Klid a pohoda
~Jaina + nemrtvá~

Stalo se to tak náhle. Sama ani přesně nevím, co to bylo, ale pocit klidu odvál všechnu nedůvěru a já se oddávala záhadné bytosti. Cítila jsem teplo, i když voda byla studená. Nerozuměla jsem ničemu, co říkala a dokonce jsem se i začala usmívat. Bylo mi příjemně a neregistrovala jsem ani, co se s námi dělo.

Kdyby mi někdo řekl, že se ochotně vydám do rukou takové bytosti, ihned bych se mu vysmála. Nyní jsem však byla plně v její moci a ani jednou jsem nezapochybovala, že jsem udělala něco špatně. V této chvíli nebylo místo na pochyby.

Náhle vše ustalo a já měla pocit, jako bych se probrala z podivného snu. Zamrkala jsem a lehce stiskla Jaině rameno, ale vůbec mě netrkla myšlenka, co špatného se stalo. Spíše naopak. Chtěla jsem znát existenci té záhadné bytosti, i když vzpomínky na ni byly více než mlhavé.

Za námi zařehtali koně, což mě vrátilo do reality, ale pocit rovnováhy stále přetrvával. Navíc jsem měla pocit svědění na hřbetu ruky, a když jsem se chtěla podrbat, všimla jsem si značky, která se na ni objevila.
"Co to?"
Podívala jsem se na Jainu i na nemrtvou s otázkou v očích a u sebe jsem si držela ruku, na niž jsem měla půlměsíc. "Co byla zač?"
Pak jsem si uvědomila, že stojíme stále ve vodě a se slovy: „Pojďme nejdřív z vody ven k ohni, jinak prochladneme,“ a s tím jsem se vydala k ohništi, neřešíc to, že by nemrtvá neprochladla.

Starfall
Sif & Jaina + nemrtvá

Po Sifině výkřiku se z transu probudila i nemrtvá, která se pro změnu vrhla zastavit Sif.
Ovšem na nějaké přetahování bylo pozdě. Jainina ruka se dotkla té cizinky ve stejném okamžiku, kdy se Sif dotkla Jainy a nemrtvá Sif.
Neznámá sevřela Jaininu ruku a usmála se.

Ve stejném okamžiku začaly všude dopadat stříbřité ohnivé koule, jež se po dopadu rozprskly ve stříbrné jiskry. Pravidelný houf dopadal i do říčky, na jejíž hladinu zářil měsíc a voda se nyní třpytila jako křišťál.
"Ru shallora enudoril." pronesla neznámá a po Jainině ruce začaly pnout stříbrné paprsky, stejně tak po nohách všech tří dam, jež stály ve vodě.
"Tor ilisar'thera'nal!" pokračovala a světélka doposud kroužící kolem se snesla kolem skupinky a začala pro změnu kroužit kolem čarodějek a jejich společnice.
Stříbrné úponky vinoucí se Jaině po ruce se postupně proplazili k Sif a následně i nemrtvé.
"Andu-falah-dor!", paprskovité úponky začaly příjemně hřát a dodávaly pocit klidu, rovnováhy a odhodlání. Neznámá se celou dobu nepřestala přívětivě usmívat.

Několik dalších okamžiků mlčky přihlížela a nechala stříbrné šlahouny dělat co dělaly.
Promluvila až v okamžik, kdy se teplo z úponků dostalo až k srdcím čarodějek.
"Ande'thoras-ethil.", poté pustila Jaininu ruku a paprsky se začaly stahovat.
Kroužící světélka se poté stáhla kolem ní a v jasném záblesku světla zmizely, ona i světélka.
Nebe se také pomalu začalo uklidňovat, voda se pozvolna vrátila do svého původní stavu, jen měsíc i nadále jasně zářil.

Jediné, co nasvědčovalo návštěvě neznámé byl přetrvávající klid, rovnováha a odhodlání.
A také stříbrně se třpytící půlměsíc na hřbetu rukou všech tří žen.

Záhadná žena a světelný déšť
~Jaina + nemrtvá a záhadná žena~

Bylo tak snadné propadnout ženině šarmu, jít přímo za ní a nepřemýšlet nad možným nebezpečím z neznámého. Chtěla jsem se poddat, nechat se unášet myšlenkou, že tu není nic jiného než záhadná žena a já. Nebýt nemrtvé, nejspíš bych nechala plavat veškerou starost a rozešla se za ní bez výčitek svědomí, že bych za sebou zanechala vše, co jsem se snažila napravit či vybojovat.

