Andor.cz - Dračí doupě online

Zpět u pití

Když i ten šel i druhý letoun k zemi, trošku jsem si vydechl a znovu se uvolnil. Doufal jsem, že si Riley o toho hromotluka nezlomila nohu, vzhledem k jeho tělesné konstrukci. Když jsme se vraceli ke stolu ušklíbl jsem se a lehce do ní ždrcl.
"Ne že by ti to přitom neslušelo."
Pozlobil jsem jí a raději zapadl na své místo, abych náhodou ještě jednu neslízl. Uchopil jsem znovu svou sklenici a až nyní slétl očima k rance na hřbetu ruky. Kysele jsem se usmál, ještě to trochu teklo, ale pomalu to zasychalo.
"No v to doufám taky, jinak se o mě budeš povinně starat....nebo hůř hodím ti velení na krk."
Pohrozil jsem jí a napil jsem se ze sklenice jednak abych zchladil žízeň a jednak trošku otupil bolest, která začínala pulzovat rukou, když opadl adrenalin.
"Ty ses taky dobře ukázala Vlčice, netušil jsem, že jsi až takový bijec. Tahle váhová kategorie se bude špatně překonávat."
Zasmál jsem se a poukázal na toho chlápka, co složila.

Čekárna na věčnost
Já vím tohle neděláme pro slávu, ale pro naše přežití a kvůli lidem jak jsi ty ... je smutné že museli přijít brouci abychom měli skutečný důvod bojovat ... Tedy ne že by boj o vytěžitelné suroviny či proti vzbouřené umělé inteligenci nebyl ... skutečný. Aspoň to byly první dvě obavy když jsme ještě byli přesvědčení že jsme ve vesmíru sami.

„Zeptat jsme se musela, i když nečekám že mi odpovíš, pokud by se přišlo na to co je po smrti položilo by to náboženství na lopatky.“
Taky se pokusím o vtip protože vidím že má Wade obavy. Je sice rád že mně vidí, ale ještě nejspíš nepřišel můj čas proto jsem tady. Záleží na mně buď můžu říct že toho mám už dost nebo se můžu vrátit.
Ano vím co tahle volba způsobí poznám bolest a poznám smrt a tentokrát už to bude konec? Ne konec ne ...
Ne mám povinnosti podobně jako my všichni v této zatracené nekonečné válce ke kterým se nemůžu otočit zády. Ovšem i Wade se mně rozhodne rozptýlit takže se usměji a potom dodám:
„Taky jsem si ráda popovídala a jsme ráda že je něco po smrti, ale mám své povinnosti a pokud mám možnost se vrátit ...“
Postavím a potom dodám:
„Díky ... Ráda jsme tě viděla a budu ostatní pozdravovat a jasně jednou až se opět setkáme budeme mít celou věčnost na vyprávění historek ...“
Začínám být na měkko a tak nesměle zamávám na rozloučenou a potom otevřu dveře které se za mnou objevili.
„Je tady někdo?“zeptám se poněkud nesměle a pak dveřmi projdu.
Teď mně asi čeká cesta zpátky do mého těla ...

Federální křižník - Destiny - Toulky mezi životem a smrtí
Zoe

Wade si jen táhle povzdechl a mírně se pousmál. Opět zvedl své oči k tobě a mírně potřásl hlavou.
"Jo hele asi se to dá i tak nazvat. A co se mé osoby týká tak.....udělal jsem jen to, co jsem považoval za správné. Netoužil jsem po slávě. Jen ochránit ty, na kterých mi záleželo."
Prsty na rukou měl propletené a lokty se opíral o kolena. Bylo vidět, že tě vidí rád, ale také to, že má nemalé starosti. Nad tvými slovy se jen tiše od srdce zasmál a zakroutil hlavou.
"Pořád stejná co? Pořád ta malá zvědavá Zo."
Zadíval se kamsi do bílého prázdna na chvíli mlčel, než znovu stočil pohled k tobě.
"Je pravda, že tohle je pro tebe milník a je jen na tobě, kterou cestou na tomto rozcestí se dáš. Zatímco se tu bavíme ostatní se o tebe bojí a doufají, že budeš v pořádku. Doktoři se ti snaží zachránit život experimentální léčbou, ale nakonec to bude jen o tvém rozhodnutí."
Usmál se Wade a vstal a udělal těch pár kroků k tobě. Všimla sis, že sáhl do kapsy a něco z ní vytáhl. Něco z toho něčeho si přendal do druhé ruky a obě zavřel v pěst. Pak je obrátil dlaněmi nahoru a otevře první dlaň. Najednou měl vážný výraz.
"Pokud si vybereš modrou pilulku zůstane všechno na hovno."
Pak otevřel druhou dlaň a v ní byla červená.

