Stáje
~Jaina~

"A kdyby, můžeme nakoupit cestou," sice jsem nepředpokládala, že většina naši cesty bude vést přes vesnice, či osady, ale po království chodili i kupci, jejichž živnost byla právě neustálé putování, prodej a nakupování. Sem tam narazili na dobrého člověka, který jim nabídl i místo u ohně, kde se mohli v klidu najíst, zjistit noviny, popř. vyměnit zboží za zboží.

Jaina byla nedočkavá, ale chápala jsem to. Jen jsem se usmála a dodala: "Tady ne." Neměla jsem jí to za zlé. I já ve svých začátcích jsem chtěla hned všechno probádávat. Ardía se mnou musela mít trpělivost. Hlavně s mou mocí, která byla nepředvídatelná stejně jako moje otázky.

Podívala jsem se na čarodějku. Náš host byl zavřen opět v cele, kde nemohl nikomu ublížit. "Bude si tu muset pobýt. Nemám moc ji zbavit Sandrova vlivu. Věřím, že Seraphys se postará o to, že nikomu neublíží a ani sama sobě," pohladila jsem po čumáku koně. Přehodila jsem otěže přes jeho hlavu a zkontrolovala, popřípadě jsem si upravila délku třmenů. Ještě jsem se podívala na vaky, zda dobře drží, ale Jaina odvedla dobrou práci.

Vyvedla jsem koně ven a počkala na Jainu. "Kdoví, možná se nám cestou nějaká pomoc sama nabídne," usměju se vlídně a vyhoupnu se do sedla.

Trapas
Sif

"Ne, vůbec nic." zalhala jsem a snažila se tvářit, že se nic neděje. Ale to se mi moc nedařilo.
"Jen mi přišlo, že bloudím palácem celou věčnost a tak jsem ráda, že tě vidím. Známou tvář." usmála jsem a nejradši bych si nafackovala za tak průhledné lhaní.
"Děvče, budeš se muset naučit lépe lhát." pomyslela jsem si a nepatrně jsem se kousla do rtů.

"Doufám že ano, snad jsem na nic nezapomněla." odpovím Sif a zhluboka se nadechnu, přemýšlejíc nad tím, zda jsem vzala vše potřebné. Já uměla cestovat skutečně jen s málem. Ovšem netušila jsem co je minimum pro čarodějku žijící v paláci. Je možné, že jsem si jen dělala iluze a Sif dokázala cestovat stejně jednoduše, jako já. Každopádně teď jsem se o tom měla přesvědčit.
"Pro mně? Co?" neubránila jsem se otázce, i když Sif jasně řekla, že se to dozvím až mimo město. Další ze zbytečných otázek, na něž jsem již dostala odpověď.

To, jak se Sif "převlékla" jsem jí mohla jen tiše závidět. Já neměla nic, kromě toho, co mám na sobě. A to nemluvím o tom, že se neumím převlékat pomocí kouzel.
Tak trochu jsem doufala, že by to mohlo být jedna z věcí, jež bych se mohla naučit. Přeci jen je to výhodné, když člověk potřebuje upravit svůj oděv na něco vhodnějšího k dané situaci.

"Já ano, ale tak mně napadá, co náš, ehm, host?" zeptala jsem se nejistě a tak nějak jsem nechtěla Sif tlačit k dalším problémům, než k těm, které nás už teď čekají.

Stáje
Jaina

Když jsem došla do stájí, Jaina ke mně přistoupila a objala mě. Byla jsem z jejího chování trochu zaskočená, ale opětovala jsem její objetí. Zdála se být neklidná.
"Stalo se něco?" zeptala jsem se ji. Vzpomněla jsem si na to, co mi podivná entita říkala. Jak mám dát pozor na Jainu a její temnotu ukrytou v ní. Když jsem jí nyní objímala, jak to mohl vůbec říct? Každý má v sobě střípek temnoty. Dokonce i já. Naučila jsem se s ním žít a nyní jsem tomu měla naučit Jainu. Ale jak? Jak mám zabránit tomu, aby ji vztek přemohl? Nemůžu ji najednou bránit jit se mnou. Můžu ji jen podpořit, ale rozhodnutí bude muset udělat sama.

