Andor.cz - Dračí doupě online

Je čas utéct,opět
Riley se nakonec podaří se spojit a odvoz už je na cestě včetně likvidace všech brouků na této lodi.
Je čas utéct,opět.
Doběhnu na rozcestí a proběhnu kolem zatímco nás seržant pobízí k ještě velké rychlosti.
Ale to nemusí brouci se sem ženou jako by bylo v lodi díra a já doufala že aspoň tahle mise se obejde bez nich.Ale nejspíš se sem dostali až když loď ztroskotala.
Vyběhnu ven a pak uslyším až sem jak zní cinkání které označuje že se sem blíží další brouci ve velkém množství.Zaujmu obranný postoj připravená ustřelit hlavu prvnímu broukovi který jí strčí do dveří.
Možná by se hodil granát ten by asi oslabil konstrukci lodi a ta by na ty brouky spadla.Ale to by chtělo víc granátů a hlavně soustředěnou palbu.Ale hlavně se s tím budu muset poradit s ostatními kteří v tom budou vidět moc radikální řešení.I když na radikální řešení tu máme Wadeho.
„Prosím nepoužívej v této situaci slovo popohnat.“dodám pak Riley.

Bílí vlci a rudí medvědi - Čas odletu

Spojení se zdaří a já jsem schopná nejen zprávu odeslat, ale taky úspěšně přijmout odpověď. Spokojeně se ušklíbnu a kouknu na Rusa, taky jsem ráda, že to tak dopadlo a nemusíme se bát, že tu chcípneme všichni. I když jeden nikdy neví a nerada bych to zakřikla..

Za chvilku je tu i Rico, vidím ho snad nejraději ze všech, ale nechám tyhle pochybné city stranou.
"Budou tu co nevidět," oznámím stroze a ladím vysílačku, protože mi není jasné, co předtím rušilo signál. Jestli opravdu jen má chvilková indispozice, nebo něco jiného.
"Musíme jen pár minut vydržet," dodala jsem polohlasně. S dalším rozkazem nechám vysílačku vysílačkou a chytím svou Meritu, připravena střílet.

"Můžu je zkusit popohnat..," nadhodila jsem, "ale motory tím výkonnější neudělám," koukla jsem na Rica.

Černá zmije - Nezvaní hosté

„Sssvině!“ Zasyčím, když ta kobylka provede nečekaný manévr a moje střela proletí ve velmi bezpečné vzdálenosti od ní.

„Zatracenej zmutovanej komár! Nemůže zůstat chvíli v klidu. Kdo s tím pak má pracovat?..“ Mumlám si nespokojeně pro sebe, když rychle přebíjím a cílím opět na nepříjemně hyperaktivní kobylku. Tak teď jeden úsměv do objektivu pro rodinu na památku.... Vystřelila jsem. Kopnutí od zbraně jsem ani pořádně nevnímala, jak jsem byla silně soustředěná, abych tentokrát neminula. … A také jsem neminula. Nebyl to sice zásah za sto bodů a plyšového medvídka bych si s tím asi na pouti nevystřelila, ale na otřepanou papírovou růži navoněnou lacinou voňavkou by to stačilo a s tím jsem se dokázala smířit. Jsem nenáročná žena.

„A dolítala si svině.“ Pronesu spokojeně, když ji Falgo dorazí a zvednu se. Chvilku si zhnuseně prohlížím své oblečení, které už není zrovna nejčistší a myslím si, že nějaká vítězná obětí teď rozhodně nebudu moct čekat. Na druhou stranu na oslavu vítězství bude asi ještě docela brzy.... Uvědomím si, když se z dálky z mnou ozve dupavý zvuk spousty nohou. Spousty broučích nohou.

Trhnu hlavou na stranu a podívám se směrem k soutěsce. Něco se tam už skutečně hýbe.

„A kurva.... Ano pane, s radostí provedu.“ Zakřičím na Falga, rychle poberu nalezené věci a rozběhnu se k našemu stanovišti, kde je shodím z ramen na zem.

„Vánoce letos přišly předčasně... Něco si poberte.“ Podívám se rychle na ně a vyberu si nějaké vhodné místo, kde zapřít svou zbraň a přes optiku si ihned začnu vybírat svůj další cíl. Jako sniper mám výhodu v tom, že sázky na first blood většinou vyhrávám. Škoda, že už se se mnou moc lidí nechce sázet.

Snažím se ideálně najít nějaké létající kobylky, které by u nás mohly být dřív, ale pokud v hejnu nejsou, tak pro nás jen dobře. Hlavně eliminovat největší hrozby předem.

