Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Taragon

Příspěvků: 896
Hraje se Domluvený termín Kdykoliv hráči odepíší  Vypravěč Deadman je offlineDeadman
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Jaina je offline, naposledy online byla 28. března 2024 20:04Jaina
 Postava Sif Artvia Milenwal je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Sif Artvia Milenwal
 
Rubín Taragonu - 27. prosince 2023 12:31
rubyoftaragon7177.jpg
Asi je na čase si položit otázku: Pokračovat či nikoliv?

Osobně bych pokračoval, pokračování příběhu mám vymyšlených hned několik.
Chápu že současná příběhová linka se už táhne dlouho... rozhodně déle, než jsem prapůvodně plánoval... neměla se táhnout takhle dlouho.

Pokud jsi ztratila zápal pro hru, nemůžu tě nutit v ní pokračovat.
A určitě ti to nebudu mít za zlé, pokud je tomu tak.

Jen bych rád věděl, zda budeme pokračovat, nebo jestli mám jeskyni uzavřít.
 
Rubín Taragonu - 27. září 2023 23:08
rubyoftaragon7177.jpg
Snídaně a novinky
Sif

"Pokud by se něco co chvíli nedělo, asi bych začala být nervózní." utrousila císařovna do poháru a opět ho vypila na jeden zápřah.
Poté pozorně naslouchala vyprávění své rádkyně.

Ačkoliv byl její pohled upřený kamsi na stůl, bylo patrné že vnímá každé slovo.
"Ledový přízrak, který si vzal za úkol chránit nás před čím vlastně? Jaininou zlobou?" zeptala se a nalila si další pohár vína, z rohu místnosti se ozvalo nesouhlasné mručení Archiváře, ale císařovna ho přešla mávnutím ruky. Archivář jen cosi utrousil v tom prazvláštním jazyce, kterým mluvili oni a císařovna, ale dál nic neříkal.

Vyprávění o temné bytosti, která Jainu pronásledovala celý její život na tváři panovnice vydoloval smutek, který se snažila skrývat.
"Asi nejodpornější část toho příběhu zatím je fakt, že jí chtěli provdat silou... jako by nebyla nic jiného, než dobytek na porážku." řekla a upila vína z poháru.
"Můj raný život byl v porovnání s ní procházka zahradou." povzdychla si, zvedla pohár ke rtům, ale nakonec si to rozmyslela a pohár odtáhla.
Císařovna vrhla na svou rádkyni přísný pohled, když ve vyprávění došla k osudnému mostu, kde sice došlo ke zničení šíleného Necromancera a jeho nohsledů, ale také ke zraněním, kvůli kterým mladá čarodějka nyní bojovala o život.

Její oči se rozšířili údivem, když slyšela, že temná bytost vytvořila přelud, ve kterém rádkyně po krátkém milostném vzplanutí zabije svou paní. Ačkoliv panovnice sama na to nic neřekla, Archivář se zavrtěl a jeho zbroj hrozivě zaskřípala.
Císařovna nechala vyprávění plynout a v okamžiku, kdy zjistila že temná bytost vytvořila zvrácené kopie Loratha, Ardíi a jí samotné zatřásla hlavou, jako by se jí zdálo to co právě slyšela.
"Co prosím? Mohla bys to zopakovat?" požádala a přimhouřila oči, jako by měla pocit, že se jí zdá i její vlastní rádkyně.
"Nevím jestli se cítit polichocena či uražena!" řekla po chvíli.
Následný souboj a snahu o přivolání Fénixe jí přinutili lehce povytáhnout obočí v nevyřčeném soudu.

Pak ale přišel bod, ve kterém na scénu vstoupil obr v černé zbroji. Jak císařovna tak Archivář uhrančivě pozorovali čarodějku.
Zmínka o tom, že titán v onyxové zbroji vyslovil jméno císařovny ťalo do vládkyně jako popravčí sekera.
Zachvěla se a upustila pohár s vínem, který z řinčením dopadl na podlahu a jeho obsah se rozlil po podlaze a císařovniných šatech. Císařovna se chvěla, její dech i tep zrychlily jako by právě na jeden zápřah vyběhla všechny schody v paláci.
Archivář byl v mžiku u ní a položil jí svou velkou ruku na rameno, ona na oplátku položila svou drobnou ruku na jeho. Kdyby situace nebyla tak vážná, bylo by to i docela legrační.
"Je to on." hlesla a levou ruku se dotkla krku, jako by jí ho cosi svíralo.
"Nejspíš jen přelud." promluvil překvapivě měkce Archivář, jeho hlas nyní zněl skoro až lidsky.
"Ne... žádný přelud... já..." císařovna začala, ale hlas se jí zlomil a chvíli mlčela.
"..já měla dnes v noci sen.. velká bitva.. mrtví a ranění kam se jste jen pohlédli... a pak, na jedné z věží... objevil se za mnou... a v ruce držel Armageddon..." řekla potichu, ale v tichu jídelny to znělo jako by to řekla normálním hlasem. Pokud lze šlo usuzovat, oči Archiváře byly otevřené dokořán v němém úžasu, či hrůze.
"Takže je to pravda... Cendrion žije." řekl po chvíli císařovnin ochránce.
"A jestli je pravda to, co jsem viděla a co říká Sif, tak propadl temnotě. Nejspíš se bude chtít pomstít." hlesla a odevzdaně si povzdychla.
Následně pak pokynula rádkyni ať pokračuje.

