Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Starship Troopers

Příspěvků: 720
Hraje se Denně  Vypravěč asasin je offlineasasin
 

DružinaObnovit družinu

 Postava MSg. Johny Rico je offline, naposledy online byla 28. března 2024 16:35MSg. Johny Rico
 Postava Cpl. Riley Baxtor je offline, naposledy online byla 28. března 2024 14:13Cpl. Riley Baxtor
 Postava Cpl. Zoe Castillová je offline, naposledy online byla 28. března 2024 15:45Cpl. Zoe Castillová
 Postava des. David "Opáčko" McCan je offline, naposledy online byla 28. března 2024 11:30des. David "Opáčko" McCan
 
Mlýnek na maso:D - 10. dubna 2021 23:07
st21306.jpg

Aglamor II. - Výsadek
David


"Jasný!"
Křikl vojín a držel se dost daleko od tebe i té potvory a snažil se s atomovkou zacházet trošku jemněji. Ostatní se mezitím na tvůj povel začali stahovat zpátky. Kulky i granáty lítaly dál a v odezvu vám přicházely výstřiky plasmy, která tavila tvá muže na hromádky sraček.
"Pane krytí dorazí nejdříve za několik.....yáááááááárhhhhhh!!!"
Radista, který k tobě běžel a chtěl ti podat hlášení, vzplál když ho zasáhla plasma brouka a pak se roztekl na všechny strany, jako špatně udělaná zmrzlina.
Část granátů nacházela svůj cíl na hlavě té potvory, výbuchy jí snad alespoň trošku ubližovaly a zpomalovaly, způsobovaly jistou dezorientaci. Ne že by to bylo až tak užitečné, když kolem sebe i naslepo stříkala plazmu, jak jen to šlo.
"Pane mám raketomet!"
Hlásil přibíhající hromotluk, který funěl, jako lokomotiva. Byl rudý, jako rak a lilo z něj, zbroj mu byla snad o číslo menší, ale vlekl přes rameno tu tolik žádanou zbraň. Možná by potřeboval tak třicet kilo shodit, ale dokázal přesně to, co jste teď potřebovali, přinesl kanón, kterým snad už tomu zmrdovi ustřelíte palici.
"Brouci!"
Zařval někdo v přední linii. A pak už jsi to spatřil taky. Z díry odkud vylezla ta velká potvora se nořili další vám již známí brouci a hrnuli se kupředu, aby rozcupovali obránce, kteří měli už tak dost problémů s tou opancéřovanou mrchou.
 
