Cílová rovinka
„Wade! Zoe! Dělejte! Všichni ven!“
Já se snažím,ale mám pocit jako bych běžela melasou.Nebo jako ... napadá mně hodně příkladů včetně zpomalení času,ale já se vážně snažím protože nechci vidět svůj životní příběh.Ještě ne,ale to už mně někdo popadne a přirazí ke zdi.
„Musíme to zavřít!“
Hned jak popadnu dech a přestanu vidět barevný čtverečky.Nemluvě o těch zvonečcích jako by se pořád ještě někdo nechtěl vzdát.
Máte smůlu.Užili jste si,ale nebojte se ještě nemáme vyhráno.
A pak se dveře zavřou a já mám pocit že společné s nářkem slyším i kostelní zpěv.Ale teď není čas myslet na nesmysly musíme odsud dokud to zde ještě drží.A tak běžíme a slyšíme hlasité protestování jak je loď zřejmě naštvaná že jsme odmítli odejít do křemíkového nebe společně s ní.
Promiň nepřežila jsem tolikrát na různých planetách abych se nechala zabít ve vesmíru.
Navíc nám zbývá jen naděje že doběhneme včas aniž bychom nakonec vběhli do prázdného hangáru.Když se nakonec dostaneme ke dveřím zjistíme že jsou zavřené a ovládání je (jak jinak) poškozené.Navíc to někde nevydrželo a k nám se blíží dekomprese.A v tomto všem bude (jak jinak) na mně abych otevřela dveře,
Dobře tak do toho.Prosím a teď má prosba směřuje všem bohům kteří existují buďte mi prosím příznivě nakloněni.
S tím se nakloním k ovládání a podívám se jak by se asi daly dveře otevřít.Doufám že to byli stejní fušeři jako na můstku

Rozpadající se křižník

Nevěřila jsem vlastním uším, co mi to tady Alex vykládá. Říkal to s takovou jistotou a přesvědčením, až jsem začínala mít dojem, jestli si mě s někým nespletl. Samozřejmě, že mi to celé začalo vrtat hlavou, ale pořád mi připadalo naprosto nemožné. Něco takového bych nepřehlédla. Nikdy bych se nehádala o tom, že jsem se vrátila i kvůli Ricovi, ale přece jen jsem skálopevně přesvědčená, že je to jednostranné.
Neschopná slova jsem ocenila změnu tématu a víc se k tomu nevracela, aspoň prozatím.

Loď se znovu, tentokrát však téměř neznatelně otřese (v rámci toho, že to s ní slušně cuká už od začátku útoku) jenže tenhle otřes doprovází i nepříjemný zvuk skučícího kovu. Tuhle kocábku už fakt nezachráníme, věčná škoda.
"No páni," povzdechla jsem si v poklusu, když jsme doběhli do hangáru. Panoval tu pořádný chaos, neorganizovanost a to vše jen pro nejistou záchranu života. Nepochybovala jsem o tom, že venku je stejně nebezpečno a je naivní myslet si, že jen opuštění lodě bude stačit.
To je zase optimismu.

"Támhle," kývnu směrem k Amandě, aby Alex věděl, a vyrazím k ní. Cestou analyzuji, kolik lodí je ještě k dispozici a kolik lidí se do nich reálně vejde.

"O co tady jde?" nejsem vůbec tak milá jako doteď na Alexe. Ani mě moc nezajímá o co se tady ti dva vlastně hádají, ale čím dřív to rozsekneme, tím líp.
"Tak?" sklouznu očima z Amandy na vojáka a zvednu obočí.
"Někdo z našich tady má držet transportér pro Rica a ostatní, který to je?" domáhám se další odpovědi.

