Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Taragon
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Nemrtvá ~jaina~
Zachovat klid nebo po ni vrhnout ohnivou kouli. Najednou jsem byla jako na trní. Zatím však nic neudělala, co by ohrozilo život někoho z nás. Nadechla jsem se o něco prudčeji, abych do sebe vehnala více kyslíku a tím začínala nějak myslet. Došla jsem k ženě tak blízko, abych si od ni mohla převzít kapitánův meč. Natáhla jsem ruku. „Myslím, že v této diskuzi nebude zbraní třeba.“ Byla jsem blázen? Možná ano. Připadala jsem si tak, ale hlas se mi ani jednou nezachvěl. „Kapitáne, můžete jít. S Jainou to zde zvládneme. Chceme si jenom pohovořit, že ano?“ podívala jsem se na ženu a v očích mi žhnuly dva malé plamínky. Byla jsem odhodlaná z ní dostat informace. Zároveň jsem kolem svého těla pomalu pletla kouzlo, že i kdyby po mne vězenkyně s mečem vyjela, většinu náporu by kouzlo pohltilo, ale sama by se rozmáchnout moc nemohla už kvůli řetězům, které ji svazovaly. | ||
| |||
 | Friend long thought lost ??? Na vrcholku jedné z hor tyčících se na Rubínem, kde vítr bičoval vše kolem sebe a čechrala sněžnou kápi, jež hora nikdy neshazovala, stála osamocená figura. Stála nehybně na okraji římsy, jež nabízela dokonalý výhled na město v údolí, avšak postava se na město nedívala, její oči byly zavřené. Stavba těla prozrazovala, že se jedná o muže. O pár okamžiků později se k pozorovateli připojil další muž, který se zjevil za ním v oblaku hustého kouře. "Chci být sám, Khaldalisi." promluvil pozorovatel, aniž by se otočil, nebo otevřel oči. "Tvoji válečníci chtějí vědět, kde jsi." oznámil Khaldalis, tato slova už u pozorovatele vyvolala reakci. Otevřel oči a povzdychl si. "Jsme prastarý národ, zbývá nás už jen pár. A za pár dní odesílám mnoho z našich na smrt." odvětil pozorovatel a zadíval se na císařský palác. "Pochybuješ-li o našich schopnostech..." začal Khaldalis, ale pozorovatel mu skočil do řeči. "Nepochybuji o nich, příteli. Pochybuji o svých motivech." řekl a otočil se tváří k příteli. Brnění, jež oba měli na sobě bylo téměř identické, s výjimkou faktu, že pozorovatelova zbroj měla ještě ceremoniální šerpy upnuté u pasu. "A jestliže pochybuji já, budou i oni." dodal a v jeho hlase byla cítit nejistota. "Co může být vznešenějšího, než tohle?" zeptal se Khaldalis a přešel k římse a rukou pokynul k městu. Pozorovatel se pootočil za gestem svého přítele a zadíval se na město. "To je právě to." odvětil pozorovatel a sešel z římsy, přičemž ho Khaldalis sledoval pohledem. "V posledních dnech cítím mezi válečníky nejistotu. Nejsou si jistí, zda naše zapojení do války je správná věc." pokračoval pozorovatel a díval se dolů po cestě, kterou původně přišel. "Já vím, někteří dokonce veřejně proklamují, že bychom se měli soustředit na záchranu vlastního národa." poznamenal Khaldalis a díval se směrem k paláci. "A samozřejmě mají pravdu! Je tomu dávno, co náš lid stavěl města, jež byla pýchou naší civilizace." dodal pozorovatel. "Co myslíš ty Artanisi?" zeptal se Khaldalis a podíval se na pozorovatele. "Jsme vázání ctí pomoci, ale zároveň jsme vázáni zajistit přežití našeho lidu." odpověděl