Andor.cz - Dračí doupě online

Aglamor II. - Chaos na bitevním poli

"To teda ne," zamumlám si pro sebe, chytnu popruh zasekávající se Mority a přehodím si ji přes rameno tak, aby nepřekážela. Mohla bych jí odhodit, ale třeba se ještě bude hodit. Místo toho vezmu druhou Moritu, co mám s sebou, rychle jí odjistím a pomalu se začnu stahovat zpátky stejně jako ostatní.
Čím blíže cíli, tím horší podmínky. Takže, zatímco ostatní hlásí, že jsou na suchu, rozhodnu se hrát si trochu na hrdinku a dát jim šanci dostat se do relativního bezpečí dřív, než sobě samé. Nemít druhou zbraň, bylo by to jiné, ale druhá Morita mi vlila čerstvou krev do žil.

"Běžte! Běžte!" popoháním slovně každého, koho zahlédnu koutkem oka. Snažím se přitom udržovat konstantní rychlost ústupu, abych nebyla moc pozadu, a zároveň krýt střelbou kohokoliv, u koho je to potřeba.
"Tak pohněte tím zadkem!" nejsem čarodějka, abych si zajistila nekonečnou zásobu nábojů, ale dokud to jde, držím se mezi posledními.

Aglamor II. - Chaos na bitevním poli
Johny, Zoe a Riley

Konečně jste byli zase všichni pohromadě, nebo alespoň ti z vás, kdo přežili masakr na planetě a klusali jste a couvali střídavě stále výš po kopci směrem k jedinému snad bezpečnému místu, odkud vás majorovi muži kryli drtivou palbou.
"Nečekal jsem tak hojný uvítací ani vyprovázecí výbor!"
Zahulákal Alex odpálil jeden ze svých granátů dolů pod sebe do chumlu brouků, který si začal moc dovolovat.
"Nekecejte tam dole a šlápněte do bot neudržíme vám je od těla věčně!"
Zaburácel hlas majora Hawka seshora a bouchly další dopady střel z minometů.
Amanda táhla s Ahibem Zoe, které řvalo rameno bolestí a teplá krev jí stékala pod vestou a prosakovala skrz oblečení. Občasné mžitky před očima jasně napovídaly, že ztráta krve bude asi většího rázu, než by bylo zdrávo.
"Nápor zleva!"
Zařvala Nira a zaměřila tam svou palbu. Andrej a Admer jí v tom podpořili.
"Už jsou skoro tady! Desátníku koncentrovanou palbu, abychom udrželi nepřítele v šachu a mohli na chvíli shodit plot!"
Další rozkaz shora. Už jste dobíhali postupně elektrickému plotu, který smažil brouky ze všech stran a dělil vás od bezpečného území. Brouci se k vám stahovali.
"Teď salvu z minometů! Vypnout plot! A krycí palba na všech pozicích!"
Velel bez záchvěvu pochybností major a sám se přidal ke střelbě. Rachot morit doslova ohlušoval vše v okolí a vám se otevřelo okno do bezpečí.
"Dem dem dem!"
Řval Alex a tlačil před sebou Annu a Yuriho a sám rozsséval záplavu střel dolů a postupoval výše.
"Za posledním z nich to zavřete."
Slyšeli jste přes ten hluk, kromě občasného výkřiku.
"Ach bože!....nebo...."Mám prázdno!"....tenhle manévr si určitě vyžádá ztráty na životech, snad vyváží ty, které to tím zachrání.

