Ledové vězení
~Jaina + Seraphys a spol.~

Určitě jste slyšeli o pohádce s názvem O ledové královně. Královny se všichni báli kvůli její moci a kvůli nim musela žít na odlehlém, pustém a ledovém místě, kde si vytvořila svůj palác z ledu a z dlouhého osamění stavěla sochy lidí i zvířat, aby se cítila alespoň trochu neosamělá. Do ledu vytesala trůn, na kterém sedávala a snažila se rozřešit neshody mezi svými ledovými občany. Věřila tomu tak pevně, že její ledové království ožilo. Žila by takto nerušeně dál, kdyby náhodou do její země nezabloudil kovář hledající vzácné nerosty. Královna mu pomohla, dala mu jídlo a teplé oblečení. Na hranice její země jej odvezl ledový kočí, jehož kočár táhlo šest ledových valachů. Kovář se vrátil domů a začal vyprávět. Mluvil o bohatství, které královna měla ve svých pokladnicích a jak ji slouží nesmrtelní lidé. Doneslo se to k uším krále, který lačně sáhl po příležitosti a vyjel se svou armádou získat pro sebe bohatství. Ničil a zabíjel. Ledová královna truchlila. Když padla před králem na kolena, prosila jej, aby nechal její říši být. Dá mu vše, co bude chtít. Králova lačnost neznala slitování. Zároveň se však bál královniny moci a odplaty. Vytasil meč a chtěl ukončit její život. Z královny vytryskla ledová smršť a každého živého, kdo stál v okolí, včetně ní samotné, umrzl. Celé vojsko zahalila vrstva ledu a od těchto dob tam stojí a stráží hrad z ledu.

Sledovala jsem Jainu, jak vytváří ledovou zeď kolem celé místnosti. Cítila jsem napětí a tiché praskání magie, které obyčejný smrtelník nemohl postřehnout. Po celém tělem se mi zvedala husí kůže a instinktivně jsem si dala ruce kolem prsou, abych se trochu zahřála. Bylo to složité a mocné kouzlo. Netušila jsem, že Jaina něco takového dokáže. Já bych osobně použila něco na způsobe štítové energie, která by se však musela pracně udržovat. I toto bylo velmi dobrý nápadem.

Když čarodějka přestala, padla na kolena. Seraphys rozzářil svůj meč a šel Jainu položit na kanape. Já jsem mezitím do vzduchu poslala kouli studeného ohně, který neprodukoval žádné teplo. Díky plápolání a pohybu Seraphova meče se naše stíny neustále pohybovaly.

Došla jsem k Jaině a vytáhla kapesníček, aby si mohla utřít krev tekoucí ji z nosu. V prvním pohybu jsem to udělala já a pak to nechala na ní. "Magie je taková, jakou si ji utváří její uživatel," pronesla jsem pouze a pohladila Jainu po vlasech.

"Děkuji", šeptla jsem tiše k čarodějce, nechávajíc svou ruku na její hlavu. Zavřela jsem oči a přesměrovala část své energie do ní. Jaina mohla cítit, jak pomalu ustupuje únava i slabost, tváře se jí lehce rozehřály a celkově jejím tělem proudilo příjemné teplo. Krev z nosu ustala a všechny neduhy, které ji trápily, byly pryč. Ukončila jsem své kouzlo a koukla se jí do očí. "Už se cítíš lépe?" zeptala jsem se starostlivě.

From Dungeon to Prison of Ice
Sif & Jaina

Kapitán i stráže vzali příkazy Sif na vědomí. Stráže doprovázející nemrtvou až sem zůstali na chodbě. Otěže nemrtvé převzali těžkooděnci, jež na ni, na rozdíl od regulérních stráží nebyli ohleduplní, každý ji chytil za jednu paži zatáhli jí dovnitř.
"Doufám, že vás za chvíli uvidíme, má paní." prohlásil strážný, jež nemrtvé nasazoval roubík. Poté zavřeli dveře a zamkli dveře zvenčí.

