetě C216. Ze strohého hlášení, které máme k dispozici podlehla vnitřním zraněním, které způsobily kameny v tunelech na planetě, když pomáhala dostat se z planety uvízlým přeživším jednoho z vysazených týmů desátníkům McCanovi a Mormoshovi, ti zde bohužel nejsou, aby jí vzdali patřičný hold, účastní se ještě záchranných misí na Aglamoru II. Nicméně vojín Shaw je posmrtně povýšena na desátníka a je jí udělena medaile za záchranu života."
Opět zavládlo ticho, když starý generál dával výložky a medaili k fotce zesnulé.

Obrázek

ObrázekObrázek


Další chvilková odmlka.
"Štábní seržant Martin Mezenský, z jednotky Žlutých Tygrů. Bohužel i velící důstojník této jednotky zemřel při akci na Aglamoru II. Jeho tým byl jeden z těch, které nouzově přistály na planetě a snažily se zachránit a zajistit oblast. Bohužel dle hlášení jeho tým padl do léčky, kdy jednoho z nás konkrétně pilota ovládli brouci, společně s bezpočtem maskovaných brouků čelil tým seržanta Mezenskýho jisté smrti. Seržant však zachoval chladnou hlavu a rozhodl se zbytek svého týmu zachránit. Sám zdržel brouky a poskytl čas zbytku uniknout, sám vzal do pekel desítky brouků a pak odešel, tak jak žil velkolepě a s plnou parádou za výbuchu granátů.
Čest a sláva mu. Posmrtně jej Federace povyšuje do hodnosti staršího seržanta a uděluje mu Purpurové srdce, medaili za statečnost a záchranu života."

Opět všechny příslušné zmíněné věci položil k fotce mrtvého důstojníka a opět vystoupila dívka ze Žlutých Tygrů, která položila i k jeho memóriu psí známky.

Obrázek

Obrázek

ObrázekObrázekObrázek


Hned další jmenovaný byl vojín Franz Heidorm, který též patřil ke Žlutým Tygrům a zahynul při onom přepadení. Na rozdíl od seržanta jemu se však žádných velkých poct nedostalo.
Následovala další kupa jmen a vám neznámých osob, až zaznělo jedno, které jste znali.
"Vojín Ju-hai Osaka z jednotky Bílých Vlků, zemřel na Aglamoru II. při ústupu na zabezpečenou pozici ze svými přáteli. Brouci jej, tak jako mnoho jiných dostali. Nebyla to však jeho první mise a na doporučení jeho nadřízeného je posmrtně povýšen na desátníka."

Obrázek


Výložky byly položeny k fotce mladého usměvavého japonce, kterého někteří znali, jako věčně veselého Ju-haie. Následovalo další ticho a pak další a další jména.....bylo jich tolik. Až přišlo poslední jméno.
"A na závěr zde máme muže, kterého si všichni budeme pamatovat, jako hrdinu a věrného přítele. Jmenoval se seržant Wade Wilson, z jednotky Bílých Vlků a nebýt jeho a jeho oběti mnozí z nás by zde dnes nestáli. Většina ani netuší, čím by si měl zasluhovat náš obdiv. Když došlo k evakuaci na křižníku Terror V. loď se začala automaticky uzavírat, aby udržela bezpečnost, což však znamenalo také to, že někteří přeživší zůstali uvěznění bez možnosti dostat se do hangáru, včetně Wadových přátel z týmu. V této vypjaté situaci se zachoval, jako pravý hrdina, odmítl splnit rozkaz svého velitele jehož život považoval za důležitější, jeho život a život svých přátel a sám vyhledal záložní řídící místnost a podržel otevřené dveře tak dlouho, že se všichni jeho přátelé a mnoho dalších z vás mohlo dostat do hangárů a evakuovat se z deformujícího se křižníku. Bohužel jeho hrdinský čin jej stál život, když jej pravděpodobně zabila dekomprese při narušení trupu a celkových deformacích lodi.
Dle doporučení nadřízeného a souhlasu dalších složek velení jej Federace posmrtně povyšuje do hodnosti poručíka. Zároveň je mu uděleno Purpurové Srdce a Medaile za statečnost za extrémní chrabrost v jednání nad rámec svých povinností a Medaile za záchranu života svých přátel."

