Andor.cz - Dračí doupě online

Neplánovaný piknik


Pohodil sem si v rukou se známkami od pilota a tiše vydechl. Nedalo by se říct že bych byl nadšen z představy že sme uprostřed pustiny kde se to může brouky jen hemžit.

Ano, opevníme se kolem a v transportéru, jsou li zde miny s čidly na pohyb, je třeba zabezpečit perimetr...
S povzdechem se vydal pro tělo pilota a vynesl ho ven, kde jsem ho prozatím uložil a začal hledat v transportéru pytel na padlé....

Roztřídit zásoby, vybudovat tábor, zajistit okolí, spočítat munici a zásoby...
sedl sem si zem a začal se dívat okolo sebe....

Ano navažte spojení a když nebude s kým, vysílejte nouzový signál s naší polohou, snad to aspoň někdo přežil, ve více lidech máme větší šanci, třeba z křižníku dostali i zásobovací a stavitelské lodě a podaří se nám tady postavit provizorní základnu pokud se spojíme...

Během toho co sem mluvil sem se napil vody a pohladil svou moritu...
No vykonejte rozkazy, za dvě hodiny půjdeme já a černá na průzkum, do té doby skuste navázat spojení...

S tím jsem se zvedl a zvedl sem k puse svou vysílačku přepl ji na otevřený kanál...

Žlutý varan, žlutý varan, všem přeživším přepínám, jeden padlý, 4 přeživší, vysíláme udaje o poloze, slyší mě někdo přepínám...
byl to chabý pokud ale pokud je někdo na zemi a v dosahu mohl by to zachytit...

Mít tu tak pár žebírek, mohli by sme si udělat barbecue...ale zatím bez ohýnku vážení...nerad bych přilákal broučky dřív než si to tu zajistíme...

Aglamor II. - Nebezpečí v bezpečí
Zoe

Alex si vyslechl zběžně plán Zoe, který by měl být záchranou pro uvězněnou skupinu. Chvíli zarytě mlčel a pak se přemýšlivě zamračil.
"Vždyť jsme v lese šmarja. Jakmile to tu zapálíš chytne tu všechno okolo a jak to pak uhasíme? Ta vlhkost tady si s tím sama neporadí."
Zavrtí nesouhlasně hlavou Alex. Tento plán jej moc nepotěšil. Je moc riskantní s příliš malým ziskem.
"Co takhle odpálit sérii granátů v perimetru. Samotné granáty by požár způsobit nemusely v tom má Zoe pravdu. A mohly by zamezit nepříteli podstup, než stihneme evakuovat uvězněný tým. Pokud nepřátel nebude příliš na chvíli je udržíme, nebo odvedeme jejich pozornost."
Navrhne Ahib další riskantní plán, který by vás však nemusel všechny upálit zaživa.
"Hmmm stejně se mi to moc nelíbí, ale nezdá se, že bychom měli moc na výběr.....fajn upoutám jejich pozornost. Ty a Zoe půjdete evakuovat tu bandu."
Vyloží nakonec plán Alex a Ahib pouze lehce přikývne a překontroluje stav své zbraně.

Křižník Andělů
David

Plukovník vás probodne rozhodným pohledem a lehce se pousměje.
"Ne opravdu to není situace pro žerty vojíne."
Odpoví plukovník mnohem vřeleji, než by se dalo očekávat. Ben podezřívavě sklouzne pohledem k tobě.
"A ano přesně to po vás chci, protože jste prokázali, že jste odolní a schopní přežít i velmi obtížnou situaci, kdy ostatní zklamali. Prokázali jste se a proto toho hodláme využít."
Vysvětlí vám plukovník, Benovi se to očividně nezdá moc jasné, ale zatím nic nenamítá. Stejně by vám to asi moc nepomohlo.
"Řekl bych, že za pár hodin maximálně. A pokud to přežijete můžete se těšit na více věcí, než jen zvednutí platů."
Pousměje se plukovník. Možná vám tím chtěl dodat motivaci, možná jen nehorázně kecá, abyste se mu na to nevykašlali, možná stejně nemáte na výběr a byli byste tam posláni tak, jako tak na postavení nezáležeje.
"Tak to, abychom si dali chvilku voraz, než budeme muset zpátky do akce."
Zabručí si spíše pro sebe Ben.
"Správně vojáku, pokud je to vše z vašich otázek můžete jít."
Kývne plukovník a tím vás oficiálně propustí ze své kanceláře.