Tvrdé přistání
Martin a Samantha

Dál už neměl pilot nejspíše náladu a hlavně taky čas se s vámi hádat, protože jste klesali do atmosféry a transportér se nebezpečně zahříval. Nemít dobrého pilota, kterému se to daří jakš takš zbržďovat a rovnat, tak byste už asi shořeli, jako kus papíru pod zapalovačem.
"Tohle je šílené."
Ozve se tiše pobledlá desátník Černá, která mu dle všeho opravdu problém si do masky nenazvracet. A pak už vidíte kolem míhající se krajinu, ale stále klesáte a to docela prudce. Okénky zahlédnete také několik dalších transportérů, které se snášejí k zemi trošku méně dramaticky. Přísahali byste, že jste viděli vysoké skály a pak také snad něco, co připomínalo husté lesy, ale to vše vzalo za své, protože před vámi se vyloupla hora větší a děsivější, než byste si přáli pokrytá sněhem.
Zaslechli jste, jak něco pilot zaklel a pak prudký otřes, když jste horu štrejchli bokem. Ozvalo se fičený vzduchu máte v boku malé trhlinky, naštěstí jste to všichni očividně přežili. Ale klesáte dál a pak následuje další prudký náraz. Čekali jste lepší přistání, ale při tomhle poškození trnasportéru je zase zázrak, že loď vůbec držela pohromadě. Všichni jste roztřesení po cestě a o nějakém pohotovém vyběhnutí z transportu a zajišťování okolí se nedá mluvit. Jste rádi, že po tom, co s vámi prováděl transportér ve vzduchu dokážete stát aniž by jste vyhodili ze žaludku i to, co tam nemáte. Z pilotní části transportéru jde jen ticho a šumění roztřískané vysílačky. Žádná známka komunikace s pilotem a průhledy vám napovídají, že jste nejspíše zahučeli do některého z místních lesů.

Rozpadající se křižník
Riley

Alex na sebe začne ve zbrojnici házet také zbroj a zapínat helmu, na záda si narve objemný muniční batoh, ke kterému dodá popruh a zapne tam lehký podpůrný kulomet, takže docela zásoba munice. A vzhledem k jeho velké silné postavě ho nebude ani tolik brzdit.
"Riley upřímně nevím, na co vy dva pořád čekáte. Uvědomte si, že žijeme teď a tady zítra můžeme být mrtvý. Věř mi já toho jsem příkladem už jsem několikrát málem byl, ale vždy jsem smrt poslal do prdele, že chci ještě žít."
Zašklebí se a láduje si do sumek granáty napočítala si jich přes deset, pak si přibaluje něco munice do mority a do pistole, pistoli připíná na stehno a moritu hází k volnému boku. Na druhé stehno připne ještě nůž.
"Nevěřím tomu, že ses nevrátila i kvůli němu. Nechci si do tebe rýpat. Špatně to chápeš jen....nepromarni svou šanci žít dokud můžeš."
Dopne poslední popruhy a pak přejde k úplně jinému hovoru, když si nasadí své sluneční brýle.
"Jasně bouchačka navíc se hodí vždy. Tak jdeme sehnat našim nějaký odvoz a kouknout se, jak se to sere v hangáru."
Kývne na tebe a poklusem vyběhne do hangáru. Ozve se zavrzání trupu.
"Ouha asi nám dochází čas."
Zabručí nespokojeně Alex, který očima hledá Vlky a Zmije. V hangáru je chaos. Vše startuje, jako vzteklé a transportéry, stíhačky a vše, co může odlétá ve velkém. Není mnoho transportérů, které ještě sedí na zemi, ale mezi nimi přece, jak se pohybují známé tváře minimálně u jednoho z nich. Poznáš minimálně Amandu, která se hádá vehementně s nějakým vojákem, který není rozhodně z vaší jednotky.

