Andor.cz - Dračí doupě online

Jsem Speedy Gonzales,ale radši bych zalez tam kde je nejbližší kojotí nora
Další raketa,údolí má další úpravu a tunely se bortí.Ale když se prach usadí objeví se všichni ti brouci kteří stačili vyběhnout ven a utéct do dostatečné vzdálenosti.
To se stane když se zašťourá do vosího hnízda.Jsem Speedy Gonzales,ale radši bych zalez tam kde je nejbližší kojotí nora
A pak tu máme tu kobylku nakonec jí trefí Ron,ale ona taky trefí jeho než se pak oba zřítí na zem.Taky způsob,ale nešlo by to provést a přitom přežít?Alex se rozhodne že nás budou krýt vzhledem k tomu že se nemůže spojit s dalším týmem.V lepším případě se nemůžou spojit z jiných důvodů než že jsou mrtví.Stahujeme se a střílíme brouky a udržujeme si pořádný náskok,ale ono může být ještě hůř když zjistím ten plot který se nachází za námi už někdo stačil opravit a zapojit.
Bude to muset někdo vypnout a kdo to bude dělat.
Nakonec to však dopadne jinak a a podle seržanta Rica se budeme muset vydat okolo plotu k nějaké soutěsce.Připlavím si taky granát a potom co se na chvíli zbavíme brouků budeme muset utíkat jako o život.
I když my budeme utíkat jako život.

V kleštích

Exploze zničila pěknou část údolí a určitě sejmula i dostatek brouků nicméně stále dost jich jde po nás a ta zkurvená kobylka?....Sejmula jednoho z našich než zdechla.
Je tu pomalu docela horko a bude asi hůř.
"Tak jo lidi stahujem se! Alex nám čistí cestu jdem jdem jdem!"
Křiknu a s připravenou Moritou s ostatními pozadu ustupuju. Brouky, kteří vylezou nahoru bezmilosti střílím, ještěže máme náskok a podařilo se nám vzdálit. Brzo budeme u plotu, a to se i za chvíli potvrdí, nicméně Alex na nás zavolá, trhnu sebou a ohlédnu se na plot.
"No to si děláte prdel! Který kokot!"
Zavrčím tohle je hodně špatný, usmažit se na plotu, nebo být sežrán.
"Alexi točíme to! Podél plotu tou soutěskou mezi kopci a plotem vlevo! Měl by to být směr kde ještě nebude někde opravený tak pohyb, nebudeme sváča!"
Křiknu a stahuju se v zadním voji a připravím si granát.
"Riley připrav si taky granát až budeme všichni v soutěsce odpálíme před sebe granáty ať se zbavíme na chvíli pronásledovatelů a můžeme si zasprintovat!"
Zavolám na Riley a tak, jak jsem řekl, jakmile se stáhneme odpálím svůj granát a pak se obrátím a sprintuju pryč po boku Riley za ostatními, kteří si taky budou muset zaběhat, aby nás ty svině nesejmuly.

Hurá na brouka

Tak jo, aspoň máme plán. Najít brouka, tajně ho sledovat a doufat, že nás zavede k Mozku. Není to sice dokonalé, ale aspoň něco. Otočím se a ukážu směrem, odkud jsem přišel.
"Tamhletím směrem jsem přišel. Jsou tam ještě větší jatka jak tady. Nevím, kde chceš začít, ale podle mě bude mozek někde v bezpečí, někdo v nějaký díře."
Nevím proč ale zase začínám usmívat jako nějaký psychopat, který právě provedl rituální vraždu. Opravdu se nemůžu dočkat, až ten mozek dostaneme. Jestli se pak ještě odtud dostaneme živý, udělám nějakou volovinu. Asi pošlu toho idiota, co nás sem poslal, do prdele. Jo, to udělám a hezky si to vychutnám.

