Andor.cz - Dračí doupě online

O tři dny později - Rudí Medvědi -> Brífink

Uplynuly už tři dny od pohřbu a poručík Trugo za vámi přišel na ubikaci, kde jste všichni.
"Tak jo máme nový úkol. Opět budeme spolupracovat s Vlky, vyrážíme za dvě hodiny z doku 2, jedná se o to, že půjdeme výsadkem na asteroid, na kterým ztroskotala nějaká naše loď musíme s nima omrknout co se stalo a proč. Budeme jim dělat podpůrný tým a uvidíme jak se situace vyvine. Kyslík tam je protože je to v atmosféře nějaké planety nevíme proč to nespadne na ní, ale je to tak."
Pokrčí rameny a kývne...
Za dvě hodiny už jste v přípravce, hned vedle té druhého týmu, která vede do doku 2.
(Popiš dobu od pohřbu, přes brífink až po to co si vezmeš sebou na misi.)

O tři dny později - Modří Sokoli -> Brífink

Taky vám uběhly už tři dny od pohřbu a přišel za vámi major Hawk s hlášením.
"Takže máme novej úkol. Na planetě Hagren byl nedávno výsadek několika týmů, který to tam měly zajistit a připravit tábor. Bohužel se stali lovnou. Hodně jich tam už prej zařvalo a není moc přeživších, každopádně máme za úkol se tam dostat výsadkem a zachránit zadky těm co přežili a udržet je na živu, než nás někdo vyzvedne. Brouci je někde drží zahnané v kleštích. Jo a Splintere nemáme zatím žádného nového medika takže ti zůstává tento post nezapomeň si vzít tuhle výbavu sebou. Věřím, že to zvládneš."
Oznámí vám. Pak se odeberete do doku 3, kde v přípravce začnete s braním výbavy.
(Popiš dobu od pohřbu, přes brífink až po to co si vezmeš sebou na misi.)

O tři dny později - Bílí Vlci -> Brífink

Tři dny později po pohřbu se sejdu se svým týmem na ubikaci a přelétnu je pohledem.
"Tak výborně týme doufám, že jste odpočatí. Máme další úkol, ale před tím....Riley? Vyhovujete si post radisty, nebo by ses chtěla zaučit na medika od Trixi, nebo snipera třeba? Kdyby ti radista neseděl může ho zkusit prozatím Wade, nebo někdo jiný s týmu."
Nabídnu ji, jelikož chci tým v co nejlepším složení na vyhovujících pozicích.
"Nyní k úkolu. Vezme nás výsadková loď, my společně s týmem Medvědů poletíme k jednomu asteroidu, který lítá ve vesmíru. Něco tam přimělo jednu naší větší loď havarovat takže jdeme omrknout co a proč. Měl by tam být kyslík, protože je Asteroid podivně blízko atmosféře jedné planety. Takže máme dvě hodiny na přípravu. Za hodinu v doku 2 posbíráme vybavení a jdeme."
O hodinu později už se připravuji v doku a beru si vybavení. Moritu s granátometem, 4 granáty, zásobníky, vector CP1, taktickou zbroj a helmu pro obyčejné vojáky, která je moje a nůž. Pak čekám na ostatní. (Vlci popíší dobu od pohřbu, přes brífink až po to co si vezmou sebou na misi.)

Všichni - Stanice Federace -> Pohřeb

Všichni jste nějak strávili svůj volný čas, který zbýval do pohřbu, který byl ne moc pozitivní událostí, která vás čekala. Nicméně, alespoň uctíte památku padlých ať vašich, nebo jiných jednotek. Je zhruba jedna hodina odpoledne a všichni se se svými jednotkami dostavujete do velké haly, kde se dle jednotek formujete do útvarů a řad před symbolickou rakev, která obsahuje psí známky padlých, nebo něco jiného, kdo ví prostě symbolizuje padlé lidi.