"Je vše připravené?" zeptala jsem se a přešla k jednom z koní. "Mám pro tebe něco, co by ti pomohlo proti Sandrovi, ale až budeme mimo palác, nejlépe mimo město," nechtěla jsem amulet ukazovat nyní. Mohlo by s to šeredně vymstít. Mohl nás s tím někdo vidět a jít za císařovnou. Až se vrátíme, opět vrátím amulet na své místo. Budu doufat, že naše cesta bude úspěšná.

Vzduch kolem mě se zavlnil a oblečení se mi měnilo v jezdecké. Potřebovala jsem něco, co by mne ochránilo případně i před deštěm. Sice jsem dokázala přimět vzduch kolem sebe, aby se oteplil, ale pro boj proti nekromancerovi bude lepší si síly šetřit. Přes ramena jsem měla navíc kapuci, kterou jsem si zatím na hlavu nedávala.

"Připravená?" usmála jsem se.

Stáje
Sif

Po zjevení, jež mi ukázal cizinec, jsem už nebyla tak vyrovnaná, jak bych si přála. Dokonce se mi to nedařilo skrývat. Chvíli jsem bezcílně bloumala po paláci a nevěděla kam jdu. Nakonec jsem se musela zeptat jedné strážné kudy do stájí.
Měla jsem menší dilema, zda se Sif svěřit s tím, co mi bylo vyjeveno, nebo bych tím narušila nějaký sled událostí, kdybych o tom promluvila.

Ve stájích jsem vybrala koně, jež se zdáli být nejodpočatější a nejsilnější.
Kdysi jsem trávila volné dny u jedné ze svých kamarádek, která mně naučila jak připravit koně na jízdu. Ale k samotným lekcím jízdy jsme se nedostali.
Automaticky jsem strojila koně a nevšimla si, že se ukázala Sif. Když na mně promluvila, lekla jsem se a měla jsem pocit, že mi srdce vyskočilo z hrudi.
"Sif." vydechla jsem a objala jsem čarodějku a notnou chvíli jsem jí odmítala pustit.
Najednou jsem byla neuvěřitelně ráda, že jí vidím. Přišlo mi, jako bych ji neviděla celé měsíce.

Ah, to bude beztak ona

Seržant projevoval starost o mou maličkost, za což jsem mu byla vděčná, ale zároveň jsem nechtěla rozebírat, co se právě stalo. Hlavně by to nebyl dobrý nápad, pokud jsme s Jainou chtěly tiše odejít. Seraphis měl za úkol udržet císařovnu v domnění, že jedeme smlouvat další spojenectví. Štvalo mě, že chceme takhle zmizet, ale jinak by do nebezpečí spadla vládkyně Taragonu a to nikdo z nás nechtěl.

Naštěstí se objevila strážná, která v podstatě zodpověděla mou otázku. "Zkusím se podívat, zda je to ona. Děkuji," kývla jsem a usmála se na seržanta. "Jsem v pořádku. Jen dlouhý den," ukončila jsem rozhovor. Nechtěla jsem v tom pokračovat a hlavně jsem potřebovala z téhle chodby co nejrychleji odejít. "Omluvte mne," oznámila jsem svůj odchod a následně jsem se rozešla ke stájím.
Proč mě to nenapadlo dřív, napomenula jsem se v duchu. Kam by jinak Jaina šla než do stájí připravit koně.

Zamířila jsem tedy už rovnou ke stájím. Zatím jsem se nestarala o to, co mám právě na sobě. Uměla jsem pomocí kouzla na sebe vzít cokoliv, co se nacházelo v mém šatníku. Samozřejmě jsem nemohla měnit oblečení mimo palác, ale taková malinká výhoda, když se nechcete vrátit do svých komnat kvůli odhalení.

Železná stráž
Sif

Seržant po tvém ujištění mírně kývl hlavou.
"Nikdo kromě stráží tudy neprošel, má paní." odpověděl voják a tvé pochybnosti na něm nebyli vidět.
"Jsem zde od rozbřesku a s výjimkou vašeho odchodu před hodinou a půl, tudy nikdo kromě stráží nebyl." dodal a jeden nemusel být čaroděj, aby věděl, že se seržant zajímá co se děje.
"Má paní, je vše v pořádku?" zeptal se znovu.

