Odchod za Jainou

Nadechla jsem se, když jsem ucítila náhlou změnu v chování amuletu. Bylo to zvláštní a zároveň děsivé. Sama jsem měla pocit, že bych se rozplakala a dobré vzpomínky jako by vzaly za své. Musela jsem se nadechnout ještě několikrát, než jsem konečně překonala steskný pocit a amulet víc sevřela v ruce. Pokud jej Jaina přijme, mohla by mít nad sebou ochranu. Bylo to však její rozhodnutí. Nemohla jsem si být vědoma toho, jaký dopad by na ni amulet měl. Sama jsem se cítila dost sklíčeně a to jsem věděla, že by mne amulet nepřijal.

Vložila jsem amulet do své tašvice a zaklapla přezku. Sice jsem stále cítila jeho přítomnost, ale bylo to o něco lepší, než jej mít v ruce. Zanechala jsem knihu. Když se zabouchla, byla jsem spokojena s tím, co mi vše řekla a zároveň zklamaná, že na Sandra neexistuje nějaká páka, která by jej strhla z jeho destruktivního cíle. Ani jeho milovaná už neměla tu moc. Nebo jenom zapomněl a potřeboval připomenout? Toť otázka.

Archiváři mne upozornili, jak jsem si myslela. "Děkuji za vaši pomoc a rozumím," sklonila jsem hlavu v děku. "Nechť Vaše stráž pokračuje bez nesnází," rozloučila jsem se s nimi a vydala se za čarodějkou. Nebyla jsem si hned jistá, kolik času uběhlo a zda Jaina bude u sebe v pokoji nebo se už připravovat na cestu. Zkusila jsem tedy jako první její pokoj.

Jižní vítr
Sif

Když z tvých úst vyklouzlo jméno čarodějky, oko amuletu se znovu otevřelo a zadívalo se na tebe. Následně amulet začal pulzovat, jako bijící srdce, vzbuzoval dojem, že je to opravdové srdce a tluče v symfonii smutku.
Z útrob archívu se ozvalo vzdálené zavytí, nepodobné ničemu, co kdy mohl člověk slyšet. Původce zvuku byl zarmoucený a ztrápený. Jeho vnitřní bolest se nedala slovy vyjádřit.
Ovšem ze zármutku pramenila síla amuletu.
"Dokud Jižní vítr trpí, je moc amuletu zaručena."

Kniha se poté sama zavřela. Patrně vypověděla vše, co mohla, nebo směla prozradit. A teď se opět uložila ke spánku do doby, než bude její moudrosti opět potřeba.
I zbytek archívu se opět ukládal ke spánku, jen amulet Dračího srdce na tebe upřeně zíral, jako by čekal, co bude dál.

V předsálí archívu čekali Archiváři a nad něčím diskutovali ve svém mrtvém jazyce.
"Lady Sif, doufáme, že jste nalezla odpovědi, jež jste hledala." zeptal se jeden z nich, ale otočili s k tobě všichni.
"Také bychom Vám rádi připomněli, že jestli přijde císařovna a bude klást otázky, povíme jí pravdu." dodal další z titánů.
"Nechceme a nebudeme lhát Její Výsosti." řekl důrazně Archivář, jež tě předtím důkladně pozoroval.

Srdce draka

Úžasem jsem vydechla nad stvořením pomalu zobrazovaného na stránce. Drak. To jediné mne zprvu napadlo. Nikdy jsem žádného neviděla. Bylo jen otázkou, zda vůbec ještě žijí.

Slova, která se objevovala v knize, mne nijak nepotěšila. Nemohla jsem podivný amulet, který se nakonec ukázal být srdcem draka jižního větru, použít. Mne držela při životě císařovna. Ona byla mým světlem, které jsem chtěla ochraňovat. Sice nyní hrozilo, že to světlo pohasne, protože jsem se chovala ne dle její vůle, ale spíš proti její. Nedovolila by mě ani Jaině vrhnout se do tak nebezpečné mise.

