Andor.cz - Dračí doupě online

Long time ago...no zas tak moc dávno ne

Vrabčák se odlepí od země a já se podel stěny svezu na zem, dřepnu si a hledím na vrak lodi, kde leží zasypaný a nejspíš rozsápaný Alex. Poté mi zrak ještě na posledních pár chvil sklouzne na naše poslední bojiště před lodí, kde brouci rozžvýkávají zbytky těl našich padlých.
Ještě pár takových akcí a nebude se mít kdo vracet. Taky by jsme jednou mohli jít někam, kde nebudou brouci. Nebo alespoň ne tolik. Jen jednou, víc nechci...
Uchopím svou Moritu a uvolním zásobník, který vytáhnu a pohlédnu do něj. Poslendí náboj.
Ironie osudu. Chce mi tím ten sráč snad něco naznačit? Měl bych to tam teď hned vrazit a prohnat si jí hlavou? No, alespoň by byl klid. Prohlédnu si ostatní a zavrtím hlavou. "Takovou radost tobě ani těm broukům neudělám," zašeptám, náboj ze zásobníku vyndám a pečlivě jej uschovám v náprsní kapse. Poté jen znechuceně sedím na zemi a čekám, až přistaneme na stanici.

Vesmírná stanice

Ač je to s podivem tak během celého ceremoniálu a pohřbu pronesu jen krétké "děkuji, pane", když dostanu frčky. Ovšem můj zachmuřený a nepřítomný výraz naznačoval, že to tak nějak ani nevnímám. Víceméně až do Ricovy párty jsem si připadal jako zombie bez života.
Ztratili jsme v boji hodně lidí, ale tohle bylo poprvé, co náš tým opustilo najednou tolik lidí, kteří pro mě nebyli jen spolubojovníci. Po těch několika misích a tolika útrapách už se z nás stávali přátelé. Alexander Mess, Riley Baxtor, Zuki Ahmar... Ta jména a tváře mi běžela v hlavě pořád dokola. Občas se k nim přidaly i tváře vojáků od medvědů, jejichž jména jsem neznal.
Až těsně před tím, než mám jít do baru se začnu dávat dohromady. Trochu si zacvičím a dám si studenou sprchu, abych se probral do stavu, kdy budu vnímat.
Následně si obleču uniformu a chvílí váhám, zda si nové frčky nasadit či nikoli. Nakonec si je nasadím. Nemá smysl jít na disciplinárku za neústroj. Nikdy nevíš na jakýho kreténa cestou narazíš...
Opustím ubikaci a zamířím přímo na bar.
"Pivo," poručím si, usadím se kousek vedle seržy a popíjím. S každým nově příchozím se podravím a pokud je to někdo z těch, které ještě neznám, představím se.
Poté si objednám další pivo a zahledím se na lahve s alkoholem.
Sklenice se zastaví na půli cesty k mým rtům, když zaslechnu hlas, který se mi zrayje až do morku kostí.
Trvá mi vteřinu, ačkoli mi to přišlo jako milion let, než se rozhodnu tam otočit svlj zrak.
"Alexi!" Zařvu na celý bar tak hlasitě, až to mě samotného zaskočí.
"Co tady doprdele děláš?" Pokračuji, ne již tak hlasitě, ale s obrovskou radostí v hlase, a leskem štěstí v očích, "myslel jsem, že jsi roztrhanej na tom asteroidu!"
Chytnu ho za rukáv a táhnu k baru. "Tohle se musí zapít, barmane, nalej všem! Nakonec přecijen budeme slavit!" Usměju se a čekám na drinky.

A jde se pít

Stojím ve dveřích, ve tváři zářivý úsměv, jak by kdysi řekli "americký" a ruce rozpřažené. Jako první vstane Rico. Čumí na mě jak na zjevení, asi nevěří svým očím, nebo si myslí, že toho moc vychlemtal. Jen se na něj zašklebím a když přijde až ke mě, aby se se mnou uvítal, obejme mě a já jeho taky. Je to, jako by se vítali dva sakra dobří kamarádi, co se vidí po padesáti letech.
"Sis myslel, že se nechám sežrat? Ani hovno, kamaráde," zasměju se. Když pak zmíní moje frčky a vytáhne medaili, trochu se zamračím, ale na to, abych se mračil furt mám moc bujarou náladu.
"S medailí jdi do hajzlu. No jo, teď jsem velitelem Zmijí," zasměju se, ale medaili ho nechám připnout. Aspoň tuhle radost mu udělám. Když mne pak chytne a odvede k ostatním, usmívám se, zvláště na Wadea, u kterého vidím frčky desátníka.
"No co? Já vám neříkal, že mě jen tak nedostanou?" oznámím jí a zasměju se. Pak si poručím pivko a po té, co si se všemi přiťuknu se zhluboka napiju.
"Tohle jsem potřeboval," vydechnu, utřu pěnu z pusy a prohlédnu si sklenici s pivem. Krása.