Johny, Zoe a Wade

Vyběhli jste všichni směrem zpátky k hangárům. Johny se musí hodně držet, aby nedal znát bolesti v popálené pravé dlani. Už když jste vybíhali od zavřených dveří ozvalo se zlověstné zavrzání kovu. To napovídá, že dveře nevydrží věčně a pak už bude jen otázkou času, než se celá loď rozsype na kusy. Zachránili jste však zhruba deset lidí, kteří by tu jinak zemřeli. Je to však nyní opravdu běh na dlouhou trať a i když jste si prošli výcvikem a jste zvyklí na zatěžování vlastního těla, tak tohle je dočista jiné kafe.
Srdce vám bouchá, jako o závod a tep buší ve spáncích. Víte totiž, že když to nestihnete nemáte šanci. Víte, že už tam možná lodě nebudou. Drží vás, jen zbožná naděje. Probíháte jednotlivé paluby a nezastavujete se. Smluvený hangár je už blízko. A po dlouhých minutách dokonce spatříte jeho zavřené dveře. Tehdy taky uslyšíte další zaskřípění kovu a zlověstné blížící se hučení. Někde byl proražen trup brzy vás to dostihne a dveře do hangáru jsou zavřené navíc to vypadá, že ovládání je značně poškozené.
Bude třeba překonat tuhle smrtící past.

Nejlepší drtička na odpad.....Vesmír!

Už se chci začít hádat s kapitánem o tom, proč neopustili loď i oni a proč se tu vlastně s námi dohaduje, když tu zahlédnu za jeho zády blížící se projektil plazmy brouků.
"Prýýýýč!"
Zařvu na všechny a už se otáčím k tomu, abych běžel zpátky. Slyším, jak prasklo čelní sklo a kapitána a několik přítomných to vycuclo. Sám se pohotově zachytím nejbližší kovové stěny.
Horko těžko ale přece se mi podaří nakonec dosáhnout futer dveří a pomalu se přitáhnout k nim.
"Wade! Zoe! Dělejte! Všichni ven!"
Unikající vzduch mi utrhuje slova od úst a já mohu jen sledovat, jak se ostatní plahočí ven z místnosti. Nějakou důstojnici to scucne a protáhne dírou ven zůstane z ní defakto jen vesmírná kaše. Pár členů letectva se však dostane až ke mě a tak jim pomohu ven z místnosti, aby se mohli chynout něčeho na chodbě. Jakmile se přiblíží Wade drapnu ho za ruku a vtáhnu vedle sebe. Se Zoe to udělám podobně s napnutím všech sil, ale přižďuchnu jí na protější stěnu, kde je více místa. Vevnitř zůstali už jen dva lidé, kteří nemají šanci dostat se ven.
"Musíme to zavřít!"
Snažím se přehlušit fičení vzduchu.
Horko těžko nahmatám ovládací panel, který jsme předtím rozvrtali, víceméně naslepo. Při tom se přidržuji druhou rukou kovové trubky a málem dvakrát mě to scucne, nebýt Wadea, který mě vždy přidrží. Pak prostě škubnu s tím klubkem drátů, které jsem nahmatal. Zajiskří to a kopne mě to. Docela silně ale více bolí ta spálenina na pravé dlani. Zatnu zuby, ale slyším zasyčení, jak se dveře zavřou a zajistí izolaci od poškozeného můstku. Ještě jsem zaslechl ty dva, jak bědovali, než je to taky zabilo.
"Omlouvám se."
Hlesnu si v duchu, vím, že jim nebylo pomoci. Když už okolo nás nic nefičí pohlédnu na zavřené dveře.
"Nevydrží dlouho musíme jít vzhůru do hangáru snad nám někdo drží fleka. Pohyb pohyb!"
Křiknu a vyběhnu kupředu zatínajíc zuby, abych potlačil bolest v ruce.

