Andor.cz - Dračí doupě online

Společný úprk?

Hnas na druhé straně se okamžitě ztiší.
"Omlouvám se, jen už jsem tu tak dlouho a nevěřil jsem, že ještě někdo příjde, když tu nikdo nebyl doteď."
Vzdychne šeptem. Ty ses nakonec rozhodl, že je třeba zachránit tento život, a tak ses zapřel a zabral svýma mohutnýma rukama o dveře. Díky tvé těžké námaze se začaly pomalu zvedat. Dokázal jsi je zvednout asi do kolen, což je dost dobrý výkon, když člověk uváží kolik i hloupé dveře od takové malé kabiny váží, a jak se pronesou. Jakmile je dostačující škvíra tak se rychle pod dveřmi prosmýkne hubená postava v kombinéze. Když dveře pak rychle zase zpustíš a tichým zachotem se zaklapnou kousek za oním přeživším, který si úlevně oddechne a zvedá se na nohy.
"Díky příjde mi, že jsem tam byl věky."
Pohlédne ke dveřím. Vidíš, že v ruce jako zbraň svírá jen Vector, ale i tak je to nějaká palebná síla na víc. Jinak až na nějaké šrámy a modřiny vypadá v pořádku.
"Vy jste od pěchoty že? Poslali vás, abyste nás našli? Přišlo nouzové vysílání? A kde je zbytek vašeho týmu?"
Ptá se mírně zmateně, ale jakmile někam vyrazíš následuje tě.
"Taky jsem vás slyšel mluvit o vysílačkách. K těm se asi bohužel nedostanem a i kdyby tak vysílač byl záhy po havárii zničen brouky. Ale v hangáru by mohlo být ještě něco schopného letu, a to by mělo mít i vlastní vysílačku, ač ne na nějaké moc velké vzdálenosti ale mohlo by to pro vaši potřebu stačit ne?"
Optá se za chůze a pak ukáže dál rovně chodbou kudy jsou asi gangáry.

Jeden je málo, dva jsou moc

Hledal jsem, opravdu jsem hledal, ale nemohl najít. A tak jsem postupoval chodbami, uši našponovaný, prst na spoušti připravený. Noha bolela, ale snažil jsem se jí nevnímat. Musel jsem se odsud dostat pryč, nevím, jestli bych vydržel blízké setkání třetího druhu. No, waltz bych si s nimi určitě nedal. A tak jsem postupoval dál, nacvičoval si taneční kroky alá chromá velryba a zjišťoval jsem, že by mi kdejakej pes mohl závidět. Slyšel jsem i prdy myšek.
"Tak kurva. Neříkejte mi, že tady není žádná funkční vysílačka," zaláteřím, zrovna když procházím kolem pootevřených dveří. Vypadají zablokovaně a i když jsou kousek pootevřené, proč bych tam lezl? Už už jsem chtěl udělat ten bolestivý krok, když mne zarazil něčí hlas. To sou mi teda zachránci, zavrtím hlavou, když zjistím, že tu nejsem sám. No jo, Medvědi se asi moc nesnažili. Na chvilku se zarazím, poslouchám, přemýšlím. Jasně, můj úkol, ten hlavní, je ochraňovat lidi, ale aby mi tu nebyl ještě na škodu. Ale co, povzdechnu si a vrátím se ke dveřím.
"Neřvi," řeknu suše a ohnu se, abych zasekl prsty pod pootevřené dveře. Chvilku jen tak hledám dobrou pozici, aby noha tolik neprotestovala a pak zaberu. A ještě jednou. A znova.

