Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Starship Troopers

Příspěvků: 720
Hraje se Denně  Vypravěč asasin je offlineasasin
 

DružinaObnovit družinu

 Postava MSg. Johny Rico je offline, naposledy online byla 28. března 2024 16:35MSg. Johny Rico
 Postava Cpl. Riley Baxtor je offline, naposledy online byla 28. března 2024 14:13Cpl. Riley Baxtor
 Postava Cpl. Zoe Castillová je offline, naposledy online byla 28. března 2024 15:45Cpl. Zoe Castillová
 Postava des. David "Opáčko" McCan je offline, naposledy online byla 28. března 2024 11:30des. David "Opáčko" McCan
 
des. David "Opáčko" McCan - 08. února 2017 20:16
daa0d9656ff163169afe3d5ebf5a14e7d527lw49554121083391334.jpg
Cesta na Angel I.

"A za by jste měli kurva dostat metál," poplácal jsem ho po rameni. Je pravda, že kdyby tam přiletěli o pár vteřin později, nebylo by už koho zachraňovat.
"Doufám, že jste to natáčeli ten náš poslední odpor. Bylo by to fajné video pro nábor," zkusil jsem si udělat srandu z posledních zážitků, ale akorát jsem si zase připomněl Olivera. Jak to jen řeknu jeho rodině? Jako poslední z jednotky je to má povinnost. Ale nevím jak to dám. Tolik jich padlo. A k tomu ještě vidět ty smutné výrazy jejich pří... Nedokončil jsem myšlenku jelikož mě vtrhl z úvah medik co byl u Vosy. Postavil jsem se a došel k němu. Se zaťatými pěstmi pozoruji jeho marnou snahu přivést Vosu zpět.
"Kurvadrát!" zařval jsem a při tom mrskl helmou o podlahu, až to její unavená a brouky prověřená struktura neunesla a objevila se na ni prasklina.
"To si děláte prdel! Proč? Vždyť má jen odřenou nohu od šutrů, není ji nic. Na to se přeci kurva neumírá!" řval jsem po medikovi i když jsem věděl, že za nic nemůže. Prostě jsem to potřeboval pustit ven. Už toho bylo za poslední den až až.
Pak se ozval pilot
"Ještě toho kurva trochu. Co mi chce ten kretén? Zeptat se jak to šlo?" prskal jsem vzteky kolem sebe. Tohle už fakt přehání.
"Za jak dlouho tam budem? A budu mít možnost vzít si ze zbrojnice novej kulomet, munici a vzít si víc těch sraček na potlačení nevolnosti a strachu?" zeptal jsem se a při poslední otázce koukl na doktora. "Však víš. Ten váš zázračný stimulant. Tam dole jsem si píchl dva naráz...to mě asi i zachránilo." Tam dole mi bylo jedno, že doporučená dávka jsou dva za den s odstupem cca tří hodin. Potřeboval jsem pomoct hned. A bez toho bych odtamtud Vosu nikdo nedostal. Ani sebe.
 
Mlýnek na maso:D - 05. února 2017 19:42
st21306.jpg

Čest padlým hrdinům, štěstí přeživším
Johny, Riley, Zoe a Wade


Sekundy tikaly tak pomalu s každým úderem srdce a přitom tak rychle s každým nádechem, když si všichni Vlci uědomili, co znamená rozhodnutí jejich velitele. Tak, jako vždy měl v úmyslu nedbaje na své zdraví zachránit ty, které měl svěřené pod svá křídla. Své kolegy, přátele, i ty které považoval za víc.
I kdyby hraný, jako krok byl jistý a byl pevně rozhodnut vykonat tuto poslední oběť, aby poskytl šanci ostatním k odletu. Vše by pravděpodobně probíhalo dál trošku jinak, kdyby zde nebyla další osoba, další hrdina, který se rozhodl, že tentokrát to dopadne jinak.
Možná to bylo tím, že se rozhodl být hrdina, možná tím, že se v něm něco pohnulo, když slyšel část rozhovoru mezi svým velícím důstojníkem a svou kamarádkou z týmu. Možná to bylo tím, že ve svém životě neměl tolik co ztratit, jako Johny. Možná za tím byly docela jiné pohnutky, ale stalo se to...
Johny ušel jen pár kroků za svým cílem, než jej nečekaně Wade Wilson, který byl jmenován novým velitelem Bílých Vlků, udeřil zbraní do zátylku. Johny se nestihl jinak bránit, nebo protestovat. Rána byla pevná a přesně mířená, aby muže uspala. Johny Rico se složil k zemi, jako pytel brambor......Měl na to Wade právo? Přece jen napadl vojáka s vyšší hodností, napadl svého velícího? Nebo snad ne? Byl přece povýšen a stal se velitelem týmu, protože se Rico rozhodl obětovat. Znamenalo to tedy, že byl v právu? Ať tak či onak bylo to vykonáno a Zoe mohla jen přihlížet, co její spolubojovník dělá.

Seržant Wade Wilson brzy zmizel z jejího dohledu a pokračoval tam, kam měl původně namířeno Rico. Cestou cvalko Vlkům ve vysílačce, když uslyšeli hlas Wadea. Většina úplně nechápala, co se na druhé straně dveří vlastně děje, část byla zmatená a překvapená, část rozhozená. Jen jedna osoba zachovala čistě chladnou hlavu.
"Wade! Ty jeden zatracený po hrdinství prahnoucí mizero! Švihlo ti už úplně a totálně co?!"
Štěkne vysílačkou burácivý hlas, který nemůže patřit nikomu jinému, než Alexandru Messovi.
"Sakra!....Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu ale....díky. Díky za Rica ty parchante.....Pokud to půjde dostaň se odtamtud a pokud ne...."
Jeho hlas na chvíli ustane. Zdá se, že i Alexem něco dokáže pohnout ač to maskuje za své nadávky a drezůrování.
"Pak se uvidíme na druhé sraně chlape. Drž nám tam stůl a velkou láhev něčeho pořádnýho až příjdeme. Uvidíme se jednou určitě......O tvůj dáreček se postarám osobně."
Ukončí vysílání Alex. Jeho mohutná postava se postaví těsně před dveře a rychle upraví výstroj tak, aby měl, co nejvíce volné ruce.....

