Andor.cz - Dračí doupě online

Aglamor II. - Výsadek
David

Vojáci souhlasně pobrukovali a pokyvovali a začali ládovat munici do sumek a kontrolovat zásobníky zbraní, než se jali pokračovat se stavbou tábora. Alespoň, že většina byla natolik chytrá, že poslouchala, co jim říká, jejich velící.

Udýchaný radista tě pozorovala čekal, jak se rozhodneš, pak jen přikývl.
"Ano pane. Hned pane."
Přiklekl a začal znovu ladit spojení, aby předal informace uvězněné četě. Voják, které jsi označil kývl a na chvíli se vytratil.
Trvalo to jen pár minut, než jsi měl kolem sebe srocenou celou četu vojáků. Radista byl hotov a hlásil, že se snaží odloučená četa prorazit obležením a vyrazit vám naproti.
Ben k vám doběhl na poslední chvíli.
"Wohooo kurva co se tu děje? Někam jdete Dave?......Takže tu mám jako kejsnout zatím, co ty se budeš bavit....hmmm...pěkný."
Povzdechl si Ben smířlivě a pak vám popřál hodně štěstí.
Vyrazili jste kupředu. Rychlým obezřetným krokem. Už po prvním půl kiláku krbolatým terénem tě doběhl znovu ten radista.
"Přeživší hlásí, že se jim konečně podařilo prorazit, ale neví, jak daleko se dostanou, poslali mi souřadnice, zatím se pohli jen o pár desítek metrů....."
Se zabzučením vám nad hlavou přelétl brouk, před kterým jste se jen tak tak stačili přikrčit. Několik vojáků okamžitě spustilo palbu a když vítězně rozmetali broukovo křídlo, zřítil se v piruetě kamsi za kopec.
"Zasraný kobylky."
Odplivl si někdo v četě. Dle telemetrických údajů vás čekal postup kopcovitým terénem, kde na vás budou mít tyhle mrchy většinou hezky výhled, navíc na vás bude hezky pražit sluníčko a budete spěchat, abyste přišli na pomoc včas.
"Pane. Stihneme to?"
Otázal se radista, který šel poblíž tebe. Ušli jste dalších pár set metrů, než ti poklepal jeden voják na rameno a ukázal z kopce dolů směrem na sever o kus dál mezi lesík. Na jeho okraji byl zapíchnutý výsadkový transportér. Vypadalo to, že něco odnesl, ale na šrot nebyl. Výsadková plošina byla otevřená, ale nikdo nikde.
"Pane....nedokázali bychom je vyzvednout s tímhle? Než jsem se přidal k pěchotě byl jsem dopravní pilot."
Už trochu starší muž na tebe upřel tázavý pohled.

Mobile Infantry leaves no man behind!

S Benem jsem se rozloučil a každý jsme se začali něčemu věnovat. Já si šel doplnit munici a organizovat provizorní zbrojnici a muničák. „Chlapi, prvně doplňte munici, než něco začnete tahat. Brouci nepočkaj, až do zásobníku naláduješ patrony,“ řekl jsem nějakému z těch nových a sál si dobral, co mi chybělo. Pak jsem ještě s někým přenesl pár beden bokem a nakoukl do nich. Munice, proviant a další serepetičky. „Pěkný…“ hlesl jsem a zase to zavřel. Nechal jsem otevřené jen muniční bedny, ať si můžou chlapi dobrat, ať se netvoří zbytečná řada.

Jenže tady fakt nemá jeden chvíli klidu. Přiklusal ke mně radista, div nevyplivl plíce. Rukou jsem odsunul anténu, která mi šermovala před okem a vyslechl si ho. A moc se mi nelíbilo, co mi řekl. Jedna četa skoro bez munice. Pár kilometrů od nás. Plno brouků. Než tam dojdem, budou na sračky. Chvíli jsem přemýšlel, co řeknu. „Nahlas jim naši pozici, ať se pomalu posunují k nám. Jdeme jim naproti. Dober si munici a přidej se ke mně. Ty,“ ukázal jsem na vojáka vedle mě. „Seřaď mi jednu četu, co si už doplnila munici. Pěchota nenechává své vojáky na milost nepříteli. Pohyb, vojáku!“
Samotnému se mi do toho nechce. Je to víceméně sebevražda, ale kdybych řekl, že na ně serem, skončil bych před vojenským soudem. To už radši budu roztrhaný brouky na hovna.