Oko se zavřelo. Jak jsem předpokládala. Nebyla jsem plna smutku, i když mě trápilo zmizení Ardíi nebo úzkost obyčejných lidí v království. Stále jsem kdesi hluboko byla šťastná a klidná.

Další obraz vyobrazil mne samotnou s amuletem fénixe. Zamrkala jsem a prsty se jemně dotkla skutečného, který se mi houpal na krku. Ujištění knihy, že se nemusím bát kleteb, mne naplnilo novou nadějí. Sám amulet odpověděl a cítila jsem hřejivý pocit proudící mi tělem. Vydechla jsem a na chvíli zavřela oči. Jako by mne nová energie nakopla k nové myšlence. Možná nakonec existoval někdo, kdo by srdce draka využít mohl.

Vzala jsem medailon do ruky. "Jaina," šeptla jsem. "Možná jsi byl předurčen právě jí. Její domov zmizel spolu se všemi, které milovala. Její srdce je rozdrásáno žalem."

Amulet
Sif

Kniha začala vykreslovat stvoření na čtyřech nohách, tělo opancéřované šupinami, oči podobné oku v amuletu, tlama plná špičatých zubů, jež do sebe zapadaly jako čepele nůžek.
Vyobrazený tvor byl větší než stodola, jež kniha vyobrazila vedle něj.
"Srdce draka jižního větru." napsala kniha pod obrázek.
"Legenda vypráví, že je-li jeho nositel plný smutku a hořkosti, je pod ochranou draka jižního větru.", text vypadal, jako by ho psala roztřesená ruka.
"Oko na amuletu nahlíží do duše každého, kdo se přiblíží.", kniha opět "psala" krasopisně.
"Neexistují záznamy, že by amulet Dračího srdce komukoliv propůjčil svou ochranu.", věta vyzněla fatálně.

Když se tvá ruka přiblížila, oko na amuletu se zavřelo a "tvářilo se", že s tebou nechce komunikovat.
Mezitím se na opačné stránce začal vykreslovat jiný obrázek. Po chvilce se na knize objevila další amulet, tentokrát již visící kolem krku. Kniha dokreslila zbytek obrázku a ukázala ti tebe samotnou. Obrázek byl bez barev, jen Fénixův amulet z knihy žhnul jako by se zrovna rozpálil.
O kousek níž kniha vyobrazila jeden ze zlatých drátků na amuletu. Na něm byla vyrytá slova:
"Obávat se kleteb ni smrti, nemusí se Ona, jež hřeje se v přízni Elementu Ohně."
Tvůj vlastní amulet zaplál jako pochodeň a do žil ti vlil novou energii. Z amuletu v knize na tebe mrklo plamenné oko.

Informace a amulet

Sandrův příběh začínal zoufalým pokusem oživit svou mrtvou snoubenku a skončil u naprostého chtíči po moci. Zprvu jsem měla naději, že by se žena dala využít k přinucení Sandra se stáhnout nebo alespoň nasměrovat jiným směrem, ale poslední část textu mě vytrhla z naivity. Ano. Byl velmi nebezpečný, a pokud nyní byla jeho touhou jeho moc, nic jej nezastaví. Ani žena, kterou miloval. Nedivila bych se, kdyby byla jeho mysl tak roztříštěná, že by si na ni ani nevzpomněl.

Magie je nebezpečná pro každého, kdo ji praktikuje. Dokonce i pro mě. Každé kouzlo vyžadovalo soustředění a vždycky tam byl tichý hlásek, ať to udělám jinak. Lépe a zároveň nebezpečněji. Ať propůjčím magii kousek sebe… kousek své duše.

Po objevení amuletu jsem sebou lehce cukla. Nečekala jsem to a už vůbec ne něco, co na vás bude koukat. Ruce jsem držela ve vzduchu, jako bych se dlaněmi opírala o nějakou zábranu. Chvíli jsem na to koukala, a pak si všimla, že jeho oko směřuje přímo na můj, který mi visel kolem krku.
Proč?