Artanis a vrátil se zpět na římsu a zadíval se na palác. "Ovšem pokud má náš lid přestat existovat, nechť se tak stane se ctí!" dodal, pevně rozhodnutý nad dalšími kroky. "Tvoji válečníci, ať už si myslí cokoliv, stojí při tobě až do konce, Artanisi." oznámil Khaldalis a položil ruku na rameno svého přítele. "Vrať se Artanisi, veď nás vstříc osudu." dodal a následně zamířil do tábora, jež Artanisovi válečníci postavili v jedné průrvě na hoře. Artanis ještě několik vteřin sledoval palác a poté zamířil zpět do tábora i on. | ||
| |||
| Deník císařovny Císařovna Nad Rubínem nocí plul měsíc a zrovna se nacházel přímo nad palácem, když se císařovna posadila na posteli a rozhlédla se po své ložnici. Postel veliká natolik, že by se do ní vešli tři dospělí, jí dnes nedopřávala dostatečné pohodlí, aby si mohla odpočinout. S povzdychem a slabým zatleskáním zapálila oheň v krbu po své levé ruce. Zprava se ozvalo slabé zavrčení. Pohled za zdrojem zvuku odhalil gryfa, který na ní hleděl svýma hnědýma očima, jeho černé peří a srst se v záři ohně z krbu leskly. "To nic Kiro, to jsem jen já." oslovila gryfa, který slabě zamručel a opět si uložil hlavu na zem. Pohled na gryfa jí naplňoval smutkem, ještě donedávna Kira měla bratra, Aarona, který se pro záchranu své paní obětoval. Císařovna si otřela slzy a přesunula se k okraji postele a pomalu položila nohy na zem. Po chvilce se zvedla a zamířila k oknu. Město pod okny spalo zaslouženým spánkem, jediný rozruch se linul z táborů za hradbami města. Pohled císařovny klouzal po městě a její srdce svírala jakási neviditelná ruka. V hlavě se jí honilo tolik myšlenek, že nevěděla čemu se věnovat dřív. Po několika minutách zírání z okna přešla ke krbu a usadila se před ním, hledíc do plamenů. Nakonec si přičarovala prázdný zápisník, brk a inkoust, stejně tak jako džbán s vínem a pohár. Nalila si vína a napila se. Poté se svým elegantním, krásným a ladným rukopisem rozepsala na prázdné stránky zápisníku. Je půlnoc a mě není přáno usnout, v hlavě mám tolik myšlenek a vzpomínek, že nevím, kde bych měla začít, abych v nich udělala pořádek. Za posledních několik dní se toho stalo tolik, že kdybych své myšlenky někomu měla popsat, asi by nechápal souvislosti. Ale asi bych měla začít postupně. Vše začalo v den mých narozenin, střetnutí s členy Řádu Orla, respektive s jedním z nich. Tehdy jsem si z toho nic nedělala, ale nyní začínám rozumět jejich motivům, i jejich pocitu nenávisti vůči mě. Ve své hrdosti jsem si myslela, že jsou jen tajnůstkářská skupina žoldáků, ale nyní mám pocit, že jsou něco víc. Ochránci čehosi většího. Kéž bych tohle věděla tenkrát, věci mohli být jinak. Následovala návštěva cizince a toho tovaryše, kterému je konec svatí ví kde. Zprávy o příchozím útoku a informace, že i navzdory kvalitě našich armád, nemáme šanci. Když mi řekli, že nemáme šanci, moje ego dostalo další ránu. Příchod Aspektu Spravedlnosti byl bolestivou připomínkou věcí minulých. Ale co je bolest, jež cítím já s bolestí, jež cítí moji lidé? Očekávají, že je ochráním, ale já začínám pochybovat o své schopnosti tak činit. Spravedlnost nám však ukázala plamínek naděje. Plamínek, ze