Minuty do věčnosti
Po našem odchodu toho zde už moc nezbylo,ale co až se tahle loď rozpadne vše co je v ní se stane členy společenství vesmírného šrotu.Běžíme opačným směrem a někteří se nás snaží varovat zatímco jiní jen kroutí hlavou.Ale my jsme modrý Vlci děláme věci které ostatní považují za nemožné.A nakonec se dostaneme před zavřené dveře k můstku.Ale přece nás zastaví dveře jistě nečekala jsem že bude otevřeno,ale taky jsem nečekala že bude zamčeno.
Páni ty dveře jsou poškozené ...
Ale konečně jsem tady a nadešel čas přesvědčovat.Ovšem na nechápavém pohledu ostatních mi něco nesedí.No jasně tohle poškození nebylo zvenčí a neudělali ho brouci.
Skvělé takže vy tu chcete zůstat až do hořkého konce?Ale tohle není film.
„Sice byli poškozené,ale málo jste se snažily.“dodám pak i když nevím zda mně někdo poslouchá.Jsem ráda že někteří se rozhodnou využít příležitosti zřejmě tohle rozhodnutí nebylo jednomyslné.Ale pak brouci znovu důkladně zaklepou a loď se konečně rozhodne odporoučet do křemíkového nebe.
Dobře takže zase zpátky teď už nám zbývají jenom minuty.
Rozeběhnu se tedy zpátky a běžím a běžím tentokrát opačným směrem (transportérům).Neohlížím se ostatní mně jistě kontaktují vysílačkou pokud nebudou chtít šetřit dechem.

Párty hard

Osádka lodi


Ty kecy pilotů jsou stejné jako z hlášení, arogantní idioti, ale své uměj, to se musí nechat...

Já vím co mám dělat ale ty očividně ne, protože bys byl dávno v prachu, a ty kecy si nech pro brouky frajírku, chci tě dole vidět, až tu rachodtinu rozlámem o zemi, jak budeš na koni potom...

Myslí si že je nepostradatelný, no mě nedělá problém ho zastřelit po tom co přistaneme, čert ví zda se vůbec ale dostaneme na zem v celku, hází to s námi jak s kapkou potu mezi půlkami cvičitelky aeorobiku....

Zkuste si nenazvracet do masek lidi, a bude to tvrdší, tak se fakt držte...

Zadívám se na svou jednotku....

Připravit zbraně, po přistání ihned zabezpečít sektor a kontrola okolí!

Bude rodeo, jííííííháááá

Dřepěla jsem ukurtovaná v člunu, čekala na odlet a poměrně netrpělivě jsem si poklepávala nohou. A ano, celou dobu jsem se smála jako šílená. Když pak serža zahlásil, že padáme, nadšeně jsem zatleskala a zatla prsty do opěrek. Bude to fičák. Serža se mi začíná líbit čím dál víc. A to nejen tím, že odmítá pomoci ostatním na palubě. Taky bych jim nepomohla. Proto jsem asi jediná, která se netváří jako vyjukaný tele, když to serža zahlásí do éteru.
"To už si měl mít nažhavený, idiote. Trvalo nám zhruba pět minut, než jsme se sem dostali. Útok trvá už nějakých osm minut a vy, pošahaní kovbojové, jste v kocábkách vždycky první, tak mi netvrď, že předletovku ještě nemáš hotovou. Takže drž hubu a makej, začínám se nudit. A věř mi, nechceš mě zažít, když se nudím," utrhnu se nehezkým, pomalu až vražedným způsobem na pilota, zatímco bojechtivým pohledem sleduji pilotní kabinu. Inu, občas mívám problémy udržet se v klidu.

Konečně se hneme, vesmír nás obejme jako matka objímá svého syna a hned na nás začne řvát, že jsme rozbili vázu od babičky. Aneb, klepe se to, tříská to a všechno možný. Chlapci mají asi v prdeli inercionální tlumiče, nebo co. Když se ozve náraz a zaskřípění, nadšeně zavýsknu. Opravdu si tu cestu užívám, zakurtovaná už od chvíle, co jsem do téhle kocábky sedla.