Podívala jsem se na ni, proč mi třese ramenem a následovala jsem její pohled. Pootevřela jsem ústa v němém úžasu. Bylo to, jako by všechny hvězdy padaly jako kapky deště. Nádherný a přitom tajemný jev. Byla jsem tak uchvácení tím zjevem, že jsem si ani nevšimla, že se Jaina rozešla k vodě, kde byla záhadná. Chvíli trvalo mým smyslům, než se přinutily soustředit na něco jiného než na nebe.

Ne, že bych měla předtuchu, ale v hloubi mysli jsem tušila, že je něco špatně. Moje blízká přítelkyně se rozhodla odevzdat do rukou někoho, o kom jsme neměli jistotu, že je opravdu přítel, jak tvrdil. Zamrkala jsem, a když jsem Jainu našla pohledem, už vcházela do vody.

"Jaino!" slyšela jsem svůj hlas a moje tělo se rozpohybovalo. Chtěla jsem ji drapnout a stáhnou zpátky. Byla tak bláhová a já měla strach. Ta žena byla až příliš přátelská, až příliš bez starostí. Nebylo to přirozené. Sama jsem vběhla do vody, abych mohla Jainu stáhnout do bezpečí.

Pálí? Nepálí?
Sif

Poznámka nemrtvé ohledně světýlek mně donutila bleskově protočit oči v sloup. Patrně si nepřála, aby se někdo před jejich paní schovával.
"Kdyby nám chtěla ublížit, asi by nečekala." zauvažuju nahlas a prohlížím si stříbřitou postavu na druhé straně potůčku.
Moje myšlenky nakonec návštěvnice potvrdila sama, ale to mohla být jenom bouda.

Když nemrtvá zacloumala Sif, nemohla jsem si nevšimnout, že uhrančivě zírá na nebe a tak sem zvedla hlavu také. Na úkaz tam jsem vykulila oči a čelist mi spadla.
V životě jsem nic takového neviděla. Záře měsíce nebyla tak zvláštní, ale ten hvězdný déšť mi na několik okamžiků vzal dech. Hvězdy padaly tak hustě, že jsem se divila, že se nesrazí.

Potřásla jsem hlavou a opět se podívala na ženu, která stála naproti nám. Polkla jsem a pomalu se k ní vydala. Ani jsem nepřemýšlela nad nebezpečím, světélky, dokonce ani hvězdným deštěm.
Jen co jsem došla k vodě, zadívala jsem se vodní a dospěla k závěru, že se mi nechce vytvořit si most z ledu, jako bych to udělala obvykle. Mé vnitřní já se té myšlence bránilo.
Nakonec jsem opatrně vstoupila do vody, jež mi sahala pod kolena a trochu nemotorně zamířila k ženě a jen co jsem byla na dosah, natáhla k ní ruku.

Měsíční svit
Sif & Jaina

Žena zůstala stát na místě a i nadále se usmívala. Nejistota a nedůvěra čarodějek jí vůbec nevyvedla z rovnováhy. Stále čekala bez hnutí, jen očima zkoumala čarodějky.
Mezitím světélka vyhnala z koruny stromu nemrtvou a "dotlačily" jí k čarodějkám.
"Malý, ale otravný." zasyčela nemrtvá a upřela pohled na cizinku.
"Nějaké nápady co s ní?" zeptala se a podvědomě sáhla po šípech.
Ani toto gesto nevyvedlo usmívající se cizinku z rovnováhy.

Nemrtvá už natahovala luk, když v tom jedno ze světýlek narazilo do její ruky takovou silou, že jí donutilo pustit luk. Nemrtvá zaklela a chytla se za ruku.
"Nejsem tu jako váš nepřítel." promluvila žena a rukou naznačila, že skupina má přijít blíž.
Nemrtvá, jež se vzpamatovala z "útoku" světélka sebrala luk a nevědomky se podívala na nebe a zůstala na něj uhrančivě zírat. Jediné gesto, na něž se zmohla bylo zacloumat ramenem Sif a ukázat na nebe.

