Visions of Things to Be
Císařovna

Jen co za ní zaklaply dveře ložnice, císařovna se o ně opřela a zavřela oči.
Dnes toho měla dost a přála si, aby jedinou její starostí byl nanejvýš územní spor a nebo poslouchání hašteření senátorů a guvernérů nad daněmi a množstvím úrody.
Válčení patřilo mezi její nejméně vyhledávané metody řešení problémů, ale za svůj život se naučila že války byly, jsou a budou.
Ačkoliv vždy radši se zvědavostí drzé studentky radši pročítala magické lexikony a svitky, během studia boje dávala obzvlášť pozor. Věděla že k ní cesta meče nepromlouvá tolik jako k jejímu bratrovi.

Její bratr...

Při vzpomínce na něj ji bodlo u srdce tak, že podvědomě položila ruku na prsa.
Stále nedokázala uvěřit tomu, že by její bratr byl schopný jít proti ní takovým způsobem, že by se postavil do čela armády hrdlořezů, monster a nemrtvých.
Ano, jejich poslední setkání nedopadlo podle jejích představ, ale tehdy neměla na výběr. Musela jednat.


Z myšlenek jí vytrhlo klapání drápů a následné zamručení.
Otevřela oči, jen aby se setkaly s kaštanovýma očima gryfa jen pár centimetrů od její tváře.
"Kiro..." zašeptala a natáhla ke gryfovi ruku. Zvíře nasálo pachy z ruky a sklonilo hlavu k ruce a nechalo se pohladit.
"...máš hlad?", gryf na otázku zamručel na souhlas.
"Chceš si něco ulovit, nebo ti mám něco dát já?", gryf zašvitořil křídly a císařovna se usmála.
Následně mávnutím ruky otevřela dveře na terasu svého pokoje.
"Tak leť, potvoro!", císařovna s úsměvem poplácala gryfa po zobáku a zvíře poklusem přeběhlo ke dveřím na terasu, kde se jediným máchnutím křídel vzneslo do vzduchu. Císařovna pozorovala gryfa dokud nezmizel v dáli.

Císařovna se následně umyla, včetně vlasů, za pomocí magie a také se její pomocí usušila.
Při aplikaci krémů se na sebe chvíli zadívala do zrcadla.
Žena která se tam na ní dívala nebyla ta, na kterou byla zvyklá.
"Vypadáš příšerně!" pomyslela si a prsty se letmo dotkla vrásek kolem očí.
"Pouze unavená!" napomenula se, vstala a zamířila k posteli.
Po chvilce převalování usnula.


---


Stála na polorozbořených hradbách. Kolem i pod ní zuřila bitva, kterou nepamatovala dlouhá léta.
Všude kolem leželi mrtví, umírající a ranění. Kam jen oko dohlédlo.
Nepřátelé, spojenci, její vlastní vojáci, ale i ti, které považovala za přátele.
Po její levé ruce, nedaleko od ní nehybně ležel paladin, Seraphis, zbroj proražená v oblasti srdce.
Opodál seděl o zeď opřený Lorath, pravou ruku si přidržoval u těla, rozšklebená tkáň ukazovala přeraženou kost v předloktí. Po těle a tváři spousty drobných sečných ran. Jeho oči se setkali s císařovninými a nevesele se usmál.

Podívala se za sebe a zahlédla důvěrně známé sídlo rozstřílené obléhacími zbraněmi a v plamenech.
Jen jediná část stále odolávala palbě.
Při pohledu na část jejího života ztraceného v plamenech ji bodlo u srdce.
"Sif?" vydechla polohlasně a rozhlédla se napříč bitevní vřavou.
Mladou čarodějku nikde neviděla.
"SIF?", zvýšila hlas a přepadla jí panika.
Vydala se dál po hradbách a hledala svou rádkyni.
Jediné, co doposud byla jen smrt a zkáza.
Mrtví a ranění všude, kam se podívala - lidé, orkové, démoni, nemrtví a mnoho dalších, které ve spěchu nepoznávala.
"SIF!", dala se do běhu, v srdci panika, zoufalství a strach. Strach aby svou nejbližší rádkyni neobjevila mezi mrtvými.
Za běhu zahlédla plameny v ptačí podobě - fénix sváděl boj na život a na smrt s jakýmsi démonem o velikosti obléhací věže. Ani jedna strana neměla navrch.

Nakonec doběhla k jedné z věží. U vchodu do věže zahlédla jednoho z Archivářů. Třímal v levé ruce obou ruční meč, pravou má v lokti chyběla. U jeho nohou ležely tři stejně velké postavy, jejich zbroje povědomé, ale zároveň cizí, pokřivené, znesvěcené.
Archivář zvedl zrak k císařovně a mlčky jí pokynul.
"Sif?" byla její první slova.
Archivář se ohlédl k vrcholku věže, poté zpět k císařovně.
Vběhla dovnitř, schody nahoru brala po dvou.

Na vrcholku věže skutečně objevila Sif.
Čarodějka byla celá zbrocená krví - tvář, vlasy, šaty - těžko říct, co z toho byla její krev a co ne.
Seděla opřená o zeď, vyčerpaná, zničená, zlomená.
Zvedla oči k císařovně, její pohled byl prázdný, bez života.
Po tvářích jí začaly téct slzy a znovu sklopila pohled, který císařovna následovala.
Srdce se jí zastavilo.
V náručí její rádkyně nehybně ležela jako smrt bledá Jaina. Na zádech a na prsou rány po šípech. V některých ranách zůstaly části zlomených šípů.
Zatím co z ran se linula krev, z jejích okrajů se po těle čarodějky táhly černofialové žíly.
"Nic nepomáhá. Magie to jen zhoršuje." zašeptala sotva slyšitelně císařovnina rádkyně a prsty se lehce dotkla jedné z černofialových žil.
Císařovna došla k Sif a klekla si před ní. Chtěla něco říct, ale nevěděla co. Náhlé sucho v ústech a sevřené hrdlo jí v tom bránili.
"Umírá." hlesla Sif a pohladila Jainu po vlasech.
Do očí císařovny vyhrkly slzy a položila ruku na tvář blonďaté čarodějky.
"Umírá..." zopakovala rádkyně a zhluboka se nadechla.
"...umírá a my s tím nemůžeme nic dělat!", zaúpěla a přitiskla k sobě padlou čarodějku.
"Aleria věděla co to je." řekla po chvilce Sif a císařovnu trkl minulý čas.