„Pane, cíl v dostřelu. Žádám o povolení k palbě.“ řeknu zatímco se stále sleduji svého vyvoleného brouka. Jakmile dostanu povolení, tak zmáčknu spoušť.... a tentokrát už nemusím přestávat. Snažím se jich sejmout, co možná nejvíc, než se dostanou k naší pozici.
Tohle bude ještě jízda.

(81% , 58%, 4%)

Modří sokoli - Blíže cíli, blíže smrti

Vše je hotovo a my nyní můžeme vyrazit, konečně. Sice díky některým raději nejmenovaným individuím ne tak rychle, ale přece a aspoň. Major tedy zavelí a my vyrážíme. Cesta probíhala až podezřele klidně a pohodově, brzy ale měla přijít změna. Rána jako blesk z čistého nebe, pak pár dalších a pak ... dusot, dunění ... zemětřesení? Ne, to obrovské stádo kobylek. A mířilo někam naším směrem. Někam, kde by se měl nacházet cíl naší cesty. Přeživší? Asi jo. Brzy nás začnou míjet.
Všichni jsme se instinktivně vrhli za nějaký balvan, soutěsku, záhyb. Cokoli, za čím, pod čím by se dalo ukrýt. Já byl hned kousíček od majora. Než se nadějeme, probíhá celé to stádo kolem nás.
"Pane!" křiknu na něj šeptem. "Nejspíše ty rány byly od skupiny, kterou máme zachránit. A po nich teď jde celé tohle stádo!" následuje další sprška domněnek vzápětí. "Měli bychom zaútočit na zadek toho stáda!" navrhnu. Sám ale nemám žádné pravomoci. A tak tedy čekám v zákrytu na další instrukce a povely. Mezitím si ale kontroluji kolik zásobníků a granátů mi ještě zbylo. "Snad to bude dost."

Bílí vlci a rudí medvědi - Čas odletu

Riley za ochrany jiných si začíná konečně hrát s vysílačkou a přichází zpět k sobě. Její roztřesené ruce však asi udělaly nějakou chybu, nebo tu ej prostě špatné spojení protože poprvé uslyší jen zpětně šm.
"O.....ujte.....avu....s.....ni.........né."
Ozvývá se jen trhavá šumící zpráva. Pak se to ale podaří Riley vyladit a odeslat zprávu.
"Tady velení rozumíme, posíláme transport a přirpavíme bombardéry na vyčištění oblasti, přistaneme na souřadnicích, které jste poslali."
Ozve se velení.
"Výborně děvče..."
Usměje se tvůj ruský přítel, který tě odtáhl.

Když běžím se zbytkem zpátky chodbou k východu poslouchám Wadea a to co mi říká.
"Cože?! Brouci jsou na palubě a Alex....musíme si pospíšit, pokud nám získal nějaký čas nebude ho mnoho."
Překryju smutek nad ztrátou člena týmu racionálním uvažováním, které nám zajistí přežití. Jakmile jsme u odbočky. K venku z lodi zastavím se a zahledím do chodby a pak zpět.
"Tak pohyb pohyb pohyb lidi. Všichni ven!"
Křiknu a s odjišěnou zbraní čekám na rozcestí až mne všichni minou a pak se stahuju jako poslední taky ven.
"Riley jak jsme na tom s odvozem?"
Optám se hned a venku před lodí utvoříme ucelenou skupinu. Taky je slyčet cinkání zevnitř jako by něco bušilo o podlahu ve větším množství.
"Doufám, že tu budou brzo! Všichni obranný útvar a připravte se postřílet ty hajzly! Máme návštěvu!"
Křiknu a zamířím na díru v lodi, aby až příjdou brouci já byl připraven.

Vosa a Černé zmije - Hon na kobylku

Všichni se začali schovávat před kobylkou a snažili se odhadnout, kde přistane nebo zaútočí. Vosa zalehla do toho velmi příjemného sajrajtu a zacílila na kobylku. Ta sebou ve vzduchu nepříjemně házela. Přece jen tyhle potvůrky jsou těžké cíle.....První výstřel a ten šel totálně mimo. Určitě ho provázely nadávky a velmi šťastné řeči. Nic neváhala a vystřelila podruhé. Náboj proletěl vzduchem a zasáhl kobylku do křídla, ta se s vřískotem zřítila a dopadla někde do bitevního pole. Asi 100 metrů napravo od Vosy..
Ozve se několik výstřelů, když poručík Falgo dorazí nadálku kobylku.
"Voso zpátky byli jsme dost hluční možná budeme mít brzo společnost většího rozsahu než chceme!"
Křikne a v zákleku tě kryje, abys mohla ustoupit.
Už když se Vosa zvedá slyší dupání něčeho o zem, což je asi předzvěst, že opravdu budete mít brzo horké časy. V dálce v soutěsce je vidět pohyb. Zdá se, že společnost si přichází zatancovat.

