Andor.cz - Dračí doupě online

Federální křižník - Destiny - Toulky mezi životem a smrtí

Zoe

Z vašeho návratu na křižník sis toho spíše více, nepamatovala, než pamatovala. Tak zle ti ještě nikdy v životě nebylo, ani po žádné chlastačce (ne že bys jich zase tolik zažila), bylo ti na zvracení, ale zvracet ti nešlo, hýbat ses nemohla všechno tě bolelo. Místo, kde jsi byla zraněná bylo v jednom spalujícím ohni, ale nemohla jsi dělat nic proto, abys ten oheň uhasila.
Byly to muka a utrpení, přála sis, aby skončily. Pohled jsi měla mlhavý a takřka sis neuvědomovala, co se okolo tebe děje, že by tě vůbec vyložili z transportéru, nebo vezli na sál. Ať už s tebou pak dělali cokoli byla to pro tebe směsice rozmazaných fleků a hučení. Bolest rozlézající se celým tělem přehlušila vše ostatní. Měla jsi pocit, že se ti svaly smršťují ve strašlivých křečích, myslela sis, že bolestí z plna hrdla křičíš, ale ve skutečnosti jsi nehybně ležela.
Nevíš kolik času uplynulo. Tma si pro tebe přišla a vše skryla pod svým závojem. Bolest ustoupila a temnota tě vzala do své konejšivé náruče klidu a ticha.
Vzdálený hučivý hlas k tobě doléhal bylo to.....nebyla sis jistá, jestli jsi už při vědomí.
"Tak už jsi vzhůru co?"
Ozval se povědomý hlas. Pootočila jsi za ním instinktivně hlavu a pootevřela oči. Když jsi zaostřila rozmlžený pohled spatřila jsi na bílé židli sedět a opírat se lokty o kolena muže v civilu, který k tobě zvedl svou tvář.

"Copak tady děláš Zoe mmm?"
Podíval se na tebe s lehkým avšak starostlivým úsměvem Wade. Když ses pomalu rozkoukávala cítila jsi, že ležíš stále v nemocniční posteli ale okolo vás kromě postele a židle nebylo lautr nic. Jen světlé bílo. Teď tě ani nic nebolelo, po zranění nebylo ani stopy a měla jsi na sobě jen bílou noční košili.
"Ještě je brzy se touhle cestou vydávat Zo. Sice tě rád zase vidím, ale byl bych raději, kdyby to nebylo zrovna tady."
Povzdechl si se smutným úsměvem a pozoroval tě.

Ošetřovna
Mé sny jsou vyplněné brouky,obrovskými pavouky,umělými bytostmi scénář je vždy stejný a jen málokdy končí dobře tedy pro mně. A doktoři pro mně taky nemají dobré zprávy sice říkají nevzdávejte se, ale mám taky pocit že neví co se mnou. Ano mám obavy ovšem ty mají taky i ostatní stejně obavy jsme měli kdy? Čas jako by přestal ztracet smysl, uplynuly hodiny nebo dny? Ale jsem ještě pořád naživu ...
Ano lidé zjistili že nejsou ve vesmíru sami a začala tato věčná válka. Přesto bojujeme pro své přežití, stojíme na ramenou svých předků a bojujeme kvůli jejich oběti ...
Nepřítel se však neustále adaptuje a přizpůsobí, vybaví se mi jeden starý film kdy lidé narazili na mimozemskou rasu strojů ovšem příroda je v tomto případě stejně dobrá možná i lepší. Určitě se jedná o mutace a také je tu i možnost kolektivního vědomí jako je to třeba u mravenců, pokud (až) se uzdravím mohla bych o tom mluvit s ostatními.