Zmijí ubikace

Jestli si Rico myslí, že dělá vše jen horší, pak jsem svatá. Pobaveně se nad jeho prohlášením usměju, už uvolněná po tom, co jsem vysvětlila, co mě tížilo a dostala i patřičnou odpověď. Teď jsem na řadě já.
“Vážně?“ do hlasu se mi vloudí pochybovačný tón, “Není to spíš naopak?“ dloubnu do kapitánovy hrudi zlehka prstem. Vůbec to nemá eleganci a ten správný přítlak, jak by to dokázala nějaká jiná žena, ale určitě se počítá každá snaha o to být víc zábavná a nad věcí.

Je to kříž, že odměřené osoby jsou sice lákavým a žádaným zbožím, hlavně tedy u žen, ale málokdo potom zvládne skousnout, že ve vztahu se toho zase tolik nemění. Nezačneme být vřelými a otevřenými společníky zahrnující partnera romantickými gesty na každém kroku, takoví zkrátka nejsme. K tomu ostatně patří i to, že jen těžko oceníme něco, co nezapadá do našich představ o zábavě a kvalitním trávení volného času.

“Nebo chceš jen vypadat důležitě?“ vrátím Ricovi nenápadné líbnutí na rty.

U zmijí

"Bych řekl...brrrch.."
Zašklebil jsem se a mírně se nad tou představou otřásl. Vzápětí jsem se však pousmál nad Rileyinymi rozpaky a lehce znovu pohladil po tváři, prsty mi lemovaly od ucha její čelist na na bradě se dotkly letmo spodního rtu.
"Nikdo o tebe nepředpokládá, že budeš někým víc, než sama sebou. Riley je prostě Riley a my tě máme takovou rádi."
Usmál jsem se možná až láskyplně, přičemž jsem Riley hleděl do očí.
"Heh, jo máš pravdu dokážeme udělat lidem ze života bordel co?"
Uchechtl jsem pobaveně, ale za nic na světě bych svůj tým neměnil. Prošli jsme spolu dobrým i zlým. Byli jsme přátelé tomu jsem věřil, ale taky něco víc, než to. Byli jsme rodina.
"Neboj když se něco podělá budu tu pro tebe."
Přikývl jsem a líbnul lehce Riley letmo na rty.
"Joooo zlaté posezení v baru, které pravidelně končíme kolem desátý co? Hehe, taky si myslím, že další oslava bude moje smrt."
Nemohl jsem než pobaveně souhlasit.
"A hele, každý jsme v něčem lepší a v něčem horší. A něčem nás dělaj lepšími ostatní."
Mrknul jsem na ní a spustil jí ruku z tváře přes rameno po paži dolů.
"Teda pokud vynecháš mě, já vždy všechny dělám jen horšími."
Mrknul jsme na ní znovu s rošťáckým úsměvem a nedokázal zadržet smích.

Zmijí ubikace

“Tak tomu říkám představivost..,“ ocením jednou větou ona zvěrstva, která se v případě nekonání oslavy měla odehrát.
Krátce na to dojde řeč na hodnocení oslavy.
“Nebyla,“ zavrtím zlehka hlavou, “Jen.. mám pocit, že bych měla být šťastnější. Spokojenější. Dát vám najevo svůj vděk. Jenže to mi nejde a nevím, jestli se to vůbec dá naučit, takže.. nerada bych se kohokoliv dotkla svými nedostatečnými reakcemi, chápeš?“ ošiju se. Nejsem zvyklá mluvit o svých, nebo cizích, pocitech otevřeně a je to pro mě vykročení z komfortní zóny. Přitom se v tom stále dokola plácám, vím to, ale neumím se povznést nad svou „nedostatečnost“.
“V podstatě se cítím špatně proto, že předpokládám, že vy něco předpokládáte, protože mám dojem, že tak lidi fungují. Jsem samotář, dlouho se mi dařilo tady jen tak nějak proplouvat a sice fungovat v týmu, ale bez hlubších vazeb. Nevím, jestli dává smysl věřit někomu bez toho, abychom byli přátelé, ale doteď jsem to tak měla. Teď je z toho.. ježiš, když o tom mluvím, zní to fakt strašně,“ tlumeně se zasměju.
“Asi mám trochu výčitky,“ pokrčím rameny.
“Něco zvládnu levou zadní, v něčem jsem prachobyčejně labilní člověk. Tak, kdyby na to došlo, zkus to ostatním vysvětlit za mě. Nechci si hrát na někoho, kým nejsem jen kvůli všem těm předpokladům.“

Spousta slov a přitom mi mohla stačit věta, nebo dvě. Jenže když se člověk neumí vyjádřit, dopadá to přesně tak, že se v tom trochu zamotá, ztratí a třikrát řekne to samé.

