Andor.cz - Dračí doupě online

Brouček a velká petarda

"Tak s tím buď opatrný, nebo tu zařvem všeci!" křikl jsem na vojáka co na mě mával s atomovou hlavicí. To mi tak chybělo, atomovka a velkej hnusnej brouk co je snad z pancíře. Kulky se od něj odráží a gránáty nemaj moc velkej účinek. Navíc to chrlí plasmu. NA posraného i hovno padá, to snad není možný.
"Všichni zpátky! Granátomety miřte té bestii na hlavu!" zařval jsem co jsem mohl do okolí a pomalu před tou horou ustupoval ke kopcům. Snad tam budeme mít výhodnější pozici.

Federální křižníšk - Destiny - Hra na honěnou

Je to jako naschvál, že nejsem ve své kůži a první, na koho narazím- a to doslova – je Alex. Nemám zájem mu cokoliv vysvětlovat, je ale pravda, že ho beru. I proto se od něj nesnažím za každou cenu vztekle odstrčit a utéct. Vykoktám něco ve smyslu, že spěchám za Ricem, ale můj hlas zní v tu chvíli tak poraženecky, až raději zmlknu. Jenže Alex se ani tak nemá k tomu, aby mě „pustil“, sice mě nedrží rukama, ale prostě se i tak zdržím.
Když vysloví svou domněnku o rozchodu, vyvalím na něj oči.
“Cože..?!“ na víc se chvíli nezmůžu, jen na něj zírám a obočí málem dosahuje hranice mezi čelem a vlasy.
“Děláš si srandu..? To.. co.. Pobavíme se potom, jo? Mrzí mě to,“ Alex určitě pochopí absenci úsměvu a nevezme si to osobně. Mělo nás napadnout hned, že bychom někam mohli zajít ve víc lidech.

První kroky jsou pomalé, během chvilky však naberu tempo. Už mě nebaví nikoho míjet, zatáčet a vyhýbat se. Je mi to k vzteku a nepřidává to už tak roztodivné náladě, která se mi usadila v hlavě.
Konečně. Zahlédnu ho. Jsme od sebe sice ještě daleko, ale není pochyb, že mě uslyší. Jediné štěstí, že z bojů i výcviku, a vlastně i kusu života předtím, mám dobrou fyzičku.
“Co si myslíš, že děláš?“ zahulákám neadresně, bez agresivity v hlase. Tím k sobě přitáhnu nežádoucí pozornost, takže bych si hned v další chvíli nejraději flákla, ale naštěstí pořád běžím a než překonám nával horka z přehnaného zírání ostatních na chodbě přítomných, jsem téměř u cíle.
“Co děláš? Nemůžeš.. nemůžeš mě tam tak nechat,“ zamračím se a zastavím. I před fyzičku se hrudník divoce zvedá a zase klesá.
“Měl jsi zůstat a.. já nevím, trochu to zmírnit,“ vyčtu Ricovi mírně a rukama, kterýma se mírně rozmáchnu do stran, si plácnu do stehen, “vždyť to nebyla jen nějaká cetka nebo kupka hlíny, ale ty si místo toho..“ očima hledám, kde jsme.
“.. jdeš zacvičit?!“ to už Rica sjedu pohledem.
Možná jsem morous, ale umím si představit i lepší.. tohle všechno.

