Andor.cz - Dračí doupě online

Cesta ven

Běžím po boku seržanta a vracíme se zpět ke zbytku jednotky, s medvědy v patách.
"Je to tu plný brouků...střetli jsme se s nimi když jsme otevírali jedny dveře...podařilo se nám je zastavit, ale Alex tam zůstal...ještě nás stihnul poslat pryč, než se odpálil i s tou chodbou plnou brouků..."
Na chvilku se odmlčím a nechám seržu, aby vstřebal tuhle hnusnou informaci...
"Zbytek jednotky jsem rozmístil venku. Hlídáme chodbu i perimetr a Riley jsem poslal zavolat taxíky. Doufám že tu budou brzo, protože ten zával brouky dlouho neudrží. Navíc možná mají i nějakou jinou cestu."
Hlavně ať nepřijdou z venku... Přestřelka na otevřené pláni? Paráda! Jo, ale sebevražedná, transport nepřistane. Alespoň se nemusíš bát, že umřeš nějakou nudnou smrtí. Nudnou? Jo, třeba na rakovinu. Rakovina. Nemoc, kterou vlastně ještě pořád mám tak nějak v sobě. Sice už mě nezabíjí, ale pořád tam je.
"Drž hubu ty zelenej sráči!" Procedím polohlasně mezi zuby a doufám, že mě nikdo neslyší "začínám tě nenávidět."

Bílí vlci a Rudí medvědi

Zůstal tam.
Nechtěla jsem se s tím smířit, ale musela jsem, nic jiného nezbývalo. Tohle byla válka, můj trest.. mohla jsem si pohodlně hnít ve vězení, ale to by mi nikdo nedopřál, za to trest jako tenhle, to bylo skutečné peklo.
Vytrhnu se Andrejovi a pokračuju dál už sama.

Jakmile Wade začne rozdávat rozkazy, podívám se jeho směrem a kývnu, že rozumím. Kdybych mluvila, třásl by se mi hlas a to prostě nechci. Každý si tu zažíváme svoje, proč ostatní zatěžovat něčím, čeho mají sami dost.
Nakonec jsou to znovu Andrejovy ruce, které mě donutí jít dál, protože tělo a mozek spolu se správným Wadeovým rozhodnutím nespolupracují, a to jsem si chvíli skutečně myslela, že mě z toho šoku jeho hlas probral, a ono hovno.
Jsem měkejš.
"Jo, jasně.. promiň, jdu na to" nadechla jsem se a chopila se své aparatury, "dík za pomoc," dodala jsem, aniž bych se na něj podívala, ale periferně jsem si ho hlídala.

Snažím se obnovit spojení, ale přístroj neposlouchá. Nevidím šanci, že by to byla nějakým způsobem moje vina, že bych někde dělala chybu či na něco zapomněla, a tak se s tím s tichým zamračeným výrazem peru, jak to jen jde. Nakonec signál přece jen chytím a všechno se zase v dobré obrátí, alespoň na třicet vteřin. Toho, co se děje kolem mě si nevšímám, jen sem tam zkontroluju, jestli Andrej drží pozici a nevzdaluje se, což by mě donutilo se skutečně zajímat o to, co se děje kolem nás.
"Tady Vlci a Medvědi.. potřebujeme transport, okamžitě," opakuju několikrát spolu se zasíláním souřadnic mechanicky, bez špetky chuti do čehokoliv.
"Je taky nutné vyčistit oblast, rozumíte?" dodám pokaždé po malinké odmlce a pak chvíli ladím frekvence, abych svou zprávu zopakovala ještě několikrát (34%), protože mi přijde, že přístroj až nepříjemně moc šumí a vypadává.

"Doprdele už s tím! Tohle fakt není možné..," poodstoupím od Andreje, ne, že bych si myslela, že mi svou postavou nějak zaclání, ale začínala jsem být fakt v koncích – jen úplně z jiného důvodu, než doteď. Vztek se mísil s bezmocí a jistou rezignací.
"Tady tým Bílých vlků a Rudých medvědů, potřebujeme transport a vyčistit oblast. Potvrďte příjem!" (83%)

Černá zmije - Milá navštěva

„Když nikdo nepřiletí, tak si něco stopnem.“ Ušklíbnu se na Marka a raději opustím naši zbrusu novou základnu. Na můj vkus je to až příliš cítit krví, ale výhled je pěknej, to jsem musela uznat.

