Zale - Oběžná dráha Tatooin - Poslední vzdor

Po tvém proslovu se v reproduktorech i lodí rozezní bojový řev tvých mužů, kteří se očividně rozhodli následovat tě se ctí a vzít sebou do hrobu, co nejvíce nepřátelských žoldáků.
"Jdeme na ně! Palte to do nich!"
Zařve Hurko vedle tebe a vyběhne po tvém boku kupředu stejně, jako pár dalších a stejně, jako mnoho dalších, kteří se rozhodli vydat se na poslední steč. Laserové střely se míhaly sem a tam, jak je obě strany posílaly opačným směrem.
Právě si zasáhla jednoho z žoldáků, který se nestihl krýt. Vzápětí však přišel výstřel proti vám a Hurka to zasáhlo do hlavy. Chudák se jen bezvládně svalil k zemi a zůstal za vámi v chodbě. Pokračovali jste dál a pálili, jako vzteklí, aby nepřítel nemohl opětovat palbu.
Pak něco cinklo o podlahu za vámi.
"Granát!"
Zařval někdo a hned na to s tebou trhla ohlušující rána, která ti v uších rozeznila zvony. Cítila jsi, jak se tvé tělo křečovitě svírá a klesá k zemi. Ztrácela jsi vědomí, tak vše zčernalo....Je tohle konec?
Ne kupodivu to konec nebyl, když jsi začala přicházet k sobě, začalo ti docházet, že někdo musel hodit omračující granát, který vyřadil všechny v tvém blízkém okolí. Jak dopadla bitva o tvou loď? Kdo ví.
Rozmlženým pohledem se rozhlédneš kolem sebe. Když se trošku více zorientuješ zjistíš několik věcí. Ležela jsi na zemi s rukama za zády zajištěnýma magnetickými pouty. Když ses dostala na kolena následovalo zjištění, že na tebe navlékli nějaký kus hadru, takže všechno co jsi měla u sebe je v tahu. Poslední, co jsi zjistila je, že jsi v temné cele, která je energeticky zavřená a narudlé světlo osvětluje částečně tebe a dalších několik ležících postav, mezi některými z nich poznáváš své členy posádky. Je vás tu však jen zlomek a většina ještě nepřišla k sobě.

Della - Coruscant - Temná zákoutí

"Být tebou nemluvím moc nahlas, nebo tě přijdou zbít a kdo ví, co ti ještě udělají kromě toho."
Ozve se tiše chraplavý a unavený mužský hlas z nedaleké klece.
"Ticho tam vy chátro, nebo uvidíte!"
Ozve se křik z vedlejší místnosti, který doléhá až k tobě.
"Tiše, tiše říkal jsem to."
Zašeptá hlas. Nevidíš dost dobře, kdo to na tebe mluví.
Bohužel se zdá ,že tohle nebude sen, ze kterého by ses měla probudit. Je to smutné, ale asi to sen nebude. A asi tě nikdo ani nebude hledat. Kdo by také sháněl takovou bezvýznamnou existenci, jako jsi ty? Nikdo tě pořádně nezná, nebo nepotřebuje.
Tvůj zaměstnavatel má možná už teď nového zaměstnance a možná v tom měl dokonce prsty, kdo ví.

Zasranej Tatooine

"Shit," zakleju, když to chytí další chlapík vedle mě a schovám se za kryt. Opřená zády těžce oddechuji, kontroluji své blastery a čekám na správnou příležitost k opětování střelby. Gravitace stále drží. "To teda, pane Hurko," přikývnu zraněnému a lehkým plácnutím do ramene jej povzbudím. Sama se dám do další střelby. Ovšem to, co se ozve v komlinku mne nepotěší. Krysa v mé posádce. Plán nevyjde. Další hlas v komlinku, někde prorazili. Smyčka se stahuje a já si začínám uvědomovat, že je to pro nás všechny rozsudek smrti. Schovaná za palisádou se rozhlédnu po svých mužích, jak statečně opětují palbu, schytávají jednu ránu za druhou.
"Bojovali jste statečně, chlapci a já vám děkuji. Zdá se, že jich je více, než geonosanů na té špinavé a všemi zapomenuté planetě. Nejspíše se už dalšího dne nedožijeme a já chci, abyste věděli, že to pro mne byla čest s vámi sloužit. Byli jste ta nejlepší posádka, kterou jsem kdy mohla mít, děkuji vám," řeknu do interkomu a sleduji muže u mého perimetru. Sledují mne a já se jen mohu domýšlet, na co myslí. Snad, že jsem to vzdala, nebo se mi v hlavě líhne sebevražedný plán. Nevzdala jsem to a ano, líhne. Kdysi na škole mne učili, že nejlepší obranou je útok. Proto zkontroluji své blastery, pevně se zády opřu o palisádu, zhluboka se rozdýchám, zatímco zbraně mám přitisknuté k čelu. "Díky za všechno, chlapci," špitnu, ušklíbnu se na nejbližší muže, zvednu se a zamířím do největší vřavy, pálíc blastery všude kolem sebe. Hlavně tedy před sebe.

Jednou nahoře, jednou dole

Všechno, co mi řekl jsem vnímala jakoby z dálky. Ale jednou větou mě odrovnal.
Dělá si ze mě srandu? Jestli jsem panna? Větší cenu? Proboha, vzbuď se!
Než jsem se stačila ohradit, říct něco na svou obranu, zalapat nevěřícně po dechu, nebo se alespoň o to pokusit, něco mě praštilo do hlavy a mě doslova všechno zčernalo.
Tak tohle je doopravdy průser.

Probudila jsem se na něčem tvrdém, studeném a ne moc pohodlném pro moje tělo.
Všechno se kolem mě točilo, sem tam zářilo malinké světýlko, ale byla jsem na tolik mimo, že jsem nevěděla, kde to světlo je a kde jsem já.
Položila jsem si znova hlavu na studenou zem a zavřela oči.
Do hajzlu. Tohle je opravdu megální průser.
Zkoušela jsem napočítat do dvaceti, zhluboka dýchat a prostě se hodit do klidu, abych byla schopná aspoň trochu racionálně uvažovat, co dál, ale nešlo to.
Byla jsem doslova vyklepaná.
Když se moje hlava na tolik uklidnila, pokusila jsem se posadit, což mi vyšlo. Hned na to, jsem zkoušela vstát, ale někde na začátku jsem od tohoto nápadu musela upustit.
Praštila jsem se hlavou do stropu, až jsem viděla na několik chvil bíle. a kecla si zpátky na zadek. Ne že by to byla dlouhá cesta.
Sykla jsem a stiskla zuby.
"Kterej kretén to postavil takhle malý?" prskla jsem nahlas, spiš pro sebe.
Promnula jsem si místo na hlavě a zkoušela přijít na něco jiného.
Zaslechla jsem šramot a poplašeně ucukla.
Díky tomu, že už si moje oči zvykly na tmu, jsem spatřila další mrňavé klece, místnosti, nebo co to sakra je. Některé se zdály být prázdné, některé asi plné bordelu a v jiných se sem tam něco malounko hnulo.
Frustrovaně jsem si povzdechla.
Z tohohle se asi jen tak neprobudím.
Co teď?