Andor.cz - Dračí doupě online

Novej tým a vousatej strejda s cigárem

Rozhlížela jsem se po kasárnách Tygrů, hledala šéfa, kterej se za chvilku ozval. Vypadal jako pohodář, jak si tam dřepěl s nohama na stole, cigárem v papule a noži v ruce. Zakřenila jsem se na něj, zahákla jsem palec za popruh taktické vesty a opřela upravenou moritu o zem. Pažba cinkla o zem, širší hlaveň, než je zvykem zase o zeď.
"Prej se tu mám hlásit," zakřením se a trochu se zamyslím, jestli jsem neměla od lampasáka dostat nějakej převelovací papír. Možná ho strejda dostal, kdo ví. "Sem Samantha Heistin, možná ti o mě už dali vědět," drzý tón, jež nevyjadřoval žádnou úctu k vyšší šarži, natož žádné viditelné frčky, jež by mě k tomu ospravedlňovali. Hold, taková jsem já.
"A nejsem holčička, strejdo," vypláznu na něj jazyk propíchnutý piercingem.

Smrt brnká do spinety a nové věty dují

Všechny ty ceremonie, truchlení a povyšování...Neměl sem to rád předtím, a nic se na tom nemění ani dnes...
Jména mrtvých a vyznamenaných posmrtně mě donutí jen s sarkastickému úsměvu a ponoření se do vlastní mysli...je mi zle když dostane voják medaily která je posmrtná, je mu platná jako mrtvému zimník, a při tom jaké z toho jsou pořád obstrukce mě napadne část textu jedné staré písně....

Co mi to říkáte, že šel bych zas, odpověď čekáte...nasrat, jo nasrat...

Byl sem rád že byl konec, bylo mi jedno že sem dostal novou hodnost, věděl sem že mě to nemůže něják změnit v tom jak budu fungovat nadále, a tak sem jen seděl na kasárnách, nohy na stolku, cigáro v puse a brousil si nože...k mému klidu hrál i fakt že sem nebyl zrovna komunikativní, neboť mé vzkříšení neobsahovalo přemazání mozku abych si měl o čem s kým pokecat....

Když se ve dveřích objevila dívka s modrými vlasy, ani jsem nehl vrbou, do chvíle než začala hulákat mé jméno....

Tady holčičko, co bys ráda?
řeknu klidně aniž bych složil nohy ze stolku a jen se na ni dívám...

Zase k buzerlampasákovi a pak novej domov
PJ a Mezenský

Čistila jsem zbraně. Dobře, nečistila. Šla jsem hned na buzerkobereček k lampasákovi. Bože, jak já toho chlapa nenáviděla. Dřepí na prdeli, div mu pupek už nevypadl z kalhot a nezarostl do té židle. Teda... dostává prachy jen za buzeraci. Debil. Fakt. Ale tak jako tak, šla jsem za ním. Hned po příjezdu z akce. Ani vychcat jsem se nestihla. A že se mi chce už od odletu z té planety. Potrhané kalhoty v pase stažené širokým páskem, nohavice narvané do vysokých, pevných bot, už zažily lepší léta, ale pořád držely, tak mi to bylo jedno.
Sice jsem šla z akce, ale neměla jsem zbroj, ani helmu. Copy vlály za mnou, mačeta mne lehce špicí mlátila do zadku a bouchačka vlastně taky. Taktická vesta byla prázdná, pokud nepočítám prázdné zásobníky v odhazovacím vaku na levém boku. Černé tričko jsem měla trochu potrhané, nad levým prsem vysel kus látky a ještě trochu trhnout, chlapci by se pokochali pohledem na mou bradavku. Teda pokud by přes ní nevedl pás taktické vesty. Takže mi to bylo jedno. Zašpiněná bledá pokožka na rukou vykreslovala šlachovité svaly, jak jsem rukama v bezprstých rukavicích držela odlehčenou a poměrně silně upravenou moritu.