Strašná prdel
Angel I

Zbytek letu jsem jen seděl a mlčky koukal na Vosu. Tohle si nezasloužila. Tohle ne. Nikdo z nich. Jestli někdy od někoho uslyším jedinou narážku na pěchotu, omlátím s ním podlahu. Ať je to civil nebo samotný hvězdný maršál.

Po pár minutách jsme vlétli do útrob jedné lodě a zakotvili v doku. Už tam čekali medici aby odnesli tělo Vosy pryč. Ještě předtím jsem si stihl vzít její identifikační známku.
"Přišla mě zachránit a nakonec dopadla jako zbytek mé skupiny," povzdechl jsem si, když jsem si prohlížel její známky. Teď ale bohužel není čas na nějaké vzpomínání. Mojí přítomnost si žádá velení. A já jako pouhý voják musím jít.
"Pojď, Bene," hlesl jsem a zamířil jsem za důstojníkem, který nás vede za velením.
"Jsem zvědavej co po nás sakra chtějí," řekl jsem spíše pro sebe. Nelíbí se mi to. Cítím nějakou volovinu.
Vešli jsme s Benem do kajuty zdejšího plukovníka. Staršího muže, kterej si očividně své už zažil. Takže by to neměl být nějaký kretén. Poslouchal jsem, co nám říká a když se zmínil že nás dva chce v čele pozemní záchranné operace jen jsem na něj vytřeštil oči. To si ze mě dělá prdel.
"To není prdel, že ne?" zeptal jsem se po chvíli a když jsem uviděl jeho nakvašený výraz, došlo mi, že si vážně nedělá prdel.
"Abych si to shrnul. Vy chcete aby dva vojáci co přežili svou první velkou misi vedli záchrannou operaci?" položil jsem svou otázku. Osobně mi to připadá jako naprostá kravina.
"Za jak dlouho tam budem? A znamená to i zvednutí platu?"

Radši bez komentáře
Vyjdeme ven a začne se tvořit aspoň provizorní ochrana která má zaměstnat ty kteří zde zůstanou zatímco my ostatní jdeme dál.Dostane se nám rady která má uklidnit nervózní členy ne že by zastřelený býložravec byla taková škoda,ale jeho mrtvola by mohla přilákat mrchožrouty nebo predátory.Někdo doufá že tu brouci nebudou ovšem to zřejmě bude jen zbožné přání protože brouci jsou všude.
Příroda ztichla což znamená že jí prochází nebezpečný predátor a kdo mohl tak ten utekl nebo se schoval.
A nakonec když uslyšíme střelbu se i ukáže že oba jsme měli pravdu,otázka proč jsme nevzali vysílačku však teď má stejný význam jako otázka kdo pustil psy.Když dorazíme tak jsme zjistili že tihle brouci jsou uzpůsobeni zdejšímu prostředí a jak jinak je řešení opět na mně.Za jiných situací by mi to lichotilo kdyby se s tím nespojovaly jiné ne zrovna příjemné pocity.
To je vždy Zoe vyřeš to.Zoe vytáhni králíka z klobouku.
„No mohli bychom zkusit zapálit ten porost,granát nebo i jednoduchá výbušnina by to mohli zvládnout.Brouci by pak museli opustit svůj úkryt,nebo shořet v něm,nebo by shořel ten úkryt a tím by přišli o výhodu kterou by předtím měli.“
Vím oheň se taky může obrátit proti nám,ale v tom případě by se nám snad povedlo utéct někam kde počkáme až oheň dohoří.

