Andor.cz - Dračí doupě online

U Katy doma

Jsme u Katy doma a Picard mně nás vítá svým štěkotem ovšem v hlavě se ozve houkání jako bych tu neměla být.
Skvělé a to jsem se rozhodla zrovna ...
Katy mně vtáhne dovnitř a já mám pocit že v mé hlavě duní celý orchestr a do toho zpívá zvlášť nějaká vážně tlustá dáma, musím se chytit botníku a to co říká Katy vnímám jen okrajově. Zvuky se mění v houkání, hučení a další nesourodé zvuky a vše se začíná rozmazávat.
Já to tušila, tohle všechno je sen a ten se teď hroutí protože se asi probouzím ...
Nebo je to jinak a já si musím teď vybrat? Ale já nevím ... vím že bych si měla vybrat minulost protože ... protože ... vím proč, přesto je tu pořád spousta nezodpovězených otázek a i když vím že bych měla být vděčná chtěla bych vědět komu mám být vděčná.
Nejspíš je tohle jenom podobná bolest hlavy jakou jsem cítila předtím a já bych měla jít k doktorovi.
Takže posadím na botník, zírám na své prsty na nohách a čekám až mně přestane bolet hlava (pokud to opět nepřestane samo od sebe) nebo až tohle zmizí a opět se objevím na ošetřovně.
A také se můžu probudit nahá v nějaké pustině ...
Potlačím poslední bláznivou myšlenku a usmála bych se kdyby mně tak nebolela hlava a pak se rozhodnu oslovit Katy která už asi má o mně starosti.
„Já něco vymyslím jenom mně teď bolí hlava,docela dost.“

Planeta Země - Doma
Zoe

Dveře do bytu se rozlétly, jak tam Katy vplula a vítavý štěkot byl jasným znamením toho, že Pickard už o vás taky ví. Byl ale chraplavější, než jsi byla zvyklá, no jo i psy stárnou.
Někde vzadu v mysli se ti rozklinkal poplašný zvonek, jako hukot vzdálené varovné sirény.
"Hej Zoe co tam tak stojíš pojď dál, ne, vždyť víš, že by tě nekousl."
Zatáhla tě Katy dovnitř, když jsi na chvíli zůstala strnule stát na chodbě.
"Vše je tu v podstatě při starém. Tak, co podniknem?"
Ptala se Zoe, ale tobě začínala třeštit hlava musela ses přichytnout botníku. Slyšela jsi ten zvuk houkačky mnohem silněji a nedokázala ses pořádně soustředit. Katy jsi vnímala už jen okrajově a rozmazaně a k houkání se přidalo ještě nějaké nesourodé hučení.

Federální křižník - Destiny - Afterparty
Johny a Riley

S psyknutím se otevřely dveře, které Riley aktivovala a za nimi na vás už chtěla znovu naléhavě bouchat Amanda, které se zjevně ulevilo, když vás spatřila.
"No konečně lidi!"
Vyhrkla a rozhlédla se do chodby, kde ještě stále blikal a řval červený poplach.
"Celému křižníku byla vyhlášena kompletní pohotovost! Z informací, které zatím proběhly v rozhlasu se zdá, že na palubu proklouzli nějací brouci. Nevíme jak, nebo s jakým týmem, ale na třetím podlaží se už prý střílelo. Je to šílené, panuje tu neuvěřitelný zmatek. Alex se snaží dát do kupy alespoň svůj a náš tým, ale dostat se k modulům, nebo do zbrojnice pokud by bylo třeba se vyzbrojit, nebo evakuovat to nebude žádný med, je to přes tři podlaží dolů."
Vychrlila na vás Amanda a až pak se na okamžik zarazila a zatvářila omluvně.
"Pardon za pokažený závěr narozek."
Pronesla soucitně, jako by snad poplach spustila ona sama.¨
"Tak pojďte naši se shromažďují ještě v tý tělocvičně, většina odtama nestihla odejít."
Mávla na vás rukou.