Osamělý běžec na asteroidu - Alexander Mess

Sebral jsi všechny své síly a začal mírně studovat místnost do, které tě tvé nohy zavedly. Ano tělo protestovalo proti tomu jít někam dál, ale tvá mysl rozhodla striktně, že je třeba pokračovat. Když jsi pohledem prozkoumal onu menší místnost, moc ti to neřeklo, přece jen na tohle by byl asi lepší nějaký pilot, ale takhle...kdo ví mohla by to být nějaká boční sekce pro ovládání nějaké části zbraňových systémů, které byly na povrchu lodi v těchto místech, ale je to opravdu jen hrubý odhad. Bohužel nic, co by připomínalo vysílačku si zde nenašel. Když jsi zauvažoval, kde by mohla být komunikační místnost zamrazilo tě. Bude nejspíše na přídi lodi což znamená v místech, kde jsi odpálil chodbu z brouky a dál za ní.
Nakonec nezbyla jiná možnost než se pokusit jít druhými dveřmi. Ty nejprve protestovaly, že se nechtějí otevřít, ale nakonec po pár třísknutích do panelu se s vrzáním a rachotem zvedly.
Prošel jsi jimi tedy do další chodby a pokračoval kupředu.
Musel sis svítit Moritou, protože v některých místech už ani nefungovala nouzová světla. Po asi deseti minutách chůze narazíš na dveře po své pravé ruce. Jsou pootevřené takže pod nimi proniká škvíra, nejspíše se trošku sekly, nebo kdo ví. Chodba pokračuje ale dál rovně, takže si s tím starosti dělat nemusíš.
Už nakročuješ, že půjdeš dál, když uslyšíš zevnitř dveří zabouchání.
"Héj! Tady jsem! Nenechávejte mě prosím tady, ty zelené potvory jsou úplně všude. Prosím pomozte!"
Křičí nějaký mužský hlas z poza dveří. Zdá se, že někdo pád křižníku přece jen možná přežil.

Krysa s dalším MIA

„…ta výsadková loď se tam propadla před víc jako hodinou. V té době byli oba piloti živí, ale nahlásili kontakt s brouky. Takže krysáci máme tady na sto procent aktivní díru a dva lidi co pro federaci mají mnohem vyšší hodnotu než vy všichni dohromady. Tak hurá na brouky!“

Velitel má opravdu vždy dobrý motivační řeči. Zvlášť ty konečné fráze jako hurá na brouky! Je zajímavé, s jakým zápalem to umí zařvat, přestože nikdy do díry nejde a vždy čeká na povrchu, jestli někdo z nás vyleze.

Pohledem přejedu po tetování, které mají muži kolem mě. Jde o stejné tetování, jako mám i já. Je na něm krysa vylézající z díry a nesoucí v tlamě kobylku. Trochu mě zamrazí, když si všimnu, že pět z devíti lidí kolem mě nemá vytetovaného nic dalšího. Ostatní mají okolo krysí hlavy velkými písmeny vytetované MIA. Nikdo ale nemá tenhle symbol víc jak třikrát. Pohled mi sklouzne na rameno. Já sám, už mám značku MIA na rameni vytetovanou pětkrát. Každá je za jeden sestup.

Pohladím paní M. a pohybem ruky na ní připravím zlou paní B. ke střelbě. „Jdu první!“. Přijdu k okraji díry. Dole není vidět žádná aktivita. Pak si ale vzpomenu na svůj druhý sestup a raději vytáhnu vzteklého pana G. a hodím ho dolu.

Ozve se rána a země se trochu země se zatřese. Pokud tam nějaký brouk číhal, dostal nemilé překvapení, a kdyby tu byli nestabilní stropy, nespadnou nám na hlavu…
Těsně před skokem mi v hlavě zazní slova našeho instruktora: „ Jak jste jednou v díře, budete v tom všichni společně, ale každý sám za sebe“. Tehdy jsem to nechápal. Teď už asi vím, co to mělo znamenat. Všichni máme stejný úkol. Všichni se navzájem budeme krýt. Všichni jsme ochotní za druha položit život, ale spolehnout se každý z nás může jen a jen na sebe. „HOP!“ zařvu náš pokřik a skočím dolu…

Probudím se. Jako vždy když spím, jsem stočený v embryonální poloze a třímám paní M.
Překulím se z postele, a jsem připravený střílet. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že už nejsem v díře. Na mém rameni je vytetované další MIA. Pomalu si vzpomínám na všechny událost od seskoku.

Jednotka Černé Zmije… no, zní to líp než krysáci, ale vážně nevím, k čemu jim tam budu. Nejsme žádný opičák…

Odložím paní M. Nerad se s ní loučím, ale během pobytu v táboře mi bude muset stačit paní P. s panem N. a kopáčem panem L.
Poté vyrazím užívat volného dne.

Nejdřív zajdu do koupelen. Přeřazení znamená jednu věc. Už nemůžu páchnout jako krysa. To ale neznamená, že odložím zbraně, do sprchy jde i pan N.… Během sprchy si prohlídnu pár kočiček-opiček.

