Andor.cz - Dračí doupě online

Stanice Federace

Již nadešla ta chvíle a já stojím. Jen tak stojím a v hlavě mi znovu přeletují vzpomínky. Na mou první misi na onu noc .... na to jak mí bratři padli.
Celý vojenský mundůr ... celá ta moje uniforma je již připravena. včetně vyleštěných bot. Již nadchází čas. Já však jen tak sedím. Ruce zabořeny do dlaní v hlavě jediné. To, co se dělo.
Pak však pohlédnu na něco, co jsem sám sepsal. Něco, co je vlastně moje. I když je to spíše "dar". je to kus papíru. Něco málo slov, jež mě přepadly ani nevím kdy. Spíš snůška keců, ale přesto. Je to dar. Něco, co dlužím "Poserovi", teda chci říct Molokovi. Byl to sice posera, ale i tak ... byl to fajn chlap. I když jsem ho neznal. A ten druhý? Ani si nepamatuji jeho jméno. Snad jen že neuměl blafovat a .... ale docela solidní pravý hák a dobrou škrtící techniku.

I zvedl jsem se a připravil na začal se připravovat. Oblékl jsem si mundůr a vzal si s sebou ten papírek.
Na pohřbu byla ... snad celá divize. Postavil jsem se do lainy stejně jako ostatní a vyčkal příchodu nadřízeného.
"Pózor!" zavelel velitel každé jednotky a ta tak učinila. Ani já jsem nebyl výjimkou. Stál jsem v pozoru a poslouchal vše, co měl Generál na srdci. Hlavou mi běžely .... měl jsem je oba stále před očima. A nejen je.

Generálův proslov byl u konce. A ti, jež měli co říci, nebo to cítili jako povinnost, byli vyzváni, aby tak učinili. Stiskl jsem pevněji onen kus papíru obohacen o modř pár nesmyslných vět. Ne! To, co zde bylo napsáno nebylo určeno zrakům jiných. Ani jejich slechům. Byl to dar. Dar na rozloučenou. Pro bratra padlého v boji. Prve jsme však musel něco říci. Nyní jsem však stál před halou plnou lidí. Bratří a sester a ... co jsme tak mohl říci? .... snad jen ... co jsem měl na srdci.

"No ehm víte ..."rozkoktám se prve. "Možná jsem měl jen přečíst ten kus papíru a měl bych klid." proletělo mi hlavou a už jsem po něm sjel koutkem oka. pak jsem však ... "Já zde jsem vlastně abych vzdal hold dvěma svým padlím bratřím. Těm o nichž mám co říci. Teda je toho sice málo. No spíše nic, ale i tak .... hehe." rozkecám se, ale .... moc mi to nepomáhá. "Vojín Crowny a Melok. Moc jsem o nich ani neměl možnost zjistit." vypustím páru slov a na chvíli se zase zarazím a zakoktám. "Co o nich teda říct? Vlastně asi jen to, co jsme o nich stihl zjistit. Teda Crown. To byl docela fajn chlap. Poker mu moc nešel. Blafovat neuměl. Ale měl docela slušný pravý hák a docela slušně zvládal dvojtýho Nelsona. To se mu musí nechat." rozkecám se. Vlastně vzpomínka na tu potyčku tenkrát mě i docela rozesměje.
"No a pak je tu Posera." "Co jsem to zae vypustil z tý huby? Jáj taký grc! " "Teda Mellok! Zdravotník Melok!" opravuji se vzápětí, ale už je asi kapku pozdě. "Byl to docela fajn týpek. Takový pohodový a nešikovný. Člověka dokázal rozesmát. Třeba to, jak si zakopne o vlastní nohy. Jednou jsem se ho chtěl zeptat, jestli to dělá schválně, nebo je opravdu takový nešika. No ... myslím, že odpověď se už nikdo z nás nedoví." tahle ironie mi ale nedá a na ústech se mi objeví zářivý měsíc. Já se ho snažil skrýt, ale nějak to nešlo.