Další rozhovor nahradilo Sifino zalapání po dechu, vytřeštěné oči a pohled kamsi přes císařovnino rameno.
Císařovna se otočila a tělem jí přejel mráz.
Na vrcholu schodiště stála postava stavbou podobná Archivářům. Obrysy černé zbroji pohlcené v černém dýmu a plamenech, v oblasti hlavy žhnuli dvě rudé oči.
V ruce, k císařovnině nevíře, třímala meč žhnoucí zlatým plamenem. Tu a tam skrz plameny pronikly detaily meče, který měla za ztracený.
Nevěřila vlastním očím, před ní musela stát halucinace, přelud, přízrak, měňavec. Kdokoliv, jen ne ten, kdo jí její srdce říkalo, že před ní stojí.
Poté přelud promluvil. Vyslovil jediné slovo. Ale i to jediné stačilo k tomu, aby její srdce sevřel mrazivý dotek smrti...
"...Sareeno..."


---


Císařovna se se zalapáním po dechu probudila, zpocená a chvějící se.
Rozhlédla se po ložnici a snažila zklidnit divoce bušící srdce. Na terasu dopadaly ranní sluneční paprsky a ze zahrad doléhalo štěbetání ptáků.
V hlavě si znovu prošla sen a zastavila se u čarodějek a nakonec u plamenné postavy.
"Proč mi tohle děláš?" zašeptala, schovala obličej do dlaní a rozplakala se.

BURN, BUTCHER, BURN!
Lorath

Lorath se posadil na postel v pokoji, který mu přidělila Callista, místní majordomus, na přání císařovny.
Spal zde již několikátou noc, ale i tak mu to pořád přišlo zvláštní, po tak dlouhé době, co přespával v lesích či nanejvýš po hostincích či domech, kam byl pozván jako host.
Srovnávat určitě nechtěl, protože kdyby všichni, kdo mu poskytli nocleh, měli bohatství jako má císařovna říše, určitě by si dopřávali podobný luxus.
Pokoj byl prostorný, měl zde, co by si mohl přát, ale i navzdory přízni císařovny a neochvějné ochoty služebnictva splnit každé jeho přání, připadal si zde spíš jako ve vězení. Ačkoliv mohl kdykoliv odejít.

Rozhlédl se po pokoji a pohledem se zastavil u halapartny stojící v rohu místnosti. Její dlouhé ostří se lesklo v záři svící.
"Asi tě nikdy nenapadlo, že skončíš v rukách někoho, jako jsem já." řekl a chvíli mlčel, jako by čekal že mu zbraň odpoví.
"Ani mně to by to pár let zpátky nenapadlo." dodal po chvíli a promnul si tvář a zaúpěl.

Dnes večer byla nálada v paláci ponurá.
Lady Sif a Lady Jaina se vrátili po několika dnech mimo palác, z cest bůhví kde.
Jaina zakrvácená a sotva se držíc života.
Aby toho nebylo málo, ve sklepeních se našlo tělo další rádkyně blízké císařovně.
Zprávy o její smrti otřásly celým palácem, duševně i fyzicky.
Zároveň připomenuli lidem města a demonstrovali potenciálním spojencům, moc, kterou císařovna disponuje.

Aniž by si to vědomě uvědomoval, přešel k toaletnímu stolku, na němž stála jedna z mála věcí, kterou s sebou nosil vždy - skříňka, která by se v případě nutnosti dala schovat mezi knihy, jež svou velikostí a tvarem připomínala.
Otevřel jí a pohled mu spočinul na dvou předmětech v ní uložených na smaragdově zeleném polstrování.
Jedna z nich byl klíč od truhlice, na první pohled obyčejný, ale v jeho majiteli vzbuzoval vzpomínky na minulý život.

Druhý předmět byla dýka. Onyxově černá pochva se zlatými ornamenty.
Zlatá záštita ve tvaru křídel, rukojeť perfektně padnoucí do ruky omotaná kvalitní kůží, zakončená zlatou lví hlavou, jejíž oči tvořily dva malé, delikátně vybroušené smaragdy.
Čepel dýky byla stejně černá jako její pochva a taktéž zdobená zlatými ornamenty.
Její ostří jediné zářilo stříbřitou září leštěné oceli.

Pohled na dýku ho donutil pousmát se.
Dar od muže, který mu byl otcem, který se ho ujal když byl dítě. On i jeho rodina Loratha přijali za svého.
Ale vzpomínka na adoptivní rodinu byla rychle nahrazena bodnutím u srdce, sevřeným hrdlem a chvějícíma se rukama.
V krátkém sledu dorazila vzpomínka na událost, po níž byl obdarován touhle mistrovsky vyrobenou zbraní.

---

Město, poloviční ve srovnání s Rubínem, v plamenech.
V ulicích města zuřila bitva. Bojovalo se o každou ulici.
Jeho obránci nehodlali dát útočníkům ani kostku dlažby zadarmo. A útočníci, jimž Lorath velel, byli odhodláni město dobýt za každou cenu.
Lorathovi rozkazy zněly jasně: Město musí padnout!

Na obléhání tehdy ani nedošlo, Lorathův útok zaskočil obránce nepřipravené, ani brány nestihli zavřít.
Lorathovi vojáci jim ani nedali šanci se zformovat, déšť zapálených šípů a střel z balist rozpoutal v městě hotové peklo.
V době, kdy Lorath a ostatní vojáci Královské Gardy vstoupili do města, plameny šlehaly do dvojnásobné výše městských hradeb.
Žár byl obrovský, ulice poseté mrtvými útočníky, obránci i civilisty.