Stanula jsem před dveřmi jeho kanclu. Zarazila jsem se s rukou na klice a s protočením očí jsem zaklepala. Stejně jsem nečekala na vyzvání a vrazila dovnitř. Nezajímalo mě, jestli tam někdo je.
"No, Heistin stačí," mrknu na velícího. "Dám vám svojí fotku, abych sem nemusela tak často chodit," zazubím se na jeho první větu. Druhou. "Konečně?" zazubím se, ale hned mi to vyžene. Zřejmě jsem ještě v mezích, když nepřemýšlí o popravišti. Teda ne, že bych tam chtěla jít, ale... no... to je jedno. "Myslíte tým, jehož jedinej přeživší člen jsem já?" zakřením se a pak trochu zpozorním. Hm, nový tým, novej velící, nový typ misí? "Pochcaní tygři, Mezenskej, jasný. Budu ho pozdravovat," vypláznu na něj jazyk a při odchodu líně zasalutuju a zakroutím pořádně zadkem. "Pošlu vám tu fotku," zakřením se ještě, když zadoufá, že mě tu už neuvidí. Já vím, že mě vidět ještě chce. Jinak by si mě sem tak často nezval.

Zamířila jsem do kasáren starého týmu. Ani nevím proč. Moc věcí jsem neměla. Oblečení vlastně žádné, jen nějaké ty hygienické potřeby, nabíjecí výbava a souprava pro čištění a úpravu zbraní. Potřebovala jsem to, pokud jsem si chtěla dodělat munici. To bylo vše, co jsem potřebovala. A vše, co jsem měla. A pak jsem zamířila hledat stanoviště Pochcaných Tygrů.
"Hej, lásko, kudy ke Žlutejm?" zeptám se prvního vojáka, kterého uvidím a přejedu mu prstem po tváři až k bradě, do které ho lehce ťuknu bříškem prstu. Voják zamrká, snad i trochu získá ruměnec ve tvářích a nasměruje mě. Líbnu ho děkovně na tvář, mrknu na něj a s laškovným pohlazením ho opustím.

Dorazím konečně ke stanovišti Tygrů, nakouknu dovnitř a rozhlédnu se. Je tu ticho, se mi nelíbí. Mám pocit, že tu bude nuda. Velká nuda.
"Hej, chcípáci, kde je nějakej Mezenskej?" zahulákám do kasáren a trochu šíleně se zaculím.

Krrrchhhhhh chrrrrrrrrr......
(David McCanon miluje rádio)

"Dave!.....Už jsou zase tady!.....Pospěš si s tím sakra!"
Ozývá se další rachot střelby. Zatímco si Opáčko hraje s vysílačkou a snaží se jí naladit.
"Chrrrrrr.......trrrchhhhrrrrr...."
Chrčí to v ní a výstřely posílá nyní už i Vosa, která se zmohla na odpor a výbuchy granátů, které posílá na nepřítele se rozléhají všude kolem.
"Tady Federativní křižník Hospire, kdo volá? Udejte své identifikační údaje a důvod kontaktu."
Ozve se spásně z vysílačky.
"Ať nám ti idioti pošlou transportér hned! Dave dělej musíme se přesunout výš ti zmetci dorážej!"
Zařve Ben a přikrčený se připravuje na přesun a pomáhá na nohy Gillianě. Situace není dobrá ale zase už máte funkční vysílačku a naději.

Světlé a stinné stránky poslední mise na XP2
(Udělování vyznamenání a povýšení a poslední rozloučení s padlými)

Ceremonie byly tentokrát mnohem komornější, než ty poslední. Nejspíše nebylo dostatek času na přípravu, nicméně i tak se jí účastnili všichni členové týmů, které byly poslány na nedávnou misi na planetě XP2. Povětšinou se chtěli rozloučit se svými padlými kamarády, nebo vzdát alespoň poslední hold svým padlým spolubojovníkům, ať k nim měli jakýkoli vztah. Přece jen kdyby byly okolnosti jen trošku jiné mohl být kdokoli z těch, kteří přežili právě na místě, těch, se kterými se dnes loučíte.
V menší soukromé aule jsou právě promítány fotografie těch, které jste ztratili a za které dnes držíte minutu ticha.
Pod každou fotkou jsou velkými písmeny ještě uvedeny hodnosti a jména padlých vojáků. Když přelétáte projekci očima čtete známá i neznámá jména.