"To je pro vás hoši." utrousím spíše sám pro sebe a na Melokovu rakev pokládám onen kus papíru s mým původním proslovem. Po odložení papíru ještě jednou extra zasalutuji. Ani nyní jsme se neubránil, byť drobnému, úšklebku. "Škoda ... doufal jsem, že tě naučím alespoň blafovat." ušklíbl jsem se opět, když jsem položil pikové eso na Crowenovu rakev. I nyní jsme zasalutoval.
Ještě po mne se našlo páru "dobrovolníků", jež měli ... mnohem lepší proslovy než-li já. No a pokud ne, alespoň si neutrhli takovou ostudu ... teda myslím, ale "Who cares?"

Stejně tak jako praví námořníci brouzdající nekonečné "oceány" vesmíru .... i oni byli odevzdání tam kam patřili nejen jejich srdce, ale i jejich životy.
Obřad byl u konce a já očekával rozchod. Již byl dokonce zavelen pohov. Ovšem ... byly zde ještě určité věci k vyřízení a já tušil, co se blíží. "To já to zvoral PANE! A ponesu si své následky sám PANE!" to byla má slova. A nyní ... nyní bylo potřeba dodržet slovo. Neuposlechnutí rozkazu, ohrožení vlastního týmu a mise. Vyhrožování veliteli a nadřízenému a ... už ani nevím co vše. A nyní ... nyní je potřeba .....

..... "povýšen na desátníka? Zásluhy? Cože?!" proletělo mi hlavou a .... já prostě nechápal, co se vlastně děje. Bylo to ... divné. Tohle jsme fakt nečekal. A přesto, že jsem tuto větu v životě použil již několikrát ... nyní opravdu byla pravdivá. Tohle jsme si nezasloužil.
A tak když major přichází, aby provedl to, co udělat měl, neubránil jsem se a .... "Ale pane proč?" pak si ale uvědomuji, že jsme poněkud ... nezdvořilý ... No pohled majora mi to naznačil. "Chtěl jsem říci děkuji PANE!" opravím se okamžitě a zasalutuji svému nadřízenému.
Teprve nyní. Po vší té maškarádě ... teprve nyní bylo po všem a my měli rozchod.

Příští tři dny probíhaly stále v duchu odpočívání a pohody. Pro mne se stále nic neměnilo. Občas jsem nějaký ten čas strávil v posce, pak si odskočil do muničáku zamakat na ..... na "Lucy". Samozřejmě jsem i odpočíval a užíval si volna. Bylo mi totiž jasné, že brzy ... brzy tohle leháro padne a my budeme až po uši v nějakých zasranej sračkách. Byla to jen otázka času. Otázka tří dní.

Zrovna jsem byl u sebe na ubikaci. Seděl jsem na posteli, harmonika na stole, vedle ní kudla zaražená a na ní pověšená fotka. A já seděl na posteli a hrál na kytaru. Hrál, zpíval si a .... a vzpomínal. Vzpomínal .... hrál a zpíval ....odkaz
"Andrew! Brífink! Teď! vtrhl najednou někdo před moje dveře a stejně rychle jak se objevil, stejně rychle zmizel. Já tedy odložil kytaru, sebral ze stolu harmoniku, fotku a vytáhl kudlu. Kytaru jsem opřel o postel a vyrazil.

No a jak se dalo čekat ... někde se zase něco posralo a my to měli jít rychlo uhasit. Což o to ... to by bylo fajn .... jen kdyby tam jako vždy nebyl háček ... v mém případě spíše suprahák! A to přímo na kosatky! "Já? Ale pane ... " snažil jsem se nějak, ale majorův pohled .... "Ano pane." odpovím tedy a vyslechnu zbylých instrukcí. Instrukce byly jasné, obeznámeni jsme byli se vším důležitým. No a pokud nám hodlají ještě něco sdělit, tak to udělají asi cestou tam. Major tedy zavelil k rozchodu.