Zbraň se mi houpala na rameni zatímco jsem kráčela po čerstvém bitevním poli. Sem tam jsem odkopla kus odpadlý z mrtvýho hmyzáka a nebo lehce přeskočila kaluže plné podivných tekutin, jejichž složení, natož chuť jsem skutečně nechtěla zjišťovat.
Zbraň mě při každém prudším pohybu lehce ťukla do boku, ale spíš než iritující mi to přišlo uklidňující. Samozřejmě, že bych si ji mohla lépe upevnit a vyhnout se tak jejímu neustálému pohupování, ale člověk nikdy neví, kdy bude potřeba zase začít střílet.

„Tak se ukaž ty kuse hnusnýho slizu.“ Zamumlala jsem si pro sebe, když jsem zrovna nohou zkoušela odstrčit kus jednoho brouka, pod kterým jasně leželo tělo jednoho z našich, teda spíše jeho polovina. Doufala jsem, že jsem narazila na jeho lepší polovičku. Raději jsem se nezalamovala tím, že mi nedávno v transportu nabídl žvýkačku. Život prostě není fér.
Zapřela jsem se silněji nohou a zatlačila. Tělo brouka se trochu odsunulo. Dost na to, abych mohla sebrat jeho známku a zároveň vyprostila jednu Moritu s granátometem.
Podívala jsem se na mrtvolu. Ve tváři jsem měla vážný výraz, zalovila jsem v kapse a vytáhla zmuchlaný papírový obal od žvýkačky. Položila jsem papírek na zakrvácenou zem vedle mrtvoly a zase se narovnala.
„Díky kámo.“ Řekla jsem tlumeně, otočila se a vydala se prozkoumat ještě zbytek oblasti.

Nakonec jsem našla všechny své mrtvé kolegy a sundala jim z krku jejich psí známky, které jsem si zatím zastrkala do kapes. Schovala jsem nalezený granát a do obou rukou jsem vzala 2 nalezené Mority. Zatraceně připadám si spíš jak donášková služba. Škoda, že nenesu pizzu. Bože jak já bych i teď dala dobrou pizzu s pořádnou dávkou sýra!
Zvuk, který se začne nést vzduchem nezní ani jako náš vytoužený transport a ani jako dodávka s pizzou. Leda by jí někdo přidělal křídla. Zalehnu vedle rozstřílené mrtvoly jednoho z brouků a poslouchám blížící se bzučení.

„Fuj! To je hnus.“ Zavrčím, když si všimnu, že kousek od mé hlavy je jedna z těch nechutných kaluží, jejichž vůni bych rozhodně nedoporučila do žádné domácnosti.
Bzučení se přiblíží a kobylka doslova přeletí nad mou hlavou. Na moment zatajím dech a neopovažuji se nijak pohnout, abych se nějak neprozradila. Do prdele, ale co ostatní?! Pochybuji, že by si Mark chtěl stopnout zrovna tohle.
Kobylka se samozřejmě vydala k místu, kde se skrýval zbytek mé jednotky. „Kurva!“ Zaklela jsem tiše a začala z ramene opatrně sundávat svou pušku. Nemohla jsem dovolit, aby ještě někoho z nás dostala, natož se rozhodla odletět do nějaký posraný broučí základny, nebo kam to sakra lítaj.

Zapřela jsem dlouhou tmavou hlaveň o nohu mrtvého brouka. Super, teď se konečně k něčemu hodí! A podívala se skrz optiku na kobylku, která se vznášela nebezpečně blízko naší pozice. Tak teď nastavit vzdálenost, teplotu a sjednotit bod výstřelu s bodem zásahu… Začala jsem rychle dolaďovat základní střelecké parametry. Nebyla jsem sice půl kilometru daleko, ale trocha přesnosti nikdy nikoho nezabila. Ehm tedy teď doufám, že zabije. Čas jsem měla a tak jsem jej využila, co možná nejlépe. Potřebovala jsem počkat, až se dostane blízko naší obranné pozice, aby mi kluci mohli kdyžtak poskytnout další potřebnou palebnou sílu.
Prst jsem přiložila na hladký lučík, vydechla a zmáčkla poušť. Zahřměl výstřel a zbraň mě kopla do ramene. Ihned jsem přebila zamířila a vystřelila podruhé. Pro tohohle hajzla není škoda nábojů!