Položil memórina k fotce Wadea.

Obrázek

Obrázek

ObrázekObrázekObrázek


Pak se znovu otočil k vám a držel v ruce ještě jednu medaili, kterou většina z vás nikdy neviděla.
"A také mu Federace uděluje mimořádnou Medaili Hrdiny Federace, kterou se mohou pyšnit jen ti nejlepší a nejoddanější."

Obrázek


"Sláva Hrdinovi Federace! Nechť není nikdy zapomenut! Vzdát čest!.....Salva!"
Zaburácel hlas generála a i on se postavil do pozoru a zasalutoval zesnulému Wadeovi, na to se ozval rachot z pušek, které vypálily památní salvu. Na počest Wadea Wilsona stáli všichni ne minutu, ale dobrých deset, než vše skončilo.
"Dnes byl den, kdy jsme vzdali hold svým padlým přátelům a druhům. Zítra vzdáme hold těm, kteří přežili a pozítří vrátíme broukům tvrdě úder! Rozchod!"
Zavelel generál.....a bylo po všem....přišel večer a s ním i zasloužený oddech. Smutek nad těmi, kteří zde nejsou? Kdo ví.....
 
Mlýnek na maso:D - 13. února 2020 13:39
st21306.jpg

Aglamor II. - Veteránova zkáza
Martin


Martin Mezenský byl zaražen náhlým vpádem onoho pilota, který vypadal opravdu strašně. Musel uniknout ze spárů samotné smrti, byl potrhaný a měl na sobě známky krve, nejspíše ani on se z lodi nedostal úplně bez zranění. Kdo ví, jak dlouho se tady toulal po lese.
"Hej seržo, jste v pohodě?"
Dotkl se Martina na rameni Franz a slétl k němu na okamžik očima. Martin zamrkal a začal se probírat z těch pár sekund, které mu šrotovaly hlavou. Ten pilot....něco mu na něm nesedělo, jenže co.
"Seržo bacha má zbraň!"
Křikla Pavla pohotově a skryla se za nejbližším stromem. Martin reagoval bleskově strčil prudce do Georga a dám upadl na zem právě ve chvíli, kdy se ozvalo několik výstřelů. Franz hleděl vytřeštěně na dvě krvavé stopy, které se mu rozšiřovaly zpod od krku a levé pánve, kde už nedosahovala taktická vesta. Chtěl něco říct, ale ozvalo se jen bublání krve a Franz padl k zemi. Další výstřely. Pavla se snažila odvést pozornost. George se mezitím plazil mezi křovisky do nejbližšího krytu.
"Jdeme si pro vás!"
Zasmál se pilot a znovu vystřelil. Kulka škrábla Martina do ramene, bolestně mu v něm škublo, ale to už pozvedl svou Moritu a vysolil do toho zmetka skoro celý zásobník. V posledních několika ranách se rozprskla pilotova hlava do všech stran.
"Pohyb! Jsou tady!"
Zařval právě ve chvíli, kdy se za Pavlou vynořil dokonale maskovaný obrys brouka, který splýval se svým okolím. Martin si ho vak všiml a začal pálit. Desátnice si kryla hlavu a běžela, jako o život bokem směrem k němu.
"Seržo jdou další!"
Už byl George znovu na nohách a zahájil palbu na brouky, kteří sem mířili z jiné strany.
"Černá! Chytej a jdi jdi jdi!"
Když ho desátnice míjela hodil jí Martin všechny psí známky, které cestou posbíral a také ty svoje.
"Vypadněte je jich moc! Kryju vás! Nečekejte na mě!"
Křikl a sehnul se pro známky Franze a druhou moritu. Známky hodil Georgovi a zapřel si mority o boky.
"Teď běžte voba! A zkuste se dožít! Předejte dál, co jste tu viděli. Stejně do týdle doby nepatřím."
Martin měl na tváři něco, jako smířlivý úsměv, když začal pálit na všechny strany a jeho dva poslední členové týmu se dali na zběsilý běh lesem za svou možnou záchrannou. Pak začaly bouchat granáty, které Martin odpaloval a pak už bylo brouků příliš a všichni se na něj sesypali.
"Sejdeme se v pekle sráči."
Hlesl, když už ho probodlo na pět brouků a odjistil jeden granát na sobě. Další exploze byla mnohem větší, protože vše, co mohlo vybuchnout včetně granátů, které měl na sobě Franz. Explodovaly a les zaplavil oheň....
 