Připravit se k odchodu nebyl až tak velký problém. Ostatně jsme si ani pořádně nevybalil. Horší to však bylo s ... se zbytkem výbavy. na druhou stranu jsem byl v muničáku skoro jak doma. Takže jakmile jsem měl nachystány všechny potřebné věci(základní výbava), skáknul jsem si do muničáku pro "Lucy" pět zásobníků a dva granáty. Optika s nástavcem ovšem zatím nebyly dokončeny takže jsme se musel spokojit s tím co bylo. Ovšem k tomu všemu jsem si taky musel dobrat ještě jednu důležitou věc ... vlastně dvě .... tři? ... no prostě něco navíc.
Taktickou zbroj a helmu pro medika, batoh pro medika a hlavně PŘÍRUČKU pro medika! (svoje 3 obvyklé věci si beru jako vždy s sebou ;)
Jakmile jsme tohle všechno měl, vyrazil jsem do doku 3. Normálně bych byl nachystán během 10 minut, avšak tohle vše .... inu řekněme, že dvě hodiny byl ten nejrychlejší čas za jaký se to asi dalo zvládnout.
A tak tedy sedím v doku 3 a čtu si příručku pro medika. Takový ... rychlokurz.

Proslovy & O tři dny později

Nehnutě stojím a poslouchám, jedním uchem tam, druhým ven. Ztráta času. Mohli jsme se zdokonalovat a byl by to mnohem užitečněji strávený čas, ale chápu, že i takové obřady, jako je tento, jsou třeba. Chápu, ale.. velmi těžce.

Bohužel, i když je už rakev z dohledu, nemáme odcházet.
Dostanu nějaké vyznamenání, jako ano, potěší mě to, ale na druhou stranu mi to nikdy prdel nezachrání, budu dělat to samé a co víc, někdo by mohl začít mít pocit, že se nikdy nespletu a budu o to lepší.
Vyznamenání dostáváme od velícího.
Patřičnou zásluhu?
"Kdybyste mě raději vzal na skleničku.. Stejně jste na začátku chtěl, ať se držím u vás," utrousím s mírným úsměvem, když mi předává vyznamenání, a bez dalších komentářů odejdu.

Konečně bylo po všem a já se zase mohla věnovat své denní rutině cvičení a zdokonalování se, hlavně, abych nezlenivěla. Brala jsem tu práci vážně, taky, tam venku na mě nic jiného nečekalo, protože co jsem mohla, to jsem zničila. Nevadilo mi to, ale pobyt zde ze mě dělal o něco lidštější bytost.. což se nakonec nemusí ukázat vůbec jako dobrý směr.

Za tři dny to vypadá, že jsme už všichni z nejhoršího venku a můžeme se pustit do nové akce, čemuž napovídá i svolaný brífink.
Ricův dotaz mě překvapí. Je pravda, že jsem tu pozici na začátku absolutně nesnášela a nechtěla ji dělat, ale zachraňovat někomu život? To asi ne. A zabíjet.. takovou věc jsem zvládala i před nástupem do armády, takže mít na nějakou specializaci, hm, možná příště.
"Ještě to promyslím," odpovím. Teď toho stejně moc nezměníme.

O další hodinu a půl jsem připravená vyrazit. Taktická zbroj a helma radisty, Morita CGI, náhradní zásobníky a granáty, nůž.

O tři dny později - Rudí Medvědi -> Brífink

Uplynuly už tři dny od pohřbu a poručík Trugo za vámi přišel na ubikaci, kde jste všichni.
"Tak jo máme nový úkol. Opět budeme spolupracovat s Vlky, vyrážíme za dvě hodiny z doku 2, jedná se o to, že půjdeme výsadkem na asteroid, na kterým ztroskotala nějaká naše loď musíme s nima omrknout co se stalo a proč. Budeme jim dělat podpůrný tým a uvidíme jak se situace vyvine. Kyslík tam je protože je to v atmosféře nějaké planety nevíme proč to nespadne na ní, ale je to tak."
Pokrčí rameny a kývne...
Za dvě hodiny už jste v přípravce, hned vedle té druhého týmu, která vede do doku 2.
(Popiš dobu od pohřbu, přes brífink až po to co si vezmeš sebou na misi.)