Královská Garda narážela jen na sporadický odpor. Její cíl byl jasný: sídlo vládnoucího rodu.
Při svém postupu dorazila na hlavní náměstí v západní části města, všude těla mrtvých či umírajících.
V jeho středu stála budova nezasažená plameny.
Kolem ní kruh obránců, kteří ji bránili zuby nehty zpoza improvizovaných barikád. A doposud se jim dařilo odrážet útoky.
"Rozkazy?" zeptal se Lorathův poručík.
"Střelci, výbušné střely. Do každého okna alespoň tři." odpověděl Lorath stroze po krátkém zkoumání stavby.
Poručík předal rozkazy a střelci s kušemi zaujali postavení, připraveni ke střelbě.
"Palte!", jen co byl rozkaz vyřknut, na budovu se snesl déšť střel.
Královská Garda si vydržovala jen ty nejlepší střelce a tak každá dopadla kam měla.
Z vnitra budovy se začala ozývat kakofonie výbuchů, křiku a chaosu.
O několik vteřin později zvnitřku šlehaly plameny.

"Ty zrůdo!" ozvalo se zaúpění zpod Lorathových nohou. Byl to jeden z obránců, jež se připletl do cesty válečnému kladivu, dle poškození jeho zbroje a ranám na těle. Nenávist v jeho očích žhnula víc než plameny pohlcující město.
"Víš, co jsi právě nechal zapálit?" cedil obránce mezi zuby.
"Ne. A ani..." začal Lorath, ale obránce mu skočil do řeči.
"Právě jsi zapálil sirotčinec! Sirotčinec plný dětí!", s vypětím sil, které mu zbývali, obránce plivl Lorathovi k nohám krvavý hlen.
"Sirotčinec?" zeptal se poručík a otočil se tak akorát včas, aby viděl ze dveří a oken vypadávat postavy, spousta z nich menšího vzrůstu.
"Ne!" hlesl Lorath a nemohl odtrhnout oči z výjevu před sebou.
"Bohové, co jsme to udělali?" hleslo odkudsi z řad Královské Gardy.
"Doufám, že za tohle pro tebe v Pekle budou mít zvláštní místo kde se budeš smažit, ty řezníku!" zavrčel obránce, přičemž ho následně umlčel poručíkův meč.
Poručík cosi Lorathovi říkal, ale on nevnímal, stále uhranut výjevem před sebou.
Agónie, kterou rozpoutal, neměla konce.
V uších mu stále zněla obráncova slova:
SMAŽ SE, ŘEZNÍKU, SMAŽ!


---

Dýka vypadla Lorathovi z rukou na stůl, odkud sklouzla na zem.
"Kruci!" zaklel tiše a sehnul se pro dýku.
Když se narovnal a pohlédl do zrcadla, místo jeho odrazu na něj hleděla tvář mladé dívky zachvácená plameny.
"SMAŽ SE, ŘEZNÍKU, SMAŽ!" zakřičela, zatímco její tvář olizovaly plameny a ze zrcadla se vynořili plameny pohlcené ruce a chytili ho za tváře.
"SMAŽ SE, ŘEZNÍKU, SMAŽ!", nenávist z jejího hlasu přímo kapala.
Lorath ke svému zděšení zjistil, že se nemůže pohnout, když ho dívka začala stahovat k sobě.
Dívčiny rty se zkřivily ve škodolibém úsměvu.
"SMAŽ SE, ŘEZNÍKU, SMAŽ!", ruce prudce zatáhli a stáhli Loratha směrem k tváři v zrcadle...



.... Lorath sebou trhl tak prudce, že spadl z postele.
Obratem se vymrštil na nohy a rozhlédl se po pokoji.
Jeho osobní věci ležely netknuté na stole, včetně skříňky s klíčem a dýkou.
Ohlédl se na postel, jež byla zvalchovaná, jako by v ní s sebou někdo házel.
Oblečení, které měl na sobě byl zcela propocené, ani nitka na něm nebyla suchá.
"To byl jen sen?" vydechl nevěřícně a promnul si tvář.
Nevzpomínal si, že by usnul. Ale jedno věděl určitě.
Dnes už se rozhodně o spánek pokoušet nebude.

Heart of Darkness
Hellwalker

Z pahorku nedaleko tábora sledoval dění v dočasném ležení.
"Sadisti, degeneráti, vrahouni, psychopati, maniaci,...", to se mu honilo hlavou při pohledu na hordy kolem něj.
Pestrá sešlost lidského, i nelidského, odpadu. Jediné, co je spojovalo bylo jediné - touha po krvi, touha vraždit a způsobovat bolest všem okolo sebe. Nestačilo jim zabíjet, mučit a znásilňovat obyvatele měst, kterými prošli. Jejich touha po utrpení neznala mezí ani mezi sebou navzájem.
Touha po po násilí byla patrná v jejich tvářích i očích.
"Krev musí proudit!" vybavil si jejich oblíbený povyk, když ve vzduchu nebyla cítit krev.
Řídili se tím i teď, když se mezi sebou vraždili o právo prvního otroka při dalším plenění.
A jemu byli bytostně odporní.

Stočil pohled stranou, jen aby v dálce, před masou chladnokrevných řezníků zahlédl na místě přešlapující nemrtvé v různých stádiích rozkladu.
Od čerstvě zabitých, přes hnijící zdechliny, až po chřestící kostlivce.
Jejích bezduché výrazy byly stejně prázdné, jako jejich existence bez příkazu některého z nemkromancerů.
Ačkoliv po náhlém skonu Sandra se velká část nemrtvých zhroutila a musela být i za cenu velkých obětí vzkříšená ostatními, kteří měli co dělat, aby takovou armádu udrželi v pohybu.
Sandrova ztráta byla citelná, vojevůdci běsnili, když se jim donesly zprávy o tom, že Sandro ve své aroganci padl do pasti dvou čarodějek.
Lhal by, kdyby tvrdil, že mu Sandrova smrt jakkoliv vadila.

Chtěl se otočit, jenomže se kolem něj začala ochomýtat okřídlená postava.
Postava svůdné ženy se stříbrnými vlasy a blanitými křídly a medovým hlasem.
Mluvila na něj a zkoušela na něj svoje šarmy.
Nemusel se jí dívat do očí, aby tam viděl hlad.
Jeho krev vřela s každou další vteřinou její přítomnosti.
Jestli něco na tomto světě nesnášel, tak to byli démoni.
Jeho bytostná nenávist byla držena na uzdě jen Jeho příkazem.
Mít volnou ruku, tak osobně roztrhá každého jednoho z nich, celá tahle pláň by byla poseta jejich těly. Ale jeho ruce byly svázané.
Ovšem tady, stranou očí všech,... komu by chyběla jedna sukuba, v celé armádě démonů?