Desátník Andrew Splinter
Vojín Ron Wiki
Vojín Marcus Imlay
Vojín Nathaniel Wise
Štábní seržant Henry Clevis
Vojín Bernard Maxel

Šest fotografií, šest jmen a šest hodností ze 7 týmů. Nejsou to příliš velké ztráty v průměru na to kolik se vás účastnilo poslední mise, nicméně nejsou tím méně bolestné. Ceremonie proběhly v poklidu a tichosti a když obrazovky zhasly přišel čas, aby vám vysoce postavený důstojník flotily předal vyznamenání. Nakonec to dopadlo následovně.
Purpurové srdce za statečnost a utržená zranění v boji bylo uděleno následujícím osobám:
Vojín Ron Wiki (Posmrtně)
Vojín Bernard Maxel (Posmrtně)
Štábní seržant Henry Clevis (Posmrtně)
Vojín Sally Moon
Desátník Opie Drye

Medaile za záchranu života bylo uděleno následujícím osobám:
Desátník Andrew Splinter (Posmrtně)
Vojín Marcus Imlay (Posmrtně)
Vojín Nathaniel Wise (Posmrtně)
Desátník Opie Drye

Medaile za statečnost byla udělena následujícím osobám:
Desátník Andrew Splinter (Posmrtně)
Vojín Marcus Imlay (Posmrtně)

A pak samozřejmě došlo na povýšení těch, kteří byli doporučení, nebo si jej jiným způsobem zasloužili.
Povýšeni na hodnosti byly následující osoby:
Seržant Johny Rico do hodnosti Hlavního seržanta (MSg) - odkaz
Desátník Andrej Kolowski do hodnosti Seržanta (Sgt) - odkaz
Vojín Riley Baxtor do hodnosti Desátníka (Cpl) - odkaz
Vojín Zoe Castillová do hodnosti Desátníka (Cpl) - odkaz
Vojín Amanda Trixi do hodnosti Desátníka (Cpl) - odkaz
Seržant Alexander Mess do hodnosti Štábního seržanta (SSg) - odkaz
Vojín Yuri Klenski do hodnosti Desátníka (Cpl) - odkaz
Desátník Opie Drye do hodnosti Seržanta (Sgt) - odkaz
Seržant Martin Mezenský do hodnosti Štábního seržanta (SSg) - odkaz
Desátník George Eston do hodnosti Seržanta (Sgt) - odkaz
Vojín Pavla Černá do hodnosti Desátníka (Cpl) - odkaz

Po těchto ceremoniích jste dostali všichni volno, na to si odpočinout, dát se dohromady a připravit na další misi, která bude oznámena velícím. Také měly přijít opět úpravy v jednotlivých týmech, co se složení a funkcí týče, které bude také týmům předloženo, jakmile bude aktuální....

Zmeškaná ceremonie na ošetřovně
(Soukromý dýchánek Sally Moon)