(14%, 57%)

Bílí vlci a Rudí medvědi - Roztroušeni

Díky Alexovu včasnému zásahu a nejasnému osudu se zbytek týmu dostal až k rozcestí, které vede ven, nebo k místům, kde by měl být jejich velící důstojník. Wade se ujme iniciativy a rozdá příkazy. Amanda se postaví hned u ohybu ven z lodi a v zákleku kryje pozici. Andrej mezitím pomůže stále otřesené Riley ven z lodi, aby mohli kontaktovat pomoc. Zuki je jim v patách a zůstává na pokraji vchodu do lodi, aby viděl na Amandu, kdyby potřebovala pomoc.
"Tak jo Riley teď na nic nemysli, je toho za námi momentálně hodně, ale potřebujeme tě abychom se odsud dostali, tak ukaž co umíš holka ohlídám tě."
Mrkne na ní Andrej s povzbudivým úsměvem. Svým způsobem částečně připomíná Alexe, je to taky rus a mohutných rozměrů, no nejspíše jsou to charakteristické rysi rusů.

Mezitím vybíhá Wade za doprovodu Ahib, který je snědší pleti a arabského původu najít svého velícího. Po několika stech metrech běhu nás nacházíte.
Mířím na vás zbraní, jelikož jsem už čekal jinou návštěvu stejně jako Osaka. Ve stejnou chvíli cvakne nějaký mechanismus ve dveřích o které se stará Zoe a ty se otevřou do půlky. Zevnitř se ozve jásot.
"Sakra chlape málem jsem tě zastřelil."
Oddychnu si na Wadea a sleduji, jak celý tým Rudých medvědů vychází ven s místnosti a s radostí se nadechuje. Jsou zde i díky a děkovné pokývnutí hlavou.
"Co se stalo na druhé straně mi povíš cestou, předpokládám, že máme na spěch tak se nezdržujme. Poručíku rozhejbejte ty svý lenochy."
Pousměju se a Trugo jen kývne a celá jeho i část mé jednotky se dá do pohybu směrem zpátky.
"Huh tak jo Wade jak jsou na tom ostatní?"
Oddechuji za běhu a letmo se podívám na svého spolubojovníka.

Černé zmije - V obětí krve

Mark věnuje pohled Vose, který říká, že moc pozitivně opravdu nemyslí.
"A kdo pro nás asi tak příjde? Beztak už myslí, že jsme mrtví."
Zavrtí hlavou a překontroluje zbraň. Mezitím se Vosa vydá zpoza obranné pozice, aby prozkoumala okolí a sesbírala vše užitečné. Po deseti minutách se jí podaří najít psí známky všech členů jejího týmu, kteří nalezli smrt v tomto místě. K tomu taky najde jeden použitelný granát a dvě Mority s granátomerem, které mají necelý zásobník střeliva k použití. Pokud něco z toho vezme je na ní.
Falgo ji mezitím z obranné pozice kryje a je připraven střílet. Asi všichni po chvíli uslyšíte podivné hučení.
"Kobylka! Všichni k zemi!"
Rozlehne se okolím Falgům hlas. Někteří s výkřikem. Jiní s namáhavým heknutím se rychle skrčí za kameny, aby je brouk nedostal a snaží se očima a zbraní najít cíl. Vosa má v celku dobrou možnost krytí mezi kamením a těly brouků, nebo svých padlých. Sestřelit kobylku však bude už asi větší problém. Pokud je však na průzkumu a dostane se odsud živá budete mít asi hodně horko.
Dokonce se Vose podaří kobylku na obloze zahlédnout. Věnuje se vaší obranné pozici a snaží se najít někoho k úlovku, takže si jí moc nevšímá.