O tři dny později - Modří Sokoli -> Brífink

Taky vám uběhly už tři dny od pohřbu a přišel za vámi major Hawk s hlášením.
"Takže máme novej úkol. Na planetě Hagren byl nedávno výsadek několika týmů, který to tam měly zajistit a připravit tábor. Bohužel se stali lovnou. Hodně jich tam už prej zařvalo a není moc přeživších, každopádně máme za úkol se tam dostat výsadkem a zachránit zadky těm co přežili a udržet je na živu, než nás někdo vyzvedne. Brouci je někde drží zahnané v kleštích. Jo a Splintere nemáme zatím žádného nového medika takže ti zůstává tento post nezapomeň si vzít tuhle výbavu sebou. Věřím, že to zvládneš."
Oznámí vám. Pak se odeberete do doku 3, kde v přípravce začnete s braním výbavy.
(Popiš dobu od pohřbu, přes brífink až po to co si vezmeš sebou na misi.)

O tři dny později - Bílí Vlci -> Brífink

Tři dny později po pohřbu se sejdu se svým týmem na ubikaci a přelétnu je pohledem.
"Tak výborně týme doufám, že jste odpočatí. Máme další úkol, ale před tím....Riley? Vyhovujete si post radisty, nebo by ses chtěla zaučit na medika od Trixi, nebo snipera třeba? Kdyby ti radista neseděl může ho zkusit prozatím Wade, nebo někdo jiný s týmu."
Nabídnu ji, jelikož chci tým v co nejlepším složení na vyhovujících pozicích.
"Nyní k úkolu. Vezme nás výsadková loď, my společně s týmem Medvědů poletíme k jednomu asteroidu, který lítá ve vesmíru. Něco tam přimělo jednu naší větší loď havarovat takže jdeme omrknout co a proč. Měl by tam být kyslík, protože je Asteroid podivně blízko atmosféře jedné planety. Takže máme dvě hodiny na přípravu. Za hodinu v doku 2 posbíráme vybavení a jdeme."
O hodinu později už se připravuji v doku a beru si vybavení. Moritu s granátometem, 4 granáty, zásobníky, vector CP1, taktickou zbroj a helmu pro obyčejné vojáky, která je moje a nůž. Pak čekám na ostatní. (Vlci popíší dobu od pohřbu, přes brífink až po to co si vezmou sebou na misi.)

Všichni - Stanice Federace -> Pohřeb

Všichni jste nějak strávili svůj volný čas, který zbýval do pohřbu, který byl ne moc pozitivní událostí, která vás čekala. Nicméně, alespoň uctíte památku padlých ať vašich, nebo jiných jednotek. Je zhruba jedna hodina odpoledne a všichni se se svými jednotkami dostavujete do velké haly, kde se dle jednotek formujete do útvarů a řad před symbolickou rakev, která obsahuje psí známky padlých, nebo něco jiného, kdo ví prostě symbolizuje padlé lidi.

Pozitivní je, že hodně vojáků se za tu dobu uzdravilo (z vašich týmů všichni), dokonce i Alex, který na tom nebyl moc dobře díky nanobotům, kteří se už rozložili a pracovali dobře, se cítí v celku dobře. Sice ještě musí získat zpátky svou sílu, ale už je schopný na kratší vzdálenosti i sám chodit, ale ne moc velkou rychlostí. Každopádně se brzo bude moci vrátit do služby. Já i ostatní zranění z týmů vypadáme už také mnohem lépe. Všichni čekáme, až to celé začne. Jsme v celku v předních řadách. Pak uličkou mezi námi příjde velitel stanice a několik důstojníků, kteří se postaví na pódium před rakev a velitel stanice se postaví k mikrofonu.
"Jsem rád, že jste se dostavili v tak hojném počtu. Dnes nastal den, kdy uctíme památku našich padlých bratří a sester a vzdáme jim hold, jaký jim patří. Seznam těch, kteří padli pro, aby ochránili vlast je dlouhý a nebudu jej číst. Všichni víme, o koho z těch, které jsme znali jsme přišli."
Na chvíli se odmlčí a sleduje nás všechny.
"Dnes se s nimi rozloučíme a budeme bojovat dál za ně a za sebe a za vše pro co stojí žít. Brouci nám jen berou ale my jim ukážeme, že se nebojíme. Nyní prosím ty, kdož by chtěli přečíst vlastní proslov, aby předstoupili a přečetli jej pokud chtějí."
Dá prostor těm několika, kteří chtějí přečíst pár slov, jedná se jen o pár vojáků různých hodností....
Po dočtení posledního se velitel postaví opět na místo.
"Nyní mužstvo pozor a vzdejme hold těm jež padli."
S tím rakev odjíždí a je vypuštěna do vesmíru. Když je po všem.
"Pohov. Nyní je pohřeb u konce, ale nerozcházejte se prosím ještě. Nyní přistoupíme k další věci a tím jsou ocenění a povýšení těch, kteří si to dle nás a svých velících zaslouží...."
Začne číst delší seznam lidí. A ke konci se dostane ke jménům, které známe lépe.
"Vojín Splinter je povýšen do hodnosti desátníka za zásluhy v poli a projekt na základně...." Vojín Castillová dostává medaili za záchranu života, protože nebýt jejich zručných technických schopností byly by ztráty mnohem vyšší....Vojín Baxtorová dostává také medaili za záchranu života za pomoc raněnému velícímu a dobré radistické schopnosti, které zajistily úspěšnost mise...."