"Pokud si však vybereš tu červenou........."
Pohlédl na tebe a potutelně se usmál.
"Bude to to samé, ale jahodová příchuť."
O okamžik později mu zacukaly koutky a rozesmál se na celé kolo.
"Ne dělám si prdel."
Zazubil se a hodil si obě pilulky do pusy a začal je cumlat.
"Promiň neodolal jsem. Hele co je po smrti, to už pak musí zjistit sama, na to máš čas, jsou věci, co ti říct nemůžu. Bylo fajn si s tebou moci ještě popovídat. Pokud se chceš vrátit a dál se prát s životem, tak běž těma dveřma za mnou."
Ukázal palcem za sebe, kde najednou byly bílé zavřené dveře.
"Pozdravuj tam všechny. A doufám, že se ještě nějakou dobu znovu neuvidíme, ale počkám na tebe Zo."
Usmál se na tebe Wade vlídně a vrazil ruce zase do kapes a pozoroval tě, jak se rozhodneš.

Federální křižník - Destiny - Tvrdé hlavy z letectva

Štěstí při mně stálo, takže bitka dopadla dobře. Hromotluka doprovodím pohledem až na zem a chvíli tak setrvám, než se svezu ze stolu a odtlačím ho tam, kde jsem ho vzala. Nemám k tomu co říct. Jsem ráda, že je Rico víceméně v pořádku a chlápci dostali co proto, ale takhle jsem si dnešek vážně nepředstavovala.

“Krucinál,“ utrousím cestou k Ricovi. Všichni jsou nadšení. Chápu to, ale na druhou stranu, vždyť jsme se tady porvali, na tom není nic hrdinského. Nakonec mi ale obličej přece jen zkřiví nucený úsměv.
“Tohle nesnáším. Vždyť se tady rveme jak neposlušní parchanti,“ ještě bude chvíli trvat, než ze mě vyprchá všechno napětí, a tak jsem ráda, když zapadnu zpátky ke stolu. Cestou věnuji pár podobně křivých úsměvů na strany, jak se sluší a patří fandícímu publiku, dvakrát si s někým dokonce plácnu.
To se mi už zlepší nálada.
“Dobře jsi mu dal,“ mrknu na Rica a očima sjedu ke krvácejícímu zranění, “doufám, že nemáš prošlou tetanovku.“

Federální křižník - Destiny -Tvrdé hlavy z letectva
Rico a Riley

Celá bitka začala nabírat dosti jednostranný nádech. Frajírek bolestně hekl, když dostal kolenem do už tak pocuchaného žaludku. Jestli se chtěl pozvracet nedostal díky několika dalším ranám, které jej stály pár dalších zubů, absolutně žádnou šanci. Jen málatně hekal a snažil se vzpamatovat z nakládačky, kterou dostal. Když ho poslal Rico k zemi snažil se odplazit pryč. Zuby byly to poslední, co ho v tuhle chvíli zajímalo. Rico pro něj musel být ohavné monstrum.
Mezitím, co publikum šílelo, však pokračoval také boj Riley, která hrkla stolem proti hromotlukovi. Ten s úsměvem zachytil okraje stolu a zazubil se na tebe.
"Ráda kočku a myš? Dobře."
O okamžik později však jeho škleb vystřídal překvapený obličej, když se vyhoupla obloukem na stůl a on už jej nestihl pustit a krýt se. Noha zasvištěla vzduchem v širokém švihu a zadunělo to, když dosáhla svého cíle. Hlava hromotluka pod ranou poskočila do strany a on se skácel na barový pult, kde slízl ještě druhou ránu do hlavy právě od rohu pultu. Následně se sesunul, jako pytel brambor k zemi. Dobrý zásah na spánek umí zázraky. Přítomní začali ryčet a šílet.
"Joooooo!!! Pěchota! Pěchota! Pěchota! VLCI Z PĚCHOTY!!!!"
Skandovali bouchali do stolů vším, co se dalo. Pokud měl někdo zamyšlenou, nebo ponurou náladu byla tatam. Všichni se soustředili na vás a vyhraný zápas, jako by to byla událost roku.