Obrněná pěst se mihla rychleji, než i sukuba stihla mrknout a udeřila jí do obličeje.
Rána zaskočila démonku natolik, že než stihla přejít do obrany, jejím tělem projela prudká bolest, původem z místa, kde ještě před okamžikem ze zad vyrůstala křídla, nyní ležící na zemi.
Rodící se vřískot v démončině hrdle zanikl další prudkou do zad, lupnutím a následným zapraskáním svalů a šlach v ramenních kloubech.
Nečekaný útok zakončilo křupnutí krčních obratlů, když pár krví potřísněných rukou zlomil vaz démonky, která si vybrala špatnou kořist pro ukojení svého hladu.

Sledoval jak se bezvládné tělo po několika okamžicích pomalu vytrácí malých obláčcích ohně a kouře.
"Další...", jeho nenávist volala po dalším démonovi a poté dalším a dalším a dalším... dokud nejsou všichni zpět zpátky v jámách, ze kterých vylezli.
Prudce se otočil směrem k hlavnímu stanu, kde se zdržovala většina démonů.
"Zabít... všechny...!" slyšel hlas své nenávisti, jeho ruce se třásly a jeho zrak se barvil do ruda.
"...zabít všechny... do jednoho!", hlas v jeho hlavě sílil. Prsty jeho obrněných rukou se zkroutili do podoby drápů.
"Rozsápat jejich těla, prolít jejich krev, rozlámat jejich kosti!", hlas v jeho hlavě se nyní dral hrdlem ven.
Očima klouzal po přítomných démonech.
Jeho zrak se zastavil na jedné démonce, oděné v rudých šatech s černým lemováním, její rudé vlasy by splývaly s jejími šaty, kdyby nebylo závanu větru. Stočil zrak k tvorovi, se kterým mluvila.

On.
Jeho Pán.
Důvod proč je nucen tolerovat špínu kolem sebe.
Pohled na něj ho naplňoval smutkem a bezmocí.
Zavřel oči, sevřel ruce v pěsti a zahnal svou nenávist zpět, odkud přišla.
Trvalo to několik dlouhých minut a dvakrát tolik hlubokých nádechů.
Nebyl slepý vůči faktu, že je pro něj stále těžší držet svou nenávist na uzdě.

"...jednou přijde den, kdy budeš muset zvolit..." zazněl v jeho hlavě slabý, šeptavý hlas patřící ženě.
"Jak bych mohl?" vyslovil nahlas.
"...slib mi to...", v jejím hlase byla znát únava z nemoci, již jí brala síly.
"Stavíte mně před volbu, kterou nemohu... nechci učinit..." řekl polohlasně.
"...jsi jediný, v koho mám naprostou důvěru, že zvolí správně...", její hlas byl s každým slovem slabší.
Na své ruce ucítil dotek a sklonil k ní hlavu.
Nic, jen zdání, vzdálená vzpomínka.

Poté se vrátil pohledem ke svému Pánovi.
Chvíli ho mlčky pozoroval.
Vlasy mastné a černé jako noc, chladné, skoro až mrtvé oči, bledá kůže, pečlivě oholená tvář.
Zbroj, která nesla kostěné ornamenty špinavá od krve.
Viděl ho dělat věci, za které by se sám musel v hloubi duše nenávidět.
Rozhodovat tak, jak by nikdo, kdo má být vládce, rozhodovat neměl.
Na těch, co mu bezprostředně sloužili mu nezáleželo.
Dokonce i on sám byl pro svého Pána jen figurkou na šachovnici.

Stočil pohled stranou, někam, kde výhled nekazila zlověstná armáda na svém tažení za krví a vybavil si krátké útržky z chodby paláce.
Viděl Jí.
Stejně jasně a zřetelně, jako všechno kolem sebe.
Její černé vlasy sahající až pas se leskly ve světle pochodní a svící.
Tvář plná života. Oči bystré, přísné, ale spravedlivé. Bylo v nich i něco dalšího - starost o ty kolem ní, což by vysvětlovalo ty kruhy pod jinak krásnýma očima.
Oblečená v šatech hodných královny, pečlivě upravená.
Krásná, jako vždy.
Avšak tohle bylo vše, co o ní věděl.
Nebyly to ani jeho vlastní vzpomínky, ale vzpomínky někoho, kdo by neváhal při první příležitosti na něj zaútočit, když by ho viděl stát před sebou. Někoho, kdo by ho kdysi nazval bratrem.


"Postavila jste mě před nemožnou volbu, má paní..." zašeptal a pomalu si klekl na jedno koleno.
"...jediný...věřím...zvolí správně...", hlas ženy se opět rozezněl v jeho hlavě.
Bodnutí u srdce, nebo aspoň tam, kde by srdce být mělo, mu připomnělo že se jedná o poslední slova umírající ženy.
"...ale já splním slib, který jsem Vám dal.", sklonil hlavu k zemi a zavřel oči a cítil slzy téct po tváři, jen aby následně padly na suchou zem.

Únava
Císařovna

Císařovna se po rozloučení se Sif vydala do studovny, v níž dle jejího příkazu byly přichystány střepy z lahviček rozbitých lektvarů, jejichž kombinace změnila jednoho ze strážných ve vyděšenou kamennou sochu.
Cestou opětovala pozdravy strážných a služebnictva s obvyklým klidem.
Ačkoliv dnes byl onen klid jen maskou skrývající smutek, bolest a nepříjemné vzpomínky.

Před studovnou, nacházející se stranou od hlavní chodby, stál jediný strážný, zbývající dva nejspíš byli na obchůzce.
Na sobě měl obvyklou stříbrně-červenou zbroj. Obvyklou pro případy, kdy se v paláci nacházeli hosté.
Elitní Garda - pojem jež císařovna nesnášela, stejně tak odlišení několika "vyvolených" od zbytku.
V jejích očích by tak musel být nazýván každý, kdo sloužil v jejích armádách.
Proto si nikdy nevydržovala žádnou osobní stráž, natolik důvěřovala palácovým strážím a oni jí důvěru opláceli věrností a bdělostí.
Tedy až na jednoho...
...ten nechť doufá, že se jí nedostane do rukou...
Myšlenky na zrádce v řadách jejích vlastních stráží jí vyvedla ze soustředění a nevšimla si výmolu na koberci.
Noha se jí ve střevíci se jí zvrtla a císařovna upadla na zem, bolest v kotníku jen vzdálená nepříjemnost v mlze.

