Andor.cz - Dračí doupě online

Mandalore - Vrať se se mnou, Krie!

„Proč bych to měl dělat? Z jakého důvodu? Nemůžu opustit ženu, kterou miluji. Kterou jsem nikdy milovat nepřestal. Proč mi prostě nevěříš?“ Urážky a podceňování mi rozhodně nesvědčí. Nyní jen stěží naleznu pomyslný střed klidu, jen stěží si představuji palmu, která se vlivem vichřice neúprosně prohýbá. Periferně sleduji deaktivovaný světelný meč. V Krie je stále dobro, vím to, protože mi to říká Síla a její pohled o tom nasvědčuje.
„Krie, prosím. Pojď se mnou a vrať se zpátky.“ Situaci ještě komplikuje fakt, že se za mnou objeví ozbrojení Mandaloriané. Musím zůstat klidný, opakuji si v hlavě a pohledem stále zůstávám zabodnutý v bývalé ženě mého života. Přesto i když se neotočí směrem k vojákům, pokusím se s nimi alespoň částečně vyjednávat.
„Prosím, je to moje záležitost. Vyřešíme to a už se nikdy tady neobjevíme. Reparace za zničený sklad uhradím z mé kapsy.“ Po chvíli zjišťuji, že vyjednávání nemá zkrátka smysl a přezdívka zažehne plamen vzteku, který ve mně začne do neúprosných výšin narůstat s vědomím, že můj světelný meč byl právě ukraden.
Mandaloriané spustí palbu. K čertu s nimi, otočím se právě včas, abych začal jejich střely odrážet do neznáma. Soustředěně, ale s jistým zápalem pro věc. Načerpám obrovskou dávku síly a tlakovou vlnou se pokusím odhodit pár vojáků z dosahu. Zatímco s nimi bojuji, vím, že mi Krie opětovně uniká a proto se pokusím využít volné chvíle k tomu, abych se za ní vydal. Odmítám se vzdát a padnout do zajetí. Chci se stát rytířem Jedi a splnit zkoušku, ale na druhou stranu získat zpátky moji ztracenou lásku. Nikdy v životě jsem neměl chuť žít, jako mám právě teď.

Nejistá budoucnost mého domova

„ Nedlužíte mi nic. To Taldar jí pomohl ze všech nejvíc.“
Promluvila jsem tiše se smutným úsměvem.
„ Děkuji ti… Snad … snad se brzy uvidíme.“
Pohlédla jsem na sestru. Ztratili jsme domov. Ale ona má domov i rodinu. Zachvěla jsem se a sklonila hlavu.
„ Děkuji. Třeba se to povede.“
Pokývla jsem, přesto to jsem tomu moc nevěřila. Bratr se v těchto věcech asi vyznal velmi dobře.
„ Měli bychom se vrátit za Artanou, bude mít strach.“
Otočila jsem se k Taldarovi

Sardeya - Mandalore - Tváří v tvář

"Opustil jsi mne jednou, opustíš mne znovu! Jsi lhář Sare. Tlacháš, jak se Řád plete ale stejně jsi zde v jejich jménu. Stále nosíš jejich roucho a posloucháš jejich rozkazy."
Zatvářila se Krie rozhněvaně a znechuceně. Její pronikavé oči se ti zabodávají do nitra. Je to, jako by tvé srdce trhala pouhým pohledem na kusy.
"Vy Jediové a ty vaše soustavné obavy z temnoty. Jako by to byla nějaká nemoc, nebo kdo ví co...hah.....je to jen o tom jestli víš, jak to použít. Strach je cesta právě k Temné straně no ne?"
Zasmála se ti Krie. Opravdu tvým slovům patrně neuvěřila. Proč by taky měla. Stále jsi byl Jedi a snaha o udržení vašeho vztahu, nebyla v minulosti tak velká, jak by mohla být.
Když jsi však jeden svůj světelný meč zahodil a druhý namířil proti srdci zdálo se ti, že se v jejích očích mihl stín nejistoty, zmatení a ještě něčeho jiného.
"Stůjte! Ruce vzhůru a vzdejte se! Jste v zakázané oblasti. Pokud budete klást odpor budete zastřeleni!"
Uslyšel jsi rozkazovačný lidský hlas zkreslený přes helmu, když ses ohlédl viděl jsi, jak skrze dveře, které ústily na střechu pro potřeby údržby vyběhlo mezi vás asi deset po zuby ozbrojených Mandalorianů oděných do zbrojí a mířících na vás laserovými puškami.