Po sprše si to zamířím do baru. Mám devět ocásků na zapití…

Dance party, aneb jak z těch sraček ven

A je to, pomyslel jsem si, když jsem koutkem oka sledoval, jak Wade odvádí zbytek jednotky do bezpečí. Riley se sice nechtělo, ale Kolowski ji bez problémů odtáhl. Byl jsem mu za to vděčný. Rozuměl tomu, proč to dělám, ještě aby ne. Věřím tomu, že by si to se mnou milerád vyměnil, ale tohle byla má povinnost. Byl to můj úkol, ochránit jednotku za každou cenu. Dostat všechny zpět domů, i kdyby to mělo být poslední, co v tomhle posraným životě udělám. Ale stejně je to na hovno. Nedávno jsem se zotavil z roztrženýho břicha, přežil jsem boj o kopec a teď mám chcípnout tady? Pokud přežijou oni, proč ne, napadlo mne, jednotka je v bezpečí, svůj úkol jsem splnil.

Lidi byli už dávno pryč a já zůstal jen s brouky. Mohl jsem polevit, na okamžik pustit spoušť, nechat je přijít blíž a se zavřenýma očima se smířit s koncem. Jenže to bych nebyl já, abych neukázal smrti fakáče a nenakopal jí prdel. Ne, na umírání jsem ještě mladej a navíc, co by mi řekla fotr, až bych se s ním setkal tam nahoře? "Co si to za rusa? Zachránil jsi jednotku, fajn, ale nechat se takhle na hovno zabít, navíc vod dementních brouků? Styď se za sebe, jak na to přijde můj praprapra... praděda, co statečně běžel u Stalingradu proti Náckům jen s jednou puškou a pěti náboji. Myslíš, že se vzdal? Že zahodil pušku a jen tak v klidu zemřel?" Jo, přesně tohle by mi asi řekl. A já by se samou hanbou propadal.
"Neboj táto, já se nahoře jen tak neobjevím, tu radost, abys na mě řval ti neudělám," zasměju se, šáhnu po granátech a podívám se na ně. Mám chvilku klid, takže je dokážu všechny odjistit a hodit broukům vstříc.
"Deratizátor přišel, zmrde," zasmál jsem se nejbližšímu broukovi do ksichtu a ještě do toho zmáčkl spoušť mého těžkého a velmi výmluvného miláčka. Můj šílený smích zanikl ve staccatu střelby a následných výbuchů.

Je konec? ozval se můj hlas v tichu mého mozku. ALE HOVNO, VSTÁVEJ TY LÍNÝ LEJNO, odněkud zařval hlas mého otce, až jsem se probral.
"Kurva, to zejtra bude bolet," promnu si krk, když konečně otevřu oči a rozhlédnu se po té spoušti. Jak dlouho? No, to je jedno, podívám se na rozsekané kousky brouků a spoustu sutě. Cosi mne tlačí na nohu, ale kupodivu to tak nebolí.
"Sakra, ty máš dneska smůlu, holka," zamumlám si, když zjistím, že mám zavalenou tu postřelenou nohu. Musím se trochu rozhýbat, setřást ze sebe prach, než s námahou nadzvednu tu traverzu a nohu vytáhnu. Ještě, že mám ten bágl, napadne mne, když zjistím, že mne výbuch nejspíše odhodil na zeď. Nemít muniční batoh, asi mám zlomený vaz.
Utrhl jsem si rukáv uniformy, kterým jsem si ovázal lehce krvácející střelnou ránu a pak se, za pomoci mého kulometu postavil. Ten byl naštěstí v pořádku.

"Kam teď? Domů," zahuhlám, když se rozhlédnu po tom, co zbylo z chodby. Demolice byla větší, než jsem čekal, ale aspoň jsem měl klid od brouků, zatím. Musel jsem se vydat jediným směrem, který byl volný a to tím, kterým se vydala i jednotka. Pochybuji, že na ně ještě narazím, pod tou sutí jsem musel ležet pěkně dlouho.
Než jsem se dal do kroku, zkontroloval jsem si munici ve zbrani a batohu, k mé smůle jí už moc nebylo. Možná tak na tři, čtyři krátké dávky, tak akorát na tři, čtyři brouky. Pak budu muset pistolí, kudlou a nebo si někde něco sehnat. Jen si povzdechnu a dám se do chůze.
"Au... sakra," zarazím se hned po prvním kroku. Noha sice zlomená není, ale pekelně to bolí. Asi naražený. Zejtra s tím tutově nehnu.