Pozitivní je, že hodně vojáků se za tu dobu uzdravilo (z vašich týmů všichni), dokonce i Alex, který na tom nebyl moc dobře díky nanobotům, kteří se už rozložili a pracovali dobře, se cítí v celku dobře. Sice ještě musí získat zpátky svou sílu, ale už je schopný na kratší vzdálenosti i sám chodit, ale ne moc velkou rychlostí. Každopádně se brzo bude moci vrátit do služby. Já i ostatní zranění z týmů vypadáme už také mnohem lépe. Všichni čekáme, až to celé začne. Jsme v celku v předních řadách. Pak uličkou mezi námi příjde velitel stanice a několik důstojníků, kteří se postaví na pódium před rakev a velitel stanice se postaví k mikrofonu.
"Jsem rád, že jste se dostavili v tak hojném počtu. Dnes nastal den, kdy uctíme památku našich padlých bratří a sester a vzdáme jim hold, jaký jim patří. Seznam těch, kteří padli pro, aby ochránili vlast je dlouhý a nebudu jej číst. Všichni víme, o koho z těch, které jsme znali jsme přišli."
Na chvíli se odmlčí a sleduje nás všechny.
"Dnes se s nimi rozloučíme a budeme bojovat dál za ně a za sebe a za vše pro co stojí žít. Brouci nám jen berou ale my jim ukážeme, že se nebojíme. Nyní prosím ty, kdož by chtěli přečíst vlastní proslov, aby předstoupili a přečetli jej pokud chtějí."
Dá prostor těm několika, kteří chtějí přečíst pár slov, jedná se jen o pár vojáků různých hodností....
Po dočtení posledního se velitel postaví opět na místo.
"Nyní mužstvo pozor a vzdejme hold těm jež padli."
S tím rakev odjíždí a je vypuštěna do vesmíru. Když je po všem.
"Pohov. Nyní je pohřeb u konce, ale nerozcházejte se prosím ještě. Nyní přistoupíme k další věci a tím jsou ocenění a povýšení těch, kteří si to dle nás a svých velících zaslouží...."
Začne číst delší seznam lidí. A ke konci se dostane ke jménům, které známe lépe.
"Vojín Splinter je povýšen do hodnosti desátníka za zásluhy v poli a projekt na základně...." Vojín Castillová dostává medaili za záchranu života, protože nebýt jejich zručných technických schopností byly by ztráty mnohem vyšší....Vojín Baxtorová dostává také medaili za záchranu života za pomoc raněnému velícímu a dobré radistické schopnosti, které zajistily úspěšnost mise...."

Pak seznam ještě chvíli pokračuje.
"Všichni kdož byli povýšeni nebo vyznamenáni dostanou patřičnou zásluhu od svého velícího. Nyní rozchod."
Zavelí nám a my se rozejdeme. Před odchodem si major Hawk odchytí Andrewa a předá mu jeho novou hodnost a já předám vyznamenání děvčatům ze svého týmu.
"Gratuluji je to zasloužené."
Usměju se na ně a pak se vrátíme na ubikace.

Pyrrhovo vítězství

Fungovalo to! Sice né přesně tak, jak jsem doufal, ale i přesto ... fungovalo to! Prokázali jsme, že jsme všichni stále sami sebou ... opět jsme si mohli býti jistí, že ... ale počkat ... kam se poděl ten ..... farmář? Z ničeho nic se vypařil a sebral pistoli jednomu z nás a .... "Pozór!" vykřikl jsem na své bratry, ale to již bylo pozdě. Padl výstřel, pak další a pak další. A dva mí bratří padli k zemi mrtví.
Ihned poté následovala série dalších výstřelů, které rozporcovaly toho zkurvy syna na cucky, lae i tak ... bylo pozdě.
"Né! Kurva! Do prdele!" rozeřval jsem se a začal zlostně kopat do již mrtvé atrapy dříve živého člověka, pak pouhé loutky broučí invaze a nyní skutečně a dokonale mrtvému zbytku jakéhosi kusu ... čehokoli co zbylo.
Když jsem se konečně trochu uklidnil, ještě jsem zlostně bouchl do stěny a zadíval se svým padlím bratřím do již vyhaslých očí.
"Je to tvoje vina! Kdo dostal toho zmrda na starost? Kdo se o něj měl postarat? Kdo? Ty! Ty a nikdo jiný! A kdo to posral jako všechno doposud? Ty a zas jen ty! Jsi nikdo! jsi nula! Všechno posereš a všichni kolem tebe umírají, protože jsi jen naprostá nula! Přesně tak jako tamtu noc! Čí to byl nápad co? No čí? ... ty to moc dobře víš čí ... tvůj! A jak to dopadlo? Tak jako všechno doposud! Oni umřeli a to jen kvůli tobě!" začnu obviňovat sám sebe. To však již major vydává rozkazy.
"Loď už je na cestě nás vyzvednout? Ztracená planeta?! Zase jsem to zvoral! Zas a znova!" pokračuji v sebeobviňování.