Aglamor II. - Výsadek
David

"Máš to mít Dave."
Kývl Ben a zamířil na opačnou stranu, než jsi šel ty s tím, že začal sbírat chlapce, kteří měli krýt zbytek vašich pozic společně s ním. Okolo tebe se mezitím seběhlo na tucet vojáků, kteří se snažili držet okolo tebe půlkruh a postupovali jste k broučí díře, kde už více roztroušení a nesjednocení vojáci po malých skupinkách se snažili udolat brouky, kteří proudili ven. Zahlédl jsi skupinku dvou vojáků, přes které se prořítili čtyři brouci a roztrhali je na kusy. Další větší skupinky po chvíli pochopili, jakou hloupost dělají, a možná si všimli i tvé přítomnosti, a začali se srocovat k sobě, respektive k tobě.
"Palte!.......Tady jsou zleva! Střílejte!.......přebíjím!......jsem na suchu kurv...áááááááááá!"
Ozývaly se zvuky bojiště za bojového pištění brouků.
"Adié monsignoři."
Ozval se už starší vojín s typickým těžkým francouzským přízvukem, kterému byl vidět i na tuhle vzdálenost hezký upravený knír a pak hodil do díry celý pas posetý granáty. O okamžik později se skryl za balvan a ozvala se nehorázná řacha a díra se zhroutila. Brouci se rozutekli od všech stran a vy jste začali vyhrávat. Vojáci jásali a oslavovali tohle malé vítězství.
Pak se země zatřásla a o kus dál se začal nořit obří brouk.

"O můj bože!........Kurva co to je?!......No to mě poserte všichni svatí! Utíkejte!"
Vypukla panika.

Federální křižník - Destiny -Tvrdé hlavy z letectva
Rico a Riley

Letcova pěst letící po Ricovi minula a vzápětí se ta Ricova zabořila hluboko do žaludku vychloubačného letce.
"Gyuuuhh.."
Vydechl bolestně, až mu z pusy vylétly sliny, ale to už schytal další tvrdou ránu na čelist až zavrávoral dozadu. Něco kleplo o zem. nejspíše nějaký ten vyražený zub.
"Hahaha! Joooo seržo jen do něj! Hauuuuuuu!"
Podporovalo vás dál publikum, které se uklidnilo, když se karta obracela ve váš prospěch.
Mezitím hromotluk zafuněl, když minul Riley a ta mu uštědřila tvrdou pěst do obličeje. Křouplo to, jak mu přerazila nos ale hromotluk jen zatřásl hlavou až se rozlétly kapky krve všude kolem. Určitě to není poprvé, co ho má přeražený. Už už se otáčel zase k Riley, aby jí to všechno vrátil, když ta popadla židli a flákl s ní hromotluka po hlavě přímo do čela. Židle povolila a rozlomila se na dva kusy. Chlápek zavrávoral a přichytil se nedalekého stolu. Zatřásl hlavou a rozesel další kapičky krve. Krev mu stékala i z čela. Měl fakt tvrdou palici, jak se zdálo.
Znovu zatřásl hlavou a snažil se rozmlžený zuřivý pohled zaměřit na Riley. Mezitím se ten druhý sbíral od pultu a mnul si přeraženou čelist.
"Doražte je! Vlci do toho! Vlci do toho! Hauuuuu!!!!"
Ryčelo to v baru. Ti dva se chystali k tomu, že se vám ještě postaví, ale byli zřízenější, než jste čekali, že byste mohli zvládnout po prvním střetu, ale co chtít jsou to jen letci s vysokým egem, čerstvě z tréninku, jak by se mohli měřit s vámi, kteří si už prošli peklem a kteří věděl, co vše je třeba udělat pro přežití.

Rvačka

Týpek je rychlejší, než bych do něj řekla, a Rico najednou odletí někam za mně. To mě popudí a tohle neklidné rozpoložení pomalu přerůstá do obrovského vzteku. Je to ta chvíle, kdy se věci nedějí rychle, ale všechno kolem nepřirozeně zpomalí a člověku se hlavou honí tisíc myšlenek. Ty moje nejsou hezké. Nejsem voják. Nejsem srab. Nejsem někdo, kdo by vždy znal míru.
Nejsem někdo...
Takže ani neřeším, co si budou myslet ostatní. V téhle válce plýtváme životy v boji za naše životy, za životy civilistů, ale tohle? Někdo nás přijde zbytečně urážet a pak se opravdu chtějí rvát?
...kdo by tě nechal jít.

