Andor.cz - Dračí doupě online

Planeta Země - Doma
Zoe

Táta byl za chvíli zpátky. Zdá se, že dnes nic na záznamníku nebylo vzhldem k tomu, jak rychle se vrátil ke stolu. Usedl na své místo a koukl po tobě a začal nandávat na talíře. Samozřejmě naložil vám oběma porce ala TÁTA takže tak pro slona. Na jednu stranu bylo asi štěstí, že neměl čas, nebo chuť vařit zase tak často, protože byste asi brzo byli, jako dva vypasení lední medvídci.
"Co je s tebou Zo. Jsi dneska nějaká duchem nepřítomná."
Zadíval se na tebe táta starostlivě zatímco si krájel cuketové kroužky, aby mu trošku vychladly a nespařil si jazyk. Pak si také nalil trochu džusu a napil se. Bylo vidět, že tě poslouchal při jídle, jestli jsi nějak reagovala. Občas mu oči utekly směrem k prázdnému místu, nebo k tobě.
Zdálo se, že se si dělá ohledně něčeho starosti a také bylo vidět, že si není jistý jestli s tebou mluvit nebo ne. Přece jen pro tátu jsi byla a vždy asi budeš jeho malá princezna. Takže....

Federální křižník - Destiny - Párty
Johny a Riley

Vytí se ozývalo ze všech stran, některá táhlá jiná krátká, někdy hluboká, jindy skoro až pisklavá. Když ses dotočila začala sis v hlavě třídit jednotlivé hlasy. Orientovala ses a mapovala si, kde hlasy jsou a kde se přesouvají. Pak jsi začala naslepo šátrat kolem sebe a vyrazila přes tělocvičnu za těmi hrubšími. Rozcházely se, jeden takový jsi nakonec zahnala až patrně k žebřinám, kde tě ovanulo horké haúúú ale jakmile jsi se dotkla svalnatého těla, už vzhledem k výšce ti došlo, že to nebude Johny, ale spíše takový Alex, nebo Andrej. Nechala jsi ho tedy tak a zamířila za dalším vytím to se ale po chvíli změnilo v.
"Hau hau, hau hau hau...hau hau hau."
A rytmicky se přizpůsobilo utišené hudbě. Tak nějak jsi odhadla, že ani tohle asi nebude Rico. Jedno rozesmáté Haúúúúti proběhlo přímo před čumákem až tě olízly dlouhé vlasy. To rozhodně nebyl Rico.
Další osoba, kterou jsi zahnala patrně mezi bedny se odhalila, jako nevhodná, když jsi dotyčnému šlápla na nohu a ozvalo.
"Hauuuuuuuuuu!"
Připomínající postřelenou kočku. A tak jsi pátrala dál. Letmými pohmaty jsi se dotkla prsa nějaké dívky a málem ses přerazila o kozu, která dělala jeden z vyšších sedátek. A nakonec se ti podařilo zahnat jedno ne až tak výrazné, ale nápadité vytí až do samého rožku tělocvičny, kde sis ho zajistila nohou o jeden bok a rukou o druhý, aby náhodou nezdrhlo. Pak jsi začala zkoumat dotekem tělo. Výška by odpovídala, svaly taky, tvář....snad......brada.....hranatá, jako kostka na člověče nezlob se, to musí být Rico!