Aglamor II. - Výsadek
David

Těsně před výsadkem jsi zjistil, že jsou to lidi z tvého osobního týmu, samí zelenáči dle všeho. Ale radista na tebe kývl, že tvé rozkazy předá dál.
"Rozumím desátníku provedu."
Pak už se s řachotem otevřely dveře a vy jste vyběhli kupředu do džungle. Mýtina nebyla velká, takže na vaší pozici jsi napočítal jen asi 3 transportéry, které zde přistály, další musely být jinde. Muži se již jali zajišťovat perimetr a zbytek se formoval do houfu poblíž tebe.
"Nejbližší naposledy ohlášená obranná pozice byla asi tři kilometry na východ pane. Další pak skoro 5 na jihovýchod."
Oznámil ti radista dle svých dostupných informací. Už se ozývala i první blízká střelba. Skupinka z jednoho výsadku rozstřílela dva brouky, kteří se přiblížili příliš a objevili se odnikud.
"Mají tady svý špehy pane!"
Houkl na tebe jeden z vojínů této akce. Ben s povzdechem protočil oči a slétl pohledem na tebe.
"Bude zázrak pokud nebudeme mrtví, než urazíme kilák, zelenější, ne oni je i uschlá tráva."
Bylo to polohlasné, ale i tak dost hlasité, aby to někteří z vašich lidí slyšeli, ale nikdo se k tomu nijak nevyjádřil.
Pravda byla, že podstatná část toho, co jsi tu viděl, byli mladí kluci, spíše, než chlapi, čerstvě po výcviku nezocelení bitvou žhaví do toho ukázat, že sou pravými Občany Federace.

Když je nouze nejvyšší ...
Křik Alexe a všudepřítomná stěna brouků se slévá v jeden a ten samý shluk.navíc brzy dojde k tomu co jsme očekávaly a poněkud se toho i obávali.A to jsme teprve v polovině kopce když se před námi někdo objeví,zřejmě záchranná výprava což je dobrá zpráva.Ta špatná,ale je že taky brouků přibývá když vidí nový přídavek v jídelníčku.Alex něco křičí ovšem mou pozornost upoutá něco jiného,nevím přesně co mně trefilo a teď nemám čas ani čas to zjišťovat.
Nějaký brouk se dostal až moc blízko a narušil můj osobní prostor ...
Někdo mně zvedne a vytáhne nahoru zatímco kolem nás se stahují brouci.Kolem se křičí,cítím pulsující bolest v rameni,ale jsem připravená pokračovat i když se střílením to bude asi horší.Ovšem nahoře přijde nečekaná pomoc v podobě střelby a občasného výbuchu minometu který vytvoří pečené brouky a tak za pobízení Rica se snažím pokračovat za ostatními až nahoru k majorovi do relativního bezpečí.

Záchrana je tady!

Napodobil jsem Bena a zasek svůj kulomet do závěsu u sedačky, do které jsem se pak sám upoutal. Zatahal jsem za popruhy, abych se ujistil, že jsou dotažené a pak se podíval na Bena a ostatní. "Fajn. Takže džungle. Jeden oddíl zůstane u letounů, rozmístí senzory a bude bránit perimetr. Další oddíly pak budou postupovat k jednotlivým místům dopadu s největší pravděpodobností přežití, rozuměli všichni?" zeptal jsem se těch šesti co tu s námi byli, protože jsem tak nějak předpokládal, že to jsou velitelé svých týmů.

Sestup byl jako obvykle drsný. Pevně jsem sevřel oči, chytl se za popruhy a snažil se nebýt moc ztuhlý, abych si nezlomil vaz. Po dosednutí se otevřely dveře. Spolu s ostatními jsem vyběhl ven a rozdával jednotlivé rozkazy jednotlivým družstvům. Sám jsem se pak ujal jednoho a šel k nejbližšímu bodu. "Buďte od sebe na dohled. Radisto, zkoušej signály a drž se u mě. Jdeme," a s tím jsem se rozešel do džungle.

Pekelná přestřelka

Adrenalin mi koloval v žilách, když jsme postupovali kupředu. O to více, když se najednou pod námi vynořili kromě brouků zbylí členové našeho týmu a Alex.
"Zatracení smradi!"
Zasmál jsem se a pustil dávku dolů do jednoho z brouků, co otravoval. I tak tu bylo zatraceně horko. Brouci se kolem nás stahovali, jako slepice na zob.
Čekal bych, že to bude mnohem horší, ale pak přišla ta sprcha shora, která pokropila brouky. Trhl jsem sebou a na okamžik jsem se ohlédl.
"Major."
Vydechl jsem překvapeně, jeho pomoc jsem nečekal. Ale jestli tu začnou bombit minomety, nebude to zrovna příjemné.
"Dělejte slečinky! Pohyb! Vyběhněte ten zasraný kopeček!"
Křičím na ty dole a vypálím z mority granát. Zaslechl jsem Riley, měla pravdu začínalo tu být moc dusno.
"Zpátky! Držte se pohromadě a stáhněte se!"
Zakřičel jsem z plna hrdla a následoval příkladu Riley, snad to ostatní stihnou.