Ani jednoho z nich nepřekvapilo s jakou lehkostí se obr, nyní dle všech indicií identifikovaný jako Cendrion, vypořádal s kopiemi a bytostí samotnou.
Co oba překvapilo bylo oznámení že se zkázonosná síla, kterou dle všeho Cendrion byl, zastavila v okamžiku, kdy se na scéně zjevil Fénix.
Následný "rozhovor" mezi nimi bohužel díky neznalosti jazyka a "féničtiny" zůstal zahalený tajemstvím.
Další překvapení přišlo, když se po něm Cendrion bez boje stáhl. Fénix následně na dlažbu "napsal" slovo "Cendrion" a poté, co Sif přistrčil svůj amulet, odeslal rádkyni zpět do normálního světa a následně skoncoval se zbytky temnoty, která se usadila v Jainině duši.

Po skončení čarodějčina vyprávění nastalo v síni ticho.
"Děkuji, žes mi to řekla, Sif." promluvila císařovna po chvíli a natáhla ke své rádkyni volnou ruku a vzala do ní její ruku a stiskla jí.
"Tři na sobě nezávislé zdroje se nemůžou mýlit. Cendrion žije. A jak to tak vypadá, jde si pro mně." dodala a ohlédla se po Archiváři, který rezolutně zakroutil hlavou, ale nic neřekl.
 
Sif Artvia Milenwal - 23. září 2023 10:34
triss013886.jpg

Konečně chvíle klidu

 

 Pousmála jsem se. Když Thrall vyslovi nahlas slovo odpočinout, uvědomila jsem si, jak moc unavená jsem. Divila jsem se, že ještě stojím na nohách. Podívala jsem se na Jainu a letmo ji pohladila hřbet ruky. Nějak jsem si to neuvědomovala, ale v hloubi duše jsem k ní cítila mnohem víc, než jsem chtěla připustit. A bylo by to špatné?

 

„Děkuji,“ sice se mi nechtělo nechávat Jainu samotnou, ale co udělám, pokud tady omdlím. „Cítím, že potřebuju odpočinout a vím, že Jaina je v dobrých rukou,“ když jsem šla kolem Thralla, položila jsem mu ruku na paži, protože být to rameno, tak se musím hodně namáhat.

 

Nakonec jsem zamířila do svého pokoje. Cestou jsem odchytila služebnou a poprosila ji o přípravu koupele. Uvolnit se a nakonec ulehnout. Tato myšlenka mě natolik lákala, že jsem téměř spěchala.

 

***

Ráno jsem se probudila odpočatá a po dlouhé době jsem mohla říct, že i spokojená, i když mě stále tížila starost o Jainu. Oblékla jsem se spíš do cestovního než do formálního oděvu. Bílá košile s úzkým koženým korzetem a koženým bolerkem. Rozhodla jsem se tentokrát pro dlouhé plátěné kalhoty, kterou doplňovala krátká poloviční sukně zelené barvy. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné.

 

Zamířila jsem rovnou do jídelny, kde už byla císařovna a zjevně ji můj příchod vylekal. „Dobré ráno, výsosti,“ pozdravila jsem a chvíli stále nejistě, jestli si nepřivodila nějakou újmu. Kývla jsem také na pozdrav archiváři, který, kdyby se nepohnul, tak bych ho měla za sochu.

Když se mi situace rozležela v hlavě, tak nakonec byla trochu komická, ale nedovolila jsem si vypustit smích. Nehodilo se to.

„Po dlouhé době ano,“ sice jsem chtěla císařovnu podpořit, ale lhát jsem ji také nemohla. „Stále mě však trápí Jaina,“ posadila jsem se. Nechtěla jsem ji zatěžovat, ale kdybych mlčela, mohlo by se stát ještě něco horšího. Zkušenosti posledních dní mi ani nedovolily mlčet.

„Nerada na Vás házím další břímě, ale včera večer se něco stalo,“ vydechla jsem úzkostně a nakonec převyprávěla, co jsem včera zažila.

 
Rubín Taragonu - 26. srpna 2023 09:28
rubyoftaragon7177.jpg

Obrázek

 
Rubín Taragonu - 25. června 2023 11:53
rubyoftaragon7177.jpg

ABBA Revival - Trial Version




O starost méně
Sif

Thrall jen povytáhl obočí nad slovy čarodějky a rozhodl se v nich dál nevrtat.
"To rád slyším. A souhlasím, že nás čekají další výzvy." řekl a začal připravovat další obklad pro zraněnou čarodějku.
"Proč si nejdete odpočinout? Co jsem slyšel, měla jste náročných několik dní. A bude potřeba, abyste byla při síle.", aniž by zvedl oči od práce, nepatrně hlavou pokynul ke dveřím.
"Zavolám vás, kdyby se něco dělo." dodal a vytáhl od opasku dýku, která byla velká jako čarodějčino předloktí a začal s ní opracovávat zeleninu.


(Případné večerní rituály, i to jakou jsi měla noc a ráno po probuzení nechám čistě na tobě, pokud se budeš chtít rozepsat. =) )


Ráno dalšího dne
Sif

V jídelním sále byla zatím jen císařovna. Seděla u stolu se ztrápeným výrazem a vidličkou přehazovala míchané vejce ze strany na stranu.
V pravém rohu za ní stál jeden z Archivářů, nebýt jeho žhnoucích očí, vypadal by jako obrovská ornamentální socha. Jeho oči sklouzly k čarodějce, krátce jí přeměřily a následně jí pokynul na pozdrav.
Císařovna příchozí čarodějku nezaregistrovala až do doby až když přišla blíž. Poté s mírným úlekem upustila vidličku, která jí spadla na zem.
"Dobré ráno, Sif. Omlouvám se, byla jsem myšlenkami jinde." promluvila omluvně a z jejího hlasu byla znát sklíčenost a únava. Nepříliš ladným pohybem ruky uvedla spadlou vidličku do pohybu. Vidlička vystřelila z podlahy jako šíp, rovnou na Archiváře, který jí sotva postřehnutelným pohybem ruky chytil. Císařovna se na něj omluvně ohlédla, následně se otočila zpět, prsty levé ruky si promnula kořen nosu a druhou rukou bouchla pěstí do stolu.
"To ten den začíná!" zaúpěla a povzdychla si.
"Řekni mi, že aspoň ty jsi měla klidnou noc.", následně se natáhla ke džbánu s vínem, nalila si pohár a celý ho naráz vypila, za nesouhlasného přihlížení Archiváře, který jen naklonil hlavu na stranu, ale jinak nic neřekl.
 