Naštěstí do příletu záchraných modulů nás už nic extra strašného nepotkalo a my tedy mohli v ... docela klidu a pohodě odletět na základnu. Přesto však .... celou cestu .. celou tu dobu je na mě vidět .... obrovský vztek. Je vidět všude. V tom, jak dýchám, jak se dívám ... kdokoli na mne mluví, jako bych jej ignoroval. Jakoby nebyl. Dokonce i samotný velitel. Vím, že bych neměl, ale .... nemůžu si pomoci.
Když jsme konečně přistáli na základně a celý tým začal vystupovat ..... zůstal jsem jako poslední. Já a major.
"Pane! Beru plnou odpovědnost za to, oc se stalo pane!" zarazím jej, když vychází z modulu. Pak mu pohlédnu přímo do očí. Ty mé jsou stále plné hněvu. "Všichni, kteří padli, padli kvůli mne PANE! Není důvod, abyste to zbytečně bral na sebe PANE! Prosím o toto prohlášení, jako oficiální zápis PANE!" pronesu již zklidňujícím se hlasem. Poté zasalutuji tak, jak se sluší a odcházím na příslušné místo.

Teda pravdou je, že bych čekal, že nás pošlou rovnou na ubikace, avšak místo toho jsme byli posláni do nějaké velké místnosti. Byla zde pěkná řádka vojáků ... to se musí nechat. Všichni byli ... jsme byli nastoupeni v pozoru a poslouchali a sledovali jakési předávání jakýchsi medajlí. Vlastně mi to ani nedávalo smysl, ale to bylo jedno.
"Tak voni jsou oceněni a ty mezitím děláš víc škod jak samotní brouci! Prostě troska!" terorizuji se i nadále. Snažím se zachovat kamennou tvář, to se mi však nedaří. Jsem totiž tak ... NASRANÝ!
Přesto vše se stále chovám dle protokolu. Prostě tam stojím v pozoru a sleduji, co se děje. Když je po ceremoniálu, či jak by se to dalo nazvat, odeberu se na ubikace.

Týden "volna"

První mise a první prohra! První mise a toliko chyb! Chyb, jež se nesmí opakovat! Nikdy! Vím, že to jsem si říkal, když jsem tenkrát přežil .... tamto, ale i tak ... bylo potřeba něco konečně změnit! Něco se muselo změnit! Mnoho se muselo změnit! A to byl hlavní důvod, pro jsem měl o týdnu volna tak napilno. Né, že bych neodpočíval. To by se rozhodně říci nedalo. Ba naopak, ale i přesto .... čtyři hodiny denně v posce, něco navíc v arsenálce, ale mnoho času trávím také na společných ubikacích a vůbec s ostatními Broes and Sis.
Večery většinou trávím bližším poznáváním mých bratří pomocí pokru a rvaček. Jsou zde však chvíle, kdy se odeberu někam do úsraní. Vytáhnu starou fotku, kudlu zapíchnu do nějakýho kusu dřeva a k tomu si hraju na harmoniku, nebo kytaru. Tehdy jen tak sedím a vzpomínám. Občas se ke mně i někdo přidal, ale ... sám ani nevím, jestli si někoho ... kohokoli z nich zapamatuji ... má-li to vůbec smysl.