Měsíc se nacházel přímo nad lesem a zářil víc, než kdy jindy. Další nebeský fenomén byly padající hvězdy. Stovky padajících hvězd. Působilo to jako hvězdný déšť. V Taragonu, dokonce ani v sousedních zemích, nikdy nebylo pozorováno tolik padajících hvězd.
A nevypadalo to, jako by hvězdný déšť měl v úmyslu jen tak ustat.

Lesní návštěva
Sif

Po rozhovoru se Sif jsem si lehla a přikryla se pláštěm, jak jen jsem mohla. Byla jsem ráda, že si trochu odpočinu. Se Sif se povídá pěkně, ale celý den v sedle se přeci jen podepíše na někom, kdo není zvyklý jezdit.
Usnula jsem hned a byla jsem za to i ráda.

Netuším jak dlouho jsem spala, když mně vzbudila Sif, alespoň to jsem vydedukovala z její ruky na rameni a neurčitého pocitu z jejího dotyku.
"Co...?" zamžourala jsem rozespale a podívala se směrem, kterým se dívala Sif. Hned jsem pochopila, proč mně Sif vzbudila. Les byl plný roztodivných světýlek, které se pohybovaly sem a tam. Některé se dokonce přiblížily i k nám a vydávaly zvláštní cinkavý zvuk.
Posadila jsem se a pozorovala světélka se stejným zájmem, jaký ona projevovala o nás.

Poté skupina světélek ztratila za jedním masivnějším stromem a místo nich se objevila třpytící se žena. Jen jsem vyvalila oči a opatrně jsem vstala. Ten její luk mi na klidu nepřidával.
Avšak její postoj nepůsobil agresivně, spíš působila mírně a elegantně.
Promluvila řečí, kterou jsem nikdy neslyšela a já se neubránila pohledu na Sif, jestli nemá tušení, co žena právě řekla. Ale byly jsme na stejné vlně nevědomosti.

Když došla k potůčku nedaleko od nás a natáhla naším směrem ruku, udělala jsem půl kroku zpět a pozorovala, jak náš nezvaný host zareaguje dál. A někde ve skrytu duše jsem doufala, že nedojde na boj.

Co to je... kdo to je?
~Jaina~

Usmála jsem se na mladou čarodějku. Byla jsem ráda, že na této výpravě mám někoho, komu můžu důvěřovat. Nemrtvé jsem nevěřila a nemohla jsem tušit, zda nás netáhne rovnou do pasti. Takhle jsme si s Jainou mohly krýt alespoň záda, kdyby došlo na nejhorší. Na zradu.

Jak se noc stávala více temnější a ohniště kolem nás vykreslovalo třepotající se kruh, lehla jsem si, abych si trochu odpočinula. Má mysl byla však opředena kouzlem, které mě mělo při nějakém nebezpečí probudit. Cítila jsem příjemné teplo proudící od plápolajícího ohně a usínala jsem se spokojeným výrazem. S Jainou jsme si moc pěkně popovídaly. Popřála jsem ji dobrou noc, a aby se nestrachovala usnout.

S přibývajícími hvězdami a zářícím měsícem, které prosvítal mezi korunami stromů, se stalo něco zvláštního. Ze spánku mě vyrušil zvláštní cinkavý zvuk, který jsem nejdříve slyšela velmi vzdáleně. Zároveň jsem uslyšela i tah svého kouzla, které mě probouzelo. Otevřela jsem oči a překvapeně jsem hleděla na podivně zářící světélka. Přes jejich krásu jsem nedokázala na chvíli mrknout, než jsem si uvědomila, že tohle není normální. Posadila jsem se. Nezdálo se, že by chtěla zaútočit. Podívala jsem se směrem k Jaině, a pokud ještě spala, dotkla jsem se ji a vyslala do ni energii, aby se probrala.

Rozhlédla jsem se, kde všude světélka byla. Nejvíce se jich koncentrovalo kolem jednoho stromu. Tam světélka zmizela a místo nich objevila záhadná žena. V tu chvíli jsem už zaujímala alespoň postoj, kdy jsem napůl klečela a napůl dřepěla. Nebyla jsem si jistá, co se děje a co je ta žena zač. Ale nezdálo se, že by na nás chtěla zaútočit, ale stát se mohlo cokoliv. Mohla se tvářit mile a přívětivě, a pak udeřit. Navíc mluvila jazykem, kterému jsem nerozuměla.

Očkem jsem koukla na Jainu, jak reagovala ona.