Všichni v baru na pařbě (Všichni hráči)

Postupně se tu sejde celá jednotka a vše to začíná. Když dorazí Splinter přejdu s mírným úsměvem k němu.
"Tvůj původní velitel z jednotky chtěl, abych ti předal ještě tohle. Prej si to zasloužíš."

Připnu mu medaili za záchranu života, přece jen zachránil toho pilota a bylo mi to vše vylíčeno a nyní slouží podemou.
Pak proběhne uvítací přípitek a začne hrát hudba a začneme si všichni povídat a prostě se zábava může konečně rozjet.
"Tak jo vy Vlčí zadky rozjedeme to!"
Zasměju se a napiju ze svého korbelu piva.

Mezitím Ron dorazil do baru taky a ptá se barmana, co jak.
"Omlouvám se ale dnes je tu společenská akce jednoho týmu, takže vám můžu nabídnout jen oddělenou sekci, která je podstatně menší tady v zadní místnosti."
Ukáže k zavřenému průchodu do druhé části baru. Mezitím se rozjíždí párty, které velí Seržant Rico.
"Dáte si tedy něco?"
Optá se jej ještě barman, než jde vyřizovat objednávky k ostatním zákazníkům.

Pak vejde do baru někdo další. Slyším povědomý hlas a s nohama na stole a korbelem v ruce se zahledím ke dveřím. Začínám si myslet, že jsem už opilý. Odložím korbel a zvednu se na nohy.
"No do prdele!"
Tvář se mi roztáhne do úsměvu a rázným krokem jdu k Alexovi.
"Sakra ty zatracený bastarde já věděl, že bys jen tak nechcípl!"
Zasměju se a chlapsky ho obejmu a přivítám se s ním, pak se na něj zadívám a vidím nové frčky.
"Safra no to jsou mi věci, jo taky tu něco mám, myslel jsem, že ti to už budu muset nakonec dávat na rakev."
Sáhnu do kapsy uniformy a něco vytáhnu.

Je to medaile za statečnost.
"Zasloužíš si jí, zachránil jsi nás tam všechny a teď pojď s náma oslavovat a povídej."
Po připnutí medaile ho vezmu okolo ramen a vedu zpět k naší jednotce.
"Panstvo koukejte, který sráč se nám nenechal sežrat!"
Se šklebem houknu na všechny přítomné.

(Nyní mohou reagovat všichni hráči počkám nyní tedy na vyjádření všech)

Když se to se... já a velitel?

A tak jsem stál, jak idiot, před velícím a modlil se, aby to vzal hopem a já mohl do sprchy a za jednotkou. Přece jen, kterej magor se obětuje pro záchranu jejich zadků a pak se ještě staví na pivko? Ano, já. Technika poslal na ubikace, jen jsem mu kývl na pozdrav. Pak začal mluvit.
"Magorů jsme plná jednotka, pane," zasměju se, když zmíní, jakej bordel jim dělám v soupiskách. Chcípák Rico, já tušil, že mě jen tak neodepíše, usměju se nad tou myšlenkou a poslouchám, co dál z velícího vypadne. Nad medailí jen poděkuji, přeci jen, je to jen cetka a já po nich nejdu. I kdybych měl mít hruď plnou medailí, nebo ani jednu, byť bych je zasluhoval, bylo by mi to těžce u prdele. Ovšem to, co dodá dál mi povolí panty na držce a jen tak tak, že nepadne jemu na stůl i s vyschlým jazykem. Jo, mám žízeň.
"Seržant? Vlastní jednotka? Eh... díky, pane," vyvalím na něj překvapeně, vezmu si frčky a zasalutuju mu. Tohle jsem opravdu nečekal. Jasně, zaskočil mě a možná i trochu nasral, chtěl jsem se vrátit pod Rica, ale když jinak nedá. Pak mi oznámí, kde je moje nová jednotka a kde stará a s papírem jejich jmen mne propustí. Opět mu zasalutuji a odejdu.

Jako opařenej, stále nevěřím, že jsem serža, se dostavím do zbrojnice, kde předám svůj kulomet zbrojíři, potažmo mu odevzdám celou výstroj krom osobní zbraně, řeknu mu, aby jí věnoval extra pozornost (kulometu), že si to zaslouží a odporoučím se do své nové ubikace. Cestou si pročítám seznam mých vojáků. Moc lidé zatím nemám, ale možná to ještě doplní. Inu, nezbývá mi, než to přijmout.