Aglamor II. - Tam a zase zpátky

Poočku si hlídám Rica, ale drhnoucí zbraň mě stále víc vyvádí z míry. Jestli přestane jít v nevhodném okamžiku bude to nadělení. Každopádně je dobře, že jsme se už jakž takž uviděli a identifikovali. Mám dojem, že to zachraňovanou skupinku popohnalo, což je jedině dobře.
Během postupu do kopce zahlédnu i Zoe. Žaludek se mi sevře, ale není čas se neustále vracet k minulosti a pocitům viny. Než stačím vypálit několik dalších ran, je navíc zraněná, ale na pomoc se jí nevrhám. Mám tady vlastní ovečku k hlídání.

"Pohněte!" křiknu. Situaci na kopci u plotu moc nesleduji. Vím, kudy se vrátit a pokud nepůjde, tak smolík. Na tom nic moc nezměním. Neodkáži ale ignorovat podpůrnou palbu, která nám začne hvízdat nad hlavami.
"Vracíme se!" ostře se podívám na Rica. Skupině jsme pomohli a na další hrdinské kousky teď už nemám náladu. Navíc mě čílí, že jsem se sice dovolala pomoci, ale stále tady nejsou.
Co jim tak trvá?!
Nahmátnu jeden ze svých granátů, přeletím očima kopec a už odjištěný ho hodím tím směrem, kde se mi zdá, by mohl být účinnější než střelba.
"Rico!" znovu zvýším hlas, "jdeme!" v tuhle chvíli je mi jedno, že je můj nadřízený a že za ním stojí víc lidí, než by kdy stálo za mnou.

Rychle si vyměním zásobník a jak ustupuji a stoupám, namířím na cíl a … a nic. Zacukám se zásobníkem i zbytkem zbraně, ale nevidím nic, co by naznačovalo problém. Morita ale ani tak nestřílí.
Takže se mi to nezdálo.

Aglamor II. - Chaos na bitevním poli
Johny, Zoe a Riley

Dělejte vy lemry líny! Už to není daleko jestli nechcete bejt broučí svačina, tak si koukněte máknout!"
Křikl Alex, což bylo, jako by zahřmělo. Všichni sprintovali nahoru do kopce, otáčeli se a střídavě stříleli.
"Dochází mi munice!"
Zakřičela Amanda a hodila dolů granát. Pak opět sprintovala výše.
"Pojďte honem!"
Volal Andrej, který vytahoval ostatní členy týmu na další plošinu o něco výše. Střelba neustávala a brouků přibývalo. Už jste byli zhruba v polovině kopce.

Sbíhali jste ještě o něco níže a konečně je spatřili.
"To je zbytek vlků!"
Zaradoval se Admer a začal pálit o to usilovněji.
"A náš serža!"
Zajásala Anna. A přidala se, ale nepřátel přibývalo a oblévali vaše přátele, kteří se k vám už skoro dostali.

"Koukejte! Mrtvoly! Hah to je Rico! Tak do toho nenecháme ho čekat!"
Zařval Alex, pak se něco mihlo vzduchem a Zoe ucítila palčivou bolest zezadu v levém rameni. Ostatní viděli, jak jí z něj trčí dobrých deset centimetrů dlouhý a půl centimetru široký zelený bodec.
"Kryjte se! Táhněte Zoe!"
Zařval Alex zaklekl a opětoval a palbu.
"Beru jí!"
Podepřela Zoe rychle Amanda a z druhé strany Ahib a táhli jí vzhůru. Konečně se vaše dvě skupiny opět spojily, ale problém byl, že broučí nápor byl opravdu nepříjemný a munice žalostně ubývalo.

"Palte! Udržte linii ať se dostanou do bezpečí! Zavařte jim tím minometem desátníku!"
Uslyšeli jste jasně a zřetelně křičet majora z kopce, který tam stál, jako generál v historické bitvě a udílel rozkazy. Pak přechytl a táhl svou Moritu a zahájil podpůrnou palbu. Nahoře na kopci se dál střílelo, občasně to bzučelo elektřinou. Pak jste viděli skupinu s majorem jak zaujala obranný půlkruh a začala vám pálit nad hlavou, byla to účinná krycí palba, která držela brouky dál a když byli nějací moc otravní vybuchla tam střela z minometu. Tahle nečekaná pomoc vám přišla vhod.