Sif Artvia Milenwal - 24. června 2023 11:46
triss013886.jpg
Když dojde představivost a na světě se objeví ChatGPT xD

Bitva se udála jako temný a děsivý okamžik. Obr, obrovský a nebezpečný, snažil se zničit veškerou naději. Ale pak se objevil Fénix, a jeho přítomnost přinesla jasné světlo a naději do vzduchu. Viděla jsem, jak se Fénix zvedl nad mostem, plameny ho obklopovaly a spojily se v ohnivou kouli, která oddělila mě a toho obrovského obra. Jeho plameny se rozlily a znovu se zformovaly do podoby, kterou jsem znala. Byl to obrovský ohnivý orlí pták, sílou a velikostí ohromující. Díky své přítomnosti porazil obřího obra a osvobodil nás.

Vzpomínám si na dialog mezi Fénixem a tím obrem, i když jsem nerozuměla jejich slovům. Bylo to jako rozhovor mezi dvěma světy. Potom se Fénix ke mně otočil a předal mi amulet, stejný amulet, který jsem dříve zničila spolu s dvojnicemi. Byl to symbol ochrany a nové naděje.

Pousmála jsem se a lehce pokrčila rameny. "Byla to jenom divná vize. Ale jsem v pořádku, díky za starost." Opatrně jsem se posadila na postel a pohlédla na Fénixův amulet vedle sebe. "Myslím, že jsme vyřešili jeden problém. Ale mám pocit, že další výzvy nás ještě čekají."
 
Rubín Taragonu - 20. září 2022 23:58
rubyoftaragon7177.jpg

The Might of the Iron Moutain
Velekrál
O několik dní dřívě





"U všech Výhní, jak dlouho ještě?" pomyslel si, když další z jarlů vstal, aby předstoupil před sněm.
Neměl tyhle výroční sněmy rád, nudili ho a nebýt pravidelné hádky a nakonec rvačky na konci každého sněmu, asi by už dávno umřel nudou.
Ale dnes bylo do rvačky ještě daleko. Tak daleko, že se rozhodl počítat vyobrazení kladiv, seker a kovadlin na malbě na stropě Velkého Sálu.
Dostal se k dvanácti stům, když ho z hloubání vytrhl jeden z jarlů.
"Jaký je váš názor, můj jarle?" zeptal se tazatel znovu a taktně pomlčel, že Velekrál je duchem přítomen jinde.
"Takový že máš křivý nos a medovinu na vousech!" pomyslel si Velekrál a projel si rukou vousy.
"Zatím jsem neslyšel dost, abych si udělal názor na celou situaci." prohlásil věčně a rukou pokynul k tomu, aby debata pokračovala, ačkoliv by za to nejradši strčil ruku do roztavené oceli.
"Co bych dal za kovadlinu a kladivo?" pomyslel si a poposedl si o něco pohodlněji na dnes obzvlášť nepohodlném trůnu a krátce se zaposlouchal do tlumeného dunění vzdálených kováren. Jeho srdce bilo ve stejném rytmu jako kovárny.
"Jak tohle mohl otec vydržet? Celé hodiny poslouchat tyhle žvanily, jež jsou schopní dohodnout se na tom, že se nedohodnou!" posteskl si a prsty zabubnoval na opěrky trůnu.
Jeho ruce lačnily po jistotě, již byla váha kladiva. Jeho srdce toužilo slyšet zpěv kovadliny a jeho svaly si přály podmanit železo jejich vůli.
Pravá ruka sklouzla k rukojeti sekery, jež odpočívala opřená o trůn.
"Taky bys ráda nějakou melu, než tohle blekocání, což?", prsty poklepal na rukojeť, jako by čekal odpověď, ale jeho věrná sekera jen trpělivě mlčela.
"Vždy jsi z nás dvou byla ten moudřejší." povzdychl si a snažil se opět chvíli dávat pozor.



--- O několik úmorných, nesnesitelně nudných, hodin později ---


Velekrál si zrovna prohlížel malbu na východní stěně Velkého sálu poté, co vzdal veškeré snahy poslouchat debatu o tom, jestli podávat pivo teplé nebo studené.
"Fuj, teplé pivo!" byla jeho jediná myšlenka k debatě, ale jakožto nejvyšší vladař musel zůstat nad věcí. I v naprostých pitomostech, již tato debata bezesporu byla.
Zrovna si prohlížel část malby, jež vyobrazovala první zažehnutí Velké Kovárny, když se dveře Sálu rozrazily a dovnitř vpadl mladík, funící jako parní kotel s výrazem někoho, kdo utíká před rozběsněnou řekou.
Mladík rychle přeletěl pohledem místnost, než našel Velekrále a uctivým, ale spěšným krokem zamířil k němu.
Cestou se omlouval brblajícím jarlům, někteří z nich si stěžovali na neurvalost mládí a to donutilo Velekrále se v duchu usmát. Sám byl poměrně mladý, ale málokdo by měl tu odvahu ho oslovit "mládenče" či "štěně".
Mladík se zastavil u Velekrále, uctivě se uklonil a se sklopeným zrakem králi podával svitek stočený do ruličky a drmolil u toho jako tětiva luku.
Velekrál zvedl ruku, aby mládence zastavil.
"Zpomal, mládenče! Drmolíš jako moja stará, když zapomenu na její narozeniny!" řekl dobrácky a dal mladíkovi čas, aby si utřídil myšlenky a opět zapřáhl jazyk do otěží.
"Omlouvám se, Výsosti! Posílá mě Erik Dragongaze s touto zprávou, že je to důležité!" vypravil ze sebe mladík a znovu podal Velekráli svitek. Od zaznění jména "Erik Dragongaze" panoval v Sále ticho, dokonce i vzdálené kovárny, jako by najednou utichly.
Velekrál si převzal svitek a podíval se na pečeť na něm - ještěří hlava v kruhu ohně.
"Děkuji, mládenče, můžeš jít! A cestou někde vypij trochu vody." pravil nejvyšší mezi jarly a poplácal mladíka po rameni. Ten se znovu uklonil a spěšně opustil Sál.