Cesta mne zavedla až do místnosti, kterou určitě museli projít Medvědi, když jsme sem nalítávali. Jak je to sakra dlouho? zapřemýšlím, ale nemám nic, čím bych zjistil, kolik hodin uběhlo od mého zasypání. Snad až na můj žaludek, oznamuje mi, že by rád něco pozřel, takže bude buď čas večeře, nebo další den. No co, dám si energetickou tyčinku a jdeme dál, vytáhnu z kapsy notně pomačkanou a na jednom konci otevřenou energetickou tyčinku, kterou zdlabu a pak zamířím do protějších dveří oné místnosti. Fajn, jak se dostanu domů? Zavolat si taxy? přemýšlím a snažím se rozpomenout, kde by asi tak mohla být radiokomunikační místnost. Možná vysílačky povachají, možná se mi podaří se spojit s ostatníma, zjistit jak na tom jsou a když na to přijde, mohl bych si zavolat i taxík domů. Jakmile si vzpomenu, s kulometem v ruce tam zamířím.

Nový tým Bílých Vlků - Bude se pařit!

Od příletu z mise už uběhl nějaký čas. Samozřejmě jako velitel týmu jsem musel podat nepěkné hlášení, a taky zařídit papírování s padlými stejně, jako velitel druhého týmu. Aby toho nebylo dost dozvěděl jsem, že budou změny a sestava našeho týmu byla mírně upravena a doplněna. Ty lidi jsem prakticky neznal ale doufám, že se dobře zapracují.
Asi nejhorší zprávou bylo, že Riley Baxtor, která nám kryla vždy záda jako radista se nechala převelet mimo vojenský sektor. Kdo ví jestli jí ještě někdy potkáme.
Taky jsem dva členy týmu navrhnul na povýšení na desátníky, za zásluhy na misi a byly uděleny medaile zraněným a pochováni padlí. To by bylo k tomu krušnějšímu.

Nyní však bylo třeba seznámit se s týmem a proto jsem jim oznámil, že bude seznamovací párty. Ta má být právě za hodinu...sakra a já už zase nestíhám.
Místo konání je jak jinak než v baru, který je dnes rezervnutý jen pro nás. Je to tam příjemně upravené, je připravená hudba, obsluha a nějaké lepší jídlo než to, co dostáváme každý den v jídelně a vypadá to, jako nepřítel.
Taky jsem připravil pár her na večer a nyní za doprovodu klidné hudby sedím u jednoho ze stolů s nohama na něm a vyčkávám na ostatní až příjdou.
"Snad někdo vůbec příjde."
Ušklíbnu se pro sebe, ale po chvíli začnou docházet první lidé, jako třeba Kolowski, Trixi a další členové týmu, nicméně čekám, až budeme všichni.

Tanec ve smrtícím obětí - Alexander Mess

Možná bys byla raději teďka mrtvý, ale tvé povaze to prostě nedalo. Nedovolila ti ještě umřít. Poslední co si pamatuješ je Wade, který křičel na ostatní a na tvůj rozkaz je stahoval pryč dál chodbou. Riley byla v šoku a nechtěla tě opustit nicméně Kolowski, který poznal situaci jí prostě odtáhl. Přece jen ti trošku jako rus rusovi rozuměl. Všichni zmizeli ve tmě chodby a tys tam osaměl. Brouci se hnali odpálenými dveřmi jedn za druhým a tys to do nich pálil, porcoval jsi je jako salát, ale bylo jich moc a možností příliš málo.
Věděl jsi, že tohle bude asi smrtící pro obě strany a vzal jsi všechny granáty, které jsi měl a s úsměvem ve tváři je hodil směrem k broukům. Byla to oslňující řacha. Muselo to být slyšet po celé lodi. A brouků to zlikvidovalo určitě bezpočet. Konstrukce chodby i stropu se v části výbuhu totálně zbortila a vše zasypala. Tys už samozřejmě nestihl utéci a poslední cos viděl byly padající kusy železa ze stropu nad tebou....
Ale to nebyl konec, probral ses. Nevíš kolik času od té chvíle, co se to stalo uběhlo, ale žiješ. Jsi opřesný zády o stěnu na kterou ses na poslední chvíli tiskl v naději, že tě trošku ochrání. Možná že ano. Jsi relativně v pořádku jen docela brutálně potlučený, budeš asi sama modřina a svaly pálí. Taky shledáš kus železného stropu ležícího přes tvou nohu. Se svou silou jej dokážeš odstranit a dostat se na nohy. Zdá se, že kosti nejsou polámané jen noha, kterou jsi měl zavalenou je asi potlučená o dost více, protože došlapovat na ní je docela bolestivá záležitost.
Se svou Moritou, která je snad ještě funkční opírajic se o zeď shledáš, že část chodby, kterou jsi odpálil je totálně neprůchodná. Proto ses vydal opačnou stranou, kde měl být tvůj tým. Dojdeš až na rozcestník, kudy jste prošli do lodi a kde jste se rozdělili s medvědy. Nicméně i zde se muselo stát něco ošklivého. Vidíš tu těla brouků a cesta ven, kterou tvořil bok lodi je zborcená a zasypaná. Nezbývá tedy než jít tou, kterou měli jít předtím medvědi. Dostaneš se až k otevřené místnosti, která je docela malá a kdo ví k čemu sloužila. Nicméně nikdo nikde není. Místnost má ještě druhé dveře na své druhé straně naproti, další průchod nemáš už kam jít. Ale kam vlastně jít? Je pravděpodobné, že tví spolubojovníci, už dávno nejsou na asteroidu.