Doma?
Štípnutí se neukáže jako něco dostatečně prokazatelného, skutečně se to stalo nebo mi to jen tak přišlo? Nevím jestli je to sen nebo jestli byl sen to co jsem si vysnila předtím.
Můj předpokládaný život v Hvězdné pěchotě, přepadení už hned na výcviku, následný boj s brouky, zničení křižníku, seržant Rico, Wade, moje zranění.
Zaplaví mně zmatek než si vzpomenu na to že je večeře na stole, sejdu tedy dolů a všimnu si že je stůl svátečně prostřený. Táta dneska udělal cuketové kroužky v trojobalu a bramborovou kaši, mámino oblíbené jídlo u stolu je třetí židle a táta právě zapaluje dvě svíčky.
Dnes je sen kdy máma umřela ...
Tak proto byl předtím tak tvrdý, vyhlídka mé budoucnosti v pěchotě zvláště v tento den pro něj byla chmurnou předpovědí u které nechtěl aby se vyplnila.
Táta je už tak podrážděný a nervózní i bez mého hloupého nápadu ...
Ve vzduchu se nese vůně večeře a vanilkových svíček (máminy oblíbené vůně) posadím se tedy naliju si limonády a trochu upiju a čekám až přijde táta, nebo až se probudím na ošetřovně a potvrdí se mi tak že je tohle sen stvořený mými vzpomínkami.

Tajná čísla, tajné polibky..

Nechám se tak trochu nést proudem. To znamená, že hodně poslouchám, usmívám se, až mě bolí tváře a málo mluvím.

Další „výmysl“ ve mně nevzbuzuje moc zvědavosti. Čekala jsem, že přejdeme k nejdůležitějšímu, ale očividně jsem dneska obětní beránek a musím bavit ostatní. Pokorně tedy svou roli hraju dál, a když Amanda začne s vysvětlováním, na začátku nechápu vůbec nic. S přibývajícími informacemi si nejsem jistá, jestli se mi to líbí, nebo ne. Spíš jo. Škoda, že jsou ve mně taky nějaké hlubší city, protože bez nich by to mohla být ta pravá zábava.. ale taky by se to mohlo celé zvrhnout.
Gin. Arašídy. Já měla pivo, ale to tady pil kde kdo. Při boji jsme se zpotili, ale už je to nějaká doba. Snažím si utříbit myšlenky ohledně všeho, čím by Rico mohl vonět. Vůbec si nejsem jistá, že ho takhle poznám. A zbytek smyslů?

Povzdechnu si, byť s úsměvem, a nechám se roztočit. Z představy, jak před sebou jako hlupačka šmátrám rukama je mi trochu nepříjemně, ale čím dřív hru dohrajeme, tím dřív budu mít klid. Jsem hrozná?
Zastavím se v půlce otočky a slepě rozhlédnu. Kakofonie vyjících hlasů pochopitelně nepomáhá, takže ostražitě zamířím mírně nalevo od stávající pozice. Mužské hlasy jsou obecně hrubější a zdálo se mi, že zrovna tady nějaké jsou.
Konečná strategie hledání je jednoduchá – zkusím najít muže a snad budu mít štěstí a poznám Rica podle brady.

Planeta Země - Doma
Zoe

Štípnula ses ale kýžený efekt se nedostavil. Boleto to, nebo ti jen přišlo, že to bolelo? Jestli tohle byl sen, tak sis to nebyla schopná správně uvědomit, což na tom bylo ještě děsivější.
Na pár okamžiků tě zaplavila vlna zoufalství a zmatku, ale ta byla po nějaké době přehlušena upomínkou táty zespodu, že je večeře na stole.
Když jsi konečně sešla dolů spatřila jsi rodinný stůl, u kterého jste sedávali i s mámou jak je svátečně prostřený a připravený na večeři. Táta dneska udělal cuketové kroužky v trojobalu a bramborovou kaši. Tvoje máma tohle jídlo přímo milovala. A taky to bylo jedno z prvních jídel, které se táta kvůli ní kdysi naučil dělat. Když jsi scházela poslední schody do jídelny už nesl na stůl skleničky, láhev s limčou a dochystával příbory. Nakonec zapálil dvě velké svíčky. Všimla sis, že je u stolu i třetí židle ale u ní není nachystáno. V tu chvíli ti došlo, co je tohle za den. Dnes je den, kdy si připomínáte výročí úmrtí tvé mámy. Dnes je den, kdy umřela a táta ho vždy bere velmi vážně, bývá podrážděný a nervózní, ale nakonec se snaží chovat mile a přátelsky už kvůli mámině památce.
"Už jsi tady? Pojď si sednout ještě zajdu zkontrolovat telefon."
Kývl na tebe a oběhl do kuchyně, aby překontroloval záznamník. Večeře hezky voněla a svíce samotné také roznášely po pokoji vanilkovou vůni. Také mámina oblíbená.