kterého se vyklubala ohnivá bouře a samotné ztělesnění ohně, Fénix. Jsem na Sif hrdá, že dokázala ztělesnění vlastního živlu přesvědčit, aby nám pomohl. Ale zároveň jsem si říkala, jestli by si Ardía vedla stejně dobře, či jinak. Co se s ní asi stalo? S pomocí Ohně jsme zamířili zpět domů, ale díky tomu, že nás zmohl boj s nemrtvými a samotná Smrt, skončili jsme neznámo kde. V jakési vyprahlé pustině. Aaron dělal co mohl, aby přistál, ale nakonec byla únava příliš i na něj. Když jsem se probudila v jakési chatrči, Aaron byl vedle mě a bylo vidět, že má radost. Avšak Sif byla pryč. Nedlouho na to jsem zjistila, že se nacházíme na území orků. Já si už nemyslela, že bych nějakého z nich kdy viděla. Co jsem vyslechla, Sif začala jednání s orky o potenciálním spojenectví, které se jí nakonec podařilo uzavřít. Opět jsem cítila hrdost nad její zručností a jejími schopnostmi. Jako důkaz o uzavření spojenectví jsme měli vyslechnout jakousi mladou čarodějku, jež měla zabít několik orkských válečníků. Čarodějka, jež se nám představila jako Jaina, se mi v prvních okamžicích zdála být jako mladá, zbrklá, neovládající svou moc. Prostě čarodějné trdlo, které zkazí vše, na co sáhne. Nesoudila bych jí tak tvrdě, kdybych předtím znala její příběh. Je nejspíš poslední čarodějka ze své země, po čarodějné genocidě, jež spáchal tamní šílený vévoda, díky svým nepodloženým obviněním. Ačkoliv jsem to nedala najevo, mé srdce pro ni plakalo. Přišla o všechno, co znala během několika dní a teď jí hrozilo, že ji orkové ve své touze po spravedlnosti připraví o hlavu. Sif, opět jsem cítila pýchu nad svou mladou čarodějkou, dokázala přesvědčit vůdce orků, že Jainu vezmeme s sebou. Během pobytu v orkské osadě se však stala i další, daleko horší věc. Draven, můj bratr a mé dlouho střežené tajemství, je na svobodě a vůbec bych se nedivila, kdybych ho dříve, nebo později, potkala. Nehodlám dopustit, aby ublížil těm, na nichž mi záleží. Už nikdy více. Po návratu zpět do Taragonu jsme měli tu možnost střetnout se s válečníky našeho nepřítele a jejich nepozemskou stvůrou, jež prováděla cosi s mladými ženami. Radši to nechci ani vědět. Bylo to tehdy, kdy Aaron prokázal více odvahy než celá četa vojáků. Sám se postavil na odpor čaroději a ačkoliv bojoval statečně, byl to předem prohraný boj. Aaron, jehož by mnozí nazvali hloupým zvířetem, zemřel, když se snažil zachránit mě, Sif a Jainu. Císařovna položila brk na zápisník a schovala tvář do dlaní a tiše zavzlykala. Kira, jež doposud spala na druhé straně postele vstala, obešla postel a pomalu došla k císařovně a se slabým zamručením do ní drcla hlavou. Císařovna se na gryfa podívala s uslzenýma očima a poté ji objala kolem krku. "Je mi to líto Kiro, tak strašně líto." řekla slabým hlasem a zabořila tvář gryfovi do peří krku. Kira si na oplátku položila hlavu na rameno císařovny, v jejích očích sdílený smutek. O pár minut později se císařovna odtáhla a podrbala gryfa na hlavě. Samice gryfa si vzápětí lehla vedle ní. Panovnice si nalila číši vína a naráz ji vypila, poté si nalila další a z té jen upila. Poté vzala do ruky brk a pokračovala ve psaní. Během našeho pobytu v Orionu, našem