Federální křižník - Destiny - Nový zítřek
Zoe

Spánek byl tentokrát příjemný a konejšivý. Odpočívalo se ti mnohem lépe a i tvé tělo mělo konečně možnost nabrat sílu a začít se dávat dohromady. Když ses znovu probudila musela jsi mžourat, abys opět přivykla nyní už tlumenějšímu světlu. Zahlédla jsi, že židle vedle tvé postele je obsazená nějakou postavou. V prvním okamžiku ti srdce zaplesalo a napadlo tě, že je to Wade, že se ti vše jen zdálo dostala jsi něčím přes kebuli už na křižníku a on tě odtamtud dostal. Halucinace pak byly jen vyvolány jeho slovy k tobě, když jsi spala. Pak jsi ale lépe zaměřila a spatřila štíhlejší figuru a zaoblený hrudník, na kterém spočíval tlustý cop hustých havraních vlasů.
"Tak jsi konečně vzhůru? No už bylo na čase prospala jsi toho hodně."
Usmívala se na tebe členka tvého týmu Nira Gali. (odkaz)
"Vypadáš příšerně víš o tom? Asi si ještě chvíli poležíš ale buď ráda, že jsi celá a podařilo se jim tě zachránit měla jsi fakt namále. Tam na kopci jsem myslela, že je po tobě."
Odfoukla si a založila si ruce pod prsy a věnovala ti naoko kritický pohled.
"Příště nám už takový věci nedělej, už tak jsme ztratili dost přátel a moc nás z týmu nezůstalo."
Pokárala tě i když jen vtipem. Nejspíše i na ní doléhala tíha celého posledního dění a snažila se to vše nějak odlehčit.
"Tak se hlavně drž zase se na tebe přijdeme podívat."
Mrkla na tebe Nira a pomalu se začala zvedat ze židle. Vzhledem k osvětlení muselo být už dávno po návštěvních hodinách, ač kdo ví, jak to zrovna tady funguje.

Federální křižníšk - Destiny - Hra na honěnou
Riley a Rico

Riley po chvilce, co dostala dárek od Rica vystřelila z ubikace, jako šipka. Dveře se před ní skoro ani nestihly otevřít, jak proklouzla jen škvírou při otevírání. A téměř hned za dveřmi. Ždrc....! Do něčeho velkého a pevného narazila a začala padat nazad. Kolem pasu se jí však ovinula silná opora, která jí udržela na nohou.
"Hou hou hou. Drsňačko kam ten spěch, pozor ať si neublížíš."
Zahláholil Alex a když jsi znovu získala rovnováhu, tak spustil ruku, kterou jí pohotově zachytil. Pak se mu na tváři objevil lehce vyděšený výraz.
"Ty....ty brečíš? Počkej zase tak silně si to do mě nenabořila......Promiň já...neměl v úmyslu stát ti v cestě jen jsem myslel, že zajdu k vám na pokec a tak...."
Bylo to skoro až úsměvné sledovat mohutného Alexe, který si věděl rady v každé bojové situaci a dokázal se dostat s těch největších sraček, jak neví, co by měl udělat, nebo říci rozrušené dívce.
"Coto? Johny?......Jo potkal jsem ho mířil chodbou támhle tudy, říkal něco vo procházce či co."
Lehce se zamračil, jak zauvažoval, nad souvislostmi a pak nasadil další překvapený a snad až zděšený výraz.
"Po-počkej nechceš mi říct, že jste s Johnym rozešli!"
Koukal na Riley naprosto bez sebe, absolutně ztracen v dění, nevědouc, co by měl zrovna udělat, aby situaci zlepšil. Taky bylo zvláštní od někoho slyšet, že vás vlastně bere již, jako pár a má starost, že se něco podělalo.

Každopádně, jakmile se ti podařilo nechat za sebou zmateného Alexe a zahájit další postup za Ricem cestou nebylo moc kde se zdržovat. Hlavní chodba vedla docela jasně, joooo parkrát jsi málem porazila nějakýho toho úředníka se štosem papírů, protáhla ses skupinkou klábosících nováčků a pak zahlédla Ricova záda, jak klidnými dlouhými kroky mizí za rokem v jedné vedlejší chodbě, která by měla vést snad k sportovní části lodi.

Pokračující melancholie

Místo nějaké pořádné činnosti si na ubikaci akorát hlasitě – až přehnaně – povzdechnu a lehnu si. Na spánek nemám ani pomyšlení. V hlavě mi víří stovky myšlenek, ale u žádné z nich se nedokážu udržet déle, než pár vteřin. Nic to neřeší, je to akorát nekonečný zmatek. Očima těkám po ocelové šedi, když se otevřou dveře.