Pohřeb

V den pohřbu jsem vstal mimořádně brzy. Osprchoval jsem se, vyčistil držku, oholil ksycht, extra vyčistil uniformu. Samozřejmě jsem si ani nezapomněl vykartáčovat boty. Pak jsem se oblékl dle všech regulí a když bylo potřeba ... tehdy, když byl ten pravý čas, tehdy jsem vyrazil. Měl jsem však s sebou malé překvapení. Něco, co jsem ..... něco, co jsme prostě musel udělat. Něco, co bylo mou povinností, přec, že mne nebyla přímo udělena žádným nadřízeným.

Proslov
"Den co den dávali své životy všanc. Den co den stavěli potřeby jiných nad ty své. Den co den byli tím, čím jiní jen touží být. Není nic, čím bychom se jim za to mohli odvděčit .... snad jen částečně nahradit .... Někteří se touží stát hrdiny .... touží po tom celý život, avšak nikdy se k tomu nepřiblíží ani zdaleka. Zde však nyní stojíme, abychom vzdali hold takým, kteří pravými hrdiny jsou. Nemuseli zabít tisíce nepřátel, ani stovky, ba ani desítky! Přesto jsou však hrdiny, protože padli za ty druhé! Zaplatili daň, jež vždy zaplacena musí být! Oni však bez jakýchkoli rozmyslů platili za druhé a to je to, co z nich dělá ty pravé hrdiny!" není to nic extra. Vlastně to asi většině lidí připadá jako pouhý blábol, ale na tom asi ani nesejde. Když jsem se chystal na ten pohřeb, cítil jsem jako potřebu něco sepsat. Možná jsem i doufal, že tak ze sebe sejmu část té tíhy, jež ležela na mých bedrech, možná jsem jen chtěl dokázat, že mi na nich záleží. Ať je znám, nebo ne! Jednou jsme bratry a tak to zůstane!

A další mise splněna
Podívám se na Wadeho a pak na Riley.To myslí vážně?Ano vím že jsem mechanik,ale doufám že to nebude nutné.Prosím ať Riley naváže spojení pokud se v té vysílačce budu vrtat mohla bych jí dorazit.Ať zkusí kopanec nebo ránu možná to zabere,ale pak se přece jen něco ozve.Sice slabě,ale vypadá to že nakonec se přece jen odsud dostaneme.A brzy uvidím tečky které se přibližují a z nich se vylupují bombardéry které zasahují a zapalují brouky všude kolem.
Je libo smažené brouky?Nebo tohle slunce svítí,ptáci zpívají a všude jsou stopy brouků.Zoe to je taková pitomost.
Ale je to hezký pohled na všechny ty hořící a vybuchující brouky jako v nějaké počítačové hře která je živě.Po nich následují výsadkové lodě přinášející novou posadku z nichž pátá přistane na střeše aby po výměně posádky odvedla nás.Seržant nás s úlevou pobídne ke vstupu a pak se odpajdá dovnitř.Následuju ho a uleví se mi protože vím že tahle mise skončila.Konec opustíme tuhle planetu tentokrát s dobrým pocitem že jsme neutekli se staženým zadkem,ale že jsme také něco udělali a dokázali.Když pak při přistání slyším že se máme hlasit v nějaké hale tak mně to moc nepřekvapí.
Asi nám hodlají říct že jsme dosáhli velkého vítězství a že celý svět se na nás dívá.
Všimnu si že tam s novými rekruty sedí na kolečkovém křesle i Alexandr a uleví se mi že je nakonec docela v pořádku.To zranění vypadalo važně ošklivě.Vyslechnu si pak všechno co se zde řekne přivítám se Alexandrem a pak se odeberu do svého pokoje kde se svalím na postel.Probudím se až následují den odpoledne což je stejně jedno protože teď máme stejně týden volno.Následující dny travím s ostatními v baru a občas i v posilovně.A taky si vypůjčím několik manualů protože se pokusím poněkud zlepšit v tom co dělám.Poslední den příjdu na pohřeb myslím si že tohle si budem z téhle války pamatovat nejvíc.Seznamy mrtvých,nekonečná řeka ... zavrtím hlavou a rozhlížím se kdo tu ještě je.