Král opatrně odlomil pečeť tak, aby ji neporušil a poté začal číst obsah zprávy. Je-li od Erika, je to skutečně důležité.
Zatímco četl, pomalu přešel k trůnu a posadil se. Oči všech ostatních jarlů ho bedlivě sledovali, ale to mu bylo jedno, obsah zprávy byl důležitější.
"COŽE?!" vybuchl po chvilce čtení a zrudl vzteky tak, že jeho tvář byl stejně rudá jako jeho vousy.
"PROČ SE TO DOZVÍDÁM AŽ TEĎ?!" zaburácel tak hlasitě, že ti, kdo seděli nejblíž si přáli propadnout se do země.
"MŮŽE MI TO NĚKTERÝ Z VÁS MLÍČŇÁKŮ VYSVĚTLIT?!" dštil Velekrál oheň a síru.
"N-nepovažovali..." začal jeden z mladších jarlů.
"NEPOVAŽOVALI JSTE ZA DŮLEŽITÉ MNĚ INFORMOVAT O TOM, ŽE JE TO DĚVČE V PROBLÉMECH?!" zavrčel Velekrál a praštil do stolu tak silně, že se na opačném konci nadzvedl.
"Můj jarle, záležitosti lidí se nás přeci netýkají!" odvětil smířlivě zástupce z řad starších jarlů.
"U VĚTŠINY LIDÍ TO PLATÍ, ALE TOHLE DĚVČE JE DŮVOD, PROČ SE DNES VRACÍTE KE SVÝM DĚTEM, VNOUČATŮM A PRAVNOUČATŮM!" hřměl Velekrál a mrštil svitek na stůl mezi džbány s medovinou.
"TO DĚVČE PRO NÁS UDĚLALO VÍC, NEŽ MUSELO!" pokračoval ve slovní bouři.
Na jeho slova nikdo z přítomných nic neřekl. Starším nejspíš došlo, o kom je řeč a mladší raději mlčeli, aby nebyli za ještě větší blbce.
Velekrál se sám odmlčel, aby uklidnil rozbouřenou řeku lávy, jež mu nyní proudila v žilách.

"Vaše rozkazy, můj jarle?" zeptal po chvíli ticha jeden kdosi od dveří do Sálu.
Pohledy všech přítomných, včetně Velekrále se otočili za hlasem a sálem to zašustilo.
Velekrál se přísně díval na zjizvenou tvář tazatele a ten mu pohled oplácel lhostejností zoceleného válečníka.
"Připravte dělové čluny, letce na gryfech a všechny bojeschopné válečníky, kováře a dělostřelce!" odpověděl Velekrál a ve tváři zjizveného válečníka se mihl krátký úsměv.
"Všechny?" zeptal se kdosi v Sále, hlas plný neskrývaného nadšení.
"VŠECHNY!" zahřměl Velekrál, uchopil doposud odpočívající sekyru a zvedl ji nad hlavu a poprvé po dlouhé době plný energie pronesl:
"Trpaslíci z Železné Hory vyslyší volání Taragonu!"
Ostatní přítomní v sále pozvedli své vlastní zbraně a sálem zaburácelo nadšení.
 
Rubín Taragonu - 07. června 2022 23:37
rubyoftaragon7177.jpg

Visions of Things to Be
Císařovna




Jen co za ní zaklaply dveře ložnice, císařovna se o ně opřela a zavřela oči.
Dnes toho měla dost a přála si, aby jedinou její starostí byl nanejvýš územní spor a nebo poslouchání hašteření senátorů a guvernérů nad daněmi a množstvím úrody.
Válčení patřilo mezi její nejméně vyhledávané metody řešení problémů, ale za svůj život se naučila že války byly, jsou a budou.
Ačkoliv vždy radši se zvědavostí drzé studentky radši pročítala magické lexikony a svitky, během studia boje dávala obzvlášť pozor. Věděla že k ní cesta meče nepromlouvá tolik jako k jejímu bratrovi.

Její bratr...

Při vzpomínce na něj ji bodlo u srdce tak, že podvědomě položila ruku na prsa.
Stále nedokázala uvěřit tomu, že by její bratr byl schopný jít proti ní takovým způsobem, že by se postavil do čela armády hrdlořezů, monster a nemrtvých.
Ano, jejich poslední setkání nedopadlo podle jejích představ, ale tehdy neměla na výběr. Musela jednat.