MSg. Johny Rico - 10. dubna 2021 22:31
johnyrico24901.jpg

Sladkokyselé překvapení pro Riley


Amanda se nervózně zasmála a do tváří se jí nahrnul ruměnec. Zacukaly mi nad tím koutky, jak rychle jí dokázala dostat Riley do rozpaků. Asi se mi trošku....vlastně dost ulevilo, když se zatím Riley zdá, že mi ještě nehodlá na místě ukousnout hlavu za překvapení, které jsme na ní ušili.
Alex, který se nám tu přiřítil, jako velká a dost zmatená voda je opravdu skvělým závěrem začátku naší soukromé akce. Taky jsem si nemohl nevšimnout jeho zoufalého pohledu, který po mě vrhnul, když ho Riley hned konfrontovala tancem.
Musel jsem se škodolibě usmát a zvedl jsem ruce v poraženeckém gestu.
"Tomuhle se stavět nemohu."
Zasmál jsem se a odepsal jsem Alexe. Ten jen nasucho udýchaně polknul a prkenně se napřímil.
"Yhmm....samozřejmě, že ne. Co bych to byl, za nezdvořáka. Leč mé taneční umění, není nijak zázračné, nabídku tance přijmu rád."
Sklapl podpatky k sobě a nabídl ti ruku.
"Sem rád, že to říkáte seržo! Protože si střihnete pěkně drsnou polku yyyááááááhhhh!"
Zakřenil se od DJ pultu Ahib s vítězným výrazem na tváři a přehodil písničku, na fakt docela rychle roztáčející se polku. Úsměv mi na tváři zůstal a začal jsem postupně potleskávat a podupávat do rytmu.
"Ukažte nám to Alexi! Fiiiiiiii!"
Hvízdal na prsty Yuri a tleskal taky. Chudákovi Alexovi nezbylo nic než se dát do kola. Jeho pevné paže podepřely ruku a záda oproti němu o tolik drobnější Riley a pak se s ní dal do kola. Sice trošku strojeně a prkenně, ale přece v docela dobrém tempu, ani na nohy jí nešlapal a jak se zdálo, na to si fakt dával pozor. Trošku asi připomínal tatíka, který vede svou malou dcerku k oltáři, až tak nesvůj se mi zdál.
"Dej mu zabrat Riley! Joooo Riley pořádně toho staříka protáhni!"
Pokřikovali ostatní Vlci a Zmije na střídačku a utvořili, jakýsi široký roztahaný kroužek okolo oslavenkyně a Alexe, tleskali a podupávali, až se to muselo ozývat široko daleko. Alex byl rudý více, než když přiběhl, ale držel se statečně, jen co je pravda.
"Seržo! Ne že nám uděláte ostudu!"
Křičela na něj Anna se smíchem a houpala nohama sedijic na jedné z nachystaných beden. Je pravda, že Ahib tu polku docela pěkně natáhl, aby se Alex i Riley zadýchali. Až když písnička přešla zase v klidnější hudbu. Alex konečně zvolnil, trošku se uvolnil a zadýchaně a povolil své mohutné paže. Uklonil se gentlemansky Riley a pak pustil její ruku.
Hned na to se strhl bouřlivý potleskl, který jsem s radostí podpořil.
"Tak pojďte vy tanečníci dejte si něco dobrého."
Podával jsem každému z nich jedno otevřené pivko ve skle a rošťácky na ně mrkl.
"To víš Alexi, kdybys poslouchal svůj tým, dozvěděl by ses o tom včas."
Pokrčil jsem rameny a raději rychle couvl dál od něj, aby mě ještě nezaškrtil. Naštěstí pivo byl prozatím dostatečný úplatek.
"Táááák, jaké další přání má náš oslavenec, než tě vrhneme na předávání dárků?"
Koukl jsem na Riley s úsměvem.
 
Mlýnek na maso:D - 10. dubna 2021 22:31
st21306.jpg

Federální křižník - Destiny - Nový zítřek
Zoe


Doktor jen mírně na tvou odpověď přikývne.
"Dobře zařídím to."
Odsouhlasil, udělal si ještě poznámku do tvé karty a pak se opět vzdálil. I když jsi zavřela oči už tu nebylo tak ticho, jak ti přišlo předtím. Nyní oddechování, bolestné steny, nebo vzlykání z blízkého okolí se stávaly nesnesitelnými. Všechny tyhle vjemy byly otravné a zároveň duši rvoucí. Obzvláště pokud se člověk snažil to vše zaspat. Někteří vojáci dokonce něco mumlali, nebo šeptali ze spaní, nebo při svých chvilkách při vědomí. Nebylo to však nic, co bys chtěla poslouchat. Asi každý zde se bál, že umře, nebo naopak chtěl, aby již jeho utrpení skončilo.
Minuty se táhly a i tikání hodin, kdesi na stěně začínalo být moc hlasité. A pak tu byla ta neustále přítomná bolest celého těla. Až po nesmírně dlouhé době, nebo alespoň tobě to tak přišlo jsi zaslechla kroky, chvíli po nich bolest trochu ustoupila, zvuky šly do útlumu a tys konečně mohla usnout. Nejspíše ti konečně vpíchli do kapačky něco od bolesti a nejspíše i na spaní....

"Zoe? Zoe?! Sakra Zo! Posloucháš mě?!"
Zaburácel ostrý povědomý hlas. Když jsi zamrkala a vzhlédla od desky stolu, do které jsi ještě před chvíli tupě hleděla spatřila jsi před sebou svého otce, který se nad tebou tyčil, jako hora s ostrým pohledem. A když ti padl pohled na ruce došlo ti, že jsi mladičká. Teprve se rozhoduješ o své kariéře.