Částečný úspěch
Takže já pracuji a snažím se Medvědy na druhé straně poprosit aby se uklidnili a nespotřebovávali tak moc kyslíku jehož zásoba je poněkud omezená.
Proč to musím být já kdo vždy otevírá dveře?Kolik dveří jsem už otevřela?Možná je to mým zaměřením ke kterému jsem přišla náhodou.
A pak se ozvala rána která zněla jako výbuch,ale možná se Wade rozhodl otevřít ty dveře jinak.A protože Sezame otevři se zřejmě nevyšlo tak asi použil granátomet.
„Možná Wade klepal poněkud hlasitěji.“
Ale i já doufám že jsou v pořádku.Ovšem pak se věnuji opět otevírání dveře a když to zajiskří chystám se opět uskočit.Snad to nedopadne jako u těch minulých dveří kdy jsem přetížila uzamykací obvody.A dveře se kupodivu otevřou sice ne moc,ale zřejmě se mi povedlo spustit ovládací mechanismus.
Ale když neprší tak aspoň kape hlavně že to ještě funguje.
Podívám se na škvíru která se otevřela.Já bych se jí možná protáhla,ale ostatní ne.Ale aspoň jím nehrozí že se tam udusí a teď můžu pokračovat klidněji.
Dobře tak znovu do toho který drát jsem ještě nezkusila?

Ústup

Když se prach začne usazovat, vyřítí se ze dveří nějakej chlap. Málem jsem při pohybu stínu stiskl spoušť, než začal křičet ať vypadneme.
Nedocházelo mi o čem to mluví, až do okamžiku, kdy Alex koupí kulku do nohy a chlapa zastřelí. Do nastálého ticha se začne ozývat nám již dobře známý zvuk broučí chůze.
Tak přece jen jsou i tady. No a kde jinde by měli být? Jsou všude!
Když mi dá Alex rozkaz odvézt všechny pryč, jen na něj šokovaně hledím.
Ten magor se tady chce odpálit! Jasně že chce. Není lepší řešení. Vždycky je lepší řešení! Ne, není. Bude velký BADABOOM!
Nemá smysl nic říkat, Riley už to řekla za mě. A musím uznat, že Alexovy argumenty jsou pádné. Možná že jsem chtěl ještě něco říct, už nevím, ale než jsem se k tomu dostal Kolowski už táhne Riley a tlačí před sebou zbytek týmu.
I já se tedy otočím a se zamlženou myslí a skelným pohledem vedu tým ven.
Sakra Alexi, tohle ti nezapomenu ty hovadu nekulturní. Takhle nás tu všechny nechat a zaplatit tak vysokou cenu. Tohle není fér! Ne to není, ale dostali jsme za úkol dostat všechny do bezpečí tak co kdyby ses trochu vzpamatoval a začal něco dělat?! Má to smysl? Stejně tady všichni chcípneme...Chcípneme jenom, když se na to vysereš. Chceš snad aby tu zařval ještě někdo další? Riley? Osaka? Rico? A co třeba Zoe? Tenhle argument mého mozku na mě vážně zapůsobil. Prudký pohyb pravé ruky a její mlasknutí o pravou tvář, mě z transu probírá a začínám pomalu čistě uvažovat.

Přidávám do kroku a když na rozcestí uslyším explozi, nechám ukápnout slzu, ačkoli hned jak ji ucítím na své tváři, vlepím si druhou facku.
Na tohle není čas! Ještě nás čeká trochu akce.
"Andreji, Zuki, Riley vypadněte ven a zavolejte transport a bombardéry. Musíme odsud zmizet a zničit ty brouky," pohlédnu do chodby odkud jsme přišli, "Amando, drž obranou pozici, kdyby náhodou něco prošlo přes zával. Pokud k tomu dojde, Andrej a Zuki ti pomůžou. Já a Ahib jdeme pro seržu," gestikuluji při vydávání pokynů.
"Tak jo, pohyb, jdeme na to!"
Musíme se odsud dostat živí. Kvůli Alexovi.
Kývnu na Ahiba a rozeběhneme se směrem, kam šel Rico a medvědi.