Z myšlenek jí vytrhlo klapání drápů a následné zamručení.
Otevřela oči, jen aby se setkaly s kaštanovýma očima gryfa jen pár centimetrů od její tváře.
"Kiro..." zašeptala a natáhla ke gryfovi ruku. Zvíře nasálo pachy z ruky a sklonilo hlavu k ruce a nechalo se pohladit.
"...máš hlad?", gryf na otázku zamručel na souhlas.
"Chceš si něco ulovit, nebo ti mám něco dát já?", gryf zašvitořil křídly a císařovna se usmála.
Následně mávnutím ruky otevřela dveře na terasu svého pokoje.
"Tak leť, potvoro!", císařovna s úsměvem poplácala gryfa po zobáku a zvíře poklusem přeběhlo ke dveřím na terasu, kde se jediným máchnutím křídel vzneslo do vzduchu. Císařovna pozorovala gryfa dokud nezmizel v dáli.

Císařovna se následně umyla, včetně vlasů, za pomocí magie a také se její pomocí usušila.
Při aplikaci krémů se na sebe chvíli zadívala do zrcadla.
Žena která se tam na ní dívala nebyla ta, na kterou byla zvyklá.
"Vypadáš příšerně!" pomyslela si a prsty se letmo dotkla vrásek kolem očí.
"Pouze unavená!" napomenula se, vstala a zamířila k posteli.
Po chvilce převalování usnula.


---


Stála na polorozbořených hradbách. Kolem i pod ní zuřila bitva, kterou nepamatovala dlouhá léta.
Všude kolem leželi mrtví, umírající a ranění. Kam jen oko dohlédlo.
Nepřátelé, spojenci, její vlastní vojáci, ale i ti, které považovala za přátele.
Po její levé ruce, nedaleko od ní nehybně ležel paladin, Seraphis, zbroj proražená v oblasti srdce.
Opodál seděl o zeď opřený Lorath, pravou ruku si přidržoval u těla, rozšklebená tkáň ukazovala přeraženou kost v předloktí. Po těle a tváři spousty drobných sečných ran. Jeho oči se setkali s císařovninými a nevesele se usmál.

Podívala se za sebe a zahlédla důvěrně známé sídlo rozstřílené obléhacími zbraněmi a v plamenech.
Jen jediná část stále odolávala palbě.
Při pohledu na část jejího života ztraceného v plamenech ji bodlo u srdce.
"Sif?" vydechla polohlasně a rozhlédla se napříč bitevní vřavou.
Mladou čarodějku nikde neviděla.
"SIF?", zvýšila hlas a přepadla jí panika.
Vydala se dál po hradbách a hledala svou rádkyni.
Jediné, co doposud byla jen smrt a zkáza.
Mrtví a ranění všude, kam se podívala - lidé, orkové, démoni, nemrtví a mnoho dalších, které ve spěchu nepoznávala.
"SIF!", dala se do běhu, v srdci panika, zoufalství a strach. Strach aby svou nejbližší rádkyni neobjevila mezi mrtvými.
Za běhu zahlédla plameny v ptačí podobě - fénix sváděl boj na život a na smrt s jakýmsi démonem o velikosti obléhací věže. Ani jedna strana neměla navrch.

Nakonec doběhla k jedné z věží. U vchodu do věže zahlédla jednoho z Archivářů. Třímal v levé ruce obou ruční meč, pravou má v lokti chyběla. U jeho nohou ležely tři stejně velké postavy, jejich zbroje povědomé, ale zároveň cizí, pokřivené, znesvěcené.
Archivář zvedl zrak k císařovně a mlčky jí pokynul.
"Sif?" byla její první slova.
Archivář se ohlédl k vrcholku věže, poté zpět k císařovně.
Vběhla dovnitř, schody nahoru brala po dvou.

Na vrcholku věže skutečně objevila Sif.
Čarodějka byla celá zbrocená krví - tvář, vlasy, šaty - těžko říct, co z toho byla její krev a co ne.
Seděla opřená o zeď, vyčerpaná, zničená, zlomená.
Zvedla oči k císařovně, její pohled byl prázdný, bez života.
Po tvářích jí začaly téct slzy a znovu sklopila pohled, který císařovna následovala.
Srdce se jí zastavilo.
V náručí její rádkyně nehybně ležela jako smrt bledá Jaina. Na zádech a na prsou rány po šípech. V některých ranách zůstaly části zlomených šípů.
Zatím co z ran se linula krev, z jejích okrajů se po těle čarodějky táhly černofialové žíly.
"Nic nepomáhá. Magie to jen zhoršuje." zašeptala sotva slyšitelně císařovnina rádkyně a prsty se lehce dotkla jedné z černofialových žil.
Císařovna došla k Sif a klekla si před ní. Chtěla něco říct, ale nevěděla co. Náhlé sucho v ústech a sevřené hrdlo jí v tom bránili.
"Umírá." hlesla Sif a pohladila Jainu po vlasech.
Do očí císařovny vyhrkly slzy a položila ruku na tvář blonďaté čarodějky.
"Umírá..." zopakovala rádkyně a zhluboka se nadechla.
"...umírá a my s tím nemůžeme nic dělat!", zaúpěla a přitiskla k sobě padlou čarodějku.
"Aleria věděla co to je." řekla po chvilce Sif a císařovnu trkl minulý čas.

Další rozhovor nahradilo Sifino zalapání po dechu, vytřeštěné oči a pohled kamsi přes císařovnino rameno.
Císařovna se otočila a tělem jí přejel mráz.
Na vrcholu schodiště stála postava stavbou podobná Archivářům. Obrysy černé zbroji pohlcené v černém dýmu a plamenech, v oblasti hlavy žhnuli dvě rudé oči.
V ruce, k císařovnině nevíře, třímala meč žhnoucí zlatým plamenem. Tu a tam skrz plameny pronikly detaily meče, který měla za ztracený.
Nevěřila vlastním očím, před ní musela stát halucinace, přelud, přízrak, měňavec. Kdokoliv, jen ne ten, kdo jí její srdce říkalo, že před ní stojí.
Poté přelud promluvil. Vyslovil jediné slovo. Ale i to jediné stačilo k tomu, aby její srdce sevřel mrazivý dotek smrti...
"...Sareeno..."