Zoubky, jako perličky, taky se kutálejí

Ušklíbl jsem se spokojeně, když jsem tomu parchantovi vyrazil zub a protřepl jsem si pěst, kterou jsem ho trefil. Roztrhl jsem si asi o jeho zuby hřbet ruky, cítil jsem, jak mi odlétlo pár kapiček. Koutkem oka jsme zaregistroval i boj mezi tím hromotlukem a Riley. Přistoupil jsem k tomu sráčovi, který se opíral o barový pult a chytl jsem ho za triko pod krkem.
"Tak ty bastarde teď se podíváme na ty tvoje korálky."
Popotáhl jsem si ho a napral jsem ho ostrým kolenem do břicha a pak už v rychlém sledu jsem mu vrazil několikrát pěstí do obličeje.
"Ještě jednou měj blbý kecy na naše mrtvý kamarády a vymlátím z tebe duši!"
Zavrčel jsem s rukama od krve. Pak jsem s ním zkusil smýknout a shodit ho na podlahu, aby si mohl posbírat svoje zuby. Nad povzbuzujícím davem jsem se jen pousmál. Do boje Riley jsem zatím nezasahoval.
"No tak Riley přestaň s tím balvanem hrát! Máme tady na dopití skleničku!"
Houkl jsem na ní a opřel jsem se volnou rukou o pult, abych byl mimo bojiště, ale dost blízko, kdyby se to rýsovalo špatně. Koutkem oka jsem také pozoroval toho smrkáče jestli něco dalšího nezkusí, ale zase tolik bych na to nesázel.
"Není to první ani poslední bitka, kterou jsem s letci zažil."

Federální křižník - Destiny -Tvrdé hlavy z letectva

Chlápek se drží na nohách. Jsme překvapená a zároveň naštvaná. Jak to, že stojí?! Takhle budu mít nutkání hned zítra ráno naběhnout do posilovny a víc na sobě zamakat. Proklatá židle! Kdyby byla kovová, bylo by to horší pro něj a jeho zdraví, ale lepší pro mě a moje ego. S tím jsme zjevně měli problém oba.
Každopádně když letec vydržel ránu židlí, nechci se k němu zbytečně přibližovat. Pohledem přelítnu po okolí, ale nevidím nic použitelného. Možná tak lahev, kterou bych mohla rozbít a reálně ho ohrozit, ale nejsem idiot. Ale tak, co já vím, třeba by se mu líbilo mít na hrudi vyryté mé jméno?
Periferně zkontroluju Rica. Nemám zas tolik času, abych se mohla rozmýšlet donekonečna.
Dám si záležet na rychlosti, tak i na síle, protože chytnu jeden z blízkých stolů a elegantně se dostanu na druhou stranu. Teď je stůl jako pevná překážka mezi námi. Zacuká mi v koutku rtů, ale to už stůl rychle tlačím proti letci ve snaze ho z baru prostě vystrnadit a nedostat se k němu příliš blízko. Jenže pak mě nenapadne nic lepšího, než se na něj – v posledních vteřinách pohybu – vyšvihnout a použít setrvačnost a svoje nohy k tomu, abych ho buď odstrčila, nebo mu ještě pomačkala obličejík, nebo ta nejhorší možnost, jsem to celé podcenila a dostanu sama nakládačku.

Někde ...
Je možné že brouci mají kolektivní vědomí jako mravenci? Palba z oběžné dráhy nejsou žádní mrtví, žádné lodě, žádné riziko ...
Přítomnost není příjemná (velmi mírně řečeno) a nepřítomnost je vyplněná tím že moje mysl bloudí a snaží se uchopit neuchopitelné. Vím docela přesně co není skutečné protože ve snu člověk bolest necítí.
Agnostici ... ti co věří že tělo je pouze schránkou pro duší, což je vznešený název pro vzruchy a elektrické impulsy mozku ...
Bojujeme o přežití a protože musíme. Potom co řeknu že jsem připravená bojovat se zbraní v ruce a následně čelím popravčí četě když odmítnu bránit komunismus přichází opět probuzení. A pak už nic jenom tma, tma, tma, tma, tma ...

A pak uslyším klimatizaci, aspoň se mi vybaví velký ventilátor, ovšem něco je špatně. Kde je ta bolest? Ne že bych si stěžovala pak uslyším nějaký hlas a zjistím že tu je jiné i něco jiného špatně .. nebo jinak? kde je cokoliv dalšího? Je tu jen bílá židle a bílá postel a jinak nic, jako by se jednalo o ... no teď nemám vhodný příměr protože si všimnu někoho koho bych zde rozhodně nečekala.
Wade ... ráda ho vidím, ale neměl by tu být protože je mrtvý stejně jako ostatní v této věčné válce. Bojujeme kvůli němu a jim a pro své přežití. Náš boj má konečně smysl ...
Vybaví se mi poslední planeta kdy se objevila mezi ostatními skleslost, ale teď máme pro náš boj skutečný hmatatelný důvod.
„Ahoj ... takže existuje něco po smrti ... jistě než jsme se vydali ke hvězdám byly tu zážitky klinické smrti jen to vypadalo ... jinak ... tohle je čekárna že?“
Rozhlédnu se a pak dodám:
„Promiň taky tě ráda vidím ... nikdo nezapomene na to co jsi pro nás udělal to bylo taky řečeno na tvém pohřbu ...“
Také se pokusím o úsměv a napadne mně se ho zeptat jaké to tam je, ale asi to poznám brzy sama. Prudce zavrtím hlavou a zakážu si tyhle myšlenky a pak řeknu s vážným poněkud naléhavým hlasem:
„Wade také tě ráda vidím jen ... já ještě nechci umřít. Já vím asi to zní sobecky, ale ... co mám dělat? A je tu ještě jedna otázka, promiň,ale musím se zeptat existuje to o čem mluví křesťanství? Nemyslím to přímo, ale skutečně se po smrtí rozhoduje kam se vydáš podle toho jak jsi žil?“
Ne že bych se musela bát lidstvo čelí hrozbě jako ještě nepoznali a ti co zemřou při jejím potlačení ... já vím tohle přirovnání úplně nesedí, ale já chci ještě žít.
Prosím ... pokud mám možnost ráda bych si věčnost nechala na později když ještě můžu něco udělat. Slibuji že pokud ... budu vyslyšena už si nikdy nebudu stěžovat na osud.