Sen, pravda a skutečnost
Můj otec má pravdu vzhledem k tomu že naše první mise přišla dřív než jsme to čekali, my jsme měli štěstí že jsme přežili tak dlouho.
Nebo přežijeme?
Otec prská a já vím proč, armádu nesnáší po tom co se stalo jeho jeho bratrovi. Sice službu přežil, ale potom se štěstí vyčerpalo. Skončil na vozíčku ovšem vzhledem ke svému duševnímu stavu si svůj fyzický stav moc neuvědomoval. Pravidelně jsme ho s otcem chodili navštěvovat, ale jeho stav se však nikdy nezlepšil. Otec potom začne mluvit o mámě, od její smrti mně totiž hlídá jako ostříž proto ho můj nápad dát se k pěchotě docela vyděsil.
Tohle v náborových filmech není, ale stalo se to veřejným tajemstvím. K pěchotě se dají jen ti kteří jsou buď dostatečně odvážní nebo dostatečné hloupí.
To otec neřekl, ale teď se poprvé usmál předtím než odešel. Večeře jasně, ale tohle je jen sen, ležím na ošetřovně a tohle je následek léků které do mně napumpovali. Vstanu a rozhlédnu se a pořádně se opřu o stůl.
No tak Zoe co se to vlastně děje?
Nebo tohle je skutečnost? Usnula jsem za stolem a to vše co si pamatuji z Federace, výcvikový tábor, brouci, má poslední mise byla jen představa mé budoucnosti?
Zdálo se mi o budoucnosti nebo se mi tohle všechno právě zdá?
Pak dostanu nápad a štípnu se, ve snu bolest člověk necítí protože to vše je jen výplodem naší fantasie.

Oslava tajného čísla Riley

Alex se na Riley usmál zhluboka se napil z plechovky.
"Žádnej problém ještě nepatřím do starýho železa."
Zazubil se a snažil vypadat, jako hrdina, který se nezalekne žádného nebezpečí. I tak si může bát docela jistá, že příště si bude dávat mnohem větší pozor, aby se o všem dozvěděl včas. Jakmile se její pozornost obrátila zpět ke mě. Bezbranně jsem se rošťácky usmál a zvedl ruce v obranném gestu.
"Samozřejmě, že máme něco v plánu. Chystali jsme se dost dlouho na to, abychom na tebe byli připraveni."
Odvětil jsem jí nevinně a zvedl oči ke stropu, kde se houpala provizorní disco koule.
"Šmárja Johny ta z tebe fakt moudrá nebude."
Protočila oči Amanda, která se objevila po jejím boku a s úsměvem ji vzala kolem ramen.
"Je vidět, že jsi nikdy pořádně narozky neslavila, tak jsme se rozhodli ti je pořádně okořenit."
Zatvářila se naše zdravotnice snad až ďábelsky. Skoro by si šlo pomyslet, že se chce Riley strašlivě pomstít, za to, že mě sbalila dřív, než ona. Ale na to bych nesázel už dle jejího přívětivého výrazu se dalo usoudit, že to za tím nebude.
"Neboj se flašku hrát nebudem, na to jsme už velcí."
Zazubila se a skoro na ní na okamžik visela plnou vahou.
"Říká se že vlci mají dobrý čich co? Přesvědčíme se."
Usmála se, jako sluníčko a pak aniž by to čekala jí pruhem látky převázala oči, jako předtím já.
"Slepou bábu znáš ne? Takže bude hrát hudba. Ty budeš hledat. Nikdo ti nesmí nic říct jediné čím tě budeme kontaktovat je vlčí zavytí......haúúúúúúúú chápeš ne? A cíl? Najít mezi námi osobu, které chceš dát pusu. Můžeš se řídit čím chceš, jen koukat nesmíš."
Vysvětlila Amanda a pak Riley roztočila kolem, jako káču div se zbytek plechovky nevystříkl na všechny strany.
"Hodně štěstí Vlčice a málem bych zapomněla ten koho si vybereš ti, jako první dá dárek, který ti vybral."
Zašeptala jí u ucha načež se její přítomnost vytratila a zůstala jen rytmická melodická hudba a z různých částí místnosti se začalo ozývat.
"Haúúúúúúú.........aúúúúúúúú........aúúúúúú"
Chopili jsme se svých rolí.

