Andor.cz - Dračí doupě online

Zmijí ubikace

Sotva znatelně zavrtím hlavou, jelikož se mi nechce zvedat tvář od Ricovy hrudi. Líbí se mi nasávat tělem jeho teplo, jen tak být, beze strachu.
“Nevím. Moc nad tím nepřemýšlím,“ přiznám, “Dostala jsem se jen k tomu, že se mi chce být někde pryč a napořád. Vyrostla jsem ale ve městě,“ naznačím, že směrem k farmě se moje myšlenky vůbec neubíraly. Jenže vůbec nevím jak to teď na Zemi funguje, jestli pořád stejně, nebo je všechno horší? Striktnější a hlídanější? Nebyl důvod aby mě to zajímalo.
“Mohli bychom se jen nechat převelet. Z bitevního pole na nějaké teplejší místečko,“ bojových zkušeností máme dost na to, abychom se mohli stát koordinátory – Rico určitě. Pro mě za mně se upíchnu někde u úklidu, když to bude znamenat, že už nebudu muset koukat broukům tváří v tvář. Zkušenost ale praví, ale bezpečno není nikde a tuším, že by nás hned druhý den dohnaly výčitky.

“Stejně to neuděláme,“ poslepu najdu Johnyho tvář a chlácholivě po ní přejedu hřbetem prstů.

U Zmijí

Pomalu jsem se nadechl a vydechl obdobně, jako Rely.
"Jo asi v něčem jo. Máš pravdu."
Kývl jsem a sevřel Riley v náruči jen, co se ke mě přivinula.
"Chápu, jen by bylo fajn, kdyby to byla lepší budoucnost pro všechny. Pokud se na to Federace vykašle brouci nás vyhubí. A proto musíme přežít, abychom si mohli užít pak ten společný klid až bude po všem."
Zašeptal jsem a políbil jsem jí do těch krátkých bloňďatých vlasů, které na ní byly tak sexy.
"Co budeš chtít dělat, až bude po všem? Na nějaké vzdálené kolonii založit farmu a usadit se tam?"
Usmál jsem se jí do vlasů.
"Nezní to tak špatně ne?"
Neznělo, ale byla to zvláštní představa. Tahle válka byla krutá, hloupá, ale nejspíše nepostradatelná pro naše přežití, nebránit se broukům by znamenalo rychlou smrt pro všechny, bránit se jim, znamená hrát kostky se smrtí pro nás. A my těch cinknutejch fakt moc nemáme.
"Ale tahle celá podělaná služba a ty sračky, co nám brouci sekaj přinesly i něco dobrého. Kdyby se nic z toho nestalo, nejspíše bychom se nikdy nepotkali. Takže jsem vlastně rád, že jsem tady."
Zvrácená toď logika věci.

Zmijí ubikace

“Nepřipadá ti to hloupé?“ hlasitý výdech značí zamyšlenost, nikoliv osobní útok, “Všechny ty důvody, proč zůstáváme? Riskovat život pro to, abys mohl s lidmi, kteří se stali tvou rodinou. Neodejít proto, že na Zemi zůstali už jen cizí lidé. Je to.. asi mi to najednou připadá trochu zvrácené, jak válka pokroutí myšlení,“ smutně se pousměju.
“Umírat pro vyšší dobro znamená pořád smrt. Už mlčím. Moc dobře vím, proč tohle všechno děláme a že je to důležité,“ povzbudivě povytáhnu koutky a natisknu se na jeho hruď, abych chvíli mohla vnímat jen dech a tlukot srdce.
“Nechci odejít, ale přála bych si lepší budoucnost. Asi.. asi poprvé v tom vidím větší smysl, než v boji. Uzmout si kus života sám pro sebe, chápeš?“ dodám polohlasně.

V kontrastu s tím se mi zasteskne právě po boji. Člověk dělá, co je třeba, a prostoru pro podobné úvahy je málo. Teď si přijdu zranitelná a slabá, což rozhodně není role, ve které bych si libovala.