Něžný budíček

Hlas poplachu, ani bušení na dveře, mne neprobraly natolik, jako hlas Riley. Se škubnutím se málem zřítím z postele a už už se snažím zmateně rozkoukat, kolem sebe.
"Co se....a kruci."
Promnul jsem si rychle obličej, abych získal co nejvíce vědomí a ostražitosti a vytáhl se pryčnu do sedu. Riley už byla na nohou a u dveří.
"To nám, ale fakt dělají schválně, co se děje k čertu tentokrát."
V dalším okamžiku už jsem zamířil rychlým krokem ke dveřím, také v očekávání toho, jaká katastrofa nás za nimi čeká tentokrát.

Poplach za dveřmi

“Co se..?!“ vyskočím na nohy dřív, než se pořádně proberu. Tak nějak ze zvyku. A ze zvyku si taky sáhnu k pasu, kde se mi obvykle houpe zbraň a vůbec mě nepotěší, když ji tam nenahmatám. Velmi pomalu mi v tom spěchu dojde, kde jsem, proč tady, že jsem si ani nevrzla a navrch, že je poplach.
Že by byl jen cvičný? Asi ne...

“Johny…?“ promluvím znovu, ještě mírně ochraptěle, a jak jsem celá zmatená, i když už si rozpomínající, vážně zalituju toho, že jsem se k němu aspoň na moment nepřitulila. Oslava narozek byla super, ale trocha něžností intimity… a v tu chvíli se přistihnu, jak stojím u dveří kajuty, co nám nepatří, a otevírám dveře.

“Co je? Jdeme do akce?“
Kdy tohle skončí?

U Katy

„Ano řeknu.“slíbím Katy. Tedy pokud se k tomu odvážím, možná bych si mohla sepsat seznam věci které bych mohla nazvat odvážnými. Na druhou stranu přežila jsem opravdu dlouho, dočkala se povýšení a ano můj plán s tím zapálit les a pak doufat že oheň uhasne protože mu dojde palivo nebyl zrovna nejlepší.
Byl to dobrý nápad už mi mysl neběhá v kruhu a náhodná vzpomínka zase rychle skončí.
Ovšem to už dojdeme tam kde Katy bydlí potom co najde klíče a vyjádří se k Picardovi tak nedodávám že jsem na něj vždy hodná. nebo že se mi líbí ty chrochtavé zvuky které vydává když ho drbu na hlavě. Ale to se už vydáme do čtvrtého patra, tento dům nemá výtah a já jednou řekla vtip o porodu než tam dojdeme. Ovšem během té doby mám čas popřemýšlet o svém novém stylu a začínají se už rýsovat jasné obrysy.
Tohle bude úplně nová Zoe.

Budeme pokračovat, předvánoční nečas :)

Planeta Země - Doma
Zoe

"Pak mi musíš říct, jak to dopadlo."
Zazubila se na tebe kamarádka nadšeně. Periferně jsi zaznamenala, že se pomalu ale jistě blížíte k jejímu domovu.
"No a já se mu nedivím Zoe. A ty zvažuješ něco takového. Představ si, co by to s tátou udělalo, kdyby ses z té prokleté války vrátila podobně, jako tvůj strejda, nebo hůř vůbec!"
Polekala se Katy a svýma velkýma očima tě rentgenovala, jako by chtěla odhadnout jestli nehodláš vyvést nějakou hloupost. Když jsi vypadala, že jsi od toho nápadu s armádou upustila, Katy si docela úlevně oddechla a potřásla hlavou.
"To teda byl ať tě ani nenapadne, něco takového znovu zvažovat."
Pohrozila ti prstem, což vypadalo až trošku směšně.
"Většinou myslím říkal, že šlo o nějaké scifi-cony"
Katy se zastavila u dveří bytového činžáku a v kabelce vyštráchala klíče.
"Kde...aha tady."
Vytáhla je a odemkla.
"A koukej být na Picarda hodná, už taky není nejmladší."
Poznamenala ještě přátelsky a zamířila po schodech do toho prokletého čtvrtého patra, protože, jak jinak, než že tenhle hloupý barák neměl výtah.