Federální křižník - Destiny - Nový zítřek
Zoe

"To bych ti radil. A jestli tě někdy zase napadnou takové šílenosti vzpomeň si na naše sousedy odnaproti. Jordansonovi přišli o oba syny. Prvního zabily ty bestie hned při prvním nasazení, druhý ustál dvě mise! Chápeš to?! Nepřežili tam ani měsíc! Jak dlouho myslíš, že bys to vydržela ty, než bys skončila na kousky. Příslib občanství za to, že se nechá někdo dobrovolně zabít? Směšné!"
Prskal tvůj otec ostře. Věděla jsi, že armádu nesnášel. Už jeho bratr v ní byl a i když službu Federaci přežil, vrátil se, jako vozíčkář, který měl místo mozku kus rozbředlýho bláta a nakonec skončil v sanatoriu, kde jste za ním vy, nebo jiná blízká rodina čas od času jezdili na návštěvu. Nikdy se však ze svého stavu už nedostal.
Pak hlasitě vydechl a opřel se zády o skříň.
"Musíme být rádi za to, co máme Zo. Dobře víš, že jsem mámě slíbil, že tě udržím v bezpečí. Puklo by jí srdce, kdyby se dožila toho, že se chceš dát k pěchotě."
Zahrál táta na trošku jinou strunu. Ano o mámu jsi přišla asi před šesti lety, když měla autonehodu. Z kómatu se probrala jen na chvíli po dvou týdnech a pak se její stav už jen zhoršoval, až to její tělo nevydrželo. Od té doby tě táta hlídá a chrání, jako ostříž ač ne vždy úplně tím nejlepším způsobem.
"Za půl hodiny je večeře Zo, tak pak přijď."
Poprvé od doby, co přišel do pokoje se vlídně usmál a pak zamířil ven z pokoje a dolů po schodech. Bylo to celé takové zvláštní. Nebyla sis jistá, co si o tomhle myslet, proč jsi byla zde, proč se vše najednou zdálo jen, jako ošklivý sen. Je možné aby tohle byla realita a vše co si matně vybavuješ ze své služby Federaci jsou snad jen výplody tvé fantasie a snu, který se ti zdál? Možná jsi usnula na stole a vše se ti jen zdálo? Začínala jsi ztrácet jistotu víceméně ve všem.