Po nějaké době jsi opět osaměla doktor musel odejít po své práci, jelikož jak se zdá má pár naléhavých případů. I jiné týmy se vrátili z misí a nejsou na tom zrovna dvakrát dobře, jejich křik se rozléhá až sem. Každopádně to není vše, co upoutá tvou pozornost. O dalších pár minut později zahlédneš, jak se místností šinou dvě postavy, dvě známé postavy, jedna podpírá druhou. Je to tvůj velící Opie a podpírá jej Brian. Brian pomůže Opiemu lehnout si na lůžko hned vedle tvého a pak na tebe rychle pohlédne.
"Ahoj, je fajn vidět tě v jednom kuse....ymm...promiň musím na ceremonie, všichni nelazaři musí."
S tím se Brian opět vytratí. Opie mezitím pomalu a ztěžka vydechne. Patrně to vypadá, že je pěkně pochroumaný, ale je v jednom kuse a to je hlavní. Natočí k tobě pohled.
"Ahoj Sally, jsme rádi, že jsi na nás počkala."
Pokusí se usmát, ale moc mu to nejde, kdo ví jestli kvůli bolestem, nebo zážitkům z planety.
"Prý musím počkat ve frontě, nejsem akutní případ patrně jen pár zlomených žeber."
Zašklebí se, ale pak zvážní a pohlédne do stropu.
"Tu misi jsme s pomocí dalších týmů dokončili ale.....nevrátili jsme se všichni. O Nathovi to víš u toho jsi ještě byla ale.....ach...konec mise se zvrtl a odnikud se vynořil škorpion, byl obrovský a cákal kyselinu. Byl to zmatek, ztratili jsme tam dva lidi. Jednoho jiný tým, jehož jméno jsem neznal, a ten druhý byl....Marcus....on....prostě...."
Zadrhne se mu hlas a je vidět, že bojuje se slzami.
"Ten škorpion ho zasáhl a on nás chtěl zachránit, věděl, že už to nezvládne a tak společně s tím druhým odpálili pod škorpionem veškeré granáty, co měli a s nimi i....sebe..."
Poslední slova skoro zašeptal.
"Je mi to líto Jake už posílá slíbené vzkazy rodinám a pak jdou na ceremonii kde bude mrtvým vzdána úcta. Bohužel lazary tam nepustí."
Pomalu vydechne.
"A co ty, jak se cítíš?"
Zadívá se na tebe a snaží se asi alespoň malinko odběhnout od tématu.

Nový tým nový začátek?
(Rozkazy velení pro Samanthu Heistin)

Po poslední misi, která nebyla naštěstí až tak náročná.....nebo spíše na které jsi měla opět nejvíce štěstí, protože celé 2/3 tvého posledního týmu včetně velícího tam zařvaly, jsi byla pozvána k jedné z vyšších šarží na kobereček.
Domnívala ses, že to bude patrně zase kvůli tvému chování, přestupkům, nebo jiné hlouposti, tak jako obvykle. Ještě, když jsi do toho kanclu vešla a viděla jsi držku toho chlápka, která byla odměřená a chladná, jako arktická noc, jsi o tom byla přesvědčena. Vídala jsi ho dost často vždy, když se jednalo o disciplinárku. Probodl tě přísným pohledem.
"Vojín Heistin, že? Hmmmm vídám Vás zde mnohem častěji, než by mi bylo milé....každopádně, jak se zdá dle posledních rozkazů se Vás pravděpodobně konečně zbavím......che ne nebojte se vojíne na popraviště ještě nejdete, zase tak žhavý to není. Nicméně byla jste převelena.....opět....Váš původní tým je nyní rozpuštěn, než mu naleznou nového velícího a uplatnění a proto....jste byla přidělena do týmu Žlutých tygrů, kteří mají momentálně podstav a jejich složení se upravuje. Hlaste se u Štábního seržanta Mezenského to je Váš nový velící, který má nově pod palcem Žluté tygry. Je všechno jasné? Fajn tak odchod. Volno Vám končí, jakmile bude tým vyslán na misi. Doufám, že Vás v tomhle kanclu už neuvidím."
Propustí tě tak rychle, jako tě přijal a tím začíná tvá nová etapa života v řadách téhle.....armády.

Konec mise

Nenapadlo mě, že poslední minuty mise budou tak tvrdé a překvapivé. S minimem munice se špatně pomáhá komukoliv, jenže šok z toho, že se kousek od nás najednou zjevil škorpion byl silnější a v podstatě jsem zvládla jen odskočit stranou, aby mě nezasáhl výbuch. Slyšela jsem nějaké to křupnutí, ovšem bez bolesti, takže bylo jasné, že jsem něco rozbila.
Nebyl však čas lámat si hlavu tím, co to bylo, ohlušující exploze a po ní ticho – když jsme se začali sbírat, už po několikáté, k odchodu, moc jsem se nerozhlížela. Žádná další překvapení cestou se nekonala a i kdyby, měla jsem pochybnosti o tom, jestli bych tentokrát zvládla zakročit.