Černá zmije - Party roku

Jo jasně jednoduché rutinní zajištění oblasti. Nic se přece nemůže pokazit a na večeři budete doma. Jestli mi tohle ještě jednou někdo řekne, tak ho kopnu do prdele! Vážně tohle je zas posranej den... Prolétne mi hlavou, když zaměřuji dalšího z těch šmějdů a kolem mě probíhá těžká palba.

„Tak to máme 5:0 pro hosty.“ Řeknu sama pro sebe, když skrz optiku své odstřelovací pušky vidím, jak se tělo dalšího hmyzáka rozprsklo pěkně do okolí. Tohle mé zlatíčko s pádnými argumenty prostě miluju! Ovšem situace ve které jsme byli se mi vůbec nezamlouvala. Raději bych byla někde na nějakém opuštěném vyvýšeném místě s pár broukama na zemi a připadala si jako hyperaktivní dítě na střelnici. Nee tak to prostě být nemůže. Museli nás vyhodit na rovný planině s pár šutrama a spoustou brouků, kteří tu pro nás zjevně připravili pořádnou welcome party a já skutečně ale opravdu skutečně nemám ráda překvapení. Jen jsem si odplivla, když jsem viděla, jak se náš transport pod náporem kobylek velice rychle zřítil k zemi. Tak jo a sme zase v prdeli. Jako obvykle....

„Kurva tak 5:1.“ Ani jsem neodrhla tvář od své pušky, když jednoho z nás dostali. Nebyla jsem medik. Tohle měli na starost jiní. Raději jsem se soustředila na sejmutí co možná nejvíce brouků, než se dostanou příliš blízko. Zbraň mě na tváři příjemně chladila, ale to bylo asi tak to jediné pozitivum v téhle podělané situaci. Joo tady by měli točit ty posraný reklamy.

Ani nevím, jak dlouho ta party trvala, než se všechno uklidnilo. Hmm tenhle bordel bych nechtěla uklízet. Odkopla jsem nohou kus nějakýho brouka, co se dostal až k naší pozici. Rozhlédla jsem se po zbytku našeho týmu. Samozřejmě že brouci museli sežrat našeho jedinýho medika a radistu. To by přece nebylo ono, kdybychom se nedostali do ještě větších sraček, než jsme byli na začátku. Snad ten chudák kluk skutečně zavolal nějakou pomoc. Další hosty bychom už asi nezvládli.

„Jo to teda. Doufám, že si další neohlášené návštěvy odpustí.“ Prohodím jen tak k seržantovi zatímco kontroluji skrz optiku obzor, jestli brouci skutečně dodrží alespoň poločas.
Jsem ráda, že přes zbraň nebyl vidět můj ironický úšklebek, když podplukovník pronesl tu krásnou motivační větu. Heh jasně neopouštíme... Tohle by se jim skvěle hodilo do těch jejich úžasných reklam. Dokonce by to bylo doslova ze života. Spustím ruku se zbraní, kterou si opět hodím na záda a podívám se na velitele.

„Oblast čistá pane...zatím.“ Přejedu zase pohledem tu naši úžasnou kompanii.
„Hele Marku radši klidně seď a nerejpej se v tom. Však on tu brzo někdo bude.“ Sakra, že já se nedala radši na hereckou dráhu!
Jen se otočím s tázavým výrazem na velitele, který mě právě oznámil, že se mám jít hrabat v broučích vnitřnostech. To jako vážne?! Sakra já sem sniper, ne nějakej bufeťák! Proč tam nemůže jít třeba Cachel? Rozkaz je ale rozkaz.

„Hmmmh ano pane.“ Opustím s otráveným výrazem naši alespoň trochu bezpečnou pozici a začnu se prohrabovat tím hnusem. Joo super, teď mě přešla chuť i na tu slibovanou večeři.
„Geniální plán poslat snipera do prvních linií. Takový neobvyklý...“ Mumlám si sama pro sebe, když se prohrabuju slizkejma zbytkama brouků a mezitím se snažím najít neméně nechutné zbytky svých kolegů.