Zoe mezitím stojí stále, jako opařená a hledí do prázdna chodby, kde zmizel Wade a občasně na tělo Johnyho, které leží před ní.....

Na Riley toho bylo více, než dost po rozhovoru s Johnym a stále se ještě vzpamatovává z toho, co si řekli. Rozrušení napomohlo tomu, že přenos z vysílačky vnímala jen tak napůl.

Všichni jste slyšeli vrzání a praskání oceli, když se loď deformovala a hodlala vás rozlisovat a následně rozmetat všude kolem....

"Startuj!!!"
Zaburácel hlas Alexe přes celý hangár, když se začaly na váš vkus až příliš ležérně otevírat dveře do chodby, která se otevřít nedala jinak, než ze záložní řídící místnosti. Odpověď byla jednoduchá. Wade to dokázal.....motory transportéru se rozžhavily do běla a už když byly dveře otevřené do půlky proběhl Alex dovnitř. Situaci vyhodnotil rychle a rázně.
"Musíme vypadnout dělej Zo!"
Zařval na ní zatímco si Johnyho přehodil jedním silným trhnutím přes rameno, jako by to byla hadrová panenka. Při velikosti výzbroje, kterou měl na sobě a zatížení tělem Johnyho byl div, že Alex stojí, ale on byl přece silný, jako býk všichni to věděli. A kdyby někdo dokázal zastavit rozběhnutého plasmového brouka holýma rukama, pak to byl on. Nečekal, až se Zoe rozběhne a prostě jí popadl napůl za pás volnou rukou a s ní v podpaží se rozběhl kupředu k transporétu....
Jeho kroky duněly po kovové podlaze a vše skřípělo, jak konzistence lodi povolovala.
"Kurva! Do hajzlu!.....Do prdele!....Kurvadrát!.....Vy jste tak zasraně těžcí hajzli!!!!"
Nadává z plných plic Alex za běhu zatímco se blíží k transportéru.
"Zavírejte vrata a leťte! Každou sekundou se to tu rozletí na kusy! Tak leť sakra!"
Zařve na pilota ve chvíli, kdy se jeho noha dotkne rampy transportéru. O pár sekund později už klečí zadýchaně na zemi. Před sebou má v uličce transportéru složené obě těla, jako Zoe, tak Johnyho a kolem něj se válí výstroj, kterou nyní odhodil na podlahu.
"Zatraceně už nejsem nejmladší...."
Zasípe zatímco se na něj všichni dívají doslova s otevřenou pusou. Jeho pohled však patří prve Riley......nikdo nevyřkl otázku, kde je Wade. Většina to slyšela a zbytku to pravděpodobně došlo, nebo se raději nechtěli ptát.....
Transportér se vznesl a vyrazil pryč s hangáru vstříc nejbližší planetě, kde by se mohli přeživší shromáždit a chvíli přežít......

Sally


"Nezastavujte honem jdem jdem jdem! Tudy! Loď to už nevydrží dlouho!"
Křičí na všechny jeden z mediků, když vás vedou chodbou. Početné množství zraněných a jejich medicko-doktorského doprovodu zajišťuje, že je přesun chaotický a velmi pomalý, alespoň na váš vkus.
Brian a Jake klestí cestu kupředu a navigují všechny kudy do hangáru. Ač jste spolu absolvovali první misi už teď je vidět, že je to poznamenalo a že dospěli. Něco se změnilo od té chvíle, co jste bojovali na té planetě a byli jste pouze vystrašení zelenáči. Teď na vás závisí lidské životy a Zelení Varani jsou kromě mediků jediný tým, který je zde a pomáhá s evakuací této části lodi. Několik mediků se odpojí od vaší skupiny jinou chodbou.....Mysleli si, že to bude rychlejší cesta. Výbuch, který přišel záhy na to z té chodby a výkřiky mediků, kteří tam šli. Jasně napověděly, že si vybrali špatnou cestu.
Sally i Opie šli po svých. Sice vrávoravě a dělalo jim to problémy ale šli. Protože nebylo na výběr. Konečně byl v dálce vidět otevřený hangár, ze kterého hojně odlétaly transportéry, i když měl být určen lékařskému oddělení.
"Honem nezastavujte musíme se nalodit nemáme čas!"
Křikne Jake. Všichni se snažíte seš to jde, když se najednou vše začne uzavírat.
"Bezepčnostní přepážky! Dělej Sally musíme jít, jinak tu uvíznem!"
Křikne Opie, který se snaží pomoci Sally a dostat jí rychleji do hangáru. Jednotlivé přepážky se uzavírají a procházet se vám daří jen tak tak.
Zde jsou přepářky po pár metrech, kdo ví proč, ale o sekundu zpátky ta těsně za vámi uzavřela medika a dva pacienty a byl slyšet už jen jejich zoufalý křik.
Brian už pomáhal ostatním raněným do hangáru a ukazoval jim na prázdné transportéry, kam mají jít. Jake jim pomhal skrze devře, které někdo zasekl ocelovou trubkou, aby se nezavřely. Většina už prošla a mezi posledními zbýval i Opie a Sally a snimi pár doktorů a mediků, kteří se cpali kupředu. A pak vás to zarazilo. Přepážky za vámi zaskřípěly a ještě chvilku byl slyšet zoufalý křik těch, co tam uvázli. Pak zaskřípěla trubka.
"Opie zavírá se to!"
Vyhrkla bezmyšlenkovitě Sally, která automaticky drcla do svého kamaráda a prohodila ho zavírajícími se dveřmi na druhou starnu do hangáru. Rukou jí projela ostrá bolest, až musela klesnout na koleno a jen sledovat, jak se před ní dveře dovřely.
"Sally néééé!"
Vykřikl Opie, když se rozplácl na kovové podlaze a pokusil se otevřít dveře ale marně. Zoufalý tlukot do nich nepomohl.
"Běžte! Nevydrží to už povoluje přepážka běžte! A Opie.....Děkuju zachránil jsi mě.....a ne jednou..."
Je slyšet hlas Sally přes dveře a bolestný křik a nářek Opieho v hangáru. Nebýt Jakea a Briana, kteří situaci vyhodnotili, jako ztracenou asi by tam zůstal, ale oni ho doslova odtáhli do transportéru a odletěli....o chvilku později, co jej odtáhli od dveří přepážka povolila a všechny, kteří to nestihli do hangáru včetně Sally roztrhal tlak, který nakonec vytrhl i dveře do hangáru.....