Smrtka může začít hody
Běžíme a Alex nás pohání k ještě větší rychlosti a brouků kolem nás přibývá,tohle se stává když se naším spasitelem má stát někdo k nás spase.Slyšíme střelbu a vidíme brouky kteří si právě všimli přídavku k jídelníčku zatímco nás čeká obvyklá strategie probijeme se nebo zemřeme.
Nebo spíš teď nebo nikdy ...
Jsme teprve ve dvou desetinách kopce a i přes ztráty to vypadá že vzniklý průlom se ihned naplní novými posilami.Dobrá zpráva je že můžeme opět stoupat ta špatná že brouci jsou nyní opravdu blízko překvapí mně že to Ju-hai přežil ten brouk se asi při bodnutí netrefil ovšem i tak si uvědomuje že by nás svým zraněním jenom zpomaloval.
Tedy pokud by se mu vůbec podařilo dohnat což je teď poněkud nepravděpodobné ...
I já ucítím vlhkost když vím co bude následovat ovšem aspoň částečné uspokojení vidím ve víření končetin a střev brouků kteří se na něj vrhli když Ju-hai odpálil vše co na sobě měl.Přesto se však nezdržují a pokračuji v postupu jsme už v půlce kopce ovšem nemůžeme očekávat že bychom si mohli vydechnout.

Aglamor II. - Vstříc nebezpečnu

Naposledy jsem zkontrolovala zbraň a vyrazila s mírným zpožděním za Ricem. Připadá mi, že se zbraň trochu seká, ale zatím nic, proč bych nemohla trefit pár brouků v okolí. Nechci se ale příliš zdržovat, raději jsem Ricovi v zádech, než abych se loudala a doufala, že to nějak zvládne.
V nohách už cítím únavu. Ostatně, ono to pobíhání sem a tam, přesun vysílačky a několik marných volání v podřepu si vybírá svou daň. Jsme tady dlouho, napjatí, unavení.. už jen aby nám začalo kručet v žaludku.
Vystřelím dávku nalevo a ohlédnu se, abych kontrolovala a kryla prostor za námi.
"Jak daleko ještě?" zeptám se nahlas neadresně. Ze své pozice u vysílačky jsem sice viděla něco se mihnout mezi stromy, jenže vzdálenost mezi námi se dávno musela změnit.
"Musíme pohnout," oznámím suše, "a oni taky."
Někde před námi se ozývaly nejen výstřely, ale i výbuchy, a naše kroky se tak zdály neslyšené – podobně jako pohyb brouků, které často prozradilo jen hýbající se listí a větve. Zase jsem měla pocit, že vypálit ze zbraně bylo těžší, než by mělo být obvyklé, ale není čas tomu přikládat důležitost. Dokud střílí, jsem v klidu.

"Támhle?" na krátko ukáži směrem před nás, na pravo. Jako bych někoho zahlédla, ale jistá si nejsem. Možná ostatní viděli víc a líp, co to bylo. Nebo kdo.

Vzhůru dolů

"Mrtví budou, když tam nikdo nepůjde!"
Odsekl jsem majorovi a začal sestupovat a pálit po dávkách.
"Osobně doufám, že si večer dáme pomalou skleničku."
Odtušil jsem a vypálil další dávku. Hlína mi pod podrážkama lehce ujížděla, takže sestup musel být opatrný.
"Nikoho nenutím, aby šel se mnou, ale za každou zbraň jsem vděčný. Probijeme jim cestu nahoru. Pokud zachráníme pár životů navíc bude to stát za to!"
Zamířil jsem a vystřelil jsem další dávku do nervového ústrojí dalšího z brouků.
"Zatracené potvory. Jen doufám, že major to s tím plotem zvládne."
Bylo by dobré, kdyby ho zapojili, ale lepší, kdyby ho zapojili až budeme zase nahoře. A dole byla očividně taky mela. Střelba a výbuchy byly dost dobře slyšet, takže jít jim ještě trochu naproti a krýt je bylo jen na místě.