Aglamor II. - Nebezpečí v bezpečí
Zoe

Vyšla jsi ve společně s Alexem a ostatními. Yuri společně se Zmijemi začali vykládat zásoby a zajišťovat perimetr. Skládat bedny a vybavení tak,a by vám vytvořilo alespoň provizorní obranné pole, i když je jasné, že to bude úplně k ničemu je to spíše jde o psychologický efekt jako takový, každopádně ty jsi šla se zbytkem Vlků a Alexem dál do lesa.
"Držte se pohromadě a mějte oči na šťopkách, než budete střílet buďte si jistí, že to je brouk."
Upozorňuje vás za opatrné chůze a bedlivého rozhlížení se kolem. Našlapujete opatrně obcházíte tábor v širším perimetru.
"Je tu zatracený ticho to se mi nelíbí."
Zavrčí Alex podezřívavě.
"Třeba tu brouci nejsou."
Podotkne Ahib s nadějí v hlase. Alex si ho jen kriticky přeměří.
"Vždy tu jsou. Jsou skoro všude, jen je zatím nevidíme."
Zmaří jakoukoli naději na klidnou planetu. Když postoupíte ještě o kus dál, tak uslyšíte vzdálenou střelbu.
"Říkal jsem to."
Zavrčí Alex a zadívá se tím směrem.
"Nemáme vysílačku, abychom je kontaktovali. Zkusíme se přiblížit a prozkoumat to. Ahibe, Zoe se mnou jdeme napřed prozkoumat to....Niro, Andreji, Amando a Ju-haii zůstaňte pozadu a kryjte nás."
Rozdělí vaší skupinu rychle na dva týmy a vyrazí kupředu. Ahib je mu v patách. Po asi deseti minutách odrazíte k místu kde les řídne v další menší mýtinku na břehu jezera, kde probíhá zběsilá střelba. Vidíte jeden z transportérů, který asi nepřistál zrovna měkkce a pak skupinu, která zběsile střílí po broucích, kteří se na nich snaží si smlsnout. Brouci jsou však jiní, než jse zvyklí. Splývají s prostředím. Tmavě zelené a hnědé barvy žíhání na jejich těle je dobře maskují v lese.
"Do hajzlu...."
Zašeptá Ahib. Alex patrně zvažuje, jaké jsou vaše možnosti.
"Zoe nějaký nápad? Něco technickýho čím bychom jim pomohli razantně, aniž bychom přišli o půlku naší jednotky?"
Optá se tě Alex.

Johny a Riley

Zatímco jste si užívali přítomnosti jeden druhého a snažili se vzpamatovat z šoků, které jste za poslední hodiny utrpěli problémy na sebe nenechaly dlouho čekat.
Tady............jsme po útokem.........už se dlouho......áááááááá......"
Je první vysílání, které vysílačka zachytila a není zrovna dvakrát pozitivní.
"Slyší nás někdo......máme š.....ný....ignál.......jsme.....zněni.....Máme ....aněné......Potřebujeme....omoc...."
Další vysílání, očividně je tady v lesích hodně blbý přenos signálu
"Brou-ci......skrývají se v.....sích.....splývají s......ředím......Padli jsm-e do.....čky...."
Přenosů je více, než by člověk čekal a všechny zaznamenávají problémy. Je s podivem, že vy se s podobnými zatím dle ticha venku nesetkáváte, ale co není může brzy samozřejmě být.