Vesmírná stanice, brzo bude pohřeb

"Já říkal, že se jen tak nedám," zakřením se na Wilsona a podívám se i na ostatní. Všichni se zdají být v pohodě. Ovšem úsměv na rtech se mi neudrží dlouho, zvlášť, když si uvědomím, že Patrick už není mezi námi. Byl to dobrý chlap a dobrý voják. Jakmile se se mnou Wade rozloučí, také mu mávnu a vrátím se zpátky na lůžkové. Ovšem nesnažím se dostat do postele, ale začnu hledat své věci. Pak mi dojde, že je asi zlikvidovali, zvlášť, když vezmu jak byly od krve a proděravěné.
"Sestři, zavoláte mi doktora?" zeptám se blízko stojící sestřičky a když tak učiní, pokusím se ho přemluvit, aby mne co nejrychleji uschopnil. Mám jen týden, nebo dva, než naši jednotku zase nasadí a v té době už bych chtěl být opět mezi nimi. Doktor mi sice nic neslíbil, ale když člověk ví jak na to... Poté jsem se s ním ještě domluvil na večerním pohřbu. Nechá mi z mé ubikace přinést vycházkovou uniformu, abych tam nebyl jako jediné střevo v nemocničním mundůru. Na samotný pohřeb přijedu mezi posledními a stále na vozíku. Za mnou je sestřička, která je také slušně oblečená. Sice jsem jí říkal, že nemusí, ale asi se jí líbím. Nebo má slabost pro zraněné vojáky, kdo ví.

Brouci vs. Komplex: Část V
Impérium Lidstvo vrací úder

Sotva dopovím svůj návrh o opravě vysílačky a už se ozývá odpověď od našich. Takže to fungovalo. Ufff.
Netrvá dlouho a brouci přestávají bušit na vrata. To asi proto, že je zaujal ten hluk letounů a exploze bomb, které my můžeme pozorovat z bezpečí transportéru. Jenž nás stihl před necelými dvěmi minutami naložit na té pekelné střeše na pekelném kopci. No, alespoň že už nebylo žádný další zranění. Za dobytí základny a vyčištění celé oblasti to nebylo tak vysoké číslo. Většinou zemře víc lidí za menší výhru. Ještě, že nás na Zemi žije tolik...
"A maj to zmrdi hmyzácký! Nemaj si začínat," ucedím si pro sebe hledíce na exploze a brouky, vesele rozhazující nohama, někdy i padesát metrů daleko. Brzy je však můj výhled na bojiště ukončen výstupem z atmosféry a přistáním na našem křižníku.
Nestihnu skoro ani vystoupit a hned nějakej ňouma hlásí, že si máme nastoupit před nějakýho plukovníka. Vojenskej soud takhle brzo? Cože? Vždyť jsem nic neudělal! Navíc ani serža ještě neměl čas podat hlášení! Ah, škoda...
Než stihnu alespoň pozdravit Alexe, který jak vidno ještě žije, což je příjemné překvapení, už stojíme v pozoru a rozdávaj se purpurová srdce. Och bože...to je spíš ostuda než vyznamenání. Vždyť je to k smíchu... Myslím si o tom svoje, ale mlčím.
Když už jsou vyznamenání rozdána, a zavelí se rozchod, zamířím rovnou k Alexovi.
"Alexi!" Oslovím ho s radostí a poplácám po rameni, "koukám, že máš hodně tuhej kořínek, co? Jak se ti líbilo v místní nemocnici?"
O chvilku později se s Alexem opět rozloučím a zamířím rovnou na ubikace.

A jak to bylo dál?