I krysám se život mění - Ron Krysa Wiki

Svého času jsi byl hodnocený jako nejúspěšnější ale taky nejšílenější tunelář, který byl v poslední době zaznamenán ve Federativních jednotkách a nutno podotknout, který své sestupy doteď přežil. Nicméně možná, že bys ten další už nezvládnul, kdo ví. Možná právě toho se obávala Federace a nechtěla ztratit tak zkušeného vojína. Nicméně ať tomu bylo jakkoli, tak jsi byl převelen.
Nyní se jako mnoho dalších nacházíš na Federační stanici. Můžeš odpočívat a užívat si volna. Nicméně bylo ti také oznámeno, že tvůj nový tým se bude jmenovat Černé Zmije, a že se jedná o tým, který měl být dočasně rozpuštěn. Z nějakého důvodu jej ale znovu skládají nadřízení dohromady. Kdo ví jaké bude složení týmu nicméně prý nebude moc početný a taky prý ještě není vybraný velící důstojník týmu. Což je divné, ale hold co naděláš. Třeba časem získáš další info. Nyní si můžeš užít volna, dokud jej máš a že dlouhé asi nebude.

KULTURNÍ VLOŽKA
(Na tuto zprávu nereagovat je pouze pro obohacení děje.)

Osobní deník Private Amandy Trixi:
"Můj milý deníčku, je to asi 12 hodin, co jsme se vrátili z poslední mise. Po příchodu z ní jsem byla vyždímaná, jako staré vyprané a vykroucené ponožky. Posledních 10 hodin jsem spala jako zabitá než mne vzbudily vzpomínky na tuto misi.
Abys tomu lépe rozuměl byla to hrůza. Už na začátku to vypadalo, jako ze špatného hororu. Jedna kráva, co se vůbec nevyznala v technice dostala šlehu a zbyla z ní jednohubka na špejli. Pak už to šlo jedno s druhým. Průser za průserem. Stráta za ztrátou a to nepočítám ty rozkouskovaná těla všude po lodi, které jsme našli ještě před tím. Kdybych věděla, co se stane potom a že velká část z nás skončí právě, jako takovéhle nechutné pyré nikdo by mě asi na tuhle misi nedostal.
Nicméně v druhé polovině mise jsem si začala připadat, jako celé rajče v rajském protlaku, které se snaží stále někdo vymačkat. Krev...tolik krve a naprosto všude, když se na nás ti brouci řítili chtěla jsem jen utíkat pryč od nich. Chtěla jsem zavřít oči a nevidět všechnu tu hrůzu kolem. Ještě teď mě děsí ty potoky krve, které vytekly z mých spolubojovníků....Děsím se naší další mise. Prý nás čekají i velké změny v rozřazení týmů. Vroucně doufám, že zůstanu ve stejném týmu se známými lidmi, kteří mě nenechají umřít....už se mi vracejí spolubydlící...slyším kroky. Více ti povím zase příšte...."