Andrew a Modří sokoli - Hra s časem

Vojáci si mezi sebou povídají smějí se nad tvou reakcí ohledně sázení. Pilot vydýchává a Wesex jej podpírá. Ty se mezitím vydal kouknout co je s Valixem. Když jsi k němu přišel slyšel jsi jak těžce dýchá. Mírně přerývaně. Když se dotkneš jeho hrudi i přes zbroj uslyšíš zasténání. Nejsi v tom moc zběhlý ale dokážeš usoudit, že má nejspíše naražená a možná i zlomená některá žebra. Nyní je třeba jen doufat, že mu to nepropíchlo nějaký důležitý orgán.
"To zvládnu."
Hekne a po prohlídce se pomalu zvedá na nohy. S tímhle bohužel moc nenaděláš. Co se týče zkoušky povzbuzení moc úspěchu nesklidíš jediné štěstí, že byli ostatní v celku dobré náladě z tvého návratu. U pilota pak zkontroluješ jeho zranění a zdá se, žes nohu ošetřil jak to šlo. Více pomoci se mu musí dostat až na základně.
Nyní tedy vyrážíte opět kupředu. Wesex stále podpírá pilota a Valix jde v celku sám, jen občas má potíže s dýcháním, ale zvládá to. Postupujete soutěskou v horách a po kilometru chůze uslyšíte dupot. Když se dobře podíváte do dálky vidíte jak soutěskou kam míříte míří i v celku početná skupina brouků. Míří stejným směrem, kterým jdete i vy takže pryč od vás, ale proč? Že by tam byla už jejich kořist a váš cíl?

Modří sokoli - Klid před bouří

Bezpečí, pohoda, odpočinek a .... další práce. "No to mě kurva poser na holý záda!" neodpustím si štiplavou poznámku ihned chvíli po příchodu. A proč že vlastně až chvíli po něm? Nebo to chvíli trvalo, než se ti supi začali rvát o ZATÍM živý maso. Nebo přesněji sázky na něm. Jakoby to nemohli udělat pak. Nebo někde v ústraní, nebo alespoň trošičku nenápadně!
Na stranu druhou nutno přiznat, že být v jejich situaci, asi bych byl tím prvním, kdo by sázení navrhl. "Vy jse si jako fakt mysleli, že to poseru?!" vyprsknu po chvilkovým zaváhání. Ano, právě po tom, kdy mi dojde, že bych se zachoval naprosto stejně jako oni. Takže jim nadávat by byla naprostá kravina. Vlastně bych si měl spíše říct o svůj podíl, i když ... snad raději příště. Na práci mi totiž bylo přiděleno něco jiného.
"Ano pane." spíše odfrknu, než odpovím. "Mám toho nad kokot a von mi nasolí další píčoviny pod nohy. Těžký to život mám." Ale rozkaz je rozkaz a rozkazy se co? Plní!
Neváhal jsem tedy ani chvíle a ihned se vydal za tím zraněným. "Tak vokaž, co s tím máš." pronesu ledabyle a pokusím se s tím průserem něco nadělat. A hlavně to nepodělat.(21%) Po chvíli mi ale dochází, že právě teď je ideální doba pro doupravení ošetření našeho pilota. "Pojď sem taky!" křiknu na něj a mávnu rukou. "No ty ty letuško! Nebo potřebuješ nějaký echt pozvání? Třeba písemné?!" neubráním se další spršce menšího útoku. Není to nic osobního, to nikdy, ale v takovýchto vypjatých chvílích a vůbec ... prostě je to fajn na uvolnění stresu. (19%)
Když je konečně po všem, ještě jednou překontroluji svou práci a můžeme konečně vyrazit. (25%)
"Hotovo pane! Můžeme dál!" zahlásím, rychle naházím věci do bagáže, chopím se Lucinky a vyrážím dále společně se svým týmem.

Už zase brouci?
Nevím co tam vyvádějí,ale vážně bych ocenila trochu méně hluku protože já se tu snažím pracovat.A není to zrovna snadné a to nemluvím o tom že můžu zkusit některý drát dvakrát.Takže Wade vážně bych ocenila trochu ticha a klidu,ale Wade brzy přiběhne a přinese zprávu kterou jsem zrovna slyšet nechtěla.
Brouci?Co sakra zde dělají brouci?I když možná právě to donutilo tu loď ztroskotat.Skvělé to co tady potřebuji jsou právě brouci.
Cvakne to dveře se otevřou do půlky a zevnitř se ozve jásot.
Páni jsem vážně dobrá,ale klepání na rameno bych odložila na později.
Medvědi vycházejí ven a seržant je pobízí.Jasně musíme vyrazit než dopadneme jako ostatní.
Alex přežije boj o kopec a zranění s tím broukem aby nakonec zemřel zde.Tahle válka je jako drak který sežehne všechno svým dechem.Spalovač kamene,žijeme abychom o tom vyprávěli a abychom porazili brouky.Stojíme na ramenou svých padlých.
Riley a její snaha zprovoznit vysílačku nebo se s někým spojit mně vytrhne z mých filozofických úvah.

