Andor.cz - Dračí doupě online

Cesta jde pořád dál a dál,daleko pryč od díry po granátu naplněném kousky brouků...,


Noha střídá nohu v rychlém ale pevném sledu, to co se děje na druhé straně plotu je opravdu k smíchu....

Dívám se na ty další pole a lehce si povzdechnu, vím že tohle nebude jen tak....

Hlava má ale jasno jak jedině se můžeme zachránít...

Musíme krýt techniky a modlit se aby to nahodili dřív než se přes naší palbu ty mrdky dostanou až k nim...přesná střelba, rychlé zabíjení....a první rána musí být granát těsně za jejich prdele ať nepoškodíme plot, držte se klobouky dámy a pánové, pojedeme z kopečka, pojedeme z vršku, narazíme na broučky, rozmelem jim držky!!

křiknu k ostatním a sám odjistím moritu zatím na jednotné střely, dávky přijou až budou blíže, aby měli kýžený efekt...

Cestou necestou podél plotu

Běžíme podél plotu, seč nám síly stačí.. a ti sráči dělají to samé. Kdykoliv jindy, kdy bych žila jiný život, by mi to přišlo zábavné. Mělo by se to natočit, aby je někteří přestali podceňovat.
"No ty vole, to je teda průser," přitakala jsem Kolowskému úplně zbytečně a upustila tak trochu páry.
Jednou bych si chtěla přečíst hlášení o misích ostatních týmů, jestli se taky vždycky dostanou do tak bizardních situací, nebo jestli se to z nějakého důvodu stává jen nám. Při té příležitosti stihnu mít i škodolibou radost z toho, že nejsem ten, kdo bude muset plot opravit.
"Takže co uděláme? Kdo má jakou pozici?" jak se díra v plotě přibližovala, začínala jsem být lehce nervózní, asi i díky tomu, jak jsem před pár minutami neustála ten hod granátem.

Ven z díry
Vosa

Když jsem nakonec objevil tu rýhu po broučím mozku, vítězně jsem se usmál. Úsměv mě ale přešel, když jsem si všiml i stop. Byly to podrážky vojenské boty. Divné, nikdo ode mě nepřežil a dalšího vojáka s úkolem zabit mozek v tak krátké době poslat nemohli. Tohle se mi nelíbí.

Znovu pevně zapřu zbraň o rameno a vydám se dál po vlhké cestě. Tma je čím dál tím hustší a výkřiky brouku hnusnější a hnusnější. Jenže pak se stalo něco, co jsem nečekal. Záda vojáka. Když se dotyčný otočil, uviděl jsem Maxe. Ale jak? Vždyť se propadl do díry, jak zaútočili první brouci z podzemí.
"Maxi?" zeptám se a zbraň mi klesne. "Co tu sakra děl.." nedořeknu, neboť uvidím jeho tvář. Okamžitě o pár kroků ustoupím a zbraň mám znovu zapřenou v rameni. Když pak promluvil a pustil ty granáty, začal jsem zdrhat a jen doufal, že Vosa dělá to samé.

Jenže jsme byli pomalí. Oheň mě trochu ošlehl a pár kamenů poškrábalo, ale byl jsem na tom líp, jak Vosa, které sesuv strupu, způsobený explozí granátů, zavalil nohu. Pustil jsem pušku na zem a rychle sundal pár vrchních kamenů a nehledě na to, jak moc řvala bolestí, jsem ji tu nohu vyprostil. Řvát si může jak chce, brouci už o nás vědí. Podepřel jsem ji pod ramenem a sehnul se pro pušku. Lacino svůj zadek nedám. Prvně střílet, pak jim hodím Vosu. Snad mi koupí pár vte...nesmím, musím ji dostat pryč!

Tak rychle, jak jen to zvládneme, utíkám spolu s Vosou ven z tunelu. Doufám, že nás nezavalí, nebo nás po cestě nic nechytí.