Federální křižník - Destiny - Afterparty
Johny a Riley

Oba dva jste s Johnym každý na jedné posteli vytuhli. Totálně a zaslouženě. Sice to asi nebylo, to nač vám vaši přátelé z druhého týmu půjčovali klíče od jejich ubikace, ale nelze říci, že byste jí nevyužili pořádně.
Nemáte ani tušení, jak dlouho jste spali, ale rozhodně vám příjde, že by to šlo i déle.
Probouzí vás až zběsilé bouchání na dveře.
"Rico?! Riley?! Jste tam?! Otevřete! Honem! Máme tady problém!"
Slyšeli jste naléhavý ženský hlas z druhé strany. Skreslený ocelovým pancířem, který vás dělil ještě při té rozespalosti, bylo těžké určit o koho se jedná. Ale takovýto budíček alespoň způsobil, že jste byli už jen ze zvyku skoro ihned na nohách a ve střehu.
Až nyní jste si také všimli, že k vám zvenčí tlumeně doléhá zvuk houkající poplašné sirény.
"No tak lidi dělejte! Nemáme času nazbyt!"
Další naléhavé zabušení, které se dunivě rozléhalo kolem.

Stále jsem v útlumu, ale dostanu se k vám :/

Rozhovor s kamarádkou a dočasné rozhodnutí

Přikývnu Katy i když nevypadám zrovna přesvědčivě a pak mně napadne myšlenka kterou hned zaženu, ano je to pěkný nesmysl a já jsem ráda že jsem zde. Počkat co to Wade říkal o nové možnosti, tedy myslím ten současný ... budoucí Wade .... nemyslel tím tohle?
Musím si s tím s někým promluvit, ale o kom s tím promluvit aby to nevypadalo že jsem se zbláznila?
„No doufám že budeme být moci opět kamarádi a snad to nebude vadit jeho přítelkyni.“
A možná, možná vyslovím něco o obnově našeho vztahu, ale je pokud s nikým nechodí. Táta bude nadšený a já si nebudu muset kluka hledat jinde. Katy mezitím vysvětluje jak si mám konečně najít chlapa i když právě to skákání se mi zrovna moc nezamlouvá.
V pravěku bylo vrcholem dvoření když tě muž praštil kyjem a hodil si tě přes rameno. Ehm ...
Ale když jsem nazvaná úzkoprsou právě od Katy, měla by vědět jak jsem nebo spíš budu odvázaná i když tváří v tvář smrti a nebezpečí je humor to jediné aby jste si uchovali zdravý rozum.
I když některé to může iritovat ...
„Ano táta říkal to samé i když on nemůže armádě zapomenout to co se stalo jeho bratrovi. Sice přežil, ale služba ho zlomila, doslova. Není to pěkný pohled.“ošiju se při té vzpomínce a pak se rozhodnu. Musím něco udělat, dočasné řešení aby má mysl neběhala pořád v kruhu, stvořit něco jako 13. komnatu místo co zatím nebudu otevírat. Soustředím se a představím si jisté místo, v ruce mám album ze kterého do té místnosti unikají fotky až album nakonec zmizí. Dveře se rázně zavřou a je slyšet několikáté zamykání, místnost se vzdaluje, je to dočasné a provizorní taková psí bouda, ale pokud budu pořád přemítat mezi minulou současností a současnou budoucností budu přešlapovat na místě.
Tak vzpomínky zůstanou zatím jen zde, tam kde můžou spát, ven je nepustím. Vzpomínky zůstanou ... sem je můžu dát a budou (aspoň prozatím) uzamčený. Hibernance ...
Vypadám jako bych se na něco soustředila, ale potom potřesu hlavou a dodám.
„Byl to šílený nápad, nechala jsme se ovlivnit náborovými snímky, vážně šílený nápad.“ Protřu si oči pak se zeptám abych se pokusila odvést myšlenky od současného tématu. Jistě k tomuto rozhovoru nakonec dojde, ale tohle není vhodné místo.
„A o jaké sešlosti šlo?“