Moonlight glow
Sif & Jaina

Následná noc byla klidná, dokonce až moc, dalo by se říct. Jedinou výjimkou byla podivná událost jež se udála kolem půlnoci.
Noční obloha byla jasná a nic zde nerušilo její majestát, jako například v Rubínu světla ze strážnic po městě.
Měsíční paprsky pronikaly korunami stromů a díky tomu bylo vidět i za dříve temnou část lesa, kam nedosáhlo světlo ohniště.

Když měsíc vystoupal na obloze nejvýš, v lese se pomalu začala objevovat podivná světélka.
Nejdřív jedno, poté deset, následně celý houf těchto malých, tajemných světýlek.
Některé jakoby tančily kolem stromů, jiné si poletovaly sem a tam.
Pár z nich se odvážilo k čarodějkám, jiná skupinka se přiblížila k nemrtvé, jež celou dobu seděla na stromě nad čarodějkami, ale větve stromu jí schovaly před světlem z ohniště.
Světélka vydávala podivný cinkavý zvuk, obzvláště ty, jež si zvědavě prohlížela osazenstvo tábořiště.

Za potokem shluk světélek kroužil kolem jednoho silnějšího stromu v perfektní souhře.
Poté světélka zmizela za stromem a v záři měsíčního paprsku zpoza stromu vystoupila žena.
Pohybovala se ladně a elegantně. Její kůže byla bledá a v měsíčním svitu se třpytila, stejně tak i její stříbrné vlasy.
V levé ruce třímala podivně vypadající luk, pravou zvedla do výše očí a okamžitě se kolem ní slétla skupina světélek. Éterická bytost se usmála a poté se její bílé oči upřely na čarodějky a následně na nemrtvou.
"Ishnu-alah." promluvila melodickým hlasem a došla k potůčku, kde se její obraz třpytil ještě víc. Poté natáhla ruku k čarodějkám a s úsměvem na tváři vyčkávala.

Čarodějka & válečník
Sif

Smích Sif mne přinutil se zasmát s ní. Ovšem já se nesmála tak, že mi vyhrkly slzy. Což neznamenalo, že by můj smích byl o něco méně upřímný.
Vidina Loratha jak se otáčí za Sif tak usilovně, že vráží do rámu dveří, prostě k nezaplacení.
Tenkrát jsem si zachovala kamennou tvář, ale teď jsem se mohla upřímně smát.
"Doufejme, že si nebude myslet, že na to aby se mohl dvořit čarodějce, musí projít nějakým rituálem." zasmála jsem se.
"Což by na jednu stranu nebyl vůbec špatný vtip." zazubila jsem se a usmyslela si, že to musím s tím rituálem aspoň zkusit.

Následná slova a gesto čarodějky jsem nečekala. Na okamžik jsem zaváhala, ale poté jsem Sif vložila ruku do dlaně a lehce stiskla.
"Nenechám tě v tom samotnou." řeknu s úsměvem a nemám v úmyslu tohle pouto hned přerušit.
Sice jsem znala několik čarodějek svého věku, ale žádná nebyla jako Sif. S ní jsem se cítila nejjistěji.
"Jsme v tom spolu až do konce." dodám a přidám k našemu stisku i druhou ruku.

Mladící a jinoši
~Jaina~

Představila jsem si, jak Lorath naráží do rámu a musela jsem se zasmát, až mi z toho vyhrkly slzy. Prstem si je setřela a podívala se do ohně. Sice jsem v nich jeho tvář neviděla, ale moje představivost byla tak velká, že jsem ji v nich nakonec uviděla.
"Myslím," podívala jsem se na Jainu s úsměvem, "že až se vrátíme, dám mu najevo, že se nemusí ničeho obávat. Čarodějka nebo ne, stále jsem žena," narovnala jsem se v zádech, protože mě začaly trochu pobolívat z toho, jak jsem u ohně seděla uvolněně.

Jainy jsem se na milostný život neptala. Přišla z domova, který byl zničen a ztratila tak všechny blízké. Pokud v jejím okolí byl nějaký mladík, nechtěla jsem vyvolávat u ni smutné myšlenky. Potřebovala jsem ji spíše pozvednout na duchu než ji uvrhovat do jejího žalu. Aby věděla, že není sama.

Usmála jsem se na ni. "Jsem ráda, že jsi tu se mnou," natáhla jsem k ní ruku a pokud mi do ni vložila tu svou, stiskla jsem ji.