Wade


Mohl jsi se zachránit. Mohl jsi tam nechat jít Johnyho, ale proč? Aby umřel, jako hrdina a tobě vše nechal na krku? Aby umřel a tím roztrhal nitro Riley? Přežít a ztratit zkušeného velitele, jen proto, abys mohl být sám velitelem? Lákavá nabídka, ale takový jsi nebyl. Nebyl to tvůj styl. Tvůj styl byly šílenosti a ty tě provázely dost dlouho. Šílenosti a nemožnosti, které jsi převracel v možné....
Rozhodl ses, že to budeš ty a ne Rico. Z vlastní vůle. A útěchou ti mohlo být jen to, co vše tím dokážeš a že se pravděpodobně v jednotce zapíšeš, jako nezapomenutelný hrdina. To je hezká myšlenka, alespoň něco se ti podařilo získat, co upřeš Johnymu. Přineslo ti to zvláštní pocit uspokojení, potěšení a klidu.
Otevřít dveře v záložní řídící místnosti nebylo těžké. Měl jsi dost dobrého pamatováka na to, aby sis něco pamatoval a dost vynalézavou mysl na to, abys na to přišel. Dveře v záložní řídicí místnosti byly jen chabá útěcha a ochrana před tím, co tě čekalo.
Vyčistil sis mysl a držel páku tak, abys poskytl, co nejvíce času svým přátelům. Věděl jsi, že Alex má na to to zvládnout ale i tak ti tělem pulzoval strach.....strach z toho, že by tu oni mohli zůstat a pak samozřejmě taky strach z toho, co si přijde pro tebe. I když jsi se smířil se smrtí stejně bylo děsivé to, jaké to bude a co bude pak......slova ve vysílačce, která ti řekl ještě Alex byla.....plamínkem svíce ve tmě, ale i to bylo lepší, než nic.
Přišlo ti to, jako věčnost, co jsi držel tu páku. A nejednou tě napadla spásná myšlenka jí pustit a najít způsob, jak se odtut dostat, ale vždy zvítězila touha zachránit ostatní a tak jsi zůstal a dával jim čas.....
Když jsi slyšel zavrzání kovu a zaskřípění dveří, které protestovaly proti deformaci avšak marně.....Další sekundy míjely, než jsi uslyšel kvílení vzduchu mezi poškozenými dveřmi. Věděl jsi, že dochází čas a mohl jsi jen doufat, že tví přátelé jsou už pryč. Poslední myšlenky mohly patřit tomu, že se s nimi jednou znovu shledáš a ožerete se, jako nikdy. Ano ta krásná myšlenka, že jednou zasednete spolu ke stolu a už nebudete muset bojovat....
Dveře povolily a místnost se začala deformovat. Bolelo to vlastně? Ani nevíš. Vše se stalo tak rychle a místnost tě začala lisovat během sekund stejně, jako tlak trhat. Držel jsi páku dost dlouho? Věřil jsi tomu, že ano.....během pár okamžiků přišla tma a vše, co tě sužovalo ustalo. Strasti života byly pryč. Zemřel jsi mlád, ale zemřel jsi dobře. Zachránil jsi bezpočet životů a na tu rachejtli, která ti zasvítí, když loď exploduje nepůjde jen tak zapomenout.

Křižník se rozpůlil ve dví a chvíli na to explodoval a zazářil na obloze, jako ta nejjasnější hvězda, kterou většina z vás kdy viděla. Budiž to vzpomínka na ty, kteří tam obětovali své životy a upozornění na to, čeho jsou brouci schopni.

Obrázek



Aglamor II. - Hra na schovávanou v pralese
Samantha a Martin


"Všichni v pořádku seržante, jen otřesení.....to se však nedá říct o pilotovi."
Ale o tom se Martin přesvědčil už sám. Pilota to přilisovalo a ani se nedá říct, jakou měl vlastně tvář, jediné, co by ho identifikovalo jsou známky, které Martin vzal.
Samantha se zdála být trošku mimo, takže jí musel Martin v podstatě ven vytlačit. Vlhký ale svěží vzduch zde byl velmi dobrý a příhodný. Škoda, že tu pravděpodobně bude i mnoho kusadel.
"Rozumíme ale není moc o koho."
Podotkne vojín Černá, protože v transportéru jste byli prakticky jen vy čtyři a zásoby, které jste tam narvali. Moc více pasažérů kromě pilota jste sebou nechtěli, takže jste na to bohužel relativně sami. No pozitivní na tom je, že má sebou Martin jen svůj tým, kterému by snad mohl věřit alespoň trošku. Franz si zabručel jen něco pod vousy ve smyslu, že jeho příjmení je úplně jiné, než Martin vyřkl, ale otevřeně se o tom hádal nechtěl.
Venku to vypadalo divoce a tajemně. Příšeří lesa mohlo být smrtící. Naštěstí žádní brouci zatím v okolí nebyli.
"Máme vynosit ven zásoby, nebo si uděláme z transportéru prozatimní pevnost?"
Vykoukne ven Tereza s věcnou otázkou. Vzhledem k tomu, že plní rozkazy a dělá, co má je z těch spolehlivějších v týmu.
Smutné je, že v dohledu nejsou žádné další transporty, ale zase v tomhle zahuštěném zeleném guláši není vidět moc daleko.
"Mám zkusit navázat spojení?"
Ozve se Fanz, který staví na zem radiostanici s popruhy.