Cesta ven

Běžím po boku seržanta a vracíme se zpět ke zbytku jednotky, s medvědy v patách.
"Je to tu plný brouků...střetli jsme se s nimi když jsme otevírali jedny dveře...podařilo se nám je zastavit, ale Alex tam zůstal...ještě nás stihnul poslat pryč, než se odpálil i s tou chodbou plnou brouků..."
Na chvilku se odmlčím a nechám seržu, aby vstřebal tuhle hnusnou informaci...
"Zbytek jednotky jsem rozmístil venku. Hlídáme chodbu i perimetr a Riley jsem poslal zavolat taxíky. Doufám že tu budou brzo, protože ten zával brouky dlouho neudrží. Navíc možná mají i nějakou jinou cestu."
Hlavně ať nepřijdou z venku... Přestřelka na otevřené pláni? Paráda! Jo, ale sebevražedná, transport nepřistane. Alespoň se nemusíš bát, že umřeš nějakou nudnou smrtí. Nudnou? Jo, třeba na rakovinu. Rakovina. Nemoc, kterou vlastně ještě pořád mám tak nějak v sobě. Sice už mě nezabíjí, ale pořád tam je.
"Drž hubu ty zelenej sráči!" Procedím polohlasně mezi zuby a doufám, že mě nikdo neslyší "začínám tě nenávidět."

Bílí vlci a Rudí medvědi

Zůstal tam.
Nechtěla jsem se s tím smířit, ale musela jsem, nic jiného nezbývalo. Tohle byla válka, můj trest.. mohla jsem si pohodlně hnít ve vězení, ale to by mi nikdo nedopřál, za to trest jako tenhle, to bylo skutečné peklo.
Vytrhnu se Andrejovi a pokračuju dál už sama.

Jakmile Wade začne rozdávat rozkazy, podívám se jeho směrem a kývnu, že rozumím. Kdybych mluvila, třásl by se mi hlas a to prostě nechci. Každý si tu zažíváme svoje, proč ostatní zatěžovat něčím, čeho mají sami dost.
Nakonec jsou to znovu Andrejovy ruce, které mě donutí jít dál, protože tělo a mozek spolu se správným Wadeovým rozhodnutím nespolupracují, a to jsem si chvíli skutečně myslela, že mě z toho šoku jeho hlas probral, a ono hovno.
Jsem měkejš.
"Jo, jasně.. promiň, jdu na to" nadechla jsem se a chopila se své aparatury, "dík za pomoc," dodala jsem, aniž bych se na něj podívala, ale periferně jsem si ho hlídala.

Snažím se obnovit spojení, ale přístroj neposlouchá. Nevidím šanci, že by to byla nějakým způsobem moje vina, že bych někde dělala chybu či na něco zapomněla, a tak se s tím s tichým zamračeným výrazem peru, jak to jen jde. Nakonec signál přece jen chytím a všechno se zase v dobré obrátí, alespoň na třicet vteřin. Toho, co se děje kolem mě si nevšímám, jen sem tam zkontroluju, jestli Andrej drží pozici a nevzdaluje se, což by mě donutilo se skutečně zajímat o to, co se děje kolem nás.
"Tady Vlci a Medvědi.. potřebujeme transport, okamžitě," opakuju několikrát spolu se zasíláním souřadnic mechanicky, bez špetky chuti do čehokoliv.
"Je taky nutné vyčistit oblast, rozumíte?" dodám pokaždé po malinké odmlce a pak chvíli ladím frekvence, abych svou zprávu zopakovala ještě několikrát (34%), protože mi přijde, že přístroj až nepříjemně moc šumí a vypadává.

"Doprdele už s tím! Tohle fakt není možné..," poodstoupím od Andreje, ne, že bych si myslela, že mi svou postavou nějak zaclání, ale začínala jsem být fakt v koncích – jen úplně z jiného důvodu, než doteď. Vztek se mísil s bezmocí a jistou rezignací.
"Tady tým Bílých vlků a Rudých medvědů, potřebujeme transport a vyčistit oblast. Potvrďte příjem!" (83%)