Pak seznam ještě chvíli pokračuje.
"Všichni kdož byli povýšeni nebo vyznamenáni dostanou patřičnou zásluhu od svého velícího. Nyní rozchod."
Zavelí nám a my se rozejdeme. Před odchodem si major Hawk odchytí Andrewa a předá mu jeho novou hodnost a já předám vyznamenání děvčatům ze svého týmu.
"Gratuluji je to zasloužené."
Usměju se na ně a pak se vrátíme na ubikace.

Pyrrhovo vítězství

Fungovalo to! Sice né přesně tak, jak jsem doufal, ale i přesto ... fungovalo to! Prokázali jsme, že jsme všichni stále sami sebou ... opět jsme si mohli býti jistí, že ... ale počkat ... kam se poděl ten ..... farmář? Z ničeho nic se vypařil a sebral pistoli jednomu z nás a .... "Pozór!" vykřikl jsem na své bratry, ale to již bylo pozdě. Padl výstřel, pak další a pak další. A dva mí bratří padli k zemi mrtví.
Ihned poté následovala série dalších výstřelů, které rozporcovaly toho zkurvy syna na cucky, lae i tak ... bylo pozdě.
"Né! Kurva! Do prdele!" rozeřval jsem se a začal zlostně kopat do již mrtvé atrapy dříve živého člověka, pak pouhé loutky broučí invaze a nyní skutečně a dokonale mrtvému zbytku jakéhosi kusu ... čehokoli co zbylo.
Když jsem se konečně trochu uklidnil, ještě jsem zlostně bouchl do stěny a zadíval se svým padlím bratřím do již vyhaslých očí.
"Je to tvoje vina! Kdo dostal toho zmrda na starost? Kdo se o něj měl postarat? Kdo? Ty! Ty a nikdo jiný! A kdo to posral jako všechno doposud? Ty a zas jen ty! Jsi nikdo! jsi nula! Všechno posereš a všichni kolem tebe umírají, protože jsi jen naprostá nula! Přesně tak jako tamtu noc! Čí to byl nápad co? No čí? ... ty to moc dobře víš čí ... tvůj! A jak to dopadlo? Tak jako všechno doposud! Oni umřeli a to jen kvůli tobě!" začnu obviňovat sám sebe. To však již major vydává rozkazy.
"Loď už je na cestě nás vyzvednout? Ztracená planeta?! Zase jsem to zvoral! Zas a znova!" pokračuji v sebeobviňování.

Naštěstí do příletu záchraných modulů nás už nic extra strašného nepotkalo a my tedy mohli v ... docela klidu a pohodě odletět na základnu. Přesto však .... celou cestu .. celou tu dobu je na mě vidět .... obrovský vztek. Je vidět všude. V tom, jak dýchám, jak se dívám ... kdokoli na mne mluví, jako bych jej ignoroval. Jakoby nebyl. Dokonce i samotný velitel. Vím, že bych neměl, ale .... nemůžu si pomoci.
Když jsme konečně přistáli na základně a celý tým začal vystupovat ..... zůstal jsem jako poslední. Já a major.
"Pane! Beru plnou odpovědnost za to, oc se stalo pane!" zarazím jej, když vychází z modulu. Pak mu pohlédnu přímo do očí. Ty mé jsou stále plné hněvu. "Všichni, kteří padli, padli kvůli mne PANE! Není důvod, abyste to zbytečně bral na sebe PANE! Prosím o toto prohlášení, jako oficiální zápis PANE!" pronesu již zklidňujícím se hlasem. Poté zasalutuji tak, jak se sluší a odcházím na příslušné místo.