Než ovšem stačila čarodějka odpovědět, ze spodního patra se zjevil další strážný a seržant mu pokynul, aby přišel blíž.
"Caro, neviděla jsi lady Jainu?" zeptal se seržant strážné.
"Koho?" zeptala se strážná, jež podle insignie také patřila k Železné stráží.
"Císařovnin host, jež je ubytován tady v pokoji?" zeptal se seržant a mávl rukou ke dveřím čarodějčina pokoje.
"Je mi líto seržante, nevím koho máte na mysli." odpověděla Cara a z tónu hlasu šlo poznat, že neví o kom její nadřízený mluví.
"Ale nějaká žena se mně ptala, jak se dostane ke stájím. Taková štíhlá, světlé vlasy. Měla u sebe tašku a vypadala, že chce vydat na dlouhou cestu. Vypadala poměrně ustaraně." dodala vzápětí strážná a pohledem těkala mezi seržantem a čarodějkou.

Zpátky do... kam vlastně?

Musela jsem vypadat velmi divně, když jsem tam tak stála a dívala se do zdi. Viděla jsem někoho nebo něco, co ostatní ne. Když mi na rameno dopadla čísi ruka, uvědomila jsem si, že jsou naše komnaty střeženy Železnou stráží. Jejich přítomnost mi do krve vlila pocit bezpečí. Pokud tady byli, znamenalo to, že je vše v pořádku. To, co se před chvíli stalo, je už dávno pryč.

Hluboko v sobě jsem cítila znepokojení. Jaina na sobě nosila velmi velké břímě a stesk by se u ní dal snadno přeměnit ve vztek, pokud by někdo znal ty správné páky. Sama jsem k temnotě neměla daleko, ale to každý, kdo ovládá magii. Ale já měla přátele, císařovnu a doufala jsem, že mladá čarodějka ve mně tu přítelkyni vidí také. Mohla bych ji nazvat sestrou a nepříčilo by se mi to.

"Ano jsem, děkuji za optání," podívala jsem se na vojáka a lehce se usmála. V očích se mi však zračily pochyby. "Lady Jaina se neukázala?" zeptám se nakonec, abych pokročila v tom, jak čarodějku najít.
Nedivte se mi. Tenhle palác je obrovský a pro neznalého spletitých chodeb skoro jako bludiště. Pamatuji si na svůj první den, kdy jsem se ztratila a zabloudila jsem do míst, které i na tento palác vypadaly podivně.

Železná stráž
Sif

"Lady Sif?" ozval s za tebou hlas a následně ti na rameni přistála něčí ruka, jež patřila strážnému. Palácové stráže se měli předepsané určité standardy, podle nichž museli být vystrojení a vyzbrojení.
Tento strážný však na sobě měl bojovou zbroj a jeho tvář byla skrytá za hledím a jen dva průzory znázorňovali, kde by měli být vojákovi oči. Zároveň jeho helma byla zdobená dlouhým modrým chocholem spadajícím na ramena, jenž byl pro změnu výhradou kapitánů.
Jeho levá ruka spočívala na jílci meče, další výhrada kapitánů a vyšších důstojníků, palácové stráže nosili halapartny a záložní krátký meč.
Palácové stráže svou hodnost prokazovali stužkou upnutou u krčního chrániče. Insignie zde udávala hodnost seržanta.

Důstojník neznalý zvyklostí palácové stráže by běsnil, jak si ubohý seržant dovoluje nosit zbroj a zbraně náležící hodnosti kapitána. Zmlkl by až v okamžiku, kdy by zjistil, že je to člen takzvané "Železné stráže", jež sestávala ze zkušených a bojem zocelených válečníků. Příslušníci Stráže měli výsadní právo nosit zbroj důstojníků. Ačkoliv formálně neměli vyšší hodnost, nejeden velitel byl rád, když měl k ruce alespoň jednoho z členů Stráže.

Jako další privilegium, jež jim ostatní stráže tiše záviděli, střežili císařovniny komnaty.
Císařovna jednoho večera dokonce přiznala, že občas zapomíná, že je vůbec Železná stráž přítomná. Stráže, stojící na schodišti vedoucímu k ložnicím čarodějek a císařovny, většinou připomínali jen ornamentální brnění, jež tam kdosi postavil a zapomněl na ně. Avšak žádný z členů Stráže si nikdy nestěžoval.

"Lady Sif, jste v pořádku?" zeptal se seržant znovu a lehce promnul rameno čarodějky.