hlavním přístavním městě, jsme potkali mnoho nových tváří. Paladin Seraphis - jež nás zachránil poté, co Aaron zemřel. A ačkoliv se může zdát chladný a cynický, jeho srdce je tam, kde má být. Idranel - dcera guvernérky Orionu, jež nehodlám jmenovat - navzdory svému věku pouhých sedmnácti let, si tato dívenka dokázala získat úctu obyvatel Orionu, té hrstky Kádrů, jež ve městě zůstali a zároveň Řádu Orla. Možná se zdá být naivní, ale její sen o prosperující říši je mi inspirací. Jsem ráda, že jsem měla možnost s ní strávit nějaký čas. Legie Zatracených - Ti, jež se odmítli podvolit Dravenovi, věrní císařovně i za hranice smrti samotné. Lorath - Válečník s chováním aristokrata, avšak ne toho arogantního a pompézního, ale galatního, šarmatního a vznešeného. Haulvarn - přítel Idranel, který trpěl urážkami a posměšky lidí, jen kvůli svému nepříznivému vzhledu. Avšak jak se ukázalo, pod tou schránkou nešťastníka se nachází bystrá mysl. A nyní i pohledný mladík. Hector - První z Paladinů, praotec všech válečníků Světla. Už jen pobývat v jeho přítomnosti naplňovalo energií, ani nebylo třeba ho žádat. V Orionu jsem měla možnost více poznat i Jainu. Kdybych si mohla nafackovat, udělala bych to. Jak se ukázalo, je zdatnější čarodějka, než jsem si myslela. Udělala dojem na Sif, jež si ji oblíbila. Dokáže si prosadit svou a zároveň soucítí s ostatními, jako to demonstrovala v Haulvarnově případě. Avšak ji stále trápí čerstvé jizvy na duši, jež se prohloubili díky zprávám o zničení Thalveriye, což předpokládám, že byl její domov. Ale opět se ukázalo, že se na Sif mohu spolehnout ve všem. Neumím vyjádřit, jak pyšná na ni jsem. Císařovna opět odložila brk a krátce se zahleděla do plamenů, cítíc, že se únava pomalu ale jistě hlásí o slovo. Jemným gestem ruky přenesla džbán, pohár, brk, inkoust a zápisník na stolek nedaleko krbu a podívala se na spící Kiru vedle sebe. Slabě podrbala gryfa na hlavě a zamířila do postele. Slabým tlesknutím zhasla krb a lehla si. Během několika krátkých minut se jí podařilo konečně usnout. | ||
| |||
| Záhadná návštěva - 3.část Sif & Jaina Žena se uchechtla. "Nejradši bych to neudělala. Ale situace si to žádá." řekla a protáhla si krk. "A co se mého jména týče, to jsem zapomněla." dodala a tvářila se vážně. "Nevím jestli jsem se jmenovala Alessia, Sylvanas, Tiressia...už nevím." řekla a za řinčení řetězů si pramen vlasů zastrčila za ucho pod kápí. Toto nevinné gesto donutilo kapitána sáhnout po meči. Na tváři ženy to vyvolalo pobavený úsměv. "Každopádně jsem přišla varovat císařovnu. Ale má to jeden velký háček." pokračovala a postupně si prohlédla všechny přítomné. "Původně jsem přišla císařovnu zabít." pronesla, jako by se nic nejednalo. Ovšem tato slova vyvolala prudkou reakci u kapitána, který tasil meč a probodl ženě břicho. Neznámá se zkroutila pod silou úderu, ale zůstala stát v předklonu. Vteřinu poté se začala smát a narovnala se. "Musíš se snažit více vojáku..." řekla a vytáhla si kapitánův meč z břicha, kapitán jen nevěřícně přihlížel jejímu klidu. "...já už jsem mrtvá." dodala a po tváři jí stékaly slzy. | ||
| |||