Teda pravdou je, že bych čekal, že nás pošlou rovnou na ubikace, avšak místo toho jsme byli posláni do nějaké velké místnosti. Byla zde pěkná řádka vojáků ... to se musí nechat. Všichni byli ... jsme byli nastoupeni v pozoru a poslouchali a sledovali jakési předávání jakýchsi medajlí. Vlastně mi to ani nedávalo smysl, ale to bylo jedno.
"Tak voni jsou oceněni a ty mezitím děláš víc škod jak samotní brouci! Prostě troska!" terorizuji se i nadále. Snažím se zachovat kamennou tvář, to se mi však nedaří. Jsem totiž tak ... NASRANÝ!
Přesto vše se stále chovám dle protokolu. Prostě tam stojím v pozoru a sleduji, co se děje. Když je po ceremoniálu, či jak by se to dalo nazvat, odeberu se na ubikace.

Týden "volna"

První mise a první prohra! První mise a toliko chyb! Chyb, jež se nesmí opakovat! Nikdy! Vím, že to jsem si říkal, když jsem tenkrát přežil .... tamto, ale i tak ... bylo potřeba něco konečně změnit! Něco se muselo změnit! Mnoho se muselo změnit! A to byl hlavní důvod, pro jsem měl o týdnu volna tak napilno. Né, že bych neodpočíval. To by se rozhodně říci nedalo. Ba naopak, ale i přesto .... čtyři hodiny denně v posce, něco navíc v arsenálce, ale mnoho času trávím také na společných ubikacích a vůbec s ostatními Broes and Sis.
Večery většinou trávím bližším poznáváním mých bratří pomocí pokru a rvaček. Jsou zde však chvíle, kdy se odeberu někam do úsraní. Vytáhnu starou fotku, kudlu zapíchnu do nějakýho kusu dřeva a k tomu si hraju na harmoniku, nebo kytaru. Tehdy jen tak sedím a vzpomínám. Občas se ke mně i někdo přidal, ale ... sám ani nevím, jestli si někoho ... kohokoli z nich zapamatuji ... má-li to vůbec smysl.

Pohřeb

V den pohřbu jsem vstal mimořádně brzy. Osprchoval jsem se, vyčistil držku, oholil ksycht, extra vyčistil uniformu. Samozřejmě jsem si ani nezapomněl vykartáčovat boty. Pak jsem se oblékl dle všech regulí a když bylo potřeba ... tehdy, když byl ten pravý čas, tehdy jsem vyrazil. Měl jsem však s sebou malé překvapení. Něco, co jsem ..... něco, co jsme prostě musel udělat. Něco, co bylo mou povinností, přec, že mne nebyla přímo udělena žádným nadřízeným.

Proslov
"Den co den dávali své životy všanc. Den co den stavěli potřeby jiných nad ty své. Den co den byli tím, čím jiní jen touží být. Není nic, čím bychom se jim za to mohli odvděčit .... snad jen částečně nahradit .... Někteří se touží stát hrdiny .... touží po tom celý život, avšak nikdy se k tomu nepřiblíží ani zdaleka. Zde však nyní stojíme, abychom vzdali hold takým, kteří pravými hrdiny jsou. Nemuseli zabít tisíce nepřátel, ani stovky, ba ani desítky! Přesto jsou však hrdiny, protože padli za ty druhé! Zaplatili daň, jež vždy zaplacena musí být! Oni však bez jakýchkoli rozmyslů platili za druhé a to je to, co z nich dělá ty pravé hrdiny!" není to nic extra. Vlastně to asi většině lidí připadá jako pouhý blábol, ale na tom asi ani nesejde. Když jsem se chystal na ten pohřeb, cítil jsem jako potřebu něco sepsat. Možná jsem i doufal, že tak ze sebe sejmu část té tíhy, jež ležela na mých bedrech, možná jsem jen chtěl dokázat, že mi na nich záleží. Ať je znám, nebo ne! Jednou jsme bratry a tak to zůstane!