Křižník Andělů
David

"No vypadá to, že jsme žádaní starý brachu."
Ušklíbne se Ben. Zdá se, že má z této vyhlídky úplně stejné potěšení, jako ty.
"Do deseti minut jsme tam."
Oznámí pilot z kabiny, když se přibližujete ke křižníku. Není radno spěchat, pak vznikají....nepříjemné nehody.
"Vše se patrně dozvíte až na základně."
Dodá ještě pilot nad tvou hromadou dotazů.
"Klid Dave nejsme mrtví to je hlavní. Nějakou hlaveň si seženem vždycky."
Podotkne Ben a nedlouho na to přistáváte v hangáru křižníku Angel I. Jakmile ty a Ben vystoupíte a piloti vynesou tělo Gillian Shaw přijde k vám nižší důstojník.
"Prosím tudy pánové. Je mi líto, že vás musím ihned předvést před velení, ale je to....nezbytné vzhledem k nečekané situaci, která se přihodila."
Objasní rychle. Ben se na tebe jen lehce tázavě podívá, nejspíše stejně jako ty nemá páru o co jde. Každopádně o chvíli později už vás důstojníček uvede do kajuty nějakého místního plukovníka.
"Zdravím vás pánové. Rád vás vidím. Dole na tý planetě to byl masakr. Mysleli jsme, že celá jednotka je ztracená, jsem rád, že jsme se mýlili."
Uvítá vás postarší muž docela vřele a složí si mohutné ruce na stůl.
"Mám pro vás bohužel špatné zprávy, jeden z našich křižníků byl rozstřílen těmi zelenými kurvami na sračku. Naštěstí velká část posádky se dle všeho dostala na nejbližší planetu, kterou je Aglamor II.....Angel I. je nedaleko této lokality a proto bude provádět, jako první záchranné akce na nepřátelském území.
Vy pánové jste prokázali velice dobré schopnosti a nehoráznou otužilost přežít i velmi krizové situace při poslední misi. Vaší jednotky je mi líto, ale nyní jsou v sázce mnohé další životy a vy je můžete pomoci zachránit. Pokud to přijmete chci vás dva, abyse veleli záchranné misi a vedli pozemmní výsadek, který evakuuje všechny přeživší trosečníky na planetě. Dostanete to nejlepší, co může Angel I. nabídnout a tolik mužů a žen, které můžeme postrádat. Co vy na to?"
Zaskočí vás plukovník tím, co po vás vlastně chtěl. Ben trošku překvapeně pohlédne na tebe a patrně nechává odpověď a rozhodnutí v tvých rukách.

Riley

Dotyk Rileyiny ruky v mých vlasech je uklidňující a přijemný. Příjde mi, že ani hlava mi už tak díky tomu netřeští. Její obětí a blízkost jejího těla u mého mi rozbuší srdce vzrušením, nejistotou i radostí.
"Myslel jsem, že jsem je všechny ztratil. Myslel jsem, že jsem ztratil ji.....ale nestalo se tak...jsem tady a žiju i když díky někomu jinému, ale tuhle šanci nesmím promarnit....."
Zběsile mi bubnují myšlenky hlavou. Roztřesenou rukou pohladím Riley po tváři. je tak hebká, tak příjemná a.....trochu vlhká.
"Brečela?"
Zadívám se na okamžik na ní tázavě a pak se usměju.
"To jsi celá ty, co Riley? Pořád tě jen zajímá, jak jsou na tom ostatní, ale o sebe se nestaráš."
Nutí mě to opravdu se usmívat, její starostlivost je hřejivá. Odhrnu jí pramínek vlasů z čela.
"Neboj budu v pořádku. Asi jsem si při pádu narazil pár žeber a hlavu mám, jako bych vypil sám celý bar, ale to snad časem odezní."
Uchechtnu se s úšklebkem. Fakt nestojím o to, abych měl v hlavě natrvalo cinkající kovadlinu.
"Jen mi dej chvilku, než přijdu úplně k sobě, než mě budeš tahat na nohy."
Rozhlédnu se po prázdném transportéru.
"Kde jsou os......to ještě minutku počká."
Zašeptám nakonec a zadívám se jí do očí.
"Riley já...ymm....to co jsem předtím říkal, když jsem si myslel, že...že se už nevrátím....byla to pravda....miluju tě a....nedokážu se vyrovnat s myšlenkou, že bych tě ztratil."
Cítím, jak jsem nervózní, jak se mi hlas třese stejně, jako ruce, které mají strach, že by se mohla rozplynout, že by to mohl být jen posmrtný sen. Že bych o ní mohl přijít....znovu....Dívám se do jejích krásných očích snad v očekávání, že něco řekne, snad v naději, že se něco nepokazí...