Obrázek


"Zařídil jsem ti dobré místo u Altecu. A nebylo to zrovna snadný, takže se koukej snažit a vydržet tam. Časem se třeba vypracuješ tak, jako se to podařilo mě. A o tom tvém hloupém nápadu s vstupem do Federální pěchoty už nechci slyšet ani slovo! Rozumíš?!"
Jeho slova byla ostrá a nesmlouvavá, div místy nekřičel, tak jako to uměl, když tě hodlal uzemnit a prosadit si svou.
"Nedovolím, aby mé jediné dítě a ještě s takovým talentem skončilo, jako žrádlo pro nějaký vesmírný hmyz! Jestli vstoupíš k pěchotě, pak už nemám dceru!"
Upozornil tě, i nyní jsi cítila povědomý bolestný osten, který se ti zaryl hluboko pod kůži. Táta dokázal být drsný a necitelný. Už teď jsi však věděla, že i kdy do Altecu nastoupíš, tak zhruba za dva roky stejně nastoupíš k pěchotě.....jak si to však věděla? A byl tohle vše jen sen, nebo skutečnost?
 
Cpl. Zoe Castillová - 22. března 2021 17:46
alexandra6745.jpg
Další zítřek
Nira odešla a na mně opět přišel spánek, únava a hojící zranění si vybere své, ale jsem na živu. Mám chuť začít tančit nebo se opít tedy až toho budu schopná i když u toho druhého pochybuji jestli je správné takto začínat mé uzdravení.
Ale jsem naživu a tak by se to mělo zapít i když samozřejmě umírněně ...
Ne abych pak uslyšela že to že jsem naživu a taky zdravá a připravená k této bitvě se dál bojovat znamená že to jde oslavit i jinak než že mně potom budou muset hledat pod stolem. Ne že by to bylo teď v blízké době možné protože mně čeká dlouhá rekonvalescence, spánek je bezesný, ale když se probudím cítím opět bolet a únavu. A misto Niry je u mé postele nějaký doktor který do mé karty něco zapisuje. I ten doktor však vypadá unaveně protože já nejspíš nebudu jediný pacient a on už dlouho přesluhuje a odpočinek bude ještě na nějakou dobu považován z luxus.
„Děkuji to bych ráda.“odpovím potom než doktor odejde. Ale když se potom rozhlédnu po okolí svého pokoje tak zjistím že zde nejsem sama, jen málokdo ze zdejších je při vědomí a někteří pacienti jsou na tom skutečně špatně.
Zřejmě se nacházím na intenzivní péči.
 
Cpl. Riley Baxtor - 04. března 2021 22:44
bax_icon_drak2644.jpg
Oslava v tělocvičně

Trpělivě vykročím zavěšená do Johnyho, ovšem poměrně často mi rty zkroutí úšklebek. Nedokážu zůstat úplně vážná, když nervozita proudí celým mým tělem, protože nevím, co očekávat.. a z toho, co tuším, jsem ještě nervóznější.
Boj je boj. Přijdou rány, výstřely, podpásovky. Někdy to bolí, člověk se bojí o život, protože smrt je vždy blízko. Teď mám dojem, že jsem si zvykla na bzučení broučích křídel i na nepříjemný zvuk, který vydávají při chůzi jejich nechutné nožičky, ale je to lež, na něco takového se nedá zvyknout. Jenže po tom všem, co jsem už zažila, se tohle všechno dá očekávat.
Teď ale jdu chodbou, oči utopené v temnotě, a nevím..

Nervozita stoupá. Vnitřní tíseň přechází v mravenčení v konečcích prstů a obočí se začíná nebezpečně naklánět k sobě, takže je i páskou přes oči jasné, že se rozhodně neusmívám.