V ubikaci se pěkně svlíknu, bojovou uniformu hodím do pytle k likvidaci a zalezu si do sprchy. Po sprše vytáhnu ze skříně nové hadry, které už mají našité nové frčky. Obléknu se, obě medaile strčím do kapsy a pak zamířím do báru, kde jsou ostatní.
"Co to tu kurva je? To slavíte mojí smrt?" zařvu na celej lokál a zasměju se, když se na mě všichni, jako na povel, podívají.

Opět doma - Alexander Mess

Ty i onen technik jste se dostavili k veliteli základny, který právě koukal z okna a při vašem příchodu se k vám otočil. Zadívá se na vás dva a s úsměvem kývne.
"Pohov vojáci."
Kývne a přejde blíže k vám.
"Vy můžete jít si odpočinout, jakmile budete přidělen na novou loď budete informován."
Kývne na technika a ten se salutem odejde. Pak se velitel nadechne a opře se o svůj stůl a zadívá se na tebe.
"Rád bych vám řekl, že mi děláte zmatky v záznamech desátníku, ale hold vás velící důstojník seržant Rico je asi stejný blázen, jako vy a nechal vás označit pouze za zmizelého. Nicméně je zde několik věcí, které potřebujete vědět. Ponejprv už je to pár dní co se váš tým vrátil zpátky na základnu. Také jeho sestava byla mírně upravena."
Na chvíli se odmlčí a sáhne někam na stůl pro něco.
"Nyní mi dovolte, abych vám pogratuloval k úspěšnému dokončení mise a udělení medaile za záchranu života."
Připne ti na hruď medaili.

Všimneš si, že má něco i v druhé ruce.
"Taky pro vás mám jednu možná ne tolik potěšující zprávu. K vašemu týmu se už zpět do sestavy zatím nevrátíte. Byl znovu sestaven tým Černých Zmijí, které jsou nyní bez velícího důstojníka a jejich nové mužstvo se musí zacvičit. Myslím, že jste pro to ten pravý, který má z prdele štěstí. Nicméně ani byste už pod Ricem sloužit nemohl, protože seržant velí seržantovi jen těžko."
Podává ti nové frčky.

"Gratuluji seržante nyní se můžete vrátit k bývalé jednotce dnes oslavují v baru. Pak se seznamte se svým novým týmem."
Podá ti papír se sestavou tvého týmu, který zatím moc nepročítáš.

Nenechal jsem tam něco?

A tak jsme se dostali ven. Bylo to jednodušší než jsem čekal. A dokonce mi zbyla munice. Sakra. Munice je dost, máme jí nechávat na bojišti. Na technikovo poznámku nic neříkám, jen zapnu autopilota, nastavím mu kurz podle palivové stopy a dám si šlofíka. Tedy ne, že by se tu spalo nějak dobře, ale kdo prošel tím, čím já a většina z pěchoty, dokáže usnout všude.

Když se proberu, slyším akorát konec zprávy. Lana? Křížník? Domov? napadne mne, a když pak uvidím tu krásku plující prázdným prostorem, jen se spokojeně usměju. Za krátký okamžik jsme už v lodi a dokonce na nás čeká samotný velitel. Jeho slova mne moc nepotěší. Tedy ne, že bych nebyl rád mezi lidma, nebo, že by mi chyběla společnost brouků, ale přeci jen, čekal jsem, že budu na křížníku s mojí jednotkou. Inu, následujících osm hodin využiju tak, jak se dá od někoho v mém stavu čekat. Tři hodinky v rehabilitační nádrži a zbylých pět hodin v lodním baru vyprávěním historek námořníkům. Je to pakáž líná, co se na nás od pěchoty kouká shora.

Konečně se dostaneme do domovského doku, kde nás kapitán křížníku informuje, co se bude dít. Já si jen nadhodím kulomet na rameni a s pokrčením ramen a bez salutace odejdu. Zamířím si to rovnou k velení stanice. Kdo ví, co si na mě vymyslí. Sprchu si dám později, napadne mne.
"Tebe taky vyčistím, zlato," pohladím kulomet a nevšímám si pohledů posádky stanice. Jasně, jsem zaprášenej, zakrvácenej, potrhanej - tedy má uniforma je potrhaná - no prostě jsem špinavej a procházím se jim tu, v té úzkostlivě čisťounké stanici, jakoby se nechumelilo.
"Desátník Mess, pane. Chtěl jste mě vidět, pane," zastavím se až nad velitelem základny, kulomet k levé noze a salut, ač je mi to, ne zrovna příjemné.