Strážný u ní byl ve zlomku vteřiny.
"Má paní, jste v pořádku?" zeptal se starostlivě, položil štít na zem a klekl si vedle císařovny, která se pomalu posadila, ve tváři nepřítomný výraz.
"Má paní?" zeptal se strážný znovu a tentokrát se na něj císařovna podívala, v jejích očích bolest, smutek a únava.
"Můžete vstát, má paní?", strážný jí opatrně podepřel, aby ji pomohl vstát. Její ruce objaly gardistův krk jak jen díky zbroji mohly.
Císařovna se následně přitiskla ke gardistovi a rozplakala se.
Strážný, vykolejený tím, co se děje a že mu na rameni pláče císařovna, chvíli bezradně těkal očima po chodbě, ruce zamrzlé v pohybu.
"Všechno bude dobré, má paní." vymáčkl ze sebe po chvíli a opatrně císařovnu objal, v životě by ho nenapadlo, že by mu v náručí skončila císařovna. A že ji bude muset utěšovat, to ho ani v nejmenším nenapadlo.
Mezi obyvateli říše byla císařovna vídána jako bohyně, její moc bezmezná a její vůle nezlomná.
O to víc to byl pro gardistu šok, když ta, k níž všichni vzhlíží a obdivují jí, mu v náručí pláče jako mladá dívka se zlomeným srdcem.
Co ovšem nemohl tušit, že císařovnino srdce opravdu pukalo žalem.
"Měla byste si odpočinout, má paní." řekl konejšivě a po chvíli váhání jí pohladil po vlasech.
Císařovna se k němu přivinula ještě víc, ačkoliv její pláč polevil.
"Nemohu. Je toho tolik, co ještě musím udělat." promluvila poprvé a uslzené oči zvedla ke gardistovi, až teď si všimla, že jeho oči mají každé jinou barvu, pravé oříškově hnědé a levé modré.
"Určitě není nic, co by nepočkalo do rána, má paní." odpověděl gardista a pod helmou se pousmál, což císařovna mohla vidět jen podle očí.
Už si ani nepamatovala, jaké to je být žena a ne císařovna.
Ačkoliv bylo nedůstojné císařovny rozplakat se jako malé děcko před poddanými, ale jako ženě se jí ulevilo, že všechny emoce, které v sobě držela mohly konečně ven.
"Zítra je další den plný jednání a porad." povzdychla si a opět položila hlavu na gardistovo rameno.
"Nepřísluší mi Vám cokoliv nařizovat, má paní, ale měla byste zvážit, jestli je vaše přítomnost nutná na každém jednání a poradě.", gardista opět císařovnu podepřel.
"Je zde spousta vašich generálů a velitelů, kteří jsou schopní zorganizovat armády i ve Vaší nepřítomnosti. A určitě by měli pochopení pro to, kdybyste se rozhodla se neúčastnit." pokračoval a pohledem přelétl chodbu.
"Měla byste na pár dní zvolit lehčí program, má paní. Mezi strážemi rostou obavy o vaše zdraví, v posledních dnech se hrozně přetěžujete." dodal a podíval se na císařovnu.
"Mám povinnosti vůči svým poddaným.", její hlas byl chraplavý a slabý.
"Vaši poddaní si nepřejí nic jiného, než vaše blaho, má paní. A určitě své poddané nezanedbáte, pokud se na chvíli stáhnete z dění a naberete čerstvé síly.", opět jí jemně pohladil po vlasech a ona cítila jak je jeho dotek uklidňující.
"Jste hvězda, jejíž záře nás vede a chrání. Dokud vaše světlo nevyhasne, ani my se nevzdáme.", císařovna se opět zahleděla do různobarevných očí gardisty a viděla, že svá slova myslí vážně.
Po chvilce mlčení nakonec přikývla.
"Dobře, půjdu si tedy odpočinout. Ale asi budu potřebovat doprovod." řekla a podívala se na svůj otékající kotník.
"Vaše přání je mým rozkazem!" odpověděl gardista a pomohl císařovně vstát a následně ji podepřel tak, aby co nejvíc ulevil její zraněné noze.

Ačkoliv se studovna nacházela na stejném patře, jako ložnice císařovny a jejích rádkyň, cesta zabrala několik minut v tichosti a občasným syknutím bolesti ze strany císařovny. Gardista navrhoval, že císařovnu vezme do náručí a odnese ji, ale rozuměl jejímu argumentu, že nechce být viděna jako někdo, koho paralyzuje pouhý podvrtnutý kotník.
Stráže, které potkali cestou pouze pozdravili, ale nikdo neřekl ani slovo.
Strážní před dveřmi k ložnicím otevřeli obě křídla aby císařovna a její doprovod mohli projít.

Gardisté na schodech se jako obvykle postavili do pozoru.
Schodiště a prostor před ložnicemi čarodějek byl uklizený. Zkamenělý strážný byl také přemístěn.
Dvojice Archivářů stojící u dveří do ložnice císařovny zpozorněla a jejich žhnoucí oči těkaly mezi císařovnou a jejím doprovodem.

Císařovna se zastavila pod schodištěm a zahleděla se na něj.
Gardista, který ji doprovázel si všiml jejího pohledu, sám si změřil schodiště, počet stráží a dokonce se pohledem střetl s dvěma titány stojícími na vrcholu schodiště.
"Prosím o odpuštění, má paní." řekl a než stačila reagovat, vzal jí do náručí a vyrazil po schodech nahoru.
V císařovnině hlavě proběhla myšlenka na pokárání, ale nakonec jí zavrhla. Byla ráda, že se nemusí plahočit do schodů.