Vidím, jak se ke mně blíží chlápkova ruka, a jen tak tak se jí trupem vyhnu. Přitom jí stačím chytit a strhnu stranou k jeho tělu. Oproti holohlavcovi jsem tintíntko, takže je jasné, že ho neshodím, ale rána volnou pěstí z boku do nosu není ani při jeho výšce nic těžkého.
Hned na to uskočím, pohledem si ve vteřině měřím lokál, natáhnu se pro nejpevněji vypadající židli a jednoduše ho s ní fláknu v takovém úhlu, abych měla šanci zasáhnout hlavu (a tím ho omráčit, nebo taky zabít), ale nutně na ni nemířím.
Nedávným bojem zhuntované tělo poslouchá, ale svaly se trochu cukají. Přesto jsem plná elánu týpka dostat k zemi a je mi jedno, jestli to bude dočasné, nebo na furt.
Žádná čistá hra se nekoná.

Další střet, tentokrát v údolí

Klid, který jsme na chvíli měli, nevydržel dlouho. Přiběhl vojín že našli díru a chvili později se spustila střelba. Brouci jsou tu.
"Tak na co sakra čekáte! Půlkruh a kupředu! Jedu jedu jedu!" zařval jsem a sám s Benem po boku vyrazil kupředu, k místu, kde se ozývala střelba. "Bene, vem si pár chlapů a sledujte boky a zadek! Nerad bych skončil obklíčený jako tenkrát!" Ano vzpomínal jsem na naší první misi, kdy jsme tak blbě a nečekaně vpadli broukům do pasti a vyřítili se na nás odevšad.

Když rvačka tak zvačka

Bylo hezké slyšet, že jsme měli v baru podporu ostatních. Ani jsem netušil, že je tolik lidí, kteří nás chovají z pěchoty v tak dobré víře. Při tom jen bojujeme stejně, jako oni. Podpora letectva se na rozdíl od té naší postupně až na jedno přerostlé hovado vypařila.
"A ten lítá kurva s čím s tou postavou?"
Zamračil jsem se nad slovy toho blonďáka ale, než jsem si stihl svlíknout alespoň svršek uniformy dostal jsem pecku, která se mnou smýkla ke stolům.
"Ughhh...."
Vydechl jsem, když jsem narazil o něčí dlaň, která mě zastavila. Zatřepal jsem hlavou, abych rozehnal, jak se mi na okamžik zatmělo před očima.
"Ty parchante."
Promnul jsem si čelist a v rychlosti rozepl a shodil jsem ze sebe vrchní část vycházkové uniformy a položil na stůl za sebe.
"Díky hoši pohlídejte mi to."
Prokřupl jsem si krk a pak vyrazil vpřed přikrčil jsem sem před předpokládaným úderem a pak jsem mu vedl tvrdý úder do žaludku a vzápětí pravý hák pro srovnání účtů na tlamu.

Aglamor II. - Výsadek
David

"Bejt tebou kámo, tak zase v tak moc rychlý backup nedoufám. Víš, jak je na tom letectvo, vždy maj na všechno čas."
Odtušil Ben zamračeně a chmurně. Dlouze vydechl a chtěl ještě něco říct, ale to už k vám běžel jeden mladičký vojín. Ten snad ještě ani nemohl být plnoletý ani vousy mu ještě růst nezačaly jen nějaké chmíři pod nosem.
"Desátníku! Desátníku! Pane.....uh pane! Našli....našli jsme díru!"
Těžce oddechoval nejspíše je to někde dál v rozsedlině mezi kopci soudě dle toho odkud přiběhl a že běžel asi dál. A pak jste uslyšeli střelbu.
"Brouci!"
Křičel někdo a mority štěkaly. Viděli jste záblesky a pak slyšeli výbuch, když někdo odpálil granát, nejspíše to tu nebude tak bezpečné, jak se zdálo.
Další roztahaní vojáci po okolí se začali stahovat k vám a zároveň k místu, kde se bojovalo.
"Sakra práce."
Vydechl Ben a odjistil zbraň.
"Až po tobě šéfe."
Pobídl tě s úšklebkem.