Sundat si pásku, která mi do téhle chvíle zakrývala výhled, není žádná věda. Rozpohybovat oči a donutit je správně ostřit, to je už jiná. Ale i se zamlženým viděním vnímám obrysy těl, přeskládané vybavení tělocvičny, všechno to nové.. a ani Ricovy ruce ze mě nedokáží udělat uvolněnou osobu. Umím to ještě vůbec?
Zamrkám.
V uších mi hučí hromadné přání a já se usměju. Stojí mě to trochu přemáhání, nejsem na tyhle velká gesta stavěná a popravdě, myslela jsem si, že něco takového už nebudu muset zažít. Jenže.. jenže. Tohle je jiné. Známé tváře vypadají, že mají radost, že jsou tu rádi a přes to všechno, co se stalo. Nebo možná právě proto? A já vím, že si to zaslouží. Možná je to moje narozeninová oslava, ale zábavy bude dost pro všechny a přesně tak to má být.
Konečně ze mě opadne trocha stresu, takže i vysoko vytažené koutky působí lépe, upřímněji. Krátce se ohlédnu na Rica, na oko přísným pohledem, ale neřeknu nic, jen na něj mrknu. Někdy v ten moment zaslechnu Amandinu zmínku o pidi kalhotkách.
“Škoda, kdyby byly od tebe, možná bych ti věnovala lehce hambatý taneček..,“ řeknu vyzývavě Amandiným směrem a chvíli sama nevím, jestli bych k něčemu takovému našla odvahu nebo ne. Přece jen, nejsem nijak nadaná tanečnice.
Další dialogy utlumily můj úsměv, ale zcela nezmizel. Zůstal skrytý v drobných jiskřičkách v očích, zatímco jsem zvolna přikyvovala řečenému. Nechtělo se mi mluvit o Zemi. O rodině. O samotě, ani čemkoliv jiném. Lhala bych, kdybych tvrdila, že na tom nezáleží, ale nechci, aby na tom záleželo teď.
“Jste.. boží..?“ říká se to tak? Ať tak, či tak, měla to být pochvala pro všechny zúčastněné. Ricův tichý hlas mě hladí na kůži, div se neotřesu. Neodpovím mu a i kdybych chtěla, do tělocvičny vtrhne Alex.
Povytáhnu obočí, naštěstí sprška staré dobré nespokojenosti je přesně to, co se hodí, abych se nemusela cítit vinná, že nemám v plánu pronést žádnou děkovnou řeč ani nikoho peskovat.

“Podívejme se.. poslyšte, seržante, tak to si asi zasloužíte první tanec,“ zeširoka se usměju, když sleduju, jak se mu rychle zvedá a zase klesá hruď.
“Nedáte mi na mých narozkách košem, že ne..?!“ dodám dřív, než stačí začít protestovat. Mimo to, tohle je taková vhodná forma toho, jak oddálit rozbalování dárků a všechny peripetie s tím spojené. Možná složím chlápka v baru, možná se občas neznám a působím poněkud tvrdě a bezcitně, ale rozbalit dárky na očích ostatním.. uff.
“Pokud ti to nevadí..?“ otočím se a zůstanu pohledem viset na Ricovi. Jestli pochyboval, tohle mu snad dodá jistotu.
 
Mlýnek na maso:D - 04. března 2021 14:54
st21306.jpg

Federální křižník - Destiny - Nový zítřek
Zoe


Nira odešla a pro tebe si opět přišla dřímota. Únava a hojící se zranění si vybraly svou daň na tvé aktivnosti. Tentokrát byl spánek bezesný. Když ses znovu probrala k vědomí přijde ti, že jsi toho moc zrovna nenaspala, stále jsi celá bolavá a unavená. Ale Nira je pryč u noh tvé postele stojí právě muž v bílém plášti a kontroluje tvou kartu a něco do ní zapisuje.
"Ah.....jste opět vzhůru. To je dobré znamení. Moc dobré na to, jak to s Vámi vypadalo zpočátku. Patrně patříte mezi ty, kterých se drží štěstí."
Podotkl zvesela, i tak jsi na něm však pozorovala únavu a to, že nejspíše nemá první šichtu po sobě a spánek je pro něj v nedohlednu. Po chvíli zavěsil zpátky tvou složku a schoval pero do náprsní kapsy. Znovu zalétl pohledem k tobě.
"Mám Vám nechat do kapačky zase přimíchat něco od bolesti?"
Optal se ještě, než se opět rozešel pryč. V pokoji vás bylo více, někteří na tom byli hůře, než jiní. Jen málo bylo nyní při vědomí. Některým chyběly končetiny, u jiných bude nejspíše jen otázkou času, než si pro ně smrt přijde a jejich prozatím stabilizovaný stav je pouze chabou útěchu, který oddaluje nevyhnutelné.
 