Speciální tajná mise - Vosa a Opáčko - Mozek!
Opáčko nakonec našel v rozryté tvrdé zemině cestu po mozku protože přece jen jeho tíha něco dělá, ale to nebylo všechno také našel tu a tam otisk lidské boty! Což je nadmíru divné, protože přece nikdo dovnitř nešel. Tedy nikdo o kom vědí. Že by někdo z Opáčkovy jednotky přežil? Nebo poslala Federace někoho dalšího? Nebo tu byl někdo před vámi, kdo neuspěl ale v takhle krátkém čase?
Na otázku je jediná odpověď jít osvětlen baterkami do hlubin tunelu, který pozvolna stále klesá niže a níže. Vlhko je zde skoro hmatatelné a napětí taky. Tma nepřináší zrovna velkou útěchu.
Postupujete stále níž a vlhký kámen vám podkluzuje pod nohama, je to velice nepříjemné a děsivé místo. Navíc zvuky brouků zesilují.
Už byste měli brzo vyústit do jeskyně a dohnat toho zatraceného tlustého brouka, když tu.....vaše baterky osvítí záda stojícího vojáka. Vypadá, že je z Opáčkovy jednotky. Pozvolna se otočí. Je to však šouravé a nejisté. Když pohlédne vaším směrem jeho tvář je pobledlá s natmavlými fleky, ale jinak poznává Opáčko jednoho ze svých kamarádů, ale je zde horší muž drží v každé ruce 2 odjištěné granáty a šíleně se usmívá.
"Neměl jsi sem chodit Davide, teď tu chcípnete, protože....já nedovolím aby kdokoli ohrozil naši na královnu!"
Křikne a vydá jisté broučí zapištění a pak už jen vidíte, jak pouští všechny granáty k zemi......jasná je jediná volba. Zdrhat o život zpátky na povrch. Vystřelili jste oba, jako šipky a běžíte, když nedaleko za sebou slyšíte výbuch, bortící se tunel a šlehající plameny vám olizují zadky. Dáváte do toho všechno, ale nakonec vás pohltí a srazí prach, když dosáhnete rozcestí. První se opět rozkoukává opáčko.
Když se usadil prach, nejen na vás vidíte tu spoušť. Tunel za vámi je zasypaný a zbytek konstrukce, taky nebude moc pevný. Opáčko je na tom relativně v pohodě. Vose pár kamenů zavalilo nohu, je pravděpodobné, že bude mít něco s kotníkem, nebo zlomenou holeň bolí to, jako čert. Je jasné, že se odsud budete muset dostat, protože z druhého tunelu můžou každou chvíli vyběhnout brouci.

Jednotka Bílých Vlků a Černých Zmijí - Podél plotu
"Héj seržo Rico má pravdu jakto, že ještě ten plot nesvítí, vždyť náš úkol byl úplně jiný a co ti Zelenáči dělali, že ještě nespravili okruh?"
Houkne za zády Martina seržant Alex, který velí Zmijím. Celé dva týmy nyní běží a srovnaly krok s kluky od Žlutých tygrů a docela pěknou rychlostí postupujete kupředu podél plotu.
"Problémy na obzoru."
Zavrčí Ahib, který běží blízko plotu, když všichni pohlédnete souběžně s plotem vidíte docela početnou skupinu brouků, která běží s vámi souběžně z plotem, je jasné, že chtějí získat další místo střetu. A to se po jednom kilometru běhu blíží. Protože vidíte asi poslední díru v plotu, je to jeden sloup, který bude poškozený a tedy dvě pole mezi sloupy jsou neaktivní.
"No tak to bude průser."
Ozve se Kolowski, který už teď v tom vidí tu bitku, která se chystá. Bude třeba posledních pár set metrů vymyslet účinnou strategii, jak udržet brouky, než opravíte plot zvláště, když jsou tak blízko.

Jednotka Žlutých tygrů a Zelených varanů - Nálety
Všichni připlácnutí v leže v písku se oháníte Moritami a hledáte na zádech kobylku, která vám krouží nad hlavami a některé její přelety jsou zatraceně nízké. Dokonce někteří z vás cítí, jak rozrývá písek některá její zadní noha, když proletí příliš blízko.
"Palte to do ní kurva!"
Křičí velitel tygrů a Mority začnou štěkat a všichni se snažíte trefit kobylku. Nakonec někdo z vás zasáhne jedno z jejích křídel a ona se zřítí a padne nedaleko od vás do písku, Zvedá se však a snaží se na vás zaútočit alespoň po zemi.
"Ustupte od ní a doražte jí!"
Křičí velitel a rychle se zvedá a střílí stejně, jako ostatní. Ta lehčí část je za vámi jednu kobyllku jste dorazili ale.....slyšíte bzučení a když se ohlédnete a vzhlédnete vidíte několikanásobný problém.
"Prýč! Rychle zalehnout za tu vysokou dunu makejte!"
Křičí velitel tygrů a dává se do sprintu. Na obloze k vám totiž míří dalších asi 6 kobylek, učiněná smrtící letka. Nyní je to další závod s česem jestli se stihnete dost brzo schovat do zákrytu vyvýšené duny a kam utečete potom, protože takové množství sestřílet lehké opravdu nebude zvláště ne, když tu nemáte snipera.