Johny, Riley a Zoe


Přistání na planetě bylo mnohem lepší, než jste mohli čekat. Měli jste šikovného pilota, který prokličkoval mezi plazmovými střelami a vyhnul se ohnisku výbuchu lodi. Byl to nádherný výbuch, který však přinesl i smutek. Další z vás zmizel ve hvězdách.
Nicméně, když se vám podařilo přistát na úbočí lesa u drobné říčky trošku se vám ulevilo. Možná to bylo tím odlišným prostředím, které zde panovalo. Nebylo tak pusté, jako bylo u brouků obvyklé.
Další pozitivum bylo, že Johny začínal pomalu přicházet k sobě. Asi bude chvilku zmatený.
"Yuri vem si Zmije a překontrolujte zásoby v transportéru a vyložte je ven. Připravte tu provizorní tábor. Všichni ostatní Vlci půjdou semnou ven zajistíme perimetr...ty ne Riley, postarej se o Johnyho, než se vzpamatuje, dostal patrně pořádnou pecku do šišky. A pak zkus navázat spojení s jinými výsadky na planetě."
Rozdá Alex úkoly. Muž, který nyní převzal velení automaticky a cestou držel ty nepřipoutané, aby nelítali po útrobách transportéru.
A s tím začalo všechno další zmatené dění....

Křižník Andělů
Gillian a David


"Jsme ti nejlepší a proto nemáme strach lítat tam, kde jiným cvaká prdel."
Ušklíbne se jeden z letců. Zatímco kontroluje vás ostatní. Chvíli si ještě povídáte o hrůzách, které jste zažili.
"Dostali jsme nouzové hlášení....jeden náš křižník byl rozmetán brouky....máme se vrátit na Angel I. a poletíme najít přeživší. Brouci to pěkně posrali."
Mluví k vám jeden z letců. Pak vám pohled padne na Vosu, která leží mezi vámi.
"Sakra ona nedýchá!"
Vyhrkne Ben a letec se zakletím opět začne s oživováním. Trvá to celou věčnost, než se zbrocený potem zhroutí vedle těla Vosy.
"Sakra! Ta potvora to vzdala....prostě nám tu exla....je mi líto nedokázal jsem jí už dostat zpátky...."
Vydechne letec. Ben ti jen smířivě stiskne rameno.
"Udělali jsme co šlo Dave, a naší záchranu jí neupřeme."
Pak se ohlédne do kabiny pilot.
"Jakmile přistaneme na Angel I. prý s vámi chce mluvit nějaká šarže, takže se běžte hned hlásit."
A že přistání přišlo záhy a rampa se spustila. Vás nyní čekala povinnost podat hlášení, ale jaké bylo....nepříjemné...
 
Cpl. Zoe Castillová - 01. února 2017 12:15
alexandra6745.jpg
Sezame,otevři se
Sbohem
Vypadá to že bezpečnostní mechanika drží a zde to ovládá stroj ne člověk který by se mohl dopustit chyby.A do toho se ozve Alex ... Bílí já myslela že jsme Mokří ... tedy Modří.
Ráda bych mu řekla co nás zdrželo,ale to už udělá seržant Rico.Možná bychom mohli dveře odstřelit,ale tahle loď drží pohromadě jen silou vůle.Je to poslední gesto vzdoru,jedná o jakýsi zvednutý prostředníček broukům.Tedy ne že brouci věděli co to gesto znamená.
Jistě kolonizace vesmíru vypadá hezky a když zjistíte že nejste ve vesmíru sami jste plní naděje.Ale pak jsme potkali brouky a naděje zhasla.Potkali jsme nepřítele který nezná strach a nechce nám vládnout protože je hnán jen touhou žrát.
Zavrtím hlavou a rozhodnu se věnovat situaci ve které jsme.Možná bychom se tam mohli prořezat,ale na to není čas.Taky by tu byla možnost zkratovat i ten zbytek elektroniky co pořád funguje,ale jsme opět u předchozího problému.A já bych nerada aby se tato loď odebrala do křemíkového nebe dokud na ní ještě jsme.
Přesto někdo bude muset odejít s ní ... Ne že bych to nečekala navíc pokud někdo dokáže podvést samotnou smrt vím že je to právě on.
Ovšem Wade si to nemyslí nebo nechce riskovat a události se pak dějí až moc rychle abych je mohla sledovat.Projít co se stalo bude čas až později pokud ... až se odsud dostaneme.Stihnu mu akorát zamávat a Wade už je pryč.
„Sbohem ...“
Cítím jak mi po tváři stéká slza,podvědomě se jí snažím utřít a rukavice mi narazí na helmu.Snad se ty dveře zaseknou některému z brouků do můstku.Vím že to je velmi nepravděpodobné (ne-li přímo nemožné),ale představa jak dekomprese vysává brouky z můstku a jejich článkovité končetiny se bezmocně zmítají ve vakuu je docela příjemná.
Sbohem.
 
Sgt. Wade Wilson - 30. ledna 2017 17:58
164492407.jpg
Sbohem a šáteček

Zatímco se Zoe bezúspěšně snažila otevřít dveře, já a Rico jsme mlčky poslouchali sténání předposledních dveří. Podtlak se je snažil vyrvat z trupu lodi a chlad vesmíru už si brousil zuby na poslední jiskry života na palubě rozpadajícího se křižníku.
Hlasité prasknutí první svorky téměř zastaví čas. Byť zbylé tři svorky nevydržely ani vteřinu a ocelové dveře se vyřítily do vzduchoprázdna, ta jediná vteřina trvala snad věčnost. Všichni jsme si vyměnili pohledy a v poslední naději na pár vteřin života se zachytili stěn a dveří, kde se jen dalo.
Uběhla jedna věčnost, po ní druhá a když končila třetí, zavřela se poslední bezpečnostní přepážka.
Naše poslední šance na přežití. Ve chvíli, kdy strýček vesmír odemkne tahle dvířka, tetička zubatá dostane další tři životy a začne si brousit zuby na duše v hangáru.