Planeta Země - Doma
Zoe

Vypnula jsi televizi a vzala telefon, aby sis domluvila den strávený v přátelské společnosti některé ze svých upovídaných kamarádek. Táta je pryč, takže ideální příležitost k tomu něco podniknout.
"Katy Hampllová, prosím?......Zoe! Ráda tě slyším, jak se máš?"
Ozvalo se nadšené vypísknutí do telefonu. Katy, byla o rok mladší, než ty a znaly jste se ze střední. Byla to chytrá holka, ale hrozně upovídaná a hrozně nadšená do fantasy, některé filmy jste viděly snad tisíckrát. Nosila brýlký, dlouhé hnědé vlasy a z toho, co si pamatuješ mívala i napevno rovnátka, i když ti nikdy nepřišlo, že by měla nějak extra křivé zuby.
"Dlouho jsem o tobě neslyšel. Mi taky pořádně nezavoláš....hmmmf.....podnikneme něco? Už máš kluka?"
Vyptávala se do telefonu Katy se zájmem a prvotní rozmrzelost z toho, že ses jí dlouho neozvala, nakonec opadla. Pokud ještě bydlí tam, kde, když jste chodily na školu, tak by měla být v sousední čtvrti. Slabá půlhodinka místní dopravou, když bude špička. Méně, když si to střihneš kus pěšky, nebo budeš mít štěstí.

U zmijí

Pousmál jsem se na Riley.
"To rád slyším."
Když však uhnula pohledem starostlivě jsem jí pozoroval a čekal, až se vysloví z toho, co jí trápí.
"Ale?"
Pobídl jsem jí a dál sledoval proměnlivé grimasy v jejím obličeji, způsobené myšlenkami, které se jí míhaly v hlavě. I mne její slova donutila k zamyšlení.
"K pěchotě jsem se dal, abych získal občanství ve Federaci....byli jsme mladí a nadšení, ale pak se stala spousta věcí, spousta zlých věcí a jo....jednu dobu jsem uvažoval že s tím seknu a odejdu.....ale tak nějak jsem asi nikdy neměl kam odejít."
Pousmál jsem se smířeně a snažil se zní povzbudivě.
"Rodiče zahynuli při jednom z plazmových útoků. Takže na Zemi mi už nikdo nezůstal, ti, se kterými jsem tehdy nastoupil jsou na vyšších postech v jiných divizích. Takže s nimi se prakticky nevídám. A ostatní, které jsem znal jsou už většinou mrtví. Až teď náš tým a ty jste po delší době první koho mohu považovat za někoho blízkého."
Pousmál jsem se a sjel jsem Riley prsty po paži.
"Kvůli tobě bych tohohle všeho asi zvládl nechat. A myšlenka na spokojený důchod není špatná."
Uchechtl jsem se a koukl zpátky po ní.

A zas je tu ráno

Pořady jsou příšerné ovšem v tuto dobu se na televizi dívají jen důchodci a ti kteří nemůžou usnout. Občas se mi sice podaří něco najít, ale také je tu spousta reklam které se nám snaží vnutit nějakou věc a tak nakonec přece jenom usnu. Když se probudím tak se ve zprávách opět objevují brouci, ano my děláme co jde ovšem bez objevu nějaké zázračné technologie nebo něčeho podobného to zatím vypadá tak jak to vypadá.
Naše úsilí nestačí, vedeme tuhle válku dlouho a konec je přitom v nedohlednu. Ale pořád jsme tu a to je důležité.
Ale dobrá rozhodla jsem se akceptovat že tohle je skutečně minulost nebo druhá šance a tak jediné co můžu teď říct je, ano je to hrozné ovšem moje možnosti jsou zde stejné jako povzdechnutí té novinářky. Možná bych mohla poznamenat že je zvláštní že právě s kolonií se hlásí nejméně uchazečů.
Ale dost o broucích co budu dělat dnes?
Protáhnu se a potom si stáhnu ručník z hlavy a chvíli si ho prohlížím, snažím se využít toho že teď to nebude mít tato otázka chmurný nebo dramatický nádech. Neříkal táta něco o nějakých kamarádkách a o tom že mám chodit ven? Položím tedy ručník přes opěradlo a rozhodnu se jedné z nich zavolat, ale nejdřív si budu muset vzpomenout komu mám zavolat. Zavřu oči a před mým vnitřním zrakem začnou defilovat známé tváře těch které nejspíš nepotkám... no tak ne budoucnost nebo přítomnost, ale minulost tedy tahle přítomnost.
A první kamarádka z této doby je ..