Levou rukou jsem se dotkla amuletu fénixe, což jsem dělala docela často, když jsem se cítila nervózně. Pravou jsem se nakonec odhodlala dotknout toho, co ležel na knize.

Cheating UnDeath
Sif

Jen co se tvé prsty a myšlenky spojily s knihou, sama se rozevřela a vrhla do vzduchu oblaka prachu. Její prázdné stránky nenasvědčovaly tomu, že by v ní byla nějaká moudrost.
Nakonec se zastavila zhruba uprostřed, kde na tebe zíraly dvě prázdné stránky.
Ale vzápětí se na stránkách začal objevovat text.
Sandro, dříve známý jako mág Alexandr, propadl nekomancii zhruba před 150 lety, kdy jeho snoubenka zahynula po útoku nájezdníků.", další text se objevil kousek níž, "Vložil ji do magické rakve a pokoušel se ji přivést zpět k životu všemi možnými kouzly, lektvary a dokonce obětmi různým božstvům. Každý pokus dopadl neúspěchem. Po pěti letech marného a zoufalého snažení přistoupil na nekromacii.", kniha se na chvíli odmlčela.

"Jeho milovaná se nakonec probudila, ale jako nemrtvá. Když spatřila svůj odraz v zrcadle, proklela Sandra všemi možnými způsoby. Začínající nekromancer ji poté silou uložil zpět do rakve s tím, že jednoho dne změní názor.", list stránky se zatřepotal a text se objevil na druhé stránce.
"Zpočátku se jí ptal každý měsíc, ale postupně, čím víc Sandro propadal temným praktikám, se intervaly zvětšovaly, až naprosto ustaly. Nyní jedinou jeho posedlostí je moc a udělá pro ní cokoliv. I kdyby měl zradit své spojence.", poté text ustal.

Poté se v místnosti ozvalo tiché "puf" a pod textem vyšlehl plamen. Když plameny opět uhasly, na jejich místě ležel amulet.
Ze samotného amuletu nevyzařoval žádný druh magie. Ovšem oko, které se doteď dívalo na strop, se stočilo k tobě a zkoumavě si tě prohlíželo. Nakonec jeho pohled skončil na Fénixově amuletu a uhrančivě ho pozoroval.

Vpuštěna do Archívu

Stát tam a poslouchat Archiváře ve mně vyvolávalo nervozitu, která byla podložena tím, kým oni sami byli. Nemusela jsem uspět a vrátit se za Jainou s prázdnou. Musely bychom pak najít jiný způsob nebo požádat císařovnu o svolení. I tak jsem měla obavy, co na to řekne, pokud uspějeme. Nedělala jsem si iluze. Míříme do velkého rizika a stačí jedno škobrtnutí a nemusíme se už nikdy vrátit. A právě v téhle situaci jsem doufala, že se opravdu nikdy nevrátíme. Ani jako nemrtvé.

Čekala jsem, že má prosba bude zamítnuta. Zprvu tomu jejich slova pobízela. Stála jsem s hlavou vztyčenou a čekala na rozsudek. Nehádala bych se, kdyby to nevyšlo. Nemělo by to cenu.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co vlastně řekli. Tedy, kam ke konci mířili. Když zvedli své meče nad piedestaly a zasunuli je. Znala jsem tenhle rituál. Natočila jsem se k otevírajícím dveřím a málem zapomněla dýchat.

"Nebudete. Jsem tu jen pro informace, o které jsem vás žádala," ujistila jsem je, lehce se poklonila a vstoupila.

V Archívu jsem nebyla poprvé a vždycky jsem se cítila stísněně. Instinktivně jsem si objala paže a vydechla. Nedovolila jsem si zde použít své schopnosti. Tohle místo bylo protkáno chladem a temnotou. Byly zde věci, které by neměly nikdy padnout do nesprávných rukou, a proto je hlídali Archiváři. Pohlédla jsem na zbraně, ale moc dlouho jsem si je neprohlížela. Věděla jsem, kde sehnat informace, ale taky se mi do toho zároveň moc nechtělo.