Temnota do srdcí přichází

Blížila jsem se k Jainině pokoji. Najednou mě přepadl podivný pocit, že je něco špatně. Cestou mě zdravili stráže a najednou bylo ticho tak hutné, že jsem se bála natáhnout ruku a zjistila bych, že to nejde. Hlavně mě zarazilo, že chodba se dveřmi našich pokojů, byla prázdná. Nikdo tu nebyl. Na prsou jsem cítila fénixův medailon.

Ozval se hlas. Nebyl příjemný a plazil se po mne jako okolní temnota. Rozhlédnutím jsem našla jeho majitele. Nebylo mi příjemně. O čem to mluvila? Události, které neměly nastat? S čím selhal?

Když se ke mně rozešel, musela jsem ustoupit a ruku jsem položila na hlavici dýky. Neznala jsem ho a hlavně jsem netušila, co je zač. Mohl být nebezpečný a nechtěla jsem zemřít kvůli své nerozvážné důvěře.

Když začal mluvit o Jaině jako o zlu, uvnitř mi vzplál plamínek zlosti a nejistoty. Jaině jsem věřila. Věřila jsem ji, že překoná všechny nesnáze, které ji potkaly. Když byl její domov zničen, její bolest byla hmatatelná, ale věřila jsem, že to dokáže zvládnout. Ne sama. Ale byla jsem tu já, císařovna a další.

V jeho dlani ležela brož ve tvaru kobry. Nebyla jsem si jistá, zda mi to něco říká, ale dle jeho slov jsem nečekala nic příjemného.

Zmizel. Vše se opět rozjasnilo a do chodby se vrátit obvyklý ruch. Zamrkala jsem, protože jsem byla trochu zmatená. Než jsem se opět rozešla k Jaininým dveřím, musela jsem se trochu uklidnit.

Výprava čarodějek
Sif

Cestou k pokoji čarodějky tě stráže zdravili a někteří se za tebou i ohlédli. Nikdo z nich však čarodějku neviděl. Což by nebylo tak divné, palác byl obrovský a do jednoho místa se dalo dostat více směry.

Co ovšem bylo zvláštní, chodba před dveřmi k ložnici císařovny a jejích čarodějek byla liduprázdná. Obvykle tu bývá alespoň deset strážných a dalších deset, povětšinou veteránů, za dveřmi, jako poslední obranná linie císařovny, nikdy však nebylo jejich služeb zapotřebí.
Vzduch se v chodbě podivně tetelil a najednou s vše zdálo být zahalené jakýmsi závojem tmy.
Navzdory tomu, že vše bylo osvětlené normálně, vše vyvolávalo dojem, že se kolem plazí temnota.

"Snažil jsem se, aby tyto události nikdy nenastaly." ozval se mužský hlas od dveří vedoucí k ložnicím. Postava stojící u nich si prohlížela zdobení dveří, pravá ruka se zeleně zářící plamennou čepelí zdvižená nad hlavu. Postava k tobě otočila hlavu a její zeleně zářící oči se zahleděli do tvých.
"Vše co se nyní děje, je důkazem toho, že jsem selhal." hlas muže zněl neskutečně staře, ale rovněž silně.
"Stále nerozumím proč se tak děje, ale to je otázka na jindy.", muž pomalu zamířil k tobě, žhnoucí čepel držel nad hlavou jako pochodeň. Čím víc se přibližoval, tím zřetelnější bylo, že je vyšší jak ty.
"Musíte dát pozor na tu, jež říkáte Jaina." pokračoval muž a zastavil se na dva metry od tebe.
"Viděl jsem do její duše. Klíčí v ní temnota, která, pokud nebude podchycena včas, může mít katastrofální následky." pronesl tlumeně a bylo trefné, že mluvil o temnotě, když jí sám byl skrz naskrz protkaný.
"Její nenávist a zloba jsou silnější než smutek, jež cítí.", do tváře mu vidět nebylo, chytře jí zakrývala maska a jediné dva otvory vyplňovaly oči.
"Obratný manipulátor by její rozpoložení mohl využít ve svůj prospěch.", muž se rozhlédl po chodbě a poté se podíval zpět k tobě.
"V bitvě, jež vás čeká, nebojte se využít i těch spojenců, jež byste za normálních okolností odmítla." řekl a ukázal ti dlaň levé ruky, v níž odpočívala brož ve tvaru hlavy kobry, se smaragdem v tlamě.
"Následující hodiny udají směr, jakým se bude osud vyvíjet." dodal a zmizel v černém oblaku vířícího kouře.
Po jeho zmizení se chodba navrátila do původního stavu.