---


Císařovna se se zalapáním po dechu probudila, zpocená a chvějící se.
Rozhlédla se po ložnici a snažila zklidnit divoce bušící srdce. Na terasu dopadaly ranní sluneční paprsky a ze zahrad doléhalo štěbetání ptáků.
V hlavě si znovu prošla sen a zastavila se u čarodějek a nakonec u plamenné postavy.
"Proč mi tohle děláš?" zašeptala, schovala obličej do dlaní a rozplakala se.
 
Rubín Taragonu - 22. ledna 2022 22:00
rubyoftaragon7177.jpg

BURN, BUTCHER, BURN!
Lorath




Lorath se posadil na postel v pokoji, který mu přidělila Callista, místní majordomus, na přání císařovny.
Spal zde již několikátou noc, ale i tak mu to pořád přišlo zvláštní, po tak dlouhé době, co přespával v lesích či nanejvýš po hostincích či domech, kam byl pozván jako host.
Srovnávat určitě nechtěl, protože kdyby všichni, kdo mu poskytli nocleh, měli bohatství jako má císařovna říše, určitě by si dopřávali podobný luxus.
Pokoj byl prostorný, měl zde, co by si mohl přát, ale i navzdory přízni císařovny a neochvějné ochoty služebnictva splnit každé jeho přání, připadal si zde spíš jako ve vězení. Ačkoliv mohl kdykoliv odejít.

Rozhlédl se po pokoji a pohledem se zastavil u halapartny stojící v rohu místnosti. Její dlouhé ostří se lesklo v záři svící.
"Asi tě nikdy nenapadlo, že skončíš v rukách někoho, jako jsem já." řekl a chvíli mlčel, jako by čekal že mu zbraň odpoví.
"Ani mně to by to pár let zpátky nenapadlo." dodal po chvíli a promnul si tvář a zaúpěl.

Dnes večer byla nálada v paláci ponurá.
Lady Sif a Lady Jaina se vrátili po několika dnech mimo palác, z cest bůhví kde.
Jaina zakrvácená a sotva se držíc života.
Aby toho nebylo málo, ve sklepeních se našlo tělo další rádkyně blízké císařovně.
Zprávy o její smrti otřásly celým palácem, duševně i fyzicky.
Zároveň připomenuli lidem města a demonstrovali potenciálním spojencům, moc, kterou císařovna disponuje.

Aniž by si to vědomě uvědomoval, přešel k toaletnímu stolku, na němž stála jedna z mála věcí, kterou s sebou nosil vždy - skříňka, která by se v případě nutnosti dala schovat mezi knihy, jež svou velikostí a tvarem připomínala.
Otevřel jí a pohled mu spočinul na dvou předmětech v ní uložených na smaragdově zeleném polstrování.
Jedna z nich byl klíč od truhlice, na první pohled obyčejný, ale v jeho majiteli vzbuzoval vzpomínky na minulý život.

Druhý předmět byla dýka. Onyxově černá pochva se zlatými ornamenty.
Zlatá záštita ve tvaru křídel, rukojeť perfektně padnoucí do ruky omotaná kvalitní kůží, zakončená zlatou lví hlavou, jejíž oči tvořily dva malé, delikátně vybroušené smaragdy.
Čepel dýky byla stejně černá jako její pochva a taktéž zdobená zlatými ornamenty.
Její ostří jediné zářilo stříbřitou září leštěné oceli.

Pohled na dýku ho donutil pousmát se.
Dar od muže, který mu byl otcem, který se ho ujal když byl dítě. On i jeho rodina Loratha přijali za svého.
Ale vzpomínka na adoptivní rodinu byla rychle nahrazena bodnutím u srdce, sevřeným hrdlem a chvějícíma se rukama.
V krátkém sledu dorazila vzpomínka na událost, po níž byl obdarován touhle mistrovsky vyrobenou zbraní.

---

Město, poloviční ve srovnání s Rubínem, v plamenech.
V ulicích města zuřila bitva. Bojovalo se o každou ulici.
Jeho obránci nehodlali dát útočníkům ani kostku dlažby zadarmo. A útočníci, jimž Lorath velel, byli odhodláni město dobýt za každou cenu.
Lorathovi rozkazy zněly jasně: Město musí padnout!

Na obléhání tehdy ani nedošlo, Lorathův útok zaskočil obránce nepřipravené, ani brány nestihli zavřít.
Lorathovi vojáci jim ani nedali šanci se zformovat, déšť zapálených šípů a střel z balist rozpoutal v městě hotové peklo.
V době, kdy Lorath a ostatní vojáci Královské Gardy vstoupili do města, plameny šlehaly do dvojnásobné výše městských hradeb.
Žár byl obrovský, ulice poseté mrtvými útočníky, obránci i civilisty.

Královská Garda narážela jen na sporadický odpor. Její cíl byl jasný: sídlo vládnoucího rodu.
Při svém postupu dorazila na hlavní náměstí v západní části města, všude těla mrtvých či umírajících.
V jeho středu stála budova nezasažená plameny.
Kolem ní kruh obránců, kteří ji bránili zuby nehty zpoza improvizovaných barikád. A doposud se jim dařilo odrážet útoky.
"Rozkazy?" zeptal se Lorathův poručík.
"Střelci, výbušné střely. Do každého okna alespoň tři." odpověděl Lorath stroze po krátkém zkoumání stavby.
Poručík předal rozkazy a střelci s kušemi zaujali postavení, připraveni ke střelbě.
"Palte!", jen co byl rozkaz vyřknut, na budovu se snesl déšť střel.
Královská Garda si vydržovala jen ty nejlepší střelce a tak každá dopadla kam měla.
Z vnitra budovy se začala ozývat kakofonie výbuchů, křiku a chaosu.
O několik vteřin později zvnitřku šlehaly plameny.