Jak Sif žádala, tak Jaina víceméně vyplnila. Místnost zaplnil chlad a praskání ledu a cosi dalšího, co sic bylo magické podstaty, ale působilo to hrubě, neopracovaně a staře.
Seraphis zvedl meč nad hlavu a jeho čepel začala zářit a osvětlila salón.
To, co předtím byly zdi, obrazy, erby, dveře a závěsy, nyní bylo jedna celistvá, pevná krusta ledu.
"Možná mi budete muset vysvětlit význam slova "uzamknout" ve slovníku čarodějek." prohlásil paladin a vyhledal pohledem Jainu.
Čarodějka byla zhroucená uprostřed místnosti, její oči zářili ledově modrou, ačkoliv záře pozvolna pohasínala. Z nozder jí tekla krev a byla celá pobledlá.
Paladin vrazil stále zářící meč jednomu z těžkooděnců a došel k čarodějce, aby jí pomohl na nohy. Při zjištění, že ani na to nemá Jaina síly ji zvedl do náruče a přenesl jí k nejbližšímu kanapi.
"Tady budete asi muset pomoct vy, Sif." řekl a podíval se na druhou čarodějku a vyčkal jejího příchodu. Poté se vrátil pro meč a opět ho zdvihl, tentokrát na úroveň hrudi.
"Tu blonďatou nechci naštvat." hlesl jeden obrněnec druhému a nemrtvá si je oba přeměřila pohledem a slabě zakroutila hlavou, patrně kdyby mohla, okomentovala by to nějakou jízlivou poznámkou, ale prozatím mlčela.
Kapitán, překvapený nečekanou demonstrací Jaininy síly, lehce přejel rukou po ledové stěně a poté se podíval na zesláblou čarodějku. Sice se teprve ukáže, zda ledové vězení k něčemu bude, ale i tak si taková demonstrace zasloužila jeho uznání.

Stačí ledový zámek?
Sif

Seraphovi poznámky jsem počastovala jen nevyřčeným, nic neříkajícím "Hmm". Krátká oční konzultace se Sif mi prozradila, že se o tom nechce bavit. Aspoň ne teď, slabým kývnutím hlavy jsem vzala na vědomí její nonverbální žádost.

Pohled na to, jak vojáci poutali nemrtvou a jak si ještě řekla o roubík, mne naplňoval smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem byla ráda, že v řetězech. Ovšem její klid. Byla bych klidnější, kdybych věděla, co se jí opravdu honí v hlavě.
Přítomnost tří vojáků a Seraphise mi sice dodávala chabý pocit klidu, ale má hlavní opora, Sif, se netvářila moc klidně. Říkejte tomu dívčí intuice, ale viděla jsem na ní, jak jí taková míra zodpovědnosti leží na bedrech víc, než si přála.
Ráda bych jí část té zodpovědnosti sňala z beder, ale na rozdíl od Sif, mně zde nikdo neposlechne. Ano, jsem sice, dá se říci, čestný host císařovny, ale host, jež nemá absolutně žádné pravomoci. Guvernéři, jež teď nejspíš ještě spí, nebo možná i snídají, zde mají větší moc, než já.

Při pomyšlení na snídani mi zakručelo v břiše. Rychle jsem se podívala na všechny přítomné.
To jsem celá já, myslet na jídlo, když jde o důležité věci.
"Ach Jaino, to bys nebyla ty!" napomenula jsem se a vrátila se raději zpět k tomu, kam máme namířeno.