Nad schodištěm gardista opatrně císařovnu postavil na zem a předal jí do péče viditelně netrpělivých Archivářů.
"Děkuji, seržante.", císařovna poprvé použila jeho hodnost.
"Žiju, abych sloužil, má paní." odpověděl seržant a uklonil se.
"Děláte čest jménu své rodiny." řekla a zadívala se mu do očí.
Jeho výraz potemněl.
"Nemám rodinu, má paní." pronesl neutrálním tónem.
"Omlouvám se.", císařovna v duchu na svou adresu pronesla několik ne zrovna slušných poznámek.
"Nemáte se za co omlouvat, má paní. S vaším dovolením se vrátím na své stanoviště, než se mě můj poručík stáhne z kůže za absenci." řekl a stáhl ze zad štít a uchopil ho levou rukou.
"Běžte. A kdyby vám poručík dělal problémy, pošlete ho za mnou, já už mu domluvím." řekla a usmála se.
Gardista se uklonil, otočil se a zamířil po schodech dolů.
Císařovna za pomocí telepatie nahlédla do jeho hlavy.
"Sirotek." hlesla a kousla se do rtu.
"Výsosti?" zeptal se v jejich jazyce jeden z Archivářů.
"Je to sirotek. A já blbá mu vmetu rodinu, kterou nemá, do tváře." odpověděla císařovna a kousla se do rtu.
"To jste nemohla vědět." vmísil se do hovoru druhý Archivář.
"Mohla. Stačilo, kdybych použila telepatii než vypustím něco z pusy." povzdychla si a pomocí magie si srovnala zraněný kotník.
"Proč jste to neudělala již předtím?" zeptal se první Archivář.
"Sama nevím. Ale bylo příjemné se cítit jako žena a ne jako svrchovaná panovnice." odpověděla a Archiváři se na sebe podívali, ale ani jeden nic neřekl.
"Jdu si lehnout, do rána ať mě nikdo neruší." řekla a za pokynutí Archivářů zamířila ke dveřím ložnice.
U nichž se zastavila a napůl se otočila.
"Sif by mi měla přinést nějaký olejíček, tak ho od ní převezměte a nechte mi ho na toaletním stolku." oznámila jim a s dalším pokynutím z jejich strany se odebrala do svých komnat.

The Fallen One, Pt.2
Sif

Obr zavrčel krátkou větu v neznámém jazyce a zamířil ke skupině dvojníků. Temná Sif cosi zasyčela svým nohsledům a všichni tři vyrazily kráčející skále v černé zbroji naproti.
Čarodějky metaly kouzla zleva i zprava, zatímco Lorath, jehož kůsa se mu vrátila do rukou, zamířil rovnou na zteč.
Nic z toho kráčejícího titána nezpomalilo, ani nedal najevo zda, pokud vůbec, zásahy kouzel cítí.

Když se dostal na dostal na dosah zbraně, máchl Lorath kůsou směrem ke žhnoucím očím. Ačkoliv mu muselo být jasné, že tento plán je odsouzený k zániku.
Obr bez sebevětší námahy chytl zbraň, sotva viditelným pohybem meče usekl Lorathovi ruce a následně dvojníka probodl jeho vlastní zbraní, kterou následně zarazil mezi kameny mostu takovou silou, že Lorathův dvojník visel nabodnutý jako na kůlu.

Dvojnice Ardíi bezmyšlenkovitě metala jedno kouzlo za druhým a vydávala u toho frustrované skřeky.
Každý aspoň rozumný mág či čarodějka by její se za ní musel stydět.
Avšak oproti Lorathovi nebo císařovně se jí podařilo obra zasáhnout do hlavy, vedle pravého oka, což z ní, aniž si to uvědomovala, udělala další cíl.
Aniž by udělal jediný krok, stál obr u ní, půl meče zabotnutý v jejím hrudníku.
Ardíina dvojnice jen zvládla šokovaně vydechnout, než jí bez sebemenších obtíží, nabodnutou na meči, zvedl do vzduchu a prudkým pohybem meče jí rozpůlil od rozkroku k hlavě.
Než obě půlky dvojnice dopadly na zem, nevěnoval jim obr už žádnou pozornost a zamířil k poslednímu z dvojníků.

Ve výrazu císařovniny dvojnice se začala objevovat panika - její útoky byl neefektivní a kolos v černém bez sebevětších potíží zlikvidovat oba její společníky.
A když obr stál před ne, rezignovaně svěsila ruce a vydala se nepříteli na milost.
Obrova obrněná ruka chytla dvojnici pod krkem a zvedla ji do vzduchu.
Žhnoucí oči si prohlíželi císařovninu dvojnici a obr si jí i několikrát natočil různými směry.
Poté opět promluvil ve své řeči, opět zaznělo jméno Sareena, podíval se do tváře dvojnice a trhnutím dvojnici zlomil vaz a její bezvládné tělo pustil na zem.

Bytost, která se vydávala za Sif jen s hrůzou sledovala jak její nohsledi jeden po druhém končí svou existenci.
Sama se držela stranou, útok čarodějky jí způsobil větší zranění, než si sama připouštěla a vytvoření tří bojeschopných dvojníků z ní odčerpalo spoustu energie.
Teď však už zůstala sama a musela se bránit kolosu, který se blížil k ní.
Zkusila na něj mluvit v různých jazycích, smlouvala, nabízela, vydírala a škemrala, ale nic z toho nemělo žádný efekt.
V okamžiku kdy byl kolos jen pár kroků od ní, vyvolala dva meče, jejichž čepele tvořily černé plameny.

Obr se zastavil, zahleděl na meče a po krátkém tichu ze sebe vyrazil něco, co jedině mohl být smích.
Temná Sif se kousla do rtů a ve snaze využít nepozornost soupeře provedla obouruční výpad, ale ten se setkal s čepelí obrova meče.
Dvojnice se pokusila o několik podobných výpadů, všechny je obr s naprostou ležérností odrazil.
Když obr přestal hrát s dvojnicí její hry, prudkým švihnutím meče vyrazil, dvojnici meče z rukou. Vymrštil volnou ruku, srazil s ní dvojnici na zem, přimáčkl dvojnici k dlažbě nohou a hrot meče zarazil přesně do místa, kde čarodějka spálila svou dvojnici amuletem.
Bytost zavřeštěla bolestí, zacukala sebou a pak už jen zůstala nehybně ležet.
Vše, co zde vytvořila se pozvolna rozplynula v černý dým.
Nejdříve dvojníci, následně i ona samotná.


...prayers answered...


Obr zůstal stát na místě, kde skončila existenci Temná Sif.
Avšak jeho pohled byl opět upřený na skutečnou Sif.
Zamířil k čarodějce, ale udělal sotva dva kroky, když nebe pročísla ohnivá koule mířící k mostu.
Kolos zaujal postoj k boji vyčkával.