Rozpadající se křižník

K můstku jo?
Mám chuť to otočit a běžet taky k můstku, ale k čemu bych tam byla dobrá? Navíc mezi dobou, co se roznesla tahle informace a nynějškem můžou už být úplně někde jinde. Ale pořád jsem tak nějak počítala s tím, že umřeme – když ne teď, tak za chvíli, nebo další chvíli – to si jen tak vymluvit nenechám.

Jenže pak mě rozhodil.
Rozhodně mě to na chvíli dostalo z pesimistické nálady, protože takové píchnutí do citlivého místy nikdy není jen tak. Skoro jsem se zastavila, když řekl že ví, jak se na Rica koukám, a zároveň jsem se hrozně chtěla propadnout do země. Jedna věc je, že je to pravda, druhá ale to slyšet na férovku a bez okolků, to prostě působí trapně.
"No tý vole..," ulevila jsem si a víc, než dřív, sledovala Alexe a ne cestu.
"Děláš si prdel..," to bylo už spíš pro mě.
Vlastně, pokud jsem si to interpretovala sama, jsem vypadala jako školačka, co zírá na pana učitele a všichni to ví, jen jí to nedochází. Trapné. Ani za mák mě nenapadlo, jak tohle vnímají ostatní. Jak moc rušivý efekt to má na tým? A na něj?
Furt je tu možnost, že on nic neví. To je klasický příklad z dřívějších filmů.. pohoda. Druhá možnost je, že je to horší. Vždycky je druhá možnost.

"Není nad to, když někdo umí využít situace k nějakému tomu rýpnutí. Fakt," zaškaredila jsem se na něj nazpátek, už zase na oko v pohodě. Ono co bylo, bylo, a co bude si můžu do příště trochu promyslet.
"Mimo to myslím, že oba dost dobře tušíme, že to nedopadne. Zachraňování něčí prdele je furt jen zachraňování, nic víc," zhodnotila jsem překvapivě vesele a dokonce jsem se zasmála. Odér trapnosti zmizel.
Až později mě napadlo, že jsem to mohla víc zdramatizovat a napovídat mu něco o tom, jak cítím, že je mou povinností být kapitánovi vždy na blízku, že bych za něj položila život a že je zkrátka alfou i omegou mého života, protože v něm jinak nikdo a nic není a na někoho jsem se upnout musela. Jenže mě to nenapadlo a krom toho to byla tak trochu i pravda, a prezentovat ji zrovna takhle se zdálo nevhodné. Zcela.
Krucinál!

"Ale dík, že ses o tom zmínil," houknu na něj ještě ve zbrojnici, zatímco mírně zmateně hledám, co tu je, není, kde budu muset improvizovat, abych si připadala co k čemu.
Na takový útok vás ale nikdo nepřipraví, žádné školení, ani cvičná evakuace, prostě se to stane, je to děsivé, obrovské, zmatené a vždycky tolik odlišné od cvičení. Dole na planetách může člověka držet při životě a chuti jít dál fakt, že se večer opije v baru, ale když utíkáme ze svého provizorního domova, který brouci trhají na kousky, na co se tak asi můžu těšit?

Rychle si zajistím klasickou výstroj, včetně radiového přijímače, abych byla komplet. To je moje jistota, jinak bych těžko fungovala. Přihodím nějakou munici navíc, na jednotlivých sumek toho rvu až příliš a ještě si nějaké snažím přidat, seberu i pistoli a pak za páskem najdu místo ještě pro jednu, co se tady „válí“.
"Co ještě?" okouknu Alexovu zásobičku a přihodím si tři granáty, i když je to už maximum, co posbírám, pokud nechci vymýšlet úplně ztřeštěná řešení s nedostatkem místa a poloplnou zbrojnicí.
"Morritu navíc?" natáhnu se pro ní, ale dost dobře si neumím představit, jak ji využijeme. No, ale co když zrovna. Hodím si popruhem přes rameno.
"Dobrý?"