"Ty zrůdo!" ozvalo se zaúpění zpod Lorathových nohou. Byl to jeden z obránců, jež se připletl do cesty válečnému kladivu, dle poškození jeho zbroje a ranám na těle. Nenávist v jeho očích žhnula víc než plameny pohlcující město.
"Víš, co jsi právě nechal zapálit?" cedil obránce mezi zuby.
"Ne. A ani..." začal Lorath, ale obránce mu skočil do řeči.
"Právě jsi zapálil sirotčinec! Sirotčinec plný dětí!", s vypětím sil, které mu zbývali, obránce plivl Lorathovi k nohám krvavý hlen.
"Sirotčinec?" zeptal se poručík a otočil se tak akorát včas, aby viděl ze dveří a oken vypadávat postavy, spousta z nich menšího vzrůstu.
"Ne!" hlesl Lorath a nemohl odtrhnout oči z výjevu před sebou.
"Bohové, co jsme to udělali?" hleslo odkudsi z řad Královské Gardy.
"Doufám, že za tohle pro tebe v Pekle budou mít zvláštní místo kde se budeš smažit, ty řezníku!" zavrčel obránce, přičemž ho následně umlčel poručíkův meč.
Poručík cosi Lorathovi říkal, ale on nevnímal, stále uhranut výjevem před sebou.
Agónie, kterou rozpoutal, neměla konce.
V uších mu stále zněla obráncova slova:
SMAŽ SE, ŘEZNÍKU, SMAŽ!


---

Dýka vypadla Lorathovi z rukou na stůl, odkud sklouzla na zem.
"Kruci!" zaklel tiše a sehnul se pro dýku.
Když se narovnal a pohlédl do zrcadla, místo jeho odrazu na něj hleděla tvář mladé dívky zachvácená plameny.
"SMAŽ SE, ŘEZNÍKU, SMAŽ!" zakřičela, zatímco její tvář olizovaly plameny a ze zrcadla se vynořili plameny pohlcené ruce a chytili ho za tváře.
"SMAŽ SE, ŘEZNÍKU, SMAŽ!", nenávist z jejího hlasu přímo kapala.
Lorath ke svému zděšení zjistil, že se nemůže pohnout, když ho dívka začala stahovat k sobě.
Dívčiny rty se zkřivily ve škodolibém úsměvu.
"SMAŽ SE, ŘEZNÍKU, SMAŽ!", ruce prudce zatáhli a stáhli Loratha směrem k tváři v zrcadle...



.... Lorath sebou trhl tak prudce, že spadl z postele.
Obratem se vymrštil na nohy a rozhlédl se po pokoji.
Jeho osobní věci ležely netknuté na stole, včetně skříňky s klíčem a dýkou.
Ohlédl se na postel, jež byla zvalchovaná, jako by v ní s sebou někdo házel.
Oblečení, které měl na sobě byl zcela propocené, ani nitka na něm nebyla suchá.
"To byl jen sen?" vydechl nevěřícně a promnul si tvář.
Nevzpomínal si, že by usnul. Ale jedno věděl určitě.
Dnes už se rozhodně o spánek pokoušet nebude.
 
Rubín Taragonu - 08. prosince 2021 22:31
rubyoftaragon7177.jpg

Heart of Darkness
Hellwalker




Z pahorku nedaleko tábora sledoval dění v dočasném ležení.
"Sadisti, degeneráti, vrahouni, psychopati, maniaci,...", to se mu honilo hlavou při pohledu na hordy kolem něj.
Pestrá sešlost lidského, i nelidského, odpadu. Jediné, co je spojovalo bylo jediné - touha po krvi, touha vraždit a způsobovat bolest všem okolo sebe. Nestačilo jim zabíjet, mučit a znásilňovat obyvatele měst, kterými prošli. Jejich touha po utrpení neznala mezí ani mezi sebou navzájem.
Touha po po násilí byla patrná v jejich tvářích i očích.
"Krev musí proudit!" vybavil si jejich oblíbený povyk, když ve vzduchu nebyla cítit krev.
Řídili se tím i teď, když se mezi sebou vraždili o právo prvního otroka při dalším plenění.
A jemu byli bytostně odporní.

Stočil pohled stranou, jen aby v dálce, před masou chladnokrevných řezníků zahlédl na místě přešlapující nemrtvé v různých stádiích rozkladu.
Od čerstvě zabitých, přes hnijící zdechliny, až po chřestící kostlivce.
Jejích bezduché výrazy byly stejně prázdné, jako jejich existence bez příkazu některého z nemkromancerů.
Ačkoliv po náhlém skonu Sandra se velká část nemrtvých zhroutila a musela být i za cenu velkých obětí vzkříšená ostatními, kteří měli co dělat, aby takovou armádu udrželi v pohybu.
Sandrova ztráta byla citelná, vojevůdci běsnili, když se jim donesly zprávy o tom, že Sandro ve své aroganci padl do pasti dvou čarodějek.
Lhal by, kdyby tvrdil, že mu Sandrova smrt jakkoliv vadila.