Předsunutá základna

Díval jsem se, jak se všichni rozdělili a začali zabezpečovat okolí. Já sám jsem se pak postavil před jednu v velkých přístupových cest nervózně si cvakal s pojistkou na kulometu. Když pak přišel Ben a vyjádřil své obavy, jen jsem pokýval hlavou. "Myslel jsem si to, že to ty svině dokážou. Jsou to přeci brouci." pokrčil jsem rameny a díval se na cestu kudy jsme přišli. "Brzy by sem měly přiletět letadla s mělo by se začít stavět. Do té doby jsme tu celkem bezbranní," řekl jsem po chvilce Benovi. Nelíbí se mi jak se z najdi a zachraň stalo postav předsunutou základnu. Tady zkejsneme pár dní.

Aglamor II. - Výsadek
David

"Slyšeli jste šéfa? Tak pohyb ať ty vaše šunky lítaj! Oči na šťopkách jakýhokoli brouka, nebo díru hlásit. Kdo si bude hrát na hrdinu toho vrazím broukovi do díry je to jasný?!"
Zařval na doplnění Ben. Ozvalo se jen sborové Pane, ano Pane a už to lítalo. Tři jedinci se rozběhli na vytyčené kopce. Zbytek se rozprostřel do ochranného vějíře a začali pročesávat údolí. Ben zůstal po tvém boku a ušklíbl se na procházející nováčky.
"Není to tak dávno, co jsme byli sami zelení, jako mech a teď je máme vést, je to dost úsměvný, ale třeba se některý z nich dožijou návratu na křižník."
Zamumlal a protáhl si krk, až to zakřupalo.
"Tohle místo je dobrý, proti broukům slušně bránitelný, zvláště, když budeme mít hlídky a dokážeme tu postavit ochranné ploty, problém je, aby se ty svině nepodhrabaly.....četl jsem o tom několik hlášení, jak některý tábory padly právě na tom. Prorazili si cestu i kovovou podlahou a pak v noci všechny zmastili. Nesmíme ty svině podcenit."
Mluvil polohlasem jen k tobě. Nebylo třeba více stresovat, už tak vystresované vojáky.

Základy předsunuté základny

Za chvíli jsem byl zpocenej až na prdeli. Džungle, horko a vlhko. A jako v každé džungli jsou brouci i tady. Občas jsme je úspěšně odrazili, občas někoho z nás zranili. Začínalo přituhovat. Raněných bylo pomalu víc než vojáků a to není moc dobrý. Aspoň těch bojeschopných bylo více. "Pohyb lidi, čím dříve tam budeme, tím dříve se to zajistí a tím dřív budem pryč," pobídl jsem vojáky, aby přidali. Motivace musí být. Ať už dobrá nebo v podobě brouků za prdeli.

A skutečně. Za pár hodin jsme došli na dobře bránitelné kopcovité místo. Rozhled dobrý, půda pevná. Skály kolem...hmmm... "Tak jo. Začneme zajišťovat místo. Chci pozorovatele na ty vrchy tam, tam a tamhle," ukázal jsem na vrchy kolem sebe. Je lepší mít oči výše postavené a mít přehled o okolí. "Ostatní držte se na dohled, nikdo nikam nejde sám. Hledejte díry a cokoli podezřelého. Ať nám brouci nevlezou do prdele. Je to jasný?"