Po přistání

Snažím se navázat spojení s kýmkoliv, kdo by mohl být v doslechu, a je až hanebné, že jsem si nevšimla, že se Rico probírá. Ze zápalu být alespoň něčemu užitečná, když už mě tady ostatní nechali a vydali se na průzkum ven, mě vytrhne až mužský hlas a to tak, že sebou skutečně poplašeně trhnu. Vlastně mi v první chvíli vůbec nedošlo, že je to on.
"Rico?" starého zvyku se těžko zbavuje. Překvapeně na něj zamrkám.
"Hlavně pomalu, kdo ví co..," odmlčím se. Rozhodně nechci doříct tu větu tak, jak měla původně zaznít. Znovu mě poleje pocit provinění za to, co se nahoře stalo.
"Prostě pomalu," dodám spěšně. K dalšímu vysvětlování se nemám. Buď si vzpomene, nebo to probereme později, nehodlám na něj chrlit informace.
Jenže ten tvrdohlavý mezek nezůstane ležet, místo toho se přisune ke mně, aniž bych se zatím sama nějak dokopala k jedinému kroku jeho směrem, a obejmu ho. Stačím si jen sundat sluchátka a nešetrně je odhodím na zem.
"Hej, hej..," obejmu ho, přičemž mu rukou konejšivě vjedu do vlasů.
"To bude dobrý. Jsem tu, ty taky.. nebolí tě nic? Nemotá se ti hlava?" na uklidňování nejsem ten pravý člověk, ale dělám, co se dá. Stejně ne všechny situace vyřeší slova, někdy je třeba prostě počkat až si věci samy sednou. Navíc jsem z toho, co se stalo, byla sama pořád mimo a rozhodně jsem si nepřipadala klidná. Ani vyrovnaná.

Bolehlav

Od chvíle, kdy jsem se rozhodl jít se obětovat pro dobro své jednotky si toho moc nepamatuji. Vím jen, že jsem ušel pouze pár kroků a pak mi zazněl za zády Wadeův hlas. Nestihl jsem nijak zareagovat a už jsem cítil tupou bolest v hlavě a vše se mi zatmělo.
Bezvědomí bylo temné a zmatené. Děsivé obrazy se mísily a vzpomínky přicházely a odcházely.

"Dizzy?"
Přicházejí mi vzpomínky na mou týmovou parťačku a lásku z dob mého začátku u pěchoty. Ale tím to nekončí obrazy se přelívají a jsou stále horší.

"Ne Dizzy!"
Znovu prožívám tu hrůzu, když jí vidím umírat. Při vzpomínce na to, že mi umírá v náruči a pak to prosté a chladné rozloučení, když její rakev vystřelili do vesmíru.

Stále v bezvědomí se vrtím a potím se. Sny a minulost mne dostihávají, ale stejně tak přítomnost, protože se vše přelije až do posledních okamžiku. Do posledních misí, které jsem absolvoval. K mým současným spolubojovníkům a......

"Riley......ne jí nenechám umřít jí ne...."
Cuknu sebou a v tu chvíli prudce otevřu oči a s trhnutím se napůl posadím.
"Riley!"
Těžce oddechuju a z čela mi stéká pot. Zmateně mrkám kolem, než mne dostihne bolest a jednou rukou si musím chytnout hlavu a zatnou zuby bolestí.
"Och...moje hlava...."
Snažím se vzpamatovat, co se stalo a rozhlédnout se kolem.
"Co se stalo...?"
Hlesnu spíše pro sebe ale pak na svou otázku zapomenu, protože uvidím ji. Uvidím Riley, která dřepí u vysílačky a snaží se navázat spojení.
"Riley...."
Vydechnu a přisunu se po podlaze transportéru k ní. Ani si nevšimnu, že mi z očí kanou slzy, ale prostě jí obejmu. Přitáhnu do náruče a pevně obejmu.
"Myslel jsem, že jsem tě ztratil..."
Zašeptám roztřeseně. Najednou ze mě není ten rozhodný velitel, který si vždy ví rady. Nyní jsem úplně bezradný a ztracený. Nevím, co se přesně stalo, nebo kde jsme, ale vím, že je tu Riley a to je pro mě v tuhle chvíli nesmírně důležité.