“Navíc myslím, že si zas nějakou chvíli podobné oslavy odpustím. Nebo minimálně nezůstanu do konce,“ pobaveně mi zacukají koutky.
“Bylo ve všech ohledech výjimečné.“

Zmijí ubikace

"Hehe, no na to bychom se měli zeptat nejspíše Alexe."
Zasmál jsem se, protože jsem si byl dobře vědom toho, že pokud někdo zvládá chlastat každý týden a pak jít v zápětí do akce je to on. Avšak dle dnešního rána i on má své limity, nebo stárne. Ještěže tak, jinak by nás tím alkoholem asi jednou zabil.
"Pravda, podali jsme hrdinský výkon v překonání postalkoholového.....něčeho."
Má unavená mysl nedokázala najít správný výraz, ale co byste po mě v tuhle hodinu a v tomhle stavu chtěli že? Se spokojeným úsměvem obejmu Riley a přivinu blíže k sobě. I když krátký polibek byl příjemný a rozlil po těle horko lépe, než alkohol. Při poznámce o mé účasti na přípravě oslavy jsem zvedl oči ke stropu chvíli tam jimi nevinně bloumal a pak zase sklouzl k Rileynině tváři..
"No.....přišlo mi to, jako dobrý nápad, všichni jsme potřebovali upustit páru a i když oslavy úplně neoceňuješ zdá se, že sis to docela užila.....a samozřejmě mi bylo vyhrožováno krutým mučením pokud bych tuhle akci poslal k ledu."
Zazubil jsem se pobaveně na svou obranu a začal Riley líčit, zvěrstva, která mi byla od ostatních přislíbena. Zvěrstva horší, než smrt.
"Nebo byla ve výsledku ta oslava tak špatná?"
Koukl jsem na ní zvědavě a mírně naklonil hlavu ke straně. Prsty jsem jí pohladil lehce po tváři, jakoby byla z křehkého porcelánu.

Zmijí ubikace

Zaujmout správnou pozici, to je klíč pro stabilitu v každé životní situaci. S Johnyho rukou kolem pasu a drcáním do boku je to ale těžší, protože se na něj automaticky natisknu. Tady, bez zvědavých pohledů a zbytečných řečí přihlížejících je mi s ním nejlíp.

“Hodně..? Nemám páru, co je ještě hodně a co málo. Takhle mi bylo naposledy.. nevím kdy. Jak tohle někdo může dělat každý týden?“ drobná vzpomínka na staré dobré časy bez brouků. K dokonalosti už jen stačí, aby jeden z nás dodal, že už nikdy nebude pít.
“Ale nemůže to být tak hrozné, když jsme se zvládli doštrachat sem,“ uvolněně zazářím úsměvem a vtisknu Ricovi drobný polibek.
“Stejně mi nejde na rozum, že ses toho účastnil, když víš, že oslavy nejsou něco, co tak úplně ocením,“ sice mu nic nevytýkám, ale na mém názoru na obdobné akce se mnoho nezměnilo.

Zmijí ubikace

"Uh..."
Vydechnu a žaludek se mi trochu zhoupne, když mě Riley v podstatě vtáhne dovnitř ubikace, ještě chvilku to rozdýchávám a sleduji, jak za námi zamyká. Je to zvláštní, i když jsme ten klíč dostali stejně mám pocit, jako bychom dělali něco strašně zakázaného. Uklizenost ubikace je až překvapivá. Nějak nepředpokládám, že by za tím byl Alex, spíše bych to typoval na jeho mládež, která si mákla, když tatík Alík odešel.
"Jo vypadá to, že si mladí docela mákli. Chudák Alex nejspíše o ničem z toho neměl ani šajn."
Zašklebil jsem se, ale na jednu stranu jsem z toho měl i svým způsobem drobné škodolibé potěšení. Přece jen nestává se tak často, že by byl zrovna Alex vyveden z míry, takže včerejšek byl o to unikátnější.
Do světla jsem se raději nekoukal a byl rád, že Riley se nás nesnažila upálit přímým žárovkovým světlem. Pomalu jsem došel až k ní a s úsměvem jí vzal jednou rukou okolo pasu.
"Jo to jsme teda měli. Začínáme být na to staří co?"
Zašklebil jsem se a bokem lehce ždrcnul žertovně do toho jejího, ale stále jí přidržoval okolo pasu, abychom se neskáceli na zem.
"Je ti hodně blbě?"
Koukl jsem po ní starostlivě a volnou rukou jí jemně odrhnul krátký pramínek vlasů, který se jí neposedně stáčel do očí.