Přistoupila jsem k podstavci s knihou a shlédla na ni. Vypadala jako každá jiná kniha, ale nebylo tomu tak. Prsty jsem se dotkla amuletu od fénixe a doufala, že mě jeho moc před tou od knihy ochrání. Dotkla jsem se knihy prsty a v duchu myslela na otázky, které jsem potřebovala znát.

Kdo je nekromancer Sandro? Jak zabránit být prokleta v nemrtvou?

Strážci Archívu
Sif

Archiváři poslouchali a celou dobu působili dojmem, že v tobě čtou. Jen co jsi domluvila, pětice si vyměnila pohledy a proběhla krátká slovní výměna v jejich neznámém jazyce. Poté Archivář po tvé pravici udělal krok vpřed.
"Lady Sif..." začal a pomalu došel až k tobě a jeho výška tě nutila ještě víc zaklonit hlavu,
"...vaše slova nás nepřestávají udivovat." řekl a tasil jeden ze svých mečů.
"V uplynulých letech se do archívu snažilo dostat mnoho lidí, jež neměli mandát od císařovny. Nikdo z nich neuspěl." pokračoval a jeho meč se v záři svíček zlověstně zaleskl.
"Nikdy jsme nevpustili nikoho, kdo hledal zakázané informace, aniž by měl důvěru Její Výsosti." ozval se Archivář po tvé levici a přistoupil, též s mečem v ruce.
"Dokonce ani ti, jež tvrdili že jednají v zájmu říše, jejích obyvatel, nebo samotné císařovny.", další z Archivářů přistoupil s mečem.
"Informace, jež střežíme císařovna ukrývá z dobrého důvodu. Obsah archívu se za žádnou cenu nesmí dostat do rukou těch, jež by jej mohli zneužít.", přistoupil čtvrtý z Archivářů, opět s mečem.
"Jak víte, jen císařovna má neomezený přístup.", přistoupil poslední, ozbrojený, Archivář.

Všech pět kolosů třímalo meče a dva z nich stáli dokonce tak blízko, že by ani nemuseli vynaložit mnoho sil k tomu, aby tě zatkli, či co to vlastně dělali s těmi, jež odmítli odejít.
"Dokonce ani minulí rádci Její Výsosti se bez svolení nedostali dál." hlesl kolos po tvé levici.
"Jak jste sama přiznala, svolení od císařovny nemáte. My tím nemáme sebemenší důvod vás pustit." prohlásil Archivář přímo proti tobě a jeho oči se zúžili v rudé štěrbiny.
"Avšak u Vás, ač jsme se snažili sebevíc, jsme nenašli žádný náznak lži, nepravdy, či zatajení." ozval se druhý Archivář zprava.
"Jste první, kdo nemá svolení císařovny a nesnaží se nás ošálit.", tentokrát promluvil druhý zleva.
"Řekla jste nám upřímnou pravdu. Začínáme rozumět tomu, proč si císařovna vybrala za svou rádkyni Vás." doplnil strážce archívu po tvé pravici, zvedl ruku s mečem a ve stejném okamžiku ji zvedli i ostatní strážci.
Přesunuli meče nad piedestal a jako jeden, všech pět mečů zapadlo do otvorů v piedestalu a dveře za zády strážce stojícího naproti tobě se otevřely.
"Doufáme, že nebudeme litovat svého rozhodnutí." pravil Archivář, za jeho zády se dveře otevřeli.
Poté ustoupili a nechali tě projít.


Archív se od posledně nijak nezměnil. Stále to byla místnost o velikosti dvou pokojů.
Kombinace knihoven, vitrín a dokonce i stojanů na zbraně spíš působila spíš jako soukromá sbírka. Ovšem z některých kousků v této kolekci spíš sálal chlad temnot a u některých dokonce nefalšované zlo.