Držela jsem se svého týmu, ale jsem ráda, že jdu a že to všechno pobírám. Zvracející Zoe je mi líto, a je dobře, že tu jsou jiní, aby se jí ujali.
Vrátit se byla vlastně jasná volba, ale že nás bude čekat až tak náročná mise, to jsem si nepředstavovala ani v těch nejhorších snech. Kupodivu mě ale nic z toho, co jsme zažili, neodradilo. Tentokrát zůstanu, až do posledního dechu.

Transportér se vznesl a já se konečně pohodlně opřela. Jako mnohým, ani mě se nechtělo mluvit. Přišli jsme o spoustu skvělých lidí, a i když žádný z nich nebyl můj přítel, bylo mi z toho smutno.

Rico ukončil misi po svém, s citem, za což jsem byla vděčná. Vlastně, možná se mi jen líbilo, že si večer můžu vylít mozek alkoholem a až se probudím, bude mi natolik zle, že to všechno docela rychle přebolí.

I já se odebrala ke sprchám, abych ze sebe smyla špínu a pot, přišla na jiné myšlenky, a pak si na chvíli lehla. Nic příjemného to díky živým vzpomínkám na misi nebylo, ale pořád tu byly myšlenky na večer strávený v baru.
Skončím jako alkoholik.
Mimo to jsem odnesla všechny své věci technikům, včetně všeho rozbitého, a pak se nějakou dobu jen tak toulala sem a tam. Na posilovnu nebo jakékoliv cvičení jsem byla příliš líná, na další polehávání nebo posedávání zase moc akční. Takže chodit a přemýšlet bylo to pravé.

Bůh řekl, bude signál. A ďábel sestrojil vysílačku.

"Přímo z broučí díry!" zavrčím sundám ze zad svou záchranu. Jsem rád, že je tu ještě někdo. A taky zbraně. Rychle vyměním zásobník ve své (půjčené) Moritě a špupnu i granát do granátometu.
"Já jsem na to stejně jako ty. Proto mi taky dali kulomet a ne radio, sakra!" vztekle zašermuji rukama ve vzduchu a už do předu ukážu prostředníček na rádio, aby vědělo, co si o něm myslím.
"Tak funguj ty kráme," začnu si pro sebe mumlat nadávky a při tom se snažím zprovoznit to podělaný rádio. "Jak se s tím sakra zacházelo? Tenhle čudlík zmáčknout, aby se ta věc zapnula. Tímhle pak točit a chytat frekvence? A k čemu je sakra tady ta kontrolka? Prdele práce! A tohle je k čemu?..."
Podělanej krám!

Krvavé zakončení mise před odpočinkem

Když jsme pokračovali dál dunami směrem, který nám byl transportérem udán, zdálo se být již vše v pohodě. Měla to být hezky splněná mise, která dopadla relativně lépe, než by mohla.
Nicméně osud nám nepřál a brouci jsou zasrané mrchy, takže jsme se ani nenadáli a najednou na nás vybafl škorpion.
"Do prdele!"
Zavrčím a nestihnu ani nijak reagovat, jediné, co udělám je, že instinktivně skočím do prvního zákrytu v dosahu, kterým je část duny. Křik...střelba, pištění a výbuch. To vše se odehraje během chvilky a když se zorientuji vidím, že škorpion je na sračku, ale zároveň jsme ztratili dva lidi.
"Sakra!"
Zatnu zuby, když zjišťuji, že jsem ztratil i jednoho ze svého týmu. Zatvrdím se proti tomu a mávnu na ostatní zbraní, že jdeme dál.

O nějakou dobu později už vzlétáme transportérem a míříme na faderální křižník, kde nás čeká chvilka oddechu. Jakmile se vyrojíme z našeho dopravního prostředku přelétnu pohledem všechny přítomné.
"Pořádně si odpočňte a připravte se na účast při ceremoniích. Určitě budou zase rozdávat kusy železa a bude uctění památky našich padlých. Dneska večer vše zapijeme v baru i po svém."
Promluvím a sundám si helmu ze zpocené hlavy. Mám toho tak akorát dost, takže se jdu převléknout, osprchovat a podat hlášení nadřízeným a obdržet nové informace.