Povytáhnu obočí, když uvidím Rica. Naštěstí začne mluvit dřív, než si stihnu myslet, že mě jen přišel utěšovat, protože to bych ho z fleku vykázala do vzdálených míst – nijak zle, ale nemám chuť cokoliv rozebírat. Podá mi nějaký balíček a překvapivě rychle je se mnou hotový.
Jsem zmatená.
Vidět zmatení v mojí tváři, když kolem nic nevybuchuje, nikdo nestřílí a nebzučí tu ani brouci je docela zvláštní. Působím totiž překvapeně a nasraně naráz, ale rysy přitom zároveň měkčí co si, co by se dalo naznat dojetím. Nejsem a nikdy jsem snad ani nebyla nějaká křehká dušinka, která se by uměla tvářit kdo ví jak mile, a pokud už taková chvíle nastala, musela jsem se sama cítit komfortně. Což se právě neděje.
“Co..,“ než se stihnu vzpamatovat, je Rico pryč. Musím s těma potlačovanýma reakcema něco dělat. V rukách držím orchidej a minci, jejíž minulost mě tíží na dlani. Asi jsem dojatá. Víc než to jsem jednoduše rozhozená.
Popotáhnu.
Vydechnu.
Nádech, mnohem prudší výdech. Srovnej se.
Není to nevděčnost, ale jen neschopnost se srovnat s tím, že pro někoho něco znamenám. Místo jančení na místě akorát sedím, hledím na květinu a mezi prsty protáčím druhý dárek. Navíc – co já budu dělat s kytkou? Vždyť něco tak vzácného nezvládnu pořádně opatrovat, aby se jí něco nestalo. Promnu si prsty čelo a olíznu rty. Kytku odložím stranou, aby se jí něco nestalo, a mírně roztřesenými prsty si zapnu řetízek. Krátce na to opustím ubikace s jediným cílem – najít Rica.