Ona podivná chvilka, kdy snad možná Krie váhala nad tím, co jsi vlastně schopen udělat byla tatam a nové nebezpečí bylo na světě.
"Opakuji odhoďte zbraně, nebo budete popraveni!"
Ozval se opět hlas toho, kdo patrně oddíl vedl. Krie těkla pohledem mezi tebou a ozbrojenou jednotkou.
"Tento rozhovor asi budeme muset dokončit někdy jiný Sare."
Zase ta proklatá přezdívka, která se zasekávala tak hluboko pod kůži. Usmála se Krie mile, ale bylo cítit, že je to chladný úsměv skoro to vypadalo, že ti pošle vzdušný polibek, ale pak......svist.......vzduchem se mihl světelný meč, který jsi odhodil na zem a společně s rudou čepelí, která už plála v ruce Krie se rozzářila i ta modrá. V ten moment začali Mandaloriané pálit, po vás obou. Zahlédl jsi Krie, jak odráží rány, usekla hlavu jednomu Mandalorianovi, když se trefila mezi pláty a pak přistála na okraji střechy.
"Díky za suvenýr Sare."
Mávla na tebe tvým druhým světelným mečem, pak oba zhasla a než stačili nepřátelé znovu vystřelit skočila ze střechy dolů. Tys tu mezitím zůstal s devíti rozzuřenými Mandaloriany, kteří po tobě pálili, jako vzteklí a hodlali z tebe udělat hvězdný prach.


Della - Coruscant - Republiková kasárna

Seklath po tobě hodil, něco co bys asi považovala u jeho rasy za úsměv, ač vypadal trošku děsivě. Když ses ho optala na to, co jsi toužila vědět. promnul si rukou své povislé dlouhé koutky.
"Uniformy? Hmm ale to je jednoduché, každý byste měli mít svou uniformu v ubikaci do které spadáte Jsou tam takové velké bedny, které fungují na váš otisk. Jakmile je jednou použijete už budou snímat jen váš otisk, aby se otevřely, nebo velitelský kód. Tam budete mít volnou uniformu, kdyby vám neseděla ve skladu vám jí určitě upraví......jinak já jsem Urtah.....už víte kam jste zařazeni?"
Otázal se zvědavě. Jak se zdá zvědavost je snad jeho přirozeností, ale vše podává nenásilně a přívětivě. Nesnaží se být příliš otravný.


Artemis a Taldar - Kalindra - Slova budoucnosti

"Bohužel přesně tohle je mu podobné."
Podotkl posmutněle manžel tvé sestry. A konejšivě jí stiskl ruku.
"Pokud bys chtěla, budeš vždy vítána i zde na Kalindře v našem domě Artemis. Mnoho ti dlužím. A to, že jsi přivedla mou milovanou ženu domů se splatit nedá."
Pravil k tobě a letmo se podíval na tvou sestru, která jak se zdá už vzpamatovala ale nyní pro změnu vstřebávala ztrátu rodinného sídla.
"Pokusím se svými konexemi zjistit, co můžeme udělat pro znovuzískání vašeho domova. Když to potáhneme na dvou frontách jistě uspějeme."
Usmál se s nadějí a novým elánem. Patrně ti hodlá pomoci, jak bude v jeho silách. Možná jsi ztratila bratra, ale získala jsi za spojence švagra a krále Naboo. To nejsou až tak špatné vyhlídky.

Vítej u našeho stolu, býváme šílení

Zvedla jsem oči od talíře a podívala se na dotyčného, který přistoupil k našemu stolu s odpovědí na mou poznámku.
"Díky, díky." ušklíbla jsem se na něj, opravdu zajímavé vyhlídky.
Chopila se příboru a zavrtala do kostí z masa, co jsem odsunula na kraj talíře.
"Atrakce, co víc si přát." zamumlala jsem pro sebe.
Vedle mě se něco pohnulo a já vytřeštila oči na týpka. který si k nám sednul.
Mrkla jsem na Ka´dara jestli ho pozval a já to jaksi přeslechla, ale z jeho výrazu jsem usoudila, že nikoliv.
"Pojď, sedni si, místa je tu dost." mávla jsem rukou nad jeho počínáním a hraně mlaskla, jako bych sama sebe odsuzovala za to, že jsme ho nepozvali ke stolu dřív.
"Když jsme tedy ti velcí kamarádi, byl bys tak hodný a řekl nám, kde vyfasujeme nějaké uniformy?" Když už nic jiného.
Nervózně jsem se ošila a levou rukou potáhla špinavé a sem tam děravé triko přes boky, které se neustále rolovalo nahoru. Kalhoty na rozdíl od trika dopadly lépe, každopádně jsem je toužila okamžitě sundat, protože fakt, že na sobě mám téměř týden jedny a ty samé věci, činil tuhle chvíli nesnesitelnou.