Cpl. Riley Baxtor - 04. února 2020 14:15
bax_icon_drak2644.jpg
Aglamor II. - Zachránění

Morita párkrát zaštěká, ale blížícího se brouka jak se patří zpracuje někdo jiný. Ostatní jsou sice v dostřelu, ale nechce se mi plýtvat municí. Průser je, že se mi nechce chodit ani blíž k plotu, protože bych tím prodloužila čas potřebný k rychlému úprku na transport. Tím pádem se mi celá situace zdá dost nepříjemná. Nestřílím, šetřím, ale pouštím je blíž.
Když se po mém boku objeví Rico, přejdu to. Co už ale ignorovat nedokážu jsou jeho slova. Zarazí mě. Pomalu otočím hlavou jeho směrem, obě obočí mírně zvednutá.
“Neznělo to dvakrát reálně. Asi raději mlč,“ sice se přitom usměju, ale pocit z toho, co Rico řekl, zůstal stejný.
Co když to nestihneme?
“Mimo to, dneska sis už svůj podíl štěstí vybral tam nahoře. Takže padej pomoc ještě někomu a už s něma zůstaň,“ vybídnu ho. Kouzelné slovíčko prosím nezazní, i když ho mám na jazyku. Ono by to potom mohlo tak trochu hraničit s citovým vydíráním.
 
MSg. Johny Rico - 03. února 2020 18:22
johnyrico24901.jpg

Čas odletu


Načnutou rozpravu o tom, jak důležité je umírat pro Federaci přeruší šum, mezi vojáky a oznámení, že pro nás letí záchrana.
"Ti si to teda umí ale naplánovat."
Ušklíbl jsem se a hodil Moritu na popruh.
"Tak jdeme dělejte, všichni na shromaždiště! Zaujmout obranou pozici, bereme raněné i vybavení, nic tu broukům nenecháme, krom toho smaži plotu!"
Křikl jsem a porval jsem přes ramena nejbližšího zraněného, který sténal se zaškrcenou nohou. Od kolene dolů o ní přišel. Složil jsem ho u dalších raněných, se kterými pomáhala i Riley.
Opravdu jsem doufal, že takových shromaždišť odkud nás dostanou bude více, ne jen to naše.
Zoe nevypadala, že by příliš vnímala, ale alespoň spolupracovala. Nejspíše šok ze zranění. Riley jsem musel stále obdivovat. Byla plná energie a elánu. Její touha dostat všechny pryč byla inspirující.
"No tak pohněte s těmi nosítky! Hej ty tam támhle se válíještě zbraň ber to, bude se ti hodit!"
Pomáhal jsem koordinovat přeskupující se vojáky a sám jsem tahal vojáky i vybavení. Předpokládám, že jiné rozkazy major mít stejně nebude.
"Až to přistane, nejprve dostaňte dovnitř raněné, pak vybavení a pak se stahujeme my bojeschopní, abychom drželi perimetr do poslední chvíle. Je to jasné?!"
Křikl jsem. Přebrat opět vůdčí roli mi nijak nevadilo, prostě se s tím bude muset major popasovat. Nebyl čas. Zaujal jsem nakonec obrannou pozici poblíž Riley a dalších boje schopných.
"Ten plot něco vydrží, stihneme to."
Doufal jsem, že ta slova nejsou jen povzbuzení ale také pravdou.
 
Cpl. Riley Baxtor - 31. ledna 2020 11:07
bax_icon_drak2644.jpg
Aglamor II. - Zachránění

“Hej, máte ještě nazbyt něco proti bolesti?“ houknu na nejbližšího zdravotníka, ale tak nějak tuším zamítavou odpověď. Jinak teď bohužel Zoe pomoci neumím, i když koutkem oka vidím, že její zranění musí být bolestivé a ona se raději propadá do stavu nevnímání.
“Zůstaň tady. Všechno bude.. lepší. Lepší než dnešek,“ zabručím ještě k blondýnce na pidi shromaždišti.