Rozcinkaný večer

Tak nějak jsem doufal v normální večer v baru, bitka byla příjemné plus, ale teď to chtělo se dobře napít a pak společně dovrávorat na ubikace a rozplácnout se, kde to zrovna vyjde.....ale ne. Už když se objevila sestřička, měl jsem špatný pocit. Zpráva o tom, že Zoe žije a zotavuje se byla dobrá, ale.....i tak za sebou nechávala nepříjemnou pachuť. Viděl jsem na Riley, že jí to na náladě moc nepřidalo. Pomalu jsem se nadechl a pohlédl na sestřičku.
"Děkujeme za informaci. Jsme rádi, že je jí lépe. Určitě se za ní zastavíme."
Splnil jsem požadované formality, aby sestřička mohla odejít a znovu jsem zaměřil svůj pohled na Riley.
"Ril.......ach.....k čertu...."
Vydechl jsem, už spíše pro sebe, protože se zvedla a prohnala se kolem baru a už byla pryč. Oči mi sklouzly na ruku, která mi vylétla od stolu, když jsme jí chtěl gestem zastavit. Znovu jsem jí spustil na desku stolu a dopil svůj drink.
"Kruci."
Ulevil jsem si a zamířil k baru. Tam jsem hodil peníze na stůl barmanovi a k tomu něco navíc.
"Díky."
Kývl jsem na něj a zamířil pryč z baru. Za Zoe jsem se skutečně zastavil ale zalétl jsem k ní pohledem jen z povzdálí. Promluvit jsem si s ní nešel. Nebyla správná doma a ona stejně pospávala. Zamířil jsem na jednu z nižších palub za provianťákem. Podřimoval s knížkou v ruce.
"Hej Derry spí se ti dobře?"
Usmál jsem se a přivítal se s ním.
"Sehnals to? Jsi nejlepší na tebe je vždy spoleh."
Zasmál jsem se a dal jsem mu motek bankovek a vzal jsem zabalený delší široký váleček. Zamířil jsem znovu skrz paluby až k našim ubikacím.
Otevřely se přede mnou dveře. Jediný, kdo byl na ubikacích v tuhle chvíli byla Riley. Ostatní ještě nejspíše někde poletovali.
"Ahoj. Asi nemá cenu ptát se jestli jsi v pohodě. Vím, že nejsi."
Smutně jsem se pousmál a došel až k ní.
"Na. Tohle ti snad udělá alespoň trošku radost."
Podal jsem jí zabalený válec. Byl docela lehký.
"Rozbaluj opatrně. Promiň trošku to trvalo, než to došlo."
Usmál jsem se a zamířil znovu ke dveřím.
"Kdyby něco budu se poflakovat tady kolem. Jo....a nezapomeň to zalívat."
Ještě jsem se u dveří zastavil.
"Každý z nás si zaslouží mít tady kousek domova."
S tím jsem otevřel dveře. Když Riley rozbalila balíček byla v ní krásná dobře rostlá orchiej, která musela určitě pocházet ze Země. odkaz
Získat povolení něco takového přepravit a dostat na palubu bylo skoro nemožné. Kytek na v celé flotile mohlo být tolik, co napočítáš na prstech a ne jen proto, že by tolika majitelům uschly. Ještě jsem se zarazil a napůl obrátil ve dveřích.
"A podívej se do květináče."
Dodal jsem a pak odešel. Když se podívala do květináče na kořenech ležela malá obálka. Jakmile jí otevřela vypadl z ní drobný penízek na řetízku. odkaz
A u jen krátký vzkaz.
"Patřil tátovi a vždy mu nosil štěstí. Doufám, že ho přinese i tobě. Krásné opožděné narozeniny Riley."
Stálo tam písmem, které bylo jasně Ricovo. Narozeniny měla relativně nedávno, jen tomu nikdo nevěnoval pozornost.

Návrat
Ano padám i křičím i když mi přijde absurdnost té situace když jsem někde kde není nic hmotného (což mi dokáže že klika se rozplyne hned jak projdu dveřmi) a potom přijde tlak. To co se pak objeví je hmotné protože poznám bolest a postupně se začínají objevovat další hmotné objekty skutečného světa.
Hezký kolik dalších lidí má podobný zážitek jako já?
I když to je zajímavé téma na rozhovor bude o tom někdo chtít mluvit? Na druhou stranu to dává jistou naději vzhledem k tom co jsme kdysi slyšela o plynutí času.
Vzpomínáme na minulost a zároveň se jí obáváme, protože potom je tu jen nejistá přítomnost a budoucnost pokud se jí dožijeme.Ale já jsem naživu.
Žiju, vzepřela jsem osudu možná tohle je ta poslední věc kterou jsem nezmínila. Bojujeme o přežití protože každý den je vztyčený prostředníček broukům a důkaz že máme možnost ... ano já vím možná jsem to přehnala a chtělo by to víc pokory.
Ano jsem ráda a slib který jsme dala platí.
Potom však začnou působit sedativa a okolí se začíná rozmazávat, opět přichází sny které mi však už nepřijdou tak depresivní jako předtím. Zobrazují naše obavy přesto i v této zatracené, nekonečně válce se najdou dobré zprávy.

Na baru -> ubikace

Nezačalo to úplně dobře, ale nějakou dobu po bitce svítalo na lepší časy. Dokud nepřišla mladá sestřička se zprávou, že se Zoe probudila, je při vědomí a můžeme jí navštívit.
Chvíli nad tím uvažuju, i když odpověď mě vzadu v hlavě tlačí celou dobu a nemění se. Vypiju, co mám nalito, podívám se na Rica a kývnu.
“Klidně běž,“ oznámím stroze. Na sestřičku se v podstatě ani nepodívám.