Když konečně můžeme zase stát Zoe nám oznámí, že to otevřít nedokáže. Když Rico zmíní řídící místnost, všichni víme co to znamená. Naneštěstí velitel je ten, kdo musí rozhodnout a říct to nahlas. To co říká dává smysl a já mlčky odevzdaně přikývnu. Nah, je ze mě seržant a mám budu mít vlastní jednotku. Sice jsem to chtěl, ale ne takhle.
Vzápětí zapraská vysílačka a ozve se nám dobře známý hlas. "Vy zatracený Bílý Štěňata, kde se flákáte kurva?!" Alex. Nikdo jiný neumí tak hezky nadávat někomu, kdo je odsouzen k smrti. Nenamáhám se komunikovat, to zvládne Rico sám a alespoň to bude rychlejší.
Relace netrvá a serža pak dostane frekvenci na osobní hovor. Snažím se neposlouchat, ale nějak to prostě nejde. Pravda na té frekvenci nejsem, ale stačí mi Johnyho polovina konverzace, abych si domyslel s kým a o čem mluví. A to že poodešel stranou taky nepomáhá. Prostě to slyším.
Z jeho vyznání jsem trochu naměkko a něco se ve mě zlomí. Nikdo nemáme slov. Rico ukončí hovor a otočí se k nám. Je čas.
Kývneme na sebe a Johny prochází kolem nás. V tu chvíli jej udeřím pažbou pistole. Morritu už jsem dávno zahodil cestou, byla to zbytečná zátěž, ale pistoli jsem měl doposud v pouzdře. Rico úder nečeká a navíc to schytá do zátylku, takže okamžitě upadá do bezvědomí. Instinktivně pistolí namířím na Zoe a dvěma rychlými kroky se dostanu mezi ní s bezvědomým velitelem a řícící místnost.
"Promiň kotě, ale jinak to nešlo. Nemohl jsem ho nechat to udělat. Půjdu dozadu a otevřu ty zkurvené dveře. Odtáhněte odsud Rica a vypadněte z týhle zasraný kocábky pryč," odmlčím se, "v příštím životě tě pozvu na rande, ale teď už to nestihnu. Nevím jak rychle se odsud dostanete, takže ty dveře budu držet otevřený, dokud si pro mě zubatá nepřijde."
Udělám ještě dva kroky vzad, než se otočím a rozeběhnu k řídící místnosti.
Cestou zapnu vysílačku.
"Hovoří desát- seržant Wade Wilson. Připravte ke dveřím dva muže, máme tady osobu v bezvědomí, budete jí muset vynést a to rychle, bezpečnotní přepážka dlouho nevydrží. Wilson konec."
Vběhnu do řídící místnosti a rychle se rozhlédnu. Takže jak nás to učili? Na nastavit dveře na sekundární okruh a pak zatáhnout za tu velkou páku. A hele kdo se vrátil.
Takže dveře hangáru, sekundární okruh a přepnout pákou z primáru na sekundár. Nevýhoda je, že na primárním okruhu běží bezpečnostní přepážky. Takže jakmile zatáhnu za tu páku, vypnu elektromagnety a bude otázkou jen pár vteřin, než se dveře utrhnou a já umřu. A aby toho nebylo málo, dveře hangáru budou otevřené, jen dokud tu páku budeš držet. Jo, to vím. Bude jim to muset stačit.
Přeběhnu k pákovému spínači. Hlavou mi proletí verš z jedné písně, co jsem kdysi slyšel. Take me out to the black, tell them i ain't coming back.
Cvak.


Loučím se s Vámi, přátelé milí,
ruky stisk dnes už Vám nemohu dát.
Srdce mi dotlouklo, odešly síly,
měl jsem Vás všechny, měl jsem Vás rád.

Utřete slzy a opět se smějte,
tak si to přeji,
a v dobrém vzpomínejte.

 
Cpl. Riley Baxtor - 29. ledna 2017 16:14
bax_icon_drak2644.jpg
Bod zlomu

Jako bych to všechno viděla z jiného úhlu. Jako bych viděla sama sebe, jak tam stojím a naslouchám a všechno mi to dochází. Čas plyne pomalu, zpomaleně, a všechno začíná být jedno..
A mozek přitom rychle hledá, jak na to. Jak to vyřešit. Jak obětovat kohokoliv jiného, protože takhle to dopadnout nemůže. Tohle nejde.
NE!
Myslím, že jsem se zamračila.
Kdyby na mě však Alex nepromluvil přímo, dál bych tam jen stála a přemýšlela, jak z toho ven. Věnovala jsem mu tvrdý pohled, stále se snažíc najít cokoliv, co by situaci obrátilo v náš prospěch, a převzala si vysílačku.

"Vymyslíme to jinak," řekla jsem rozhodně. Jenže to taky bylo tak to poslední, co jsem na dlouhou dobu řekla.
Co jinak? Jak jinak?
Doprdele.
Rozechvěly se mi ruce. Srdce chtělo vyskočit z hrudi, ale jen jsem poslouchala. Tohle nebyla ta situace, ze které někdo může vzejít jako vítěz. Nebyla jsem na ní připravená. Kurva, vždyť se nemůžu ani nikomu pomstít za tohle rozhodnutí, protože není komu. Jsou jen brouci.. a těm je to jedno. Nemají strach. A pokud ano, není to důležité. Není žádná cesta, žádný cíl, který by si člověk mohl dát a jít za ním s tím, že se mu možná uleví.. a přitom vědět, že se to nestane, že nic na světě už nikdy nenapraví tu bolest.