Návrat domů - Alexander Mess

Když se začne stíhač neobratně zvedat technik to pálí co to dá a rozstříkuje brouky, kteří si na vás otvírají tlamy. Nicméně brzo se otočíte konečně na trup a s pípnutím vyletí dvě rakety, které způsobí pěkný otřes a otevřou vám "dveře".
Se zavrzáním, které naštěstí nebylo pro vás smrtící se dostanete ven.
Pak už vylétáte vstříc volnému prostoru a pryč z asteroidu plného brouků nad onou planetou. Tohle by bylo úspěšně za vámi. Technik si úlevně oddychne.
"Dle senzorů není nic v okolí ale zaznamenávám palivovou stopu po křižníku nejspíše se vrátili už domů. Snad nám nádrž vydrží."
S touto poznámkou začne váš 12 hodinový let vesmírem při kterém je to úděsná nuda a únavné čekání ač pár adrenalinových zážitků s jinými objekty jako jsou asteroidy si taky užijete. Nicméně po oněch 12 hodinách, kdy se stále snaží technik chytit nějaký signál vám už dochází palivo a letíte jen silou vůle a z velké části setrvačností.
"Tady Trosečníci slyší nás někdo?"
Opakuje několikrát při ladění stanice. Pak to ve vysílačce zachrčí.
"Tady Cersus, Federativní křižník.....máme vaši polohu vtáhneme vás do hangáru 3 pomocí tažných lan."
Ozve se spásný hlas ve vysílačce. O chvíli později uvidíte zpoza jedné planety vyplout mohutný křižník, který když je v dosahu vypustí lana, která vás zahákují a táhnou prostorem do hangáru. Nicméně to není ten, který udělal onu palivovou stopu. O půl hodiny později jste už konečně na palubě.
"Opravdu z asteroidu u D-12?! Týmy z té planety se vrátily už přes nějakou dobou křižník co je vysadil tudy proplul už před možná více než dnem. Slyšel jsem, že nikdo nepřežil. Je opravdu zázrak, že se vrátil někdo další a ještě s členem původní posádky. Poletíte s námi. Taky teď míříme do kotviště na stanici tam bude i zbytek vašich lidí."
Potřese hlavou velitel lodi, když si s vámi promluví o tom, co se stalo.

Trvá následujících dalších asi 8 hodin, než konečně uvidíte vesmírnou stanici a lodě připojené k ní. Pak už je snadné křižník zakotvit a vy si můžete říci, že jste konečně doma.
"Mluvil jsem s nadřízenými ze stanice. Oba vás nejprve chtějí vidět, aby sis s vámi promluvili a vás pak desátníku pošlou až vám dají potřebné informace za zbytkem jednotky se kterou jste byl na misi."
Oznámí velitel lodi a s tím vás nechá opustit palubu. Kdo ví, co budou nadřízení chtít a jak dopadl posléze zbytek tvého týmu, nicméně brzy to asi zjistíš.

Tanec, kterému se říká: Chcípni ty zmrde

BUCH. BUCH. BUCH. ozývají se rány na dveře.
"Obsazeno," zařvu a zároveň s tím se zasměju. Hlaveň mého miláčka už nějakou tu chvilku míří na dveře, prst mne celkem svrbí. Pak se dveře vylomí a oni začnou vnikat dovnitř.
"Asi mi bylo blbě rozumět," napadne mne, jenže v tu chvíli se ozvou palubní zbraně stíhačky a začne masakr. Celkem zklamaně pohladím kulomet a vydrápu se do kokpitu, kde usednu na místo pilota, pěkně za střelcem. Tak dneska jen řidič, povzdechnu si a začnu nahazovat vše potřebné pro let. Pak, po krátké chvilce vzpomínání, zvednu stroj a nasměruji ho... nejdříve k broukům, aby se technik vyřádil a já nasmál ("Tady máte, zmrdi... hahaha") a pak konečně k venkovnímu plášti.
"Chtělo by to dveře," řeknu přes interkom stíhačky technikovi a počkám až vypálí rakety. Dveřník by z něj byl dobrej. Jakmile je díra v trupu, vesmír si začne brát vzduch a s ním i vše, co je uvnitř.
"A je uklizeno," poznamenám s úsměvem, když je vše vysáno ven do prostoru a co nejopatrněji vyvedu stíhačku do vesmíru. Jo, trochu jsem poškrábal lak.
"Budem to muset nechat znova nalakovat," zasměju se a jakmile jsem venku, zapnu radary a hlavně začnu zjišťovat kurz ke křížníku. Jen doufám, že není moc daleko, aby nám stačilo palivo.
"A jede se domů," zahulákám, jakmile kurz najdu a dám plný tah tím směrem.