Ohnivá koule narazila do mostu, v místech mezi Sif a obrem, plameny se po dlažbě rozlily jako voda, jen aby se následně stáhly zpět a zformovali se do podoby čarodějce známé.
Obrovský, orlu podobný pták, jehož tělo pokrývaly plameny.
Svou velikostí převyšoval i obra, odhadem by se na sebe museli postavit tři takoví, aby dorovnali jeho výšku.
Fénix zaskřehotal a roztáhl křídla tak prudce, že celý most zalila vlna horka.
Když následně složil křídla, otočil hlavu a podíval se na Sif a následně na obra.
Zaskřehotal a následně pohledem sledoval už jen obra.
Ten nechal zmizet meč a promluvil ve svém jazyce.
Následoval krátký "rozhovor" mezi obrem a fénixem - ačkoliv jeden vydával skřeky, zatímco druhý mluvil neznámou řečí.

Na konci rozhovoru se obr dlouze zadíval na čarodějku a zmizel v oblaku černého dýmu.
Po jeho zmizení se okolní scenérie naplnila barvami, ačkoliv oranžová záře fénixových plamenů je tlačila do pozadí.
Fénix se otočil k čarodějce, roztáhl křídla a začal se zmenšovat.
Takto se zmenšil až na velikost sokola a znovu složil křídla.
Opět zaskřehotal a popoletěl k amuletu ležícímu na zemi, klovl do něj a následně jej vzal do zobáku a přihopkal k Sif a položil ho před ní a ještě ho demonstrativně přisunul zobákem blíž.
Poté se zaměřil na Jainu a opět popoletěl jejím směrem, chvíli kolem ní poskakoval, tu a tam popoletěl, až nakonec cosi ulovil a sežral.
Vyskočil čarodějce na záda a díval se na Sif.
V její mysli se zjevila podoba obra a jediné slovo: Cendrion.

Fénix následně roztáhl křídla, zaskřehotal a celá scéna se ponořila do jasného světla.
Když záře ustala, most vystřídal pokoj Jainy v císařském paláci.
Po ledovém přízraku, jež Sif odeslal do říše stínů nebylo ani stopy, pokoj vypadal normálně, jako by se zde nic zvláštního nestalo.
Fénixův amulet ležel na posteli vedle Jainy.
Vše nasvědčovalo tomu, že císařovnina rádkyně spíš samou únavou usnula.

Dveře od pokoje se otevřely a dovnitř vešel Thrall. V každé ruce třímal mísu.
V jedné byla voda, v další různé byliny a zelenina, přes rameno hozená čistá prostěradla.
"Omlouvám se za zdržení, sloužící se nechtěli rozloučit s prostěradly." řekl a odložil nádoby a prostěradla a ohlédl se na čarodějku.
"Vypadáte jako byste viděla duchy.", zamířil k čarodějce a položil jí ruku na rameno.
"V pořádku?" zeptal se a v jeho modrých očích byla upřímná starost.

Tak nemyslel mě

Obr promluvil. Nerozumněla jsem mu jediné slovo, ale císařovnino slovo zaznělo znovu. Tentokrát se však zaměřil na falešnou císařovnu. Že by se celou dobu ptal na ni?
"Ona není Sareena," řekla jsem už nahlas. "Nikdo z nich není skutečný," nebyla jsem si jistá, zda mi vůbec rozumněl. "Všichni čtyři jsou jenom falešní dvojníci," upřesnila jsem.

The Fallen One
Sif

Žhnoucí oči obra se zúžili na štěrbiny.
Opět něco řekl, tentokrát v neznámém jazyce a opět zaznělo jméno Sareena.
Odtrhl pohled od Sif a zadíval se na stínovou dvojnici císařovny.
Opět onen neznámý jazyk a tentokrát čepelí ukázal na dvojnici císařovny a opět se podíval na Sif.
Stínová císařovna na sobě nedala znát nic, jedině nepatrné ucouvnutí.
Volná obrova ruka ukázala na Sif a obr opět něco řekl ve svém cizím jazyce a opět zaznělo jméno Sareena, zatímco ruka s mečem naznačila směrem k stínové císařovně.

Může mi někdy něco vyjít?

Nečekala jsem, že se najednou z nebe snese pták ohnivák. Takové štěstí jsem poslední dobou neměla. Nemohla jsem své temné dvojnici přikývnout na její nabídku. Prý celý svět, ale za jakou cenu? Za cenu, že bych svýma rukama zabila své milované? Nikdy. Raději zemřu tady a teď. Císařovna ucítí, že se něco děje a varuje ostatní. Nebyla jsem její rádkyně pro nic za nic. V poslední moment, kdy budu umírat, jí varuji a ukážu vše, co se stalo a jak je to vlastně s Jainou. Poslední varování, než se přidám k Ardíi.

To, že moje dvojnice proti mně poslala dvojníky mých nejdražších a ano, byl mezi nimi i Lorath, i když jsem si to nechtěla přiznat, mě nepřekvapovalo. Sama jsem si začala chystat obranné kouzlo, které by je mělo aspoň na chvíli zdržet, než přijdu na to, co dál. Neměla jsem moc valné vyhlídky.

A pak se to stalo. Obr, který ještě před chvíli pohnul jen prstem, se najednou pohnul celý. Vyjekla jsem a padla na kolena, když z něho začaly metat blesky. Měla jsem pocit, že mě někdo zevnitř krájí na kousky. To, co jsem cítila, nešlo popsat. Pak mě zasáhl do ruky blesk a já se jen mohla přes zamlžený pohled dívat, jak amulet padá. Nedokázala jsem kolem něj znovu sevřít prsty, protože jsem je necítila. Co jsem to provedla, pomyslela jsem si.

Moc jsem nevnímala, co právě dělá moje temná dvojnice. Probralo mě až jméno. Vyjeveně jsem se na obra podívala a na chvíli jsem ztratila schopnost mluvit. Nepřidávala tomu ani čepel jeho obrovského meče namířené přímo na mě. Ptal se, jestli já jsem císařovna? Proč? Snažila jsem se na něm vidět něco, co by mi řeklo, co je zač. Byla Sareena jeho přítel nebo nepřítel? Já ji nebyla. To jsem věděla jistě.
Jako odpověď na jeho otázku jsem zavrtěla hlavou. Najednou jsem se bála, co přijde. Veškerá odvaha, kterou jsou dosud měla, mě opustila. Nechala jsem osud, ať si dělá, co chce. Byla jsem najednou malá a bezbranná.