Všechno je jinak

Příliš jsem nevnímala, co se děje kolem. Prostě jsem chtěla pryč, jako by to snad mohlo pomoci. Mířila jsem k transportéru a snažila nemyslet na to všechno, co se stalo a proč, ani na to, jak se s tím neumím srovnat, jenže to šlo jen těžko.
A nedá se říct, že by to dál bylo lepší.
Posadila jsem se a vyhýbala se všem případným pohledům. Jediný cíl, který jsem si tak nějak byla schopná v tu chvíli dát bylo počkat na Alexe. Nebylo důležité proč, prostě až tu bude, bude to tak nějak jistější, stálejší a známější. Možná jsem ve skrytu duše doufala, že mě to opravdu uklidní.
Místo toho se ale stalo něco úplně jiného – Alex se sice vrátil, ale s Ricem a Zoe, se kterýma práskl na zem transportéru a měl co dělat, aby takovou zátěž udýchal. Střetla jsem se s jeho pohledem a poklesla mi brada.
Bylo jasné, kdo chybí.
Udělalo se mi špatně, až jsem se několikrát přerývavě nadechla a svezla se na kolena k Ricovi, abych ho se svými malými znalostmi zdravotnického kurzu prohlédla. Jenže ruce se mi třásly tak, že bych stěží odepnula nějakou přezku, natož, abych mu opravdu mohla pomoci.
Cítila jsem se pořád stejně hrozně. Sice tu byl Rico, ale zabila jsem Wadea.

Zbytek cesty jsem strávila mlčky, pohroužena v myšlenkách. Proč to Wade udělal? Bylo něco, o čem nikdo z nás nevěděl? Zdálo se to ale spíš jako zbožná přání, než pravděpodobná realita.

Při přistání jsem už byla schopná tak nějak reagovat a vnímat, pravdou ale bylo, že ve mně dál převládala nechuť mluvit s kýmkoliv o čemkoliv pokud to nebylo bezpodmínečně nutné. Jakmile Alex začal rozdávat rozkazy, zvedla jsem hlavu, abych byla rázem momentálně vyřazena z dalšího přímého fungování týmu.
Jen jsem přikývla.

Zatímco ostatní zařizovali, co měli, zhodnotila jsem Ricův stav jako stabilizovaný s tím, že na něm asi nic moc nezlepším, dokud se sám neprobere – hlavně jsem usoudila, že po ráně do hlavy by mu ani nic být nemuselo, krom nějaké nevolnosti a přidruženými bolestmi, takže jsem zapnula vysílačku a vyzkoušela nejvíc používané frekvence pro kontaktování ostatních výsadků.
"Na příjmu Bílí Vlci, Černé Zmije."

Chvíle filosofie v rozpadajícím se křižníku
Jasně brouci nic neriskují,klidně si můžou dovolit ztráty 5:1 nebo by si to aspoň mohli dovolit pokud by se někomu povedlo zabít pět brouků najednou.Zničte nás a my se vrátíme neboť jsme nezničitelní a neporazitelní.
No dobrá tohle přeháním,ale o moc zase ne.Zase se vrátím ke dveřím které drží automat protože člověk by mohl udělat chybu zatímco stroj nemá emoce.Mají vůbec brouci emoce?Tedy kromě touhy žrát,vyčerpat všechny zásoby a přesunout se dál.Ano já vím je tu přítomnost dokud přítomnost ještě trvá,zvlášť když je tu pouze přítomnost protože budoucnosti se bojíte.
No někteří se bojí i minulosti protože vyvolává ošklivé vzpomínky takže je tu opět přítomnost.A případná budoucnost pokud se vám dostane té výsady se jí dožít.
Mám pocit že tu někdo křičí,ale jediné co jsem schopná poznat že to je Alex.A pak se ozve praskání a chodba se začne rozestupovat,ale to se jenom otevírají dveře.A opět je tu Alex a už rozumím co vlastně chce,ale než to stačím vyplnit tak jsem někam vlečena dokud se neocitnu v transportéru vedle seržanta Rica a mezi něčí výstrojí.Odlétáme zatímco křižník se rozhodne odejít v oparu slávy a vzpomínám na muže který nám to umožnil.Planeta na které přistaneme vypadá bezpečně ovšem přesto tu mohou být jiní predátoři nebo nebezpečné rostliny.A tak se vydám s ostatními zjistit zda na planetě která má být naší spásou nebude i něco co nás spase.