Jen co doprovodím Zoe blíž k místu odkud si bude moct nastoupit do transportéru, vrátím se zpátky. Nevypadá dobře, ale zdá se, že přežije. Raněných je tu víc než dost a proto neváhám s jejich přesunem pomoci ani v dalších případech.
Přemístění vysílačky i všeho užitečného, co jsme nashromáždili a uznám za vhodné vzít to s sebou, nechám na konec této záchranné akce. Přece jen, jsou to jen věci, a ty zatím v téhle válce stíháme vyrábět.
Jaké by to asi bylo válet si šunky někde ve výrobě? Nebo skladu?
Nakrčím nos a stáhnu si popruh Mority tak, abych mohla střílet. Jako zázrakem mi nic není, tudíž je jasné, že do transportu se nepohrnu mezi prvními.
 
Cpl. Zoe Castillová - 30. ledna 2020 15:25
alexandra6745.jpg
Záchrana
Opadá napětí a s ním přichází o bolest proto se nezapojím do současné diskuze,když potom uslyším už letí tak se nejdřív leknu a hledám kobylku než mi dojde jakou pitomost asi dělám.I když potom co jsme zažili se paranoia dá čekat.
Brouci se přeskupí a podniknou to znovu ...
Nakonec k tomu dojde ovšem to pro nás letí transportéry což přinese úlevu všem okolo,ovšem to se ke mně někdo blíží.Tentokrát to však není Zoe,ale Riley která mně pobízí k většímu spěchu.
No dobrá brouci za plotem a pokud se vyplaví adrenalin možná troch utlumí ta bolest ...
Takže pospíchám za Riley a ostatními do transportéru a pak vstříc relativnímu bezpečí než dojde k další nekonečné válce s nepřítelem.
Ale to půjde, musí to jít,ostatní mají pravdu ...
 
Cpl. Riley Baxtor - 21. ledna 2020 21:52
bax_icon_drak2644.jpg
Aglamor II. - Zachránění

“To je fakt,“ kývnu na Hawka, “zasranej hnusnej fakt,“ souhlasím s ním. Pořád jsem v ráži, ale jeho slova mě uzemnily dost na to, abych zase mohla líp fungovat a kdo ví, třeba jednou dokážu přemýšlet víc jako on. Pokud takhle teda přemýšlí a neříká to jen proto, aby to na mě mělo právě takový účinek jakého dosáhl.

Nespokojeně mlasknu, když se rozšíří zpráva o záchraně. Není to prezentováno tak, jak bych to chtěla slyšet. Nevypadá to jako konec bojů s tím, že si to zopakujem po volnu, ale jen jako krátká přestávka mezi hodinama.
Klídek. Zneuctění památky a oběti těch, co umřeli. Vyhynutí lidí. Zničení Země.
V mých myšlenkách ta slova ale nezní tak dobře, jako když je Hawk vyslovoval nahlas.

“Hneme zadky,“ rozhodnu nahlas. Jiné možnosti stejně nemáme. I to si ale myslím jen chvíli, když uvidím brouky.
“Rychle!“ zařvu, aby se nikdo nezdržoval a nepropadal bláhovému pocitu, že je po všem.

Sama vyrazím k Zoe, kterou necitelně popadnu, abych jí pomohla na nohy a tím pádem i rychleji k transportu.
“Vstávej. Není čas. Dělej,“ pobízím jí stejně bezcitně a překvapivě je mi jedno, co si o tom myslí. Wade umřel kvůli nám, ale ona ne. Ona tady nezůstane, hezky nastoupí k další lidsko-broučí bitce a to hned, co se uzdraví. Pokud se ovšem dřív nerozhodne na to vysrat a žít si svůj ufňukaný život někde v klídku, což bych jí neměla za zlé, vzhledem k tomu, že to byl jistý čas i můj plán.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.14648699760437 sekund

na začátek stránky