Posily!

Během střelby na šváby zaregistruju trochu rozruchu, ale nevěnuju mu pozornost. Je to spíš veselí, než děs, ale někdo na ty brouky prostě střílet musí, pokud tu nemáme všichni zařvat.
Když rozruch ustane, věnuji i já krátký pohled tomu, co ostatní tolik řešili. Dva nově příchozí.
"Hej seržo, tohle je ta slavná kavalerie, co nakonec vždycky všechny zachrání?" Kývnu se širokým úsměvem na přiběhnuvší vojáky a opět se začnu věnovat střelbě.
Ratatata-tatata-tata-tatata...atatatakdále.
Spoušť s krátkýma přestávkama mačkám až do okamžiku, kdy se rozsvítí plot a jednoho z dotěrných brouků rovnou usmaží! Jó!
Zatímco z jedné strany plotu se ozývá vzteklý a bolestný řev brouků, ze strany druhé zaznívá náš jásot.
A je klid. Prozatím...

Jednotka Žlutých tygrů a Zelených varanů - Kupředu k plotu a dolů k zemi

Opie nevypadá, že je moc v pohodě jak sám říká, ale musím mu to věřit. Hlavně, ať je v pohodě teď a nenechá se zabít nějakým broukem.
Dobře, kdyby něco tak řekni.
Řeknu ještě Opiemu a rozběhnu se za velitelem Žlutých. Nebral zrovna pomalé tempo, ale stejně jako všechny ostatní tak ho zpomalil písek. Ono kdybych nevěděl, že ta planeta je zamořená brouky řeknu, že by se tu dalo hezky opalovat. Z myšlenek na prosluněnou pláž mě vytrhnul dobře známý zvuk. To co nesnáším ještě více, než pěší brouky tak ty co umějí lítat. Na křik Žlutého velitele sebou fláknu na zem a cítím, jak mi písek zalézá kam může. Už teď jsem byl na tu kobylku parádně naštvaný. Snažím se pátrat ve vzduchu, ale když člověk leží na břiše vidí velké kulové. Propátrávám vzduch a pokud na kobylku narazím vypálím po ní dávku. Dávám si pozor, abych se nezvedl a neudělal tak lákavý cíl.
Doprdele práce s takovým bojováním.
Nesnášel jsem, když jsme byl takhle bezbranný.

Smaženice

BZZZZZZZZZRT…
Pookřála jsem, protože plot se konečně probral k životu a my tak měli možnost mít chvíli pocit, že jsme v bezpečí a nic nám nehrozí. Prostě taková kuř-pauza.
"Dobrá práce, tak akorát včas!" houknu pochvalu do prostoru a spokojeně se usměju.
Pohledem pak zkontroluju Rica, jestli je v pohodě a něco nepotřebuje (nakonec, kdyby mě při tom házení granátu nezvedl na nohy, mohlo být už po mě, nemluvě o té spoustě jiných věcí, které mě k němu vážou) a na chvíli se posadím na zem, přičemž kontroluju hlavně výzbroj, co mi zbyla, a pak taky boty, protože mi hlavně levá přišla divně volná.
Zatímco jsem si krátila volnou chvíli a čekala, jestli odněkud přiletí taky nějaký rozkaz, stíhala jsem se rozhlížet i po okolí. Jednou, za dlouhou dobu, by tu mohlo být hezky.
Fakt mi to nechybělo.