To poslední, co chci, je jít se podívat na Zoe a dělat, jakože se nic nestalo. Nebo hůř, radovat se z toho, že je živá a zdravá, ale jiní nejsou. Kdyby to nebyl Wade.. ale takhle to nepřipadá v úvahu.

Zvednu se od stolu, u baru si ještě obstarám pivo na cestu, abych spláchla pachuť v ústech a zároveň měla jistotu, že se nezpiju do němoty, a odkráčím na ubikace.

Federální křižník - Destiny - Na hraně
Zoe

Když jsi vkročila do dveří, ucítila jsi pod nohama prázdnotu a začala padat tmou. Byl to strašně nepříjemný pocit, neubránila ses ani tomu, aby sis zakřičela, nejhorší byl to očekávání, kde a o co se rozmázneš. Ani kliky se udržet nedalo, ta ti prostě po tom kroku vyklouzla z ruky, jako by tam nikdy ani snad nebyla.
Pak jsi ucítila náhlý tlak na hrudi a najednou jsi mrkala do ostrého světla, cítila ses, jako by tě přejel parní válec, vše tě bolelo a slyšela jsi hlasy, které jsi postupně rozeznávala, jak tvé oči postupně přivykaly prostředí, rozeznávala jsi tvary, ze kterých byli najednou doktoři v pláštích, světlo na stropě nemocničního pokoje.
"Doktore Seewe probrala se! Ta léčba začala zabírat, skoro jsme jí ztratili, ale teď se její životní funkce stabilizují. Je to úžasné, průběh je úplně jiný, než u prvního testovacího subjektu."
Ozval se dívčí hlas a pohnul se plášť poblíž tebe.
"Ano, zdá se, že bude žít. Dobře informujte její jednotku, třeba jim pár dobrých zpráv přidá na náladě. A dejte jí ještě nějaká anestetika léčba bude bolestná."
Prohlásil lékař staršího hlasu, kterého jsi nedokázala zaměřit.
"Ano doktore...."
Vzdalující se klapavý zvuk podpadků. Opět jsi se začala trošku ztrácet a pospávat, byla jsi taková malátná a unavená. Ale alespoň zatím jsi věděla, že jsi živá.

Federální křižník - Destiny - Urgentní zpráva
Johny a Riley

Ještě nějakou chvíli jste měli možnost si povídat. Letci se postupně vyklidili všichni, ty dobité někde odtáhl, asi na ošetřovnu. Snad z toho nebudou žádné další obtíže. Svědků jste tady měli, kdyby něco dost a moc dobře víte, že nebude moc těch, kteří by chtěli svědčit proti svým z pěchoty.
Vypili jste si ještě pár skleniček, než do baru vrazila spěšným rychlým krokem lehce zadýchaná mladá sestřička oděná do klasického nemocničního úboru personálu a přelétla očima osazenstvo. Když zamířila k vám, vytanulo vám v hlavě jediné. Že si letci stěžovali a nese vám předvolání k podání vysvětlení.
"Dobrý večer....huh omlouvám se, že vás ruším ale mám pro vás naléhavou zprávu."
Trošku se vydýchala a k vašemu překvapení se na vás zeširoka spokojeně usmála.
"Mám tu čest vám oznámit, že vaše kamarádka a spolubojovnice Zoe Castillová se probrala a její stav se začal zlepšovat. Pokud chcete můžete jí krátce navštívit."
Vypadalo to, že má upřímnou radost, že vám nese takovou zprávu a ne například kondolenci, ač i tím si již jistě prošla.