"Nic jsi nezpackal..," povzdechla jsem si. Zdálo se to tak nesmyslně těžké.
"Prostě jen nebyla příležitost. Neměla jsem tehdy odcházet. Nebo jsi měl odejít se mnou. Umřít v týhle zpackaný válce k ničemu není..," mluvila jsem tiše, ale upřímně. Jak se mi oči zalévaly slzami, začínal se mi třást hlas. Vyvádělo mě to z míry.
"Vymysli to jinak. Líp. Vyvázni z toho. Už jenom proto, že jsme spolu nebyli ani té skleničce, Johny.. dlužíš mi ji. Taky.. taky tě miluju.. tohle není fér," zakryla jsem si rukou ústa, zahnala vzlyknutí a nadechla se.
"Není fér, že vždycky zachraňuješ druhé a nikdy sebe..," dodala jsem na oko pevnějším hlasem, ale možná jsem si to jen namlouvala.
"Uvidíme se. Sbohem."

Výdech.
Nádech.
Otřela jsem si hřbetem ruky oči, otočila se a zamířila zpátky k Alexovi. Vrazila jsem mu vysílačku, vyměnila si s ním krátký pohled a vyrazila ke zbývajícímu transportéru.

Ticho. Všechno skřípění, hukot motorů, všechno to přehlušovalo ono domnělé ticho, které se mi roztahovalo v hlavě. Nebylo tam nic. Bolest. Vztek. Nenávist. Prázdno. Hluboké a bezbřehé „co teď?“
Měla jsem mu říct něco jiného. Něco udělat.
.. desítky dalších výčitek, stovky "kdybych"..
 
SSg.Martin Mezenský - 21. prosince 2016 12:36
vojak3768.jpg

Doprdele práce




Byl skoro zázrak že se ta kocábka nerozletěla už v atmosféře. Otřesy, házení, přetížení. Konečně sem se cítil ve svém živlu. Docela mi chybí výsadek na padáku, ale co se dá dělat co bylo to bylo. Nevydám ani hlásku cestou k zemi. Jen svírám zbraň a čekám na náraz. Pilota raději neřeším, musel bych ho zastřelit, ale kdo by to pak asi kočíroval k zemi.

Z vás by asi výsadkářka být nemohla Černá...tohle je ještě hladké jak prdelka patnáctky...
začnu se smát a snažím se ji trochu povzbudit....

Dýchej rychle a krátce, nebudeš chtít zvracet, nesnaž se nic vyrovnávat, nech se trochu proházet, hlavně si drž zbraň a neměj prsty u pojistky, mysli na něco co máš ráda a připrav se na to že dole se rozjebeme jak malé děcka, ale přežíjem, zakazuje se umírat v mém týmu!

Ještě se jednou podívám po svých lidech a pak se začnu smát, tohle je můj živel a je mi jasné že když se to posere zařvem všichni, a to rychle...

Když se dívám po ostatních a vím že máme tak 6 minut do nárazu vzpomenu si na starou výsadkářskou klasiku co si zpívali amíci za druhé světové, sice se tam zpívá o smrti při výsadku ale tohle se prostě tak něják hodí...

odkaz

Když dozpívám poslední slova příjde přistání, a čekal sem i horší, naštěstí ten pilot dokázal tu plechovku ještě dostat do schůdného přistávacího režimu.Po nárazu mám chvíli zvonění v uších ale zavřu oči a zhluboka se vydýchám. Pak se odepnu a začnu se dívat na ostatní. I když mě bolí žebra a narazil sem si je brutálně, jako velitel nesmím nic dát najevo. První mé kroky vedou k těm co jsou mimo a zkouším zda ještě žijí.

Dejte si pět minut se zavřenýma očima. Kdo krvácí, hlašte se, a hlašte ztráty...
S tím se vydám do kabiny nebo spíš do toho co z ní zbylo, pilotovi jen odepnu id známku a krátce zasalutuju...
Ušetřená kulka...
seberu mu zbraň a munici, a snažím se pobrat další vybavení z toho co v transportéru zbylo...

Jdu ven, zatím se postarejte o zraněné...Černá, Heisin rozuměno?

Sevřu svou zbraň a pomalu se vydám ven, držím se u lodi a chci jen zmapovat okolí, vezmu si i dalekohled s termovizí abych věděl zda není v okolí další posádka či broučci.
 
des. David "Opáčko" McCan - 16. prosince 2016 17:35
daa0d9656ff163169afe3d5ebf5a14e7d527lw49554121083391334.jpg
Andělé

Když můj hysterický smích skončil a já se zhluboka nadechl, posadil jsem se na místo a zazubil se na Bena. "Ale platíš ty!" Jenže pak na sebe strhla pozornost Vosa. Vypadá to, že to na ní bylo až moc. Trochu mě to udivilo, přeci jen ji spadlo pár kamenů na nohu, žádný brouk ji neškrábl, co vím. Ale i tak jsem jen se zatajeným dechem přihlížel, jak ji křísí a doufal, že se uchytí.

"Do prdele práce, chvála bohu," hlesl jsem, když oznámil, že se chytla a je stabilizována. Ještě aby tady umřela moje záchrana.
"Podělalo se to. Měli jsme zajmout Mozek, ale tech zkurvysyn nás čekal a byly to jatka. Ona jediná byla poslána, aby zachránila přeživší. Mě a tady Bena," vysvětlil jsem medikovy, jak se věci mají.
"Díky, že jste přiletěli hned a bez dalších debilních dotazů."
 