Vzdušný tanec - Alexander Mess

Když prohlédneš onu mrtvolu zdá se, že onen brouk pronikl spíše než nosem ústy, jelikož se zdá, že je má mírně poškozené, ale kdo ví.
Nicméně o chvíli později už scházíte schody dolů a baterkama ze svých zbraní si svítíte na cestu. Hold nouzovky, které jsou z půlky porozbíjené nejsou zrovna ono. A klapání, které se blíží taky není moc příjemné. Jste tak dvacet metrů od stíhačky, kontrolujete všechny možné temné místa, ale zdá se, že zde po přistání nikdo nepřežil a od té doby nebyl. Technik dobíhá ke stíhačce a vyšplhá se na ní a otevře kokpit. V tom za chvíli zmizí a začne si tam se vším hrát.
Ty mezitím kontroluješ okolí, zdá se v poklidu, více neklidně znělo zesílené klapání a následný dunivý náraz o dveře. Nárazy se ozývají znovu a znovu a vidíš jak se dveře pomalu deformují zdá se, že brouci brzo přestanou klepat a vejdou bez pozvání.
Taky za sebou slyšíš pokusy o nastartování motoru, ale zdá se, že ta potvora nechce chytnout.
Buch....buch....buch...dveře jsou proraženy a plech se ohýbá do všech stran, když se první brouk dere kupředu. Při tom uslyšíš spásný zvuk naskakujícího motoru, technik vykoukne z kokpitu.
"Musíme vypadnout! Honem!"
Křičí a čeká ve stíhačce. Jeho hlava zase zmizí v kokpitu brouci se hrnou dovnitř. Pak uslyšíš cvaknutí a zahlédneš jak se zaktivovaly zbraně na stíhačce.Ještě že jsi tou dobou už byl mimo střelnou dráhu. Technik začal pálit kulomety na stíhačce směrem k broukům, aby je zdržel.
Když se ti konečně podaří namačkat na místo druhého pilota zavře se za tebou kokpit. Je to dost těsný vzhledem k tvé mohutnosti a výbavě.
"Musíme to zvednout jakmile se stíhačka natočí na stěnu odpálím raketu abych ho prorazil, řízení nechávám na tobě."
Tím ti dá jasně najevo, že on se postará o střelbu.

Ale před tím ještě jeden tanec

Jen nepřítomně civím před sebe a pomalu začínám litovat toho, že jsem ho bral sebou, zvláště, když mi poví svůj příběh. Nijak to nekomentuji, nemám to zapotřebí. Jak procházíme chodbou, nahlížím do jednotlivých dveří, ve všech je to stejný. Párty, na kterou jsem nedostal pozvánku. A snad dlouho ještě nedostanu. Až když se konečně dostaneme k hangárům, zarazím se. Stojí tam nějakej maník, bouchačku v ruce a vypadá... nepřítomně. Chci na něj zavolat, když se najednou otočí, podívá se na nás a vedle mne se ozve zvuk Vectora. Malíčkem si pročistím zalehlé ucho a dojdu k mrtvole napadeného vojáka. Technik si vezme jeho zbraň, já do něj jen lehce kopnu.
"Hnus," odplivnu si a zatímco technik haraší s dveřmi, já začnu ohledávat mrtvolu. Celkem mě zajímá, kudy tam ten brouk vlezl. Nosem, podivím se a vrátím se k technikovi, otevřel dveře.
"Tak padej," přizvednu dveře a nechám ho prolézt. Pak je přidrží on mě a já se dostanu dovnitř.
"Tady se někdo hodně bavil," zasměju se a když uvidím letoun, rozzáří se mi kukadla. Tedy, ne že bych byl extra dobrej letec, ale nějakej ten kurz mám. Když pak ale zaslechnu klapání, povzdechnu si a podívám se na technika. Kývnu hlavou, že půjdeme k letounu. Cestou jsem si dával pozor, abych si nezasvinil boty a kalhoty a hlavně aby na nás nevybafl nějakej bezpáteřník.
"Fajn, mrkni na letoun, zkus to rozchodit, já dám zatím majzla. Asi budeme mít návštěvu," upozorním ho a ukážu na dveře, pak i na temné kouty hangáru. Jo, tady si ještě užijeme.
"A makej, chlape," popoženu ho a začnu dávat velmi dobrý pozor.