Tohle je válka....


Bylo to náhlé, bez varování,a čistě morbidně krásné...

Hlavou mi běželo jediné, proč sakra tady jsme? Nahodit plot pošlou nováčky,nováčky z toho vysekávají veteráni...
Tok myšlenek, otázky a odpovědi z mého rozumu starých pořádků, ticho a praskání písku pod nohou...

Slyšeli jste bando, jede se na pivo a olízat si rány,dávejte pozor...
víc už sem neřekl, začalo se vše soustředit jen na další a větší hrozbu...Smrt má mnoho podob, a válka jich ukazuje tisíce...
Přes rozkazy a o krytí perimetru a podpůrné palbě se toho stalo během chvíle zase mnoho...
Po tom co dozněla rána a dosedal prach smíchaný s krví rudou i broučí,kdy dozněli nářky umírajících byla morálka nováčků na nule,otřel sem si tvář od zbytků. Nezajímalo mě zda je to krev nebo kusy masa,prostě jsem zvedl na nohy jednoho z vojínů a musel ho k transoprtu prostě dovést, už nebylo co hlídat, ani proč rozkazovat, jen sem chtěl zbytek týmu dostat domů...

Tak tohle je válka, zvykejte si, smrt hrábne do strun a uvidíte ještě mnohem horší věci...
pronesu ještě krátce ke svým ve transportu a pak už zavřu spokojeně oči. Otevřu je až po přistání.
Bez řečí sem se vydal do ubikace, do sprchy a následně sedl za stůl abych napsal dopisy pozůstalým,psalo se mi blbě, né že bych nebyl zvyklí na smrt. Spíše sem skoro nikoho z nich neznal...

Drama při odchodu
Ach kéž by jste měl pravdu.Bohužel to asi zůstane jen zbožným přáním.Jsme v pohromě biblických rozměrů.Brodíme se v tom až po krk a už není místo pro další.
Dobře nyní trochu pozitivního myšlení seržant Rico má pravdu,nejspíš jsme skutečně z toho nejhoršího venku.
„Děkuji.“poznamenám pak a posadím se.Rozhodnu se že se napiju taky protože můj krk je vysušený jako všechno tady okolo.Potom když přijde čas vyrazit rozhlédnu se zda někde neuvidím kobylku která by chtěla tento klid narušit.Všechny čtyři týmy se zformují a my se vydáme opustit tuto spálenou planetu.
Jistě splnili jsme úkol,ale bylo to těžší než jsme čekali.Vždy je to těžší než čekáme.
Pohybujeme se pomalu,ale teď už by se nemělo nic stát.Sice vždy když si myslíme že se nic nestane tak se zrovna v té chvíli něco stane,ale nevidím ani brouka ani kobylku.A tohle pravidlo se opět naplní.Ovšem nebezpečí na nás nečeká na zemi ani ve vzduchu,ale pod zemí jak zjistíme když se začne nadouvat písek.
Ne z toho nejhoršího nejsme venku.Co tu vůbec dělá škorpion?
Ovšem to je stejné hloupá otázka jako kdo pustil psy.Netušila jsem že po tom masakru kobylek (nebo můj zážitek u plotu) může být něco horšího,ale i když tohle je první škorpion kterého vidím vím že má dutou špičku ve které není jed,ale kyselina.Když vidím účinek kyseliny myslím si že budu zvracet ovšem i tahle myšlenka je přerušená explozí,pištěním škorpiona který je rván na kusy a potom už jeho kousky dopadají zem.Někde to šplouchlo a země se začala tavit,možná zbytek kyseliny který se nevypařil.
Myslím si že mám jeho část na sobě,tedy doufám že to je ten škorpion.
Neudržím se a začnu zvracet jako bych ze sebe vymýtala ďábla.
„Tak tohle je překvapení na konec.“
Dorazím na místo otřesená asi jako ostatní a když vyzvednou transportéry naposled se dívám na zemi.Následující odpočinek uvítám a jsem si jistá že i ostatní.