Jen co jsme dorazili k nám vyhrazené místnosti, Sif obdržela pergamen větší, než její paže a stráže obdrželi příkazy od čarodějky, byla jsem jí požádána, abych místnost "uzamkla".
"Pokusím se." odpověděla jsem trochu nejistě.
Zběžně jsem si prohlédla místnost a zauvažovala, jestli nemám otevřít okna, aby nám sem proudilo alespoň nějaké světlo, ovšem o osvětlení se nejspíš postará Sif, takže okna můžou zůstat zatažená a místnost utajená před zbytkem světa.
Ještě než se dveře uzavřely, došla jsem zhruba do středu místnosti, přičemž jsem odsunula jedno křeslo stranou.
"Možná bys jí mohla říct, že tě tohle kouzlo naposledy málem zabilo." ozval se mi v hlavě starostlivý hlásek, jež jsem se rozhodla ignorovat.
Po uzavření dveří a ponoření do tmy jsem si přiložila ruce ústům a dýchla do nich.
"Odstupte od stěn, prosím." požádala jsem všechny přítomné a potom jsem rozpřáhla paže.
Hluboký nádech, výdech a okamžik později z mých dlaní začaly proudit ledové paprsky, které začaly měnit stěny, dveře, okna a vše k nim přichycené měnit v kus ledu.

Během celého procesu jsem cítila, jak se mi buší srdce a dýchá se mi čím dál hůře.
Naposledy, když jsem tohle zkoušela, nejenže mě to málem zabilo, ale také, aspoň podle mého učitele, mi samým soustředěním oči začaly zářit ledově modrou. Nevím, jak teď vypadají moje oči, každopádně jsem cítila jak mně pálí. Tenkrát mě musel z transu doslova vyrazit svým kouzlem, jinak bych nakonec padla k zemi mrtvá.
Tentokrát jsem si hlídala, kdy mám přestat.

Když už jsem nakonec přerušila své kouzlo, padla jsem na kolena a cítila, jak mě bolí celé tělo a nad rty mně cosi hřeje. Měla jsem problém popadnout dech a navzdory tmě jsem měla mžitky před očima. Srdce mi bušilo snad až někde v hlavě.
Chtěla jsem se Sif zeptat, jestli je to dostatečné, ale k tomu jsem neměla sil.

Řešení
~Jaina~

Viděly ducha? Ano a doslova. Zůstala jsem však mlčet a jen pokrčila rameny. Nechtěla jsem se před nikým zmiňovat, že se tu opět ukázali naši staří známí. Seraphovi to nakonec řeknu, kapitána bych tím zbytečně děsila a nemrtvé jsem nedůvěřovala. Doufala jsem, že mé pokrčení ramen Jaina vezme jako znak, že se o tomto budeme bavit až později.

Nezáviděla jsem ji. Okovy byly těžké a to jsem ještě nezmínila závaží připevněné k jejím nohám. Vypadala, že se jí nic z toho netýká. Nedokázala jsem říct, zda mě to těší nebo děsí. Ve vzduchu viselo mnoho neznámého a já bych si přála, aby mi konečně někdo na rovinu řekl, co se to tu děje. Byla jsem to já, kdo tu nyní měl největší moc a jak se paradoxně říkalo, že s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. Co mě to tehdy napadlo, že jsem souhlasila se vstupem do císařovniných služeb. Do doby, než se začalo všechno pořádně kazit, jsem vždycky stála po jejím boku a ona měla vždy poslední slovo.

Chová se, jako by tu sama byla paní, sledovala jsem ženu a nervózního kapitána. Cítí vůbec něco?
"Dobře," přikývla jsem kapitánovi a počkala, než se kapitán s nemrtvou a strážnými zařadili do průčelí průvodu a já s čarodějkou šla ihned v závěsu. Doufala jsem taky, že přítomnost paladina působí jako uklidňující efekt. Jednou se vyjevil ne moc dobře, což mi od té doby leží v hlavě a najednou jeho čistota byla poskvrněna jeho hříchy. Ale i přesto jsem se v jeho přítomnosti cítila klidněji.