Zmijí ubikace

Postupuji opatrně, vážím každý následný krok a proto se do ničeho nepouštím sama. Netlačím na sebe, ani na Rica, a vlastně jen tak existuju v přítomné chvíli.
Přítomnost polibku zvolna vyprchává. Ani v tomhle se k ničemu nemám a místo dalšího na oplátku poněkud nervózně promnu rty o sebe a krátce se zamyslím. Popravdě, není se nad čím zamýšlet, ale vyslovit správnou odpověď je někdy těžší, než se zdá. Převalím ji na jazyku a o další splašený úder srdce později vím, že cokoliv řeknu, nemůžu pokazit. K Ricovi mě pojí hluboká důvěra a vím, že kdybych něco řekla špatně nebo nevhodně, dá mi šanci to vysvětlit.
“Myslím, že jsem přesně tam, kde mám být,“ odpovím přesvědčeně.
“Ale..,“ zaváhám. V tu chvíli ani neudržím oční kontakt a sklouznu pohledem na moment stranou.
“Nechci zůstat, kde jsem. Ideální by bylo jít do výslužby a užít si zbytek života s rentou, i kdyby mizernou, ale jakž takž v klidu. Přes všechny ideály a i když vím, jak se naše služba důležitá..,“ mírně nakrčím nos i rty, “Bych chtěla zase zažít klid. Ne na hodinu, nebo pár dní... Uvažoval jsi, že bys odešel? Nebo utekl, když na to přijde?“

U zmijí

Tiše jsem se zasmál a očima slétl k prstu, který mne šťouchl do hrudi. Krátce jsem zauvažoval nad její otázkou přičemž mi myšlenky utíkaly spíše k vnímání chuti jejího polibku, který mi ještě dozníval zlehka na rtech. Takže to bylo takové to přemýšlení, ala rozhodně přemýšlím o tom o čem, mám ne o něčem, co se vloudilo mimoděk.
"Hehe. Musím vypadat alespoň trošku důležitě, co kdyby si mě pak ženská, která je pro důležitá pro mě přestala všimat mm?"
Uculil jsem se. Krátce mou pozornost upoutaly kroky na chodbě, které se brzy zase vzdálily.
"Každopádně jo, ať se podělá cokoli, vždycky tu budu pro tebe."
Tentokrát jsem se sklonil k ní níže já a lehce přesto však naléhavě jsem přistikl své rty na ty její. Chtěl jsem si tenhle okamžik s ní zapamatovat a mít ho pořád u sebe až budeme na nějaký zaprášený planetě plné hnusný brouků, kde bude naše rande vypadat, jako broučí pohřeb. Když se naše rty znovu oddělily s úsměvavým nádechem jsem si opřel záda a hlavu o stěnu.
"Tak co chtěla bys být raději u letectva, nebo ti pěchota stačí?"
Zazubil jsem se provokativně na Riley, ale na pozadích mi v očích hrála spokojenost z toho, že jsme zde spolu. Jestlipak si letectvo umí těchhle chvíl stejně vážit a vnímat je tak, jako my. Dost jsem o tom pochyboval. My byli jiní.

Aglamor II. - Výsadek
David

Vojáci souhlasně pobrukovali a pokyvovali a začali ládovat munici do sumek a kontrolovat zásobníky zbraní, než se jali pokračovat se stavbou tábora. Alespoň, že většina byla natolik chytrá, že poslouchala, co jim říká, jejich velící.

