Andor.cz - Dračí doupě online

Šílenství u Gunganů

Ten chlap je dočista blázen. Tím jak na mě útočil a já sotva zvládla uhýbat, mě o tom dost přesvědčoval. Anebo jsem se zbláznila já, protože tohle je sen a ve skutečnosti se to neděje. Nikdy jsem nebyla takhle rychlá…
Znovu jsem uskočila, ale tentokrát jsem sáhla po Taldarově meči a sevřela jsem ho v trochu roztřesených prstech. Co se stane, když zemřete ve snu? Co když mě ten cvok zabije?
No… alespoň jsem se pokusila ten meč zapnout, když už nic jiného.

Game over

Seskupili jsme se u průletu a čekali.
A čekali.
Z dálky ve sluchátcích se k nám blížilo hučení motorů, ale pořád se nic nedělo. Netrpělivě jsem vyťukávala nehtem ukazováčku do řídící páky melodii. Šlo o jednoduchý akord, který se stále opakoval, ale jednou za čas jsem místo jednoho klepnutí udělala trojitý. Prsty druhé ruky spočívaly na páčce s tlačítkem pro střelbu.
Tum tu dum tum tututum. Tum tu dum tum tututum. Tum tu dum tum dumtutum tududutum...
Až najednou… vystřelila nečekaně čekaně stíhačka od modrých a hned vzápětí ta hnědá, která nám do našeho plánu zabít všechno co se pohne a všechny co se pohnou, hodila vidle.
Leknutím jsem v reflexu zatnula pěsti, to mělo za následek, že jsem spustila palbu. Což se ukázalo jako dobrý tah, protože palbu spustili i ostatní.
Já ani nečekala takový sešup a krom toho tento realistický stroj obsahoval i některé prvky reálné fyziky a sice se moje loď pod náporem rychlosti modré a hnědé lehce rozhoupala, jako vor na moři.
K Modrého lítosti, k Hnědému radosti a k našemu vzteku měl ten šmejd zapnuté štíty, takže naše palba mu nic moc neudělala, maximálně pár škrábanců, které se dají opravit během pár minut a loďka bude zase jak nová.
„To nějak nefu-!“ samozřejmě jsem chtěla říct, že to nefunguje, ale odkudsi se vyloupl další Modrásek a Hnědého sejmul na lego kostičky.
Pak vše pohltila tma, vrčení motorů, ať už těch z našich lodích, nebo těch druhých ustalo. Na obrazovce se objevil nápis, že byla simulace ukončena, v několika písmech i jazycích.
Sešpulila jsem rty a sundala si sluchátka, otočila se na židli a vypotácela se z cvičného kokpitu. Nutno podotknout, že první kroky jsem dělala jak opilá, protože z dlouhého sezení mi zdřevěněly nohy.
Venku, mimo přístroje na nás už čekala delegace našich zbrusu nových nejlepších kamarádů, kteří se rozhodli nám pěkně zatleskat.
Nebyla mi příjemná tahle náhlá pozornost, vlastně jakákoliv pozornost, takže zatímco mi tváře lehce zaplavovala červeň, jsem svůj pohled ukotvila na zemi a rýhách v podlaze, které se najednou zdály být strašně zajímavé. Kdopak tu má špinavé botky, co?
Zaslechla jsem kroky, když se k nám rozhodl připojit velitel. Naší skvadru partu přeživších si změřil krutopřísným pohledem a já už jen čekala, za co nás sepsne.

***

Teda… slepá ovce na porážce? Nebyl to náhodou on, kdo nám dal ten rozkaz? Potřásla jsem hlavou a pokrčila rameny. Je jasné že jsou morální zásady a pak zákoník práce, ale dneska se práce dost těžko shání. Neuposlechnutí rozkazu od nadřízeného, rovná se hromada problémů, nikoho nebude zajímat, že dotyčný zachránil koťátko. Minimálně to nikoho nezajímalo v tý škarpě, kde si mě tohle komando vyzvedlo a adoptovalo. Když nad tím tak přemýšlím, já jsem to zachráněné kotě.
Velitel dál pokračoval a zkritizoval velitele našich týmů. Nezdálo se mi, že by dělali nějaké chyby, když jsme se nad tím zamyslela, možná bych udávala stejné rozkazy, kdybych byla na jejich místě, až na ten epilog, tam bych určitě reagovala jinak. I když jsem sama v téhle chvíli nevěděla. Evidentně naše počínání bylo správné, ale jak si můžu být jistá, že bude vždycky správné? Klidně to mohla být léčka. A kdo byl vlastně ten hnědý? Naprogramovaný nepřítel?
Nadřízený pokračoval ve své povzbuzující řeči, stručně řečeno, nenech se tam venku zabít. Mrkla jsem na Ka’dara stylem: Vidíš? Teď bys byl v pomyslný vesmírný škarpě.