A další mise splněna
Podívám se na Wadeho a pak na Riley.To myslí vážně?Ano vím že jsem mechanik,ale doufám že to nebude nutné.Prosím ať Riley naváže spojení pokud se v té vysílačce budu vrtat mohla bych jí dorazit.Ať zkusí kopanec nebo ránu možná to zabere,ale pak se přece jen něco ozve.Sice slabě,ale vypadá to že nakonec se přece jen odsud dostaneme.A brzy uvidím tečky které se přibližují a z nich se vylupují bombardéry které zasahují a zapalují brouky všude kolem.
Je libo smažené brouky?Nebo tohle slunce svítí,ptáci zpívají a všude jsou stopy brouků.Zoe to je taková pitomost.
Ale je to hezký pohled na všechny ty hořící a vybuchující brouky jako v nějaké počítačové hře která je živě.Po nich následují výsadkové lodě přinášející novou posadku z nichž pátá přistane na střeše aby po výměně posádky odvedla nás.Seržant nás s úlevou pobídne ke vstupu a pak se odpajdá dovnitř.Následuju ho a uleví se mi protože vím že tahle mise skončila.Konec opustíme tuhle planetu tentokrát s dobrým pocitem že jsme neutekli se staženým zadkem,ale že jsme také něco udělali a dokázali.Když pak při přistání slyším že se máme hlasit v nějaké hale tak mně to moc nepřekvapí.
Asi nám hodlají říct že jsme dosáhli velkého vítězství a že celý svět se na nás dívá.
Všimnu si že tam s novými rekruty sedí na kolečkovém křesle i Alexandr a uleví se mi že je nakonec docela v pořádku.To zranění vypadalo važně ošklivě.Vyslechnu si pak všechno co se zde řekne přivítám se Alexandrem a pak se odeberu do svého pokoje kde se svalím na postel.Probudím se až následují den odpoledne což je stejně jedno protože teď máme stejně týden volno.Následující dny travím s ostatními v baru a občas i v posilovně.A taky si vypůjčím několik manualů protože se pokusím poněkud zlepšit v tom co dělám.Poslední den příjdu na pohřeb myslím si že tohle si budem z téhle války pamatovat nejvíc.Seznamy mrtvých,nekonečná řeka ... zavrtím hlavou a rozhlížím se kdo tu ještě je.

Vesmírná stanice, brzo bude pohřeb

"Já říkal, že se jen tak nedám," zakřením se na Wilsona a podívám se i na ostatní. Všichni se zdají být v pohodě. Ovšem úsměv na rtech se mi neudrží dlouho, zvlášť, když si uvědomím, že Patrick už není mezi námi. Byl to dobrý chlap a dobrý voják. Jakmile se se mnou Wade rozloučí, také mu mávnu a vrátím se zpátky na lůžkové. Ovšem nesnažím se dostat do postele, ale začnu hledat své věci. Pak mi dojde, že je asi zlikvidovali, zvlášť, když vezmu jak byly od krve a proděravěné.
"Sestři, zavoláte mi doktora?" zeptám se blízko stojící sestřičky a když tak učiní, pokusím se ho přemluvit, aby mne co nejrychleji uschopnil. Mám jen týden, nebo dva, než naši jednotku zase nasadí a v té době už bych chtěl být opět mezi nimi. Doktor mi sice nic neslíbil, ale když člověk ví jak na to... Poté jsem se s ním ještě domluvil na večerním pohřbu. Nechá mi z mé ubikace přinést vycházkovou uniformu, abych tam nebyl jako jediné střevo v nemocničním mundůru. Na samotný pohřeb přijedu mezi posledními a stále na vozíku. Za mnou je sestřička, která je také slušně oblečená. Sice jsem jí říkal, že nemusí, ale asi se jí líbím. Nebo má slabost pro zraněné vojáky, kdo ví.