Hlavní zdroj vědění však stál v samotném středu místnosti.
Na nezajímavém knižním podstavci, o jedné robustní noze, ležela velice stará a tlustá kniha.
Připomínala spíš encyklopedii nebo knihu kouzel, ovšem její účel byl jiný.
V městské knihovně panovali fámy o tom, že císařovna vlastní knihu, jež vám odpoví na každou otázku. A právě tohle byla ona mýtická kniha. Na pohled obyčejná, v ošoupaném přebalu a zavánějící starým papírem.
Ležela a čekala.

Archiváři

Bylo těžké zachovat si klidnou mysl. Musela jsem zůstat soustředěná, jinak by se mi to mohlo šeredně nevyplatit. Znala jsem historky o Archivářích a i samotná císařovna mě na ně kolikrát upozorňovala. Záškub nečestné myšlenky a už nikdy bych z temných chodeb archívu nevyšla. Věřila jsem však, že to, co chci udělat nebo jakou informaci hledám, je pouze a jen čestného rázu. Chtěla jsem ochránit mou paní stejně tak jako nespočet nevinných bezbranných duší. A nebyl to jenom Taragon. Každý, kdo se nemohl bránit, si zasloužil být chráněn těmi, kteří to dovedou.

"Nežádám vás, abyste vyrazili do boje bez císařovnina vědomí. Věřím, že až nastane čas, kdy bude chtít vaši pomoc, přijde nebo mne pošle jako prostředníka. Nyní jsem tu však sama za sebe," nemělo cenu mlžit. Věděli, že tu nejsem na její příkaz a ještě bych přilévala olej do ohně. "Žádám jen informaci týkající se nekromancera Sandra a jak zabránit tomu, aby mne nebo mou přítelkyni postihl osud nemrtvých. Chci tak ochránit nejenom nás, ale i císařovnu a ostatní před námi. Znám svou moc. Viděla jsem i moc Jainy. Ve špatných rukou by se stala nebezpečnou a zároveň nemůžu vystavit císařovnu nebezpečí, že by se Sandro zmocnil i jí. Proto o tomto plánu nic neví. Sami víte, že je pro všechny z nás nenahraditelná. Já nebo Jaina? My jsme, ale musím nás dvě ochránit před tím, abychom neubližovali po smrti.

Těkala jsem pohledem z archiváře na archiváře a uvažovala, zda jsem si právě nepověsila oprátku. Otevřeně jsem přiznala, že o mém příchodu císařovna neví. To, co chci provést, dělám za jejími zády. Ale věříla jsem, že to dělám pro její dobro a dobro Taragonu.

Čarodějka a Archiváři
Sif

Pětice titánů naslouchala tvým slovům a když jsi nakonec vznesla svou žádost, chvíli mlčeli.
Jeden z nich pak nakonec promluvil v neznámém jazyce. Nejspíše jeden z mnoha mrtvých jazyků, které znali jen oni a možná i císařovna. Do diskuze se přidali další archiváři a podle několika gest šlo rozeznat, že debata je vášnivá.
Po tom, co se zdálo být jako tisíce let, nakonec ukončili debatu a opět se podívali na tebe.
"Jsme si vědomi toho, co sužuje naši zem. Slyšíme nářky duší, jež temnota pohltila." řekl Archivář po tvé pravici.
"Prahneme po příležitosti postavit se těm, jež hanobí práci naší císařovny, ale naše ruce jsou v tomto ohledu svázané." ozval se jiný z Archivářů.
"Do boje vyrazíme jedině tehdy, že nás císařovna povolá." doplnil první mluvčí.
"Než tato chvíle nastane...pokud nastane...jsme vázáni ke střežení Archívu a neumožníme průchod jen tak někomu." vložil se do debaty Archivář, jež si tě předtím prohlížel zkoumavě.
"Řekněte, lady Sif, jakou informaci hledáte?" zeptal se poslední z Archivářů, ale něco ti napovídalo, že odpověď stejně už ví.