 | Proč vstávat tak brzy? Sif Opětovala jsem Sif úsměv a pozdrav a lámala jsem si hlavu nad tím, proč vstáváme vlastně takhle brzy. A hlavně jsem si říkala, jestli bych tu vlastně měla být, protože se jednalo o nějakou záležitost na úrovni říše. Sif se tvářila poněkud nejistě, zatímco já jsem nerozuměla ničemu a možná jsem ještě částečně spala. Ve sklepeních jsem se se cítila podivně v klidu, za posledních několik dní jsem prolezla několik sklepení a jeskyní, že už mi to pomalu ani nepřijde. Zato kdyby mě postavili uprostřed lesa, nebo tohoto města, tak se ztratím. Následovala jsem Sif a kapitána a přemýšlela nad vším možným, hlavně proč by se někdo nechal dobrovolně zavřít do cely. Před celou číslo dvacet jsem se zařadila o krok zpět po levici Sif a čekala na odhalení, kdo nás čeká na druhé straně dveří. Kapitán otevřel, vešel a nám se naskytl pohled na ženu, alespoň tak usuzuji podle ženských tvarů, i když vše ostatní moc žensky nevypadalo. Její oči, nezvyklá barva kůže a pohublost. Její hlas mi přišel jako nepříjemné skřípání, cítila jsem jak mi naskakuje husí kůže. Střelila jsem krátkým pohledem po Sif a lehce jí položila ruku na bedra, aby věděla, že v tom není sama. Říct jsem nic nechtěla, protože jsem tu byla na žádost Sif a tak bylo vhodné nechat jí mluvit. | ||
| |||
| Host ~Jaina~
Do haly jsem šla za doprovodu zvuků svých podpatků. Kdyby se něco přihodilo, velmi špatně by se utíkalo. Nikdy nebylo na škodu si dopomoct jednoduchým kouzlem, které vám dodávalo rovnováhu, a to byl hlavně důvod, proč čarodějky mohly chodit v takových šteklech i na kočičích hlavách. Usmála jsem se na Jainu a popřála dobré ráno. Také jsem poděkovala kapitánovi, že ji přivedl. Nemohla jsem si nevšimnout jeho zaváhání, když zamířil směrem k chodbě vedoucí do vězení. Podívala jsem se na čarodějku s lehce pozvednutým obočím a začínala se cítit nejistě. To jsem nemohla. Ne před někým, kdo si sám přál, aby byl připoután řetězy.
Chlad se vězeňskými chodbami plazil jako had. Tentokrát jsem si odpustila ohřevné kouzlo. Chtěla jsem zůstat soustředěná a chlad k tomu dokonale přispíval. Zastavila jsem se, když kapitán promluvil a ve zlomku ticha, než pokračoval dál, jsem se taktéž zaposlouchala. Ona? „Zaveďte nás za ní,“ popohnala jsem ho. Nerada jsem nutila stráže chodit někam, kam nechtěli, ale mnohdy nebylo zbytí. Narovnala jsem záda a snažila se působit jako samotná císařovna. Dominantně a přitom tak, aby se každý v mé přítomnosti cítil v bezpečí.
Kapitánovi se div netřásly ruce. Sama jsem měla touhu zakřičet a trochu si ulevit, ale velmi dobře jsem své emoce skrývala za svou nic neříkající maskou. Pokud tak dlouho žijete s císařovnou, naučíte se pár triků, jak vždycky vypadat klidně a vyrovnaně. Mě mohly nanejvýš prozradit plamínky v očích, ale ty jsem nedokázala skrýt jen při velké zlosti. Důvod k ní jsem zatím neměla.
Vkročila jsem do cely a pohlédla na… ženu. V duchu jsem se zamračila. Co byla zač? Nikdy jsem o nikom podobném jako je ona neslyšela ani nečetla v knihách pocházejících z už tak nekonečné rubínské knihovny. Její hlas bodal jako miniaturní jehličky. Mé sebeovládání právě procházelo zkouškou a litovala jsem, že jsem kolem nás nerozprostřela teplou clonu.