Cpl. Zoe Castillová - 29. ledna 2021 12:57
alexandra6745.jpg
Tentokrát skutečnost
Spánek je tentokrát příjemnější a (naštěstí) bez snů ať už těch dobrých nebo těch špatných, ale vypadá to že s přežitím přijde i dlouhá regenerace. Ale jsem naživu a mám příběh který nehodlám nikomu říkat protože by mi nevěřil. Když se znovu probudím tak světlo kolem mně je už tlumenější a tohle už je skutečná ošetřovna a skutečná návštěva.
Já vím přesto ... jsou sny které mohou být k nerozeznání od skutečnosti dokud se z nich neprobudíte.
Potom však podle toho jak vypadá okolí a osoba která sedí na židli zjistím že to byly bohužel vzpomínky, sny byla až na konci ty ... zvláštní věci.
„Ahoj, už mi bylo lépe ... ale jsem ráda že jsem naživu.“
Stojím na prázdném kopci kde nejsou brouci ani nikdo jiný jen já, jsem tam sama a něco křičím. Co to křičím ... Ten zasraný kopec ...
„Díky ...“odpovím a pokusím se o úsměv. Sleduji Niru jak se zvedá a potom bloudím pohledem po ošetřovně než na mně zase přijde malátnost.
Má pravdu musím být fit, protože v této nekonečné válce potřebujeme všechny naše schopnosti.
 