Výsledky sazkové kanceláře Modrých Sokolů:
Půl den po moci, kdy už si všichni trošku odpočali a vzpamatovali se z dost těžké mise, kterou zažili se sejdou známé tváře z Modrých Sokolů. Jsou jimi Street, Hawk a Trawling. Street na svého velícího a spolubojovnici pohlédnu a mírně se usměje.
"Čas vyplatit sázky...Škoda, že se toho Valix nedočkal ale stejně svou sázku prohrál. Stejně jako ty Olivio."
Zakaboní se Street a vytáhne zmuchlané bankovky, které držel celou cestu, jako bankéř sázky.
"Za to vy jste měl dobrou trefu zdá se majore. Jak jste řekl má zasraný štěstí a tak se vrátili všichni tři. Dokonce všichni tři přežili celou misi. Takže zde je vašich 10 vsazených a 10, které jste vyhrál od těch dvou, co prohráli."
Podá mu dvacet babek a Hawk se mírně pousměje a vezme si peníze. Pak už rozhovor pokračuje do ztracena.....

Opět doma ve Federačních docích
Čas velkých změn

Všechny čtyři týmy se nakonec dokázaly vrátit ze svých mizí. Z každé přišly tedy dva. Nicméně všechny týmy byly víceméně ve zdevastovaném stavu. Měly těžké ztráty, nebo raněné členy. Mnoho z nich by mohlo mít třeba i psychické následky z událostí posledních dní?...ne z posledních hodin, které se zdály, jako dny.
Všichni ranění členové týmů, což čítá Lt. Admer Trugo, Cpl. Hanz Kleine, Pvt. Cara Wesex, Tren Grodan, Pvt. Dolan Cachel, Pvt. Marek Lux, byli hospitalizováni a umístěni do nemocniční sekce,kde o ně bude postaráno, aby se mohli zotavit do dalších bojů. Nyní však budou postaveni chvíli mimo aktivní službu.

Dále proběhl také skromější pohřeb, kde byly vzdány pocty všem padlým. Ten uspořádali po dohotě velitelé těchto čtyř týmů. Zde byla vzdáno pocta a poslední rozloužení s Pvt. Zuki Ahmar, Cpl. Mike Norman, Pvt. Lenny Parkins, Pvt. Tiddo Ogneg, Pvt. Eleanore Fox, Pvt. Bart Valix.

Trošku příjemnější část toho všeho bylo udělení vyznamenání a to purpurových srdcí všem raněným.
Další následovala také povýšení těch, kteří si to v bojích zasloužili. Pvt. Wade Wilson a Pvt. Andrej Kolowski byli povýšeni na desátníka dle navržení svým velícím důstojníkem.

Též byl Cpl. Alexander Mess označen za zmizelého nikoli mrtvého. Stg. Johny Rico se asi ještě nehodlá vzdát naděje, že to tento muž dokázal přežít.

Poslední důležitou věcí, která se udála je nové rozřazení týmů, které vydalo velitelství. Ani Rico nedokázal složení svého týmu moc ovlivnit a nastaly ve všech týmech dočasné nebo trvalé změny. (Viz úpravy v Homepage, které nastanou)
Pvt. Riley Baxtor byla na své požádání prozatím převelena mimo vojenský sektor od pěchoty a nyní působí neznámo kde.

Rico, jakožto velící důstojník svého týmu dnes večer také pořádá seznamovací párty, aby se nové složení týmu zžilo dohromady.
Celkově nyní uběhly už 3 dny od oněch neblahých a brutálních misí, takže by večírek mohl být prospěšný.

Tým Rudých Medvědů a Bílých Vlků - Únik z masakru

"Pohněte kostrou máme tady odvoz!"
Křičím a zakládám jeden z posledních zásobníků a pálím to do brouků.
A tak probíhá rychlé nalodění.
Kolowski vtáhne Riley a Zoe do transportu a pomáhá ostatním se nalodit. Wade naskakuje s Trugem hned v zápětí. Hned za ním nastupuje Osaka a Trixi, kteří táhnou raněného Kleina. Numahmád je kryje palbou a naskakuje taky. Istil, Jonathan, Deluis a Davisová tvoří se mnou obrannou linii, která ještě střílí a kryje ostatní.
Parkinsnová to už nestíhá k obranné linii, protože se zdržela a do zad se jí zabodnou dvě kusadla a pak poslední prorazí helmu i lebku.
"Sakra padáme!"
Křiknu a i my poslední čtyři nakonec naskáčeme dovnitř. A transport vzlétá. Konečně jsme na chvíli v bezpečí, ale za jakou cenu?