Federální křižník - Destiny - Toulky mezi životem a smrtí

Zoe

Z vašeho návratu na křižník sis toho spíše více, nepamatovala, než pamatovala. Tak zle ti ještě nikdy v životě nebylo, ani po žádné chlastačce (ne že bys jich zase tolik zažila), bylo ti na zvracení, ale zvracet ti nešlo, hýbat ses nemohla všechno tě bolelo. Místo, kde jsi byla zraněná bylo v jednom spalujícím ohni, ale nemohla jsi dělat nic proto, abys ten oheň uhasila.
Byly to muka a utrpení, přála sis, aby skončily. Pohled jsi měla mlhavý a takřka sis neuvědomovala, co se okolo tebe děje, že by tě vůbec vyložili z transportéru, nebo vezli na sál. Ať už s tebou pak dělali cokoli byla to pro tebe směsice rozmazaných fleků a hučení. Bolest rozlézající se celým tělem přehlušila vše ostatní. Měla jsi pocit, že se ti svaly smršťují ve strašlivých křečích, myslela sis, že bolestí z plna hrdla křičíš, ale ve skutečnosti jsi nehybně ležela.
Nevíš kolik času uplynulo. Tma si pro tebe přišla a vše skryla pod svým závojem. Bolest ustoupila a temnota tě vzala do své konejšivé náruče klidu a ticha.
Vzdálený hučivý hlas k tobě doléhal bylo to.....nebyla sis jistá, jestli jsi už při vědomí.
"Tak už jsi vzhůru co?"
Ozval se povědomý hlas. Pootočila jsi za ním instinktivně hlavu a pootevřela oči. Když jsi zaostřila rozmlžený pohled spatřila jsi na bílé židli sedět a opírat se lokty o kolena muže v civilu, který k tobě zvedl svou tvář.

"Copak tady děláš Zoe mmm?"
Podíval se na tebe s lehkým avšak starostlivým úsměvem Wade. Když ses pomalu rozkoukávala cítila jsi, že ležíš stále v nemocniční posteli ale okolo vás kromě postele a židle nebylo lautr nic. Jen světlé bílo. Teď tě ani nic nebolelo, po zranění nebylo ani stopy a měla jsi na sobě jen bílou noční košili.
"Ještě je brzy se touhle cestou vydávat Zo. Sice tě rád zase vidím, ale byl bych raději, kdyby to nebylo zrovna tady."
Povzdechl si se smutným úsměvem a pozoroval tě.

Ošetřovna
Mé sny jsou vyplněné brouky,obrovskými pavouky,umělými bytostmi scénář je vždy stejný a jen málokdy končí dobře tedy pro mně. A doktoři pro mně taky nemají dobré zprávy sice říkají nevzdávejte se, ale mám taky pocit že neví co se mnou. Ano mám obavy ovšem ty mají taky i ostatní stejně obavy jsme měli kdy? Čas jako by přestal ztracet smysl, uplynuly hodiny nebo dny? Ale jsem ještě pořád naživu ...
Ano lidé zjistili že nejsou ve vesmíru sami a začala tato věčná válka. Přesto bojujeme pro své přežití, stojíme na ramenou svých předků a bojujeme kvůli jejich oběti ...
Nepřítel se však neustále adaptuje a přizpůsobí, vybaví se mi jeden starý film kdy lidé narazili na mimozemskou rasu strojů ovšem příroda je v tomto případě stejně dobrá možná i lepší. Určitě se jedná o mutace a také je tu i možnost kolektivního vědomí jako je to třeba u mravenců, pokud (až) se uzdravím mohla bych o tom mluvit s ostatními.