MSg. Johny Rico - 15. prosince 2016 20:06
johnyrico24901.jpg

Osudové rozhodnutí


Když jsme tam stáli u dveří a drželi se s Wadem a Zoe trubek ve stěnách a ona se snažila otevřít dveře srdce mi bušilo, jako zběsilé. Naštěstí loď vydala poslední vzdor a uzavřela přechody. Trošku úlevně jsem si oddechl, ale to přešlo ve chvíli, kdy nám Zoe řekla výsledky svého snažení.
"Takže je odtud neotevřeme.....To znamená, že bychom museli na můstek a tam se nedostaneme nebo.....záložní řídící místnost...."
Promluvím zamyšleně a pak se podívám do nedaleké odbočky z chodby nalevo a pak zpátky na dveře a na ty dva.
"Nemáme šanci to stihnout tam a vrátit se zpět loď to tak dlouho nevydrží....."
Pomalu se nadechnu. Oni tuší, co musí přijít a já s tím musel počítat, když jsme do toho šli. Ne tentokrát to nezvládneme všichni nejde to....
"Někdo z nás tam musí jít a odblokovat dveře. Ale to znamená, že jeden z nás tří tam zůstane. A proto půjdu já....vy se dostaňte do transportéru. Nečekejte na mě. Wade víš, že se odtamtud už nevrátím. Takže jakmile se ty dveře otevřou běžte......"
Chci ještě něco říci, ale rozezní se mi vysílačka, nám všem.
"Vy zatracený Bílý Štěňata kde se flákáte kurva?! Za chvíli nám to tu křachne pod zadkem musíme vás naložit, tak kde trčíte! Johny slyšíte nás?!"
Lehce posmutněle se usměju a zapnu svou vysílačku v odpověď.
".....Alexi jsme hned za dveřmi do hangáru, ale jsou hermeticky uzavřené....Nejde je otevřít ne odtud a odpálit je by znamenalo riskovat, že to už loď neustojí. Jsme tu v pasti...."
Říká se to těžko, ale jinak to nejde.
"Existuje jen jedna možnost, jak z toho ven Alexi, víš to a napadne to asi i ostatní...."
Odpovědí mi je řev ano Alex je impulzivní a své city dává najevo takto. Je to hezké ale oba dobře víe, že to jinak nejde.
"Johny ne! To nemůžeš! Víš, že odtamtud se nedostaneš!"
Už jsem se rozhodl a nejde to změnit...
".....Musím do záložní řídící místnosti odtamtud budu schopný vypnout ty dveře a pustit Wade a Zoe dovnitř....Hned potom musíte odletět. Loď to nevydrží a já......nějak si poradím. Není jiná možnost....velení jednotky svěřím Wadovi...."
Pohlédnu na Wada a kývnu na něj, že to tak opravdu bude. Velení si zaslouží je dost schopný a já mu věřím.
"S okamžitou platností tě povyšuji do hodnosti Seržanta Wade."
Rozhodnu se mu prokázat ještě tuto poctu, mé poslední udělené povýšení.
"Budou mi chybět."
Polknu je to těžké, takto přemýšlet, ale nesmím couvnout teď už ne.
"Sakra.....parchante užíváš si hrdinskou oběť co?......Tak....hodně štěstí Johny bylo mi ctí tě poznat chlape.....A.....nalaď si vysílačku na frekvenci 3,15 bude na ní někdo kdo se s tebou bude chtít ještě rozloučit."
Nad jeho slovy se zarazím, nevím, co bych měl odpověď. Cítím, jak se mi třesou ruce a najednou hlas vázne v hrdle. Opřu se zády o stěnu chodby a přenastavuji frekvenci na 3,15.
"Alexi, jak jsi to...."
Pomalu se nadechnu a svůj hlas slyším, jako v ozvěně, když mluvím do vysílačky a bezmyšlenkovitě se posunu kousek dál od Zoe a Wada, abych měl více soukromí.
"Ri....Riley? Jsi tam ty....?"
Vydechnu trochu roztřeseně a zatlačím slzy, které se mi derou do očí.
"Zatracený Alex......ach já.....promiň nevím, jak začít..."
Nasucho polknu a potlačím třas rukou.
"Promiň, že nebyla lepší příležitost ti to říct a dle všeho už ani nebude. Ale.....fuuuuch.....ale Alex to odhadl dobře, neodpustil bych si, kdybych teď odešel a neřekl ti to...."
"Proč je to tak těžké říct i teď, když vím, že za chvilku už budu mrtvý."
Zavřu na chvilku oči a pak je opět otevřu.
"Jsem rád, že ses vrátila a......prosím slib mi, že neumřeš. Přežij protože já....nechci abys umřela....zamiloval jsem se do tebe Riley jen.....huh.....nenašel jsem nikdy tu odvahu ti to říct, hledal jsem a čekal na ten správný moment, ale žádný nepřišel. Zpackal jsem to, promiň."
Trošku zoufale se pousměju, ještěže mě teď nevidí. Pomalu se nadechnu.
"Díky za všechno. Pozdravuj ostatní a.....běžte. Neohlížejte se. Dám vám tolik času, co to půjde a mé poslední myšlenky budou patřit jen tobě.....hehe....vždy jsem si představoval, jak chutnají tvé rty.....věřím, že sladce....jo to je hezká představa. Jednou se zase potkáme Riley, ale teď....teď už musím jít dostanu k vám Wada a Zoe. Sbohem Riley...."
Nevím, co více říci z oka mi skane slza, ještě letmo kouknu po ostatních a kývnu na ně a pak je čas jít vyrazit otevřít ty dveře a zachránit Wada a Zoe.
 