Liduprázdnou chodbou jsme došli až k salónu. Kývla jsem na vojáka a převzala od něj mapu. Chytily mne pochyby, zda dělám dobře, ale nedovolila jsem si je dát najevo. Ani na Jainu jsem se nepodívala. Určitě by mi něco řekla, kdybych dělala něco špatně, ne? Před tím byla Ardía, i když větší rozhodnutí dělávala ona místo mě. Já jsem byla v podstatě nováček.
"Zatím tohle nechejme v tajnosti," podívala jsem se na kapitána. Jakmile nemrtvá řekne, co má na jazyku, mám v plánu jít okamžitě za císařovnou. "Nikdo nesmí dovnitř a ani ven," podívala jsem se na ostatní v místnosti. "Jaino? Dokázala bys uzamknout tuhle místnost?" nebyla jsem si jistá, zda by to uměla, či ne, ale chtěla jsem předejít případnému útěku nemrtvé a tohle by jí mohlo zastavit, i když bychom všichni padli. "Ještě na slovíčko, kapitáne," přivolala jsem si ho k sobě a tišeji mu řekla: "Než uzamkneme místnost, řekněte strážím venku, že kdyby se uvnitř dělo, nebudou mít šanci se sem dostat. Místo toho, ať ihned informují císařovnu s varováním, aby sem poslala jiného mága a sama se nepřibližovala. Důvod znáte, tak to strážným řekněte. Děkuji."

Vězeňkyně
Sif & Jaina

Kapitán a strážní, jež oba nesli okovy a řetězy se pustili do práce. Nemrtvá po otevření cely vstala a s klidem jim vyšla vstříc, bez odporu plnila jejich příkazy.
"Vypadáte jako kdybyste viděly ducha." prohlásil Seraphis při pohledu na čarodějky.
"To vás ta nemrtvá tak děsí?" zeptal se a podíval se do cely, jen aby se jeho pohled setkal s očima nemrtvé.
"Pěkný meč." prohlásila a pohledem přejela po tváři paladina.
"A také hezké jizvy." usmála se a paladinovo zakalené oko zacukalo.
"Hotovo." oznámil jeden z vojáků a naposledy zkontroloval pevnost okovů.
Nemrtvá měla na rukách pouta, připnutá k železnému obojku kolem krku, jež drželi její ruce na hrudi tak, aby na ně každý viděl. Na nohou měla okovy se závažím, jež jí sice umožňovalo udělat standardní krok, ale běh a ostatní skopičiny pro ni byly tabu.
"Nezapomněli jste na něco?" zeptala se nemrtvá a hlavou kývla k rukám jednoho z vojáků, jež v ruce držel roubík. Voják se podíval na kapitána, jež byl sice podstatně klidnější v Seraphově přítomnosti, ale stále mu klid nemrtvé na jeho vlastním klidu nepřidával a na kapitánovo kývnutí se postavil k nemrtvé blíž, než by sám chtěl.
Nemrtvá pomalu otevřela ústa a nechala si navléct roubík. S klidem si položila hlavu na vojákovo rameno, když pásek roubíku zapínal. Dech nemrtvé na krku vojákovi nepomáhal.
Spoutaná a umlčená se vězeňkyně podívala na všechny přítomné a čekala co dál.

"Vezmeme ji do východního křídla paláce." oznámil kapitán a společně s vojáky vedl nemrtvou vstříc cíli.
Seraphis sundal meč z ramene a šel těsně za nimi, dostatečně daleko, aby byl mimo dosah nemrtvé, v případě nějakého pokusu o útěk, ale dost blízko na to, aby ji dokázal srazit k zemi.

Cesta, kterou zvolil kapitán byla liduprázdná. Žádné stráže, žádní služební, dokonce ani zbloudilí hosté. Patrně nestál o žádné šmíráky. Nemrtvá se kochala chodbami a ani necekla.
Po několika minutách procesí došlo k místnosti, před níž stáli dva těžkooděnci. Jejich naleštěné halapartny a zbroje odráželi sluneční svit. Jeden z nich otevřel dveře.
Místnost vyhrazená delegaci byla jedna z čítáren paláce.
V místnosti bylo několik křesel, dvě kanape a pár stolků. Okna byla zatažená a jediné světlo, které do místnosti proudilo bylo z chodby.
"Má paní." ozval se jeden z těžkooděnců a natáhl k Sif ruku, v níž držel roli papíru. Samotná role byla delší jak paže čarodějky.
"Příkazy lady Sif?" zeptal se kapitán, zatímco nemrtvá si prohlížela dekoraci paláce.