Aglamor II. - Výsadek
David

"Pane ano pane!"
Slyšel jsi odezvy některých. Vojíni se snažili držet rozkazů. Střídali se ve střelbě a stahovali se. Není však také divu, že se našli taky takoví, kteří při pohledu na brouky se zděšeným křikem prchli zpátky nehledě na své spolubojovníky, nebo nějaké posrané rozkazy. Leč vycvičení stále to byli jen pouzí lidé se svými limity.
Funící hromotluk ti donesl raketomet a ty už jsi tam ládoval hlavici. Vojín, který držel předtím atomovku se stáhl do linie a snažil se střelbou udržet nepřátele od těla sobě i ostatním.
Viděl jsi i tak, že se linie na několika místech porušila a rozpadla, brouků tu najednou byly desítky a prosekávali se svými muži, bez ostychu. Vzniklo tak několik menších ustupujících řad a půlkruhů, které se od sebe vzdalovaly, nebo se snažily spojit. Rachot kulometů bylo slyšet všude kolem.
Byl to rachot, střílel jsi, když to bylo nutné a skrýval, když jsi potřeboval proběhnout kousek skrytě. S námahou ses dostal do mírného kopečku, abys mohl zacílit raketometem a zkusit toho šmejda odpálit. Ale pak jsi uslyšel za sebou skřípavé zapištění a slyšel dusot nožiček. Nějaký brouk si tě všiml napůl ses otočil abys mu čelil ale ozvala se střelba. Až nyní sis všiml, že ten funící tlouštík šel celou dobu u o kus za tebou a nyní o pár metrů níže skoro na úpatí tvého kopce stojí a střílí, jako urvaný na všechny brouky, kteří se k vám přibližují. Nelze si nevšimnout, že mu na popruzích visí pověšené rovnou dvě Mority a třetí drží v rukách, nejspíše to posbíral mrtvým.
"Šéfiku naperte to do něj my se o ně postaráme qui?!"
Ozval se ráčkovitě druhý voják, který se vyloupl zpoza většího šutru nedaleko od tebe. Poznal jsi v něm toho frantíka, co to tam zaléval předtím granáty a přidal se ke střelbě vedle obtloustlého kolegy. Ti dva ti dali dost času na to, abys zacílil a vypálil raketu na toho velkého zmrda. Zaměřovač zahlásil, že zacílil. Vypálil jsi a raketa proletěla vzduchem a pak zasáhla brouka do spoje mezi krkem a hlavou. Ozvala se uši rvoucí rána a tlaková vlna donutila přikrčit se tebe i brouky v okolí. Zášleh sesmahl nejbližší brouky u pancéřáka a ten se po chvíli zřítil k zemi, chyběla mu hlava a kus přední části trupu.
Pak jsi uviděl zpoza kopce s bojovým pokřikem přibíhat posily, které vedl Ben.
Spustili palbu a zarazili drcení stahujících se mužů. Dorovnali jejich prořídlé řady a začali je postupně zatlačovat zpět. Bitva se začala obrat opět ve váš prospěch.

Tady nejspíše zhebnu. Ale bude to s velkou prdou...

Tohle bylo zlý. Moc zlý. Vojáci umírali nalevo i napravo. Trhání na kusy brouky nebo roztavení na sračky plazmou z velkýho brouka. Za prdelí mám nervózního vojáka, co má malou atomovku v ruce a náš jedinej raketomet je v hajzlu.
"Ústup dvouřad! Jedna kryje, jedna ustupuje, opakovat!" zařval jsem a poslal pár salv mezi brouky. Pak přiběhl anděl. S nadváhou. A měl zbraň proti našemu nepříteli. No sláva, konečně něco. "Dej to sem!" vyrval jsem vojínovi atomovku z ruky. "Naval to!" křikl jsem na tlouštíka a vytrhl mu raketomet z rukou a nabil hlavici. Tak jo, teď jen....vyběhl jsem bokem od mé skupiny, doufaje, že se budou držet rozkazu a budou takticky ustupovat krýt se navzájem. Já zamířil na menší kopeček bokem, abych měl výhled na tu bestii. Když ji sejmu, hlavice by měla mít i tak dostatečnou sílu a spálit aspoň nějaké brouky v okolí. Plus toho velkýho šmejda. S raketometem na jednom rameni a kulometem zavěšeným na popruhu si čistíc cestu palbou od boku mířím na nějaké vyvýšenější místo a pak pustím kulomet a plně se věnuji raketometu. "Však já tě dostanu ty hajzle!" usmál jsme se a už ho hledal v hledáčku.