Mlýnek na maso:D - 15. prosince 2016 20:06
st21306.jpg

Bod zlomu
Riley, Zoe, Wade a Johny


Když Amanda vidí Riley a Alexe úlevně si oddechne.
"To jsem ráda, že vás vidím, už jsme se o vás báli. O co tu jde? Jen o to, že tenhle inteligentní kapitán chce náš transportér a odletět ihned. A já se mu snažím vysvětlit, že čekáme na zbytek našeho týmu, což nedokáže pochopit."
Vychrlí na vás Amanda flustrovaně.
"Seržante váš transportér je nejbližší a jeden z posledních co ještě nestartuje v tomhle hangáru, já vás nežádám, já vám rozkazuji mě do něj vzít a letět!"
Vříská ten kapitán až je celý rudý v obličeji. Alex si ho přeměří nevzrušeným pohledem a lehce se zamračí až z toho tuhne krev v žilách.
"Rozkazuj si, jak chceš skrčku, ale ten transportér se neodlepí od podlahy hangáru, dokud tu nebude zbytek našich lidí."
Odpoví Alex pevně a Amanda mezitím ukáže na nedaleký transportér, ze kterého na vás mává Andrej, zbytek je už asi uvnitř.
"Seržante nechám vás degradovat a příkladně potrestat! Všechny vás čeká vál......"
V půlce vřískotu to už Alex nevydrží a jeho pravačka se mihne kupředu v pravém háku a naplno zasáhne tvář kapitána. Bylo slyšet zakřupání, možná praskající kosti v čelisti, možná uvolněné zuby, a kapitán se zhroutil k zemi a už nevstal.
"Kruci tys mu dal KOčko! Co s ním jako teď?"
Vyhrkne poplašeně Amanda a hledí na Alexe.
"Odtáhni ho k transportéru a pokud by se probral a zase něco rozkazoval ať mu to Andrej vysvětlí taky, umí si poradit."
Odpoví Alex a Amanda s pokývnutím táhne pryč bezvládné tělo.....

Mezitím za dveřmi hangáru, kde stojí Wade, Johny a Zoe ubíhají sekundy plné stresu. Kdy vzduch uniká chodbami a Zoe se zoufale snaží zjistit, co je špatně s ovládáním dveří. Chvilku se musíte držet stěn, jak se dá, ale nakonec fičení záhy ustane. Všem vám dojde, že se uzavřely bezpečností přechody mezi jednotlivými částmi lodi a nejspíše máte ještě chvilku k dobru, abyste se odtud dostali. Zoe však zjistí docela záhy znepokojivou informaci a to jest, že hangárové dveře odtud otevřít nejdou. Jde o bezpečnostní protokol, který se spustil, aby se mohly hangáry co nejvíce bezpečně evakuovat. Je to vlastně záchrana většiny na úkor menšiny.
Otevřít tyhle dveře by šlo jedině z můstku, nebo nějaké záložní řídící místnosti, problém vyvstává v tom, že všichni tři víte, že na to jít tam a zase zpátky nemáte dostatek času. Stačil vám jeden společný pohled na to, abyste věděli, že odtud se všichni nedostanete. Přinejlepším někdo ne.....

"Sakra, co jim trvá tak dlouho do háje!"
Vrčí Alex nervozně a chodí sem a tam před Riley, nakonec to už nevydrží a vyladí stanici vysílačky.
"Vy zatracený Bílý Štěňata kde se flákáte kurva?! Za chvíli nám to tu křachne pod zadkem musíme vás naložit, tak kde trčíte! Johny slyšíte nás?!"
Doslova řve do vysílačky, spíše, než naštvaně je to zoufalé ale i tak děsivé. Chvíli zhluboka dýchá a čeká, než konečně uslyšíte ve vysílačce zašumět hlas v odpověď.
".....Alexi jsme hned za dveřmi do hangáru, ale jsou hermeticky uzavřené....Nejde je otevřít ne odtud a odpálit je by znamenalo riskovat, že to už loď neustojí. Jsme tu v pasti...."
Ozývá se do vysílačky Johnyho hlas.
"Existuje jen jedna možnost, jak z toho ven Alexi, víš to a napadne to asi i ostatní...."
Alex zatnul čelist až mu vystouply šlachy.
"Johny ne! To nemůžeš! Víš, že odtamtud se nedostaneš!"
Zařve do vysílačky.
".....Musím do záložní řídící místnosti odtamtud budu schopný vypnout ty dveře a pustit Wade a Zoe dovnitř....Hned potom musíte odletět. Loď to nevydrží a já......nějak si poradím. Není jiná možnost....velení jednotky svěřím Wadovi...."
Jeho hlas je smutný a ponurý, jako by se za ním skrývalo ještě něco. Alex zakleje a stiskne ruku v pěst. Chvíli se rozhoduje, co říci a nakonec skloní hlavu.
"Sakra.....parchante užíváš si hrdinskou oběť co?......Tak....hodně štěstí Johny bylo mi ctí tě poznat chlape.....A.....nalaď si vysílačku na frekvenci 3,15 bude na ní někdo kdo se s tebou bude chtít ještě rozloučit."
Alexův jinak pevný hlas je nyní rozechvělý a kdyby to nebylo nemístné možná by mu stekla i nějaká ta slza. Pak jeho pohled padl zpět na Riley.
"3,15 děvče, nikdo nebude poslouchat."
Kývne na Riley a pak poodstoupí stranou, aby vám nechal soukromí.
 
Sgt. Wade Wilson - 30. listopadu 2016 12:38
164492407.jpg
Běh o život

Můstek jsme opustili jako zvěř opouští hořící les a ze všech sil jsme se hnali k hangárům. Byli jsme na tom špatně. Můžete si říkat, že nás boj s brouky připravil na setkání se smrtí, ale tohle bylo jiné. Víte, u brouka alespoň vít, co můžete očekávat a lze se jim bránit. Avšak vesmír? Tahle ledová vzduchoprázdná pustina si pro vás přijde a bez varování do vás zaryje své mrazivé drápy, bez nejmenší šance na záchranu. A právě tahle bestie nám byla v patách.
Víte, když mezi vámi a vaší smrtí je jen z pár centimetrů oceli, jejíž vrzání a sténání slyšíte, není to dobrý pocit.
A pokud teď nepodáme nejlepší výkon našeho života a nedostaneme se do toho zasraného hangáru, kde na nás (snad) čeká poslední loď přes řeku Styx, skončíme v objetí té krásky s kosou přes rameno.
"Dělejte, už tam skoro jsme," křiknu když vbíháme do poslední zatáčky. Jenže pak se stane to, čeho jsme se všichni báli. Trup povolí a my začneme ztrácet to nejcenější, co teď máme - vzduch.
"Kurva, doprdele!" Zařvu a napínám síly k zatím nejdůležitějšímu běhu mého života, "Všichni se něčeho chyťte!"
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.15172696113586 sekund

na začátek stránky