| |||
Artemis a Taldar - Kalindra - Návrat domů "Dávej na sebe pozor sestro." Objala Artemis její sestra vřele a pevně si jí k sobě přitiskla. Když jí pustila pohlédla na Taldara a mírně se usmála. "Ač jak vidím sestřičko máš někoho, kdo na tebe dává pozor." Opět se vrátila očima k Artemis. "A pozdravuj Artanu. Musíte nás obě zase brzy navštívit." Mezitím vykoukl z transportéru kapitán stráží. "Transport připraven k odletu veličenstvo. Stačí říct." Oznámil a nakročil na okraj nástupní plošiny, aby vám mohl pomoci dovnitř. "Ještě jednou za vše děkujeme." Vzal manžel Artemisinu sestru okolo ramen a dívali se na vás, jak nastupujete do transportu, který vás měl odvézt zpátky na Naboo. Sardeya - Mandalore - Ztracen Mandaloriané pálili, jako šílení, aby tě dostali. Nechal jsi se vést Silou a instinkty a odrážel soustředěně jejich palbu, byla však těžká, že tě nutila couvat, věděl jsi, že takové množství střel dlouhodobě nedokážeš odrážet a tak jsi k sobě stáhl Sílu a volnou rukou jí vypustil proti několika členům komanda, kteří s výkřikem odlétli stranou a tvrdě přistáli o kus dál na střeše. Zbytek o to zuřivěji střílel, využil jsi mezery v jejich sevření a vrhl ses vpřed za Krie. Dlouhé skoky několik odražených střel a už jsi byl skoro u okraje střechy. "Zastřelte toho parchanta!" Slyšel jsi zkreslený hlas pod přilbou mezi střelami. Skočil jsi dolů, tak jako předtím Krie s vědomím, že tě patrně budou tví nepřátelé sledovat a že kromě tvého světelného meče má Krie zase i menší náskok. A taky jsi ucítil palčivou bolest na vnější straně stehna, kde tě zasáhla střela z blasteru, naštěstí jen okrajově, takže spálila kůži a kalhoty. Krie, nebo alespoň ne moc dobře rozpoznatelnou šmouhu jsi viděl probíhat nižšími ulicemi o dobrých pár set metrů před tebou. "Nenechte ho utéct!" Slyšel jsi opět zkreslený hlas a zážehy jackpacků, když se tě několik členů komanda jalo pronásledovat. O chvilku později přišla i další palba. Della - Coruscant - Republiková kasárna Urtah znatelně zbystřil, když jsi zmínila do jakého oddílu jste zařazeni a pak se na jeho tváři objevilo něco připomínající úsměv. Ka ´dar se mírně zamračil a díval se na Urtaha dost podezřívavě. "Ale no tak příteli nemusíš hned nasazovat takový výraz. Já jen, že už vím, kam přesně spadáte." Objasnil váš nový přítel trošku záhadně. "No k nějaké budoucí stíhací letce, to víme taky." Zabručel Ka´dar. "To máš pravdu, ale ne jen tak nějaké. Jen jedna letka neměla plný stav a je tvořena v podstatě samými rekruty a to ta, do které patřím i já." Opět něco, jako úsměv, ale mnohem širší. Ka´dar se na něj překvapeně zadíval. "Jak vidíte kasárna jsou dost malá. Doufám, že alespoň umíte pilotovat." Koukl na vás zvědavě. |
| |||
Rodinný rozhovor Lehce jsem se usmál na Artemis. "Neudělal jsem nic zásadního." Opáčím, protože žádný vděk ani slávu nežádám. Udělal jsem jen, co bylo třeba a co bylo správné. Přelétl jsem pohledem ještě jednou po zbytku její rodiny, kterou dle všeho až nyní poznávala z té správné stránky a pokývl jsem hlavou. "Však už poletíme, neboj bude v pořádku. Nechal jsem s ní své nejspolehlivější lidi." Ubezpečím Artemis a pak mávnu na kapitána svých stráží. "Kapitáne, slyšel jste dámu. Připravte stroj k odletu." Zavelel jsem a ještě věnoval pohled sestře Artemis a jejímu manželovi. "Nemusíte mít o Artemis a její sestru obavy, dobře se o ně postarám. Věřím, že se brzy všichni uvidíte. A kdyby bylo zapotřebí vždy se můžete na Naboo obrátit." Usmál jsem se na ně vlídně a pak zamířil zpátky do lodi, na které již začaly probíhat přípravy na odlet zpátky na Naboo. |