Milý deníčku,
vzhledem k tomu, že si tě nepíšu a ani si tě psát nechci, tak tenhle papír roztrhám a spálím hned jak jej dopíšu, aby si to nikdo nikdy přečíst nemohl.
Dnes se koná pohřeb padlých v bitvě o Pekelný kopec, ceremoniál, při kterém budou navíc rozdány i nějaká další ocenění. Pravděpodobně dle toho, jak znělo seržovo hlášení. Takže já budu asi pokárán za neuposlechnutí nějakého toho rozkazu, ale což. U mě nic nového.
Ale tohle není důvod, proč píšu tenhle papír.
Někomu to říct musím, ale nemohu si dovolit říct to komukoli živému, protože bych asi rychle dostal košilku se zavazováním dozadu, pár prášků a polstrovaný pokojíček. Jde o to, že ten zelenej hlas v mojí hlavě už přestal trucovat a zase se ozývá. Dokonce se mi pokusil namluvit, že tenhle svět není skutečný, ale to je čirý nesmysl, že jo...takže jsem ho zase umlčel. Myslím, že mu to, i s jeho ukecaností, na pár hodin vydrží.
Druhá věc, se kterou bych se chtěl svěřit je náklonnost k jedné dívce. Ale na to nezbývá čas, neb za pár minut začíná pohřeb, takže si, milý deníčku, trhni.
Vlastně to ani nemusíš, teď to s tebou jdu udělat já.
S pozdravem W. W.

Odložím tužku, zběžně si prohlédnu co jsem právě stvořil a zatřepu hlavou. Co mě to doprdele napadlo? Psát si deníček, bože zabte mě... Vstanu, přeližím papír, který jsem právě dopsal a zamířím na toaletu.
V okamžiku, kdy stojím nad mísou, papír roztrhnu na čtyři části, které zapalím a nechám shořet, co to jde. Jakmile bude hořet i ten roh, že už to nebudu moci držet, vhodím zbytek do záchoda, spláchnu a pozoruji, jak mizí v odpadu.
Tak, a teď ten ceremoniál. Opustím toaletu, zkontroluji svou upravenost a v uniformě pro tyto účely určené se přesunu do velkého sálu, v němž pohřeb proběhne, kde již čeká většina vojáků, jež se zůčatní. Tak nakonec nejsem poslední, ufff. Uleví se mi a přesunu se na místo, jež mi pro tento ceremoniál náleží.

Štěstí!

Střídavě koukám z Wadea na Zoe, má pravdu, třeba kdyby se na to holka mrkla.. najednou ale zaslechnu odpověď, podle všeho se to povedlo. Čekám, jestli mi hlášení zopakují, ale protože žádné další spojení nechytám, oznámím, co jsem slyšela. Poletíme odsud, juhů!
Musím se pousmát, je to skvělý pocit, po všem tom strachu, že se odsud nedostaneme jen kvůli spojení.

Krátce na to přiletí transportéry a my fičíme na základnu.

Ještě před sprchou, kterou si chci dopřát, jsou udělena purpurová srdce. Na rtech mi po celou dobu visí jemný úsměv, ale většinu z toho, co se říká, automaticky vypouštím, možná i proto, že poočku hlídám Rica, aby se tu nesložil. Nechci přijít o někoho takového jen proto, že musí dostat medaili.. a péči při transportu zkrátka nepovažuji za dostatečnou.
Stejně ráda vidím i Alexe, je fajn, že nezhebl, a zase můžeme vidět nějakou známou tvář.