Jednotka Zelených Varanů - Oheň na střeše


Sleduji perimetr a když slyším radistu není mi moc do zpěvu. Pokud nemůže najít nic podle čeho by nás mohl lokalizovat tak to znamená, že nás pár je tu s pár náboji pěkně v prdeli. Když jsem slyšel, že opouštíme pozici tak jsem se podivil proč, ale když jsem viděl těch pět brouků, tak mi bylo jasné proč.
Doprdele práce, ten blbej hmyz nás nemůže nechat udělat naší práci a nechat nás odejít. Zmrdi zasraní.
Jen jsem nechal proudit nadávky a zvedal se na nohy. Celá jednotka se rozběhla a já s ní ovšem, běhat v písku je celkem nemilá záležitost. Bořili jsme se a snažili se utéct. Až v tuto chvíli mi došlo, že náš velící se konečně rozhoupal sám bez pomoci. Třeba to s ním nebude zase až tak zlé jak jsem si myslel původně. Možná to nakonec bude i dobrý velitel. Neotáčel jsem hlavu, ale jen sledoval cestu před sebou. Je jedno kolik těch sviní je za námi, prvotní je přežít a pak se zajímat kolik jich bylo.

A večeře je v tahu...


Jen tak tak tak sem se dostal za hranici plotu, přeci jen střílet na ty mrchy a ještě si dávat pozor kde zrovna dřepím není nic moc...

Poslouchal sem ale také více štěkot mority než hlasy za sebou a s každou kulkou co zasáhla broučka mé srdce plesalo radostí. Snad to bylo tou dobou u ledu, a nebo až nyní začalo mé tělo produkovat adrenalin a endorfin....


Když plotem prolétl impuls a jeden z brouků se začal smažit, pozvedl sem obočí a lehce se usmál....

Trochu lepší ohradníky u pastvin....

pronesu se zvláštním usměvem a ten smrad co se z brouka line i když je na poblití mi moc hlavu nedělá.....

Dají se ti vykurvenci jíst? Lidi dřív jedli červy a kobylky, tak proč nezkusit jednoho smaženého broučka na plotu s pískovým popraškem jako bonus ne?

vtipkování nad mrtvým broukem byla možná jen obrana před tím než se mysl srovná s novými hrůznostmi dnešní doby, přeci jen byl sem zvyklí na zvěrstva lidí na lidech, tohle bylo nové, a nebo jsem byl jen tak cynické hovado že mi to přišlo vtipné....



Slyšeli jste velitele, obraná formace, a poklusem směr radista, tam někde v písku mají naši problém, tak proč jim nepomct, čas běží vojáci, dem, dem dééém...

Sevřel sem zbraň v ruce, třmen stále pro lepší stabilitu a míření omotaný na předloktí, zkontroloval ještě zda si všichni hlídají záda a pak doklusal vedle velitele....

Nechci být hnidopich pane, ale ten plot je naše naděje, kdybych jich šlo moc, dejte mi radistu a běžte jim pomoct, mi obejdeme plot, sejdeme se u základny, co na to říkáte pane?

pronesl sem svůj návrh, hlas mě žádostivý ale pevný tón, dobře sem věděl co žádám, ale bylo na velícím jak se rozhodne....

Kde sehnat mozek a nekrást?

„No, super... A já zrovna příliš informací o místním terénu taky nedostala. Tohle bude jako hledat jehlu v kupce sena.“ Promnula jsem si unaveně bolavé čelo. Zatím to vypadalo na víceméně otevřenou krajinu, která neposkytovala příliš krytí pro pohyb a další akce. Proč zrovna já?

„Na to se možná ptáš špatné osoby. Já o tom nerozhodla. Jo, kdybych do toho měla co mluvit, tak požádám aspoň o pořádnou zásobu trhavin, když už nic jinýho. Rozhodli o tom zase ti nahoře. Já vlastně ještě před před pár hodinama ani nevěděla, že někam budu vyrážet.“ Pokrčila jsem rameny a zavzpomínala na noc strávenou ve skříni. A že by mi tam teď bylo líp.

„Supervoják nejsem. Ne, dnešní ráno rozhodně ne.“ Zamrkala jsem s trochu skelným pohledem. „Najít mozek... Popravdě tohle jsem nikdy nedělala.“ Poškrábala jsem se ve vlasech.