| |||
Ztrapnění se, proč ne? Při slovech Seklatha jsem cítila, jako bych se stále zmenšovala. No jasně. Taky nás mohlo napadnout, kouknout do beden. A že jich málo nebylo. Na co máš hlavu? Na krásu? Ne? Tak na snění! "Díky." poděkovala jsem pro jednou vážně upřímně. Zadoufala jsem, že mi ta uniforma bude sedět, ale v hloubi duše mi bylo jasné, že zcela určitě budu muset na výpravu do skladu. O kterém nemám ani ponětí, kde by mohl být. Seklath začal vyzvídat, ale kupodivu mi to s každým jeho slovem přestávalo víc vadit. "Hmm… nějaká stíhačková letka nebo co." zamyslela jsem se. Prsty jsem si poklepala bradu a sešpulila rty, jak jsem se snažila vzpomenout na přesné znění slov od důstojníka. "Každopádně bojový pokřik a jméno týmu ještě nemáme." dodala jsem pokus o odlehčení situace, protože ve mě hlodala výčitka. Snažil se nám pomoct a já se zachovala jako ignorant. Jo Dello, ty víš jak si najít kamarády. |
| |||
Mandalore - Vrať se se mnou, Krie! „Proč bych to měl dělat? Z jakého důvodu? Nemůžu opustit ženu, kterou miluji. Kterou jsem nikdy milovat nepřestal. Proč mi prostě nevěříš?“ Urážky a podceňování mi rozhodně nesvědčí. Nyní jen stěží naleznu pomyslný střed klidu, jen stěží si představuji palmu, která se vlivem vichřice neúprosně prohýbá. Periferně sleduji deaktivovaný světelný meč. V Krie je stále dobro, vím to, protože mi to říká Síla a její pohled o tom nasvědčuje. „Krie, prosím. Pojď se mnou a vrať se zpátky.“ Situaci ještě komplikuje fakt, že se za mnou objeví ozbrojení Mandaloriané. Musím zůstat klidný, opakuji si v hlavě a pohledem stále zůstávám zabodnutý v bývalé ženě mého života. Přesto i když se neotočí směrem k vojákům, pokusím se s nimi alespoň částečně vyjednávat. „Prosím, je to moje záležitost. Vyřešíme to a už se nikdy tady neobjevíme. Reparace za zničený sklad uhradím z mé kapsy.“ Po chvíli zjišťuji, že vyjednávání nemá zkrátka smysl a přezdívka zažehne plamen vzteku, který ve mně začne do neúprosných výšin narůstat s vědomím, že můj světelný meč byl právě ukraden. Mandaloriané spustí palbu. K čertu s nimi, otočím se právě včas, abych začal jejich střely odrážet do neznáma. Soustředěně, ale s jistým zápalem pro věc. Načerpám obrovskou dávku síly a tlakovou vlnou se pokusím odhodit pár vojáků z dosahu. Zatímco s nimi bojuji, vím, že mi Krie opětovně uniká a proto se pokusím využít volné chvíle k tomu, abych se za ní vydal. Odmítám se vzdát a padnout do zajetí. Chci se stát rytířem Jedi a splnit zkoušku, ale na druhou stranu získat zpátky moji ztracenou lásku. Nikdy v životě jsem neměl chuť žít, jako mám právě teď. |
| |||
Nejistá budoucnost mého domova „ Nedlužíte mi nic. To Taldar jí pomohl ze všech nejvíc.“ Promluvila jsem tiše se smutným úsměvem. „ Děkuji ti… Snad … snad se brzy uvidíme.“ Pohlédla jsem na sestru. Ztratili jsme domov. Ale ona má domov i rodinu. Zachvěla jsem se a sklonila hlavu. „ Děkuji. Třeba se to povede.“ Pokývla jsem, přesto to jsem tomu moc nevěřila. Bratr se v těchto věcech asi vyznal velmi dobře. „ Měli bychom se vrátit za Artanou, bude mít strach.“ Otočila jsem se k Taldarovi |
doba vygenerování stránky: 0.16724801063538 sekund