Rozpadající se křižník
Samantha a Martin

Někteří vojáci si vyměnili zmatené pohledy protože přece jen komu by se tu chtělo někoho nechat, když ví, jak na tom jste. Navíc na planetách zamořených brouky je jedna morita navíc někdy to, co vás dělí jisté smrti. Nikdo se však neodvážil nic namítat. Jsou si přece jen také vědomi krizovosti této situace a důležité je dostat se odtud v jednom kuse, než se křižník úplně rozpadne. Pilot se ohlédne ze svého křesla dozadu na vás namačkané ve výsadkovém prostoru.
"Nechte si ty kecy od cesty seržante, nejsem na ně zvědavej. Pokud chcete, abych vás odsud dostal tak zavřete hubu a lapněte si na prdel. Bude to horká jízda a pokud neprovedu předletovou kontrolu a nenažhavím pořádně motory týhle kocábky bude z nás mastný flek dříve, než se nadějete. Doufám, že jsem to řekl dost jasně."
Řekne pilot smrtelně vážně a nevzrušeně. Očividně si z Martina vůbec nic nedělá. No jo piloti, ale na druhou stranu jsou jediný, kdo umí fakt dobře lítat s těmahle pometlama.
O pár vteřin později se ozve hučení motorů a zaskřípění rampy, která se zvedne a uzavře vás v lodi. Už nikdo nenastoupí ani nevystoupí. Transportér se dal do pohybu a společně s pár dalšími vyletěl vraty hangáru ven do kosmu. Zamířili jste k nejbližší obyvatelné planetce naštěstí to není ta na které po vás stříleli.
"Držte si klobouky a zkuste mi tu moc nenablít bude to trošku drncat!"
Slovo trošku je opravdu dost nedostačující. Hází to s váma, jako s plechovkou fazolí v mixéru, jak se pilot vyhýbá plazmovým střelám brouků, asteroidům, jiným lodím a taky úštěpkům křižníku a lodí, které to nezvládly. Pak se ozve zaskřípění a otřes.
"Doprdele! Štrejchli nás parchanti! Kdo ještě nemá tak okamžitě zapněte pásy tohle nebude hladké přistání máme v prdeli kus křídla!"
Zařve pilot a zápasí s kniplem, aby udržel loď na správném kurzu. Je to ale vážně podělanej den.

Johny, Zoe a Wade

Vyzbrojili jste se, jak jen to šlo. Zbrojnice vypadala, jako by jí někdo vyraboval. Přece jen asi jste nebyli první ani poslední, kdo jí během posledních minut navštívil. Avšak běželi jste v protisměru oproti všem ostatním a to k můstku. Většina na vás jen letmo nechápavě hleděla. Nebo se vám snažila říci ať se vrátíte. Vy jste ale mířili k jasnému cíli.
Zastavili jste se až u zavřených dveří na můstek.
Chvíli vám to trvalo ale nakonec jste se společnými silami dostali přes zabezpečení dveří a podařilo se vám poškozené dveře otevřít. Přece jen Zoe už v tom má praxi a Rico vypadá, že taky už někdy něco podobného dělal. Za jakým účelem to je otázka.
Když se otevřou dveře na můstek hledí tam na vás nechápavě kapitán a obsluha můstku, která činí asi nějakých 15 lidí dle vašeho odhadu.
"K čertu kdo jste a co tu děláte?! Byla nařízená evakuace? Co jste na tom nepochopili?! Jak jste se dostali dovnitř dveře byly poškozené! Teď tu s námi umřete vy blázni."
Lamentuje kapitán, ale zhruba 5 přítomných nehodlá čekat na vaše vysvětlení a se slovy rychlých díků zamíří sprintem pryč nejspíše k transportérům, jako všichni. Kapitán chce ještě něco říci, ale pak zahlédnete modrou plazmu za průzorem a následuje otřes, když vás štrejchne a otevře můstek lodi, jako konzervu. První poryv unikajícího vzduchu stáhne kapitána a 3 jeho lidi a vysaje je do vesmíru ostatní se snaží dostat ke dveřím a vy budete muset nejspíše také, protože vás to táhne dovnitř a ve vesmíru se vám skončit moc nechce.