Pozvedla jsem bradu mírně nahoru. „Vyžádala jste si mou přítomnost,“ začala jsem bez obalu. Neměla jsem z ní až takový dobrý pocit, abych se zdržovala vítacími frázemi. „S kým mám tu čest?“ A hlavně s čím… | ||
| |||
| Záhadná návštěva - 2.část Sif & Jaina Kapitán dovedl Jainu do haly krátce před Sif. A jen co dorazila jemu známá čarodějka, tak neochotně zamířil do palácového vězení. S každým dalším krokem se na něm byla vidět narůstající nervozita. V samotném vězení, jež se nacházelo ve sklepení paláce, bylo neobvykle chladno. Většinou zde byli zavření nezvaní hosté a ti, jež žádali aby císařovna rozhodla o jejich trestu. V současné chvíli zde byl jediný "vězeň" a stráže z její přítomnosti nebyly vůbec nadšené. Nervózní pohledy směrem k Sif jasně říkaly, že jim jejich "vězeň" nahání hrůzu. Palácové vězení bylo zhruba třicet cel, rozdělené do tří bloků po deseti celách. "Zavřeli jsme ji do cely číslo dvacet." oznámil kapitán a na vteřinu se zastavil a zaposlouchal se do hrobového ticha. "Zdá se, že se uklidnila." řekl polohlasně, jako by se bál, že ho neznámá uslyší. Stráže, jež byli nucené se pohybovat po chodbách se pohybovali tak, aby vydávali co nejmenší hluk. Kapitán poté obezřetně zamířil do druhého bloku cel a vypadalo to, že pečlivě volí na který kámen dlažby šlápne. Před celou číslo dvacet sáhl po klíčích od dveří a hledal ten správný. Mezitím se na druhé straně dveří ozvalo řinčení řetězů, zavrzání dřevěného lehátka a lehké klapnutí bot o dlažbu. "Ví o nás." hlesl kapitán a zbledl. Obezřetně přistoupil ke dveřím a odemkl dveře. Následně uchopil meč, otevřel dveře a vstoupil do cely. V tutéž chvíli v cele vstala žena (bez uší na kápi a s normálním obočím). "Lady Sif Artvia Milenwal, rádkyně Její Výsosti." oznámil kapitán pevně, i když v jeho hlase byla znát nejistota a volnou rukou ukázal směrem k Sif. Žena mírně naklonila hlavu na stranu a prohlédla si Sif od hlavy k patě a zpět. "Za jiných okolností bych řekla "Těší mě.", ale teď bych lhala." promluvila poté a její zvonivý hlas s mírnou ozvěnou mrazil až v morku kosí. | ||
| |||
| Budíček zlatovlásko Sif a půl paláce Jen co za Sif zaklaply dveře, plácla jsem sebou do postele a nechala se unášet pocitem, že se nemusím hýbat více, než jen se převléknout. Nakonec jsem se přemohla i k rychlé koupeli a následně jsem se zavrtala do peřin a během chvilky usnula. Připadala jsem si jako v nebi. Ráno mě nejdříve vzbudily sluneční paprsky, ve vší té nadšenosti ze spánku jsem zapomněla zatáhnout závěsy. Ale abych se přemáhala a vstala s úmyslem zatáhnout okno, jež zvalo sluneční paprsky do mého pokoje, tak jsem se jen přetočila na druhý bok a spala dál. Druhý budíček přišel v podobě zaklepání na dveře. Trhnutím jsem se probrala, posadila se a vyjeveně zírala kolem sebe. Znovu se ozvalo zaklepání a já se podívala ke dveřím. "D-dále." vymáčkla jsem ze sebe a zírala na vojáka ve dveřích. Sif si mě vyžádala v hlavní hale a já nechápala proč. Hlavou mi prolétlo tolik myšlenek a ani jedna neodpovídala na mou otázku. "Mohl byste mi dát tak deset minut a poté mě tam vzít? Ještě se tu nevyznám." přiznala jsem vojákovi a jen co jsem osaměla, zamířila jsem do koupelny se trochu opláchnout. Následně jsem si prohlédla oblečení, které jsem měla k dispozici. Vpravě říct, nic z toho mi nepřišlo dostatečně "já", abych se v tom nemusela tvářit jako někdo jiný. Nakonec jsem si vzala své jediné oblečení a převlékla se "za děvku", jak mě počastovala guvernérka. Pomyšlení na včerejší incident mnou lehce otřáslo, ale snažila jsem se na to nemyslet. Usedla jsem ke kosmetickému stolku a prohlížela si co všechno zde mám. Parfémy, jež jsem neznala. Krémy a olejíčky, o nichž jsem sice slyšela, ale nikdy se mi nedostali ani do rukou. Různé lesky na rty a rtěnky. Byla tu spousta věcí, jež jsem ani nedokázala ani určit, k čemu jsou. Nakonec jsem sáhla po jediné, mě důvěrné věci zde, kartáči na vlasy. Jen co vlasy vypadaly jakžtakž k světu, vyrazila jsem se svým doprovodem za Sif a doufala, že na mě nečeká dlouho. | ||
| |||
| Cela? Řetězy?