Cryptic Warden
Sif

Nemusela jsem být mág, abych viděla starosti, jež na Sif ležely. Nejspíš jich nebylo tolik, jako měla na svých bedrech císařovna, ale určitě jich bylo dost, aby to čarodějku zmáhalo.
Na vtip Sif jsem se lehce pousmála. Vězení nebylo místo, kde bych se chtěla smát.
Ujištění od Sif, že císařovna bude vědět jak zastavit nekromancera mi trochu zvedlo náladu.
Ovšem představa, že bychom se měli prohrabávat celou knihovnou, když nás tlačí čas, nebyla zrovna příjemná. To bychom tam museli sedět všechny tři a hledat.

Do našeho na krátko přerušeného hovoru se vmísil šepot někoho dalšího. Podívala jsem se na dveře cely nemrtvé, ale vzápětí mi došlo, že tenhle šepot znám.
Vlezlý, kousavý a zarývající se hluboko pod kůži. Otočila jsem hlavu a spatřila je. Přízraky.
Prokletá Legie, jež brouzdá v temnotě. Jejich přítomnost tady nebyla o nic víc příjemnější, než posledně. Tehdy jsme objevili několik mrtvých, když se s námi naposledy snažili komunikovat.

Snažila jsem se přijít na to, jak rozehnat opar, který se kolem nás obtáčel jako kukla kolem housenky. Ovšem moje myšlenky a můj pohled byly fixovány na přízraky. Rozum mi nebral fakt, že nám je zima, zatímco oni si žhnou v plamenech. Nechápala jsem to. Chtěla jsem to pochopit, ale zároveň sem si přála to nevědět.
Přes šepot jsem si nebyla vůbec jistá, jestli Sif něco říkala. Jediné slovo mi zvonilo v uších "SMRT".
Když se začal přibližovat přízrak s varkočem a sekerou, chtěla jsem se dát na útěk, ale ani jsem se nehnula z místa. Neměla jsem kam utéct a nohy mne neposlouchali, jako by přimrzly k dlažbě.

Přízrak zastavil pár metrů od nás a vyřkl své mrazivé poselství, ovšem než stačil cokoliv dalšího říct, či udělat, v dáli se ozvalo bouchnutí dveří a přízraky zmizely.
"Jak tohle zvládáš?" zeptala jsem se polohlasně Sif, když se na druhém konci chodby zjevil kapitán s paladinem a dvěma strážnými.
Kdybych tušila, že mne dnes ráno čeká takové překvapení, odmítla bych vylézt z postele.

Varování nebo vyhrůžka
-Jaina-

Jaina byla jedna z mála osob, které jsem se dokázala otevřít a projevit city. Objala jsem se rukama a chvíli studovala kamennou podlahu. Soustředila jsem se na malou prasklinku v kameni. I když skály byly neživé, díky působení okolní přírody ožívaly.
Vzhlédla jsem, a přikývla. "Veškerou pomoc," sdílela jsem její obavy. Někdy jsem si přála žít jako obyčejný člověk, který by na svých bedrech musel nést nanejvýš koš s jídlem či kůžemi na prodej. Nemusela bych se rozhodovat mezi menším zlem a bez magie bych ten normální život mít mohla. Na druhou stranu jsem se nemohla jenom tak vzdát svých schopností a moci pomoci druhým, lidem, kteří jsou bezbranní. Byla bych sobec a tím já být nechci. Ano, žila jsem si jako v balnce, měla drahé šaty, teplé jídlo, koupele, ale to všechno bylo za cenu, že jsem musela držet ochrannou ruku nad lidmi, kteří potřebovali mne a svou císařovnu. Kéž by si to uvědomovali i jiní.