MSg. Johny Rico - 18. ledna 2021 20:34
johnyrico24901.jpg

Kroky důvěry


Pomalu jsem se nadechl a zase vydechl. Plně jsem chápal těkavé rozložení Ril. Zvláště po tom všem. Ale zároveň jsem věděl, že všichni dobře víme, že nikdy nevíme to, která mise bude naše poslední. Už příliš hodně jsem jich zažil, které se tak jevily a z příliš hodně z nich se nevrátil někdo, kdo se vrátit měl. A právě nedávno nám to bylo tvrdě připomenuto. Když si Riley převázala páskou oči, vlídně jsem se usmál a konečky prstů volné ruky jsem jí pohladil po tváři.
"A taky nejsi žádná růžička, kterou je třeba opečovávat v zahrádce, já vím. Ale stejně, jako to, co jsem ti řekl na naší ubikaci i tohle je něco, co prostě nepočká. Nemůže to počkat."
Vykročil jsem s Riley zavěšenou do mé paže kupředu k tělocvičně.
"Fuuuuuhhh.....tohle je horší, než maturita."
Zastavil jsem se těsně před dvěřmi.
"Připravená?.....Já vím, že ne hloupá otázka co. Každopádně neboj se a pamatuj, že horší, jak boxovačka s broukem na holé ruce to asi nebude."
Otevřel jsem dveře a vešel s Riley do tělocvičny. Všude bylo hrobové ticho, jen klapnutí dveří za našimi zády narušilo ten okamžik mlčení. Musel jsem se nad tím vším lehce pousmát.
"Uvolni se, teď ti sundám tu pásku."
Překročil jsem za Riley a prsty jí přejel po ramenou ke krku a pak na zátylek k uzlíku pásky. Rozvázal jsem uzel, který Ril až snad příliš křečovitě utáhla a pak páska na jejích očích povolila a spadla ke krku. Temný rozmazaný svět se Riley záhy projasnil a já jí položil ruce na ramena, jemně a laskavě. Místo pusté tělocvičny, nebo upocené bandy vojáků, kteří by se tu lopotili, tu bylo relativně uklizeno, z koz, žíněnek a jiného náčiní byly zhotoveny narychlo stoly a sedátka. Bylo tu nachystáno jídla více, než dost, několik bas s pivy se válelo u žebřin a pár flašek něčeho tvrdšího by se tu také určitě našlo. Ale to nebylo vše. Světla tu pohrávala do jistého polojasu a z nějakého důvodu ze stropu visela v místě, kde normálně byl zavěšený provaz diskotéková koule. No a pak tu bylo to okolí, které se pohnulo a momentě, kdy Riley přivykla světlu se ozvalo sborově ze všech stran.
"Překvapení!!.....Všechno nejlepší k narozeninám Riley!........Nemysli si, že jsme na tebe zapomněli! Jooooo dneska to pořádně oslavíme!......Jasně 23 není žádný číslo furt je to kočka!......Ale zadaná kočka takže bacha na ní!"
Když se Riley rozhlédla mohla spatřit, že v tělocvičně nejsme sami, ale byli tu i další členové našeho týmu.
Andrej se zubil sedící na koze a žvýkal tlustou sýrovou slánku. Amanda pro změnu stála rozkročená, jako generál u jednoho z narychlo zhotovených stolů, kde se válela hromádka dárků zabalených porůznu tím, co zrovna kdo našel. Nira rozlévala přípitek. Ahib zamával od......mixážního pultu, který asi nikdo nechceme vědět, jak dostal na palubu křižníku, ale byl tady a ty dva obří repráky se už chystaly pouštět hudbu. Až po chvíli si šlo všimnout, že tu byli i příslušníci z týmu Černých Zmijí, které vedl Alex. Tyan a Admer zrovna dochystávali světla na diskošku a Yuri nám šel vstříc.
"Hahah, už jsme mysleli, že nepřijdete. Neviděli jste náhodou cestou našeho Alexe? Anča ho šla hledat, nějak.....ymmm asi ho zapomněli informovat o téhle události."
Zasmál se Yuri a vřele si Riley na okamžik přitáhl blíže k sobě a políbil letmo na každou tvář.
"Všechno nejlepší Vlčice a moc mu to nezazlívej, nedali jsme mu na výběr."
Mrknul Yuri s potutelným úsměvem na Riley. Já se jen zmohl na obranný úsměv, ala já za to tak úplně nemůžu....teda dobře trošku vlastně jo.
"No co tam stojíte, jak dvě sochy! Seržo! Riley pojďte mezi nás!.......Jasně musíš rozbalit své dárky. Ale jestli tam najdeš tanga tak ty rozhodně nejsou ode mě!"
Ozvala se Amanda, které do řeči skočil v zápětí Yuri se smíchem.
"Tak jo lidičky dneska to pořádně rozjedeme ať se celá tahle kocábka otřásá v základech a ví kdo jsou ti nejlepší!"
Zařval do mikrofonu Ahib až se vše rozdunělo a pak tam začala hrát melodická docela svižná hudba, kterou se často otevíraly diskotéky.
Ještě trošku nesvůj jsem se držel poblíž Riley, nevěděl jsem, jak na tohle všechno bude reagovat, ale teď už couvnout nemůžu.
"Dneska bylo smutku dost, dneska ukážeme, jak umíme žít. Dneska budeme jen obyčejná parta na zábavě."
Usmála se na všechny Nira a podávala první skleničku naplněnou něčím patrně ostřejším Riley. Přece jen bude třeba probourat počáteční nervózitu.
"Ymmm jo nebudeš tomu asi věřit, ale tohle všechno máme vod nadřízených schválený. Je sice pravda, že se ohledně toho za poslední víc, jak týden Rico dost naběhal, aby sehnal všechny povolovačky ale my mu dost pomáhali."
Zahuhlal Andrej, který se mezitím přidal k diskuznímu kroužku ale dál chroustal svou tyčku.
"To je fakt, ale tohle všechno je supr no ne?"
Zubil se a chroustal. Bezděky jsem se kousl do rtu, protože jsem se začínal obávat, že nás za chvíli možná Riley seřeže všechny na jednu hromadu, že jsme to špatně odhadli, nebo přepískli, ale pak jsem s veškerou odvahou položil ženě kterou jsem si zamiloval dlaně opět na ramena a přistihl jsem se, že se usmívám.
"Víš víme, že nikdy nikomu neposíláš na Zemi žádné vzkazy a že ti nikdo neposílá audionahrávky. Říkali jsme si, že každý by měl mít rodinu, která mu čas od času napíše, aby se necítil v týhle posraný válce tak sám a ztracenej. No.....a tak jsme si řekli, že když nikoho nemáš tam, tak budeme tvojí rodinou alespoň my....i když takovou trošku divnou."
Pousmál jsem se a cítil jsem, jak se mi chvějí ruce, nejspíše to musela cítit i Riley, v těchhle věcech jsem moc dobře chodit neuměl.
"Nejsi sama Ril, máš nás. Nás všechny......máš mě, pokud o to i po tomhle večeru budeš stát."
Poslední slova jsem téměř neslyšně zašeptal, patřila jen jí a mě zároveň trochu zradil hlas.....A pak se rozrazily dveře a v nich byl uřícený snad narychlo v civilním obleku nahozený Alex, který si dotahoval kravatu, pod paží tiskl velký prapodivně zabalený dárek a hned za ním dobíhala Anna, která za ním zavírala dveře.
"Uhhhh.....uhhhh....uhhhhh.....sakra!! Doprdele vy parchanti vy mě chcete zabít?!! To jste mi nemohli nic říct dřív?!!! Doprdele.....fuh moje plíce.....kruci....he? Co to má znamenat vy....vy jste všichni v civilu a já ještě narychlo tahám kvádro?!!!! Aaaaahh!"
Vypadal Alex, že ho chytne mrtvice.
"Ale seržo já se vám to snažila celou dobu říct, jen vy jste tak rychle začal jednat.....uh uh .....nestačila jsem vám."
Anna byla celá rudá a zadýchaná ale zdá se, že taky nadmíru spokojená splněným úkolem. Sálem se rozhlehl smích přítomných. I mě zacukaly koutky.
"Jo Alex, ten si to umí načasovat."
Spustil jsem trošku neochotně ruce z Riley a sledoval, jak se celá záležitost bude vyvíjet dál.
 