Velitel dokončil svůj monolog, my sklapli podpatky a on zmizel jak pára nad hrncem za nejbližšími dveřmi.
Kolem se rozezněl šepot, snad ještě větší, než předtím. Někteří z nich věděli víc, než my, takže když někdo hodil do éteru, že Hnědý byl velitel, údivem jsem pootevřela pusu. No… tak to nemám slov. Musel být na nás pyšný. Nebo taky ne, to už se nikdy nedozvíme.
Takže odpoledne sezení v lavici, hádám. Kdy je vlastně odpoledne? Jak dlouho jsme tam vůbec byli? Pohledem jsem pátrala v davu. Támhle je ten Urtah! Ten by to mohl vědět.
Zamířila jsem k němu, abych se ho na to zeptala. A hned po tom jsem se hodlala dostat někam do skladu oblečení a jiných propriet, aby mi dali něco, v čem se neutopím.

Artemis - Naboo - Snění u Gunganů

Čepel světelného meče jen o milimetry minula tvou hruď, když jsi uskočila vzad. Muž nijak očividně neplánoval zpomalit svůj výpad. Buď tě chtěl zabít, nebo věděl, že to zvládneš přežít.
"Jedi je jen slovo. Síla si vybírá pečlivě a vybírá prazvláštní prostředky. Přijmi, co nabízí. Postav se strachu!"
Znovu se po tobě rozmáchl a švihl mečem sekem, který by tě rozpůlil v pase, kdybys neuhnula.
"Čel tomu kým jsi a koho si v tobě Síla vyvolila! POSTAV SE SVÉMU STRACHU!"
Zopakoval znovu po tobě sekl s až vražednou rychlostí. Zvláštní bylo, že předchozím dvěma sekům ses vyhnula v podstatě instinktivně, bez nějakého dlouhého přemýšlení. Jak jsi to vlastně dokázala?

Děsivé sny

Zděšeně jsem pozorovala Jediho. Úplně se zbláznil! Já a ovládat sílu? Nebo jsem se snad totálně pomátla já?!
Když jsem uviděla jak rozsvítil svůj meč, ucouvla jsem. Vylekaně jsem vykřikla, když po mě mečem švihl a znovu jsem ukročila vzad.
„ Nejsem Jedi! To jste tady trochu špatně!“
Vyhrkla jsem na něj. Znovu jsem ucouvla. Co se to tu zatraceně děje? Proč jsem tady… proč tohle dělá?!
„ Dělám, co mohu, nejsem ani válečník ani jedi ... A ten meč není můj! Je Taldarův.“
Ustupovala jsem od něj.

Jath a Della - Coruscant - Hodnocení

Velitel vás přelétl všechny pohledem, jak vyřazené, tak vás, co jste snad uspěli v letu. Chvíli mlčel a počkal, až se všichni utišíte.
"Toto letové cvičení vás mělo naučit reagovat na nepředvídatelnou situaci. A naučit spolupracovat i když vám rozkazy udílely jinak. Jinými slovy tedy řečeno, nebýt jen slepě poslouchající ovcí, která půjde bez otázek na pořádku. Okolnosti mise se vždy mohou změnit a vy na to musíte adekvátně reagovat."
Zhodnotil velící.
"Je dobré vidět, že alespoň pár z vás umí takto jednat a podařilo se vám dokončit nově vyvstalou misi, když se stalo cílové místo bezvýznamným. I tak vás ale sestřelili dost. Promyslím si, jestli ponechám velitele letek, nebo zkusíme výměnu. Některé rozkazy byly naprosto nemístné a postrádající ty správné vůdčí schopnosti. Taky si dobře zapamatujte že každá simulace, je jako opravdový let. Pokud vás sestřelí v opravdové bitvě jste mrtví. Proto buďte ti nejlepší."
Pak se na patě od vás odvrátil.
"To je zatím vše. Rozchod. Odpoledne vás čeká teoretická příprava."
Zamířil pryč. Jen co velitel odešel rozšuměl se kolem šepot.
"Vy ani nemáte tušení s kým jste se to tam naháněli! Vy jste sestřelili a převezli samotného velitele.....je to prý jeden z nejlepších pilotů, které kdy Republika měla."
Šeptali si přes sebe jednotliví letci, kteří byli sestřeleni.

Dokončení simulace

Když jsem já i soupeř vyletěli z asteroidu, čekal na nás uvítací výbor. Mezitím jsem dostal hezky mířenou střelu do jednoho z motorů. Jelikož mi štíty skoro vysadily, poškození jsem se nevyhnul. Stíhačka se v té rychlosti začala dost rychle točit. Málem jsem to nevybral, ale nakonec se zadařilo a srovnal jsem ji.

Ostatní mezitím začali pálit na hnědou stíhačku. Když se mi přestalo točit okolí, všiml jsem si menšího poškození, ale nebyla to žádná sláva. To už se nepřítel stočil mým směrem a vyrazil. Moje stíhačka už byla schopná jen pomalejšího tempa.
Buďto má v plánu vyřídit mrzáky a ulehčit si práci, nebo se mi ho povedlo naštvat...
Přemýšlel jsem, jak z téhle situace nějak vyváznout. Stíhačka už byla skoro u mě. Najednou přiletěla modrá stíhačka, která předtím zmizela v asteroidech a sestřelila nepřítele.
Tím se vypla celá simulace a my zase otevřeli oči v realitě.
Pěkná trefa.

Postavil jsem se na nohy a se zbytkem došel k již čekajícím vyřazeným. Opravdu jsem nečekal, že nám začnou tleskat.
Nečekané...
Za malou chvilku došel velitel a pozorně si nás měřil. Upřený pohled jsem mu vracel.