"Určitě ne na hřbitovech," pokusila jsem se vnést do děsu trochu vtipu. Ano, byl trochu přes čáru, ale potřebovala jsem uvolnit svou mysl. "Určitě bude a navíc tu máme největší knihovnu. Tam se určitě o nekromancerech bude něco psát."

Ticho prořízl šepot. Zaklestil se až do morku kostí. Aniž bych to chtěla, rozklepala jsem zimou a amulet na mém krku pálil jako rozžhavená ocel. Naklonila jsem se dopředu, aby mi neležel na kůži a hledala zdroj chladu. Na konci chodby se objevili oni. Přízraci. Zalapala jsem po dechu, když se objevil můj "dobře známý" a mysl mi zahltilo slůvko SMRT. Hučelo mi v uších a vší silou vůle jsem se snažila nekřičet. Možná bych tím přízraky odehnala. Věděla jsem, že tu nejsou proto, aby nás zmasakrovali, ale jejich způsob varování nebyl zrovna příjemný.

A pak to skončilo. Bouchnutí dveří, kapitán, Seraphis a další strážní. Těkla jsem pohledem po Jaině a slova mi v tu chvíli došla. Musela jsem notnou chvíli pomalu dýchat a nabrat opět svou ztracenou sebedůvěru, abych se dokázala na kapitána podívat a přikývnout. "Jen do toho, kapitáne," pokusila jsem se o úsměv, který vypadal spíš jako škleb. Kývnutím jsem pozdravila Serapha a opětovala pozdravení od vojáků.

Mrazivé vězení
Sif & Jaina

Kapitán zamkl celu a zamířil ven ze žaláře. Nemrtvá v cele byla potichu, tu a tam občas zavrzalo lehátko. Jinak se žalář propadl do hlubokého ticha, občas narušeného kapkou vody dopadající na dlažbu. Nebylo slyšet ani stráže, po nichž nebylo ani vidu, ani slechu.
Jen co kapitán zmizel z dohledu, žalářem se rozlehl ledový, mlhavý opar.
A šepot.
Mrazivý.
Temný.
Chraplavý.
Tentýž šepot, jež pronásledoval a k smrti děsil obyvatele Orionu.
Každý výdech se měnil v obláček páry.
Magie se zdála být zbytečnou. Hořící pochodně na stěnách se snažili sebevíc, ale jejich teplo zanikalo v oparu, jež se táhl chodbami žaláře.

Šepot se zarýval hluboko pod kůži a nebyl to jediné, co se zjevilo znenadání.
Na konci chodby, kde zmizel kapitán a jež se najednou zdála být neuvěřitelně dlouhá, stály přízraky. Jejich éterické plameny a rudě žhnoucí oči vytvářeli nepochopitelný kontrast vůči mrazivému oparu kolem nich.
V jejich čele stál přízrak, jež se nedávno ukázal Sif. Nic se na něm nezměnilo.
Černá poničená zbroj, z jejichž prasklin šlehaly éterické plameny pohlcující postavu. Přes zbroj bílý varkoč posetý runami neznámého významu. V rukách třímal obouruční sekyru se dvěma čepelemi.

Šeptání zesílilo.
Ovšem teď se na něm cosi změnilo. Něco, co mu dávalo daleko zlovolnější a mnohem děsivější význam.
Z celého šepotu vynikalo jedno jediné slovo, které se opakovalo stále více, do doby, než bylo jediným slovem, jež se neslo žalářem: SMRT.
Přízraky slovo opakovali stále dokola.
Sifin přízrak se vydal směrem k čarodějkám. Jeho chůze rozháněla mlhavý opar, jež se držel při zemi.
S každým mrknutím oka se zdál být blíž, dokonce se i pohyboval rychleji skrz dlouhou chodbu.
Žhnoucí postava se zastavila mezi celami šestnáct a patnáct.
Z útrob zbroje se vydralo dlouhé, sípavé nadechnutí následované jediným slovem: "SMRT!"