Riley

Nad tvými slovy se za běhu Alex jen ušklíbne a zavrtí hlavou.
"Ale houbelec. Takový kecy si nech napozdějc. V hangáru moje a vaše jednotka organizuje evakuaci a drží transportér. Johny s pár vašimi šílenci je ještě někde na lodi. Někteří říkali, že ho viděli běžet směrem k můstku. Šílenec, ale musíme na něj počkat, takže bychom mu měli udržet nějakej vodvoz."
Drcne do tebe s úsměvem Alex lehce ramenem, aby tě trošku rozhodil z té pesimistické nálady.
"Navíc kdybychom to měli marný, tak bych se nikdy nedozvěděl, jak to s tebou a s Ricem dopadne....no nekoukej tak na mě. Já moc dobře vím, jak se na něj díváš. Navíc, když mu někdo zachraňuje prdel býváš to standardně ty."
Ušklíbne se Alex provokativně. Ano i v téhle situaci dokáže vtipkovat. Snad nic jej nedokáže rozházet. A právě proto je Alex skvělý, jaký je. Dveře do zbrojnice doslova rozrazí.
"Tak honem děvče. Napakuj na sebe, co se dá a padáme do hangáru nemůžeme se zdržovat!"
Popožene tě a sám na sebe začne házet výstroj a bere ještě něco navíc, protože se vám to určitě bude na planetě hodit. I přes dveře ze zbrojnice slyšíš v hangáru hučení a pokřikování mnoha lidí. Je to očividně zběsilá evakuace opravdu hodně zběsilá.

Andělé
Gillian a David

Všichni tři se sice jen tak tak, ale přece dostanete dovnitř transportu. Hodně vám v tom pomohl ten kulomet, který vám kryl zadek. Když se zavřou dveře už nabíráte výšku a brouci mají smůlu. Dnes vaše zadky očividně nedostanou.
Ben udýchaně sedí na podlaze a opírá se zády o stěnu.
"Zasraně zkurvená mise, ale jsem rád, že jsi to přežil alespoň ty Opáčko. Tohle musíme pořádně zapít sakra..."
Otírá si pot z čela. Opáčkovi ale padne pohled na Vosu, která leží na podlaze a zabírá prakticky nejvíce místa. Jeden z vojáků nejspíše ten, co se vyzná alespoň v základech první pomoci jí ošetřuje.
"A dohajzlu! Ty krávo neopovažuj se mi tu exnout! Kurva slyšíš už jsi z toho venku. Doprdele to si tu umřeš teďka?!"
Nadává a zahajuje resuscitaci, která trvá několik dlouhých minut.
"Och....do háje....klika chytla se, ale je na tom blbě. Co se jí tam vlastně stalo?"
Oddechne si voják a sedne si vedle Vosy a jeho pohled padne na Opáčka.

Hey-hou, let's go!

Z popíjení na baru nás vytrhne série otřesů, rudé světlo a interkom.
"Kurvadoprdele!" Zařvu vztekle a vyrazím s ostatními do zbrojnice. Sakra, tohle je v prdeli... Říkám si, když vidím zmateně pobíhající lidi s různými věcmi. Můžu bejt rád, že si zachráním kejhák, ale s věcma se můžu rozloučit, ubikaci mám opačným směrem. Zmatenou a pobíhající posádku pomáhám s ostatními Vlky korigovat k bezpečným únikovým místům.

Ve zbrojnici se nezdržuju, popadnu standardní vybavení na misi a přehodím to přes slavnostní uniformu, kterou jsem ještě neměl možnost sundat. No co, bojová nebo slavností, uniforma jako uniforma...
"Tak jo, můžeme, jsem ready. Vzhůru na můstek."