Aglamor II. - Výsadek
David

"No do keramický kachle!"
Ozval se nějaký vojín, který snad ještě neměl ani patnáct a hleděl na to monstrum, které se vylouplo ze země. Vojáci se začali hemžit na všechny strany, někteří pro nějaké dodatečné vybavení, jiní na výhodnější pozici, nebo se někde krýt.
Začal jsi pálit z kulometu, avšak s nevalným účinkem. Přece jen brnění těchto brouků bylo o dost pevnější, než těch menších mrch, kterých jsi sejmul už snad stovky.
"Nažer se ty zmrde!"
Ozvalo se odněkud a z levé strany vyletělo několik granátů, které bouchly porůznu na těle brouka, ale s nevalným účinkem. Poškození tam bude, ale o dost menší, než jste čekali. A pak natočila ta příšera hlavu a rozevřela klepeta tlamy z útrob jí vychrstla modravá žhavá vše tavící plazma, která doslova rozpustila skupinku vojáků, kteří se snažili klást odpor. Další dva zašlápla obrovitá noha tohoto tvora.
Panika zachvátila okolí. Někteří se dali na úprk z dýky po broukovi začínali lézt i další malí brouci.
".....ano....okamžitě.....ano...."
Zaslechl jsi mladého radistu, jak se s někým baví skrz vysílačku.
"Šéfe šéfe! Mám tady atomovou hlavici, ale nemáme raketomet. Z toho chudáka, co ho měl je škvarek!"
Zamával na tebe jiný vojín malou raketou. Mezitím několik dalších vojáků obtěžovalo brouka granátomety, nebo pálilo po posilách, které se mu hrnuly. Tohle bude nevyrovnaný boj a bombardéry se tu dostanou nejdříve za pár minut, pokud tedy přiletí.

Velké trable pro malou posádku

"Woooohooooo!! Joooooooo!!" zařval jsem a zamával pěstí ve vzduchu, když Francouz odpálil tu broučí díru a tak nás nejspíše i všechny zachránil. Byl to hnus. Vojáci byli roztroušení všude po malých skupinkách. Brouci je trhali jako nic. Doslova přes ně proběhli a zanechali za sebou krvavou spoušť, kusy těl a prázdných nábojnic.
"Skvělá práce!" řekl jsem "Teď jen sehnat raňe....co to sakra?" zarazil jsem se, když se země otřásla poprvé. "Připravte se vojáci!!" křikl jsem a odjistil kulomet. Země se znovu otřásla a kus od nás pukla. Z pukliny pak začal vylézat velký černý brouk.
"No to mě poser," hlesl jsem a zíral, jak je ta věc obrovská. Na tohle budem potřebovat minimálně kanón!
"Radista! Okamžitě volej leteckou podporu! Cíl je nebezpečně blízko nám, nebude označen, nejde ho totiž přehlédnout!" zařval jsem na radistu a začal pálit z kulometu na hlavu toho brouka. Každej brouk má měkké části. Klouby, oči, držka. Ideál je ale zničit centrum pohybu, mozek vy volové! vybavil se mi serža z výcviku. "Palte na klouby, oči, držku! Měkký části! Použijte granátomety!" zařval jsem do okolí a doufal, že mě ti volové slyší.

Federální křižník - Destiny – Že by už pohoda?

“Nejsem si jistá, jestli by v tom případě pomohlo nějaké starání se,“ neberu téma moc vážně a tak od něj můžeme lehce upustit. Jenže Rico nakousne něco, co z hlavy jen tak dostat nedokážu.
Hořce se nad pochvalou ušklíbnu.
“No..,“ vypadne ze mě přidušeně, “hmm. Nejsem zvyklá se s lidma moc mazlit, když na to přijde,“ přiznám neochotně.
“Není to moje nejlepší vlastnost. Ale co naděláš. Buď v člověku něco je, nebo ne. Očividně se i ty horší vlastnosti někdy můžou hodit. Vlastně.. nechápu, proč se vůbec chtěli rvát. Člověk má být vděčný za trochu klidu,“ pořádně se napiju. Není to nejšťastnější večer. Pořád mi připadá, že ve vzduchu visí z opravdové veselosti, i když pobavené a z nudy probrané osazenstvo baru by nesouhlasilo.
Jako obvykle je to můj problém.