(44%)

Bílí vlci - Větší část skupiny na ústupu

Všichni se pomalu chodbou stahujete. Riley se rozhodne, že Alexe zkusí přemluvit, aby šel s vámi a zachránil si krk taky. Ten dál nechává cvakat spoušť a jen se s vlídným pohledem na ní usměje.
"Jsi hodná Riley, vím, že byste mě tu nechtěli nechat, ale musíte fakt jít! Pamatuješ? Tahle chodba vede přímo všechny odbočky má uzavřený a jediná je až tam kde je proražený trup a kudy jsme přišli a pak pokračuje chodba ještě dál rovně kam zmizel serža pomoct medvědům. A tam to bude podobný taky uzavřený"!
Křičí přes kulomet a v oku se mu zaleskne slza.
"Víš, že to tak musí být pokud by nás zatlačili až za trhlinu v trupu zůstaneme odříznutí a všechny by nás zmasakrovali. Riley běžte už! Jakmile odpálím granát abych zničil cestu nesmíte tu být může to narušit trup chodby a ta se může sesypat více než chci! Musí to tak být nesmí nás odříznout a nikdo další neumře běžte! To je rozkaz zachraňte ostatní a vzpomínejte, že jsem zachránil vaše zadky!"
Křikne nechá odlétnout slzu v prudkém škubnutí hlavy a neustávající palbě.
Wade je trochu mimo a tak jen klopýtá první pryč a vede zbytek týmu. K Riley přiskočí vojín Andrej Kolowski, na první pohled podobně mohutný rus jako Alex. Pevně ji jednou šlachovitou rukou obejme okolo pasu a napůl vede napůl táhne zpátky chodbou pryč od Alexe.
"No tak zlato musíme jít! Riley neudrží je věčně dostanu tě do bezpečí nepouštěj se. On to zvládne."
Slyší dívka jeho pevný hlas, který ji mluví polohlasem do ucha, aby jí uklidnil. I kdyby se chtěla Riley vyprostit má příliš pevnou ruku a nehodlá jí nechat se zabít, když už se obětoval Alex. Ustupujete chodbou a v prvním mírném záhybu se vám ztratí vše o očí. Někteří možná brečíte, jiní se snažíte být silní, je těžké ztratit někoho dalšího navíc když je to dobrý chlap, stále se však ozývají zvuky kulometu, až nakonec utichnou, ale není slyšet žádný výkřik, jen následný mohutný výbuch. Po kterém následuje otřes všeho okolo. Naštěstí část chodby kde jste vydržela. Ta, kde byl Alex nejspíše ne. Jediné co je odtamtud vidět je prach, ale vy máte svůj úkol a stále musíte jít ještě pro Rica a zbytek lidí. Je však jasné, že Alex nebouchl jen jeden granát ale pravděpodobně všechny, které u sebe zrovna měl, aby se pojistil, že vás ochrání.
Nicméně nyní jste už u protrženého trupu, kudy jste vešli a měli byste pokračovat dál za Ricem, nebo snad ne?

Bílí vlci - Odtržený zbyteček s medvědy

Společně s Osakou hlídám přístupovou cestu, zatímco Zoe pracuje na těch dveřích, dost doufám, že je otevře. Hlasy zevnitř jsou už dost naléhavé, a my nevíme kolik mají ještě vzduchu, než se tam udusí. Nicméně během doby, kdy čekáme a Zoe pracuje se najednou ozve dunivá rána a vše se otřese.
"To znělo jako....co tam kruci vyvádějí? Snad jsou v pořádku."
Kousnu se do rtu a hledím směrem, kterým jsme přišli. Mám strach o zbytek týmu, ale tady je nás třeba taky.
Mezitím Zoe pracuje a snaží se otevřít dveře. Při otevírání panel zajiskří, jak si tam dívka hraje s drátky. Pak se ozve zaskřípění a dveře se nadzvednou. Bohužel ne tak jak by bylo třeba. Vytvoří se dole mezi zemí a dveřmi mezírka že by se tam útlý člověk možná protáhl, ale kdo ví, nicméně tohle poskytlo čas, protože to byl přísun kyslíku pro medvědy a ti mohli zase trochu více úlevně dýchat. Ale prace pro Zoe nekončí pokud je chce dostat ven.
(Při pokusech o opravy hod %)