„Jo, jasně. Až ho najdeme, tak je snad větší šance, že tu věc sejmu pěkně z bezpečné vzdálenosti, ale prvně ji najít... Hmm, říkal si, že se zdejchli. Všichni? Možná, kdyby se nám podařilo nějakýho z nich ještě najít a z bezpečné vzdálenosti ho sledovat, mohl by nás aspoň přibližně dovést na stopu tomu... mozku.“ Navrhla jsem, opět se rozhlédnouc po krajině, jestli mne tu něco vhodného doslova neudeří do očí.

"Protože jinak vážně netuším, jak se nějaký zatracený broučí mozek stopuje."

Plány do budoucna

"Tak Vosa jo? No to bude ještě zajímavé. No, každopádně bychom se měli někam přesunout, jenže tady taky nic není. Žádná základna, ani provizorní stanoviště. Prostě nic. Vyhodili nás tu a odletěli." řeknu a rozhlédnu se kolem, jestli nás něco nesleduje. Musíme dostat toho parchanta. Je jasné, že kdyby přežil, bude to zlý pro všechny. A taky chci pomstít svoji jednotku.

"Ještě jsi mi neodpověděla na jednu otázku. Jak je možné, že poslali jen jednoho vojáka, aby zabil mozek, když do nedokázal celý oddíl. Co jsi, nějaký supervoják? A jak chceš ten Mozek najít? Můžu ti říct, kde byl naposledy, ale to už bylo nějakých pět, šest hodin zpátky. Teď už asi bude daleko a bude kolem něj víc brouků....Počkej, ty jsi specialista na dálku? To by mohlo vyjít. To by mohlo fungovat." řeknu a zamyslím se. "Ale je dost velká šance, že zdechnem. I kdyby jsi ho zabila na dálku, ty potvory za námi poběží a já mám jen pistolku a nožík." řeknu a znovu kouknu na pistolku. Je to v háji, o kulomet jsem přišel. A i kdybych ho měl, pochybuji, že by to něco změnilo.

Pokec mezi mrtvolama

Otázka o počasí asi nebyla zrovna na místě. Upřímně, stát na jeho místě, věnovala bych si stejný nechápavý pohled, ale holt jsem byla většinu čas zvyklá pracovat sama. Mělo to své výhody i nevýhody a popravdě, občas jsem si přišla jako zatraceně otravný konverzační partner.

„Super.“ Mlaskla jsem, když jsem poslouchala popis našeho cíle a vývoj místních událostí. Nelíbilo se mi to. Nic z toho se mi nelíbilo.

„Hele je to taková mise dva v jednom. Ber mou návštěvu jako ten příjemnější bonus.“ Rozhodila jsem rukama a brala to jako dostatečnou odpověď. Viděla jsem, že i on chápe, o co tu jde především.. „Heh, dobrá.“ Uchechtla jsem se nad mou předpokládanou profesionalitou, dál to raději nekomentujíc a doufala, že se mne ta opice brzo pustí, protože teď už jsem nezodpovídala jen za svůj život, ale měla jsem na krku ještě jednoho. Začínalo mi docházet, že dnes jsem si s touhle sebevražednou misí vytáhla krátkou slámku já.

„Jo jasně, David. Už jsem to chtěla říct.“ Byla jsem ráda, že jsem aspoň trefila první písmeno jeho jména. „Sorry, o pozvání na panáky budu s nadšením mluvit až za pár hodin. Ale jo, jestli to přežijeme, tak z barmana dostanu i tu starou lahev pravý irský whisky, kterou si tam nenápadně schovává.“ Pokývala jsem hlavou.

„Vosa... Teda vojín Shaw. Speciální výcvik zaměřený na infiltrace, boj z dálky a bla bla... Řekla bych, že s dozorem vyšší šarže tu problém mít nebudeme. Ne, že by se mi líbilo, kam to zatím od pohledu směřuje.“ Ušklíbla jsem se kysele nad představou dvou vojínů vyslaných zneškodnit broučí mozek uprostřed nepřátelského území. Měla jsem neblahé tušení, jak takovéto příběhy končí.

„Hele, asi bych se vydala někam do zákrytu, kde to budeme moct trochu líp probrat. Tady jsme docela na ráně. Víš tady o něčem?“ Rozhlédla jsem se po okolí, ale nakonec se zaměřila na Opáčka. Přeci jen tu strávil mnohem víc času než já, možná až nezdravě moc.