Oslava v tělocvičně

Čekala jsem, že to bude menší zábava, ale po tom, co jsme s Alexem srovnali krok a trochu si na vzájemnou blízkost zvykli, stejně jako na hudbu a její tempo, bylo to docela zábavné. Ani jsem nečekala, že by mi to ještě mohlo jít, a už vůbec ne s někým, s kým budu tančit prvně. Nakonec ale vše dobře dopadlo a jen co hudba utichne, stáhnu se do svého osobního prostoru. Veselá, rozesmátá, ale pořád je to Alex a já si připadám nepatřičně nejen kvůli oslavě. On každý hec takhle nějak vypadá – na začátku zábava a na konci dvě možnosti, buď to bude trapné, nebo zábavné. U mě se to mísilo, jednou na moment vyhrával pocit trapnosti, podruhé zas veselost.
“Díky,“ snažím se vrátit ke své obvyklé strohosti, “Vážím si toho,“ snad to bude dost, aby to rozbilo alespoň jeho rozpaky.

Změna hudby mi jen prospěje. Stejně tak i vědomí, že nikdo další se mnou tančit v dohledné době nebude, což je jedině dobře. Dech se mi zklidňuje pomaleji, než kdybych třikrát oběhla zdejší blok, ale k vyplivnutí sil to má daleko.
Vezmu si nabízené pivo a pořádně se napiju, až se mi bublinky vzbouří v krku. Jaké štěstí, že se nerozkašlu na celé kolo jako školačka, která nikdy nepila a chtěla zafrajeřit před partou. Nechám bublinky sklouznout a mírně si odkašlu.
“No.. ehm..,“ Rico je obyčejnej vlk v rouše beránčím! Rozbalování se nevyhnu, všechny by to zklamalo, jenže se stále obávám, aby moje reakce byly adekvátní jejich očekáváním. Tohle je kritická chvíle a věřím, že jich během dneška ještě pár bude. Jak to udělat? Jak zařídit, aby byli všichni spokojení, nikdo se necítil ukřivděný nebo ublížený? Jak jim oplatit to, že si udělali čas na zábavu, protože mám narozeniny? Přátelům nemusíš nic vracet, ale to neznamená, že nechceš.
“Asi nic. Zábavné nápady mi už došly, takže.. máš – nebo máte – ještě něco v plánu? Překvapení v překvapení?“ otočím otázku proti mému kapitánovi a usměju se, i když se mu pohledem snažím naznačit, aby nic takového ani náhodou nevymýšlel.

Podivný sen
Doktor si udělá ještě poznámku do mé karty a potom odejde, ale i když jsem zavřela oči už tu nebylo takové ticho jako předtím. Teď slyším každé oddechování, sténání, vzlykání nebo šeptání těch vojáků kteří mluví ze spání nebo když jsou při vědomí.
Dalo by se odhadnout co asi říkají, ale já se snažím usnout ovšem už to není tak snadné jako předtím.
Čas se táhne, odněkud se ozývá tikání hodin které mi do současného ticha přijde až moc hlasité a do toho je ta neustálá bolest celého těla. Konečně zaslechnu kroky a bolest ustoupí, zvuky jsou tlumené a na mně jde znovu spánek.
Oni mně našli ...

Někdo mně volá ovšem já jsem tentokrát za stolem a poněkud mladší, právě se rozhoduji o svém životním postupu. Chci se přidat k Federální pěchotě a bojovat s brouky, válka pořád trvá a je potřeba každého protože se nám zatím daří akorát přežít abychom mohli žít pro boj příští v této nekonečné válce.
To jsem tehdy nevěděla, ale věděla jsem něco co věděl už otec proto s mým rozhodnutím nebyl zrovna nadšený.
Život vojáka pěchoty je vrtkavý, zemřít může na každé misi proto měl otec pro mně připravenou jinou budoucnost.
„Rozumím, budu se snažit.“odpovím otci po jeho poněkud hlasitém proslovu že nastoupím do Altecu. Ano, ale nakonec přece jenom vstoupím do pěchoty, tak za dva roky ... počkat jak tohle vím?
Tohle je vážně divný sen, ale co je to za sen?