V cizím pokoji

Vytáhnu klíč a strčím ho do zámku s takovou opatrností, jako bychom ho ukradli a snažili se dostat někam, kde rozhodně nemáme co dělat. Rychle otočit, otevřít a proklouznout dovnitř dřív, než si nás někdo všimne.
Rica do pokoje v podstatě nacpu.
Rychle se rozhlédnu a protože bezprostřední nebezpečí polevilo, a jak se zdá, v ubikaci nikdo není, druhé vsunutí klíče do zámku už proběhne v klidu a s rozmyslem. Zamknu, nechám ho tam.. pro všechny případy.

“Ani to tady nesmrdí,“ poznamenám pro začátek. Žádné boty rozházené po podlaze, ani ponožka odkopnutá do rohu. Je tu hezky čisto, ustláno.
“Vážně se na to.. připravili,“ dodám a nakrčím přitom nos. Je to prostě divné.
“Hmm..,“ sama nevím, co bych k tomu řekla. Patřím sice mezi ty, co ocení postel, ale i na zemi se dá dobře vyspat. Takže pořád oceňuju snahu, ale jestli se někde na pozadí očekává, jak budu nadšená, tak nebudu. Neznamená to ale, že nebudu chtít.
Záhy mě dožene i bolest hlavy, ostré píchnutí u spánku, které se rozleje do týla. Žaludek jako na vodě, ovšem jen v podobě ochutnávky jaké by to mohlo být, ale není. Ještě pár hodin a bude mi zase dobře.
“Uh.. měli jsme včera přibrzdit,“ vydechnu úlevně, když příval nepříjemných stavů odezní.
Teprve teď na stěně nahmatám ovládání světla. Rozhodně nestojím o další vypálení sítnice ostrým světlem, tak se ho snažím nastavit tak nějak napůl, spíš míň, ale zase víc než klasické nouzové. Hmatám prsty po panelu a připadám si hloupě, přesně jako někdo, kdo včera moc pil a dneska si to musí vyžrat. Až budu stará, nesnesu, aby se o mě někdo staral.

Tiše, jako myšky

Pousmál jsem se a pozoroval, jak se podařilo Riley vyškrábat na nohy. S nádechem jsem se pomalu posadil, abych chvíli srovnal hučení v hlavě. Vzhlédl jsem k Riley a její nabízené ruce a chytil jsem se za ní. Druhou jsem se podepřel o zem a pomalu ale jistě zvedl, aniž bych se na ní nějak příliš zavěsil.
"To víš, stárnu."
Zazubil jsem se na ní a jelikož jsem cítil, že jsem trošku malátný a všiml si toho, že ani ona neměla plnou stabilitu vzal jsem jí paží kolem pasu, abychom se trošku ustálili a mohli vyrazit pryč z tohoto....pohřebiště. Naštěstí přivlastnit si nějakou vodu nebylo tak těžké válelo se tu hned několik nedopitých lahví v blízkém okolí.
Trošku jsem si promnul obličej, abych se více probral a koukl směrem k Riley, která pootevřela na chodbu. Cvaknutí zámku i lehké zavrznutí dveří se zdálo v tuhle chvíli neobvykle hlasité, ale když jsem se ohlédl nazpět zdálo se, že to nejhorší, co to způsobilo je zabručení a převalení, některých spáčů.
"Padáme."
Zašeptal jsem a vyklouzl s Riley na ještě docela prázdnou chodbu. Když se za námi opět tiše zaklaply dveře byl čerstvý vzduch velice vítaný.
"Fajn snad nepotkáme moc důstojníků."
Mrknul jsem na ní s úšklebkem a nabídl jí ruku dlaní vzhůru s roztaženými prsty.
"Doufám, že si ještě pamatuju, kdeže to Alex bejvá."
Zasmál jsem se a pak vykročil se svou drahou Vlčicí kupředu. Na chodbách sice moc živo nebylo, ale úplně všem střízlivým obyvatelům křižníku jsme se taky nevyhnuli. Naštěstí většinou to byli jen vojíni na cestě za povinnostmi, nebo jiný personál. Jen jednou jsme zahlédli cestou nějakého blíže neurčeného majora, kterému jsme se ale schovali krátce před tím, než nás mohl spatřit v jednom kumbálu. Nejspíše by nebyl nadšen z toho v jakém stavu se tu potloukáme.
"Fajn tyhle dveře by to měly být."
Kývl jsem na dveře před námi, které se dle tabulky u nich jevily, jako ubikace zmijí. Obezřetně jsem se rozhlédl kolem, jako bych očekával hordy brouků, které se brzy přihrnou ze všech stran, aby nás roztrhaly na kusy.
"Nikdo nikde."
Ubezpečil jsem svou spolupachatelku.