Dobu volna trávím převážně o samotě, ačkoliv ve společnosti. Věnuju se hodně cvičení a posilování, abych náhodou nevyšla z kondice, dávám si záležet i na několika bonusových lekcích pro radisty, co si vyškemrám, a večery docela ráda trávím poblíž svého mužstva. Nemám sice pocit, že bychom si měli co říct, ale svým způsobem jsou mi blízcí a jejich společnost je mi příjemná.
Co mi zas až tak nevoní jsou přípravy na pohřeb. Nudný obřad k uctění někoho, koho můžeme stejně dobře uctít ve vzpomínkách a podobně, na to nepotřebuju žádného mluvčího ani cokoliv jiného. Zkrátka takové věci příliš neuznávám. Přesto se slušně obléknu a dostavím s dostatečným předstihem, sama bych o sobě řekla, že mi to fakt sluší. No, rozhodně víc, než když jsem upocená, zaprášená a nejlíp ještě zamazaná krví.
Tak ať už to máme za sebou..

Nový domov

Rozhlédnu se kolem sebe a povzdychnu si, že se mnou neletí nikdo ze známých. Těch pět nevypadalo, že by si chtěli povídat. Tak stejně v tichosti jako oni vyčkávám na tu plechovou nádheru, o které jsem slyšela mnoho. Dělá velký kravál a obsah žaludku bažantů občas končí u nohou spolucestujících. Když kraksna s rachotem přistane, zakryju si oči, abych viděla na postavu vycházející ze útrob. Dá jednoduchý příkaz, nijak se neženu, jdu jako poslední. Sednu si, zakurtuju se a čekám, kdy s krabičkou sirek zatřese zážeh motoru. Chytnu se madel, a s úsměvem si užívám mixer. Znechuceně se podívám na týpka co se poblil přímo přede mne a pomyslím si, že Andreas by byl lepší a určitě by se nepoblil. Když dosedneme, odkurtuju se a při výstupu dávám bacha, abych nešlápla do blitek, které tam zanechal ten kluk. “ Dobrá práce.“ Plácnu ho po rameni, když ho míjím. Vrhne na mě nechápavý pohled a já nad tím jen mávnu rukou.

Následuje další čekání, jak já ho nesnáším. Pomyslím, si když s ostatním pěchotním potěrem stojíme na chodbě. Další důstojník nás odvede do haly, prohlížím si ji, ale není tam nic co mi by mne zaujalo. Potom nám dá hlasitý povel. “ Pozor!“ A my jako jeden muž srazíme patky a stojíme jako sochy. Poslouchám proslov plukovníka v parádní uniformě. “ Tak ty jim zrovna máš co říkat o statečnosti, když tvoje lakýrky viděl boj, akorát na displeji. Myšlenky zůstanou v mé hlavě a můj výraz je nic neříkající, už při vstupu do haly se změnil v neutrální.

Přijde na řadu předávání vyznamenání, jsem na ty tři hrdá, to jsou opravdoví vojáci, kteří nasazují život, v misích, které se ne vždy povedou. Strašně bych si chtěla, alespoň na to vyznamenání sáhnout. Potlačím povzdychnutí.
Plukovník mne vytrhne ze zamyšlení, tím, že vysloví mé jméno, vystoupím z řady a opět se postavím do ukázkového pozoru, ještě aby ne, když jsem armádní dítko. V myšlenkách se tomu usměju. Potom se zařadím k týmu, oči mi zazáří, když si všimnu, že v mém týmu je jedna z vyznamenaných.
Rychlé sesumírování toho co bude následovat. Skvěle, jen sem přijdu a mám dovolenou, tu jsem neměla už pár let. Zašklebím se a když se začnou ostatní rozcházet. Zhnoupnu se ze špiček na paty a sepnu ruce. Hodím si na záda vak a jdu hledat svojí ubikaci. Zeptám se jednoho ze své jednotky, ten mi s úsměvem oznámí, že spíme společně. Cuknou mi koutky a odpovím mu na to něco ve smyslu, že doufám v samostatnou postel, protože se roztahuju.
Vede mne a ukazuje mi kde co je. Krom jednoslovných názvů, celou cestu na noclehárnu mlčíme. “ Ta je tvoje.“ Ukáže na volné bydlo a skříňku u něj. Jen kývnu hlavou.

Celých šest dní probíhá v duchu seznamování se s novým domovem. Ten poslední den se dostavím stejně jako ostatní na pohřeb.