Cpl. Riley Baxtor - 14. prosince 2020 23:22
bax_icon_drak2644.jpg
U tělocvičny

Zkrotnu, ale jen tak, aby to nebylo úplně hloupé. Nechce se mi vyšilovat, ale nutí mě k tomu něco, co bych nazvala ženskou přirozeností – chovat se divně v emočně napjaté nestandardní situaci. Stalo se toho moc a stejně moc se toho děje i nadále, jenže jsem zvyklá spíš na příkazy, rozkazy a rutinu, než něco takového.
“Vstřebat..,“ převalím jazyk v ústech, čímž zabráním tomu, abych řekla něco jedovatého.
“Moment.. cože?“ šprajcnu se.
“Jak vyřídit? Jestli ti věřím?“ opakuju nechápavě a přesně tak se i tvářím. Jestli mi něco mělo dojít, pak je mi odhalení na míle vzdálené, a kus tmavé látky tomu nepomáhá. V první chvíli mě napadne jediné – Wade. Připadám si už jako šílenec, který se s jeho tragickou smrtí ani za mák nemůže vyrovnat, přestože tahle tragédie do mého života přinesla víc světla, než bych si myslela.
“Co to zase..,“ povzdechnu si.
Zvědavost je přirozená lidská vlastnost a nechybí ani mě, ale tak nějak bych raději všechno vyřešila v ústraní, v klidu. Moc jsem o tom nepřemýšlela, každopádně jsem si návrat do bezpečí určitě představovala jinak. Ale což o to, bitka byla dobrá. Uznávám zpětně, protože upustit páru a dokázat si, že nepatřím do starého železa je přesně to, co jsem potřebovala. Kromě jiného.

“Hele.. já nevím. Věřím ti, ale..,“ nebyla se mnou sranda jako s jinýma. S povzdechem si vezmu pruh látky a převážu si s ním oči, přesně, jak Rico chtěl.
"Před chvílí jsi byl svědkem toho, že nejsem úplný rampouch tající na pláži, takže..," zabručím varovně. Otázkou je, jak si to kapitán přebere. Jenže to už není moje starost, protože poněkud nešikovně nahmatám jeho paži a druhou rukou pokynu, aby mě vedl.
 
MSg. Johny Rico - 02. prosince 2020 09:25
johnyrico24901.jpg

Kočka zahnala do kouta myš?


Byl jsem už skoro na před dveřmi do tělocvičny, když jsem uslyšel klidný, ale dostatečně hlučný hlas Riley. Pomalu jsem se nadechl a obrátil jsem se k ní čelem skoro jsem si myslel, že mě Riley porazí na zem a začne mě mlátit, jak se na mě zprvu řítila. Docela se mi ulevilo, když kousek přede mnou zastavila.
Omluvně jsem se mírně usmál nad jejími slovy.
"Myslel jsem, že budeš potřebovat chvíli na to to vstřebat."
Pomalu, opatrně a s něžností jsem k ní zvedl prsty levé ruky a lehce jsem jí pohladil po uzardělé tváři.
"Já vím, stejně, jako ty nejsi jen tak nějaká obyčejná holka.!
Letmo jsem pohlédl ke dveřím tělocvičny a pak zase na Riley.
"Ne tak docela. Potřeboval jsem tu něco vyřídit, a tak trochu jsem doufal, že najdeš, abychom ta mohli jít spolu."
Objasnil jsem vlídně a podíval jsem se jí do očí.
"Věříš mi Ril?"
Zkoumal jsem její oči a čekal na odpověď, pak jsem sáhl do kapsy a vytáhl delší pruh černé látky.
"Pokud mi věříš, pak si tohle uvaž přes oči a dej mi ruku."
Podal jsem jí pásku a pak nabídl svou ruku, které se mohla chytit.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.14629507064819 sekund

na začátek stránky