Brouci vs. Komplex: Část V
Impérium Lidstvo vrací úder

Sotva dopovím svůj návrh o opravě vysílačky a už se ozývá odpověď od našich. Takže to fungovalo. Ufff.
Netrvá dlouho a brouci přestávají bušit na vrata. To asi proto, že je zaujal ten hluk letounů a exploze bomb, které my můžeme pozorovat z bezpečí transportéru. Jenž nás stihl před necelými dvěmi minutami naložit na té pekelné střeše na pekelném kopci. No, alespoň že už nebylo žádný další zranění. Za dobytí základny a vyčištění celé oblasti to nebylo tak vysoké číslo. Většinou zemře víc lidí za menší výhru. Ještě, že nás na Zemi žije tolik...
"A maj to zmrdi hmyzácký! Nemaj si začínat," ucedím si pro sebe hledíce na exploze a brouky, vesele rozhazující nohama, někdy i padesát metrů daleko. Brzy je však můj výhled na bojiště ukončen výstupem z atmosféry a přistáním na našem křižníku.
Nestihnu skoro ani vystoupit a hned nějakej ňouma hlásí, že si máme nastoupit před nějakýho plukovníka. Vojenskej soud takhle brzo? Cože? Vždyť jsem nic neudělal! Navíc ani serža ještě neměl čas podat hlášení! Ah, škoda...
Než stihnu alespoň pozdravit Alexe, který jak vidno ještě žije, což je příjemné překvapení, už stojíme v pozoru a rozdávaj se purpurová srdce. Och bože...to je spíš ostuda než vyznamenání. Vždyť je to k smíchu... Myslím si o tom svoje, ale mlčím.
Když už jsou vyznamenání rozdána, a zavelí se rozchod, zamířím rovnou k Alexovi.
"Alexi!" Oslovím ho s radostí a poplácám po rameni, "koukám, že máš hodně tuhej kořínek, co? Jak se ti líbilo v místní nemocnici?"
O chvilku později se s Alexem opět rozloučím a zamířím rovnou na ubikace.

A jak to bylo dál?

Milý deníčku,
vzhledem k tomu, že si tě nepíšu a ani si tě psát nechci, tak tenhle papír roztrhám a spálím hned jak jej dopíšu, aby si to nikdo nikdy přečíst nemohl.
Dnes se koná pohřeb padlých v bitvě o Pekelný kopec, ceremoniál, při kterém budou navíc rozdány i nějaká další ocenění. Pravděpodobně dle toho, jak znělo seržovo hlášení. Takže já budu asi pokárán za neuposlechnutí nějakého toho rozkazu, ale což. U mě nic nového.
Ale tohle není důvod, proč píšu tenhle papír.
Někomu to říct musím, ale nemohu si dovolit říct to komukoli živému, protože bych asi rychle dostal košilku se zavazováním dozadu, pár prášků a polstrovaný pokojíček. Jde o to, že ten zelenej hlas v mojí hlavě už přestal trucovat a zase se ozývá. Dokonce se mi pokusil namluvit, že tenhle svět není skutečný, ale to je čirý nesmysl, že jo...takže jsem ho zase umlčel. Myslím, že mu to, i s jeho ukecaností, na pár hodin vydrží.
Druhá věc, se kterou bych se chtěl svěřit je náklonnost k jedné dívce. Ale na to nezbývá čas, neb za pár minut začíná pohřeb, takže si, milý deníčku, trhni.
Vlastně to ani nemusíš, teď to s tebou jdu udělat já.
S pozdravem W. W.

Odložím tužku, zběžně si prohlédnu co jsem právě stvořil a zatřepu hlavou. Co mě to doprdele napadlo? Psát si deníček, bože zabte mě... Vstanu, přeližím papír, který jsem právě dopsal a zamířím na toaletu.
V okamžiku, kdy stojím nad mísou, papír roztrhnu na čtyři části, které zapalím a nechám shořet, co to jde. Jakmile bude hořet i ten roh, že už to nebudu moci držet, vhodím zbytek do záchoda, spláchnu a pozoruji, jak mizí v odpadu.
Tak, a teď ten ceremoniál. Opustím toaletu, zkontroluji svou upravenost a v uniformě pro tyto účely určené se přesunu do velkého sálu, v němž pohřeb proběhne, kde již čeká většina vojáků, jež se zůčatní. Tak nakonec nejsem poslední, ufff. Uleví se mi a přesunu se na místo, jež mi pro tento ceremoniál náleží.