Chtěl se otočit, jenomže se kolem něj začala ochomýtat okřídlená postava.
Postava svůdné ženy se stříbrnými vlasy a blanitými křídly a medovým hlasem.
Mluvila na něj a zkoušela na něj svoje šarmy.
Nemusel se jí dívat do očí, aby tam viděl hlad.
Jeho krev vřela s každou další vteřinou její přítomnosti.
Jestli něco na tomto světě nesnášel, tak to byli démoni.
Jeho bytostná nenávist byla držena na uzdě jen Jeho příkazem.
Mít volnou ruku, tak osobně roztrhá každého jednoho z nich, celá tahle pláň by byla poseta jejich těly. Ale jeho ruce byly svázané.
Ovšem tady, stranou očí všech,... komu by chyběla jedna sukuba, v celé armádě démonů?

Obrněná pěst se mihla rychleji, než i sukuba stihla mrknout a udeřila jí do obličeje.
Rána zaskočila démonku natolik, že než stihla přejít do obrany, jejím tělem projela prudká bolest, původem z místa, kde ještě před okamžikem ze zad vyrůstala křídla, nyní ležící na zemi.
Rodící se vřískot v démončině hrdle zanikl další prudkou do zad, lupnutím a následným zapraskáním svalů a šlach v ramenních kloubech.
Nečekaný útok zakončilo křupnutí krčních obratlů, když pár krví potřísněných rukou zlomil vaz démonky, která si vybrala špatnou kořist pro ukojení svého hladu.

Sledoval jak se bezvládné tělo po několika okamžicích pomalu vytrácí malých obláčcích ohně a kouře.
"Další...", jeho nenávist volala po dalším démonovi a poté dalším a dalším a dalším... dokud nejsou všichni zpět zpátky v jámách, ze kterých vylezli.
Prudce se otočil směrem k hlavnímu stanu, kde se zdržovala většina démonů.
"Zabít... všechny...!" slyšel hlas své nenávisti, jeho ruce se třásly a jeho zrak se barvil do ruda.
"...zabít všechny... do jednoho!", hlas v jeho hlavě sílil. Prsty jeho obrněných rukou se zkroutili do podoby drápů.
"Rozsápat jejich těla, prolít jejich krev, rozlámat jejich kosti!", hlas v jeho hlavě se nyní dral hrdlem ven.
Očima klouzal po přítomných démonech.
Jeho zrak se zastavil na jedné démonce, oděné v rudých šatech s černým lemováním, její rudé vlasy by splývaly s jejími šaty, kdyby nebylo závanu větru. Stočil zrak k tvorovi, se kterým mluvila.

On.
Jeho Pán.
Důvod proč je nucen tolerovat špínu kolem sebe.
Pohled na něj ho naplňoval smutkem a bezmocí.
Zavřel oči, sevřel ruce v pěsti a zahnal svou nenávist zpět, odkud přišla.
Trvalo to několik dlouhých minut a dvakrát tolik hlubokých nádechů.
Nebyl slepý vůči faktu, že je pro něj stále těžší držet svou nenávist na uzdě.

"...jednou přijde den, kdy budeš muset zvolit..." zazněl v jeho hlavě slabý, šeptavý hlas patřící ženě.
"Jak bych mohl?" vyslovil nahlas.
"...slib mi to...", v jejím hlase byla znát únava z nemoci, již jí brala síly.
"Stavíte mně před volbu, kterou nemohu... nechci učinit..." řekl polohlasně.
"...jsi jediný, v koho mám naprostou důvěru, že zvolí správně...", její hlas byl s každým slovem slabší.
Na své ruce ucítil dotek a sklonil k ní hlavu.
Nic, jen zdání, vzdálená vzpomínka.

Poté se vrátil pohledem ke svému Pánovi.
Chvíli ho mlčky pozoroval.
Vlasy mastné a černé jako noc, chladné, skoro až mrtvé oči, bledá kůže, pečlivě oholená tvář.
Zbroj, která nesla kostěné ornamenty špinavá od krve.
Viděl ho dělat věci, za které by se sám musel v hloubi duše nenávidět.
Rozhodovat tak, jak by nikdo, kdo má být vládce, rozhodovat neměl.
Na těch, co mu bezprostředně sloužili mu nezáleželo.
Dokonce i on sám byl pro svého Pána jen figurkou na šachovnici.

Stočil pohled stranou, někam, kde výhled nekazila zlověstná armáda na svém tažení za krví a vybavil si krátké útržky z chodby paláce.
Viděl Jí.
Stejně jasně a zřetelně, jako všechno kolem sebe.
Její černé vlasy sahající až pas se leskly ve světle pochodní a svící.
Tvář plná života. Oči bystré, přísné, ale spravedlivé. Bylo v nich i něco dalšího - starost o ty kolem ní, což by vysvětlovalo ty kruhy pod jinak krásnýma očima.
Oblečená v šatech hodných královny, pečlivě upravená.
Krásná, jako vždy.
Avšak tohle bylo vše, co o ní věděl.
Nebyly to ani jeho vlastní vzpomínky, ale vzpomínky někoho, kdo by neváhal při první příležitosti na něj zaútočit, když by ho viděl stát před sebou. Někoho, kdo by ho kdysi nazval bratrem.


"Postavila jste mě před nemožnou volbu, má paní..." zašeptal a pomalu si klekl na jedno koleno.
"...jediný...věřím...zvolí správně...", hlas ženy se opět rozezněl v jeho hlavě.
Bodnutí u srdce, nebo aspoň tam, kde by srdce být mělo, mu připomnělo že se jedná o poslední slova umírající ženy.
"...ale já splním slib, který jsem Vám dal.", sklonil hlavu k zemi a zavřel oči a cítil slzy téct po tváři, jen aby následně padly na suchou zem.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.13281011581421 sekund

na začátek stránky