Tunel
Vosa

Tunel se táhl a stíny, které vytvářela má svítilna na stěnách a stropě byly velmi pěkné. Celkm mě ale začínaly štvát. To je dobře, teď potřebuji být naštvaný, abych se soustředil na úkol. Na cíl. Na ten posraný Mozek! Postupuji pomalu do náruče smrti. Na tváři mi stále hraje pološílený úsměv maniaka.
Jenže když se sere, tak se sere pořádně. Došli jsme k rozcestí.

Zastavil jsem se před ním a posvítil jak doleva, tak doprava. Pořád jen tma a z obou se ozývaly skřeky hladových brouků, kteří jsou připraveni nás kdykoli roztrhat na kusy. Tak jo, kam teď? Přeci se ten velký parchant nemohl jen tak ztratit. Kouknu na zem a dřepnu si, abych líp viděl.
"To hovado váží snad tunu, to tady v tom prachu snad udělá nějakou cestu," řeknu tiše, aby mě Vosa slyšela. (54% na štěstí na nalezení stop, jestli jsem si měl hodit) Jestli jsem našel něco, co by nám řeklo, kudy šel Mozek, jdu tam. Pokud ne, otočil jsem se na Vosu a kývl na ni hlavou, aby určila směr ona.

Its Mophing Time
Dochází nám čas a munice jediné čeho je dost jsou brouci protože jakmile jeden padne nahradí ho další.V současné době chápu ostatní ovšem měli by vědět že už tak jsou mé nervy napnuté jako špagáty.Ještě chvíli a rupnou mi navíc pokud budu pospíchat můžu něco pokazit a dopadne to jako minule po čemž rozhodně netoužím.
„Já to doufám taky.“
I když proti sekané nic nemám protože na ní se nedá nic zkazit.A sekaná tu bude jen doufám že z těch brouků.Jednomu se právě rozstříkne hlava a ohodí sloup poblíž zatímco tělo chvíli stojí než spadne taky.Ovšem pak se řeší problém se zásobníky zrovna když kolem mně proletí granát a zajistí porci smažených brouků.
Budou poliwance.Zelené kousky hlavně končetin se vznesou aby brzy opět dopadly na zem.
Jiskří to a nic ovšem pak to zajiskří znova a přidá se k tomu i světlo a pak si přece jen plot dá říct a naskočí až tam kde to je vidět.
Tak bylo nutné všechno tohle kolem?Nešlo by to příště rychleji?
Doufám že tohle bude poslední díra i když to by bylo stejné jako doufat že se domluvím s brouky.Utřu si pot z čela zatímco brouci narazí na nečekanou překážku která prostor před námi naplní jejich křikem společně vůni pečeného broučího masa polévaného jejich tělních tekutinou jako grilovací omáčkou.Další rozkazy jsou prověřit všechny případné díry nic protože jak jsme zjistila už na výcviku situace se mění každou chvíli.

Opekaní broučci

Naše Mority štěkají stále a stále zásobníků a munice ubývá a těch zelených hajzlů naopak přibývá. S každým mrtvým broukem dobývají o další kousek půdy směrem k nám. Skoro cítím klapání jejich klepet u svojí tváře.
"Kde vázne ten plot sakra! Je tu už horko!"
Křiknu aniž bych se ohlédl za střelby. Snažíme se je udržet, ale je to téměř nemožný úkol a pak. Cvak....došla mi munice a já začal rychle přebíjet. Brouk byl už ale moc blízko nestihnu to a......bzrrrrtttt.....začne brouk svítit, jako vánoční stromeček a já padnu do písku na zadek a s oddychem ho sleduji, jak se tam kroutí.
"Huh, tak to bylo fakt natěsno."
Oddechnu si a chvíli tam jen tak nostalgicky sedím napůl ležím v písku a pozoruju to, než se zvednu, abych vyslechl příchozího seržanta, který se svým kolegou hodlá pokračovat podél plotu.
"Náš původní úkol se změnil, takže vám poskytneme doprovod a palebnou sílu seržante. Ve dvou byste toho stejně moc neudrželi."
Kývnu na něj, pak na Alexe a zbytek jednotky a vyrazím za těma dvěma.
"Jaký je stav vaší jednotky a proč ten plot už dávno nesvítí? My měli akorát zlikvidovat potencionální hrozbu broučí díry, měli jsme za to, že plot bude dávno zpravený, než se sem dostaneme."
Podotknu k němu a snažím se trošku zorientovat v situaci.