Prayers answered... not
Sif

Temná dvojnice čarodějky zaječela, když jí amulet dotkl. Kůže se začala škvařit a okolí zaplnil zápach páleného masa. Zdálo se to jako věčnost než se dvojnice odtrhla od Sif a jejího amuletu.
"Ty..." zaúpěla vztekle a její černé oči zaplály nenávistně, zatímco couvala z bezprostředního dosahu Sif.
"...nabídla jsem ti svět a ty my do tváře chrstneš rozžhavené uhlíky?" zasyčela, jednu ruku měla položenou na škvařící se ráně a druhou provedla krkolomné gesto, kterým by si člověk zlomil všechny kosti v ruce.
Zády narazila do zmraženého výjevu obra a dalším kostilámajícím gestem ukázala za čarodějku, kde se z kamení mostu zvedl černý oblak a z něj vyšli podobizny Císařovny, Ardíi a Loratha.
"Uvidíme jak odvážná budeš, až tě tvoji milovaní budou stahovat z kůže, ty čubko!" zasyčela vztekle a pokynula trojici tvým směrem.

Obrazy císařovny a Ardíi začaly gesty rukou připravovat kouzla, zatímco Lorathův obraz nastavil ruku a z černého oblaku se zformovala jeho halapartna.
Následně se trojice vydala směrem k Sfi, z očí pryštící stejná nenávist jako u dvojnice čarodějky.
Stínový Lorath uchopil halapartnu do obou rukou a její čepel namířil proti Sif, dvojice čarodějek zaujala pozice po jeho boku, každá na jedné straně.
A společně vyrazili k čarodějce, ale ani ne po třech krocích se zastavili a vyjeveně zírali za Sif. Avšak za její temnou dvojnici.

Teď nebylo pochyb, obr se pohnul.
A ne jen ruka či hlava, masivní postava se trhanými pohyby vzpřímila, propnula se v zádech a zmučeně zavyla bolestí.
Během toho všeho se na zbroji obra otevřely stříbrně zářící rány a z nich šlehaly stříbrné blesky.
Temná čarodějka a její stínoví nohsledi se za obrova vytí sami kroutili v agonii. Lorath upustil halapartnu a po vzoru čarodějek, které zapomněli na svá kouzla, se chytl za hlavu. Když ho zasáhl stříbrný blesk, padl na kolena.

Ani pro Sif to nebyla žádná procházka růžovým sadem.
Vytí rvalo čarodějčinu duši na kusy jako hladový vlk sápajíc se po kořisti.
Jeden z blesků zasáhl ruku svírající amulet a čarodějku opustil cit v ruce.
Z nosu se jí spustila krev.


Když obr, poté co se zdálo být věčností, přestal výt, předklonil se a zhluboka oddechoval.
Než se stihli ostatní přítomní vzpamatovat, zhluboka se nadechl, narovnal se a každému z přítomných věnoval pohled.
Jeho pohled se zastavil až u Sif. Jeho ohnivě rudé oči uhrančivě pozorovali čarodějku.
"Neeee..." zavyla temná čarodějka bolestí, natáhla ruku a dotkla se obrova hrudního plátu.
...ta je moje..." zaskřehotala a na okamžik ztratila podobu Sif.
Nezdálo se, že by jí obr věnoval jakoukoliv pozornost.
"...najdi si jinou hra..." začala, ale její slova utnula obrova pěst, která trefila temnou čarodějku tváře takovou silou, že kdyby tato rána byla určená smrtelníkovi, tak je na místě mrtvý a z tváře by nic nezbylo.
Temná Sif prosvištěla vzduchem, narazila do klečícího Loratha a společně se odkutáleli na konec mostu, obě stínové čarodějky jim okamžitě spěchali na pomoc.

Aniž by obr ze Sif spustil oči, nastavil ruku do prostoru a kolem jeho zápěstí se vzňaly karmínově rudé plameny a postupně začaly nabírat podobu meče, nedlouho na to se meč zhmotnil v obrově ruce, jeho čepel dlouhá jako dospělý muž.
Temná Sif vydala sotva rozeznatelný skřek, zatímco obr protočil mečem jako mistr šermu.
"Sareena?" pronesl obr povědomým hlasem připomínajícím hlasy Archivářů, ale z nichž odkapávala Temnota sama.
Obr namířil meč na čarodějku a zopakoval svou otázku:
"Sareena?"

Noční můra

Čím víc má temná dvojnice mluvila, byla jsem si méně jistá, zda je dobrý nápad nabízet sebe výměnou za Jainu. Nemohla jsem však malou čarodějku opustit. Ne po tom všem, co se jí stalo. Co jsem jí sama provedla. Nedokázala jsem se od ní odklonit i přes všechny vyhrůžky. Ani přes to, kdy mi ukazovala výjev, kdy jsem sama zabila císařovnu, protože jsem se vzdala své duše. Jak jenom z toho ven? Jak jsem mohla zachránit Jainu a zároveň nepřivést na svět ještě něco horšího.

Prsty jsem se dotkla fénixova amuletu. Stále mě těžkal kolem krku. "...žár vznešené duše mne přivolá..." vzpomněla jsem si na jeho slova. I tehdy jsem byla ochotná se vzdát pro svou císařovnu, pro tenhle svět. Jestli nebyl nyní moment, abych konečně požádala fénixe o pomoc, tak už nikdy jindy nebude.

"Fénixi, volám tě," strhla jsem amulet z krku a pevně jej sevřela v ruce. "Volám tě a žádám tě o pomoc. Zbav svět teto temné duše, zachraň Jainu a všechny, které tato temná existence ohrožuje. Ať je to tvůj poslední čin v mých rukou a pak buď opět svobodný," aniž jsem čekala, vrazila jsem amulet do hrudníku temné dvojnice. Pevně jsem ji držela a v duchu jsem stále žádala ohnivého ptáka o pomoc.