Udýchaný radista tě pozorovala čekal, jak se rozhodneš, pak jen přikývl.
"Ano pane. Hned pane."
Přiklekl a začal znovu ladit spojení, aby předal informace uvězněné četě. Voják, které jsi označil kývl a na chvíli se vytratil.
Trvalo to jen pár minut, než jsi měl kolem sebe srocenou celou četu vojáků. Radista byl hotov a hlásil, že se snaží odloučená četa prorazit obležením a vyrazit vám naproti.
Ben k vám doběhl na poslední chvíli.
"Wohooo kurva co se tu děje? Někam jdete Dave?......Takže tu mám jako kejsnout zatím, co ty se budeš bavit....hmmm...pěkný."
Povzdechl si Ben smířlivě a pak vám popřál hodně štěstí.
Vyrazili jste kupředu. Rychlým obezřetným krokem. Už po prvním půl kiláku krbolatým terénem tě doběhl znovu ten radista.
"Přeživší hlásí, že se jim konečně podařilo prorazit, ale neví, jak daleko se dostanou, poslali mi souřadnice, zatím se pohli jen o pár desítek metrů....."
Se zabzučením vám nad hlavou přelétl brouk, před kterým jste se jen tak tak stačili přikrčit. Několik vojáků okamžitě spustilo palbu a když vítězně rozmetali broukovo křídlo, zřítil se v piruetě kamsi za kopec.
"Zasraný kobylky."
Odplivl si někdo v četě. Dle telemetrických údajů vás čekal postup kopcovitým terénem, kde na vás budou mít tyhle mrchy většinou hezky výhled, navíc na vás bude hezky pražit sluníčko a budete spěchat, abyste přišli na pomoc včas.
"Pane. Stihneme to?"
Otázal se radista, který šel poblíž tebe. Ušli jste dalších pár set metrů, než ti poklepal jeden voják na rameno a ukázal z kopce dolů směrem na sever o kus dál mezi lesík. Na jeho okraji byl zapíchnutý výsadkový transportér. Vypadalo to, že něco odnesl, ale na šrot nebyl. Výsadková plošina byla otevřená, ale nikdo nikde.
"Pane....nedokázali bychom je vyzvednout s tímhle? Než jsem se přidal k pěchotě byl jsem dopravní pilot."
Už trochu starší muž na tebe upřel tázavý pohled.

Mobile Infantry leaves no man behind!

S Benem jsem se rozloučil a každý jsme se začali něčemu věnovat. Já si šel doplnit munici a organizovat provizorní zbrojnici a muničák. „Chlapi, prvně doplňte munici, než něco začnete tahat. Brouci nepočkaj, až do zásobníku naláduješ patrony,“ řekl jsem nějakému z těch nových a sál si dobral, co mi chybělo. Pak jsem ještě s někým přenesl pár beden bokem a nakoukl do nich. Munice, proviant a další serepetičky. „Pěkný…“ hlesl jsem a zase to zavřel. Nechal jsem otevřené jen muniční bedny, ať si můžou chlapi dobrat, ať se netvoří zbytečná řada.

Jenže tady fakt nemá jeden chvíli klidu. Přiklusal ke mně radista, div nevyplivl plíce. Rukou jsem odsunul anténu, která mi šermovala před okem a vyslechl si ho. A moc se mi nelíbilo, co mi řekl. Jedna četa skoro bez munice. Pár kilometrů od nás. Plno brouků. Než tam dojdem, budou na sračky. Chvíli jsem přemýšlel, co řeknu. „Nahlas jim naši pozici, ať se pomalu posunují k nám. Jdeme jim naproti. Dober si munici a přidej se ke mně. Ty,“ ukázal jsem na vojáka vedle mě. „Seřaď mi jednu četu, co si už doplnila munici. Pěchota nenechává své vojáky na milost nepříteli. Pohyb, vojáku!“
Samotnému se mi do toho nechce. Je to víceméně sebevražda, ale kdybych řekl, že na ně serem, skončil bych před vojenským soudem. To už radši budu roztrhaný brouky na hovna.