Mít na sobě župan, přitáhla bych si jej blíž k sobě. Takto jsem se zmohla jenom na dání rukou kolem pasu. Nerozuměla jsem tomu. Kdo byla ta žena, o které mluvil kapitán. Přát si, aby byla zavřena do cely a navíc k tomu připoutaná řetězy. Co to o n vypovídalo? Byla tolik nebezpečná? Uvědomila jsem si, že pokud ano, nebylo by dobré tam jít sama.
Snažila jsem se zachovat chladnout hlavu. „Informujte o návštěvě i lady Jainu a dodejte, že se sejdeme v hale. Děkuji za zprávy, kapitáne,“ usmála jsem se na něj tak, jak to umím jenom já. Ne, nekoketovala jsem s ním.
Když jsem opět osaměla, únava se opět dostavila mílovými kroky. Zívla jsem, ale nemohla zahálet. Dotyčná osoba mohla způsobit nemalé potíže, a dokud císařovna odpočívala, musela jsem její místo zastoupit já. Samozřejmě jen do jisté míry.
Sedla jsem si k toaletnímu stolku a začala se upravovat. Rozčesat vlasy, nechala jsem hřeben, aby tuto činnosti zaopatřil sám, zatímco jsem si pudrovala nosík a snažila se zamaskovat únavu, která se mi vyobrazovala na tváři. Šaty jsem si tentokrát vybrala červené, doplněné o kápi. Kapuci jsem si však na hlavu ještě nedávala. Nejvíc problému mi činil kožený korzet, ale po několika pokusech byl konečně stáhnut a i přesto jsem dokázala volně dýchat. Výhoda kouzel.
Když jsem byla spokojená sama se sebou, vyšla jsem ze svého pokoje. Sukně za mnou vlála a lehce prosvítala, když jsem procházela kolem otevřeného okna, ale jinak nic neodhalovala. Pouze siuletu mých dlouhých nohou. Doufala jsem, že Jaina bude už na místě. Byla jsem docela dost nervózní. Netušila jsem, co od hosta čekat. Kdo byla a hlavně čím. Cestou jsem si ještě upravovala kožené nátepníky, které byly z měkké kůže a sloužily spíše na ozdobu než k obraně. | ||
| |||
| Záhadná návštěva Sif & Jaina "Má lady, to bude problém." řekl kapitán a zhluboka se nadechl. "Ona odmítá pohyb po paláci, dokonce trvala na tom, abychom jí zavřeli do cely a připoutali řetězy." vysvětloval a bubnovat o jílec meče nepřestával. "Stráže v palácovém vězení jsou z ní značně neklidné." dodal a stráže přítomné na chodbě ho zaujatě poslouchali. "Dokonce několik hodin usilovně pláče a..." kapitán se otřásl a na rukách mu naběhla husí kůže. "...její pláč není nic příjemného." dodal a pohledy stráží na chodbě ignoroval. | ||