Chvilka času

"Počasí? Situace? Se koukni kolem. Ale dovol, abych tě uvedl do obrazu. Všichni, kteří tu byli posláni. Všechny tři čety. Všichni jsou mrtví. Měli jsme zabít Mozek. Nový brouk, je hnusný jak prdel a velký jak autobus. Jenže se ukázalo že Mozek, je fakt mozek. Naběhli jsme do pasti a strhla se jatka. Všichni zařvali a mozek pláchl. Toť vše." řeknu a rozhlédnu se kolem.
Je to strašné, jak to dopadlo. Jsem to ale klikař. A ještě jsem si chtěl vystřelit mozek. Paráda.
Kouknu znovu na ni.
"Tipuji, že vás poslali na mozek, ne pro mě. A nesnaž se mi to vymluvit. Je mi jasné, že by ti idioti nahoře neposlali záchranu pro jednoho zatraceného vojáka, který nedávno ukončil výcvik. Ale divím se, že poslali jen jednoho. Musíte být zatraceně dobrá. My ho nedali ani s třemi četami.
Jo a jsem David, ale říkejte mi Opáčko." řeknu a kývnu hlavou na pozdrav. "Jestli se odtud dostanem, útrata je na mě." řeknu a už se těším, až si budu v kantýně vyplachovat hlavu. To je ono, pozitivní myšlenky. To je správný přístup, takhle na to musíš.
"A ty jsi? Ať vím, jestli mě nebude čekat dvacet ran bičem za povyšování, špatné oslovování, nebo tak něco."

Priority

Ok, nechce mě zastřelit. Oddechla jsem si, když jsem viděla, že zbraň rozhodně nemíří na mě, to ovšem neznamenalo, že se mi líbil její opravdový cíl. Panebože, on se mi to snad ještě odbouchne než ho dostanu domů! Upřímně, byla to naprosto sobecká myšlenka. Docela by mě nasralo, kdyby tohle všechno dnešní martyrium bylo jen pro to, abych viděla, jak si nějakej chlápek prožene kulku hlavou. Nemluvě o tom, že jsem nechtěla znovu testovat stabilitu svých vnitřností.

Už jsem zvedala ruku a chtěla něco zavolat. Něco nehorázně stupidního jako - Neblbni. Život je super! Když v tom jeho zbraň naštěstí klesla a mně došlo, že se rozhodl si ještě svých pár minut života vychutnat. Když to půjde, bude to s trochou štěstí i pár let kámo. Pomyslela jsem si a přidala do kroku, abych už konečně byla u něj, kdyby si to s tím svým znuděním životem zase rozmyslel.

„Tak jsem tady... Voják... Dan... Daniel?...Ehmm.“ Snažila jsem si vzpomenout, koho jsem to měla vlastně sakra zachránit, ale zaboha jsem si nemohla vybavit jeho jméno natož hodnost. Jako odpověď se dostavil jeho poněkud širší úsměv, který mne donutil se také usmát, nervózně.

„Takže Dan. Je mi potěš...“ Začala jsem nějakou otřepanou frází, která mne napadla a připadala si, jako portýr vítající lidi na výletní plavbu přepychovou lodí, když v tom se stalo něco, co by asi hosté běžně portýrovi nedělali.

„Taky vás ráda vidím.“ Povytáhla jsem obočí a shlédla na jeho ruku na mé hrudi.

„V pohodě. Rukou si už potřásat nemusíme.“ Pronesla jsem naprosto lakonicky, když se rychle omlouvat a místo toho jsem se raději rozhlédla po okolí, jestli si se mnou nechce třebas plácnout ještě nějaký brouk. Prozatím to však vypadalo, že je všude klid a já mohla doufat, že se “prozatím“ protáhne na “navždy“.

„Co počasí?... Jaká je situace?“ Musela jsem začít naprosto obligátní otázkou, protože jsem na něj ještě nemohla vybalit pravdu. Byl totiž jen sekundární cílem. Ten primární byl podělanej broučí mozek a bála jsem se, že až se to dozví, tak svůj prvotní plán zahrnující pro změnu jeho mozek ještě přehodnotí. Já věděla jedno. Zatraceně mě dneska bolela hlava!