Kdesi předaleko se ozvalo bouchnutí dveří.
Přízrak stojící před čarodějkami se za zvukem otočil a poté se pohledem vrátil k nim.
Jeho rudě žhnoucí oči se zúžili ve štěrbiny.
Zmizel mrknutím oka, stejně rychle jak se on i jeho "bratři" objevili.

Místo nich se zjevil kapitán, následovaný dvěma dalšími strážnými a Seraphisem.
Paladin byl navlečený ve své zbroji s pláštěm, na rameni měl opřený svůj meč. Helmu si tentokrát nevzal.
"Můžeme začít na váš příkaz, lady Sif." oznámil kapitán a pohledem pokukoval mezi čarodějkami.

Ono to půjde?
Sif

Nedala jsem na sobě nic znát, ale uvnitř mě hřálo vědomí, že můj nápad nebyl zcela zcestný.
Kapitán ho posvětil a pro klid duše všech, hlavně duše Sif, navrhl, aby se k nám přidal Seraphis.
Nebylo pro mne překvapením že navrhl zrovna Serapha. Paladin vzbuzoval respekt ve všech kolem sebe. A bylo jedno, zda to bylo jeho postavou, výzbrojí či aurou, jež z něj sálala.
Když byl poblíž, můj strach z neznáma byl podstatně menší.
Sif kývla na můj nápad. Měla jsem chuť zazubit se jako malá holka, ale musela jsem si udržet vážnou tvář, asi by to nebylo společensky nejvhodnější.

Jen co kapitán zamkl celu a my se Sif zůstaly samy, čarodějka chtěla znát můj názor.
"Bojím se." odpověděla jsem jen co Sif domluvila.
Neviděla jsem důvod proč zatajovat strach, navíc před Sif, která by si toho dřív, nebo později stejně všimla.
"Děsí mě nemrtvá, i to co jsem slyšela. Ačkoliv jsem se snažila neposlouchat." přiznala jsem polovičním hlasem.
"Jestli to, co říká je pravda, tak budeme potřebovat všechnu pomoc, co se nám dostane." pokračovala jsem stejně hlasitě.
"Nevím jak ty Sif, ale já nevím jak bojovat s nekromancerem." přiznala sem trošku zahanbeně. Mistr mně nestihl naučit jak se bránit proti různým typům čarodějů a mágů.
"Doufám, že císařovna bude vědět jak zastavit blázna, jež je schopný proti nám poslat armádu nemrtvých." řekla jsem s nadějí v hlase a doufala, že se kapitán vrátí brzy.

Nekromancer
~Jaina~

To, co říkala nemrtvá, mělo hlavu a patu. Proč napadat malé vesničky, které neuspokojí jeho muže, když může zaútočit na něco většího a být jim jejich zárukou, že se opět pobaví a nakrmí znovu. Nedokázala jsem si představit, že by jeden muž dokázal udržet stádo krvežíznivců na uzdě. Pokud jako páku používal napadání měst pro jejich pobavení, tak možná. A šel za nějakým účelem?
Přikývla jsem nemrtvé, že rozumím, i když mi to nahánělo strach.

Jaina přišla s nápadem, který by se možná dal zrealizovat jen mě neuklidňovalo, co vězeňkyně řekla před tím. Budeme schopni ji v případě nouze zadržet, aby nikomu neublížila? Těžké rozhodování.

Koukla jsem na Jainu. Věřila jsem ji. "Tak dobře," přikývla jsem a návrh zavolat někoho na pomoc se mi zamlouvala o to víc. "Zavolejte ho. Ráda bych Serapha měla blízko, když se s ní budeme přesouvat na vhodnější místo," podívala jsem se na ženu. Její jistota mě trochu děsila, ale snažila jsem se to nedat najevo. "Počkáme s Jainou před celou, než se vrátíte, kapitáne," vyšla jsem na chodbu a počkala, až mě doběhne čarodějka. Po zavření dveří od cely jsem vzdychla. "Co si o tom všem myslíš?" zeptala jsem se.